Návštěva divadla

Ptakopysk podivný, únor 2018

Sedím na zámeckém chrliči, deprese na mě leží jako černý sametový plášť a teskně vyju na měsíc. Chvílemi mnou prochvívá zimničný třas, oční víčko nekontrolovaně škube a z koutku úst vytéká slina. Ale vraťme se na počátek.

To se jeden rok nemodlíte, pácháte skutky a trest na vás dopadne nemilosrdně a znenadání. Pod vánočním stromečkem na vás čeká obálka. Nenápadná, bílá, s natištěným parohatým sudokopytníkem neurčité čeledi. Parohům nevěnujete pozornost, opatrně rozbalíte a zahlédnete obsah. Vstupenka…
Hm, letos bude v Čechách ledascos. Přijede stařičký Don Airey, pak se objeví Deep Purple, přijedou Judas Priest a Megadeth, Iron Maiden, Progress slaví padesátku… no… vzhledem k tomu, že vstupenka vypadá dosti stroze a jeden potomek holduje vážné hudbě, mohl by to být koncert toho srandovního šoumena André Rieu, nebo nedej bože nějaká vážná hudba. Mám někde v podvědomí, že se v roce 2018 bude dávat Má vlast. Nenápadně se snažím odplivnout do všech světových stran, abych zahnal zlé duchy. Poněkud vyděšen vytahuji vstupenku z obálky – Stavovské divadlo, Valmont. No, ty vole….
Snažím se zaujmout stabilizovanou polohu, protože zničehož nic padnout xichtem do stromečku se vstupenkou do lóže Stavovského divadla v ruce mi nepřipadá jako adekvátní reakce, nad kterou by dárce nějak jásal. Vstupenku založím na nástěnku s tichou nadějí, že se během dvou měsíců může stát ledascos. Divadlo může vyhořet, koneckonců nebylo by to poprvé, může v ansámblu vypuknout morová epidemie, vstupenka se může ztratit. Naděje postupně slábla a chřadla, až uchřadla.

V onen den, odebral jsem se na určené souřadnice umyt, oholen, oděn v čistý slušný oděv, jak bylo napsáno v propozicích na vstupence. Venku mobilně telefonovali ti, jimž nepřišla druhá polovička jejich já a mezi nimi se prodíraly dvojice jdoucí dovnitř. Maličko mě vyděsila představa, co může čekat uvnitř, když se diváci bojí vstoupit dovnitř sami. Nervózně jsem se rozhlédl. V Rytířské ulici kdosi stál. Tvářil se, že je Emo, ale modř v jeho vlasech byl odlesk modré části spektra neonů. Mrtvolně bledá tvář se žhnoucími rubíny očí, iluze černého kabátu na paty, černé rukavice zakrývající to, co nemá být vidět. Sáhl jsem podvědomě do kapsy a nahmatal minci. Stáhl rukavici, zdvihl průhlednou ruku a zavrtěl hlavou. Ode mě minci nepřijme. Nekonečné bloudění v mlhách na břehu řeky Styx…
Moje paní se na mě netrpělivě otočila a já udělal první krok do útrob kulturního zařízení. Na vstupu jsem byl čtečkou odpípnut jako dvacet deka tlačenky a nadirigován do druhého podlaží. Cestou jsem proplul bufetem, kde milovníci kultury zdatně tankovali bílé a červené víno a vznešeně hovořili. Nějak se mi vybavil Josef Dvořák a jeho zamyšlení na téma znalců Uměleckých Děl: „Mifsře… mifstře… a toho Husa – toho nakonec upálej???“ Nechal jsem si to pro sebe a stoupal jsem dále do výšin. V příslušných výšinách jsem byl převzat dalším služebným duchem, přesněji řečeno duchyní, a odeslán do příslušných dveří. Všimněte si – pořád ještě pohoda, pohodička. Potměšilý osud takto ukolébává své oběti, zatímco si vkládá do boxerských rukavic koňské podkovy.

