JARO !

             „Sněžné husy se vrací na sever nejdřív; jaro je pošťouchne jako první.“

Petr Motyka

Slova svého partnera sotva slyším. Běžící řeka šplouchá o jeho rybářské nepromokavé kalhoty. Už se nedívá na oblohu, vede teď pozorně svým muškařským prutem nymfu tůňkou za balvanem. Já se snažím, abych v proudu špatně nešlápl a nevykoupal se v ledové vodě. Přibral jsem si na pomoc klacek, ať mně řeka nepodrazí nohy.

“ Bernešky a jeřábi se stěhují hned po nich. Jaro je táhne jako magnet.“

Nemluví moc. Pokouším se neztratit ani jedno jeho slovíčko, když tu a tam něco řekne. Už jsme spolu na rybách po několikáté, vím už, že mě pozve zase. Není to problém, má moje telefonní číslo. Jeho předkové by to neměli tak jednoduché, museli by si dávat kouřová znamení. Joe je Indián. Cherokee. Když se mně při našem prvním setkání představoval svým pravým indiánským jménem, věděl jsem, že si tu lavinu neznámých zvuků nezapamatuji. Nikdo si to komplikované jméno nemůže zapamatovat, proto se pro nás, přivandrovalce, přejmenoval.

„I used to brew moonshine in them hills, yonder,“ byla jednou z nejdelších vět, kterou jsem z jeho úst slyšel. Ukazuje mi rukou, kde mezi starými vejmutovkami prostupují na obzoru hřbety kopců.

„Pálíval sem gořalku hen v tých kopcoch,“ přeložil jsem si. Hergot, neslyšel jsem předtím špatně? Cherokee nebo Valach? Jeho oči se smějí, vrásky kolem nich se ještě více prohlubují.

„Šerif byl příliš líný, aby tam otravoval.“

Pod břehem, na kterém teď stojíme, skáče přes kameny řeka a ztrácí se až dole za skupinou mladých borovic. Joe na mě mrkne a posunkem mi ukáže pěknou tůňku. Sám jde pár kroků proti vodě. Dívám se, jak jeho muškařský prut poslal šňůru až k podemletému břehu na opačné straně řeky.

 

 Někdo, kdo umí zpomalit a najde čas se rozhlídnout, nepotřebuje na měření času kalendář. Pláňata na staré hrušce pod lesem mu řeknou, že je léto. Rozkvetlé ocúny dole u rybníka mu napoví, že meluzína už za horama ladí. Naftalínem vonící beranice je jeho dobrým partnerem pro zimní slotu. Takový člověk však má zpravidla nejraději dobu, kdy chlupaté koniklece pod skalami vylákají první včelu. Jaro… Ta jako trochu mátožná včelka, připomínající chlapa, šněrujícího cestu směrem od hospody, dá zapomenout na štrapáce několika měsíců předtím. Jarním slunkem přiopilá včela nám dává signál, že je čas znovu vystartovat.

 Těch startů už přišlo a odešlo nepočítaně. Slzy na tváří mého tatínka se přičinily o to, že jedno jaro bude v mé paměti navždycky. Nikdy předtím jsem neviděl tatínka plakat. Tehdy tekly slzy také  po tváří maminky, to mi však jako malému klukovi nebylo až tak moc divné. Ale aby brečel táta? Ten mi vždycky říkával, když jsem fňukal nad odřeným kolenem, či boulí utrženou v klukovských válkách, že chlapi nikdy nebrečí! Teď však plakal on. Mezi štkaním se ale taky smál a držel maminku kolem ramen. Dívali se kuchyňským oknem, jak strání za naším domem postupuje směrem k naší zahradě rojnice vojáků, flinty v rukou. Jeden z nich prolezl mou oblíbenou dírou v plotě do naší zahrádky, stále se ostražitě rozhlížel. Když naše babička vyběhla a mířila k němu s mísou pocukrovaných koláčů, několikrát na ni mávl rukou, ať jde zpátky. Věděl už svoje a nechtěl, aby kvůli koláči nastavil terč nějakému číhajícímu německému zabijákovi.

Na tři roky potom se k nám jaro nastěhovalo natrvalo. Lidé se smáli a smáli, ten voják, který  odmítl  babiččiny koláče, se vrátil k ženě a dětem; moje maminka a tatík pracovali od rána do tmy. Vraceli se však večer domů rozesmátí a já jsem sem tam dostal něco dobrého na zub. Rodiče mi tehdy připadali jako šťastná, rozpustilá děcka. Nevěděl jsem tehdy ještě, že svoboda chutná líp, než sebesladší čokoláda. Bylo jaro i  když venku hvízdala meluzína a na kotárech ležel sníh.

Pak jaro zakázali. Jednoho smutného únorového dne spadla na úsměvy, dobrou náladu a radost ze života ošklivá klec. Dusila všechno v ní jako pokrývka sněhu, který nikdy neroztaje. Kopretiny a chrpy na polích smutně hleděly k zemi a z trylků skřivana nikomu do skoku nebylo. Dařilo se jen svlačcům. Svlačec totiž rád leze po plotech. Plot z ostnatého drátu má ze všech nejraději… .

Mnohý ztratil naději, že se jaro ještě někdy vrátí. Vypravil se na vandr svoje jaro hledat sám. Někdo našel, jiný ne.

Někdy projde ta očekáváním nabitá doba jarního probouzení kolem nás, aniž by ji paměť uložila do svého archivu. Někdy se však do paměti zapíše natrvalo. Signálem nemusí být jen sluníčkem opilá včela – jaro má mnohou podobu.

Jednou jsem seděl doma před televizi. Von Karajan dirigoval orchestr, velký sbor zpíval. Zpěváci,  muži, ženy a děti zpívali Ódu na radost. Beethovenova „Devátá“ se rozlévala po mém pokoji, po krajině, muziku muselo být slyšet v celém světě. Hudba a zpěv se lily z televizoru, obrazovka ukazovala šťastné obličeje lidí oslavujících znovunarozenou svobodu. Rozesmátí lidé tloukli kladívky do Berlínské zdi. Byla už děravá, proudy lidí procházely tam i zpátky, jak kdo chtěl. Von Karajan mával taktovkou, sbor zpíval, hudba všechno objímala. Na obrazovce se objevil svatý Václav na svém bronzovém koni, podstavec pod sochou byl celý polepený transparenty a plakáty. Červeno – modro – bílý prapor v každé druhé ruce. Pak ukázali Varšavu, Budapešť, zdálo se, že se směje celý svět. Slzy, které mně máčely fousy, už jsem se ani nesnažil zastavit. Taky jsem se však při tom brečení smál, jako kdysi tatínek, když nám dírou v plotě přinesl svobodu ten statečný voják.

 

Joe  potrhnul prutem, který se okamžitě prohnul pod náporem překvapené ryby. Pstruh na konci udice předvádí salta jako akrobat v cirkuse; je více ve vzduchu než ve vodě. Šmatlám se po kluzkých kamenech dna proti proudu, abych si ho prohlédl. Leží teď, už zbavený háčku, v mělčině. Vystřelil pak jako šipka, když se Joe shýbnul a dotknul se jeho hřbetu. Oba jsme se tomu zasmáli.

