Covid – více otázek než odpovědí

Dušan Neumann

Nejsem zrovna přítelem konspiračních teorií, ale jedna věc mi na celé pandemii připadá podivná. Asi za to může Trump, když se po nakažení COVIDEM nechal léčit podivným koktejlem antimalarik, vitaminů a neschválených léků.
Úsilí všech farmaceutických firem a vlád se soustředilo na vývoj vakciny, tedy na předcházení nákazy. Nikde jsem nečetl nic o vývoji terapeutických léků, tedy těch užívaných v různých stádiích průběhu nemoci. Jelikož jde většinou o sekundární infekci respiračního charakteru, očekával bych horečné testování stávajích léků, jejich klinické použití s hodnocením výsledků a zkoušení různých směsí.
A nikde nic. Jediný schválený lék, s omezenou účinností, je Remdesivir, v Britanii klinicky aplikované Tocilizumab a Sarilumab aplikované pacintům na ventilátorech a Dexamethasan už při těžším průběhu. Pak je tu samořejmě Hydroxyquinoline propagovaný a užitý Trumpem s podpúrnou administrací vitaminu D a zinku. V létě byla na Youtube neoficiální tiskovka na schodech Kapitolu, v níž lékařka z JIP v Houstonu, Stelle Immanuell, původně z Kamerunu, tvrdila že podobnou kombinací vyléčila asi 350 pacientů s COVIDem. Video už se jen těžko dohledá neboť Dr.Immanuell byla osočena, že je něco jako woodoo čarodějnice. Nikdo z investigavců se ovšem neobtěžoval navštívit ty její pacienty a ověřit si zda-li skutečně měli COVID a za jakých podmínek se uzdravili. Její tvrzení bylo pouze šmahem odmítnuto. Zajímalo by mne, zda někdo statisticky podchytil kolik lidí preventivně užívajících vitamin D, C, zinek, Omega-3 a ředidlo krve (jako já) bylo infikováno a jaký měla jejich choroba průběh. Podle britských studií se 65% lidí, kteří museli být na ventilátoru uzdravilo. S použitím Dexamethazanu počet uzdravených stoupl o dalších 12%. Ale nikde není zveřejněno jak čím byli tito uzdravení léčeni a jaký byl průběh nemoci před tím, než museli na ventilátor a jakou prevenci měli.

Zpolitizování pandemie přineslo víc otázek než odpovědí.

A zejména těch odborných je zatraceně málo.

Nález Ústavního soudu k volbám.

Pavel Hasenkopf

Shrnutí:

· Takže já bych shrnul to nejdůležitější k nálezu Ústavního soudu:

1) Ústavní soud neodsoudil d´Hondtovu metodu jako takovou, pouze řekl, že v kontextu 14 různě velkých krajů funguje protiústavně (jednak vede k různým výsledkům v jednotlivých krajích, jednak velmi zkresluje výsledky v malých krajích, protože prostě není šitá na malé skupiny voličů).

2) Stále jsem tomu nechtěl věřit a říkal jsem si, že jsem musel něco přehlédnout, ale bohužel. Pokud se nyní poslanci zvlášť a senátoři zvlášť (Senát nelze v této věci přehlasovat) nedohodnou, stane se toto:- současné Sněmovně uplyne 21.10.2021 volební období (a tím automaticky zanikne),- budeme mít výsledky voleb do nové Sněmovny (počty hlasů pro jednotlivé strany a koalice), ale- nebudeme mít zákonný způsob, jak je převést na mandáty,- nebudeme mít žádnou instituci, která by takový zákonný způsob mohla uzákonit,- a jako bonus Senát nebude smět dělat zákonná opatření, protože ta smí přijímat jen v případě rozpuštění Sněmovny – Ústava jaksi nepředpokládá, že bychom mohli zůstat bez Sněmovny i z nějakého jiného důvodu, např. z toho, že nemáme jak převést hlasy na mandáty. Ústavní soud vlastně vydírá Parlament, jako by říkal: „Buď se nějak dohodnete, nebo nebudete“. Tím si udělal rukojmí nejen z politiků, ale i z voličů. ===================================================

Přikládám odkaz na text příslušné části zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky – červeně jsou vyznačena ustanovení zrušená Ústavním soudem. A díky Břetislav Wajtr za technickou pomoc:

https://sumavak.blokuje.cz/…/zakon-o-zmene-voleb-ust…

(ten nález není z 21.1, ale z 2.2.2021, samozřejmě, chybka jde za mnou)

Kdysi v Americe

Peter

Joe Novak for Sheriff! Tabulka u cesty nabádá dát hlas Jožkovi Nováků, aby byl ve vesnici šerifem. Hned bych ho volil, ale nemůžu. Jsem z jiného státu, z radnice by mě vyhodili. Ať se mi jméno kandidáta na šerifa líbí sebevíc, nemůžu mu ve volbách pomoct. I tady v horách blikají a šelestí compjutery; mají nás všechny v merku. Pepíkovi v této vesnici konkuruje nějaký Sam Gardner.Na fotce u silnice vypadá docela fajn. Mohl by být prima šerifem, ale co naplat, držím palce Novákovi. Určitě je mezi nimi nelítostný boj; jsme přece na Divokém Západě.

