Traktát o výrech z Burgenlandu

O rakouském Burgenlandu říká známý slovinský televizní komentátor, Drago Bulc, že je země slunce, neboť tu prý svítí celých 300 dní v roce. Jak už to tak bývá, z třídenní návštěvy svítilo pouze jeden den. Ale i ten stál za to. Při naší cestě za jedním unikátním vínem jsme navštívili Südburgenland, tedy jižní část tohoto vinařského kraje. Do poslední chvíle jsme ovšem nevěřili, že jedeme za vínem. Krajina spíše připomínala naši Vysočinu. Vinice jsme totiž jaksi do poslední chvíle neviděli. Snad jen několik vinařských tratí s podezřelou výsadbou. Nakonec jsme skutečně narazili na drobné vinice, ale nic, co by připomínalo Weinviertel v Dolním Rakousku nebo alespoň Velké Bílovice či Pálavu. Ještě větší údiv vzbudila druhová skladba vinohradů. Pravda, pěstovali tu z červených odrůd hlavně Frankovku a z bílých Vlašský ryzlink. Ale především převládaly tzv. amerikány, nověji a nejspíše i genderově správně, přímoplodící hybridy, rezistenty či interspecifické révy, jak se jim v současnosti říká. Tedy kultivary, které se u nás donedávna nesměly množit, ani ve velkém pěstovat. A už vůbec ne z nich vyrábět víno na prodej. Ale tady to evidentně šlo a dosud jde. Někteří vinaři v Jižním Burgenlandu na víně z amerických hybridů navíc založili živnost. Dali mu i přiléhavý název „Uhudler“. Velmi volně přeloženo, Uhudler je člověk, který po nemístné konzumaci zmíněného vína ráno civí jako výr. A výr se německy řekne „der Uhu“.

Tři centra výroby

Víno z přímo plodících hybridů, tedy „Uhudler“ se v Jižním Burgenlandu za relativně krátkou dobu existence stalo pojmem. A nejenom víno. Na snídaňovém baru nesmí v žádném zdejším hotelu či pensionu chybět marmeláda ze jmenovaných hroznů a v rodinném podniku manželů Hirmannových z něho dokonce dělají speciální ocet. Zdejší víno v rakouské síti supermarketů samozřejmě nenajdete. Abyste ho ochutnali, musíte přijet do okolí města Güssing. Najdete tu zhruba tři větší centra výroby tohoto moku. Moschendorf , kde je půvabné Weinmuseum čili Museum vína, dále kopec plný historických vinařských budov s názvem Kellerviertel Heiligebrun a za třetí nejnovější středisko výroby, Kellerviertel Eltendorf.

„Ještě před rokem 1989 jsme tu neměli ani vodovod, silnice či kanalizaci! Abychom tu měli alespoň elektrickou energii, tak jsme se s ostatními vinaři složili na benzínový agregát,“ popisuje začátky starosta vinařské osady Kellerviertel u Eltendorfu, Josef Pfeiffer. Osadu vlastně tvoří jediná ulice s názvem Uhudlerviertel, do které ústí skupina relativně nově vybudovaných vinařských domů s přilehlými vinicemi. Každý tu vyrábí téměř výhradně víno „Uhudler“. Proto také někteří označují svůj podnik jako „Uhudlerei“.  Na rozdíl od například Jižní Moravy tu však chybí klasické sklepy. Pod pojmem vinařský dům zde najdete do svahu částečně zahloubené stavení, povětšinou se dvěma prostorami. V té první majitel vyrábí, lahvuje a následně prodává víno a v té druhé mu víno kvasí a dozrává. Zdejší vinice nejsou velké. Například J. Pfeiffer tu obhospodařuje jeden hektar a patří mezi největší vinaře. Víno rovnou ve svém vinařském domě zpracovává i prodává. Pěstuje tu přímo plodící hybridy Ripatella, Elvira, Delaware a Concord. Na ukázku pro návštěvníky má i další americké odrůdy Noah, Isabella a další. Révy jsou resistentní, netrpí nemocemi, a proto majitel nemusí používat postřiky. Snad pouze Concord je citlivější na peronosporu v době kvetení. Proto vyžaduje postřik před květem, kdy prašníky a pestík kryje jakási rostlinná tobolka, kterou plíseň ráda napadá, a později květ s čerstvě se vyvíjejícími malými bobulkami. Ten je také na plíseň citlivý. U nás, v Čechách i na Moravě, se vinice běžně stříká až osmkrát za sezonu. Běžná sklizeň z přímo plodících hybridů činí zhruba  5-6 tun z hektaru. Protože se ale jedná o okrajový vinohradnický region, občas vinice trpí mrazy. Loni jim například zničily 80 % úrody. Podle odrůdy osciluje u bílých kultivarů barva vína od světle slámové po světle žlutou a u modrých od růžové až po světle červenou. Červená vína tu totiž nenechávají ležet dlouho na slupkách, a to právě kvůli specifické příchuti jednotlivých hybridů. I proto jsou tato vína méně barevná.

 Dalším místem, proslaveným právě tímto typem vína, je již zmíněná osada Heiligenbrunn. Jedná se spíše o skanzen. Místní vinařské domy jsou mnohem starší, je jich mnohem víc a mnohé z nich se pyšní historickými doškovými střechami. Vinice následně doplňují scenérii. Díky nim také celá víska žije a evidentně se v dobrém rozvíjí. Někteří tu dokonce mají i vinný šenk. Už od časů panovnice Marie-Terezie, která po dobu několika dní po sklizni odpustila vinařům daně, aby mohli prodat starou úrodu, tu využívají určitou moderní modifikaci. Ti, co vyrábějí víno z vlastních zdrojů, ho mohou i bez poplatků tzv. šenkovat. Ovšem k vínu nesmějí podávat teplá jídla. Takže se návštěvník musí spokojit s nářezy klobás, salámů, uzeného masa, různými saláty a pečivem. No, člověk se přemůže.

Z rezistentů „Uhudler“

U na Moravě či na Slovensku se křížencům amerických rév s evropskou dodnes říká „samoroďák“. Historii mají jmenovaní kříženci poměrně neslavnou. Když se opět začalo po Napoleonských válkách globálně oteplovat, zavládla pára, K. Marx sesmolil Kapitál a jeho přítel B. Engels polidštil opici prací, někoho chytrého napadlo dovézt do Evropy sazenice americké vinné révy. Bohužel s ní dovezl i dvě plísně a jednoho broučka. Nejdříve se objevila moučnatka, tedy Padlí révové (Oidium tuckeri). Nedlouho po této katastrofě se začaly na listech révy tvořit jakési olejové skvrny. Když jste list obrátili, byl zespoda bílý. Byla to další zavlečená plíseň, zvaná peronospora (Plasmopara viticola). To vše ovšem nebylo nic proti katastrofě třetí. Tou se stala malá muška, zvaná mšička révokaz (Phylloxera vastarix). Mšička má pohlavní a nepohlavní generaci. S tou první by bylo ještě jakés takés pořízení, protože sídlí na keři a volně poletuje. Bohužel ale nepohlavní generace tvoří tzv. hálky na listech a také na koříncích. Ucpává cestu živinám i vodě a réva usychá. Mšička se činila. Například v roce 1879 zničila na jihu Francie 500 tisíc hektarů vinic. Do Rakouského mocnářství dorazila v roce 1872 a k nám na Moravu v roce 1890. V Čechách naštěstí vymrzala. Vědci tehdy vyzkoušeli dvě cesty. Každá měla svoje pro i proti. První cestou bylo roubování evropské révy na révokazu odolnou podnož z americké révy. Druhou křížení evropských a amerických kultivarů. Samozřejmě zvítězila ta první. Ale i ta druhá měla svoje zastánce. V Americe zjistili, že kříženci s americkým druhem Vitis labrusca netrpí plísní révovou (tedy peronosporou), jsou odolná padlí a dokonce vzdorují révokazu. Vzniklo tedy mnoho kříženců mezi evropskou a americkou révou, jako například Isabella, Noah, Clinton, Herbemont, Othello a podobně.  Jmenované odrůdy se nemusely stříkat, byly velice plodné, dávaly vína plná, některá i krásně barevná, ale naneštěstí s tzv. liščinou. V USA jim proto říkají Fox Grape. To je dosti intenzívní příchuť, na kterou si mnozí nezvykli a jiní ji milují. V Moschendorfu, poblíž již jmenovaného muzea, jsme ve vinařském domě, populárního rakouského herce Martina Wainek ochutnali krásné růžové víno, ovšem s jahodovou příchutí. Mimochodem, nynější majitel vinařské budovy a půvabného penzionu hrál vídeňského komisaře Kunze v proslulém rakouském seriálu. Ano, je to ten, kterému psisko jménem Rex pokaždé ukradlo svačinu. Nejdříve jsme našim chuťovým vjemům odmítali uvěřit. Na tekuté jahody jsme opravdu připravení nebyli. Po chvíli jsme se ale s tímto faktem smířili. Víno bylo lehké a pitelné. Navíc Martin nabídl klasické i šumivé. Takže, co řešit. Navíc se později ukázal jako vynikající průvodce.

 

Hybridy a vinařská inkvizece

Ovšem v rámci boje za záchranu především francouzského vinohradnictví byly amerikány francouzským vinařským inkvizitorům trnem v oku stejně, jako později Hitlerovi či našim soudruhům. Proto byly nebohé rostliny poměrně časně a téměř všude postaveny mimo zákon. Pěstovat se ovšem nepřestaly. Stačilo totiž zapíchnout do země odřezek vyzrálého réví a příroda se postarala o zbytek. Ale to už se blížila válka, kterou hybridy přežily ve zdraví. Ve válečných letech i po válce bylo vcelku jedno, co kdo pije. Hlavně, že v tom byl alkohol a bylo to laciné. Když se situace uklidnila, vlády se opět snažily amerikány z vinic vymýtit. Dokonce nabízely finanční pobídky, čili jaké si vinohradnické šrotovné. Bez úspěchu. V průběhu mnoha let navíc vznikla sorta vinařů, kterým se samoroďáky staly koníčkem i povoláním. Například už před válkou šlechtitel amatér Albert Seibel (1844-1936) dostal od přítele semenáček dvou amerických rév Rupestris x Lincecumii a jakési neznámé evropské révy. Tento paskvil se následně stal základem pro 200 semenáčků. Z nich onen pán vyšlechtil dalších 16 000 kříženců. Když úředníci zjišťovali v roce 1960 francouzskou vinařskou skutečnost, s hrůzou zjistili, že 128 tisíc ha je osázeno osvědčenými Siebelovými hybridy. Dodnes například slouží jako část suroviny, určené k výrobě Armagnaku. Mimochodem, vynikající současná interspecifická réva Hibernal není nic jiného, než kříženec odrůdy Seibel 7053 a Ryzlinku rýnského.

Víno a polodivoká prasata

Dalším, kdo spojil svoji existenci s přímo plodícími hybridy je majitel dalšího vinohradnického domu s vinicí v Eltendorfu, Matthias Mirth. Ten má krom již zmíněného také půvabný penzion s vynikající kuchyní a vinným sklepem, moderně v nerezu vybavený provoz na výrobu vína a malou uzenářskou výrobničku.  Eltendorf se totiž může pochlubit nejen vínem značky Uhudler, ale také lesy, kde M. Mirth chová pod širým nebem zvláštní druh prasat. Člověk by odhadl, že jsou to naši divočáci. Nikoliv. Prý jsou to kříženci dvou pozapomenutých historických plemen. Maso a klobásy z nich, byly opravdu vynikající. V jeho penzionu nabídl dokonce celé „Uhudler Menu“, tvořené polévkou s vínem „Uhudler“, kančím s uhudlerovou omáčkou a deserty s uhudlerovou marmeládou. Opět nemělo chybu. M. Mirth sousedí v osadě Kellerviertel s J. Pfeiffrem. Vyrábí stejně jako soused hned několik druhů vín. Pro jistotu nabízí i osvědčenou Frankovku a Ryzlink vlašský. Jinak samý „Uhudler“: Bílý a růžový, šumivý, dále tzv. „Spritz“, tedy „Uhudler“ s minerálkou s obsahem alkoholu 5%, „Uhudler“ grappu dokonce i likér z přímo plodících hybridů. 

Nekonečná válka s úředním šimlem

Boj úředního šimla s „amerikány“ byl relativně vyrovnaný. Úředník zakázal, sedlák si cestu našel. S příchodem zelených ideologií se situace kupodivu změnila a na americko-evropské křížence se alespoň v Rakousku usmálo štěstí. Všechno prý způsobil otec a syn Pfeiffrovi, kteří využili situace, když se Zelení dostali do rakouského parlamentu. Začali totiž spolu s dalšími vinaři lobovat. Za co? Za tzv. „amerikány“, které už v roce 1938, tedy krátce po obsazení Rakouska Hitlerem, zakázali a zákaz přetrval až do roku 1989. Zmínění tehdy zorganizovali Spolek přátel vín „Uhudler“, a využili situace, kdy se v politice prosadila zelená ideologie s heslem o tzv. „Udržitelném rozvoji“. Vinaři navázali na vlnu vzestupu a propagace bio-potravin, která byla a dosud je v Rakousku velice populární.  S tím se svezla i vlna tzv. přírodně produkovaných vín, rozuměj „Uhudlerů“.  Vše má ale svoje „Ale“! Aby moc nevyskakovali, vinaři získali povolení pěstovat tyto přímo plodící hybridy: Elvira, Delaware, Concord a Ripotella. Další odrůdy, jako je například Isabella, Othelo, Clinton nebo Noah, ač zhruba stejně staré a stejným způsobem vyšlechtěné a podobně chutnající, se do seznamu nedostaly. Proč? Nikdo neví a rozumem vysvětlit nedokáže. Co je však mnohem horší, pěstovat a víno z nich vyrábět v Jižním Burgenlandu mohou. Ovšem pouze do roku 2030. Následně musejí absolvovat kolečko byrokratických jednání a opět požádat úřady o prodloužení povolení. Jak to dopadne, kdo ví?! Díky tomu, že „Uhudlerem“ žije snad celý kraj a mnoha lidem, nejen vinařům, dává práci, snad mají „amerikány“ určitou šanci.  

