BFPT 2019

Čas prchá jako mrcha…a rok je pryč, co by dupl. I když v nemocnicích to budí opačný dojem. Tak znova přišel čas plánovat co dál.
Otevřete si plánovací kalendáře a pište si:

BFPT – neboli „prase“ se bude i letos konat a to tradičně
první říjnový weekend, tj.
5.10.2019
v loňském provedení.

Tedy … alespoň doufám, protože ten hotelier, kde jsme loni byli, se minulý pátek rozhodl v 41 (!) letech umřít na infarkt. Ale je to rodinný podnik, tak snad… doufám…


JAK DALEKO DOVONÍ PEČENÉ JELITO ?

Povýsil jsem se na dirigenta. Diriguju radiu, jakou mně má hrát  muziku, aby co nejpěkněji podmalovala krajinu, ubíhající za  okýnkem auta. Teď mně vyhrává Kitaro. Muzikant je Japonec. Bach by  mu asi nafackoval – Japončík vyhrává na kompjútr; nikdo mu nešlape měchy u varhan, ani kalafunu na smyčec nepotřebuje. Jeho moderní muzika je však krásná. Zní jako pozdrav z jiných světů. Vyprahlá krajina kolem k muzice sedne jako přesně padnouci kulisa. Vyladěný duet, krajina –muzika, nechá uletět myšlenkám a vzpomínání.
Jde mně hlavou citát. Tentokrát si dokonce pamatuji, kdo je jeho autorem. Abraham Lincoln někde řekl:

„Máš-li krásný dům, poraď sousedovi jak na to, aby si takový
také postavil. A jsi-li ten soused, který dům ještě nemá, snaž se
ho postavit. Nebudeš na tom vůbec lépe, když sousedovi jeho dům
zapálíš.“

Hned jak citát dozní, poťouchle se mně na mysl dere starý vtip:
Jeden z nás, kteří pocházíme od hory Řípu, dostal za služby
odměnu. Mohl vyřknou jedno přání. Dlouho se nerozmýšlel a
svatému Petrovi říká:

„Ať sousedovi chcípne koza!“

Ta zlá vlastnost se musí roznášet vodou. Je však zajímavé, že se neduhu někteří nezbaví, i když objedou zeměkouli desetkrát kolem rovníku. Závist je jako těžký ruksak na hřbetě, někteří pod ním padají únavou.

Mezi lidmi je závist velice rozšířenou nemocí. Dá se však léčit. Už mně také nebývá na mrtvici, když chlap hned vedle ve stejné tůni chytá rybu za rybou, a já nic. Ale stejně bych si přál, abychom si role vyměnili. Já chci tahat ryby z vody, ať se dívá on! Takže se pořád ještě musím léčit. Jestliže se závist roznáší vodou, vím jak na to. Vodu nepiju.

Jak daleko dovoní pečené jelito? Ať se nikdo otázce nesměje, je velmi důležitá. Voňavé jelito mohlo stát mého tatínka za války život. Když se tehdy zabíjačka ohřívala v kastrolu na kamnech, vůně pronikla pod dveřmi a rozběhla se po sousedství. Podle mého odhadu se mohla rozlétnout maximálně v okruhu padesáti, možná šedesáti metrů. Lidi měli na dobroty velmi citlivé nosy; k dostání byla tehdy jen propaganda, vepřové šlo na frontu.

Zabíjačku koupil táta načerno. Někomu v sousedství zavoněla pod nos. Ten nelenil a šel tatínka udat. V okruhu těch šedesáti metrů nežil žádný Němec. Byli to všechno usměvaví sousedé, s mámou a s tátou byli zadobře. Kdyby soused, který ucítil zabíjačku, zaťukal na dveře, maminka by mu jistě kus jelítka ukrojila. Jenže zabušilo gestapo. Sebrali nám zabíjačku i tatínka. Že ho z basy za čtyři dny pustili, byla klika. Někteří se nikdy nevrátili.
Usměvaví sousedé tatínka poplácávali po zádech, když se vracel z basy domů.

Kitaro dohrál. Walda Matuška se pod mojí taktovkou dává do písničky o dostavnících, putujících nekonečnou prérií.

P.M.

Zamyšlení na Muellerovou zprávou

Dušan Neuman

          Ač někteří konservativci vytahují láhve šampaňského, není co oslavovat. Boj se přenese jen na jiná bitevní pole.  K hlubšímu porozumění je třeba trochu podrobnějšího vhledu.

          Osobně jsem po dvou letech Trumpovy vlády přesvědčen, že je dobrým presidentem. Přesněji, daleko lepším než jsem očekával. Volil jsem ho jako menší zlo a říkal si, že budu spokojen  když splní dvě z mých přání – jmenuje konzervativního konstitucionálního soudce do Nejvyššího soudu a zastaví Obamovo regulační zelené šílenství. To splnil docela rychle a ten zbytek je už jen třešnička na dortu. A ne jedna.