    Zlomil jsem si obroučku na brýlích. Potřebuji lepidlo. Tabulka nad obchodem říká: Smíšené zboží. To je ono! Na zábradlí před obchodem jsou jiné dvě tabulky s fotkami: Zvolte Joe Novaka, zvolte Sama Gardnera! Hergot, to je ale boj! Vevnitř je přítmí. Na pultu u pokladny je malá hvězdnatá vlaječka hned vedle flašky s uvařenými vajíčky, naloženými i ve skořápkách v octové vodě. V krabici jsou taky kousky sušeného hovězího masa na žvýkání.

Majitel odpověděl na pozdrav a zasmál se na mě.Klečel ještě se dvěma chlapy na kolenou zrovna pod lampou, opravovali sekačku na trávu. Jejich širáky ji skoro zakrývaly. Lepidlo jsem našel. Bylo na štelářku hned pod televizory a fény na vlasy. Krémy a tkaničky do bot byly vedle, pasti a jed na myši také. Majitel se zvedl od sekačky, obešel pult a vzal si ode mě peníze. Poptal se, kam jedu. Já jsem se asi na sto věcí zeptal jeho. Hlavně na už opuštené zlaté doly kolem, a tak. Ti jeho parťáci se též zvedli od sekačky. Jeden vytáhl krabičku cigaret, dal si jednu do pusy a nabídl tomu druhému. Když mu připaloval jeho Marlboro, viděl jsem jim do obličeje. Já ty chlapy odněkud znám! Lámu si s tím hlavu, odkud jen? Před obchodem, než vlezu do auta se obrátím a vidím je. Sam a Joe. Ti dva soupeři o šerifské křeslo. Smáli se vedle sebe z předvolebních fotek.

USA – měsíc po volbách

Dušan Neumann

          Před měsícem se rozhodovalo o presidentu, senátorech a poslancích Spojených států. Dodnes země, která před 50 lety poslala člověka na Měsíc, nedokázala spolehlivě spočítat, kdo vlastně vyhrál. Na podobných selháních se rozpadla Říše Římská, Osmanská říše a nakonec i Rakousko-Uhersko. Model rozpadu je trochu jiný, ale ne zcela. Modifikátorem rozpadu jsou media fungující na goebbelsovském modelu propagandy. Pod tlakem absolutní většiny medií jsem pomalu začal akceptovat stav, že Biden skutečně vyhrál, ač s pomocí četných, leč nedokazatelných, podvodů. Trumpovy osamělé tweety začaly najednou působit spíše směšně než oprávněně. Pozornost politicky angažovaných konservativců se přesunula na lednové senátní volby v Georgii, kde se rozhodne o přežití Republikánské většiny v Senátu. A nejen to – rozhodne se o ideologické orientaci budoucích Spojených států, kterou já vidím jako recept k jejich rychlému zmizení vedoucí mocnosti ze světové scény.

          Volební podvody, zejména hlasy nebožtíků, patří k americkému politickému folkloru.  V každých presidentských volbách, které pamatuji, dostal Mickey Mouse více hlasů než Gus Hall (Předseda jedné z KS USA.).  Nikdy to však nebylo rozhodující množství hlasů. Až teď. Ale co je moc, to je moc, jenže se o tom ze zpravodajství hlavních medií neví. Jak televize, tak tisk spolehlivě filtrují spontánní reakce voličů, kterým došlo, že se děje něco nekalého.

          Každý den se přihlašují svědci, kteří pod přísahou vypovídají o volebních podvodech, jichž byli svědky, aniž si to v tom okamžiku uvědomili. Štěstím digitálního věku je horizontální volnost informací, které se přes censurní snahy informačních gigantů šíří. Internetová a dnes už i kabelová televizní stanice Newsmax – snad ji přes nějakou VPN nebo Roku dokážete sledovat i v Čechách (velmi pozdě v noci) – se chopila vesla konservativního – a z mého hlediska objektivního – šíření informací, jež zavedená media ignorují. Během měsíce získala 30 milionů diváků denně.