František I.

 

Dotace

Schumacherovo zamyšlení k článku Modrého o dotacích na NP.

Z pohledu příjemce se dotace jeví jako jakékoli jiné zboží. Je jedno, jestli je jím například obilí nebo cokoli jiného. Je jedno, co je příčinou toho, že je levnější, že je lze levněji koupit (náklady na získání dotace) a se ziskem prodat (výnos z dotace). Na příkladu obilí lze dotaci považovat například za hypotetické „záporné clo“ na anglické obilí či francouzské víno. Ucházení se o dotace není nic jiného než soutěž o již vybrané a předspotřebované peníze. Z pohledu příjemce té výhody je jedno, jestli obilí dotuje anglický král z anglických daní či víno francouzský král z francouzských daní. Rozhodující je výnos transakce. Poměr nějakých čísel. Vše ostatní je nevýznamné.

Stejné je to i na druhé straně. Anglický či francouzský král, kteří v tom případě a na té straně jsou suverény proto , že oni to jsou, kteří mají mocenský monopol, činí tak proto, protože to z nějakého důvodu považují pro sebe za prospěšné. Aby politicky upevnili svoji pozici. Proto jedněm berou a druhým dávají.
V reálné demokracii to není jinak. Přerozdělování je forma korupce sloužící k získání či posílení moci, se kterou jsou spojeny nějaké reálné, v konečném důsledku penězi poměřitelné výhody. Stejně uvažuje i zákazník na trhu s dotacemi. Na základě představy návratnosti transakčních nákladů  – investice do získání dotace. Sice jsou výjimky těch, kteří o dotace nesoutěží a kteří to vysvětlují například „morálkou“. Ale i to je v pořádku. „Dobrý pocit“ je také odměnou. Vlastně tou hlavní. I základní potřeby uspokojujeme pro dobrý pocit, který je přirozenou odměnou za chování zajišťující přežití. Vzdání se zisku přímo či zprostředkovaně (prostřednictvím nějakého k tomu způsobilého statku) vytvářejícího dobrý pocit výměnou za dobrý pocit z „morálního“ vítězství, je transakce jako každá jiná.
Na straně příjemce tedy nevidím žádný problém.

Pohled na stranu poskytovatele je odlišný. V podstatě nejde o nic jiného než nám dobře známé násilí. Násilí suveréna na loupežné výpravě nabízejícího podíl na kořisti výměnou za podporu či dokonce oddanost, nyní zprostředkovávané „volbami“. V podstatě nejde o nic jiného než o skrývanou formu téhož například z období raného feudalismu.

Jak se to má se soutěžitelem na trhu s dotacemi? Je v zajímavé pozici. V tom konkrétním případě je suverénem. Svobodně se může rozhodnout o účasti v soutěži. Ovšem ve všem ostatním je nesuverénem. Pod hrozbou násilí jsou na něm vymáhány daně (i skryté pod různými názvy), které jsou zdrojem na jiné části trhu s dotacemi … .

Ačkoli se zdá, lokálně časově a místně, že dotace jsou užitečné (což pro někoho skutečně jsou, protože slouží k získávání časově a místně omezených preferencí, neb volební či funkční období není dlouhé), dlouhodobě jsou škodlivé, protože nejen že nezvyšují množství užitečných statků, ale vyloučením přirozené alokace kapitálu a narušováním funkcí trhu, je snižují.

Z dlouhodobého pohledu dotace snižují sumu užitečných statků, snižují schopnost je produkovat a snižují „zdatnost ekonomiky“, protože zdatnost účastníků trhu a v konečných důsledcích i obecnou zdatnost nutnou pro přežití.

Ovšem, „z dlouhodobého pohledu jsme všichni mrtvi“ a príma jízda flám byť třeba jen na jedno volební období stojí za to, ať je na co vzpomínat.
 
Jenže k tomu je potřeba aby většina táhla. K tomu slouží hlávka zelí zavěřená před osla, s rozličnými mravoučnými nápisy o poslušnosti, pracovitosti, skromnosti, šetrnosti (pro oslem naspořené statky se najde lepší využití, než aby je osel spotřeboval), a že za to jednou dojde odměny v podobě pozemského či nadzemského oslího ráje. Tak osel táhne a táhne. Možná, že se nakonec dočká ráje. Dosud žádný osel si nestěžoval. Ti na voze za ním zapřáhnou dalšího osla, pověsí před něho hlávku zelí a stejné či mírně pozměněné nápisy (který vládce by nechtěl poslušné, pracovité, skromné, šetrné poddané) a pochvalují si „ten salám má príma šmak, jo osel, to se pozná …“
 
Dějiny jsou stále jinak stejné.

 

 

 

Traktát o inovacích aneb vědět, ještě neznamená umět

František I.

S Profesorem Milanem Zeleným se setkávám rád. Na jeho přednáškách s oblibou sleduji okolí a v duchu se uculuji, když pozoruji tváře některých spoluposluchačů. Těžko skrývaná nevole se kamufluje nesnadno. Zvláště u nás, starších ročníků. Obdařený poťouchlostí sobě vlastní usuzuji, komu zase rozkopal nebo alespoň narušil ony pomyslné a neustále utvrzované bábovičky ekonomicko-sociálního přesvědčení dotčeného.  Když kolem navíc slýchám, kterak mnozí z kolegů nadšeně mluví o „Chytrých městech“ nebo o „Průmyslu 4.0“ (prý vzniknou „chytré továrny“, které budou využívat kyberneticko-fyzikální systémy, a my konečně budeme dostávat finance podle našich potřeb. Asi.), a následně tyto teorie konfrontuji s myšlenkami M. Zeleného, opět stojím na pevné zemi. Nejsem si totiž jistý, zda nás v naší české kotlince opravdu obklopuje ten správný inovační duch. Navíc je pan profesor velice fyzicky i názorově podobný Rejpalovi. Sice od něj nemohu očekávat husu na černém rybízu, s třemi druhy zelí a čtyřmi typy knedlíků, ale duševní strava má také něco do sebe. To už je ovšem také na vás.

Diskutujeme o inovacích. Jak si toto slovo vysvětlujete?

Pojem inovace je velice široký a z toho vyplývá otázka, jak se k pojmu inovace postavit. Nejdříve se ale snažme pochopit strukturu významu, než nějaké detaily. Lze to vysvětlit na rozdílu pojmů inovace a invence. Inovace se liší od invence tím, že ji musí vyžadovat a přijmout zákazník. Navíc musí mít vyšší přidanou hodnotu.  Velice negativní příklad mám z české automobilky, kterou jsem navštívil a kde mi tvrdili, že mají nejlepší auto na světě, ale nikdo ho nechce. Vůbec nepočítali se zákazníky. Kupující musí mít dojem nebo zkušenost, že díky nákupu nového či zlepšeného produktu získá něco navíc, může produkovat více, ulehčit si práci a hlavně se mu musí výrobek líbit. Musí ho chtít. Inovace by měla vznikat organicky. Má zachovávat výchozí systém a snažit se zvýšit jeho potenciál. Někdy je to zavádějící, protože se tak snažíme organicky zachovat systémy, které už mají to své za sebou. Žádná inovace jim už na výsluní nepomůže. To ovšem inovaci jako takovou zpochybňuje. Například inovace v koksárenském průmyslu nebo výrobě dieselových motorů beru jen jako udržovací a ochranné. Prostě, odkládají nevyhnutelné. Sami vidíte, jak Němci stále více zabředávají s VW a dieselem. Tedy jako uchování něčeho, co již má svůj vrchol za sebou, ale na druhé straně zde stále existuje zbytková poptávka.

Potom tu máme destruktivní (spíše disruptivní, tj. rušivé) inovace. Ty mění svět radikálně a nejsou plně organicky závislé na předchozím systému. Těch se tradiční svět obává, protože sebou přinášejí nové technologie, nové přístupy, a to stojí mnoho peněz i odvahy oprostit se od starých přístupů, viz nástup počítačů a digitalizace do průmyslu, atp. Bohužel se objevují i sebezraňující inovace. Některé, dokonce světové firmy, jako VW se snaží až zoufale zachraňovat své zastaralé technologie a přístupy. Uchylují se pak i k neetickým či přímo hloupým podvodům. Inovace musí být obrácena do budoucnosti, nikoliv do konzervace minulosti. Musí odpovídat současným trendům. Dobrý inovátor by měl rozumět tomu, co se děje ve světové, podnikové i lokální ekonomice. Technologické inovace všeobecně se mohou týkat tzv. hardwaru, tedy strojů, zařízení, nových materiálů, dále softwaru, kdy jde o systémy řízení, brainwaru, který nabádá, co dělat a proč, a hlavně podpůrné sítě. Ta poskytuje energii a podporu potřebné infrastruktuře. Podpůrná síť je tedy to hlavní, co disruptivní inovace narušuje. Pole inovací je tudíž velmi široké, ale je nutné se v něm vyznat a naučit bezpečně orientovat. Jinak se s rychlostí změny lenivý, sebeochranný podnik nikdy nevypořádá. Ignorovat budoucnost, která se každodenně a neodbytně sama prosazuje, se prostě nevyplácí. Nikdy se neoctněte na straně minulosti. Osobně dodávám: „Nikdy se neučte od českých politiků!!!“

Co vlastně inovace pro současný svět znamenají?

Způsobují akceleraci toku dění. Změny, které se na nás valí, jsou velmi rychlé. Můžeme konstatovat, že největším problémem pro podnik, region a potažmo celý svět, je otázka, jak se vyrovnat s rychlostí změny. Ta byla v minulosti věcí transgenerační, to znamená, že dříve jste mohli prožít velkou část života, aniž byste se museli přizpůsobovat. Dnes už existují generační rozdíly i v současných rodinách. Například v oblasti digitalizace, užití internetu a globální komunikace, vidíme rozdílný přístup otců, synů i vnuků. Každá generace dnes žije v úplně jiném světě, a to činí mezigenerační rozdíl pouhých cca 20 let. Rychlost se prostě stává novou kvalitou. Evoluce lidstva už dávno opustila biologické, darwinistické pojetí společnosti. Moderní výzkumy prokázaly, že naši předci v jeskyních měli stejnou myšlenkovou kapacitu a neurologickou schopnost, jakou máme my dnes. V tom se nelišíme. V čem je tedy ta změna? V prostředí. Jsme jediní tvorové, kteří začali před desíti tisíci lety vědomě přetvářet své vlastní prostředí. Začalo to vynálezem zemědělství. To byl úžasný přelom, protože poprvé lidstvo začalo mýtit lesy i pralesy, aby získalo ornou půdu, budovat cesty a infrastrukturu, budovat domy, města, a později megaměsta. Dnes zvládá genetické šlechtění rostlin i dobytka, vertikální i plovoucí farmy, a mnoho dalšího. V současnosti už nejsme tolik ovlivněni přírodními zákony, ale spíše společensko-kulturní revolucí, kterou společně sami vytváříme. Jelikož se všichni rodíme do dalšího stupně sebepřetváření, tak vlastně sledujeme narůstání oné rychlosti. Už se například s otcem a dědem v „jeskyni“, jako před možná 10 000 lety, nemůžeme společně bavit o tom, jak se loví mamuti. Tehdy byla úroveň poznání mezi několika generacemi jen málo odlišná, takže si tři i více generací bez problémů rozuměly. Dnes, s nástupem digitalizace, nových komunikačních zařízení a systémů, robotiky, automatizace a umělé inteligence, už je to daleko obtížnější. Neměníme se po biologické stránce my, mění se ty naše „jeskyně“ a s nimi celý kulturně-technický svět kolem nás.  Ten způsobil, že můžeme za jednu generaci zažít několik zásadních technických i společenských změn. My se jim musíme naučit přizpůsobovat. Já, když jsem se narodil, tak vrcholem komunikace byl bubeník, který chodil po vesnici, bubnoval a četl z lejstra, kdy a kde bude schůze. Neměli jsme tekoucí vodu, neměli jsme elektřinu. Mně se zdála tehdejší společnost zcela adekvátní. Dobře jsem v ní fungoval. Dnes si nepřipadám tak starý, a vidíte, čím se zabývám. Jak se s takovou situací vyrovnat? Já tomu říkám „Strategie Prvního Kroku“. Jestliže se něco mění závratně rychle, tak si nemůžeme plánovat na deset let dopředu, jak to vše bude. Když za mnou přišli, abych udělal strategie do roku 2060, tak jsem jim řekl, že se asi zbláznili. Já nevím, co bude příští rok. Strategie prvního kroku znamená, že musíme udělat první krok tzv. do tmy.  Vyhodnotit jej, a podle toho, jak se svět mění, pak udělat, druhý a třetí krok. Prostě se neustále snažit se s tou budoucností nějak setkat a srovnat. Nemohu použít to tradiční strategické plánování, které jsme se mnozí z nás učili na vysoké škole, plánování na pět let, na deset let a podobně. S tím dnes nevystačíte. Musíte se také věnovat nejenom svému fochu, ale sledovat svět transdisciplinárně, tj. co se děje v jiných oborech a proč.