„Look! Look up! The cranes!“ křičí na mě Joe a abych ho ve šplouchání řeky nepřeslechl, ukazuje prstem k obloze.

„Podívej se, podívej se! Jeřábi!“ Zobany velkých ptáků neomylně míří směrem k místu, kde přivedou na svět svou novou generaci. Joe sundá z hlavy svou basebalovou čapku a s pohledem upřeným za vzdalujícími se ptáky říká několik slov indiánským jazykem svých předků. Rozumím mu tentokrát bez problémů:

„Buď jaro pozdraveno!“ řekl.      
   P.M.  L.P. 2018.

Naivní představa o cenzuře.

Petr Moses

 

Heslem dne není „cenzura“, ale demonetizace. Jó kdybych měl v rukou justici, malou policejní stanici a finanční správu.

Krok za krokem z posledních dní: Poslanci Vojtěchu Mikulášovi mladšímu je na sociální síti Matutablo (mladšími známé jako Toběhrablo) na jeden týden zakázána komunikace, protože projevil názor „černoši jsou černí“ a placení dobrovolníci organizace „Nenávistí ke svobodě“ pana Janáka (služební poměr, plat důstojníka, zatím bez výsluh) se rozhodli názor pana poslance označit za diskriminační a rasistický, protože není černá jako černá. Matutablo se společností „NkS“ spolupracuje od doby, kdy v sousední zemi kvůli společnosti Matutablo přijali zákon, že Matutablo musí samo a dobrovolně do 24 hodin mazat názory, které neodpovídají sociálně citlivé politice vlády paní kancléřky a vůbec názorům všech hodných lidí.

Pan VMml se spravedlivě rozhořčil, protože nic špatného přeci nenapsal a názor černoši jsou černí je zastáván většinovou konzervativní společností v naší zemi. Proto se rozhodl iniciovat zákon proti zakazování směřovaný na společnost Matutablo, aby se již nikomu nestalo, že pravdivý názor černoši jsou černí bude zakázán a cenzurován.

Společnost Matutablo a  spolek Nenávistí ke Svobodě proti zákonu ostře vystoupili, protože zákon pana VMml je zásahem do soukromého vlastnictví, cenzurou internetu a osobně uráží paní kancléřku.

Zákon vejde v platnost. Pan poslanec opět napíše „černoši jsou černí“ a přípěvek je opět cenzurován. Nyní již automaticky, protože Matutablo vyhodnotilo příspěvek dle předchozího zásahu.

Pan poslanec je spravedlivě rozhořčen a upozorní na svou diskriminaci na ČT24 a v Aréně Jeronýma Soumara. Zákon je zákon a Matutablo zákon porušilo. Spolek NkS zesměšňuje poslance a diskutuje, jak pan poslanec pojede zavřít majitele Matutablo do USA. Kdo mu pomůže? Ušatý torpédo? Nedostudovaný traktorista? NE, zásah proti Matutablo je nemožný.

Mediální mág Pršil, pracující pro nepolitické nehnutí „NE, my jsme to nebyli“ vycítí možnost získat body. Pustí se jménem premiéra do Matutablo, že takhle to nejde a sice se s majitelem Matutablo před rokem  sešel, ale to kvůli podpoře neumělé inteligence a propagaci pravých českých klobás Chemaso. Ne kvůli porušování zákonů.

Ve správním řízení je Matutablo vyměřena maximální možná pokuta 500.000 Kč. Na Matutablo  se zaměří také ÚOOÚ za porušení GDPR – jak je možné, že spolek NkS měl informace o panu poslanci, ač o tom nebyla informace ve všeobecných podmínkách. Zde hrozí pokuta až 2% celosvětového obratu.

Finanční správa po zahájení druhého správního řízení podá dotaz na ÚZSVM zda má Matutablo v ČR nemovitosti v hodnotě 2% světového obratu, aby šly zajistit do doby ukončení správního řízení. ÚZSVM odpoví že ne.

FS poté zařadí Matutablo mezi nespolehlivé plátce a možné dlužníky státu. NCOZ upozorní, že z peněz poslaných na účty Matutablo mohou být podporovány nezákonné protidemokratické aktivity. FS vydá metodický pokyn, že všechny platby Matutablo nesmí být až do ukončení správního řízení považovány za daňově uznatelný náklad. Matutablo má v ČR příjmy z reklamy v řádu vyšších jednotek miliard Kč.

FS si vyžádá od bank informace o proběhlých platbách na účty Matutablo. Všechny plátce zprávou do datové schránky upozorní, že další platby jsou daňově neuznatelné. NCOZ plátce vyrozumí, že Matutablo je vyšetřováno z podpory a propagace protidemokratických nálad a platby na její účet mohou vést k vyšetřování plátce z téhož. Poté klesnou příjmy Matutablo na méně než 10% průměru před zahájením správního řízení. Reklamy na escorty apod. zmizí z Matutablo po soustředěné aktivitě NCOZ proti jejím zadavatelům.

Evropská centrála Matutablo si všimne poklesu příjmů. Matutablo začne problém skutečně řešit. Naštěstí šéfem evropské centrály je Vitautas Kagebis, který si velmi rychle porozumí s premiérem a připraví řešení se kterým jsou spokojeny obě strany.

Matutablo zavede novou kategorii „příspěvků v karanténě“. Jsou to příspěvky, které automat či člověk označí jako potenciálně špatné, ale nevyplývá z nich okamžitá trestní odpovědnost autora příspěvku. Příspěvky jsou viditelné pro autora, kontakty (přátele autora), pokud v nastaveních zaškrtnou „Nastavení – obsah – citlivý obsah – chci vidět citlivý obsah od VMml – citlivé katerorie – možný diskriminační příspěvek – 80% a více“. Zákonu je učiněno zadost.

Matutablo nemůže samo přesně zjistit zákonnost / nezákonnost a vhodnost příspěvku. Pro ten případ připraví rozhraní (API) pro hlášení závadného obsahu a pro hlášení stupně závadnosti. Dle dohody s vládním panelem pro boj s internetovým zločinem a protidemokratickými hrozbami (VPPBIZPDH) umožní některým osobám přístup k tomuto API jako oznamovatelům závadného obsahu (OZO). Další mají přístup jako hodnotitelé závadného obsahu (HZO). Nejvýše v hierarchii stojí programátoři závadného obsahu (PZO). Ti určují vhodnost / nevhodnost příspěvku algoritmicky – např. na základě filtrování slov. U jednoduchých filtrů se to nezastaví, je třeba detekovat i ironii a skrytý výsměch mezi řádky.

Cenzura je z ústavy zakázaná a není jasné služební zařazení OZO, HZO, PZO. Služební zákon s nimi nepočítá ani v řadách policie ani jako civilních zaměstnanců ministerstva. VPPBIZPDH zadá zakázku bez výběrového řízení nově vzniklému spolku „Bezpečná internetová společnost“ (BIS). Předsedou spolku je pan Janák, spolupracovníků má cca 100. Společnost NiO Systems dostane zakázku na vytvoření zabezpečené platformy napojené na API Matutablo. Cílem platformy je umožnit BIS jednoduchou práci s příspěvky z celé republiky tak, aby na jejich hodnocení nebylo třeba více než sto osob. Platforma je napsaná v moderních knihovnách SWIG a Silverlight. Cena platformy je v řádu nižších miliónů na zaměstnance BIS a cena roční údržby je 1/6 pořizovací ceny. Cena není zveřejněna z důvodu bezpečnosti.