           Přibývá svědků hlásících  se nejen Newsmax, ale i policii a místním poslancům – vzhledem k internetové ostrakizaci někdy dost statečně, vypovídajících  o volebních podvodech. Těm lze věřit, vypovídají pod přísahou a křivopřísežnictví je v USA tvrdě trestáno (asi 5 let bez možnosti podmínky) Dnes svědčil řidič nákladního auta, který převážel z New Yorku bedny s hlasovacími lístky do Lancasteru v Pennsylvanii. On sám nevolil – neseděl mu ani Trump ani Biden –  a procedury nezná, takže netušil, že je to protizákonné. Pozornost vzbudil až fakt, že když si ráno šel pro návěs s bednami, byl pryč. Ztratilo se asi 140 000 hlasovacích lístků. Protože v New Yorku se díky nařízení tamějšího guvernéra totožnost voliče nemusí povinně ověřovat, jsou lístky vhodným materiálem k manipulaci.

           Druhým svědkem byl poštovní brigádník, kterého donutila šéfová sčítací sekce, aby všechny hlasovací lístky došlé po půlnoci (tedy 4.listopadu) antedatoval. Bylo jich jen několik tisíc, ale pokud takto instruovala jedna vedoucí oddělení, jak to vypadalo jinde? A to nezdůrazňuji, že jde o princip.

          Zatímco politici hovoří o nepravidelnostech (irregularities), Trump si servítek nebere o tweetuje jako umíněné děcko o ukradených volbách. Jaký je v tom rozdíl když má pravdu? Pouze ve stupni eufemie.

          Osobní výpovědi, byť pod přísahou, mohou být zkreslené. Video bezpečnostní kamery už hůře. V Georgii byla jedna sčítací místnost v pronajaté hale mariny. Objednavatelé asi netušili, že hala je vybavena bezpečnostními kamerami.  Někdy po půlnoci vedoucí operace vyhlásili poplach, že prasklo potrubí a narychlo evakuovali všechny pracovníky a pozorovatele. Když byla hala vyklizena a zůstaly v ní jen 4 osoby, začaly zpod přikrytého stolu v koutě tahat bedny s hlasovacími lístky a hbitě je prohánět tabulátory. Bez jakéhokoliv dozoru a ověřování. Bezpečnostní kamery nemají dostatečné rozlišení aby záznam mohl být použit jako soudní důkaz, ale výpověď je jasná.

          Trump v jednom z posledním tweetů argumentoval záznamem z Wisconsinu, kde ve 3:42 ráno přičetly tabulátory Bidenovi něco přes 142 000 hlasů. Pokud šlo a „absentee votes“ dovedu si představit, že zrovna v té minutě bylo dokončeno sčítání za, já nevím, tři týdny. Až potud bych to přijal, ale jak to, že ve stejné minutě bylo zaregistrováno jen asi 1800 hlasů pro Trumpa. To už neobstojí. Takže se během měsíce ze mne stal ze zklamaného voliče velice nasraný volič.

           A zatím Biden jmenuje svůj kabinet Obamových pohrobků, který mne děsí. Znovu chce obnovit dohody s Iránem prostřednictvím lidí, kteří za Obamy dopravili do Teheránu už si nepamatuji kolik miliard dollarů v bankovkách – za něž Irán pak dokoupil z Německa potřebné odstředivky. Horší to bude s Čínou, s jejímiž papaláši Bidenovic rodina vesele kšeftovala a kterou se Trump sankcemi snažil přitlačit k omezení obrovských výdajů na zbrojení. K čemu asi Čína buduje flotilu námořních výsadkových lodí?


Z toho jde opravdu strach.

Smutek systémového rasismu – ale kde?

Dušan Neumann

          Rozhodnutí prestižní americké tiskové agentury Associate Press nařizující redaktorům psát napříště slovo “Černoch”  (Black) s velkým počátečním písmenem většině medií uniklo nebo nestálo za komentář. Českým čtenářům je třeba tento termín trochu vysvětlit. Přesný překlad “black” je “černý”. Ještě před 40 lety se běžně používal termín “Negro” převzatý ze španělštiny a před 100 lety “Nigger”, jehož pouhé vyslovení dnes třeba na akademické půdě znamená okamžitou ztrátu zaměstnání. Doplatila na to i populární kniha Marka Twaina “Dobrodružství Huckelberryho Finna”, jež pro toto slovo byla vyřazena z většiny amerických školních knihoven. Slovní pokrytectví došlo tak daleko, že pokud se někde exkomunikované slovo zmiňuje, nahražuje je termín “N-word” neboli “N-slovo”. Pak jistě chápete, že předčítat z příběhu Marka Twaina, – “na břehu Mississippi se Huckleberry Finn sešel s N-slovo Jimem Hawkinsem” je poněkud kostrbaté. Jediné a bezkonkurenční výjimky se dostává černým rapperům, kteří prokleté slovo včetně dalších vulgárních expletivů běžně používají v tvorbě vydávané za hudbu a slavnostně odměňované soškami a plaketami Grammy.