Za příslušnými dveřmi pohodička maličko ubyla, neboť jsem se ocitl, tak řečeno, v nitru kulturního zařízení. Teď nastala ta pravá chvíle na psychoanalýzu. Já osobně nemám rád nitra kulturních zařízení. Ještě tak jsem ochoten akceptovat nejniternější nitra, tedy prostory technické, kde se nacházejí nejrůznější hejblata, vehementy, fórychtuňky, foršteluňky, šlauchy, šajny, protože v podobných prostorách jest mi dáno občas pobývati, vehementy štelovati a rychtovati, či nejrůznější čurapajzlíky nastavovati, aby zdatní mužové a mámivé čarodějky světa uměleckého měli ke své práci optimální podmínky. Ale nitra určená pro veřejnost, to je něco jiného. V podstatě se mi svět zmenší do krabice půl metru na půl metru, přičemž já přesahuji přidělený prostor díky tomu jak mi narostl femurus et articulatio humeri všemi směry. Rázně mi ubyde kyslíku, protože divadelní vzduchotechnika pomocí selektivních nanofiltrů z přiváděného vzduchu odfiltrovává zmíněné molekuly a vrací je zpět do okolního ovzduší jako balastní látku. Naopak přibyde tepla, neboť vědecky bylo zjištěno, že kulturní zážitek lze absorbovat při teplotě vzduchu 25° Celsiových a výše. Čím tepleji, tím intenzivnější zážitek je. Ještě bych dodal, že každé divadlo disponuje specifickým prachovým spektrem. Z toho plyne i jeden z důležitých úkolů herců – během představení vířit prach tak, aby oblaka dosáhla až nahoru na galerii a aby ani diváci na nejlevnějších místech nebyli o plný zážitek prachového bouquet garni ochuzeni. Velmi intenzivně se prachové problematice věnoval pan Munzar, když si v Činohře Národního divadla střihl režijně i herecky Lva v zimě. On dílo uchopil takovým specifickým způsobem – vždy, když nazrál okamžik a postava se ocitla v podřízeném postavení, tak aby situaci pochopil i hluchej, Muznar hercem fláknul o zem. Samozřejmě, že ne in persona, že by jako hlavní postavy Richard, nebo Jindřich II. vedlejší postavu uchopily za klopy a majzli s ní o podlahu. Kdepak, pánové Luděk Munzar a René Přibil byli herci kultivovaní. Vedlejší postavy to prostě dostaly od pana Munzara rozkazem jako režijní pokyn. Vedlejší postavy ztvárňovali vesměs herci mladí, perspektivní, chtějící to někam dotáhnout, takže sebou o prkna činohry mlátili, až se ze spár mezi fošnami, jež znamenají svět, zvedala oblaka prachu a první řady přízemí se ztrácely v šerosvitu kvality takměř caravaggiovské. Ale to jsem odbočil.

Vraťme se do lóže ve druhém patře Stavovského divadla. Zbaven přepravního obalu, usadil jsem se na bidýlko sedadla v druhé řadě, nasál ovzduší a nechal neuronové spoje, aby přešly do stand-by režimu kvůli úspoře kyslíku. Diváctvo hlasatelem bylo upozorněno, aby vypnulo své mobilní telefonní přístroje, schovalo fotoaparáty a kamery, načež byly vypnuty hledištní pohlcovače tmy a ozvala se hudba. Osvětlovač napálil bílou spotovku na střed jeviště. Uplynulo několik milisekund, než se upravila rohovka, aby příslušná ganglie mohla vyhodnotit informaci posílanou z očních bulev. Během těch několika milisekund si Osud utáhl tkaničky rukavic, napřáhl se, a …

Je to balet!

Úder dopadl. Neuronové spoje se začaly rozpadat, srdce začalo vysazovat, čivy ochořely a okončetiny se začaly nekontrolovaně chvět.

Ale nebyl to čistý K.O. Proces mého rozpadu se zastavil. Zrakový nerv v posledním záchvěvu poslal informace centrále a ta vyhodnotila, že je to nějaký nezvyklý balet. Není klasický. Nejsou tam tanečníci v harapeskách obtahujících do posledního detailu jejích moudí, ani plasticky vykreslující každé sevření němých tváří, nejsou tam uniformní tanečnice s napajcovanými obličeji postav z čínské opery. Z kostýmů se dá poznat kdo je kdo, dokonce se po jevišti pár civilistů fláká zcela nebaletním pohybem. A co mě překvapilo nejvíc, to byl čtený komentář. V prvním poločase ho bylo více než ve druhém, kde se autor evidentně domníval, že divák vklouzne do děje natolik, že ve druhém poločase bude dokonale kapírovat, o co běží. Já osobně u baletu považuju za unfair, že někde v záhlaví průběžně neběží titulky. Mám na mysli něco jako headline na zpravodajském kanálu. Protože když postavy dělají takové ty pohyby rukama – přiznávám, že jsem to naživo viděl poprvé – snažil jsem se to dekódovat na základě znalostí nabytých sledováním akčních filmů. Poté, co mi vyšlo při diskusi markýzy de Merteuil s paní de Tourvel něco ve smyslu „Je jich tam šest, já tam vlítnu, sejmu toho vlevo a ty postřílíš zbytek“ jsem dekódování vzdal.