Samozřejmě, svět se vyvíjí, ale spousta lety osvědčených technologií zůstává a dobře slouží. Proč je násilně měnit?

Nejde o násilnost. Změna se musí prosadit sama. Jde o násilnost při prosazování ignorance „nezměny“. Tu jde udržet jen politicky. Jinak nedává smysl. Už básník křičel, že „Kdo chvíli stál, už stojí opodál!“ Básník – ne inovátor, podnikatel nebo expert. Vysvětlím, ale popořádku. To, co se nejméně srovnává s vývojem, je vaše vlastní specializace. Už tím, že v dílně či kanceláři jsou všichni ze stejné branže a přispívají k společné práci stejným způsobem myšlení. Znamená to, že tam se vývoj zpomaluje a projevuje nejméně. Když se podíváte na moderní podniky světového typu, jako například na Amazon nebo Google, tak vidíte, že se doslova „hrabou“ téměř do všeho. Vyrábějí elektroniku, autonomní automobily, a tak dále. Oni si tak získávají zkušenosti z mnoha oblastí. Pro nás to znamená, že je třeba podívat se ven, mimo vlastní specializaci a učit se z ostatních “fochů“.  Ne se upínat na jednu věc, protože ta „věc“ je pro všechny specializace to nejpomalejší. Pronikání nových technologií je v současnosti velice rychlé a má zcela jasné empiricky odpozorované chování. Například vezměme náběh nové technologie. První přichází koncepce změny, která je zpočátku dost neviditelná a nikdo jí nevěnuje pozornost. Následuje náběh. Například digitální fotografie, která nabíhala zhruba před dvaceti lety. Někdo si jí všiml, fotografové ne. Například dříve světová jednička ve fotografii, Kodak, kam nosili vynálezci koncepce digitalizace, je prostě nevnímala. Lidé v této firmě, jedničky v oboru, géniové a Nobelisti, dávali tyto koncepce do trezoru. Jakmile však změna začne nabíhat, tak si toho všimnou i velké podniky a začnou prosazovat svoji rezistenci. Rezistence v tomto smyslu znamená zvýšenou reklamu pro jejich nyní už zastaralé produkty, ignorování nastupující změny a pokusy ji jakýmkoliv způsobem eliminovat. Velké nadnárodní a silné celky mají tu moc nový vývoj zastavit, anebo alespoň zbrzdit. Nastává fáze útlumu vývoje nové technologie, kterou využívá firemní rezistence. To se dělo i v Kodaku, kdy manažeři i vývojáři, když se objevily problémy s digitalizací, tvrdili, že takový vývoj očekávali. Prý to je jenom nová móda. „Už to odeznívá,“ mínili. „Instantní fotografie jejich firmy tu bude navěky“. V tom okamžiku Kodak ztratil budoucnost. Podnik se věnoval nadále zastaralé technologii, ale kdesi v Asii už naběhla technologie nová, která se průběžně zdokonalovala. Následně nastala ekonomická exploze a po ní akcelerace. Na záchranu Kodaku už bylo pozdě. Inovace není jenom kreativita. Nese sebou totiž i rezistenci. Nastává otázka, jak se k této rezistenci postavit. Považuji za velkou chybu učit mladou generaci názoru, že inovace je pouze věc kreativní. Kreativity máme spoustu. Důležitá totiž je i otázka, jak se vyrovnat s rezistencí. Jak ji umět obejít.

Co ale proti rezistenci dělat?

Vezměme například podnikatele E. Muska, co všechno musel a musí dodnes překonávat. Nikdo nechtěl jeho auta, nabíjecí stanice nepřevzala žádná čerpací společnost. On ale vymyslel věc, které já říkám „bypass“.  Když se totiž postavíte rezistenci přímo, tak máte zaděláno na problém. Prohrajete. Velké firmy mají všechno. Mají kapitál, mají pozemky, právníky, atd. Vy je musíte obejít. Najít paralelní způsob prosazování změny. Já učím to, že na inovace nemůžeme pohlížet pouze z hlediska kreativity. Musíme se připravit také na fakt, že spolu s ní jde také rezistence. Člověk si musí uvědomit, jak vypadají její pohyby a jak s ní pracovat.

Po rezistenci nastává nová akcelerace. Než se totiž naučíme s novou technologií pracovat, už se kdesi v koutku objevuje technologie nová. Zrychlení není pouze jedna změna, ale kumulace dalších změn. Dodnes nedovedeme u nové technologie využít kompletně vše, co poskytuje, protože i když je ve stádiu akcelerace, tak už na ní útočí technologie další a další. Vezměme například technologii sdílení. Nejdříve tu byl Uber, fenomén, se kterým se dodnes soudí mnoho velkoměst i měst po celém světě a protestuje proti němu půlka Evropy. Ale sotva se uchytil, už máme v USA další systémy, které jsou silnější a lepší, než Uber. Například Grab Taxi apod. I výrobci bičů stávkovali proti mizení koňských povozů. Akcelerace, to není o rozvoji určité technologie, ale o tom, že se nám technologické cykly hromadí.  Musíme si uvědomit, že jen jsme vyšli s novou změnou, už někdo pracuje na tom, aby ji překonal a nahradil.

Tím míníte, že žijeme ve světě akcelerací. Proč?

Protože ekonomiky procházejí sérií transformací. My to v ČR zatím moc nevnímáme. Podívejte se, jak se řeší ekonomické obtíže v současném světě.  Vše se považuje za nějaký finanční problém.  Problém úrokových měr, tisku nových bankovek a podobně. Věc je však mnohem hlubší. Do ekonomických problémů a procesů je totiž dominantně zapojená pracovní síla. Vezmeme-li USA, tak původně šlo o převážně zemědělský stát. Jak se zvyšovala produktivita práce, zemědělství ustupovalo ve prospěch průmyslu. Následně začala růst produktivita průmyslu a zemědělství zaměstnávalo menší část populace. Začal se objevovat nový prostor, kterému jsme po II. světové válce začali říkat služby. V současnosti jsou služby dominantní a zemědělství není (z hlediska zaměstnanosti) takřka vidět.  Zato průmysl prudce klesá. O růstu průmyslu mluví pouze politici typu bývalého prezidenta B. Obamy, a dnes třeba D. Trumpa, ale skutečnost je právě zcela opačná. I služby však začínají narážet na technologické mantinely. Například se objevují internetové obchody a nastává úpadek klasických velkoprodejen.

Objevuje se však další prostor, který se ale od předchozích výrazně liší. Je totiž závislý na ostatních sektorech. Žije z daní, tedy z přidané hodnoty, které stát odčerpává od firem a občanů, kteří produkují zisk. Je to státní sektor, který v USA zaměstnával téměř 18 % práceschopného obyvatelstva. Sám ale tento „sektor“ nevytváří nic. Jen přerozděluje, co vytvořili ostatní.

Dobře. Zemědělství, průmysl, služby, státní sektor, ale co dál?

Ekonomické transformace, které v lidské společnosti probíhaly vcelku bez problémů, tak v současnosti narazily na zeď. Zatím se totiž neobjevil žádný pátý sektor. Lidský druh může ekonomicky produkovat potraviny v zemědělství, vyrábět prostřednictvím průmyslu jakékoliv věci, poskytovat služby, nebo nedělat nic a žít z daní, než se společnost vzbouří.  Tím pádem jsme v historicky bezprecedentní situaci a fundamentálními ekonomickými problémy se zabýváme pouze z hlediska nějakého dočasného výkyvu a politické neschopnosti. To nestačí. Neuvědomujeme si, že se tzv. staré časy nikdy nevrátí. Nikdy už například nebudeme mít v Americe v zemědělství zaměstnáno 50 % práce schopného obyvatelstva. V americkém průmyslu je to podobné. Ano, je tu jedna možnost, jak vrátit historii zpět. Prostě rozbít všechny stroje a nechat obyvatelstvo rýt rukama půdu a sázet obilí. Což je samozřejmě hloupost. Dnes už nejde o ekonomické transformace, ale o metamorfózu.

Vezměme to popořádku, z hlediska zaměstnanosti. Zemědělství tvoří velice nízké procento, bohužel hlavně ve vyspělých zemích. Už se ale objevují první známky tohoto trendu i v Číně. Průmysl strmě klesá. Služby jsou sice stále dominantní, ale i zde je pokles znatelný. Státní sektor? Někde klesající, ale například v České republice vesele bobtná. Máme vysokou zaměstnanost, protože žijeme díky politikům a jejich nohsledům v daleké minulosti.

Najdeme někde pátý sektor? Situaci říkám metamorfóza, protože mi připomíná biologický systém. Vezměme například housenku. Živí se, živí, ale v určité chvíli už jí prostředí nedovolí dále růst, i když by teoreticky mohla. Zakuklí se a z původního organismu se vytvoří jeho nová forma, která se s daným prostředím umí vypořádat a množit se. Metamorfóza je v ekonomické terminologii vyústěním série transformací, které mohou vzniknout jen v těch nejrozvinutějších zemích, protože toto období je vlastně zároveň jejich krizí. Jedná se totiž o kvalitativní proměnu hospodářského organismu. Transformace je dlouhodobá změna dominantních hospodářských aktivit ve smyslu zaměstnání – zemědělství, průmysl, služby. Metamorfóza je vyústěním série transformací, která probíhá v těch nejrozvinutějších zemích. Ona krize, jak současný stav často (a nesprávně) nazýváme, je krizí nejvyvinutějších států. Ale je to kvalitativní proměna formy hospodářského organismu. Je to výraz evolučního cyklu, který se neustále dlouhodobě opakuje, a proto si ho téměř nikdo nevšiml. Jde o následné fáze konstrukce, destrukce a rekonstrukce. Stavět se proti přirozenému vývoji bylo, je, a bude znakem politického bláznovství!

Jak ale ona metamorfóza projeví a jak bude probíhat?

Zatím si nejsme plně jisti, jak bude vypadat. Setkáváme se s ní poprvé v historii. Zatím pouze sledujeme symptomy. My, v nejvyvinutějších zemích, se střetáváme s metamorfózou a rozvojové země se stále potýkají (nebo v ČR nepotýkají) s transformacemi. Proto vidíme, že například v Číně dochází k pomalé transformaci průmyslové dominance na dominanci služeb. Obojí, jak transformace, tak metamorfóza jsou v podstatě destruktivní vůči starému světu. Mění pohled i chování a jsou pro dotyčnou zemi výzvou. Čína prochází velkými obtížemi, protože si zde neuvědomují zákonitost a nevyhnutelnost zmíněných transformací. USA, Evropa i Japonsko procházejí metamorfózou, a opět si tyto země neuvědomují onu zákonitost a bojují proti něčemu, co je v podstatě dlouhodobě nevyhnutelné, ale co politici vnímají jako krátkodobé. Ekonomové se o tom ve škole neučili (a ani nemohli). Proto jsou tak zmatení. Občas je někdy zarazí, proč to tápání trvá tak dlouho. Metamorfóza vlastně znamená fakt, že nastává deglobalizace. To není něco, co si ekonomové i politici přejí a o čem chtějí diskutovat. Čísla však říkají něco jiného.

Abychom rozuměli, co je deglobalizace, musíme pochopit, co je globalizace. Pojem globalizace není žádné zaklínadlo. V ekonomice znamená, že probíhá tzv. „outsourcing“, tedy, že se ekonomické aktivity přesouvají do geografických oblastí s levnou pracovní silou. Součástí jsou i přeshraniční toky, což znamená, že se přes hranice přelévají toky kapitálu, toky zboží apod. Logicky je deglobalizace opak. Do roku 2006 rostlo světové HDP (Hrubý domácí produkt) o 3,5 %, ale objem obchodu rostl o 8 % ročně. To je znak globalizace. Pohyby příhraniční však rostly mnohem rychleji, než kolik produktu se vlastně vytvořilo. HDP se přesouval z místa na místo, někdy i několikrát. Ale od roku 2008, kdy nastala tzv. finanční krize, růst HDP přesáhl růst obchodu. Tedy vytvořené HDP zůstávalo doma. Také vidíte opět na příkladu Číny, že v tomto konkrétním roce snižuje svůj export, USA také a HDP zůstává v místě. Stejně státy omezily přeshraniční toky. Investice v zahraničních aktivech se v té době drží pod 40 %. Před rokem 2008 činily přes 50 %. V číslech se prezentuje deglobalizace velice silně. Přesto jsme denně ubezpečováni v tom, že žijeme v globálním světě. Globální svět se přece nerozšiřuje do nekonečna. V současné době dochází, podobně jako ve Volkswagenu, k úmyslnému zkreslování skutečnosti. Slýcháme například o Americe, že růst za prezidenta Obamy, byl nízký, ale nezaměstnanost klesala. To jako problém moc nevypadá. Problém je tzv. „Labor Participation Rate“. Tento termín znamená, kolik lidí se vlastně zúčastňuje pracovního procesu. Všimněte si, jak se křivka LP v sedmdesátých letech začala zvedat. Tehdy se totiž začaly do pracovního procesu zapojovat žerny, které byly dosud v domácnosti. Po krizi v roce 2008 začala křivka opět klesat až na úroveň roku 1977. Můžeme se ptát, kde ti lidé jsou? Určitě ne mezi nezaměstnanými. Ti jsou evidovaní a pobírají příspěvky v nezaměstnanosti. Jediné vysvětlení je, že tvoří tzv. šedý prostor. Vychází jim z oficiálních dat, publikovaných ke konci funkčního období bývalého prezidenta, že to je 94 601 000 Američanů. Tedy tolik lidí bez oficiální práce. Jsou to jiná čísla, než která uvádějí politici. Jen chci upozornit, aby každý, kterému politici tvrdí, že máme nízkou nezaměstnanost, okamžitě zbystřil. Být nezaměstnaný a nemít práci, jsou nebe a dudy. Pokud chcete sledovat míru nezaměstnanosti, musíte především sledovat i míru zaměstnanosti. Pokud vás zajímá HDP, o to více by vás mělo zajímat HNP(Hrubý národní produkt). Politikům už dnes věří jen jejich voliči.