          Jenže problém s nařízeným “B” je daleko hlubší. Váže se přímo ke 400 let staré rasistické ideologii, dlouho zastávané Demokraticklou stranou, která právě barvou kůže definovala segregaci a inferioritu rasy. Teď se oficiálně píše “Black” zatímco ostatní používané barvy (byť velmi nepřesně) zůstávají s malým písmenem. AP rozhodnutí zdůvodnila: Velké “B” dnes zdůrazňuje rasovou, etnickou a kulturní zvláštnost, sdílenou historii, identitu a společnost lidí, kteří jsou identifikováni jako Černí včetně těch v Africe.”

          Máme tedy Černé lidi, Černou kulturu. Černou literaturu. Černé studie na universitách. Ale máme také exkluzivně Černé university  BET (Black Entertainment Television) i výlučně Černé časopisy. Zkuste si představit, že by někdo chtěl vydávat bělosšký časopis, nastartovat čistě bělosškou kabelovou televizi nebo vydávat bělošský magazín. Strhla by se obrovská bouře. A právem.

          Toto rasistické dědictví bylo akceptováno vpravdě bigotními pokrokáři všeho ražení a povýšeno na definující charkteristiku části obyvatelstva, kterou tak vyjímá z ústavou zaručené rovnoprávnosti “všichni lidé jsou stvořeni si rovni a nadáni nezcizitelnými právy.”  Naprosto jasná definice, dále netřeba rozvádět, což se bohužel zhusta aplikací identitární ideologie děje. Barva kůže je tak nadřazena ostatním občanským atributům a odsuzuje černochy k trvalé ublíženosti. Výsledkem pak jsou požadavky na plošné reparace za příkoří otroctví. V požadavcích reparací nejvíce vynikají černoští miliardáři z NBA, NHL a kultury. (třeba stomilionový Stevie Wonder). Velká část černošské populace tuto rasistickou manipulaci pro vidinu finančního polštáře nevnímá a podřadné začlenění ve společnosti přijímá. Vyrůstá generace na své černošství pyšnější než na rovnoprávné občanství. 

          Američtí Asiaté, Číňané, Vietnamci, Korejci vnímají označení “žlutá rasa” jako urážku. Ač se v soukromí nevzdávají svých etnických zvyků a tradic, považují se ve velké většině za Američany už v první generaci s poukazem na dosaženou životní úroveň, vzdělání, inteligenci, pracovní etiku, rodinnou soudružnost, zkrátka na společenskou integritu.

          Černoští předáci mé generace reprezentovaní Jesse Jacksonem, Al Sharptonem a třeba Maxine Waters, udržují privilegovanost podřadného a z ní vyplývajícího nároku na zvláštní, ve skutečnosti velice ponižující, zacházení.

          Letošní presidentské volby ukázaly, že se tato situace začíná pomalu měnit. Pro Demokraty překvapivě získal Donald Trump více černošských hlasů než kterýkoliv “bílý” president v minulosti. Přibývá černošských intelektuálů, kteří požadují, aby se černošské komunity zbavily samy převládajícího černošského rasismu, ponižujících privilegií “Affirmative Action” (rasové upřednostňování třeba v přijímání na vysoké školy), kterými se sami odsuzují do pozice druhořadých občanů. Jsem přesvědčen, že časem občanští aktivisté jak Candace Owens nebo Jason Whitlock přesvědčí své spoluobčany, že americká výjimečnost není v barvě kůže, ale v občanských svobodách.

           Na závěr Jason Whitlock : “Musíme se osvobodit od našich “programátorů”, kteří nás zahnali do emociálního kouta, strachem, polopravdami a naprogramovali nás s řešeními, která slouží pouze jim a nikoli nám. Nejsem ani George Floyd ani bratranec Anton zastřelený v Indianaplos v roce 2012. Jsem jiný. Vybral jsem si jinak a chopil se jiných příležitostí. Vrátil jsem se ke křesťanským hodnotám mých rodičů  a Booker T. Washingtona  (černošský intelektuál a autor 19.století, zakladatel černošské university). Nedefinuje mne barva kůže. To je jen tělesný balíček, který pro mne vybral Bůh. Když mne jiní vidí a slyší mé jméno chci, aby mne vnímali jako Američana, křesťana, inteligentního a poctivého člověka. Tak chci být definován.”

Když jsou ty dušičky…

MaYda

Mám ráda Dušičky.  A ráda se procházím po hřbitovech.

Dušičky byly u nás, na vesnici poměrně daleko od Prahy, obdobím společenského života – obvykle přijel strýc s rodinou a navštěvovali nás různí příbuzní, kteří přijížděli na hroby.  Takže jsme se mohli těšit na alotria s bratranci a dobroty, servírované návštěvám, novinky, co se v rodině děje, výpravu na hřbitov, osvětlený svíčkami a pochopitelně i strašidelnou atmosféru té roční doby.