 Ekonomika se skutečně rozhýbala. Stačí se porozhlédnout v ulici kde bydlím. V roce 2016 tu bylo 18 domů na prodej, většinou „bank foresclosure“ – pro nesplácení hypoték. Dnes ani jeden. Nezaměstnanost  je  na nejnižších číslech co pamatuji a u černošské menšiny vůbec nejnižší od doby kdy se vedou statistiky. Také je nejnižší počet lidí závislých na podporách (food stamps). Pennsylvanie prodává antracit do Evropy, zejména na Ukrajinu a severní okresy rychle bohatnou z frakování.

           Když si to promítnu na pozadí Trumpova – podle mne neuvěřitelného stresu – kdy každý den musel čelit nejen washingtonské byrokracii – kterou definoval jako “deep state” či politicko-byrokratickou bažinu, ze všech stran podporovanou medii (95% zpráv o Trumpově vládě v hlavních nediích bylo negativních),  pak klobouk dolů. Jen o spiknutí s Putinem bylo opublikováno za poslední dva roky přes půl milionu článků.

          Je mi jedno, že má chudší slovní zásobu než já imigrant, je mi jedno kolik bab přefiknul a co jim za to zaplatil, (proti JFK je to stejně jelimánek ), je mi jedno kolikrát udělal bankrot a že má vkus otce Kondelíka. To všechno je mi jedno pokud výsledky posunují tuto zemi dopředu.

           A to posunují přes soustavnou sabotáž  Demokratů, která někdy až hraničí s vlastizradou. Jak jinak si vysvětlit, že ve chvíli kdy ve Vietnamu jednal s Kimem, spustili proti němu doma kongresoví Demokraté takový útok, že si tlusťoučký diktátorek musel myslet, že to má Trump spočítané a začal si diktovat. Trumpův neúspěch v Hanoji stoprocentně přičítám mstivým idiotům Pelosi a Schumerovi a celé té bandě okolo.

          Vím jak ruské zpravodajské služby pracují, byl jsem jejich nátlaku vystaven a vlastně kvůli němu jsem emigroval. Měl jsem kliku, že se to povedlo. Jsou dobré  a protože nepodléhají politickým změnám jako CIA a FBI, jsou konsistentnější, mají historickou povědomost, dlouholetou praxi, znalost protivníků a za minimální náklady dokážou způsobit velké škody.

          Od počátku protitrumpovské kampaně jsem nevěřil a nějakém spiknutí.  Demokraté nezkousnuli prohrané volby. Nedovedou si to vysvětlit – neboť chtějí pro svět jen to nejlepší a nepochybují, že volby Trump ukradl nějakým nečestným způsobem.

          Dokonce jsem dodnes přesvědčen, že v počátku předvolební kampaně Rusové sázeli víc na Hillary, protože už jí znali, znali její slabá místa, věděli, že je hamižná a jak je korumpovatelná. Donald, zejména po krachu Trump Tower projektu v Moskvě, byl pro ně nepředvídatelný. Rusům nikdy nešlo o podporu jednoho kandidáta, ale o rozvrácení amerického politického systému, o znervóznění voličů a státního aparátu, zkrátka o nalezení nejslabšího místa, kde by bylo možné poškodit protivníkovu politickou stabilitu. Trump byl jen jedním z pěšců na ruské velmocenské šachovnici. Pochopitelně, po jeho zvolení se ruská taktika přizpůsobila výsledkům voleb a jsem si téměř jist, že s velkou zlomyslností začali zásobovat ‘nevertrumpovce”  čímkoliv, co mohlo Trumpa očernit. A idioti jako Adam Schiff  jim to sežrali i s udičkou. Největší malér USA je dnes je stav medií. Ta se stala hlásnou troubou vizionářských dobroserů  jimž, v šedesátých letech zatemnilo mozek LSD, obdiv k Che Guevarovi a rozpuštění se ve vstřícných dívčích klínech bez následné zodpovědnosti. (Ne, že bych se zrovna tomu tehdy, byv tu, bránil). Na pozadí amerického snu vznikla jakási akademická třída, která ovládla vzdělávání, media a zábavu, tedy nejvlivnější nástroje na formování myšlení nastupujících generací.

           Media se nenávisti k Trumpovi a tomu co reprezentuje, nevzdají. Už dnes cirkulují články o 19 nových vyšetřováních subalterních vládních, většinou lokálních, institucí se stejným cílem jaký měla Muellerova kamarila – zničit Trumpa a jeho konservativní agendu, anebo aspoň ho tak očernit, aby ztratil přízeň voličů. Tato kampaň se potáhne  celé dva roky až do příštích voleb.  A je jedno, že bude skoro stoprocentně falešná, vystavěná na “fake news”. Tak to vidím já a je mi z toho ouzko. Cítím, že už jsme už  druhým rokem ve studené občanské válce a jen nevím,  jestli už někde nežhne doutnák.