Jak to vidíte v u nás v České republice?

Časopis Euro tvrdí, že inovace v České republice závisí především na zahraničních firmách. Nejsme tedy podle čísel montovna. To by bylo ještě dobré. Dnes už totiž jsme hlavně překladiště přidané hodnoty. Polovina našeho exportu, kterou vyvážíme přes hranice, dovážíme už jako produkt s přidanou hodnotou. Tuto přidanou hodnotu u nás doplňujeme velice málo, nebo vůbec. Náš nejsilnější exportní artikl nejsou automobily a průmyslová zařízení, ale kupodivu koks a rafinované ropné produkty. Nejnižší podíl domácí přidané hodnoty je u elektroniky. Docentka I. Švihlíková dokonce napsala knihu „Jak jsme se stali kolonií“. Zahraniční firmy u nás získávají 60 % všech tržeb, 50 % přidané hodnoty, 45 % zaměstnanců pracuje pro zahraničního vlastníka. Mnohé firmy, se zahraničním vlastníkem tu vydáváme za české firmy. Já neužívám výraz kolonie. Raději tomu říkám závislá ekonomika, odvozená ekonomika nebo neautonomní ekonomika. Kolonizaci se národy většinou aktivně brání. U nás naopak zahraniční investory (kolonisty) preferujeme. Získávají státní investiční pobídky a lukrativní místa, na rozdíl od domácích kapitalistů a podnikatelů. Česká republika je tak vědomým a dobrovolným účastníkem tohoto dění. Proto nemůžeme mluvit o kolonizaci. Ta nebývá dobrovolná.

Zde jsme trochu odbočili, ale ukázali jsme si, že otázka přidané hodnoty je důležitou součástí inovací. Už v období let šedesátých a sedmdesátých se ukazovalo, že nejvyšší přidanou hodnotu mají výzkum, vývoj, design a klíčové součásti. Nejnižší přidanou hodnotu vykazovaly montážní procesy. Nejvyšší prodej a služby pro zákazníka.  Představme si to jako přímku, kde na jedné straně máme vývoj a design, uprostřed montážní práce a zpracovávání surovin a na konci služby. Dosadíme-li k jednotlivým oblastem přidanou hodnotu, přímka se uprostřed silně prohne. Není tedy divu, že zatímco si u nás působící firmy z vyspělých zemí nechávají oba vztyčené konce, málo výdělečný prostředek nám rádi přepustí. Přidaná hodnota montáží je stále nižší, přidaná hodnota na obou koncích jde neustále nahoru. Pochopíte potom naše politiky a jejich voliče? Pochopíte české ekonomy?

Myslíte si, že už konečně přichází nějaká změna?

To si opravdu myslím, i když ne u nás. Popsal jsem transformaci a metamorfózu. Oba pojmy spadají do kategorie makroekonomie a člověk si je nemůže takzvaně osahat. Existují ale i doprovodné jevy, kterých je celá řada. Každý doprovodný jev je vlastně návodem, kde hledat inovační potenciál, kde hledat inovační změny. Je jich opravdu mnoho. Přicházely relativně nenápadně, takže jsme si jich všimli až někdy v 80 až 90 letech. Začalo to tím, že firmy začaly vylučovat mezičlánky. Všimněme si, kolik mezičlánků stojí mezi vámi a výrobkem. Jsou to velkosklady, dealeři, doprava, prodejny a prodejní megacentra. V současné době zákazník a výrobce mají velmi silnou tendenci se propojovat přímo. Příkladem jsou samoobsluhy, self-service a hlavně internetový prodej. Možná si to ani neuvědomujeme, ale jde v ekonomice o přelomové vynálezy. Člověk totiž má tendenci si dělat všechno sám a často to dělá rád. To například vyplývá i z rostoucích čísel prodeje po internetu, který se v Česku téměř skokově rok od roku zvyšuje (i když s až kosmickým zpožděním vůči okolnímu světu. Pamatuji se, že když jsem po roce 1989 přijel, tak jsem psal články na téma „Nebojte se internetu“. Dnes už mi to připadá neskutečné.

Další změnou je masová „kustomizace“. Tento pojem rozvádí fakt, že dnes můžeme každou službu či každý produkt šít na míru. A to za stejné náklady a stejnou cenu, jako kdybychom produkt vyráběli masově. Někteří staří fachmani nedovedou pochopit, že přicházejí nové techniky a technologie. Oproti dnes už zastaralým technologiím se ty nové dají snadno nastavovat, přeprogramovat a digitálně modifikovat během několika vteřin. Když máte například některé výrobky opracovávané laserem, který se dá snadno přeprogramovat, tak náklady na přechod z jednoho výrobku na druhý, jsou téměř zanedbatelné. Když dnes budete rozvíjet inovaci, která vyžaduje mnoho mezičlánků, tak si hned zkraje můžete odvodit, že bude v brzké budoucnosti něco v nepořádku.

Jak ale získat informace, abychom se mohli připravit na to, co nás čeká a asi nemine?

To vám také nepovím. Určitě nás to nemine, i kdybychom své hlavy strčili do písku pouště minulosti. Pořád jako mantru opakujeme, že žijeme v informační společnosti. Informace jsou ale dnes komoditou. Šíří se téměř rychlostí světla a jsou téměř zadarmo. Co nám ale chybí, jsou znalosti. Mít informaci a něco umět je velký rozdíl. Celé naše vzdělávání je založené na předávání informací, ale nikoliv na získávání znalostí. Vědět, přece ještě neznamená umět. Vědomostní společnost, i když si jí velmi vážím, není to, co firmy hledají. Nechtějí vaše vědomosti, ale vaše znalosti. Lapidárně řečeno, to, že jste si přečetli návod, kterak upéci kachnu, je nezajímá.  Chtějí, abyste uměl tu kachnu upéci nejlépe ze všech. Nobelista F. A. von Hayek začal po válce vytvářet teorii, kde dokazoval, že znalost je úplně něco jiného než informace. Ekonom T. Ježek, přeložil Hayekovu knihu s tím, že slovo „knowledge“ (znalost) přeložil jako „informace“. Tím jaksi způsobil, že popřel zásadní motivy celé práce a kniha je tím pádem z odborného hlediska bezcenná, obzvláště pro studenty VŠE. I při překladu, by měl překladatel vědět, o co jde, takže dotyčný v praxi předvedl, že znalosti opravdu nejsou informace a naopak.

Můžeme se vůbec jako jednotlivci s potencionálními nadcházejícími změnami sžít?

Ano, nejen můžeme, ale hlavně musíme. Obzvláště ti mladší z nás. Odborně tomu říkám „zákaznická“ intervence. Zákazník už dnes není jen pasivní článek na konci výrobního nebo obchodního procesu. Už nemáme pouze pozice koupit nebo nekoupit. Je to významná intervence, ale dnes není jediná. Zákazník začíná intervenovat v různých částech výrobního procesu a někdy i před tím, než firma výrobní proces vůbec spustí. My starší jsme byli „odkojení“ myšlenkou, že moderní doba vyžaduje dělbu práce. K. Marx na tom dokonce založil svoje učení. Doba, kdy se hlásalo, že rozmělníme výrobní procesy na tisíce úkonů, je pryč. Tím nastává dezintegrace. Dnešní pracovník se už nevěnuje menším a menším dílkům. On dnes musí ovládat více částí procesu. Dnes už výrobky nemají maximální počet součástí. Zamlada, když jsem se dostal do Ameriky, tak například IBM mělo reklamní slogan ve smyslu, že naše elektrické psací stroje mají největší počet součástek. Potom přišli Japonci a jejich psací stroje měly součástek sotva polovinu. Dnes, když firma přijde na trh s elektrickým automobilem, tak si lidé neuvědomují, že například Toyota má 40 tisíc součástí a elektromobil méně než polovinu základních komponentů. K tomu přistupují i znalosti, reintegrace. To znamená, že by každý pracovník konkrétního výrobního procesu měl něco vědět o tom, co vlastně vyrábí. Obrazně řečeno, vrtat díru a nevědět, zda součástka patří k židli, ke stolu nebo autu, začíná být smrtonosné. Viděl jsem záběry z Číny, kde vyráběly dívky smart telefony. Když jedné ten telefon ukázali, tak se zděsila, protože vůbec netušila, že je součástí jeho výroby.

Další doprovodný jev je práce doma.  Kolik z nás putuje hodinu i více, aby se někde posadili za monitor a koukali do něj celou pracovní dobu. Proč nemůžeme mít zapojenou domácí pracovnu? Jde o již dříve zmiňované sdílení zdrojů. Opět doprovodný jev. Pro většinu Evropy je to zatím rychle se šířící, ale nevítaná novinka. Ale v USA již existují konkurenti i pro již zmíněný Uber. Předpokládám, že si firmy svou existenci na trhu vyřeší samy, ale ještě se dočkáme stávek a manifestací. V každém případě předpokládám konec tradiční taxislužby. Pod doprovodné jevy spadá také kategorie spolupráce. To je vlastně dobrovolná spoluúčast na konkrétním dění, kdy zúčastněné strany mají stejné výhody. Pozor, spolupráce není solidarita. Solidarita znamená podřízení se určitým neekonomickým nebo nespolečenským zájmům. Doporučoval bych méně solidarity, méně zbytečné konkurence, ale více spolupráce.

Mezi doprovodné jevy, kterých je samozřejmě mnohem více, bych ještě zařadil „cyklickou organizaci“. Tento termín naznačuje, že nevyrábíte portfolio produktů podle toho, co umíte. Neznamená to, když vyrábíte ledničky, můžete uvažovat jen o výrobě klimatizace. Ne. Tento jev ilustruje příklad, kdy firma něco vyrábí, ale produkuje odpad. Co udělá s tím odpadem? Spousta japonských IT firem například pěstuje na střechách továrních hal rajská jablíčka. Nemusíme jezdit ani tak daleko. Jihomoravská firma Fosfa, která vyrábí fosfátové přípravky, také pěstuje na střechách továrny v horizontálních sklenících zeleninu. Využívá při tom odpadní teplo z výroby a vlastní fosfátová hnojiva. Když budou podobným způsobem postupovat i jiní, tak se výroba uzavře do bezodpadového cyklu. Odpadu se přestane říkat odpad, ale zdroj. Totéž se týká digitalizace společnosti. Proč si mám koupit LP desku, když si ji mohu stáhnout z internetu. Proč mám platit za všechny písničky z alba, když si mohu koupit pouze tu, která se mi líbí a udělat si vlastní seznam. A tak to může jít do nekonečna.

Doprovodných jevů transformace a metamorfózy je úžasně mnoho a závratně se rozmnožují. Ale když se na ně soustředíte, tak je uvidíte všude kolem sebe. Už si uvedené jevy uvědomují i některé vlády. Například ve Švýcarsku vážně projednávali situaci, kdy každý občan měl dostat základní státní příjem, ať pracuje nebo ne. Na první pohled se to zdá hloupé, ale uvědomme si, kolik odpadne příspěvků, dávek, dotací, jak ubude státní byrokracie a podobně. Těm, kteří chtějí víc, stát může umožnit vzdělání, zapojení do podnikání a slušné pracovní zařazení. O této iniciativě uvažují i některé státy v USA.

František I.

Premiér nesmí libovolně shodit celou vládu

Našel jsem  při tom úklidu jeden starší text, který si tu odložím.Ono na něj ještě dojde ! 😉 😀

Pavel Hasenkopf

05. 05. 2017

Proč?
Protože premiér přeci není car nebo sultán, a nemůže sesadit vládu proti její vůli. Vláda v České republice je kolektivní orgán, ne sekretariát autokratického premiéra. Chápu své kolegy, že se bojí mít na Hradě cara, ale neměli by proto dovolit vznik sultanátu v podhradí.

I. Ústavní principy

Za prvé, skutečnost, že předseda vlády nemůže libovolně sesadit svou vládu, plyne z hlediska základních ústavních principů, konkrétně:

1) Platí princip, že vláda rozhoduje ve sboru; rozhodnutí o demisi vlády je zásadní rozhodnutí vlády, které už z principu nelze delegovat na premiéra.

