Vzpomínky…

Dušan Neumann

Nebýt těch několika zachovalých fotografií a nálezu z oddělení popálenin,
težko bych se na ten den – 21.8.1969 – rozpomínal. Zůstala jen těžká pachuť
zklamání z marností demonstrací rozháněných československým bezpečnostními
orgány, ozbrojenci dělnických milicí, kteří v Brně zavraždili dva
demonstranty a pasivity už podstatné části národa. Nakonec jsem měl štěstí, slzný granát, který jsem „vracel“ oštítovaným policajtům mi vybuchl až po odhození a popálil mi nohu. Zachránil mne tehdy můj pozdější šéf
Automotorevue, Standa Cáhel který mne odvezl do Legerky na popáleniny a odtamtud, když kliniku začali prolézat estébáci, mne odvezl k babičce do
Rudné, kde jsem zůstal než mi puchýře velikosti mýdlových bublin praskly
nebo splaskly. Prožíval jsem demonstrace i zásahy v centru na Václavském
náměstí odkud jsme byli vytlačeni na Příkopy, kde jsem příliš pozdě chytil a
odhodil ten slzný granát.
Nemám, co bych dodal. Ten pocit zrady a morální devastace normalizace nikdy nevymizel.

Komentáře?

Psal mi Aerokarel, že mu na webu zmizely komentáře a to i starší. Já je ovšem vidím. Zatím?
Tak nevím zda všechny, nebo jen některé a hlavně se chci zeptat, jestli to máte někdo také tak.

Že na FB mizí nejen komentáře, ale i mlíkař a Kocour už se bohužel stává zvykem. Cenzura jak vyšitá, asi z Jihoafrické republiky či z Berlína na upozornění českých udavačů. Prý „elfů„.

Tak se mrkněte i zpět, do minulých příspěvků, protože to bych tu nerad měl
!!!

PS.
Sem tam může nějaký příspěvek spadnout do spamu a při jeho čištění (mám jich tak 20 denně) něco přehlédnu a smáznu.Ale to se neuveřejní vůbec.

O potřebě svobodných peněz

Schumacher

Zatím co vášnivě diskutuje o hlučících náměstích, komediantských projevech a jiných nepodstatnostech, stranou pozornosti zůstává, že je omezována zbožně-peněžní transakce mezi osobou A a osobou B, bez zprostředkování osobou C. Po zrušení hotových (materializovaných) peněz bude platba bez kontroly nemožná. Bezhotovostní placení byl velký vynález snižující obchodní riziko a zvyšující pohodlí. Byla to užitečná služba, kterou rád využil obchodník na cestě z Hamburku do Padovy, protože nemusel převážet truhlu peněz. Mohl, ale nemusel. Jenže nyní, zatím při některých platbách je to služba vnucená.

 Hrozí, že v dohledné době hotovost nebude, a že nutné, prakticky zákonem nařízené zprostředkování osobou C bude i při nákupu v místní pekárně. S rizikem, že osoba C sama či pod vlivem dalších osob, především však státní moci bude rozhodovat co si za své peníze (které v důsledku toho už nebudou vaše, protože vaše je jen to nad čím máte plnou kontrolu) smíte koupit. Tak jak již nyní některé banky odpírají provést platby penězi u nich složenými za některé zboží. Ani ne na základě státního nařízení, ale s ohledem na své zájmy. Nemusí se to týkat jen nynějších experimentálních virtuálních měn. Příště vám banka odepře koupit si automobil na benzín, protože je neekologický, nákup paliva, nákup bůčku, protože je nezdravý a podle bankovní evidence či evidence za tím účelem zřízeného Ministerstva zdravého životního stylu, ho jíte přespříliš.

 Bezhotovostní placení má jednu výhodu a dvě velké nevýhody. Výhodou je rychlost. Nevýhodou technologická náročnost, vyžadující fungující infrastrukturu. Její přechodný výpadek může vést k civilizačnímu kolapsu, třebaže ne jen z té příčiny. Závislost na třetí osobě a její moc a jejím prostřednictvím i jiná moc nad platbami a evidovanou zásobou peněz, jsou zásadním ohrožením svobody, větším než jakýmkoli jiným.

 Kdo ovládá peníze, ovládá všechno. Jak by se vám líbilo, kdyby někdo cizí měl z moci úřední klíč od vašeho domu, od všech místností, skříní a šuplat? Kdykoli mohl sáhnout do vaší peněženky, kdykoli ji s penězi v ní učinit nepoužitelnou? Právě tím směrem směřuje vývoj.

V době pravých, plnohodnotných peněz, především panovníci prováděli různé kejkle, vydávali nařízení hrozící vysokými tresty, ale jedno nemohli. Fakticky zrušit fungování takových peněz. I později, třebaže držba příkladmo zlata a stříbra nad nějakou hranici byla zákonem zakázána, neztratily praktickou směnnou hodnotu a především funkci pokladu. Zakopané zlato neztratilo hodnotu a především nešlo ji zrušit. Na rozdíl od bankovek později státovek, které úředním výnosem bylo možno změnit v bezcennou vycpávku slamníku. Nyní je to ještě snazší. Zatím co dříve bylo nutno vyslat biřice, aby se pídili po majetku, všechno zobraceli vzhůru nohama a v nejhorším použili práva útrpného, nyní stačí jediné nařízení a nezaplatíte ani rohlík. Jste totálně švorc. Protože nemáte čím platit, neplatíte. Narůstají vám dluhy. Dlužíte za spoustu toho, co máte na úvěr. Za nutné služby. Pak přijdou exekuce. A najednou nemáte nic a jste i bez střechy nad hlavou. To samozřejmě jde i jinak, protože její vlastnictví je založené na zápisu v katastru. Jediným škrtnutím pera, nyní kliknutím klávesnice nejste vlastníkem. Že máte klíče, je vám k ničemu.