O Halloweenu a jeho tradicích jsme neměli ani potuchy, ale když jsme našli nějakou tu řepu, která spadla z valníku, tak jsme ji samozřejmě vydlabali, vyřezali na ni obličej, uvnitř rozsvítili svíčku a položili ji u cesty, aby se kolemjdoucí lekli. Vyšším levelem této zábavy bylo vystrčení svítící řepy sousedům do okna a potom rychlý útěk i s řepou.

Moje babička k tomu měla  zásobu vtipných historek, kterak podobné a ještě větší rošťárny tropili za mlada různí velevážení občané a opory vesnické komunity, v níž jsme vyrůstali.

Navíc to byla předzvěst Mikuláše, adventu a vánoc.

Později  jsem se zabydlela v Praze kousek od hřbitova, kdy jsou pochováni moji prarodiče.  Když se narodil synek, byl hřbitov ideálním místem pro vycházku s kočárkem. Klid, ticho, žádný dopravní ruch.  A náhrobky se zajímavými nápisy, které člověka sváděly k úvahám, kdo asi byli ti, kdo jsou pod nimi pohřbení a jaké spletité historie se skrývají za údaji tak prostými jako datum narození a úmrtí.  Když děti odrostly kočárku, patřil samozřejmě k naším podzimním prázdninám výjezd na chalupu na chvojí a rodinná sešlost, výroba věnců,  vycházka a zapálení svící jak na tamním hrobě, tak na tom pražském.  A potom doma horký čaj, nějaká ta dobrá buchta a vzpomínky na ty, kterým jsme tu svíci zapalovali. 

Když jsem se pár dní před Dušičkami ocitla v malém lázeňském městě a objevila starý hřbitov,  tak jsem ho samozřejmě nemohla vynechat. Konec konců, každý hřbitov je součástí historie města nebo vesnice.

U vstupu na informační tabuli byl seznam významných rodáků na hřbitově pohřbených a u každého napsáno,  kdo byli,  čím byli významní a co městu přinesli.

Někdo, kdo je zvyklý na „osobnosti“, předkládané medii v dnešní době, by patrně byl poněkud překvapen. Nebo by mohl usoudit, že to městečko se žádnými skutečně významnými osobnostmi nemůže pochlubit. Žádný umělec, žádná celebrita, žádný ministr či státník, ale „učitel a kronikář“, „stavitel a podnikatel“, „učitel a historik města“, „truhlářský mistr a legionář“,  taky  „obuvník a mecenáš města“ nebo rodina kamnářů a mlynář, který se vedle mletí věnoval i hudbě, přičinil se o založení místního orchestru, skládal písně a byl popraven nacisty.

Zástupci obyčejných profesí a řemesel a vesměs se kromě svého povolání věnovali vedení Sokola, práci v různých spolcích, regionální historii či vedení kroniky. Pán, skromně označený jako „lesník a turista“ zasvětil okolním lesům a péči o ně celý svůj život a zasloužil se o vybudování turistických stezek v okolí města.

Ti lidí neměli touhu pohnout historií nebo strhnut davy. Nebyli tím, čemu se dnes říká  „velké osobnosti“, neměli potřebu ani důvod se jimi stát. Taky nevolali po takových osobnostech, nepotřebovali je k tomu, aby dělali to, co dělali, nečekali, že přijde nějaký spasitel, tatíček, který všechno vyřeší mávnutím proutku. Nebyli nijak známí mimo svoje městečku, svou obec. Nekonali žádné velké činy, jen maličkosti, které bylo třeba dělat. Z hlediska dnešních „osobností“ to zajisté byli lidičkové poněkud provinční, v novinách se o nich nepsalo, sociální sítě tehdy nebyly.

Nejspíš neplánovali, že změní svět k lepšímu, ale tím, jak žili, ho změnili aspoň malý kousek a to je víc, než dokázali všichni ti mudrlanti, filosofující o špatnosti světa a moralisti, kázající o úpadku lidstva a společnosti.

O hřbitov dnes pečuje Spolek přátel regionu, který se postaral za pomoci dobrovolníků i o restaurování poškozených hrobů. O nějaké podpoře z evropské unie nic.  Asi není potřeba. Spolek přátel nejspíš neplánuje nějaké velkorysé projekty, dělá drobné věci, které jsou taky potřeba a na které stačí vlastní ruce, síly a prostředky.

Významné osobnosti na místním hřbitově nežily nadarmo a zůstal tu po nich kus dobře odvedené práce.  O kom z těch, kdo se dnes považují za elitu a poučují ostatní, jak mají žít, to další generace řekne?