Společnost Matutablo podepíše s vládou Memorandum o porozumění a zaváže se v ČR vytvořit Centrum excelence pro neumělou inteligenci. Vláda na vytvoření centra přispěje 500 mil. Kč. Centrum se postaví na pozemcích firmy Chemaso, která není spojená s premiérem stejně jako celý koncern Chefert.

 

Jak dopadl příspěvek poslance VMml o černých černoších? Dva měsíce po zveřejnění, 58 dnů od jeho přeřazení do karantény je příspěvek opět přístupný všem. Pokud jste přihlášeni na síti Matutablo, jste mezi „kontakty – přáteli – spojenci“ pana poslance a máte povolené zobrazování potenciálně citlivých příspěvků s  diskriminační tématikou, které úspěšně prošly schválením HZO. Pan poslanec usiluje o navýšení rozpočtu BIS z důvodu urychlení hodnocení závadnosti příspěvků. Také navrhuje novou informační kampaň pro mladé na Matutablo pod heslem „Neboj se vyjádřit – my se nebojíme hodnotit. Zákon tě chrání“. Cena kampaně je neveřejná, 80% ceny bude platit Evropská Unie.

 

Judikatura:

https://pctuning.tyden.cz/multimedia/hry-a-zabava/52435-fatty-pillow-neudelal-v-zasade-nic-spatneho

https://pctuning.tyden.cz/hardware/site-a-internet/55847-edsm-se-blizi-clanek-11-a-13-ne-tak-ruzove-jak-si-maluji

 

Trocha historie nikoho nezabije …

… aneb o jednom ze Švandrlíkových Černých baronů

MaYda

Když tu nedávno zmínil ptakopysk svobodníka Halíka z Černých baronů, chtěla jsem podotknout, že jeden z Kefalínových spolubojovníků, Saša Kutík, byl skutečnou osobou a ne jen literání postavou.

Ale když jsem si chtěla ověřit některé skutečnosti, zdálo se mi najednou, že to je téma, které poněkud přesahuje rozsah komentáře pod článkem.

Saša Kutík pochází z obce, kde jsem vyrostla. Já si ho pochopitelně nepamatuju, když jsem se narodila, už byl asi za kopečkama, ale moje matka a babička na něj občas vzpomínaly.

Moje rodná ves byla cca od třicetileté války vyhlášená působením ranhojičů léčitelů a později lékařů a jak moji tak Kutíkovi předci se o tento věhlas zasloužili měrou přímo zásadní.

Sašův dědeček, MUDr. Alois  Kutík založil ve vsi Kutíkovo sanatorium, což byla soukromá nemocnice na léčení zlomenin a kloubů.

MUDr. Kutík ovšem navazoval na dlouhou místní léčitelskou tradici rodu Pechanců, později Pichů, mých předků. Navíc ne sám, další malou nemocnici, se stejným zaměřením, byť v menším rozsahu, provozoval ve vsi ještě jistý dr. Rosa.

Podle pověsti místnímu sedlákovi Jakubu Pechancovi, někdy po třicetileté válce, ukázal had, kterého posekal kosou náhodou na louce, zázračnou bylinu, po které srostl a on se od té doby věnoval léčení zlomenin a úrazů.

No, s tím hadem je to asi jen báje, ale Pechanec existoval a léčitelství se skutečně věnoval. Léčitelská tradice se v rodě předávala z generace na generaci, později byl založen léčitelský ústav, který prosperoval a byl známý zejména kvůli Dr. Antonínu Pichovi, kterému se dostalo lékařského vzdělání a který byl svým léčitelským uměním proslulý široko daleko.

Neměl ale syna a své čtyři dcery sice vyučil svému umění, ale nebylo to žádné oficiální vzdělání, ženská na medicíně, to bylo tabu, mohly by se věnovat leda profesi porodních bab ale ne chirurgické praxi. Vedení ústavu se tedy ujali lékaři z okolí. Sašův dědeček, MUDr. Alois Kutík nechal vystavět někdy ve druhé polovině 19.století novou, na svou dobu velmi moderní budovu sanatoria, známého jako Kutíkovo sanatorium.

Dr. Kutík zemřel ve 30. letech minulého století, sanatorium převzal po něm syn MUDr. Alexandr Kutík. V padesátých letech bylo sanatorium znárodněno a rodina MUDr. Kutíka se musela vystěhovat. MUDr. Kutík potom léta působil v Broumově, zemřel na počátku 80. let a je pohřben v rodinné hrobce na místním hřbitově.

Saša si odkroutil vojnu u černých baronů, díky téhle životní etapě se stal literární postavou, byť vedlejší, ve slavném Švandrlíkově románu. Z mé rodné obce zmizel, a o jeho dalších osudech se moc neví, později emigroval a žil v západním Německu.

Do znárodněného sanatoria byli umístěni nejdřív uprchlíci z Řecka a později internát a škola pro neslyšící děti. Moje matka tam pracovala celá léta až do důchodu. Později školu opustily neslyšící děti a byly tam umístěny děti s poruchami řeči.

Saša Kutík se ucházel o vrácení budovy rodině v restituci, ale zemřel, když ho postihl za volantem infarkt. Dědici, vyrostlí v Německu, neměli o budovu zájem, tím spíš, že tehdy platilo restituční omezení, že pokud je ve vrácené budově sociální nebo zdravotnické zařízení, musí být jeho provoz zachován ještě deset let a proto s budovou nemohli nic dělat.

Bývalé Kutíkovo sanatorium zůstalo prázdné cca od roku 2007. Rodina ho nakonec prodala.

Za zmínku stojí, že na české Wikipedii byste hledali zakladatele sanatoria MUDr. Aloise Kutíka marně, ale na polské ho najdete.

 

Zdroje :

Stručná kronika Hořiček a jejich místních částí

Oficiální stránky obce Hořičky – historie

Příležitostné vzpomínání mojí babičky a matky

 

 

 


Když on to má citlivý člověk v ČR těžké.

 – Už se několikrát odstěhoval. Nejdříve když venkovští voliči zvolili ČSSD, pak Věci veřejné, pak ANO, dvakrát když zvolili Zemana, znova když zvolili Babiše …
– K tomu musí furt lámat CDčka (Gott, Hůlka, David, Nohavica, atd. atd. – i když je samozřejmě v podstatě ani nemá, ale minimálně rozhořčený být musí).
 – Taky se musí usilovně nedívat na Novu, Barrandov, atd.
 – Nejíst v Mc Donalds, nekupovat uzeniny z Kostelce a řepkový olej (na to má aplikaci).
 – Nejezdit do Chorvatska. Do Tater. Špindlu. Karlových Varů.
 – Nemít sandály s ponožkami.
 – Vnímat ruskou hrozbu.
 – Vnímat čínskou hrozbu.
 –  Veřejně nenávidět presidenta
A to vše musí komentovat na FB, Twitru a v diskusi na I-dnes, aby to nevypadalo, že je součástí stáda.