 Jednou z možností jak se pojistit proti takovému nejhoršímu, je virtuální měna nezávislá na jediné autoritě, jediné moci. Má dvě zásadní nevýhody. Z principu je závislá na infrastruktuře, je plně „fiat money“, a pro transakci vyžaduje třetího, třebaže globalizovaného. Navíc historie virtuálních měn, jejich vytvoření, například Bitcoinu, je neznámá. Virtuální měny současné době nepřekročily fázi experimentu.

Je možné, že v budoucnu bude globální virtuální měna. Jejímu vzniku a rozšíření budou, tak jak už nyní brání ti, kteří nechtějí ztratit vládu nad nástrojem na ovládání lidí. Nad penězi. Naopak, daří se jim mít větší moc nad penězi v rukou jiných v daleko větší míře než dříve. Ano, platit kartou je pohodlné. Tak jako mít kabát v cizí šatně. Šatnář rozhoduje, kdy a jestli vůbec si kabát lze vyzvednout, kdo si kabát vyzvedne, a jestli kabát zůstane v šatně, či kabátem, či jestli bude vůbec.

Tak jak se svět zmenšuje, jak kontinentálně mizí mocenská rozmanitost a rozdělenost, jak se propojuje, zmenšuje se možnost ochrany před zásahy lačnících po cizím majetku, který pro ochranu nestačí přesunout do sousedství, ani o kus dál, ale pokud vůbec, na jiný kontinent. Mít majetek v mnoha podobách. Takto ho zabezpečit lze. Ovšem je to nákladné, platit takové výpalné si může dovolit málokdo, tak jako způsob života s tím spojený. Třebaže to nikomu, zatím není zakázáno. Protože to nejde zakázat. Zatím. Jen se zvyšuje práh dostupnosti takových možností. Nakonec, právě ti, pro které takové možnosti jsou dostupné a běžně užívané, jsou vládnoucími tohoto světa. Na druhou stranu jsou prakticky nedostupné pro většinu občanů, poddaných. Nedotýká se to těch nejchudších, ti na tom byli vždycky špatně. Mnozí z nich jsou vděčným elektorátem, demokratickým kanonenfutrem korumpovaným za peníze vydřené z jiných a dílem z jejich vlastních, což mnohé z nich udržuje v chudobě živobytí na příděl. Dotýká se to všech, kteří mají co ztratit a přitom relativní náklady pro ně činí ochranu nedostupnou. Protože významná část chráněného majetku a životního úsilí a času by byla spotřebována na ochranu.

 Mít kabát v cizí šatně je rizikem, které by mělo být ponecháno na svobodném uvážení majitele kabátu. Jenže jsme v situaci, že nám je nařízeno mít svůj kabát v cizí šatně. Protože kabát je velkým majetkem, který je nutno mít pod kontrolou. Proč? Protože velký majetek znamená velkou moc. Moc nad cizím majetkem znamená mít moc nad jeho majitelem. Jenže jestliže majitel nemá plnou moc nad svým majetkem, je jeho majitelem? Zatím se taková nařízení nevztahují na trenýrky a ponožky. Ale v dohledné době se vztahovat budou. Budou? Ano, jestliže to strpíme.

 Neoddělitelnou součástí svobody jsou svobodné peníze. Kdo má moc nad našimi penězi, má moc nad námi samými. Proto platí, že svoboda rovná se svobodné peníze.

Mariánský sloup a Radecký.

Ikonografie – tam to všechno je!

Radim Gabor

V debatě o nové instalování mariánského sloupu na Staroměstské náměstí narážíme na oblíbené omyly. Prý je ten sloup díkuvzdáním za záchranu města před švédským drancováním. Inu, to být klidně může. Takový motiv by byl nejspíš jedním z možných. K tomu by ale nebylo zapotřebí stylizovat sloup způsobem, o němž bude dále řeč. Jeho výzdoba by mohla vyhlížet kupříkladu tak jako v případě morového sloupu na náměstí Malostranském: http://jdem.cz/e84sf8. Dominantním motivem obelisku malostranského, vztyčeného jako poděkování Bohorodičce za spásu před epidemií černé smrti je postava Panny Marie pošlapávající hada.

Další mylný výklad spojovaný se sloupem staroměstským praví, že na jeho vršku byl motiv týž: Panna Maria s hadem pod nohama. To prý je obecný symbol potření hříchu, a takový mírumilovný motiv přeci nemůže být žádnému citlivému člověku proti mysli! Nuže – není tomu tak…  

Pokud už se v tom chceme opravdu zorientovat, tak je dobré přidržet se ikonografie. Na staroměstském sloupu totiž měla Panna Maria po nohama draka: v křesťanské ikonografii symbol odpadlictví a kacířství. Není divu, že si to sdělení rekatolizovaní Češi vykládali přesně tak, jak to vrchnost zamýšlela. Na rozdíl od nás, kteří minulost převracíme stále z líce na rub, lidé tehdy dobře věděli proč! Ale, ať už význam symbolů známe nebo ne, je dobře, že se to stalo, a jsem tomu rád. Zboření toho sloupu je hezký symbol rozluky s rakouským státem a měl by být chápán přesně takhle. To je docela hezký příběh! (7:- ))  

Omlouvám se těm, které jsem snad předchozími řádky uvedl v mylný dojem, že mám něco proti katolické církvi. Tak tomu není. Nicméně jako gesta čistě politického si skácení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí pražském hluboce cením a nepřeji si, aby byl tenhle akt v budoucnu zlehčován, či snad dokonce převrácen ve svůj pravý opak naivně sentimentálními snahami o „odčinění hříchu“ jakéhosi neuvědomělého barbarství či starostí o výtvarnou stránku dotyčného veřejného prostranství.