Zavřou nám pana prezidenta? A co my?

V dobrém rozmaru zas někde porozprávěl. Tentokrát prý že Turci a Turecko jsou faktickým spojencem Islámského státu.

Což o to, jenže takováhle prohlášení nepodšprajcovaná  klackem nám nemusejí udělat dobře. Přinejmenším obchodně. Sice je příjemné dělat ramena a něco takového plácnout, zvlášť když se státník rád poslouchá a má vybrané publikum. Jenže na výměnu plenek z toho nakonec může být podhradí. Pragmaticky a prakticky vzato, tudy cesta nevede.

Ano, Turecko opustilo cestu zakladatele moderního sekulárního Turecka,  Kemala paši, zvaného Atatürk, třebaže se k němu pokrytecky hlásí, využívá IS pro své záměry a vnitřně se islamisticky radikalizuje. Jeho vývoj znepokojivě připomíná vývoj německý ve třicátých letech. O to víc, že má nejsilnější armádu v evropské části NATO. Jenže tuhle situaci je nutno řešit ne takovými prohlášeními z neudržení vnitřního přetlaku, nýbrž politicky s nejbližšími reálnými spojenci i s využitím transatlantického zájmu. Hledáním si nejbližšího přirozeného skutečného  spojence. Přinejmenším mu neokopávat kotníky.

Protože, a ne že ne, islám, navíc naroubovaný na cizozemské lokální kultury, jejichž je transportérem, svými zvyklostmi naprosto neslučitelnými s naší, je neslučitelný s tradiční historickou evropskou kulturou, kterou přes všelijaké rozdíly i rozpory sdílíme od západu na východ, od severu k jihu. Je v rozporu s našimi zájmy aby se tato společná kultura oslabovala, aby se její prostor zmenšoval. Kultura neexistuje sama o sobě, ale žije prostřednictvím svých nositelů. Je nutno ji bránit nejen vně, ale i posilovat uvnitř. V každodenním všedním životě. Ubývá a oslabuje tak jak ubývá jejích nositelů a tak jak v nich samých nejen oslabuje, ale i aktivně je oslabována podle hesla „Rozděl a panuj“. Není nutno zříkat se všeho exotického z exotických kultur, ale ono je vhodné užívat střídmě, tak jako koření. Jedno je jako turista navštívit vzdálené země, jiné je přijmout tamní kulturu se vším všudy. Tedy i se všemi jejími důsledky. Co někdo sám zvolí pro sebe, protože mu to tak třeba i dočasně, v romantickém poblouznění připadá zajímavé, ovšem než ho dostihne realita s tím spojená, nemusí být prospěšné pro ostatní. Jestliže někomu islám vyhovuje, má svobodu vycestovat a žít v tamní kultuře bez nebezpečí, že jako odpadlík od naší kultury bude zabit. Jestliže pozná svůj omyl, smí se svobodně vrátit a žít tak jako před tím. Pro naši kulturu je to přirozené. Ne pro islám,  ze kterého není cesty zpátky.

Otevřeně, islám je invazivní cizorodou monokulturou (třebaže s dávným společným základem), přirozeně odolávající multikulturalitě. Protože z principu svého základu a fugování je nemultikulturalizovatelný. Nelze mu čelit roztříštěnou multikulturalitou v globálním smyslu nahrazující přirozenou kulturu zdejší, historicky zakotvenou, prostupující každodenní život a proto přirozeně rezistentní. Je neslučitelný nejen s kulturou našeho národa a ostatních evropských národů v kulturně etnickém smyslu, ale i s pojetím národa v politickém smyslu, tak jako například ve Spojených státech amerických, s pojetím, ke kterému směřuje, třebaže ve vzdáleném horizontu, pokud vůbec, Evropská unie. Jeho prosazované principy nejsou slučitelné s tamní ústavou. Stejně jako s ústavou naší. Důkazem toho jsou poměry tam, kde islám převládá, či dokonce vládne, které jsou v protikladu s našimi poměry. Přijmout islám či strpět ovládnutí zdejšího dosavadního kulturního prostoru, neznamená, že i nadále budeme mít vepřoknedlozelo a zapíjet je pivem. Nanejvýš kozoknedlozelo a zapíjet je nealkoholickým pivem. Vyjma ramadánu. O něm od rána do večera o hladu a žízni. Bez slibu, že za odměnu spatříme zlatého velblouda. Proto je třeba se starat, aby k takové změně poměrů nedošlo.