O tom našem covidu…

PeS

O tom našem covidu…

Současná situace mi připomíná stařičký vtip: Otevřu noviny – covid. Otevřu televizi – covid. Otevřu rádio – covid. Bojím se otevřít konzervu…V současné době mediální hysterie mi kamarád připomněl vyhodnocování statistických testů v medicíně, tedy použití Bayesovy věty. Ta operuje s pojmy jako:

senzitivita – pravděpodobnost, s jakou je pozitivní případ vyhodnocen jako pozitivní, specificita – pravděpodobnost s jakou je negativní případ vyhodnocen jako negativní aprevalence – pravděpodobnost reálného výskytu jevu ve zkoumaném vzorku.

Od svých medicínských přátel a z internetu jsem se dozvěděl, že používaný test má chybovost cca 10%. (Zdroj nemám, kamarád lékař odhadoval 10-20%, tak řekněme 10%). Symetricky. Takže senzitivita je 0,9; specificita také 0,9 a současná prevalence je odhadována na 5-10%, řekněme 5%, tedy 0,05.Pravděpodobnost, že testovaný je pozitivní, se rovná prevalenci, tedy P(P) = 0,05

Pravděpodobnost, že testovaný je negativní, je doplněk do jedné, tedy P(N) = 0,95 Pravděpodobnost pozitivního výsledku testu u pozitivního jedince je dána senzitivitou, tedy P(+/P) = 0,9

Pravděpodobnost pozitivního výsledku testu u negativního jedince je dána doplňkem ke specificitě, tedy P(+/N) = 0,1

Celková pravděpodobnost pozitivního výsledku testu P(+) je součet pozitivní pravděpodobnosti pozitivního jedince, tedy P(P) x P(+/P) = 0,05*0,9 = 0,045, a pozitivní pravděpodobnosti negativního jedince, tedy P(N) x P(+/N) = 0,95*0,1 = 0,095, tedy P(+) = 0,14.

Bayesova věta nám pak říká, s jakou pravděpodobností je pozitivně testovaný jedinec skutečně pozitivní:

P(P/+) = [(P+/P) . P(P) ] : P(+) = (0,9 . 0,5) : 0,14 = 0,3214

tedy zhruba 32%. No a doplněk do jedné je pravděpodobnost falešně pozitivního výsledku, tedy P(N/+) = 0,6786 tedy zhruba 68%.

Takže při pětiprocentní prevalenci jsou cca 2/3 pozitivně testovaných ve skutečnosti negativních.

Hezké, že? Takže když čteme děsivá čísla o denním nárůstu nakažených, tak nakažených je z nich 1/3 a 2/3 jsou falešně pozitivní – to jsou ti, co jim nic není, bez příznaků, leč musej do karantény. Že aby byl pořádek.

Pokud připustíme změnu prevalence od 3% do 20%, dostaneme následující tabulku:

Prevalence (%)P(P/+)P(N/+)
30,220,78
40,270,73
50,320,68
60,360,64
70,400,60
80,440,56
90,470,53
100,500,50
110,530,47
120,550,45
130,570,43
140,590,41
150,610,39
160,630,37
170,650,35
180,660,34
190,680,32
200,690,31

Z čehož plyne, že až při 10% prevalenci je polovina pozitivně testovaných skutečně pozitivní.

No a jaká je realita? K dnešnímu dni (12. 10. 2020) otestováno celkem 1.592.652 jedinců (řada z nich opakovaně), z toho kumulativně 117.110 pozitivních testů. Jaká je skutečná chybovost toho testu? Jaký je faktický denní přírůstek nakažených, nikoli pozitivně testovaných?

Obávám se, že poplašná čísla by pak přestala býti natolik poplašná… A možná by se ukázalo, že neexistuje žádný důvod k vyhlášení nouzového stavu a k další likvidaci ekonomiky.

P.S. 12.10.2020

K tomu 13.10.20 –  https://www.prvnizpravy.cz/zpravy/zpravy/yeadon-vice-jak-polovina-testu-na-covid-19-je-falesne-pozitivnich/ 

To by dle výše uvedeného znamenalo prevalenci nižší, než 10%. Ze stránek Ministerstva zdravotnictví (https://onemocneni-aktualne.mzcr.cz/covid-19 ) mi zhruba vychází, že prevalence je pod 7%, takže ten odhad 5% může být docela realistický.

PeS. 13.10.2020
————————————————-

Pozn: Tento editor se s PeSovými zlomkovými vzorečky nekamarádí, takže jsem tu Bayesovu větu musel přepsat do řádkové formy. Závorek se nebojte, na množství nehleďte!
Co kdyby to četl i nějaký současný školní absolvent… 😉 😀

Když už zase budou ty volby…

Pavel Hasenkopf

Co by, se stalo, kdyby Havel nebyl bl…nepolíbenej

(pozor, extrémně dlouhý, zásadní text bez obrázků – a přečtěte si i perfektní rozbor plus vzpomínky od Jury Pospíšila.)