2) Platí princip, že veřejná moc a její orgány smějí pouze to, co je jim dovoleno. Neplatí pro ně opačný princip, že co není zakázáno, je dovoleno – ten platí jen pro občany a soukromé osoby. Viz čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy1). A nikde v Ústavě se nepíše, že demise předsedy vlády má nebo smí mít automaticky za právní následek pád vlády jako celku. Nevím, o co bych mohl opřít existenci údajného principu, že vláda stojí a padá se svým premiérem, určitě to nepatří k základním znakům parlamentní formy vlády. Navíc parlamentní forma vlády je záležitost doktrinální a politologická, ne právní, není to něco, co by někde bylo přesně nadefinováno, ale jde jen o zpětné zobecnění reálně existujících ústavních systémů.

II. Výklad prostřednictvím textu Ústavy (gramatický a logický výklad)

Za druhé, k závěru, že demise předsedy vlády nemá mít automaticky za právní následek pád vlády jako celku, lze spolehlivě dojít následujícím logickým a gramatickým výkladem textu Ústavy:

1. Podstatou práva jsou pravidla a výjimky z nich, obecná a speciální ustanovení. Platí právní metaprincip, že speciální pravidlo ruší – či přesněji přebíjí – obecné pravidlo, lex specialis derogat legi generali. Prostě výjimka. Příklad: Máme obecné pravidlo, že na křižovatce musím dát přednost autům, která přijíždějí zprava. Ale také máme výjimku, že když jsem na hlavní, mám přednost já, a to i před auty přijíždějícími zprava.

2. V článcích 62 a 63 Ústavy jsou obecně vyjmenovány pravomoci prezidenta republiky. Z těchto dvou článkům se dozvím, jaké pravomoci prezidenta vlastně existují. Ve vztahu k vládě se z čl. 62 písm. a) dozvím, že existuje následujících osm pravomocí prezidenta republiky:

a) jmenování předsedy vlády,
b) jmenování člena vlády (jiného než předsedy),
c) přijetí demise předsedy vlády,
d) přijetí demise člena vlády (jiného než předsedy),
e) přijetí demise vlády (jako celku),
f) odvolání předsedy vlády,
g) odvolání člena vlády (jiného, než předsedy), a
h) odvolání vlády (jako celku).

(Odbočka: Za zaznamenání stojí, že Ústava nezná prezidentovu pravomoc jmenovat vládu. Ústava zná pouze „jmenovanou vládu“, a praxe zná lejstro, kde se na ručním papíře se státním znakem píše: „Vážený pane Bohuslave Sobotko, jmenuji Vás předsedou vlády“; také zná lejstro na ručním papíře se státním znakem, kde se píše: „Vážený pane Lubomíre Zaorálku, na návrh předsedy vlády Vás jmenuji ministrem a pověřuji Vás řízením ministerstva zahraničních věcí“; ale praxe nezná žádné lejstro, kde by se psalo: „Vážení pánové, jmenuji Vás vládou a jednotlivé funkce mezi Vás rozděluji takto: …“. Je to logické, vláda vzniká na etapy nejdříve jmenováním předsedy a pak jednotlivě ostatních členů vlády. Ergo ten, kdo to ustanovení psal, pravděpodobně věděl, co píše, a nepsal to jen tak nazdařbůh, jinak by tam totiž otrocky doplnil i jmenování vlády.)

Dílčí závěr: Ústava České republiky zná demisi předsedy vlády, zná demisi jiného člena vlády a zná demisi vlády.

3. V článcích 68, 73, 74 a 75 jsou speciální ustanovení, která nám korigují jednotlivé prezidentské pravomoci vyjmenované v čl. 62 a 63 pokud se sestavování a sestřelování vlád týče:

ad a) Jmenování premiéra: Pravomoc prezidenta jmenovat premiéra nijak konkretizována (tedy omezena) není – prostě to záleží na prezidentovi;

ad b) Jmenování člena vlády: Článek 68 odst. 2 konkretizuje jmenování člena vlády – omezuje prezidenta v tom smyslu, že smí členem vlády jmenovat jen osobu, kterou mu navrhne premiér.2)

ad c) Demise předsedy vlády: O demisi předsedy vlády se nedozvíme nic nového, jen to, že ji podává do rukou prezidenta (článek 73 odst. 1 věta první). Hnidopich by z toho možná dovodil, že ji nemůže poslat poštou nebo po poslovi.

ad d) Demise člena vlády: Z druhé věty článku 73 odst. 1 se dozvíme, že člen vlády podává demisi do rukou prezidenta republiky prostřednictvím předsedy vlády – tedy premiér zde má fungovat jako posel, v praxi však může demisi člena vlády roztrhat nebo aspoň pozdržet, právní obrana proti tomu není.

ad e) Demise vlády: Demisi vlády jako celku ustanovení článku 73 odst. 2 a 3 a článku 75 konkretizují tak, že říkají, kdy vláda demisi podat musí. Vláda musí podat demisi v případě, že:

– Sněmovna odmítla vyslovit vládě na její žádost důvěru,
– Sněmovna sama, aktivně, vyslovila vládě nedůvěru, a
– po volbách, tedy přesně „po ustavující schůzi Poslanecké sněmovny“ (toto ustanovení mimochodem stanoví maximální životnost jakékoli vlády, tj. vláda nesmí přežít sněmovní volby – to je princip);

logicky z toho plyne, že ve všech ostatních případech – tedy kdykoli – vláda demisi podat smí. O proceduře, jak vláda podává demisi, se z těchto ustanovení ale nedozvíme nic.

(Odbočka: Bylo by lákavé obdobně rozebrat i limity dalších tří shora uvedených pravomocí prezidenta, tedy pravomocí odvolat předsedu vlády, odvolat jiného člena vlády a odvolat vládu jako celek, ale pro tento článek to není podstatné a nechci své oponenty trápit víc, než považuji za nutné.)

4. Dále se musíme zabývat články 67 a 76. Z článku 67 se dozvíme, že vláda existuje a je ústavním orgánem (tedy je to víc než parta, která se sešla někde u piva), a dále kdo vládu tvoří – tedy že je to kolektivní orgán. Z článku 76 se dozvíme, jak vláda rozhoduje: že rozhoduje ve sboru a k přijetí jejího usnesení je třeba nadpoloviční většiny všech členů (nestačí tedy jen přítomní členové a nestačí rozhodnutí premiéra).

5. Nikde v Ústavě se nic nepíše o nějaké speciální proceduře, podle které by vláda rozhodovala o své demisi. Nikde v Ústavě není žádné ustanovení, které by umožňovalo vládě přenést toto rozhodnutí na svého předsedu. Protože ale demise vlády existuje – jinak by se o ní články 62, 73 a 75 nemohly zmiňovat – je třeba na demisi vlády použít obecné ustanovení Ústavy. Tímto obecným ustanovením je výše zmíněný článek 76.

ZÁVĚR: Demisi může vláda podat jen tak, že o tom přijme usnesení. K přijetí takového usnesení je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech členů vlády. Toto usnesení nelze nahradit osobním rozhodnutím předsedy vlády.

III. Výklad ad absurdum

Za třetí, uvedený závěr podpoří i tzv. výklad ad absurdum, tj. domyslíme-li, k čemu všemu by princip „vláda stojí a padá se svým premiérem“ mohl v praxi vést.

Dobře, dejme tomu, že platí princip, že když podá premiér demisi, padá tím celá vláda. Takže v důsledku toho by premiér disponující silnou sněmovní jednobarevnou většinou nemohl prostě v polovině volebního období říct, že chce odejít v nejlepším a dát demisi, aniž by tím shodil celou vládu a nedal prezidentu republiky možnost hrát jeho vlastní politické hry.

Dobře, dejme tomu, že platí princip, že když podá premiér demisi, padá tím celá vláda. Takže když bude premiér chtít nebo bude muset odejít ze zdravotních důvodů, bude to mít za následek pád celé vlády a možná i politický chaos. Proč? Má to logiku?

Dobře, dejme tomu, že platí princip, že když podá premiér demisi, padá tím celá vláda. Takže když premiér zemře (nic zlého Bohuslavu Sobotkovi nepřeji), automaticky tím přestane existovat vláda … až do jmenování nového premiéra a nových členů vlády. Vláda přeci stojí a padá se svým premiérem, že … pokud mi někdo chce namítnout, že zbytek vlády přeci může dovládnout na základě prezidentova pověření podle čl. 62 písm. d) Ústavy3) – tak nemohla. Takto prezident může pověřit jen vládu, a ta premiérovou smrtí přece přestala existovat, tedy nebude koho pověřit …

Abych nekončil tak pesimisticky, dejme tomu, že nějaký mimořádně úspěšný a všemi milovaný český premiér povýší na eurokomisaře či dokonce předsedu Komise EU nebo předsedu Evropské rady. Proč by kvůli tomu měla padat i jeho mimořádně úspěšná a všemi milovaná vláda?

IV. Historický exkurs poprvé

1) První republika:

Běžně znala nahrazení premiéra v rámci jedné vlády. Šlo o tyto vlády:

Dne 12. října 1926 byla jmenována tzv. třetí Švehlova vláda. V roce 1927 však Antonín Švehla vážně onemocněl, zpočátku byl zastupován, ale 1. února 1929 se rozhodl podat demisi. Byl nahrazen Františkem Udržalem, aniž by to bylo považováno za pád vlády jako celku.4)

Dne 5. listopadu 1935 vystřídal premiéra Jana Malypetra premiér Milan Hodža. Stále se však jednalo o tu samou vládu, existující od 4. června do 18. prosince 1935.5)

2) Únor 1948:

Únor 1948 je smutnou kapitolou z naší historie, mluví se o něm nepřesně jako o puči, aby se zastřel fakt, že Gottwald se dostal k moci dokonale legální cestou. Oč tehdy – z právního úhlu pohledu – šlo?

Nekomunističtí ministři podali demisi v naději, že buď ji prezident Beneš nepřijme a tím posílí jejich politickou pozici ve vládě, nebo to povede k pádu celé vlády, jmenování úřednické vlády a vypsání předčasných voleb. Jenže: těch ministrů nebyla nadpoloviční většina. Kdyby byla, bylo by to bývalo považováno za většinové rozhodnutí vlády prakticky se rovnající demisi vlády. Jenže tehdejší vláda měla 26 členů a demisi jich podalo jen 12. (Mimochodem, právě proto byl tak zásadní postoj nestranických ministrů Jana Masaryka a Ludvíka Svobody, kteří demisi nepodali a mohli výsledek zvrátit; proto byl klíčový postoj ministrů sociální demokracie, kteří rovněž nepodali demise, ač na to ministři za Československou stranu lidovou, Československou stranu národně socialistickou a Demokratickou stranu spoléhali.) To umožnilo Gottwaldovi zaujmout postoj, že vláda trvá a navrhnout prostě její doplnění. Ano, je to hnusné argumentovat Gottwaldem, ale podstatné pro nás je, že všichni tehdy považovali za samozřejmé ty počty, to, že vláda rozhoduje nadpoloviční většinou, na kterou bohužel nekomunističtí ministři nedosáhli, ač mohli. Pokud by na ni dosáhli, pokud by demise podali i Jan Masaryk a Ludvík Svoboda, pokud by je nepodrazila sociální demokracie – Gottwaldova vláda by padla a zřejmě by následovaly volby. (Jiná věc je, jak by takové volby dopadly, ale podobné spekulace přenechám politologům.)

Přestože tím bylo vymalováno a zdeptaná protikomunistická opozice rezignovala, Gottwald, zakládající si na naprosté legalitě své moci, správně cítil, že by to chtělo vedle surové právní legality i trochu té politické legitimity, že prostě bez dalšího nechat odejít skoro polovinu vlády a zbytek úplně překopat, to vše v situaci hluboké politické krize, není úplně to pravé ořechové. Proto si 11. března 1948 nechal Ústavodárným národním shromážděním schválit nové vládní programové prohlášení, tj. nechal si potvrdit pro svoji staronovou vládu parlamentní důvěru (aniž by to bylo nutné) – jednohlasně, de facto aklamací, den po smrti Jana Masaryka už jaksi nikdo neměl odvahu hlasovat proti. 16. dubna 1948 nechal ústavním zákonem limitovat mandát Ústavodárného národního shromáždění 17. červnem 1948, nechal vyhlásit nové volby na 30. květen 1948 a 9. května 1948 nechal schválit novou ústavu – rovněž fakticky aklamací; pouze prezident Beneš se vzepřel, podpis odmítl a abdikoval.6)

Proč to všechno uvádím? Proto, abych ukázal, že dokonce ani Klementa Gottwalda nikdy v únoru 1948 nebo poté nenapadlo říct větu „vláda stojí a padá s premiérem“. Pokud by ta věta tehdy platila, nemělo by totiž vůbec smysl pokoušet se shodit vládu podáním demise 12 ministrů – za žádných okolností by to nemohlo mít jako právní následek pád vlády.