Přirozeným spojovatelem novodobé evropské civilizace bylo křesťanství. Je pozorovatelné, že multikulturalismus oslabující a erodující kulturu, kterou třebaže při zachování její žádoucí rozmanitosti lze nazvat evropskou, nastoupil s úpadkem křesťanství, klíčového spojovatele bez ohledu na jeho směry, konfese a rozpory mezi nimi. Že křesťanství upadá, je vinou i církví, neschopných modernizace, žijících jako by stále ve starověku a středověku, s vyprázdněnými mechanistickými rituály, neschopných oslovit širokou veřejnost. Veškeré osvícenství bylo a je přijímáno s odporem, pod vnějším tlakem rozporu mezi hlásaným a mezi  pozitivním poznáním. To se týká především církve katolické, globálně i lokálně. K tomu, byť jako agnostik, avšak sdílející tuto kulturu jako „kulturní křesťan“ poukazuji na tezi, že „Otázka národní jest především otázkou náboženskou.“ V tom smyslu, tradiční česká národní kultura, nemyslím tím kulturu hipstersko kavárenskou, východně „filozofické“, stravovací a podobné experimenty, projevující se průvody prapodivných figur demonstrujících a adorujících problémy samých se sebou, je s islámem naprosto neslučitelná. Ostatně, s takovou by skončili tak jak končívají tam. Ukamenováním jak o v Afganistánu, zbičováním, s useknutou hlavou, jako V Saúdské Arábii,  oběšeni na jeřábu jako v Íránu.  Zachování národní identity, mimo jiné, závisí na schopnosti odolávat islámu šířícímu se prostřednictvím jeho nositelů zvenčí i jeho nákazou uvnitř, v extrémních případech se projevující zverbováním pro Islámský stát. Přirozeně nejohroženějšími, protože nejmanipulovatelnějšími, jsou mladí lidé, hledající a učící se svoji životní roli.

A co my? Pro posílení obranyschopnosti evropské a naší národní kultury je zásadní její posilování zevnitř. Pozitivní. A s nejbližšími i vzdálenějšími sousedy sdílení společného či podobného. Ne plýtvání silami a časem na spílání, na hanobení „cizího zboží“ a vydávat se tak všanc nebezpečí od majitelů patentu na pravdu, lásku, stát, obsah hrnců a vůbec na všechno. Dnes takový, zítra makový. Nejen proto, že na rozdíl od pana prezidenta nemáme imunitu. Především proto, že pliváním do cizí polévky se naše polévka nevylepší. Základem je posilování kultury vlastní. Ne velkými řečmi, ale drobnou, usilovnou, každodenní pozitivní činností ve všech oblastech. Obyčejným všednodenním životem. Plným užíváním svobody tak činit. Tuto svobodu si hájit a nestrpět její rušení. Ničím a nikým.

 
Schumacher

 

JARO !

             „Sněžné husy se vrací na sever nejdřív; jaro je pošťouchne jako první.“

Petr Motyka

Slova svého partnera sotva slyším. Běžící řeka šplouchá o jeho rybářské nepromokavé kalhoty. Už se nedívá na oblohu, vede teď pozorně svým muškařským prutem nymfu tůňkou za balvanem. Já se snažím, abych v proudu špatně nešlápl a nevykoupal se v ledové vodě. Přibral jsem si na pomoc klacek, ať mně řeka nepodrazí nohy.

“ Bernešky a jeřábi se stěhují hned po nich. Jaro je táhne jako magnet.“

Nemluví moc. Pokouším se neztratit ani jedno jeho slovíčko, když tu a tam něco řekne. Už jsme spolu na rybách po několikáté, vím už, že mě pozve zase. Není to problém, má moje telefonní číslo. Jeho předkové by to neměli tak jednoduché, museli by si dávat kouřová znamení. Joe je Indián. Cherokee. Když se mně při našem prvním setkání představoval svým pravým indiánským jménem, věděl jsem, že si tu lavinu neznámých zvuků nezapamatuji. Nikdo si to komplikované jméno nemůže zapamatovat, proto se pro nás, přivandrovalce, přejmenoval.

„I used to brew moonshine in them hills, yonder,“ byla jednou z nejdelších vět, kterou jsem z jeho úst slyšel. Ukazuje mi rukou, kde mezi starými vejmutovkami prostupují na obzoru hřbety kopců.

„Pálíval sem gořalku hen v tých kopcoch,“ přeložil jsem si. Hergot, neslyšel jsem předtím špatně? Cherokee nebo Valach? Jeho oči se smějí, vrásky kolem nich se ještě více prohlubují.

„Šerif byl příliš líný, aby tam otravoval.“

Pod břehem, na kterém teď stojíme, skáče přes kameny řeka a ztrácí se až dole za skupinou mladých borovic. Joe na mě mrkne a posunkem mi ukáže pěknou tůňku. Sám jde pár kroků proti vodě. Dívám se, jak jeho muškařský prut poslal šňůru až k podemletému břehu na opačné straně řeky.