Asi se neshodnu s těmi, kdo tvrdí, že šlo o nějaký čiročirý, od světaběhu odtržený vandalismus, jakého se dopustí parta opilců, když se vrací nad ránem domů. A taky nesouhlasím s tím, že by šlo o obrazoborectví na způsob husitismu. Ostatně, žádná širší honba za likvidací symbolů odcházející epochy tehdy nenásledovala. Je vidět, že kromě strhávání „slepic“ z C. K. úřadů tohle lidu stačilo. Je jasné, že dnes už by ten sloup nikdo neboural. Naproti tomu asi současně platí i to, že by ho málokdo dnes zase stavěl (i když příznivce to nějaké má). Čas obrušuje ledasjaké hrany.

Osobně se sice cítím guerillovou akcí pana sochaře Váni občansky uražen, ale – přestože s ní hluboce nesouhlasím – doufám, že jednou pan Váňa nedostane ochutnat svou vlastní polívčičku. Mohlo by se mu z ní neudělat dobře.

Ale upřímně, opětovná instalace pomníku Radeckého by mi fakt nevadila. Ta ne.

Spíš bych udělal takovou malou inventuru veřejných plastik v pražských ulicích za posledních 30 let a pak uspořádat sbírku na ekologickou likvidaci některých z nich. Ale ono by to skončilo jako obvykle hysterií: lidé by bránily plastiky Anny Chromy, kulturní fronta zas Hejdukův „Dům matky otcovrahovy pratetičky“ a nakonec by po fackách a strkanicích věc skončila tím, že by ve městě přibyla na potvrzení české kulturnosti plastika tučňáka darovaná českými krajany z Patagonie – tentokrát pro změnu na Klárově.

(Další povídání na téma mariánského sloupu najdete v diskusi na TÉTO uvedené adrese.)

Trump a cla

Dušan Neumann

Americká a po nich i česká media kriticky, v nejlepším případě rozpačitě, reagují na strategii presidenta Trumpa donutit Čínu (dnes už si nikdo netroufne napsat “rudou”), k přijetí euro-atlantických liberálních ekonomických vzorců chování.  Kritici vidí jen krátkodobé negativní dopady zvýšených cel. jako ekonomický libertarián s kritikou souhlasím, ale především nejde o hospodářské vztahy, ale o geopolitický střet ideologií – mezi západní postavené na svobodě individua a asijskou versí totalitního marxismu, který už Deng-Xiaping nazval “socialismem s čínskou charakteristikou”.DZ tohoto úhlu pohledu se jedná o nejvážnější střet ideologických modelů společnosti od rozpadu sovětské sféry.

          Evropa, stejně jako mainstreamová Amerika kulhají v pochopení tohoto nebezpečí životnímu stylu a tradici euro-americké civilizace.

Na jeho obranu vznikl v USA výbor “Committee for the present Danger China”, jehož významnými členy jsou – bývalý šéf Sněmovny reprezentantů amerického Kongresu Newt Ginrich, senátor Ted Cruze, Steve Bannon a další. 
   “Jako náměsíčníci se díváme na čínskou revoluci strategický ekonomických kapacit a revoluci geopolitických center moci.  Bude to dlouhodobý boj mezi civilizací založené na svobodě a civilizací budovanou na autoritativní totalitě s čínskou charakteristikou.” řekl na nedávné konferenci Newt Ginrich. Z tohoto pohledu je Trumpova politika cel klíčovým elementem nenásilného souboje.

          Díky neschopnosti administrativy Baracka Obamy se komunistické Číně (nebojme se použít tento stále adekvátní termín) vybudovat na Spratleyho ostrovech trvalou námořní základnu, z níž se ji nikdy nepodaří bez válečného násilí vyhostit. Je to první krok v uplatnění programového ekonomického imperialismu nazývaného eufemisticky “Novou hedvábnou stezkou” (One Belt, One Road). Přitvrzení ekonomické soutěže – prostřednictvím cel a tarifů – je nejlevnější a také nejbezpečnější zbraní v obraně proti čínskému expansionismu.

          Spojené státy a Čína jsou v jistém smyslu siamskými dvojčaty navzájem na sobě závislými. Spojené státy jsou největším čínským odbytištěm. Čína potřebuje Ameriku aby kupovala její zboží a udržela miliardu lidí v zaměstnáních přinášejících zvyšující se životní úroveň, aby nedocházelo k nepokojům z chudoby a aby většina populace  nepatřící ke komunistické elitě žijící v opresivním sociálním systému nezačalo zpochybňovat jeho pečovatelskou fasádu.

           Většina toho, co se člověk z mediíí dovídá o smyslu Trumpových tarifů – samozřejmě to nedělá president Trump nějakými diktátorskými rozkazy v náhlém pominutí smyslů, ale po důkladném rozvážení s plejádou odborníků – je mírně řečeno zavádějící až zcela nepravdivé. Podívejme se na to s přihlédnutím k ověřeným číslům. Ano, cla jsou “zbytečnou” cenou v ideální prezentaci ekonomických zákonů, kterou nakonec zaplatí konečný uživatel. Ale neznehodnotí měnu ani úspory. Jednoduše řečeno jsou formou navýšení federální daně.  Celní položka vyšší ceny placené dovozci čínského zboží  jde do federálního rozpočtu, v němž je redistribuována tam, kde je to potřeba (byť podle ne vždy nejefektivnějšího rozhodnutí federálních úředníků) – do zdravotnictví nebo i třeba do stavby kontroverzní hraniční bariery nebo na obnovu americké námořní vojenské převahy. Z hlediska federálního rozpočtu jde o zanedbatelnou částku. Brett Arends z organizace MarketWatch to spočítal. President Trump zvýšil cla z 10 na 25% na zboží v hodnotě asi 200 milard dollarů. Jinak řečeno, zvýšil federální daně o 30 miliard dolarů ročně.  V loňském roce vybral federální berňák IRS celkem 5.51 billionu dollarů. V této sumě je 30 miliard něčím jako zaokrouhlovací chybou. I kdyby, teoreticky, Trump  zvýšil cla na všechno čínské zboží na 25%  obohatil by státní pokladnu o 135 miliard. Loňský HDP USA se uvádí v hodnotě 20.5 billionů dollarů. Prizmatem této sumy by se zvýšení veškerých cel na čínské zboží projevilo jako zvýšení daně z HDP z 26.9% na 27.5%. Takže nejvíce šokujícím dopadem na amerického konzumenta by bylo zvýšení ceny iPhonů. Na zvýšení cel se dá dívat i z druhé strany. Čína odvetou zvýšila cla na dovoz amerického potravinářského zboží následkem čehož klesl export. Neprodané produkty se realizují na americkém trhu, kde je zvýšená nabídka a jejich cen klesá. Od počátku roku klesla cena pšenice na americkém trhu o 20% a cena sojových bobů na úroveň ceny před deseti lety. Výsledkem je zlevnění značného segmentu trhu potravin. V současnosti je americký export do Číny nižší než do Japonska, Jižní Koreje a Singapuru dohromady a představuje pouhých 0.6% HDP.

           Trump si prostě svlékl rukavice.  Nátlakem se nejen snaží donutit Čínu ku zvýšení obchodní výměny za stejných podmínek, ale především k respektování mezinárodních pravidel. Podle Ginriche jsou USA ve “válce” s Čínou již 20 let neboť Čína nerespektuje intelektuální vlastnictví, kopíruje bez licencí vše, na co dosáhne a zatím na tomto poli bez pravidel vítězí. Sítě 5G, nová Hedvábná stezka, jsou důkazy cílené snahy dominovat světu pod deštníkem čínského autoritativního socialismu zaváděním nejnovějších sledovacích technologií. Podle Chrise Stewarta, člena kongresového zpravodajského výboru, je tato snaha Komunistické strany Číny největším nebezpečím občanům Spojených států, západních demokracií i čínského lidu.

Trumpova aktivní obrana je nezbytná neboť střety, které se ignorují nelze vyhrát.

BFPT 2019

Čas prchá jako mrcha…a rok je pryč, co by dupl. I když v nemocnicích to budí opačný dojem. Tak znova přišel čas plánovat co dál.
Otevřete si plánovací kalendáře a pište si:

BFPT – neboli „prase“ se bude i letos konat a to tradičně
první říjnový weekend, tj.
5.10.2019
v loňském provedení.

Tedy … alespoň doufám, protože ten hotelier, kde jsme loni byli, se minulý pátek rozhodl v 41 (!) letech umřít na infarkt. Ale je to rodinný podnik, tak snad… doufám…


JAK DALEKO DOVONÍ PEČENÉ JELITO ?

Povýsil jsem se na dirigenta. Diriguju radiu, jakou mně má hrát  muziku, aby co nejpěkněji podmalovala krajinu, ubíhající za  okýnkem auta. Teď mně vyhrává Kitaro. Muzikant je Japonec. Bach by  mu asi nafackoval – Japončík vyhrává na kompjútr; nikdo mu nešlape měchy u varhan, ani kalafunu na smyčec nepotřebuje. Jeho moderní muzika je však krásná. Zní jako pozdrav z jiných světů. Vyprahlá krajina kolem k muzice sedne jako přesně padnouci kulisa. Vyladěný duet, krajina –muzika, nechá uletět myšlenkám a vzpomínání.
Jde mně hlavou citát. Tentokrát si dokonce pamatuji, kdo je jeho autorem. Abraham Lincoln někde řekl:

„Máš-li krásný dům, poraď sousedovi jak na to, aby si takový
také postavil. A jsi-li ten soused, který dům ještě nemá, snaž se
ho postavit. Nebudeš na tom vůbec lépe, když sousedovi jeho dům
zapálíš.“

Hned jak citát dozní, poťouchle se mně na mysl dere starý vtip:
Jeden z nás, kteří pocházíme od hory Řípu, dostal za služby
odměnu. Mohl vyřknou jedno přání. Dlouho se nerozmýšlel a
svatému Petrovi říká:

„Ať sousedovi chcípne koza!“

Ta zlá vlastnost se musí roznášet vodou. Je však zajímavé, že se neduhu někteří nezbaví, i když objedou zeměkouli desetkrát kolem rovníku. Závist je jako těžký ruksak na hřbetě, někteří pod ním padají únavou.

Mezi lidmi je závist velice rozšířenou nemocí. Dá se však léčit. Už mně také nebývá na mrtvici, když chlap hned vedle ve stejné tůni chytá rybu za rybou, a já nic. Ale stejně bych si přál, abychom si role vyměnili. Já chci tahat ryby z vody, ať se dívá on! Takže se pořád ještě musím léčit. Jestliže se závist roznáší vodou, vím jak na to. Vodu nepiju.