3) Socialistické vlády

Dne 28. září 1969 byla předsednictvem České národní rady jmenována vláda ČSR, která vládla do 9. prosince 1971. Tato vláda stihla mít dva předsedy, nejdříve Josefa Kempného, který se ale asi nějak znelíbil a proto byl od 28. ledna 1970 nahrazen Josefem Korčákem. Vláda kvůli tomu nepadla.7)

Absolutní rekordmankou ale byla vláda nastoupivší 18. června 1986, v jejímž čele se postupně vystřídali hned 4 předsedové: Josefa Korčáka v rámci hry na perestrojku nejdříve od 20. března 1987 vystřídal Ladislav Adamec, ten ale později povýšil z českého premiéra na československého a byl proto 12. října 1988 v čele české vlády nahrazen Františkem Pitrou. Toho pak nahradil od 6. února 1990 Petr Pithart – důvod rozvádět netřeba, technicky to byla obdoba Gottwaldova postupu v roce 1948, jenže naruby; Pithart pak tuto původně komunistickou vládu dovedl k prvním demokratickým volbám od roku 1935, načež jeho vláda zcela regulérně podala demisi 29. června 1990, aby uvolnila místo nové vládě, vedené opět Petrem Pithartem. 8)

Proč to připomínám? Vždyť to přece byly komunistické vlády … říkám to proto, že technologie vzniku, střídání a zániku vlád se od roku 1920 nijak zvlášť nezměnila. Změnilo se jen pár věcí:

a) Ústavy jsou stále více košatější, to, co musela nejdříve vyřešit praxe, další ústavy kodifikují. Například až do roku 1968 naše ústavy neznaly vládu vládnoucí provizorně v demisi, byť to byla běžná praxe už za První republiky.

b) Od roku 1948 mají vlády povinnost žádat parlament o důvěru, musejí mít tuto důvěru danou explicitně. Dříve stačila důvěra implicitní. Proto také doktrína První republika rozlišovala vlády úřednické a politické a dnešní doktrína v tom tápe: Úřednické vlády byly nikoli ty, které tvořili úředníci či „ne-politici“, ale ty, které se rozhodly nepožádat parlament o vyslovení důvěry (s tím, že parlament, kdyby chtěl, mohl jim vyjádřit nedůvěru); tím bylo jejich politické postavení automaticky slabší, než postavení vlád disoponujících explicitně danou parlamentní důvěrou, tj.byly to vlády udržovací, provizorní, úřednické, nečekala se od nich žádná zásadní rozhodnutí. Komunistická Ústava 9. května to v roce 1948 z ideologických důvodů změnila, v roce 1992 to už nikdo nepamatoval, všichni to měli zažité a proto to bez jakékoli pozornosti přešlo do Ústavy současné. Proto také Josef Tošenovský (jinak úředník „jak poleno, že …), Jan Fischer a Jiří Rusnok si o důvěru museli Poslanecké sněmovně říct, protože česká ústava vznik úřednických vlád zcela zbytečně neumožňuje. Premiéři Jan Černý (1920 – 1921 a 1926, jinak mnohaletý ministr vnitra) a gen. Jan Syrový (1938) si o ni neřekli, jejich vlády byly provizorní, určené k vyřizování technikálií, a proto jejich vlády nazýváme úřednickými).

c) Konečně, Ústava z roku 1993 posílila postavení premiéra – šlo pravděpodobně o výsledek politického špičkování mezi tehdejšími prezidentem Václavem Havlem a premiérem Václavem Klausem. Od té doby prezident nemůže nikoho jmenovat do vlády ani ho z ní odvolat bez návrhu premiéra. Prezidenti to sice nedělali ani nikdy dříve, ale teoreticky by mohli.

Ústava z roku 1993 však nezavedla princip „vláda stojí a padá s premiérem“ – to už je extrémní extenzivní výklad, odporující principu vyjádřenému v čl. 2 odst. 3 Ústavy; ten velí vykládat vše, co dává komukoli do rukou veřejnou moc, nikoli extenzivně, ale naopak maximálně restriktivně. Lidsky řečeno, kdykoli jde o moc, má dostat přednost výklad, který je pro moc méně příznivý.

V. Premiér podá demisi – a co dál?

Je třeba rozlišovat a vycházet z toho, PROČ premiér podává demisi – v tom je klíč ke všemu.

1) Pokud se premiér rozhodne rezignovat z důvodů, které souvisejí výlučně s jeho osobou a nemají politický charakter (např. proto, že premiér povýší na eurokomisaře, proto, že je tak nemocen, že mu to brání ve výkonu funkce, proto, že mu pohrozila manželka, že se s ním rozvede, jestli už nebude od té politiky pokoj, nebo proto, že už prostě chce mít klid, pěstovat kytičky a objímat stromy), pak není důvod k tomu, aby padla i vláda. Ideální řešení v takovém případě je, aby premiér nebo jeho strana doporučili nástupce, přijatelného i pro případné koaliční partnery, a vláda může fungovat dál bez toho, že by kvůli tomu musel být na pořad jednání Sněmovny mimořádně zařazen bod „hlasování o žádosti vlády o vyslovení důvěry“.

2) Totéž platí, pokud se premiér rozhodne rezignovat z důvodů, které se sice týkají výlučně jeho osoby, ale jsou politické – třeba že je obviněn z defraudace. Stará vláda s novým premiérem, byť nerekonstruovaná, by ale měla zvážit možnost podle čl. 71 Ústavy a nechat si důvěru Sněmovny vládě potvrdit. Protože vláda potřebuje existovat nejen legálně, ale i legitimně, a přeci jenom důvěra ve vládu, kterou vedla osoba obviněná z defraudace, může být otřesena. Ale to by bylo čistě politické rozhodnutí vlády, žádnou takovou povinnost vláda nemá. Mimochodem – bylo by to rozhodnutí vlády, ne premiéra, i tady totiž platí článek 76 jako obecná norma, ze které neexistuje výjimka.

Žádost staré vlády s novým premiérem o vyslovení důvěry by ale měla být pravidlem v situaci, kdy nový premiér výrazně obmění složení vlády: zejména pokud si do ní přizve dosavadní opoziční strany anebo z ní vyhodí některou ze stávajících koaličních stran. Takový postup, aby byl nejen legální, ale i legitimní, by měl být zhojen právě tím, že takto zásadně rekonstruovaná vláda požádá Sněmovnu o (opětovné) vyslovení důvěry. V civilizované zemi by to měla být samozřejmost a morální povinnost. Pokud by tak vláda neučinila, zůstává ještě možnost alespoň 50 poslanců vyvolat hlasování o nedůvěře vládě. Nestane-li se ani to, potvrdí tím Sněmovna vládě důvěru implicitně.

Potvrdí-li Sněmovna vládě výslovně svou důvěru, obnoví se tím otřesená politická legitimita vlády a vše bude OK. Pokud o důvěrtu vláda požádá a nezísklá ji, popř. bude-li jí vyslovena nedůvěra, pak taková vláda má samozřejmě povinnost podat demisi (první věta článku 73 odst. 2 Ústavy) – mimochodem, tuto povinnost znala už i Ústava z roku 1920, byla logickou součástí konceptu „úřednických vlád“.

A co dělat v situaci, kdy premiér chce odejít a vzít sebou celou vládu?

Takový premiér by především měl na pořad schůze vlády zařadit bod „hlasování o demisi vlády“. Pokud bude úspěšný a vláda si svou demisi odhlasuje (viz čl. 76 Ústavy), premiér podá jménem vlády demisi.

Pokud se vláda svému premiérovi vzepře, premiér by měl zvážit podání demise za svou osobu, protože v ten moment jeho aktuální politická pozice krutě oslabí. (Záměrně píši o aktuální politické pozici, protože nikde není psáno, že další vývoj nedá odcházejícímu premiérovi za pravdu a on se jednoho dne nevrátí jako naprostý king.)

VI. Historický exkurs podruhé – co Špidla, Gross a Nečas?

Co vláda Vladimíra Špidly? Ten přeci podal demisi a bylo to bráno jako demise celé vlády?

Nebyl to správný postup, ale prostě to prošlo. Kde není žalobce, není ani soudce, a důvod pádu vlády tehdy byl jasně politický – totální propad ČSSD ve volbách do Evropského parlamentu a nijak závrtaný výsledek ostatních koaličních partnerů. Šlo o postup dohodnutý s ostatními koaličními partnery, kteří zachovali své pozice i v následující Grossově vládě a zabránili tak předčasným volbám, které by jinak asi následovaly a je smetly ze scény. Jinými slovy, ten postup nebyl úplně legální, ale byl legitimní.

Obdobně to platilo u Grossovy vlády, kde se mi nepodařilo dohledat, zda demisi podala vláda jako celek nebo ji podal jen Stanislav Gross. Skutečností zůstává, že ministři za KDU-ČSL a za US-DEU podali demisi již měsíc před Grossem a že Grossova vláda byla v okamžiku jeho/své demise již fakticky nefunkční.

Trochu jiná situace je s Petrem Nečasem, kde se důvod demise vztahoval výhradně k jeho osobě a který navíc měl údajně tvrdit, že podává demisi „podle první věty článku 73“, čímž chtěl pravděpodobně říci, že podává demisi sám za sebe. Nevím, zda to jeho vládní kolegy nenapadlo nebo k tomu neměli dost odvahy, ale měli trvat na tom, že jde o osobní demisi premiéra, vláda dál funguje, případně doporučit osobu nového premiéra. Teoreticky mohl této vládě až do voleb vládě předsedat její 1. místopředseda Karel Schwarzenberg, pokud by prezident otálel s jmenováním náhradního premiéra.

A ještě jiná situace je dnes, kdy demise premiéra má sloužit k vyšachování ze hry nepohodlného koaličního partnera těsně před volbami, nota bene v situaci, kdy ministři za ANO by pro demisi vlády jistě nehlasovali, pokud by měli tu možnost, a ministři za KDU-ČSL pravděpodobně rovněž ne. Nadto je otázkou, nakolik šlo o promyšlený krok premiéra a nakolik o náhlé impulsivní jednání, kterého dnes lituje a rád by je nějak odestál. Považovat za takovéto situace Sobotkovu demisi za demisi vlády by bylo obcházením demokratických procedur a politické reality a jako takové by bylo nejen nelegální, ale i nelegitimní. A naše Ústava, na rozdíl od té komunistické, vyžaduje nejen legalitu, ale i legitimitu.

A na závěr:

VII. Jak by Ústava musela vypadat, aby vláda padla se svým premiérem? Aneb náměty de lege ferenda

Princip „vláda stojí a padá s premiérem“ má nejen svá negativa, ale i pozitiva – proto je navzdory Ústavě tak sveřepě prosazován, tu tím, tu oním, podle toho, komu se to zrovna víc hodí. Premiéra a jeho stranu to činí silnějším vůči koaličním partnerům i vůči prezidentu republiky, může to být bič na koaliční partnery. Jak by tedy Ústava musela vypadat, aby byla s tímto principem v souladu?

Musela by obsahovat příslušnou výjimku z pravidla – viz část I., odstavec 2 výše.

Článek 73 odst. 1 by např. musel znít takto (nově doplněný text je označen tučně):

„(1) Předseda vlády podává demisi do rukou prezidenta republiky; demise předsedy vlády se považuje za demisi vlády. Ostatní členové vlády podávají demisi do rukou prezidenta republiky prostřednictvím předsedy vlády.“

Nebo takto:

„(1) Předseda vlády podává demisi do rukou prezidenta republiky; předseda vlády může současně rozhodnout, že jeho demise se považuje za demisi vlády. Ostatní členové vlády podávají demisi do rukou prezidenta republiky prostřednictvím předsedy vlády.“

Nebo takto:

„(1) Předseda vlády podává demisi do rukou prezidenta republiky; demise předsedy vlády se považuje za demisi vlády, nerozhodne-li vláda jinak. Ostatní členové vlády podávají demisi do rukou prezidenta republiky prostřednictvím předsedy vlády.“

Nebo by článek 76 musel vypadat třeba takto:

„Článek 76

(1) Vláda rozhoduje ve sboru.
(2) K přijetí usnesení vlády je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech jejích členů.
(3) Rozhodnutí vlády o tom, že podá demisi, může být nahrazeno demisí předsedy vlády.

Popř. s dovětkem „nerozhodne-li vláda jinak“.

Ústava by určitě měla umožňovat premiérovi odejít čistě z osobních, nepolitických důvodů, aniž by sebou musel vzít celou vládu a případně i vyvolat politickou krizi. A bylo by na zvážení, chceme-li princip vláda stojí a padá s premiérem, zda nechat rozhodnutí o pádu vlády čistě na premiérovi, nebo dát navíc vládě možnost se bránit a odhlasovat si, že vláda trvá dál i bez premiéra.

A především, by bylo dobré mít v tomto jasno a nastolit právní jistotu i v oblasti existence a trvání českých vlád, protože právní jistota je základ právního státu a tím přeci chceme být. A novodobé Gottwaldy je třeba zastavit legálně a legitimně.

Poznámky:

1) Platná Ústava je zde:

2) Mezi ústavními právníky (a také mezi politiky) panuje letitý spor o to, zda prezident musí vždy vyhovět návrhu předsedy vlády, nebo zda si může vyžádat návrh jiný. Jinými slovy zda smí vybírat pouze z lidí, které mu premiér navrhne, nebo je premiérovým návrhem jmenovat určitou osobu vázán.

3) „Prezident republiky: … d) pověřuje vládu, jejíž demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním jejích funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády“ …

4) https://cs.wikipedia.org/wiki/T%C5%99et%C3%AD_vl%C3%A1da_Anton%C3%ADna_%C5%A0vehly“
https://cs.wikipedia.org/wiki/Prvn%C3%AD_vl%C3%A1da_Franti%C5%A1ka_Udr%C5%BEala“

5) https://cs.wikipedia.org/wiki/Prvn%C3%AD_vl%C3%A1da_Milana_Hod%C5%BEi“

6) Viz stenozáznamy z jednání Ústavodárného národního shromáždění ve dnech 10. a 11. března 1948 a 9. května 1948:

http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/094schuz/s094001.htm“
http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/095schuz/s095007.htm“
http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/114schuz/s114002.htm“

(Málo se doceňuje fakt, že mezi 4. únorem a 10. březnem 1948 se parlament vůbec nesešel. V době politické krize je to docela zvláštní a vypovídá to něco i o povaze režimu 1945 – 1948.)