 

 Někdo, kdo umí zpomalit a najde čas se rozhlídnout, nepotřebuje na měření času kalendář. Pláňata na staré hrušce pod lesem mu řeknou, že je léto. Rozkvetlé ocúny dole u rybníka mu napoví, že meluzína už za horama ladí. Naftalínem vonící beranice je jeho dobrým partnerem pro zimní slotu. Takový člověk však má zpravidla nejraději dobu, kdy chlupaté koniklece pod skalami vylákají první včelu. Jaro… Ta jako trochu mátožná včelka, připomínající chlapa, šněrujícího cestu směrem od hospody, dá zapomenout na štrapáce několika měsíců předtím. Jarním slunkem přiopilá včela nám dává signál, že je čas znovu vystartovat.

 Těch startů už přišlo a odešlo nepočítaně. Slzy na tváří mého tatínka se přičinily o to, že jedno jaro bude v mé paměti navždycky. Nikdy předtím jsem neviděl tatínka plakat. Tehdy tekly slzy také  po tváří maminky, to mi však jako malému klukovi nebylo až tak moc divné. Ale aby brečel táta? Ten mi vždycky říkával, když jsem fňukal nad odřeným kolenem, či boulí utrženou v klukovských válkách, že chlapi nikdy nebrečí! Teď však plakal on. Mezi štkaním se ale taky smál a držel maminku kolem ramen. Dívali se kuchyňským oknem, jak strání za naším domem postupuje směrem k naší zahradě rojnice vojáků, flinty v rukou. Jeden z nich prolezl mou oblíbenou dírou v plotě do naší zahrádky, stále se ostražitě rozhlížel. Když naše babička vyběhla a mířila k němu s mísou pocukrovaných koláčů, několikrát na ni mávl rukou, ať jde zpátky. Věděl už svoje a nechtěl, aby kvůli koláči nastavil terč nějakému číhajícímu německému zabijákovi.

Na tři roky potom se k nám jaro nastěhovalo natrvalo. Lidé se smáli a smáli, ten voják, který  odmítl  babiččiny koláče, se vrátil k ženě a dětem; moje maminka a tatík pracovali od rána do tmy. Vraceli se však večer domů rozesmátí a já jsem sem tam dostal něco dobrého na zub. Rodiče mi tehdy připadali jako šťastná, rozpustilá děcka. Nevěděl jsem tehdy ještě, že svoboda chutná líp, než sebesladší čokoláda. Bylo jaro i  když venku hvízdala meluzína a na kotárech ležel sníh.

Pak jaro zakázali. Jednoho smutného únorového dne spadla na úsměvy, dobrou náladu a radost ze života ošklivá klec. Dusila všechno v ní jako pokrývka sněhu, který nikdy neroztaje. Kopretiny a chrpy na polích smutně hleděly k zemi a z trylků skřivana nikomu do skoku nebylo. Dařilo se jen svlačcům. Svlačec totiž rád leze po plotech. Plot z ostnatého drátu má ze všech nejraději… .

Mnohý ztratil naději, že se jaro ještě někdy vrátí. Vypravil se na vandr svoje jaro hledat sám. Někdo našel, jiný ne.

Někdy projde ta očekáváním nabitá doba jarního probouzení kolem nás, aniž by ji paměť uložila do svého archivu. Někdy se však do paměti zapíše natrvalo. Signálem nemusí být jen sluníčkem opilá včela – jaro má mnohou podobu.

Jednou jsem seděl doma před televizi. Von Karajan dirigoval orchestr, velký sbor zpíval. Zpěváci,  muži, ženy a děti zpívali Ódu na radost. Beethovenova „Devátá“ se rozlévala po mém pokoji, po krajině, muziku muselo být slyšet v celém světě. Hudba a zpěv se lily z televizoru, obrazovka ukazovala šťastné obličeje lidí oslavujících znovunarozenou svobodu. Rozesmátí lidé tloukli kladívky do Berlínské zdi. Byla už děravá, proudy lidí procházely tam i zpátky, jak kdo chtěl. Von Karajan mával taktovkou, sbor zpíval, hudba všechno objímala. Na obrazovce se objevil svatý Václav na svém bronzovém koni, podstavec pod sochou byl celý polepený transparenty a plakáty. Červeno – modro – bílý prapor v každé druhé ruce. Pak ukázali Varšavu, Budapešť, zdálo se, že se směje celý svět. Slzy, které mně máčely fousy, už jsem se ani nesnažil zastavit. Taky jsem se však při tom brečení smál, jako kdysi tatínek, když nám dírou v plotě přinesl svobodu ten statečný voják.

 

Joe  potrhnul prutem, který se okamžitě prohnul pod náporem překvapené ryby. Pstruh na konci udice předvádí salta jako akrobat v cirkuse; je více ve vzduchu než ve vodě. Šmatlám se po kluzkých kamenech dna proti proudu, abych si ho prohlédl. Leží teď, už zbavený háčku, v mělčině. Vystřelil pak jako šipka, když se Joe shýbnul a dotknul se jeho hřbetu. Oba jsme se tomu zasmáli.

„Look! Look up! The cranes!“ křičí na mě Joe a abych ho ve šplouchání řeky nepřeslechl, ukazuje prstem k obloze.

„Podívej se, podívej se! Jeřábi!“ Zobany velkých ptáků neomylně míří směrem k místu, kde přivedou na svět svou novou generaci. Joe sundá z hlavy svou basebalovou čapku a s pohledem upřeným za vzdalujícími se ptáky říká několik slov indiánským jazykem svých předků. Rozumím mu tentokrát bez problémů:

„Buď jaro pozdraveno!“ řekl.      
   P.M.  L.P. 2018.

Naivní představa o cenzuře.

Petr Moses

 

Heslem dne není „cenzura“, ale demonetizace. Jó kdybych měl v rukou justici, malou policejní stanici a finanční správu.

Krok za krokem z posledních dní: Poslanci Vojtěchu Mikulášovi mladšímu je na sociální síti Matutablo (mladšími známé jako Toběhrablo) na jeden týden zakázána komunikace, protože projevil názor „černoši jsou černí“ a placení dobrovolníci organizace „Nenávistí ke svobodě“ pana Janáka (služební poměr, plat důstojníka, zatím bez výsluh) se rozhodli názor pana poslance označit za diskriminační a rasistický, protože není černá jako černá. Matutablo se společností „NkS“ spolupracuje od doby, kdy v sousední zemi kvůli společnosti Matutablo přijali zákon, že Matutablo musí samo a dobrovolně do 24 hodin mazat názory, které neodpovídají sociálně citlivé politice vlády paní kancléřky a vůbec názorům všech hodných lidí.

Pan VMml se spravedlivě rozhořčil, protože nic špatného přeci nenapsal a názor černoši jsou černí je zastáván většinovou konzervativní společností v naší zemi. Proto se rozhodl iniciovat zákon proti zakazování směřovaný na společnost Matutablo, aby se již nikomu nestalo, že pravdivý názor černoši jsou černí bude zakázán a cenzurován.

Společnost Matutablo a  spolek Nenávistí ke Svobodě proti zákonu ostře vystoupili, protože zákon pana VMml je zásahem do soukromého vlastnictví, cenzurou internetu a osobně uráží paní kancléřku.

Zákon vejde v platnost. Pan poslanec opět napíše „černoši jsou černí“ a přípěvek je opět cenzurován. Nyní již automaticky, protože Matutablo vyhodnotilo příspěvek dle předchozího zásahu.

Pan poslanec je spravedlivě rozhořčen a upozorní na svou diskriminaci na ČT24 a v Aréně Jeronýma Soumara. Zákon je zákon a Matutablo zákon porušilo. Spolek NkS zesměšňuje poslance a diskutuje, jak pan poslanec pojede zavřít majitele Matutablo do USA. Kdo mu pomůže? Ušatý torpédo? Nedostudovaný traktorista? NE, zásah proti Matutablo je nemožný.

Mediální mág Pršil, pracující pro nepolitické nehnutí „NE, my jsme to nebyli“ vycítí možnost získat body. Pustí se jménem premiéra do Matutablo, že takhle to nejde a sice se s majitelem Matutablo před rokem  sešel, ale to kvůli podpoře neumělé inteligence a propagaci pravých českých klobás Chemaso. Ne kvůli porušování zákonů.

Ve správním řízení je Matutablo vyměřena maximální možná pokuta 500.000 Kč. Na Matutablo  se zaměří také ÚOOÚ za porušení GDPR – jak je možné, že spolek NkS měl informace o panu poslanci, ač o tom nebyla informace ve všeobecných podmínkách. Zde hrozí pokuta až 2% celosvětového obratu.

Finanční správa po zahájení druhého správního řízení podá dotaz na ÚZSVM zda má Matutablo v ČR nemovitosti v hodnotě 2% světového obratu, aby šly zajistit do doby ukončení správního řízení. ÚZSVM odpoví že ne.

FS poté zařadí Matutablo mezi nespolehlivé plátce a možné dlužníky státu. NCOZ upozorní, že z peněz poslaných na účty Matutablo mohou být podporovány nezákonné protidemokratické aktivity. FS vydá metodický pokyn, že všechny platby Matutablo nesmí být až do ukončení správního řízení považovány za daňově uznatelný náklad. Matutablo má v ČR příjmy z reklamy v řádu vyšších jednotek miliard Kč.

FS si vyžádá od bank informace o proběhlých platbách na účty Matutablo. Všechny plátce zprávou do datové schránky upozorní, že další platby jsou daňově neuznatelné. NCOZ plátce vyrozumí, že Matutablo je vyšetřováno z podpory a propagace protidemokratických nálad a platby na její účet mohou vést k vyšetřování plátce z téhož. Poté klesnou příjmy Matutablo na méně než 10% průměru před zahájením správního řízení. Reklamy na escorty apod. zmizí z Matutablo po soustředěné aktivitě NCOZ proti jejím zadavatelům.

Evropská centrála Matutablo si všimne poklesu příjmů. Matutablo začne problém skutečně řešit. Naštěstí šéfem evropské centrály je Vitautas Kagebis, který si velmi rychle porozumí s premiérem a připraví řešení se kterým jsou spokojeny obě strany.

Matutablo zavede novou kategorii „příspěvků v karanténě“. Jsou to příspěvky, které automat či člověk označí jako potenciálně špatné, ale nevyplývá z nich okamžitá trestní odpovědnost autora příspěvku. Příspěvky jsou viditelné pro autora, kontakty (přátele autora), pokud v nastaveních zaškrtnou „Nastavení – obsah – citlivý obsah – chci vidět citlivý obsah od VMml – citlivé katerorie – možný diskriminační příspěvek – 80% a více“. Zákonu je učiněno zadost.

Matutablo nemůže samo přesně zjistit zákonnost / nezákonnost a vhodnost příspěvku. Pro ten případ připraví rozhraní (API) pro hlášení závadného obsahu a pro hlášení stupně závadnosti. Dle dohody s vládním panelem pro boj s internetovým zločinem a protidemokratickými hrozbami (VPPBIZPDH) umožní některým osobám přístup k tomuto API jako oznamovatelům závadného obsahu (OZO). Další mají přístup jako hodnotitelé závadného obsahu (HZO). Nejvýše v hierarchii stojí programátoři závadného obsahu (PZO). Ti určují vhodnost / nevhodnost příspěvku algoritmicky – např. na základě filtrování slov. U jednoduchých filtrů se to nezastaví, je třeba detekovat i ironii a skrytý výsměch mezi řádky.

Cenzura je z ústavy zakázaná a není jasné služební zařazení OZO, HZO, PZO. Služební zákon s nimi nepočítá ani v řadách policie ani jako civilních zaměstnanců ministerstva. VPPBIZPDH zadá zakázku bez výběrového řízení nově vzniklému spolku „Bezpečná internetová společnost“ (BIS). Předsedou spolku je pan Janák, spolupracovníků má cca 100. Společnost NiO Systems dostane zakázku na vytvoření zabezpečené platformy napojené na API Matutablo. Cílem platformy je umožnit BIS jednoduchou práci s příspěvky z celé republiky tak, aby na jejich hodnocení nebylo třeba více než sto osob. Platforma je napsaná v moderních knihovnách SWIG a Silverlight. Cena platformy je v řádu nižších miliónů na zaměstnance BIS a cena roční údržby je 1/6 pořizovací ceny. Cena není zveřejněna z důvodu bezpečnosti.

Společnost Matutablo podepíše s vládou Memorandum o porozumění a zaváže se v ČR vytvořit Centrum excelence pro neumělou inteligenci. Vláda na vytvoření centra přispěje 500 mil. Kč. Centrum se postaví na pozemcích firmy Chemaso, která není spojená s premiérem stejně jako celý koncern Chefert.

 

Jak dopadl příspěvek poslance VMml o černých černoších? Dva měsíce po zveřejnění, 58 dnů od jeho přeřazení do karantény je příspěvek opět přístupný všem. Pokud jste přihlášeni na síti Matutablo, jste mezi „kontakty – přáteli – spojenci“ pana poslance a máte povolené zobrazování potenciálně citlivých příspěvků s  diskriminační tématikou, které úspěšně prošly schválením HZO. Pan poslanec usiluje o navýšení rozpočtu BIS z důvodu urychlení hodnocení závadnosti příspěvků. Také navrhuje novou informační kampaň pro mladé na Matutablo pod heslem „Neboj se vyjádřit – my se nebojíme hodnotit. Zákon tě chrání“. Cena kampaně je neveřejná, 80% ceny bude platit Evropská Unie.

 

Judikatura:

https://pctuning.tyden.cz/multimedia/hry-a-zabava/52435-fatty-pillow-neudelal-v-zasade-nic-spatneho

https://pctuning.tyden.cz/hardware/site-a-internet/55847-edsm-se-blizi-clanek-11-a-13-ne-tak-ruzove-jak-si-maluji

 

Trocha historie nikoho nezabije …

… aneb o jednom ze Švandrlíkových Černých baronů

MaYda

Když tu nedávno zmínil ptakopysk svobodníka Halíka z Černých baronů, chtěla jsem podotknout, že jeden z Kefalínových spolubojovníků, Saša Kutík, byl skutečnou osobou a ne jen literání postavou.

Ale když jsem si chtěla ověřit některé skutečnosti, zdálo se mi najednou, že to je téma, které poněkud přesahuje rozsah komentáře pod článkem.

Saša Kutík pochází z obce, kde jsem vyrostla. Já si ho pochopitelně nepamatuju, když jsem se narodila, už byl asi za kopečkama, ale moje matka a babička na něj občas vzpomínaly.