Za první republiky jsme si tady zavedli poměrný volební systém. Ten umožnil komunistům dostat se do parlamentu, bez něho by jako parlamentní strana nikdy neexistovali. Když pak po válce převzali moc, zavedli většinový volební systém – to byla formalita, volila se jednotná kandidátka, ale většinový systém tím získal punc něčeho komunistického, čeho bylo třeba se po 1989 zbavit. S tím byla spojena představa, že parlament má být sociologickým vzorkem populace a že žádné velké politické střety se už konat nebudou, protože budeme všichni proti komunistům, vláda i opozice, a ti budou mít svých 10%. Jinak se budeme mít všichni, vláda i opozice, tak nějak rádi a vláda nebude už nikdy nic skutečně důležitého a sporného rozhodovat. (A protože už nikdy nebudeme muset doopravdy válčit, v nejhorším nám spojenci pomůžou, osekali jsme armádu na nepoužitelné minimum – takovou blbost jsme neudělali ani za první republiky, ale to je jiná story.)

Dnes jsme na kordy a hlavní dělící linie už minimálně 10 let nevede mezi pravicí a levicí, ale mezi konzervativními realisty a liberálními idealistickými snílky natěšenými na báječný nový svět (kterého se chtějí dožít). Komunisti jsou téma, které už nikoho nebere, jako strašák a vnitřní nepřítel jsou dál nepoužitelní.

Většinový systém obecně vede k tomu, že na scéně zůstanou jen dvě strany, vládní a opoziční. Jiné jsou bez šance. Není to nijak předepsáno, prostě to tak funguje, samo od sebe.

Není pravda, že většinový systém nějaké názory potlačuje. Jen se tyhle spory nerozhodují ve volbách, ale uvnitř těch dvou stran,  které zákonitě musí být mnohem víc ,,rozkročenější“ při tvorbě svých programů.

Není pravda, že většinový systém zabíjí střed a generuje extremisty a populisty.

Naopak, extremisty generuje poměrný systém – každý, kdo se nově chce dostat do politiky, se tam mnohem snáz dostane tím, že si založí novou stranu, než aby začínal od píky v nějaké již existující; a ta nová strana se pak musí viditelně odlišit od všech těch stran a straniček, co už v politice jsou, aby zaujala. A chcete-li, aby si vás všimli, mějte ty nejdivočejší a nejpraštěnější názory … (secvaklo?).

Strany ve většinovém systému jsou naopak závislé na voličích STŘEDU. Volby ve většinovém systému bývají o fous, a rozhodují je ti voliči, kteří jednou volí labouristy a příště konzervativce – a proto si labouristi ani konzervativci nemohou dopustit extrémní názory, musí být snesitelní pro všechny (není krásnějšího příkladu než loňský Corbynův propadák).

Většinový systém je navíc více  ,,politicky nepolitický“  prosamosprávný,  je přirozený. Vznikl tak, že někdo někde řekl:  ,,tak tedy dobře, mějte si ten svůj parlament, zvolte si v každém okrese jednoho zástupce a nechte mě spát“ – všimněte si, většinový systém se obejde bez politických stran. Teprve když se nějaký ten parlament poprvé sejde a vzniknou v něm frakce a ty vytvoří strany, může vzniknout poměrný systém, protože ten bez politických stran existovat vůbec nemůže – stojí na nich.

II.

A teď, co by se stalo, kdyby Havel v roce 1990 nekývnul na změnu tehdy existujícího většinového systému na systém poměrný  a v roce 1990 jsme volili většinovým systémem:

1) OF by získalo všechny mandáty.

2) KSČ by získalo 0 mandátů a jako strana by prakticky skončila.

3) OF by se následně (do roka) rozštěpilo na havlisty (pravda a láska, ideály, nepolitická politika, bezbřehý liberalismus, lidská práva jako nároky na něco) a klausovce (nohama pevně na zemi, konzervativní politika, lidská práva jako svobody od něčeho) – to odpovídá dělící linii, která tady byla od roku 1990 vždy, stále více se prosazovala a dnes tvoří základní politickou bariéru.

4) Ty dvě klíčové frakce by se změnily v dvě hlavní strany, střídající se u moci a v opozici. Ne, nebyla by to tehdejší ODS, ta byla šita na míru poměrnému systému, ale byla by to (musela by být) mnohem rozkročenější ODS.

P.S.: Země s většinovým systémem se nikdy nezvrhly v diktatury.

P.P.S.: Kdyby se Klaus nejmenoval Václav, ale Boleslav Klaus, bylo by to dokonalé.


Jura Pospíšil

Tak máte štěstí, že jdu kolem. Byl jsem u toho. Ano, o volebním systému se rozhodlo ještě v Laterně Magice, kde se scházelo ze začátku OF. Byla k tomu extra diskuse, kde byli všichni docenti a profesoři, zde již zmínění a navíc i Patočka, autor jediné knihy o volebních systémech v pluralitních demokraciích, která za bolševika vyšla a taky se tak nějak jmenovala.

A všichni tihle a lidé kolem Havla byli pro poměrný systém, pro většinový systém byla většina přítomných, jako já, Standa Deváty a tak, ale utloukli nás titulama a pražskou expetrností. Taky jsme v té době neuměli tak dlouho mluvit, jako oni.

Dost se zanedbává argument „odpovědné vlády“, kdy koaliční vláda, která většinou vznikne na základě poměrného systému, se chová voluntaristicky na základě dohod mezi členy koalice a od druhé poloviny vlády se nechová nijak nebo z hlediska cílů chaoticky, neboť členové koalice začnou myslet na nadcházející volby a začnou se chovat tak, aby oslabili v těchto volbách své partnery. Většinová volba vede většinou ke vzniku jednobarevných vlád, kde vláda musí myslet na to, aby její činnost vyhovovala volíčům, kteří bez ohledu na ideová východiska vládu, která se jim nelíbí, vymění za vládu té druhé strany. Tam je skryta jedna vlastnost, která je hrozbou i jednou z největších předností, a to, že po určitém čase je vyměněna každá vláda za vládu té druhé strany.

Nazvěme ji třeba okoukanost.

Ale ať je to jakkoli, každý většinový systém je daleko více podroben voliči. Od obvodů, kde se musí postavit kandidát takový, aby ho místní zvolili, přes výkon mandátu, kde každý zvolený je pod větší kontrolou a tlakem voličů, kteří ho zvolili a tlak na vládu, která je jednoznačněji odpovědná za cokoli co udělá a nemůže to svést na nutnost dohody s koaličním partnerem nebo na jeho blokování a když není odpovědná voliči, tak volič prostě volí ty druhé.

Takže většinový systém funguje i kdyby byly strany A a B a měly prakticky identické politické cíle. Ani A, ani B nemůže dělat nic moc proti vůli většiny voličů, protože je ta druhá a nakonec bývá i záloha malých C a D.

To se ukázalo například u Brexitu, kde Cameron vypsal referendum v očekávání, že jasně neprojde. A když prošlo, tak padl, leč konzervativcům trvalo ještě dlouho, než se zbavili jeho přivrženců a tak dlouho výsledek voleb sabotovala jeho úřednice, která ho v premierství vystřídala. Té se přes veškerou snahu nepovedlo prohrát volby a tak se Brexit nakonec uskutečnil.

V Britanii nakonec volič v této otázce zvítězil.

V otázce islamizace zatím není jisté, kdo má vlastně většinu. A rozhodující politické síly si zatím pod zvykem a tlakem korektnosti netroufají ověřit si volbou, kdo tu většinu vlastně má.
Jo a ještě jedna věc. Volič je jen jedna tvář demokracie. Druhá je obrovská moc úředníků a jejich sítí, bez kterých většina politiků by vůbec neměla postoj, názor a nápad. Bez zapojených a často zapojujících úředníků (pane starosto, to se dělá obvykle takto) by neexistovala významnější korupce, dotační skupiny, generální koordinátoři, neziskovková sféra atd.

No a třetí druhou tváří jsou manažerská propojení velkých společností, korporací, bank a fondů, kde je to ještě nepřehlednější. Už mnoho lidí si vylámalo zuby na odhalování rozhodovacího vlivu, skutečných majitelů a linií rozhodnutí. Většinou skončili v naprosto neprůhledných kolečkách, skupinách a nezjistili vlastně nic.

BFPT 2020 – zrušení

Ahoj vespolek!
Je mi to moc líto, ale letošní BFPT 2020 musím zrušit.

  • Jednak se nákazová situace horší každým dnem a každým dnem se zpřísňují opatření – a my už jsme jen riziková skupina.
  • a za druhé a to je mrzutější – mě porazila a pošlapala klisna se hříbětem ( i to si šláplo!) a proletěl jsem se vrtulníkem.
    Z nemocnice už jsem sice doma ale zatím jsem rád, že jsem rád a mám problém zajistit i nejzákladnější provoz – a to jen díky pomocníkům. Natož cokoliv navíc. 🙁
    Já sice sním už dlouho o tom, že to budu jen metodicky řídit a fyzicky bude pracovat někdo jiný, ale ne takhle. 🙁

Takže se moc omlouvám a budeme hledat nějaký jarní termín. Věřím, že pak bude lépe po všech stránkách.