7) https://cs.wikipedia.org/wiki/Vl%C3%A1da_Josefa_Kempn%C3%A9ho_a_Josefa_Kor%C4%8D%C3%A1ka“

8) https://cs.wikipedia.org/wiki/Vl%C3%A1da_Josefa_Kor%C4%8D%C3%A1ka,_Ladislava_Adamce,_Franti%C5%A1ka_Pitry_a_Petra_Pitharta“

Edit: V části V., odstavci 1) slovo „navrhli“ opraveno na „doporučili“.

Je jaro, všechno pučí, všechno kvete

a všechno se mění…
I tady je evidentně čas na změnu.
Za dobu mé nepřítomnosti, jak by hlásil dozorčí,  ne že se nic zvláštního nestalo, ale došlo k prolomení ochrany blogu. To jste si asi všimli, díky opakovanému výskytu toho anglického článku na titulce.
Co vidět nemůžete je, že mé filtry zachytily k dnešnímu dni ca 77 000 (!) spamů.
A vyčistit se to prakticky nedá, protože hromadně lze smazat najednou celých 20 (!) nepovolených příspěvků. 🙁

Takže začínám řešit, že budeme muset jít jinam. Už zase. Já vím, je to hrozné, co šest let změna, za dvanáct let už třetí …
Ale 3 900x  tu stránku po dvaceti spamech mazat opravdu nebudu.

Tak to zatím vydržte a časem uvidíme… Ještě nebylo, aby nějak nebylo!

Střípky z Londýna,

…aneb nahlédnutí pod britskou pokličku.

Ptakopysk podivný, únor 2018 (© Josef Bouček)

 

Nerad cestuji. Nevím, jestli je to z principu, nebo jestli jsem potomek někoho z lovců mamutů zabloudivšího při každoročním podzimním treku „Nažer se borůvek“ vedoucího z Předmostí na Šumavu, kterého přestalo bavit blomcat pořád sem a tam a usadil se natrvalo pod Blaníkem. Těžko říci. Ale úradek hvězd je pro můj osud daný – prostě nerad cestuji a do zahraničí obzvláště nerad, protože jsem od narození blbej na jazyky. Letos na mě byl vyvinut nátlak takového kalibru, že jsem ještě rád souhlasil s cestou do Londýna. Ba dokonce mi bylo naznačeno, že bych se měl těšit, takže jsem se tedy těšil.

Let do Londýna pilotoval britský pilot, takže probíhal dle očekávání – stoupání při startu na hraně pádové rychlosti, takže se kabinou rozléhalo praskání ušních bubínků, přistání provedeno volným pádem na letištní plochu, takže jsem se zájmem nahlížel na křídla, zda na nich nejsou boule od zaražených podvozkových noh, zatímco ostatní cestující páčili zaseknuté čelisti, či chytali vyražený dech. Zpáteční cesta byla v režii českých pilotů a tak byl start i přistání absolutně pohodový. Vzduch je prostě naše moře už od dob onoho srandovního strejdy v brejličkách s bradkou. Nějak od M se jmenoval.

První setkání s britskou civilizací se odehrálo hned za letištními vraty na nástupišti autobusu. Jedna cestující odmítla pokyn řidiče, aby si dala zavazadlo do kufru autobusu, neboť v něm měla noťas a další elektroniku. Řidič vyslechl argumenty, zopakoval pokyn, aby dala zavazadlo do kufru a pak bez mrknutí oka zavolal policii, která dotyčnou cestující bez dalšího mrknutí oka vytřídila z autobusu. S podobně razantním chováním řidiče jsem se setkal ještě jednou. V barevné čtvrti nastoupila na poslední chvíli do doubledeckeru velice pěkně oblečená dívenka v hidžábu, „odpípla“ si vstup a jala se stoupat do prvního patra. Již rozjíždějící se autobus zastavil, řidič vyběhl nahoru do patra, proběhl velmi krátký rozhovor mezi ním a dívenkou plný slov „ticket“, „pay“ a „sorry“, dívenka sestoupila s řidičem dolů, dvakrát se ozvalo pípnutí čtečky a pak už jenom mluvil řidič, otevřely se dveře a dívenka vystřelila na chodník jak raketa. Celou dobu byl zablokovaný provoz v daném pruhu, všichni v klidu čekali, až řidič vše vyřeší a rozjede se. V Čechách by takový řidič MHD měl patrně na krku soud za rasistický přístup k cestujícím, pokud by ho už na té silnici nezmlátil někdo ze zablokovaných řidičů. Revize jízdenek v londýnské MHD probíhá tak, že na zastávce obstoupí autobus kordon policistů, do autobusu vstoupí revizoři a zkontrolují cestující. Nevím, jestli je to běžné, viděl jsem to jenom jednou.

Na Londýnu je vidět, že je to bývalé centrum obrovské koloniální říše, nad kterou slunce nezapadalo. Je barevný. A to tak, že hodně. Já jsem se pohyboval primárně v zónách „free of charge“, ne že bych byl škudlil, jako spíše proto, že muzea a galerie, která jsem chtěl navštívit, byla národní, královská a tudíž se vstupem zdarma. V těchto muzeích je personál barevný, až oči přecházejí. Od sýrově bílých až k ebenově černým. Všichni se vyznačovali vysoce efektivním a profesionálním přístupem a znalostí všeho, co patřilo do jejich okruhu působnosti, což bylo svým způsobem fascinující. Na okamžik jsem si představil cca kopu a dva mandele lidí, které mi bylo spatřit ve frontě u vstupu do Natural History Museum, jak se snaží dostat na první nádvoří Pražského hradu, ale fantazie mi selhávala. Personál Přírodovědného muzea v počtu jedné semaforistky na vchodu a tří sekuriťáků uvnitř, totiž frontu hladce odbavil během čtyř minut.

Možná se tážete, proč sekuriťáci na vchodu. Asi takto – když přijedete do Londýna z českého venkova, okamžitě si všimnete něčeho, co místní obyvatelé pravděpodobně nevnímají.  Tak nějak vám vytane žába sedící v hrnci s vodou, kterýžto je postaven na zapnutý vařič. To něco jsou bezpečnostní opatření. Všudypřítomná ozbrojená policie, členové bezpečnostních agentur, bezpečnostní rámy, betonové bariéry, vchody zesložitěné klikatým labyrintem zábradlí a omezené na šířku tak, aby vstupem prošla pouze jedna osoba, prohlídky kabelek, batůžků. Přičemž pojem „betonová bariéra“ nepopisuje onen srandovní dálniční monoblok, který odstrčí i rozjetý Jumper, nýbrž sešroubovaný komplex betonových štíhlých elips dlouhých dva až tři metry a širokých půl metru blokující cosi, co bylo ještě před pár lety volně průchozí. Na stanicích metra jsou na nástupištích policejní hlásiče, ve spojovacích chodbách vypuklá zrcadla aby bylo vidět za roh. Policie je pozoruhodně efektivní. Kráčel jsem zvolna St. James parkem k Buckinghamskému paláci a přemýšlel jsem, zda mám té drzé americké imperialistické veverce, ukrývající se v rozkvetlých narcisech, hodit kus rohlíku, nebo na ní bafnout, když mi na hlavou proletěl vojenský vrtulník Mk3 Chinook doprovázený dvěma malými patrně Aerospatiale AS350 Squirrel mířící někam k Wembley. Současně se ozvaly policejní sirény aut uzavírající Buckingham Pallace Road a navazující The Mall. Než jsem stačil vytasit fotografický aparát, od paláce vyjely dvě limuzíny s doprovodnými policejními auty, projely výše zmíněnými ulicemi, policejní vozy zpátky uvolnily provoz a za dvě minuty nebylo po královském konvoji ani památky a provoz plynul dál bez jakkoli pozorovatelných zádrhelů. Kdybych to neviděl na vlastní oči, nevěřil bych, že je něco takového možné. Každopádně jsem musel přehodnotit svůj plán, kde se zastavím na five O’clock tea, protože v buckinghamském paláci evidentně nebyl nikdo doma.

Londýnské metro. Co mi jako první vytanulo na mysli v londýnskému metru… Je zašlé. Silně připomíná pražské Hlavní nádraží v dobách rozvinutého socialismu. Je to něco, co bylo postaveno v jiné době a je pouze udržováno. Nové je snad jenom zabezpečovací zařízení. Každá stanice má nástupiště v jiné výšce, takže někde vystupujete rovně, někde schod dolů, někde je schod nahoru. Vlaky jsou poruchové a četnost poruch roste s intenzitou deště. Některé vagóny vypadají, že je chtěl použít už Hitler při pokusu o invazi, Britové je zrekvírovali a používají je dodnes. Londýnské metro evidentně není jenom mastnou tyčí pro socky. Potkáte v něm chlapa v montérkách a reflexní vestě, rozveselenou slečnu s růžovými LED diodami ve vlasech a bublifukem v ruce, stejně jako gentlemana, čelícímu s kamennou tváří výše zmíněnému proudu bublin, oděného v kabát z obchodu, kde nejsou u zboží cenovky. Ve špičce metro praská ve švech a lidi jsou neurvalí, ale brzy ráno jsou na nástupištích v centru vidět na zemi povalující se flitry a třpytky opadané z rozjásaných nočních cestujících. Škoda, že jsem nejel některým pozdně nočním spojem…

Londýnské jídlo. Existuje jistý text, ve kterém je psáno, že díky kráse anglických žen a jejich kuchařskému umění se z Anglie stala námořní velmoc. Teď budu vulgární, takže prosím citlivého čtenáře, aby následující dvě, tři věty přeskočil. Současnost je taková, že když se v Londýně týden živíte jídlem uvařeným ze surovin nakoupených v Sainsburys a dalších lidových řetězcích odpovídajících cenově lídlu, nebo peňáku, pak se vrátíte do Čech a dáte si něco k jídlu a pití, tak zjistíte, že se tady za skoro stejné peníze prodávají neuvěřitelně nechutné sračky, které nejsou k jídlu, ale k zblití. Ale učiňme konec vulgarismům. Navštívil jsem Herrods a ač jsem vstupoval obrněn načumováním do výloh britských butcherů a vzdělán mnoha videi, tam jsem hned mezi dveřmi dostal to, čemu se říká kulturní šok. Hned vpravo vedle vstupních dveří je totiž kvintesence toho nejlepšího, co britské steakové řeznictví nabízí. I když za pultem stojí Japonec prostorově vyhlížející jako kříženec samuraje a bojovníka sumo. Zákazník si objednal T-bone steak. Sumista (či samuraj?) otevřel vitrínu, vyndal odpovídající tmavočervený kus masa o rozměrech cca metr na třicet centimetrů protkaný žilkami žluťoučkého loje, lehce přebrousil řeznický nůž úctyhodných rozměrů, zarovnal čelní stranu, protože mu připadala varhánkovatá či co, položil na maso své tři prsty, aby odměřil správný dílek, zakrojil a chvíli počkal, aby si zákazník mohl vyfotit, z jakého kusu kupuje, pak dokrojil, dal na váhu, která ukázala cca tři čtvrti kila. Zákazník chtěl hned zaplatit, ale řezník mu s úsměvem sdělil, že zaplatí, až se nají a půjde domů. Vedle řezníka se zjevil služebný duch, který převzal uříznutý steak a poponesl ho o metr vedle do steakhouse kuchmistrovi, který se o zákazníka staral dále. Bylo to takové britské pojetí automatu Koruna, ale dostalo mě do kolen. Abych upřesnil – do kolen mě dostala představa, že es kommt der Tag, já přijdu do Harrods, za vchodem udělám vpravo v bok, tam ukážu na jeden z kusů hovězího, řezník ho vyndá z boxu, položí na něj tři prsty jako míru… fascinující! Zajímavé je, že mi nepřišla vůbec na mysl kalkulace, že onen nakupující gentleman následně během půl hodiny zkonzumoval ekvivalent mého měsíčního příjmu. Harrods je postaven tak, že takto prostě uvnitř neuvažujete. Tyhle kalkulace začnete probírat až mnohem později, když už jste z obchodu dávno pryč a zíráte třeba na topinku s deseti gramy kaviáru za 25 liber v Caviar House & Prunier. Tehdy si teprve uvědomíte, že za jeden gram originálního Wagyu dáte u Harrods libru. Za jeden gram… Ale také je fascinující, že Wagyu z řeznictví v Harrods vypadá na první pohled poněkud jinak, než je to nabízené tady v Čechách.