V poločase jsem vyrazil do bufáče. Ne proto, abych holdoval chlebíčkovému obžerství, či drže sklenku na patku vznešeně konverzoval, to ani omylem, spíš jsem vyběhl tak nějak z radosti, z nadšení nad tím, co všechno dokáže můj organismus vydržet, aniž by se rozpadl na nechutnou mazlavou hmotu jako mesmerizovaná mrtvola egyptského faraona poté, co na ni přestalo působit kouzlo nekromanta. A mimoto jsem se chtěl podívat, co skrývá Mozartův salonek za bufetem. Úplně jsem užasl. Udělali mi radost ve Stavovském divadle. Na zdi Mozartova salonku totiž visí Bedříšek, hmmm, ehm – tedy visí tam portrét Bedřicha Smetany v nejlepších letech a pod ním vitrína s komentářem k jeho velmi úspěšnému nastudování Mozartova Dona Giovanniho. Evidentně se Smetanovo pojetí vymykalo tehdejšímu stylu, protože se dochovala korespondence o technice… ale už zase ujíždím bokem. Zkrátka těšil jsem se z expozice, než zazněl signál k nástupu do druhého poločasu. Už jsem předeslal, že komentářů rapidně ubylo, ale přibylo akce, šermířských soubojů, dokonce i otevřeného ohně bylo na jevišti přehršel, takže i nechápající primitivní organismus se zabavil. Jak dopadne Valmont asi víte. Maličko ve smyslu severských, či germánských ság. Kdekdo umře. Jedna věc je zvláštní – občas si po shlédnutí díla povzdechnu, že je škoda, že nesejmuli obzvláště zavrženíhodným způsobem scénáristu, či režiséra, ale u tohoto představení mi to na mysl nepřišlo. Když jsem byl proudem diváků vyexportován na ulici, do plic nasál osvěžující kombinaci přízemního ozónu, oxidů dusíku a mikrosazí a znovuoživlý steampunkový arithmometr instalovaný mezi mýma ušima se z volnoběhu rozeběhl do pracovního tempa, jsem si uvědomoval, že jsem v Praze, pamatoval jsem si, kde mám auto a že dáma vedle mě je moje paní. Vykročila vpřed, zatímco já jsem se zadrhl na chodníku s očima upřenýma do Rytířské. Byl tam. Stál pod krákorci bočního balkónu a čekal. Stín s rubínovýma očima mihotající se ve frekvenčním světle neonů z Havířské. Zdálo se mi, že zachytil můj pohled, zhnuseně si odplivl a zmizel v krajkách mřížoví pod schody. Utrpěná destrukce mé neuronové sítě evidentně proběhla v rámci běžného působení entropie a ještě nenastal čas pro bloudění v mlhách Hádovy říše.

Měsíc svítí, chrlič pode mnou znuděně zírá do stříbřité krajiny, odkudsi z dáli na mé vytí odpovídá jakýsi osamělý vlkodlak. Slinu jsem utřel do rukávu sametové deprese a vypadá to, že zítra ráno vyjde slunce a že o uplynulém večeru asi něco napíšu…

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Šumavák. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

2 308 komentářů u „Návštěva divadla

  1. 2301
    AeroKarel says:

    (2299) vyhodit je půjde. Ukázaná platí! 😛

  2. 2302
    halladin says:

    ZPŮSOB AUTOMATICKÉHO ZÍSKÁNÍ

    1. Afilací (původem);

    2. Narozením na italském území,

    ve všech případech, kdy jsou rodiče neznámí nebo bez státní příslušnosti nebo nepředají své vlastní občanství na dítě podle zákona státu, ke kterému patří;

    v případě, kdy dítě neznámých rodičů je nalezeno opuštěné na italském území a nepodaří se určit jeho státní příslušnost.

    3. Uznáním otcovství nebo mateřství v období nezletilosti dítěte (V případě, že uznané dítě je plnoleté, je nezbytné, aby si do jednoho roku od přiznání samo zvolilo občanství.).

    4. Adopcí, a to jak v případě, že nezletilé dítě cizí státní příslušnosti je adoptované italským občanem na základě rozhodnutí italského soudního orgánu, tak v případě, že je adopce uznána v zahraničí s účinností v Itálii a příkazem k přepisu (vydaný soudem pro mladistvé) do Matriky rodinného stavu.