Moje rodná ves byla cca od třicetileté války vyhlášená působením ranhojičů léčitelů a později lékařů a jak moji tak Kutíkovi předci se o tento věhlas zasloužili měrou přímo zásadní.

Sašův dědeček, MUDr. Alois  Kutík založil ve vsi Kutíkovo sanatorium, což byla soukromá nemocnice na léčení zlomenin a kloubů.

MUDr. Kutík ovšem navazoval na dlouhou místní léčitelskou tradici rodu Pechanců, později Pichů, mých předků. Navíc ne sám, další malou nemocnici, se stejným zaměřením, byť v menším rozsahu, provozoval ve vsi ještě jistý dr. Rosa.

Podle pověsti místnímu sedlákovi Jakubu Pechancovi, někdy po třicetileté válce, ukázal had, kterého posekal kosou náhodou na louce, zázračnou bylinu, po které srostl a on se od té doby věnoval léčení zlomenin a úrazů.

No, s tím hadem je to asi jen báje, ale Pechanec existoval a léčitelství se skutečně věnoval. Léčitelská tradice se v rodě předávala z generace na generaci, později byl založen léčitelský ústav, který prosperoval a byl známý zejména kvůli Dr. Antonínu Pichovi, kterému se dostalo lékařského vzdělání a který byl svým léčitelským uměním proslulý široko daleko.

Neměl ale syna a své čtyři dcery sice vyučil svému umění, ale nebylo to žádné oficiální vzdělání, ženská na medicíně, to bylo tabu, mohly by se věnovat leda profesi porodních bab ale ne chirurgické praxi. Vedení ústavu se tedy ujali lékaři z okolí. Sašův dědeček, MUDr. Alois Kutík nechal vystavět někdy ve druhé polovině 19.století novou, na svou dobu velmi moderní budovu sanatoria, známého jako Kutíkovo sanatorium.

Dr. Kutík zemřel ve 30. letech minulého století, sanatorium převzal po něm syn MUDr. Alexandr Kutík. V padesátých letech bylo sanatorium znárodněno a rodina MUDr. Kutíka se musela vystěhovat. MUDr. Kutík potom léta působil v Broumově, zemřel na počátku 80. let a je pohřben v rodinné hrobce na místním hřbitově.

Saša si odkroutil vojnu u černých baronů, díky téhle životní etapě se stal literární postavou, byť vedlejší, ve slavném Švandrlíkově románu. Z mé rodné obce zmizel, a o jeho dalších osudech se moc neví, později emigroval a žil v západním Německu.

Do znárodněného sanatoria byli umístěni nejdřív uprchlíci z Řecka a později internát a škola pro neslyšící děti. Moje matka tam pracovala celá léta až do důchodu. Později školu opustily neslyšící děti a byly tam umístěny děti s poruchami řeči.

Saša Kutík se ucházel o vrácení budovy rodině v restituci, ale zemřel, když ho postihl za volantem infarkt. Dědici, vyrostlí v Německu, neměli o budovu zájem, tím spíš, že tehdy platilo restituční omezení, že pokud je ve vrácené budově sociální nebo zdravotnické zařízení, musí být jeho provoz zachován ještě deset let a proto s budovou nemohli nic dělat.

Bývalé Kutíkovo sanatorium zůstalo prázdné cca od roku 2007. Rodina ho nakonec prodala.

Za zmínku stojí, že na české Wikipedii byste hledali zakladatele sanatoria MUDr. Aloise Kutíka marně, ale na polské ho najdete.

 

Zdroje :

Stručná kronika Hořiček a jejich místních částí

Oficiální stránky obce Hořičky – historie

Příležitostné vzpomínání mojí babičky a matky

 

 

 


nejsem automat

prosím nekomentujte – test původní text

hmmm článek zmizel s informací:
“ Poslední úpravy provedl indenebabike (2.8.2018 v 11.30)“
Takže zkuste pro další napsat pár komentářů prosím!

Když on to má citlivý člověk v ČR těžké.

 – Už se několikrát odstěhoval. Nejdříve když venkovští voliči zvolili ČSSD, pak Věci veřejné, pak ANO, dvakrát když zvolili Zemana, znova když zvolili Babiše …
– K tomu musí furt lámat CDčka (Gott, Hůlka, David, Nohavica, atd. atd. – i když je samozřejmě v podstatě ani nemá, ale minimálně rozhořčený být musí).
 – Taky se musí usilovně nedívat na Novu, Barrandov, atd.
 – Nejíst v Mc Donalds, nekupovat uzeniny z Kostelce a řepkový olej (na to má aplikaci).
 – Nejezdit do Chorvatska. Do Tater. Špindlu. Karlových Varů.
 – Nemít sandály s ponožkami.
 – Vnímat ruskou hrozbu.
 – Vnímat čínskou hrozbu.
 –  Veřejně nenávidět presidenta
A to vše musí komentovat na FB, Twitru a v diskusi na I-dnes, aby to nevypadalo, že je součástí stáda.