Traktát o provokatéru Nohavicovi

Stala se strašná věc. Celá česká kulturní kavárenská nadstavba se otřásla hnusem. Bard a provokatér Jarek Nohavica byl navržený na Puškinovu cenu, kterou mu měl předat jeden z nejmocnějších lidí planety, ruský prezident Vladimír Putin. Aby toho nebylo málo, ještě před tím obdržel metál od našeho, lidmi s tím správným názorem nenáviděného, prezidenta Miloše Zemana.

Písničkář si nejen zlobně a s odporem neodplivl, jak by na jeho místě prý hypoteticky udělal třeba pan J. Hutka, ale do Moskvy přiletěl a osobně se nechal slavnostně dekorovat. Mimochodem, toto vyznamenání uděluje Rusko za propagaci ruské kultury a mezinárodní spolupráci a velice jím šetří. Aby to bylo ještě srozumitelnější, cena se jmenuje podle legendárního básníka Alexandra Sergejeviče Puškina, tedy ruského i světového kulturního velikána, a na medaili je dokonce jeho portrét. Problém je, že ocenění schvaluje a předává kontroverzní V. Putin. Nohavica si tuto medaili jistě zasloužil. Málokdo z textařů či zpěváků představil našemu publiku tvorbu tehdejších sovětských disidentů Bulata Okudžavy a Vladimíra Vysockého jako právě dotyčný bard. Protože mnohé texty upravoval podle svého, a to ještě v době socialistického Československa, několikrát mu soudruzi poskytli čas na hodnotnou tvorbu tím, že mu zakázali vystupovat. Z občanů Česka toto ocenění získali ještě bývalý prezident Václav Klaus a Jiří Klapka, předseda asociace rusistů, který propaguje českou kulturu v Rusku a ruskou hudební kulturu v Česku. Písničkář je tedy i v tomto ohledu v dobré společnosti.

Letadlo s Jarkem snad ještě ani nedosedlo na runway letiště pana Havla, ale po českých médiích už kolovaly odsuzující komentáře. Kupodivu nejen z umělecké scény, ale i z politické oblasti. Zleva, středu i zprava. Přisadil si komunistický poslanec J. Dolejš, poslankyně H. Langšádlová z Topky tento čin plamenně odsoudila a kupodivu v pozadí nezůstal ani M. Topolánek, kterému kdysi pomohl Nohavica v bohužel úspěšné kampani.  Snad nejkouzelněji se vyjádřila pražská zastupitelka H. Marvanová, dříve prý zvaná „Neřízená střela“. Ta se totiž ostentativně a veřejně rozhodla Nohavicu neposlouchat. To jí asi moc práce nedá, protože tvorby zmíněného písničkáře je na rozhlasových či TV vlnách jako onoho šafránu. Její tvrzení však připomnělo autorovi této poznámky větičku klasiků Š+G, kterou pronesl v jedné jejich povídce učitel Dr. Zelí zlobivému žactvu: „Za trest vám již dnes nepovím nic nového o ježkovi!“ Prostě ekvivalent tvrzení paní bývalé poslankyně.

Jarek Nohavica je českým a kupodivu i polským fenoménem. Aniž by se staral nějak zvláště o propagaci, vyprodává velké sály a dokonce i stadiony. I v již jmenovaném Polsku. To mu může jeho kritik, J. Hutka, po odchodu V. Havla a jeho působení na různých, stále se zmenšujících shromážděních, snad pouze závidět. Na tomto faktu asi nejspíše nic nezmění ani metály od M. Zemana a V. Putina. Slezský bard je rozporuplná osobnost. To už tak umělci bývají. Prý hodně popíjel, nyní naopak abstinuje, ve svých písničkách si dělal kdysi legraci ze soudruhů, později z již jmenovaného V. Havla, z novodobých televizních soutěží, sněhové kalamity nebo také třeba z železničních odborářů. Co se pro tohoto písničkáře v budoucnu změní? Asi nic. Dál bude skládat svoje kouzelné písničky a v nejhorším je sám zpívat a doprovázet se přitom na kytaru či heligónku. A v případě nenávistného řevu, až se mu zase podaří vyprodat nějaký velký sál nebo dostane další ocenění, si nejspíš vybaví svůj upravený Vysockého text: „Hej, Váňo, koukni na ty bambuly! To budou asi komici…..“

František I.

Švára Hervé aneb Adoptuj černouška!

Zpátečník

Vleklý spor, která zábava je nejhodnotnější z těch, jimž se můžete oddávat with your pants on, na obecné úrovni ovšem doposud trvá; než se však západní část lidstva pohroužila do sestupné spirály svého vývoje, mezi nabízejícími se možnostmi nikdy nechybělo listování ve starých časopisech.  Maně si tak pročítám číslo Harper’s Magazine ze samého počátku 70. let, jež ku mně doputovalo trajektorií dnes zhola nevysledovatelnou:  Povídka od Updikea…  Michael Novak o etnicitě…  Asi pět inzerátů na whiskey…  A vida, už také tam jsou inzerovány dálkové adopce!  Není to sice doposud ta láce, s níž se setkáváme dnes, nýbrž celých $144 ročně, a to prosím v tehdejší hodnotě dolaru; věřím ale, že kdyby mi u postele ležel National Geographic nebo Time ze stejné doby, našel bych podobné inzeráty v podobných cenách.  Není divu, že jsem si ihned vzpomněl na šváru Hervého.

 Švagr se sice Hervé nejmenuje, ale švagr je to určitě, byť nikoliv nutně můj.  Avšak ačkoliv zde jeho pravou identitu ohleduplně zatemňuji, nikdy bych si nedovolil přidat mu byť i jedinou vlastnost či příhodu vypůjčenou od kohokoliv jiného; švárova hodnota (minimálně pro účely tohoto líčení) totiž tkví především ve faktu, že vše níže popsané je shrnuto do jediné integrální, integrované osobnosti.

 Hervé má poctivé a pěkné povolání, spojené s vydáváním knih.  Jeho práce předpokládá iniciativu, vytrvalost, erudici, vynalézavost a odpovědnost.  Dělá ji kvalitně, již řadu let, a vytvořil si ve svém oboru slušné renomé.  Práce je na veřejné rozpočty navázána jen mírně, a honorována lukrativně také zrovna není.  V souladu s tím Hervé bydlí na jednom rozlehlém betonovém sídlišti, kamž jej občas zajedu navštívit.

 Procestoval západní Evropu, žil tam léta a žil i v Africe, snad rok či dva.  Aktivně ovládá jen jeden cizí jazyk, zato však dokonale – písmem asi lépe, než většina rodilých mluvčích.  Kolem roku 2000 věřil (a v užším kroužku též hlásal), že EU zkultivuje českou společnost a politiku; od vstupu tuto myšlenku již nezmiňuje.  Z Ruska má obavy.  Kdysi kolem poloviny 90. let se mi při návratu z Holandska zmínil, že tamní přistěhovalci jsou něco zásadně jiného než zdejší Cikáni; na rozdíl od nich prý jednou budou Holanďanům vydělávat na jejich důchody.