Jak daleko dovoní pečené jelito? Ať se nikdo otázce nesměje, je velmi důležitá. Voňavé jelito mohlo stát mého tatínka za války život. Když se tehdy zabíjačka ohřívala v kastrolu na kamnech, vůně pronikla pod dveřmi a rozběhla se po sousedství. Podle mého odhadu se mohla rozlétnout maximálně v okruhu padesáti, možná šedesáti metrů. Lidi měli na dobroty velmi citlivé nosy; k dostání byla tehdy jen propaganda, vepřové šlo na frontu.

Zabíjačku koupil táta načerno. Někomu v sousedství zavoněla pod nos. Ten nelenil a šel tatínka udat. V okruhu těch šedesáti metrů nežil žádný Němec. Byli to všechno usměvaví sousedé, s mámou a s tátou byli zadobře. Kdyby soused, který ucítil zabíjačku, zaťukal na dveře, maminka by mu jistě kus jelítka ukrojila. Jenže zabušilo gestapo. Sebrali nám zabíjačku i tatínka. Že ho z basy za čtyři dny pustili, byla klika. Někteří se nikdy nevrátili.
Usměvaví sousedé tatínka poplácávali po zádech, když se vracel z basy domů.

Kitaro dohrál. Walda Matuška se pod mojí taktovkou dává do písničky o dostavnících, putujících nekonečnou prérií.

P.M.

Zamyšlení na Muellerovou zprávou

Dušan Neuman

          Ač někteří konservativci vytahují láhve šampaňského, není co oslavovat. Boj se přenese jen na jiná bitevní pole.  K hlubšímu porozumění je třeba trochu podrobnějšího vhledu.

          Osobně jsem po dvou letech Trumpovy vlády přesvědčen, že je dobrým presidentem. Přesněji, daleko lepším než jsem očekával. Volil jsem ho jako menší zlo a říkal si, že budu spokojen  když splní dvě z mých přání – jmenuje konzervativního konstitucionálního soudce do Nejvyššího soudu a zastaví Obamovo regulační zelené šílenství. To splnil docela rychle a ten zbytek je už jen třešnička na dortu. A ne jedna.

 Ekonomika se skutečně rozhýbala. Stačí se porozhlédnout v ulici kde bydlím. V roce 2016 tu bylo 18 domů na prodej, většinou „bank foresclosure“ – pro nesplácení hypoték. Dnes ani jeden. Nezaměstnanost  je  na nejnižších číslech co pamatuji a u černošské menšiny vůbec nejnižší od doby kdy se vedou statistiky. Také je nejnižší počet lidí závislých na podporách (food stamps). Pennsylvanie prodává antracit do Evropy, zejména na Ukrajinu a severní okresy rychle bohatnou z frakování.

           Když si to promítnu na pozadí Trumpova – podle mne neuvěřitelného stresu – kdy každý den musel čelit nejen washingtonské byrokracii – kterou definoval jako “deep state” či politicko-byrokratickou bažinu, ze všech stran podporovanou medii (95% zpráv o Trumpově vládě v hlavních nediích bylo negativních),  pak klobouk dolů. Jen o spiknutí s Putinem bylo opublikováno za poslední dva roky přes půl milionu článků.

          Je mi jedno, že má chudší slovní zásobu než já imigrant, je mi jedno kolik bab přefiknul a co jim za to zaplatil, (proti JFK je to stejně jelimánek ), je mi jedno kolikrát udělal bankrot a že má vkus otce Kondelíka. To všechno je mi jedno pokud výsledky posunují tuto zemi dopředu.

           A to posunují přes soustavnou sabotáž  Demokratů, která někdy až hraničí s vlastizradou. Jak jinak si vysvětlit, že ve chvíli kdy ve Vietnamu jednal s Kimem, spustili proti němu doma kongresoví Demokraté takový útok, že si tlusťoučký diktátorek musel myslet, že to má Trump spočítané a začal si diktovat. Trumpův neúspěch v Hanoji stoprocentně přičítám mstivým idiotům Pelosi a Schumerovi a celé té bandě okolo.

          Vím jak ruské zpravodajské služby pracují, byl jsem jejich nátlaku vystaven a vlastně kvůli němu jsem emigroval. Měl jsem kliku, že se to povedlo. Jsou dobré  a protože nepodléhají politickým změnám jako CIA a FBI, jsou konsistentnější, mají historickou povědomost, dlouholetou praxi, znalost protivníků a za minimální náklady dokážou způsobit velké škody.

          Od počátku protitrumpovské kampaně jsem nevěřil a nějakém spiknutí.  Demokraté nezkousnuli prohrané volby. Nedovedou si to vysvětlit – neboť chtějí pro svět jen to nejlepší a nepochybují, že volby Trump ukradl nějakým nečestným způsobem.