    Pokud je adoptovaný plnoletý a pobýval v Itálii legálně alespoň 5 let následně po adopci, může získat italské občanství naturalizací

  3. 2303
    Pavel Kořenský says:

    halladine – 2299 – sorry, ale tohle je vážně blbost. Nemá vůbec smysl teoretisovat o občanství apod.
    Kdyby je chtěli Italové vypakovat někam, tak je prostě cílová země nepřijme. Nepustí je z transitního prostoru na letišti a/nebo lodi nedovolí přistát a na nějaké technikálie o vzniku občanství se prostě vykašle. Pokud vím, taková Nigerie a Somálsko to už před víc než rokem jasně deklarovaly ve stylu „Jo, asi jsou to naši občané, ale my je nechceme, máme našich tady doma jako sraček. Takže je to váš problém“.

    Takže si zkusme představit praktický scénář, ke kterému by došlo kdyby se čistě náhodou podařilo v Itálii polapit a následně nalodit cca. 10.000 migráčků z Nigerie (jako že se to nikdy nepodaří).
    Loď odpluje směrem do Nigérie a na hranici výsostných vod jí zastaví ozbrojená loď nigerijské pobřežní hlídky a stručně italskému kapitánovi oznámí, že pokud překročí hranici výsostných vod, bude potopen i s lodí a migráčkama.

    Jak přesně ten kapitán prosadí, že tam tu první várku vyloží a vrátí se pro další, protože ve frontě tam v Itálii čeká dalších odhadem 300.000 migráčků a jejich počet každou hodinou roste, protože ty ženy neukázněně rodí i ve frontě na loď ?

  4. 2304
    halladin says:

    Podívejte, dnešní předpisy vznikly v takřka ideálních dobách. Pod tlakem okolností se budou muset změnit.
    A pokud západ řekne, sorry, ale jelikož nechcete brát své občany zpýtky , dostanou od náz vstupní víza jen vaši diplomati.
    A na nějakou rozvojovou pomoc a půjčky zapomeťete taky, ty prachy utratíme sami.

    Bude to trvat, s „pružností“ EU asi dlouho, ale nakonec k tomu dojde. Protože bude muset dojít..

  5. 2305
    Pavel Kořenský says:

    Tahle situace prostě nemá řešení, ani kdyby si Evropská komise odhlasovala, že se z kohezních fondů postaví obrovské konservárny a výsledný produkt se bude v pixlách vyvážet zpět do Afriky jako potravinová pomoc s pestrou nálepkou „Jehněčí ve vlastní šťávě“.
    Jako první by se šprajcli Němci, že se jim po dálnicích špacírujou tisíce kamionů z Francie a Itálie a že každý převážený migráček na tom kamionu nemá klícku předepsaných rozměrů.

  6. 2306
    Pavel Kořenský says:

    halladine – 2304 – jenže to nebude fungovat. Pokud v těch zemích mají přebytek lidí (a to mají) tak si nikoho zpět nevezmou.
    A vyhrožování tím, že víza dostanou jen diplomaté je leda rozesměje. Kolik z těch plaváčků ve Středozemním moři má platné vízum či dokonce vůbec nějaké doklady, které by napověděly, ze které subsaharské prdele vlastně pochází ?

  7. 2307
    AeroKarel says:

    (2304)Bude to trvat, s “pružností” EU asi dlouho, ale nakonec k tomu dojde. Jo, „vbrzku“. Až budou musulmani v EU většinou. 😛

  8. 2308
    Pavel Kořenský says:

    Celá tahle debata je obecně nesmyslná.

    Lze konstatovat, že zvyšování počtu nově přibývajících migrantů by se dalo omezit, pokud by byli zastaveni před hranicí EU (jak podotkl zcela správně AeroKarel).
    V takovém případě by se pak dalo mudrovat nad tím, jestli je lepší je střílet nebo topit. Jenže střílet a topit je nebudeme, to se nedělá, vypadá to blbě v TV a nejspíš se nenajde nikdo, kdo by takový rozkaz podepsal.

    Jenže i kdyby k tomu výše uvedenému došlo, tak to neřeší problém s těmi, kteří už v EU jsou a těch jsou víceméně desítky milionů a množí se skoro geometrickou řadou na rozdíl od nás.

    A to ani nemluvím o tom, že současný trend myšlení v EU směřuje spíše směrem k takzvanému „zcelování rodin“, které spočívá v tom, že za jedním migráčkem přiletí/připluje cca. dalších 50 členů klanu pod heslem „My jsme všichni Gogo“.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *