Dotace

Schumacherovo zamyšlení k článku Modrého o dotacích na NP.

Z pohledu příjemce se dotace jeví jako jakékoli jiné zboží. Je jedno, jestli je jím například obilí nebo cokoli jiného. Je jedno, co je příčinou toho, že je levnější, že je lze levněji koupit (náklady na získání dotace) a se ziskem prodat (výnos z dotace). Na příkladu obilí lze dotaci považovat například za hypotetické „záporné clo“ na anglické obilí či francouzské víno. Ucházení se o dotace není nic jiného než soutěž o již vybrané a předspotřebované peníze. Z pohledu příjemce té výhody je jedno, jestli obilí dotuje anglický král z anglických daní či víno francouzský král z francouzských daní. Rozhodující je výnos transakce. Poměr nějakých čísel. Vše ostatní je nevýznamné.

Stejné je to i na druhé straně. Anglický či francouzský král, kteří v tom případě a na té straně jsou suverény proto , že oni to jsou, kteří mají mocenský monopol, činí tak proto, protože to z nějakého důvodu považují pro sebe za prospěšné. Aby politicky upevnili svoji pozici. Proto jedněm berou a druhým dávají.
V reálné demokracii to není jinak. Přerozdělování je forma korupce sloužící k získání či posílení moci, se kterou jsou spojeny nějaké reálné, v konečném důsledku penězi poměřitelné výhody. Stejně uvažuje i zákazník na trhu s dotacemi. Na základě představy návratnosti transakčních nákladů  – investice do získání dotace. Sice jsou výjimky těch, kteří o dotace nesoutěží a kteří to vysvětlují například „morálkou“. Ale i to je v pořádku. „Dobrý pocit“ je také odměnou. Vlastně tou hlavní. I základní potřeby uspokojujeme pro dobrý pocit, který je přirozenou odměnou za chování zajišťující přežití. Vzdání se zisku přímo či zprostředkovaně (prostřednictvím nějakého k tomu způsobilého statku) vytvářejícího dobrý pocit výměnou za dobrý pocit z „morálního“ vítězství, je transakce jako každá jiná.
Na straně příjemce tedy nevidím žádný problém.

Pohled na stranu poskytovatele je odlišný. V podstatě nejde o nic jiného než nám dobře známé násilí. Násilí suveréna na loupežné výpravě nabízejícího podíl na kořisti výměnou za podporu či dokonce oddanost, nyní zprostředkovávané „volbami“. V podstatě nejde o nic jiného než o skrývanou formu téhož například z období raného feudalismu.

Jak se to má se soutěžitelem na trhu s dotacemi? Je v zajímavé pozici. V tom konkrétním případě je suverénem. Svobodně se může rozhodnout o účasti v soutěži. Ovšem ve všem ostatním je nesuverénem. Pod hrozbou násilí jsou na něm vymáhány daně (i skryté pod různými názvy), které jsou zdrojem na jiné části trhu s dotacemi … .

Ačkoli se zdá, lokálně časově a místně, že dotace jsou užitečné (což pro někoho skutečně jsou, protože slouží k získávání časově a místně omezených preferencí, neb volební či funkční období není dlouhé), dlouhodobě jsou škodlivé, protože nejen že nezvyšují množství užitečných statků, ale vyloučením přirozené alokace kapitálu a narušováním funkcí trhu, je snižují.

Z dlouhodobého pohledu dotace snižují sumu užitečných statků, snižují schopnost je produkovat a snižují „zdatnost ekonomiky“, protože zdatnost účastníků trhu a v konečných důsledcích i obecnou zdatnost nutnou pro přežití.

Ovšem, „z dlouhodobého pohledu jsme všichni mrtvi“ a príma jízda flám byť třeba jen na jedno volební období stojí za to, ať je na co vzpomínat.
 
Jenže k tomu je potřeba aby většina táhla. K tomu slouží hlávka zelí zavěřená před osla, s rozličnými mravoučnými nápisy o poslušnosti, pracovitosti, skromnosti, šetrnosti (pro oslem naspořené statky se najde lepší využití, než aby je osel spotřeboval), a že za to jednou dojde odměny v podobě pozemského či nadzemského oslího ráje. Tak osel táhne a táhne. Možná, že se nakonec dočká ráje. Dosud žádný osel si nestěžoval. Ti na voze za ním zapřáhnou dalšího osla, pověsí před něho hlávku zelí a stejné či mírně pozměněné nápisy (který vládce by nechtěl poslušné, pracovité, skromné, šetrné poddané) a pochvalují si „ten salám má príma šmak, jo osel, to se pozná …“
 
Dějiny jsou stále jinak stejné.