 Hervé je jemný, příjemný, obětavý, pracovitý a positivní; positivní přístup k jednotlivým podivnostem dnešního světa rovněž tvrdě vymáhá od ostatních.  Manuálně je celkem zručný, organizačně je zdatný, naštěstí však ne organizátorský.  Má vysokou slovní inteligenci.  A co více, též dobré analytické a kombinační myšlení; dáma či šachy jsou proň mnohem méně problémem než požitkem.  Také má spoustu známých; s nimi však daleko spíše souhlasí než diskutuje.  Ostatně své názory nešíří nijak úporně – anebo přinejmenším má dobře vyvinutou schopnost rozpoznat, kdy by přesvědčování bylo marné.  Ale na jejich podporu má vždy po ruce dva argumenty:  (1) Lidé jsou stejní.  (2) Lidé nejsou stejní.  Koneckonců svět je všude stejný, a vždy byl stejný; tímto prismatem pak nazírá zjevné rozdíly. 

 Často si kupoval Respekt, připadal mu objektivní.  Pak toho nějak nechal.  Televizní revoluce jej tehdy na přelomu tisíciletí přivedla do ulic, poprvé a naposled od roku 1989.  Nejpozději od té doby bývá podrážděný, jestliže mu nedopatřením zavolám v hodinu, kdy Česká televize vysílá zprávy.

 Politicky se Hervé pokládá za liberála, tedy v nejnovější terminologii za liberálního demokrata.  Ale tyhle pojmy nepoužívá, vlastně ani žádné jiné; naopak implicitně, snad podvědomě předpokládá, že jeho názory nutně zastávají i (prakticky) všichni ostatní, a ty díky tomu žádné jméno ani nepotřebují.  (Pojmenovat, zhusta pejorativně, tak vyžadují pouze případné nepočetné, společensky i politicky bezvýznamné názorové odchylky.)  Vždy mi ochotně vysvětloval, co bych neměl dělat, co bych neměl říkat a co bych si neměl myslet; pro úsporu času, svého i mého, mi ale v posledních letech zpravidla rovnou vyloží, co bych dělat, říkat a myslet si měl.

 Hluboko do druhé poloviny devadesátých let měl na ledničce vyvěšený plakát s Havlem ve svetru a heslem „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“.  Ale možná ještě silněji než názorově či hodnotově je s pravdoláskou spjat personálně – mnozí z jeho kamarádů v jejích službách udělali strmé kariéry.  Klause Hervé nesnáší a opakovaně vyjadřuje podezření ohledně jeho sexuální orientace.  (Homosexualitu ovšem za žádnou úchylku nepovažuje.)  Během debat o ratifikaci Lisabonské smlouvy jej upřímně udivovalo, že by se někdo v Čechách mohl či dokonce měl zajímat o její obsah.

 Ostatně o politiku se Hervé zas tolik nestará.  Avšak pro lepší svět je zcela rozhodně.  Myslí si, že žehlička domácnost ohřívá, zatímco lednička ji ochlazuje.  (Také si myslí, že DNA přečká v urně kremaci.)  Dobrovolně odebíral ekologickou elektřinu.  Je proti jaderným elektrárnám, jelikož není vyřešeno ukládání odpadu.  Věří ve větrné elektrárny (připadají mu navíc krásné, a to i samy o sobě, nejen ve srovnání třeba s uhelnými), věří v spalování biomasy a snad též ve fotovoltaiku.  Zmínka o spalování obilí jej navýsost rozladila.

 Se svými dětmi jednou adoptoval želvu (či cosi té velikosti) v ZOO; jedním z cílů, které si přitom kladl, zřejmě bylo přiučit je zásadám dobročinnosti.  Mě se poté tázal, zda bych na dálku adoptoval černošského chlapečka někde na jihu Afriky.  Měl bych si s ním povídat, ptal jsem se ho, třeba přes Skype?  A směl bych vůbec?  Anebo mu alespoň občas napsat?  Nic z toho prý ne, to by nešlo; pouze bych pravidelně posílal peníze.

 Hervé se narodil v pěkné vilové čtvrti, ale okolnosti, jimž se příliš nebránil, jej nakonec přivedly do oné říše betonu, panelů, a polystyrénu pastelových barev.  Sousedi naproti přes chodbu tam byli zvláštní lidé:  Jednoho nedělního odpoledne Hervému vylomili zámek, odnesli počítač a nějakou tu hotovost.  Počítač ukryli o pouhých pár metrů dál (ovšem měřeno spíše vertikálně), ve sklepě téhož domu.  Hervé pak cestou úřední usiloval o jejich vystěhování z bytu, a po dlouhých měsících také uspěl, ovšem jen potud, že se v témž domě odstěhovali o patro níže.

 Avšak uprostřed té krátké chodby bydlel ještě další soused, tichý a nepříliš hovorný pán.  Měl východoevropsky znějící jméno, cukrovku a dospělého syna kdesi na Ostravsku.  Bylo trochu podivné, jistě však ne enormně, že počátkem léta 20** kamsi zmizel a půl roku po něm nebylo vidu ani slechu.  Syn (který neměl klíče) jej tam, jak Hervé potom vyprávěl, v té době jednou i hledal.  Soused celý ten půlrok ležel ve své kuchyni, hned za zdí jídelničky, v níž jsme mezitím prodebatovali adopci černouška.  Cítit prý nebylo nic, a co se podsousedů týče, na podlaze bylo PVC.  Pravděpodobně – kdo by to taky po té době určil s jistotou? – upadl do hypoglykemického kómatu, z něhož se již neprobral.

 

Čerstvé zjištění mi Hervé sice telefonoval poněkud rozrušen, vcelku jej však vzal na vědomí s obdivuhodnou vyrovnaností.

 

Istanbulská úmluva hýbe ČR.

Pavel Hasenkopf: I já si ji musel aspoň prolistovat … a zde je mé „dobrozdání“:

*

Na Istambulskou úmluvu jsem se nejdříve, cca rok zpět, když se poprvé objevila hysterie kolem ní, díval zhruba stylem: vždyť vlastně o nic nejde, jen další legislativní sračka, aby bylo co podepsat. (Nefandím zasírání právního řádu a mezinárodního práva balastem, ale neumím tomu zabránit a už jsem rezignoval.)

Jenže … když o nic nejde … proč tak hysterčí i nositelé, v tomto případě zejména nositelky (či za co se považují) pokroku? Proč nad tím prostě nemávnou rukou, když vlastně vše, co po nás Istanbulská úmluva chce, už v právním řádu máme?

Proč se tak vyhýbají odpovědi na otázku, co hrozného by se stalo, kdybychom tuto úmluvu prostě neratifikovali?

*

Istanbulská úmluva především není žádná úmluva, maximálně jen podle formy a názvu – jako úmluva se to jen tváří – úmluvy mají obsahovat právní normy, ne politická velkohubá prohlášení.

Istanbulská úmluva je především politický manifest genderismu. Představte si, že by se Marxovi s Engelsem podařilo protlačit komunistický manifest do formy zákona či mezinárodní smlouvy, a budete zhruba vědět, o co se tady dnešní předvoj pokroku pokouší, jakou hru hraje.