          Dokonce jsem dodnes přesvědčen, že v počátku předvolební kampaně Rusové sázeli víc na Hillary, protože už jí znali, znali její slabá místa, věděli, že je hamižná a jak je korumpovatelná. Donald, zejména po krachu Trump Tower projektu v Moskvě, byl pro ně nepředvídatelný. Rusům nikdy nešlo o podporu jednoho kandidáta, ale o rozvrácení amerického politického systému, o znervóznění voličů a státního aparátu, zkrátka o nalezení nejslabšího místa, kde by bylo možné poškodit protivníkovu politickou stabilitu. Trump byl jen jedním z pěšců na ruské velmocenské šachovnici. Pochopitelně, po jeho zvolení se ruská taktika přizpůsobila výsledkům voleb a jsem si téměř jist, že s velkou zlomyslností začali zásobovat ‘nevertrumpovce”  čímkoliv, co mohlo Trumpa očernit. A idioti jako Adam Schiff  jim to sežrali i s udičkou. Největší malér USA je dnes je stav medií. Ta se stala hlásnou troubou vizionářských dobroserů  jimž, v šedesátých letech zatemnilo mozek LSD, obdiv k Che Guevarovi a rozpuštění se ve vstřícných dívčích klínech bez následné zodpovědnosti. (Ne, že bych se zrovna tomu tehdy, byv tu, bránil). Na pozadí amerického snu vznikla jakási akademická třída, která ovládla vzdělávání, media a zábavu, tedy nejvlivnější nástroje na formování myšlení nastupujících generací.

           Media se nenávisti k Trumpovi a tomu co reprezentuje, nevzdají. Už dnes cirkulují články o 19 nových vyšetřováních subalterních vládních, většinou lokálních, institucí se stejným cílem jaký měla Muellerova kamarila – zničit Trumpa a jeho konservativní agendu, anebo aspoň ho tak očernit, aby ztratil přízeň voličů. Tato kampaň se potáhne  celé dva roky až do příštích voleb.  A je jedno, že bude skoro stoprocentně falešná, vystavěná na “fake news”. Tak to vidím já a je mi z toho ouzko. Cítím, že už jsme už  druhým rokem ve studené občanské válce a jen nevím,  jestli už někde nežhne doutnák.

Zavřou nám pana prezidenta? A co my?

V dobrém rozmaru zas někde porozprávěl. Tentokrát prý že Turci a Turecko jsou faktickým spojencem Islámského státu.

Což o to, jenže takováhle prohlášení nepodšprajcovaná  klackem nám nemusejí udělat dobře. Přinejmenším obchodně. Sice je příjemné dělat ramena a něco takového plácnout, zvlášť když se státník rád poslouchá a má vybrané publikum. Jenže na výměnu plenek z toho nakonec může být podhradí. Pragmaticky a prakticky vzato, tudy cesta nevede.

Ano, Turecko opustilo cestu zakladatele moderního sekulárního Turecka,  Kemala paši, zvaného Atatürk, třebaže se k němu pokrytecky hlásí, využívá IS pro své záměry a vnitřně se islamisticky radikalizuje. Jeho vývoj znepokojivě připomíná vývoj německý ve třicátých letech. O to víc, že má nejsilnější armádu v evropské části NATO. Jenže tuhle situaci je nutno řešit ne takovými prohlášeními z neudržení vnitřního přetlaku, nýbrž politicky s nejbližšími reálnými spojenci i s využitím transatlantického zájmu. Hledáním si nejbližšího přirozeného skutečného  spojence. Přinejmenším mu neokopávat kotníky.

Protože, a ne že ne, islám, navíc naroubovaný na cizozemské lokální kultury, jejichž je transportérem, svými zvyklostmi naprosto neslučitelnými s naší, je neslučitelný s tradiční historickou evropskou kulturou, kterou přes všelijaké rozdíly i rozpory sdílíme od západu na východ, od severu k jihu. Je v rozporu s našimi zájmy aby se tato společná kultura oslabovala, aby se její prostor zmenšoval. Kultura neexistuje sama o sobě, ale žije prostřednictvím svých nositelů. Je nutno ji bránit nejen vně, ale i posilovat uvnitř. V každodenním všedním životě. Ubývá a oslabuje tak jak ubývá jejích nositelů a tak jak v nich samých nejen oslabuje, ale i aktivně je oslabována podle hesla „Rozděl a panuj“. Není nutno zříkat se všeho exotického z exotických kultur, ale ono je vhodné užívat střídmě, tak jako koření. Jedno je jako turista navštívit vzdálené země, jiné je přijmout tamní kulturu se vším všudy. Tedy i se všemi jejími důsledky. Co někdo sám zvolí pro sebe, protože mu to tak třeba i dočasně, v romantickém poblouznění připadá zajímavé, ovšem než ho dostihne realita s tím spojená, nemusí být prospěšné pro ostatní. Jestliže někomu islám vyhovuje, má svobodu vycestovat a žít v tamní kultuře bez nebezpečí, že jako odpadlík od naší kultury bude zabit. Jestliže pozná svůj omyl, smí se svobodně vrátit a žít tak jako před tím. Pro naši kulturu je to přirozené. Ne pro islám,  ze kterého není cesty zpátky.

Otevřeně, islám je invazivní cizorodou monokulturou (třebaže s dávným společným základem), přirozeně odolávající multikulturalitě. Protože z principu svého základu a fugování je nemultikulturalizovatelný. Nelze mu čelit roztříštěnou multikulturalitou v globálním smyslu nahrazující přirozenou kulturu zdejší, historicky zakotvenou, prostupující každodenní život a proto přirozeně rezistentní. Je neslučitelný nejen s kulturou našeho národa a ostatních evropských národů v kulturně etnickém smyslu, ale i s pojetím národa v politickém smyslu, tak jako například ve Spojených státech amerických, s pojetím, ke kterému směřuje, třebaže ve vzdáleném horizontu, pokud vůbec, Evropská unie. Jeho prosazované principy nejsou slučitelné s tamní ústavou. Stejně jako s ústavou naší. Důkazem toho jsou poměry tam, kde islám převládá, či dokonce vládne, které jsou v protikladu s našimi poměry. Přijmout islám či strpět ovládnutí zdejšího dosavadního kulturního prostoru, neznamená, že i nadále budeme mít vepřoknedlozelo a zapíjet je pivem. Nanejvýš kozoknedlozelo a zapíjet je nealkoholickým pivem. Vyjma ramadánu. O něm od rána do večera o hladu a žízni. Bez slibu, že za odměnu spatříme zlatého velblouda. Proto je třeba se starat, aby k takové změně poměrů nedošlo.