Na právo – na to reálné právo, charakterizované principem „jestliže …, pak …“, může mít Istanbulská úmluva vliv „jen“ jako výkladový prostředek. A to v jejím případě rozhodně není málo, protože tato úmluva je první právní dokument vůbec, který definuje pohlaví jako sociální konstrukt a z tohoto pojetí vychází. Tím, že toto pojetí je obsaženo v mezinárodní smlouvě, v případě ratifikace se nejen stane součástí českého právního řádu, ale bude mít i přednost před českým zákonem (viz čl. 10 Ústavy).

Istanbulská úmluva se netýká násilí na ženách obecně, ale jen násilí „genderově podmíněného“.

Istanbulská úmluva kodifikuje a činí právně závazné některé jinak velmi sporné názory. Např.:

„Member States of the Council of Europe …

(r)ecognising that violence against women is a manifestation of historically unequal power relations between women and men, which have led to domination over, and discrimination against, women by men and to the prevention of the full advancement of women;

(r)ecognising the structural nature of violence against women as gender-based violence, and that violence against women is one of the crucial social mechanisms by which women are forced into a subordinate position compared with men; …“

Toto jsou výkladové principy, kterými má být poměřováno každé rozhodnutí, toto je ono soft law, kterým bude postupně vytvářeno – za účasti zvláštního monitorovacího mechanismu („specific monitoring mechanism“, to jsou ty neziskovky) – hard law. Tak, jako za bolševika byl každý, jinak naprosto neškodný zákon vykládán prizmatem ústavně zakotvené vedoucí úlohy KSČ a „pevné(ho) svazku dělníků, rolníků a inteligence, v jehož čele je dělnická třída“ (čl. 4, čl. 1 Ústavy 1960). …

=====

P.S.: Doufám, že pokud se ukáže, že trestní oznámení na Petra Piťhu nebylo dostatečně podložené a de facto je politickou provokací, budou se orgány činné v trestním řízení zabývat nejen trestním oznámením samým, ale přezkoumají i možnost trestního stíhání jeho autorek pro trestný čin křivého obvinění.

 

Pavel Hasenkopf –  Mně docela stačí §§ 6, 140, 144, 145, 146, 150, 159 – 163, 168 – 172, 185 – 187, 194, 195, 198, 199, 200, 201 a 353 trestního zákoníku, abych jmenoval ty, které násilí na ženách mohou nějak pokrývat.


—————————————————————–

PPS
Původně vytečkovaná slova jsem doplnil já, zemědělec… 😉 😀

 

 

Traktát o výrech z Burgenlandu

O rakouském Burgenlandu říká známý slovinský televizní komentátor, Drago Bulc, že je země slunce, neboť tu prý svítí celých 300 dní v roce. Jak už to tak bývá, z třídenní návštěvy svítilo pouze jeden den. Ale i ten stál za to. Při naší cestě za jedním unikátním vínem jsme navštívili Südburgenland, tedy jižní část tohoto vinařského kraje. Do poslední chvíle jsme ovšem nevěřili, že jedeme za vínem. Krajina spíše připomínala naši Vysočinu. Vinice jsme totiž jaksi do poslední chvíle neviděli. Snad jen několik vinařských tratí s podezřelou výsadbou. Nakonec jsme skutečně narazili na drobné vinice, ale nic, co by připomínalo Weinviertel v Dolním Rakousku nebo alespoň Velké Bílovice či Pálavu. Ještě větší údiv vzbudila druhová skladba vinohradů. Pravda, pěstovali tu z červených odrůd hlavně Frankovku a z bílých Vlašský ryzlink. Ale především převládaly tzv. amerikány, nověji a nejspíše i genderově správně, přímoplodící hybridy, rezistenty či interspecifické révy, jak se jim v současnosti říká. Tedy kultivary, které se u nás donedávna nesměly množit, ani ve velkém pěstovat. A už vůbec ne z nich vyrábět víno na prodej. Ale tady to evidentně šlo a dosud jde. Někteří vinaři v Jižním Burgenlandu na víně z amerických hybridů navíc založili živnost. Dali mu i přiléhavý název „Uhudler“. Velmi volně přeloženo, Uhudler je člověk, který po nemístné konzumaci zmíněného vína ráno civí jako výr. A výr se německy řekne „der Uhu“.

Tři centra výroby

Víno z přímo plodících hybridů, tedy „Uhudler“ se v Jižním Burgenlandu za relativně krátkou dobu existence stalo pojmem. A nejenom víno. Na snídaňovém baru nesmí v žádném zdejším hotelu či pensionu chybět marmeláda ze jmenovaných hroznů a v rodinném podniku manželů Hirmannových z něho dokonce dělají speciální ocet. Zdejší víno v rakouské síti supermarketů samozřejmě nenajdete. Abyste ho ochutnali, musíte přijet do okolí města Güssing. Najdete tu zhruba tři větší centra výroby tohoto moku. Moschendorf , kde je půvabné Weinmuseum čili Museum vína, dále kopec plný historických vinařských budov s názvem Kellerviertel Heiligebrun a za třetí nejnovější středisko výroby, Kellerviertel Eltendorf.

„Ještě před rokem 1989 jsme tu neměli ani vodovod, silnice či kanalizaci! Abychom tu měli alespoň elektrickou energii, tak jsme se s ostatními vinaři složili na benzínový agregát,“ popisuje začátky starosta vinařské osady Kellerviertel u Eltendorfu, Josef Pfeiffer. Osadu vlastně tvoří jediná ulice s názvem Uhudlerviertel, do které ústí skupina relativně nově vybudovaných vinařských domů s přilehlými vinicemi. Každý tu vyrábí téměř výhradně víno „Uhudler“. Proto také někteří označují svůj podnik jako „Uhudlerei“.  Na rozdíl od například Jižní Moravy tu však chybí klasické sklepy. Pod pojmem vinařský dům zde najdete do svahu částečně zahloubené stavení, povětšinou se dvěma prostorami. V té první majitel vyrábí, lahvuje a následně prodává víno a v té druhé mu víno kvasí a dozrává. Zdejší vinice nejsou velké. Například J. Pfeiffer tu obhospodařuje jeden hektar a patří mezi největší vinaře. Víno rovnou ve svém vinařském domě zpracovává i prodává. Pěstuje tu přímo plodící hybridy Ripatella, Elvira, Delaware a Concord. Na ukázku pro návštěvníky má i další americké odrůdy Noah, Isabella a další. Révy jsou resistentní, netrpí nemocemi, a proto majitel nemusí používat postřiky. Snad pouze Concord je citlivější na peronosporu v době kvetení. Proto vyžaduje postřik před květem, kdy prašníky a pestík kryje jakási rostlinná tobolka, kterou plíseň ráda napadá, a později květ s čerstvě se vyvíjejícími malými bobulkami. Ten je také na plíseň citlivý. U nás, v Čechách i na Moravě, se vinice běžně stříká až osmkrát za sezonu. Běžná sklizeň z přímo plodících hybridů činí zhruba  5-6 tun z hektaru. Protože se ale jedná o okrajový vinohradnický region, občas vinice trpí mrazy. Loni jim například zničily 80 % úrody. Podle odrůdy osciluje u bílých kultivarů barva vína od světle slámové po světle žlutou a u modrých od růžové až po světle červenou. Červená vína tu totiž nenechávají ležet dlouho na slupkách, a to právě kvůli specifické příchuti jednotlivých hybridů. I proto jsou tato vína méně barevná.

 Dalším místem, proslaveným právě tímto typem vína, je již zmíněná osada Heiligenbrunn. Jedná se spíše o skanzen. Místní vinařské domy jsou mnohem starší, je jich mnohem víc a mnohé z nich se pyšní historickými doškovými střechami. Vinice následně doplňují scenérii. Díky nim také celá víska žije a evidentně se v dobrém rozvíjí. Někteří tu dokonce mají i vinný šenk. Už od časů panovnice Marie-Terezie, která po dobu několika dní po sklizni odpustila vinařům daně, aby mohli prodat starou úrodu, tu využívají určitou moderní modifikaci. Ti, co vyrábějí víno z vlastních zdrojů, ho mohou i bez poplatků tzv. šenkovat. Ovšem k vínu nesmějí podávat teplá jídla. Takže se návštěvník musí spokojit s nářezy klobás, salámů, uzeného masa, různými saláty a pečivem. No, člověk se přemůže.

Z rezistentů „Uhudler“

U na Moravě či na Slovensku se křížencům amerických rév s evropskou dodnes říká „samoroďák“. Historii mají jmenovaní kříženci poměrně neslavnou. Když se opět začalo po Napoleonských válkách globálně oteplovat, zavládla pára, K. Marx sesmolil Kapitál a jeho přítel B. Engels polidštil opici prací, někoho chytrého napadlo dovézt do Evropy sazenice americké vinné révy. Bohužel s ní dovezl i dvě plísně a jednoho broučka. Nejdříve se objevila moučnatka, tedy Padlí révové (Oidium tuckeri). Nedlouho po této katastrofě se začaly na listech révy tvořit jakési olejové skvrny. Když jste list obrátili, byl zespoda bílý. Byla to další zavlečená plíseň, zvaná peronospora (Plasmopara viticola). To vše ovšem nebylo nic proti katastrofě třetí. Tou se stala malá muška, zvaná mšička révokaz (Phylloxera vastarix). Mšička má pohlavní a nepohlavní generaci. S tou první by bylo ještě jakés takés pořízení, protože sídlí na keři a volně poletuje. Bohužel ale nepohlavní generace tvoří tzv. hálky na listech a také na koříncích. Ucpává cestu živinám i vodě a réva usychá. Mšička se činila. Například v roce 1879 zničila na jihu Francie 500 tisíc hektarů vinic. Do Rakouského mocnářství dorazila v roce 1872 a k nám na Moravu v roce 1890. V Čechách naštěstí vymrzala. Vědci tehdy vyzkoušeli dvě cesty. Každá měla svoje pro i proti. První cestou bylo roubování evropské révy na révokazu odolnou podnož z americké révy. Druhou křížení evropských a amerických kultivarů. Samozřejmě zvítězila ta první. Ale i ta druhá měla svoje zastánce. V Americe zjistili, že kříženci s americkým druhem Vitis labrusca netrpí plísní révovou (tedy peronosporou), jsou odolná padlí a dokonce vzdorují révokazu. Vzniklo tedy mnoho kříženců mezi evropskou a americkou révou, jako například Isabella, Noah, Clinton, Herbemont, Othello a podobně.  Jmenované odrůdy se nemusely stříkat, byly velice plodné, dávaly vína plná, některá i krásně barevná, ale naneštěstí s tzv. liščinou. V USA jim proto říkají Fox Grape. To je dosti intenzívní příchuť, na kterou si mnozí nezvykli a jiní ji milují. V Moschendorfu, poblíž již jmenovaného muzea, jsme ve vinařském domě, populárního rakouského herce Martina Wainek ochutnali krásné růžové víno, ovšem s jahodovou příchutí. Mimochodem, nynější majitel vinařské budovy a půvabného penzionu hrál vídeňského komisaře Kunze v proslulém rakouském seriálu. Ano, je to ten, kterému psisko jménem Rex pokaždé ukradlo svačinu. Nejdříve jsme našim chuťovým vjemům odmítali uvěřit. Na tekuté jahody jsme opravdu připravení nebyli. Po chvíli jsme se ale s tímto faktem smířili. Víno bylo lehké a pitelné. Navíc Martin nabídl klasické i šumivé. Takže, co řešit. Navíc se později ukázal jako vynikající průvodce.

 

Hybridy a vinařská inkvizece

Ovšem v rámci boje za záchranu především francouzského vinohradnictví byly amerikány francouzským vinařským inkvizitorům trnem v oku stejně, jako později Hitlerovi či našim soudruhům. Proto byly nebohé rostliny poměrně časně a téměř všude postaveny mimo zákon. Pěstovat se ovšem nepřestaly. Stačilo totiž zapíchnout do země odřezek vyzrálého réví a příroda se postarala o zbytek. Ale to už se blížila válka, kterou hybridy přežily ve zdraví. Ve válečných letech i po válce bylo vcelku jedno, co kdo pije. Hlavně, že v tom byl alkohol a bylo to laciné. Když se situace uklidnila, vlády se opět snažily amerikány z vinic vymýtit. Dokonce nabízely finanční pobídky, čili jaké si vinohradnické šrotovné. Bez úspěchu. V průběhu mnoha let navíc vznikla sorta vinařů, kterým se samoroďáky staly koníčkem i povoláním. Například už před válkou šlechtitel amatér Albert Seibel (1844-1936) dostal od přítele semenáček dvou amerických rév Rupestris x Lincecumii a jakési neznámé evropské révy. Tento paskvil se následně stal základem pro 200 semenáčků. Z nich onen pán vyšlechtil dalších 16 000 kříženců. Když úředníci zjišťovali v roce 1960 francouzskou vinařskou skutečnost, s hrůzou zjistili, že 128 tisíc ha je osázeno osvědčenými Siebelovými hybridy. Dodnes například slouží jako část suroviny, určené k výrobě Armagnaku. Mimochodem, vynikající současná interspecifická réva Hibernal není nic jiného, než kříženec odrůdy Seibel 7053 a Ryzlinku rýnského.

Víno a polodivoká prasata

Dalším, kdo spojil svoji existenci s přímo plodícími hybridy je majitel dalšího vinohradnického domu s vinicí v Eltendorfu, Matthias Mirth. Ten má krom již zmíněného také půvabný penzion s vynikající kuchyní a vinným sklepem, moderně v nerezu vybavený provoz na výrobu vína a malou uzenářskou výrobničku.  Eltendorf se totiž může pochlubit nejen vínem značky Uhudler, ale také lesy, kde M. Mirth chová pod širým nebem zvláštní druh prasat. Člověk by odhadl, že jsou to naši divočáci. Nikoliv. Prý jsou to kříženci dvou pozapomenutých historických plemen. Maso a klobásy z nich, byly opravdu vynikající. V jeho penzionu nabídl dokonce celé „Uhudler Menu“, tvořené polévkou s vínem „Uhudler“, kančím s uhudlerovou omáčkou a deserty s uhudlerovou marmeládou. Opět nemělo chybu. M. Mirth sousedí v osadě Kellerviertel s J. Pfeiffrem. Vyrábí stejně jako soused hned několik druhů vín. Pro jistotu nabízí i osvědčenou Frankovku a Ryzlink vlašský. Jinak samý „Uhudler“: Bílý a růžový, šumivý, dále tzv. „Spritz“, tedy „Uhudler“ s minerálkou s obsahem alkoholu 5%, „Uhudler“ grappu dokonce i likér z přímo plodících hybridů. 