Přirozeným spojovatelem novodobé evropské civilizace bylo křesťanství. Je pozorovatelné, že multikulturalismus oslabující a erodující kulturu, kterou třebaže při zachování její žádoucí rozmanitosti lze nazvat evropskou, nastoupil s úpadkem křesťanství, klíčového spojovatele bez ohledu na jeho směry, konfese a rozpory mezi nimi. Že křesťanství upadá, je vinou i církví, neschopných modernizace, žijících jako by stále ve starověku a středověku, s vyprázdněnými mechanistickými rituály, neschopných oslovit širokou veřejnost. Veškeré osvícenství bylo a je přijímáno s odporem, pod vnějším tlakem rozporu mezi hlásaným a mezi  pozitivním poznáním. To se týká především církve katolické, globálně i lokálně. K tomu, byť jako agnostik, avšak sdílející tuto kulturu jako „kulturní křesťan“ poukazuji na tezi, že „Otázka národní jest především otázkou náboženskou.“ V tom smyslu, tradiční česká národní kultura, nemyslím tím kulturu hipstersko kavárenskou, východně „filozofické“, stravovací a podobné experimenty, projevující se průvody prapodivných figur demonstrujících a adorujících problémy samých se sebou, je s islámem naprosto neslučitelná. Ostatně, s takovou by skončili tak jak končívají tam. Ukamenováním jak o v Afganistánu, zbičováním, s useknutou hlavou, jako V Saúdské Arábii,  oběšeni na jeřábu jako v Íránu.  Zachování národní identity, mimo jiné, závisí na schopnosti odolávat islámu šířícímu se prostřednictvím jeho nositelů zvenčí i jeho nákazou uvnitř, v extrémních případech se projevující zverbováním pro Islámský stát. Přirozeně nejohroženějšími, protože nejmanipulovatelnějšími, jsou mladí lidé, hledající a učící se svoji životní roli.

A co my? Pro posílení obranyschopnosti evropské a naší národní kultury je zásadní její posilování zevnitř. Pozitivní. A s nejbližšími i vzdálenějšími sousedy sdílení společného či podobného. Ne plýtvání silami a časem na spílání, na hanobení „cizího zboží“ a vydávat se tak všanc nebezpečí od majitelů patentu na pravdu, lásku, stát, obsah hrnců a vůbec na všechno. Dnes takový, zítra makový. Nejen proto, že na rozdíl od pana prezidenta nemáme imunitu. Především proto, že pliváním do cizí polévky se naše polévka nevylepší. Základem je posilování kultury vlastní. Ne velkými řečmi, ale drobnou, usilovnou, každodenní pozitivní činností ve všech oblastech. Obyčejným všednodenním životem. Plným užíváním svobody tak činit. Tuto svobodu si hájit a nestrpět její rušení. Ničím a nikým.

 
Schumacher

 

JARO !

             „Sněžné husy se vrací na sever nejdřív; jaro je pošťouchne jako první.“

Petr Motyka

Slova svého partnera sotva slyším. Běžící řeka šplouchá o jeho rybářské nepromokavé kalhoty. Už se nedívá na oblohu, vede teď pozorně svým muškařským prutem nymfu tůňkou za balvanem. Já se snažím, abych v proudu špatně nešlápl a nevykoupal se v ledové vodě. Přibral jsem si na pomoc klacek, ať mně řeka nepodrazí nohy.

“ Bernešky a jeřábi se stěhují hned po nich. Jaro je táhne jako magnet.“

Nemluví moc. Pokouším se neztratit ani jedno jeho slovíčko, když tu a tam něco řekne. Už jsme spolu na rybách po několikáté, vím už, že mě pozve zase. Není to problém, má moje telefonní číslo. Jeho předkové by to neměli tak jednoduché, museli by si dávat kouřová znamení. Joe je Indián. Cherokee. Když se mně při našem prvním setkání představoval svým pravým indiánským jménem, věděl jsem, že si tu lavinu neznámých zvuků nezapamatuji. Nikdo si to komplikované jméno nemůže zapamatovat, proto se pro nás, přivandrovalce, přejmenoval.

„I used to brew moonshine in them hills, yonder,“ byla jednou z nejdelších vět, kterou jsem z jeho úst slyšel. Ukazuje mi rukou, kde mezi starými vejmutovkami prostupují na obzoru hřbety kopců.

„Pálíval sem gořalku hen v tých kopcoch,“ přeložil jsem si. Hergot, neslyšel jsem předtím špatně? Cherokee nebo Valach? Jeho oči se smějí, vrásky kolem nich se ještě více prohlubují.

„Šerif byl příliš líný, aby tam otravoval.“

Pod břehem, na kterém teď stojíme, skáče přes kameny řeka a ztrácí se až dole za skupinou mladých borovic. Joe na mě mrkne a posunkem mi ukáže pěknou tůňku. Sám jde pár kroků proti vodě. Dívám se, jak jeho muškařský prut poslal šňůru až k podemletému břehu na opačné straně řeky.

 

 Někdo, kdo umí zpomalit a najde čas se rozhlídnout, nepotřebuje na měření času kalendář. Pláňata na staré hrušce pod lesem mu řeknou, že je léto. Rozkvetlé ocúny dole u rybníka mu napoví, že meluzína už za horama ladí. Naftalínem vonící beranice je jeho dobrým partnerem pro zimní slotu. Takový člověk však má zpravidla nejraději dobu, kdy chlupaté koniklece pod skalami vylákají první včelu. Jaro… Ta jako trochu mátožná včelka, připomínající chlapa, šněrujícího cestu směrem od hospody, dá zapomenout na štrapáce několika měsíců předtím. Jarním slunkem přiopilá včela nám dává signál, že je čas znovu vystartovat.

 Těch startů už přišlo a odešlo nepočítaně. Slzy na tváří mého tatínka se přičinily o to, že jedno jaro bude v mé paměti navždycky. Nikdy předtím jsem neviděl tatínka plakat. Tehdy tekly slzy také  po tváří maminky, to mi však jako malému klukovi nebylo až tak moc divné. Ale aby brečel táta? Ten mi vždycky říkával, když jsem fňukal nad odřeným kolenem, či boulí utrženou v klukovských válkách, že chlapi nikdy nebrečí! Teď však plakal on. Mezi štkaním se ale taky smál a držel maminku kolem ramen. Dívali se kuchyňským oknem, jak strání za naším domem postupuje směrem k naší zahradě rojnice vojáků, flinty v rukou. Jeden z nich prolezl mou oblíbenou dírou v plotě do naší zahrádky, stále se ostražitě rozhlížel. Když naše babička vyběhla a mířila k němu s mísou pocukrovaných koláčů, několikrát na ni mávl rukou, ať jde zpátky. Věděl už svoje a nechtěl, aby kvůli koláči nastavil terč nějakému číhajícímu německému zabijákovi.

Na tři roky potom se k nám jaro nastěhovalo natrvalo. Lidé se smáli a smáli, ten voják, který  odmítl  babiččiny koláče, se vrátil k ženě a dětem; moje maminka a tatík pracovali od rána do tmy. Vraceli se však večer domů rozesmátí a já jsem sem tam dostal něco dobrého na zub. Rodiče mi tehdy připadali jako šťastná, rozpustilá děcka. Nevěděl jsem tehdy ještě, že svoboda chutná líp, než sebesladší čokoláda. Bylo jaro i  když venku hvízdala meluzína a na kotárech ležel sníh.

Pak jaro zakázali. Jednoho smutného únorového dne spadla na úsměvy, dobrou náladu a radost ze života ošklivá klec. Dusila všechno v ní jako pokrývka sněhu, který nikdy neroztaje. Kopretiny a chrpy na polích smutně hleděly k zemi a z trylků skřivana nikomu do skoku nebylo. Dařilo se jen svlačcům. Svlačec totiž rád leze po plotech. Plot z ostnatého drátu má ze všech nejraději… .

Mnohý ztratil naději, že se jaro ještě někdy vrátí. Vypravil se na vandr svoje jaro hledat sám. Někdo našel, jiný ne.

Někdy projde ta očekáváním nabitá doba jarního probouzení kolem nás, aniž by ji paměť uložila do svého archivu. Někdy se však do paměti zapíše natrvalo. Signálem nemusí být jen sluníčkem opilá včela – jaro má mnohou podobu.

Jednou jsem seděl doma před televizi. Von Karajan dirigoval orchestr, velký sbor zpíval. Zpěváci,  muži, ženy a děti zpívali Ódu na radost. Beethovenova „Devátá“ se rozlévala po mém pokoji, po krajině, muziku muselo být slyšet v celém světě. Hudba a zpěv se lily z televizoru, obrazovka ukazovala šťastné obličeje lidí oslavujících znovunarozenou svobodu. Rozesmátí lidé tloukli kladívky do Berlínské zdi. Byla už děravá, proudy lidí procházely tam i zpátky, jak kdo chtěl. Von Karajan mával taktovkou, sbor zpíval, hudba všechno objímala. Na obrazovce se objevil svatý Václav na svém bronzovém koni, podstavec pod sochou byl celý polepený transparenty a plakáty. Červeno – modro – bílý prapor v každé druhé ruce. Pak ukázali Varšavu, Budapešť, zdálo se, že se směje celý svět. Slzy, které mně máčely fousy, už jsem se ani nesnažil zastavit. Taky jsem se však při tom brečení smál, jako kdysi tatínek, když nám dírou v plotě přinesl svobodu ten statečný voják.

 

Joe  potrhnul prutem, který se okamžitě prohnul pod náporem překvapené ryby. Pstruh na konci udice předvádí salta jako akrobat v cirkuse; je více ve vzduchu než ve vodě. Šmatlám se po kluzkých kamenech dna proti proudu, abych si ho prohlédl. Leží teď, už zbavený háčku, v mělčině. Vystřelil pak jako šipka, když se Joe shýbnul a dotknul se jeho hřbetu. Oba jsme se tomu zasmáli.

„Look! Look up! The cranes!“ křičí na mě Joe a abych ho ve šplouchání řeky nepřeslechl, ukazuje prstem k obloze.

„Podívej se, podívej se! Jeřábi!“ Zobany velkých ptáků neomylně míří směrem k místu, kde přivedou na svět svou novou generaci. Joe sundá z hlavy svou basebalovou čapku a s pohledem upřeným za vzdalujícími se ptáky říká několik slov indiánským jazykem svých předků. Rozumím mu tentokrát bez problémů:

„Buď jaro pozdraveno!“ řekl.      
   P.M.  L.P. 2018.