Nekonečná válka s úředním šimlem

Boj úředního šimla s „amerikány“ byl relativně vyrovnaný. Úředník zakázal, sedlák si cestu našel. S příchodem zelených ideologií se situace kupodivu změnila a na americko-evropské křížence se alespoň v Rakousku usmálo štěstí. Všechno prý způsobil otec a syn Pfeiffrovi, kteří využili situace, když se Zelení dostali do rakouského parlamentu. Začali totiž spolu s dalšími vinaři lobovat. Za co? Za tzv. „amerikány“, které už v roce 1938, tedy krátce po obsazení Rakouska Hitlerem, zakázali a zákaz přetrval až do roku 1989. Zmínění tehdy zorganizovali Spolek přátel vín „Uhudler“, a využili situace, kdy se v politice prosadila zelená ideologie s heslem o tzv. „Udržitelném rozvoji“. Vinaři navázali na vlnu vzestupu a propagace bio-potravin, která byla a dosud je v Rakousku velice populární.  S tím se svezla i vlna tzv. přírodně produkovaných vín, rozuměj „Uhudlerů“.  Vše má ale svoje „Ale“! Aby moc nevyskakovali, vinaři získali povolení pěstovat tyto přímo plodící hybridy: Elvira, Delaware, Concord a Ripotella. Další odrůdy, jako je například Isabella, Othelo, Clinton nebo Noah, ač zhruba stejně staré a stejným způsobem vyšlechtěné a podobně chutnající, se do seznamu nedostaly. Proč? Nikdo neví a rozumem vysvětlit nedokáže. Co je však mnohem horší, pěstovat a víno z nich vyrábět v Jižním Burgenlandu mohou. Ovšem pouze do roku 2030. Následně musejí absolvovat kolečko byrokratických jednání a opět požádat úřady o prodloužení povolení. Jak to dopadne, kdo ví?! Díky tomu, že „Uhudlerem“ žije snad celý kraj a mnoha lidem, nejen vinařům, dává práci, snad mají „amerikány“ určitou šanci.  

František I.

 

Dotace

Schumacherovo zamyšlení k článku Modrého o dotacích na NP.

Z pohledu příjemce se dotace jeví jako jakékoli jiné zboží. Je jedno, jestli je jím například obilí nebo cokoli jiného. Je jedno, co je příčinou toho, že je levnější, že je lze levněji koupit (náklady na získání dotace) a se ziskem prodat (výnos z dotace). Na příkladu obilí lze dotaci považovat například za hypotetické „záporné clo“ na anglické obilí či francouzské víno. Ucházení se o dotace není nic jiného než soutěž o již vybrané a předspotřebované peníze. Z pohledu příjemce té výhody je jedno, jestli obilí dotuje anglický král z anglických daní či víno francouzský král z francouzských daní. Rozhodující je výnos transakce. Poměr nějakých čísel. Vše ostatní je nevýznamné.

Stejné je to i na druhé straně. Anglický či francouzský král, kteří v tom případě a na té straně jsou suverény proto , že oni to jsou, kteří mají mocenský monopol, činí tak proto, protože to z nějakého důvodu považují pro sebe za prospěšné. Aby politicky upevnili svoji pozici. Proto jedněm berou a druhým dávají.
V reálné demokracii to není jinak. Přerozdělování je forma korupce sloužící k získání či posílení moci, se kterou jsou spojeny nějaké reálné, v konečném důsledku penězi poměřitelné výhody. Stejně uvažuje i zákazník na trhu s dotacemi. Na základě představy návratnosti transakčních nákladů  – investice do získání dotace. Sice jsou výjimky těch, kteří o dotace nesoutěží a kteří to vysvětlují například „morálkou“. Ale i to je v pořádku. „Dobrý pocit“ je také odměnou. Vlastně tou hlavní. I základní potřeby uspokojujeme pro dobrý pocit, který je přirozenou odměnou za chování zajišťující přežití. Vzdání se zisku přímo či zprostředkovaně (prostřednictvím nějakého k tomu způsobilého statku) vytvářejícího dobrý pocit výměnou za dobrý pocit z „morálního“ vítězství, je transakce jako každá jiná.
Na straně příjemce tedy nevidím žádný problém.

Pohled na stranu poskytovatele je odlišný. V podstatě nejde o nic jiného než nám dobře známé násilí. Násilí suveréna na loupežné výpravě nabízejícího podíl na kořisti výměnou za podporu či dokonce oddanost, nyní zprostředkovávané „volbami“. V podstatě nejde o nic jiného než o skrývanou formu téhož například z období raného feudalismu.

Jak se to má se soutěžitelem na trhu s dotacemi? Je v zajímavé pozici. V tom konkrétním případě je suverénem. Svobodně se může rozhodnout o účasti v soutěži. Ovšem ve všem ostatním je nesuverénem. Pod hrozbou násilí jsou na něm vymáhány daně (i skryté pod různými názvy), které jsou zdrojem na jiné části trhu s dotacemi … .

Ačkoli se zdá, lokálně časově a místně, že dotace jsou užitečné (což pro někoho skutečně jsou, protože slouží k získávání časově a místně omezených preferencí, neb volební či funkční období není dlouhé), dlouhodobě jsou škodlivé, protože nejen že nezvyšují množství užitečných statků, ale vyloučením přirozené alokace kapitálu a narušováním funkcí trhu, je snižují.

Z dlouhodobého pohledu dotace snižují sumu užitečných statků, snižují schopnost je produkovat a snižují „zdatnost ekonomiky“, protože zdatnost účastníků trhu a v konečných důsledcích i obecnou zdatnost nutnou pro přežití.

Ovšem, „z dlouhodobého pohledu jsme všichni mrtvi“ a príma jízda flám byť třeba jen na jedno volební období stojí za to, ať je na co vzpomínat.
 
Jenže k tomu je potřeba aby většina táhla. K tomu slouží hlávka zelí zavěřená před osla, s rozličnými mravoučnými nápisy o poslušnosti, pracovitosti, skromnosti, šetrnosti (pro oslem naspořené statky se najde lepší využití, než aby je osel spotřeboval), a že za to jednou dojde odměny v podobě pozemského či nadzemského oslího ráje. Tak osel táhne a táhne. Možná, že se nakonec dočká ráje. Dosud žádný osel si nestěžoval. Ti na voze za ním zapřáhnou dalšího osla, pověsí před něho hlávku zelí a stejné či mírně pozměněné nápisy (který vládce by nechtěl poslušné, pracovité, skromné, šetrné poddané) a pochvalují si „ten salám má príma šmak, jo osel, to se pozná …“
 
Dějiny jsou stále jinak stejné.