Jazykový přístup k cizincům je v Londýně zcela v intencích hesla Cizinec – našinec. Zatímco v Austrálii když na vás Aussie promluví a zaregistruje skelný pohled a zatahující se blánu přes oči, tak přepne z hovorového jazyka do školní angličtiny a mluví na vás pomalu, jednoduchými srozumitelnými slovy a vy pochopíte. V Londýně tomu tak není. Mluvčí opakuje naprosto stejným tempem i přízvukem to, co řekl předtím, a čemu jste nerozuměli. A opakuje a opakuje… a vy civíte a civíte. Ale dá se to časem naposlouchat. Řekl bych, že líp, než australská angličtina, která se skládá jenom z prvních slabik slov, kdy mluvčí zbytek slova jakoby spolkne. Nejlepší na výuku jsou londýnští High level výpravčí under- a overgroundů vybavení vysílačkou. Ti hlásí změny na trati mezi řečí s kolegou a vy si musíte vyzobat, co je služební hlášení a co je kus džouku vyprávěného kolegovi. Chechot kolegy výpravčího, znějící z reproduktorů a připomínající chrčení astmatické ovce v mlhách skotské vysočiny, neobyčejně přispívá ke správné náladě ve skřípajícím polorozpadlém vlaku.  Low level výpravčí má jenom plácačku a tak musí na lidi řvát na vlastní plíce, což je lepší varianta, neboť řve jen v snadno pochopitelných heslech.
Londýn kulturní je obtížně uchopitelná entita, ale vetřel jsem se do anglikánského kostela na Bachovy Pašije. Já vím, říkáte si, že jsem po zhlédnutí baletícího Vamonta patrně zešílel, ale já to vidím tak, že míra mých hříchů ještě nebyla vykoupena a je třeba nového pokání. Představte si novogotický chrám bez jakékoli výzdoby kromě tří lustrů a místa odkud hovoří kněz k věřícím (nevím, jak se to jmenuje, ale kazatelna to není) v podobě černé, litinové, metr a půl vysoké orlice, o jejíž záda je opřena kniha ze které se čte. V chrámu sedí třicetičlenný pěvecký sbor oděný v černém, barokní orchestr oděný v černém, pěvci a pěvkyně oděni v černém a plný chrám posluchačů oděných v černé a šedé. A všichni se tváří, že si vyposlechnou pět, šest taktů, aby se dostali do nálady, a půjdou někoho upálit. Když si člověk uvědomí, že na tom koncertě se sešli posluchači, kteří zamlada upadali do transu při Love, Love Me Do a ňuňali se navzájem při poslechu Hey Jude… Ale tohle téma si nechám pro jiné povídání.

And that’s all folks. O Londýně by se určitě dalo psát dlouho a dlouze, ale už by to nebyly jenom střípky, nýbrž zvířecky nudné pojednání, čemuž se autor vyhýbá jak čert kříži.

Doba vymknutá z kloubů šílí…

Tak politická a společenská situace ve střední Evropě se nijak neuklidňuje.
Ani u nás, ani na Slovenskuˇ, někteří nechtějí respektovat výsledky voleb a tvrdí, že „půl národa“.Viděl jsem anketu(1700 respondentů) o odchodu TOP09, pod vedením M.Němcové z inaugurace (  ZDE* ) , kde to schvaluje 20% a 80% to neschvaluje.
Místo vzpomínek na německou okupaci  šla mládež protestovat proti presidentovi a za ČT. 🙁
A protože polehávám a sedím většinou doma, brouzdám po internetu.A narazil jsem na zajímavou úvahu Davida Martínka, která, myslím si, stoji za přečtení a diskusi: Křivé zrcadlo protestů .

PS.
tzv. „demokratické strany“ to dokázaly a dovedly situaci k tomu, že budeme mít (zcela demokraticky) vládu ANO se socany s podporou komunistů.
Teď už jen čekám, kdy přijde Babiš se slovy:
„práve sa vracám z Hradu od presidenta a mohu vám sdělit, že  pán president všetky moje návrhy, tak jak byly podány, prijal!“

Návštěva divadla

Ptakopysk podivný, únor 2018

Sedím na zámeckém chrliči, deprese na mě leží jako černý sametový plášť a teskně vyju na měsíc. Chvílemi mnou prochvívá zimničný třas, oční víčko nekontrolovaně škube a z koutku úst vytéká slina. Ale vraťme se na počátek.

To se jeden rok nemodlíte, pácháte skutky a trest na vás dopadne nemilosrdně a znenadání. Pod vánočním stromečkem na vás čeká obálka. Nenápadná, bílá, s natištěným parohatým sudokopytníkem neurčité čeledi. Parohům nevěnujete pozornost, opatrně rozbalíte a zahlédnete obsah. Vstupenka…
Hm, letos bude v Čechách ledascos. Přijede stařičký Don Airey, pak se objeví Deep Purple, přijedou Judas Priest a Megadeth, Iron Maiden, Progress slaví padesátku… no… vzhledem k tomu, že vstupenka vypadá dosti stroze a jeden potomek holduje vážné hudbě, mohl by to být koncert toho srandovního šoumena André Rieu, nebo nedej bože nějaká vážná hudba. Mám někde v podvědomí, že se v roce 2018 bude dávat Má vlast. Nenápadně se snažím odplivnout do všech světových stran, abych zahnal zlé duchy. Poněkud vyděšen vytahuji vstupenku z obálky – Stavovské divadlo, Valmont. No, ty vole….
Snažím se zaujmout stabilizovanou polohu, protože zničehož nic padnout xichtem do stromečku se vstupenkou do lóže Stavovského divadla v ruce mi nepřipadá jako adekvátní reakce, nad kterou by dárce nějak jásal. Vstupenku založím na nástěnku s tichou nadějí, že se během dvou měsíců může stát ledascos. Divadlo může vyhořet, koneckonců nebylo by to poprvé, může v ansámblu vypuknout morová epidemie, vstupenka se může ztratit. Naděje postupně slábla a chřadla, až uchřadla.

V onen den, odebral jsem se na určené souřadnice umyt, oholen, oděn v čistý slušný oděv, jak bylo napsáno v propozicích na vstupence. Venku mobilně telefonovali ti, jimž nepřišla druhá polovička jejich já a mezi nimi se prodíraly dvojice jdoucí dovnitř. Maličko mě vyděsila představa, co může čekat uvnitř, když se diváci bojí vstoupit dovnitř sami. Nervózně jsem se rozhlédl. V Rytířské ulici kdosi stál. Tvářil se, že je Emo, ale modř v jeho vlasech byl odlesk modré části spektra neonů. Mrtvolně bledá tvář se žhnoucími rubíny očí, iluze černého kabátu na paty, černé rukavice zakrývající to, co nemá být vidět. Sáhl jsem podvědomě do kapsy a nahmatal minci. Stáhl rukavici, zdvihl průhlednou ruku a zavrtěl hlavou. Ode mě minci nepřijme. Nekonečné bloudění v mlhách na břehu řeky Styx…
Moje paní se na mě netrpělivě otočila a já udělal první krok do útrob kulturního zařízení. Na vstupu jsem byl čtečkou odpípnut jako dvacet deka tlačenky a nadirigován do druhého podlaží. Cestou jsem proplul bufetem, kde milovníci kultury zdatně tankovali bílé a červené víno a vznešeně hovořili. Nějak se mi vybavil Josef Dvořák a jeho zamyšlení na téma znalců Uměleckých Děl: „Mifsře… mifstře… a toho Husa – toho nakonec upálej???“ Nechal jsem si to pro sebe a stoupal jsem dále do výšin. V příslušných výšinách jsem byl převzat dalším služebným duchem, přesněji řečeno duchyní, a odeslán do příslušných dveří. Všimněte si – pořád ještě pohoda, pohodička. Potměšilý osud takto ukolébává své oběti, zatímco si vkládá do boxerských rukavic koňské podkovy.

Za příslušnými dveřmi pohodička maličko ubyla, neboť jsem se ocitl, tak řečeno, v nitru kulturního zařízení. Teď nastala ta pravá chvíle na psychoanalýzu. Já osobně nemám rád nitra kulturních zařízení. Ještě tak jsem ochoten akceptovat nejniternější nitra, tedy prostory technické, kde se nacházejí nejrůznější hejblata, vehementy, fórychtuňky, foršteluňky, šlauchy, šajny, protože v podobných prostorách jest mi dáno občas pobývati, vehementy štelovati a rychtovati, či nejrůznější čurapajzlíky nastavovati, aby zdatní mužové a mámivé čarodějky světa uměleckého měli ke své práci optimální podmínky. Ale nitra určená pro veřejnost, to je něco jiného. V podstatě se mi svět zmenší do krabice půl metru na půl metru, přičemž já přesahuji přidělený prostor díky tomu jak mi narostl femurus et articulatio humeri všemi směry. Rázně mi ubyde kyslíku, protože divadelní vzduchotechnika pomocí selektivních nanofiltrů z přiváděného vzduchu odfiltrovává zmíněné molekuly a vrací je zpět do okolního ovzduší jako balastní látku. Naopak přibyde tepla, neboť vědecky bylo zjištěno, že kulturní zážitek lze absorbovat při teplotě vzduchu 25° Celsiových a výše. Čím tepleji, tím intenzivnější zážitek je. Ještě bych dodal, že každé divadlo disponuje specifickým prachovým spektrem. Z toho plyne i jeden z důležitých úkolů herců – během představení vířit prach tak, aby oblaka dosáhla až nahoru na galerii a aby ani diváci na nejlevnějších místech nebyli o plný zážitek prachového bouquet garni ochuzeni. Velmi intenzivně se prachové problematice věnoval pan Munzar, když si v Činohře Národního divadla střihl režijně i herecky Lva v zimě. On dílo uchopil takovým specifickým způsobem – vždy, když nazrál okamžik a postava se ocitla v podřízeném postavení, tak aby situaci pochopil i hluchej, Muznar hercem fláknul o zem. Samozřejmě, že ne in persona, že by jako hlavní postavy Richard, nebo Jindřich II. vedlejší postavu uchopily za klopy a majzli s ní o podlahu. Kdepak, pánové Luděk Munzar a René Přibil byli herci kultivovaní. Vedlejší postavy to prostě dostaly od pana Munzara rozkazem jako režijní pokyn. Vedlejší postavy ztvárňovali vesměs herci mladí, perspektivní, chtějící to někam dotáhnout, takže sebou o prkna činohry mlátili, až se ze spár mezi fošnami, jež znamenají svět, zvedala oblaka prachu a první řady přízemí se ztrácely v šerosvitu kvality takměř caravaggiovské. Ale to jsem odbočil.

Vraťme se do lóže ve druhém patře Stavovského divadla. Zbaven přepravního obalu, usadil jsem se na bidýlko sedadla v druhé řadě, nasál ovzduší a nechal neuronové spoje, aby přešly do stand-by režimu kvůli úspoře kyslíku. Diváctvo hlasatelem bylo upozorněno, aby vypnulo své mobilní telefonní přístroje, schovalo fotoaparáty a kamery, načež byly vypnuty hledištní pohlcovače tmy a ozvala se hudba. Osvětlovač napálil bílou spotovku na střed jeviště. Uplynulo několik milisekund, než se upravila rohovka, aby příslušná ganglie mohla vyhodnotit informaci posílanou z očních bulev. Během těch několika milisekund si Osud utáhl tkaničky rukavic, napřáhl se, a …

Je to balet!

Úder dopadl. Neuronové spoje se začaly rozpadat, srdce začalo vysazovat, čivy ochořely a okončetiny se začaly nekontrolovaně chvět.

Ale nebyl to čistý K.O. Proces mého rozpadu se zastavil. Zrakový nerv v posledním záchvěvu poslal informace centrále a ta vyhodnotila, že je to nějaký nezvyklý balet. Není klasický. Nejsou tam tanečníci v harapeskách obtahujících do posledního detailu jejích moudí, ani plasticky vykreslující každé sevření němých tváří, nejsou tam uniformní tanečnice s napajcovanými obličeji postav z čínské opery. Z kostýmů se dá poznat kdo je kdo, dokonce se po jevišti pár civilistů fláká zcela nebaletním pohybem. A co mě překvapilo nejvíc, to byl čtený komentář. V prvním poločase ho bylo více než ve druhém, kde se autor evidentně domníval, že divák vklouzne do děje natolik, že ve druhém poločase bude dokonale kapírovat, o co běží. Já osobně u baletu považuju za unfair, že někde v záhlaví průběžně neběží titulky. Mám na mysli něco jako headline na zpravodajském kanálu. Protože když postavy dělají takové ty pohyby rukama – přiznávám, že jsem to naživo viděl poprvé – snažil jsem se to dekódovat na základě znalostí nabytých sledováním akčních filmů. Poté, co mi vyšlo při diskusi markýzy de Merteuil s paní de Tourvel něco ve smyslu „Je jich tam šest, já tam vlítnu, sejmu toho vlevo a ty postřílíš zbytek“ jsem dekódování vzdal.

V poločase jsem vyrazil do bufáče. Ne proto, abych holdoval chlebíčkovému obžerství, či drže sklenku na patku vznešeně konverzoval, to ani omylem, spíš jsem vyběhl tak nějak z radosti, z nadšení nad tím, co všechno dokáže můj organismus vydržet, aniž by se rozpadl na nechutnou mazlavou hmotu jako mesmerizovaná mrtvola egyptského faraona poté, co na ni přestalo působit kouzlo nekromanta. A mimoto jsem se chtěl podívat, co skrývá Mozartův salonek za bufetem. Úplně jsem užasl. Udělali mi radost ve Stavovském divadle. Na zdi Mozartova salonku totiž visí Bedříšek, hmmm, ehm – tedy visí tam portrét Bedřicha Smetany v nejlepších letech a pod ním vitrína s komentářem k jeho velmi úspěšnému nastudování Mozartova Dona Giovanniho. Evidentně se Smetanovo pojetí vymykalo tehdejšímu stylu, protože se dochovala korespondence o technice… ale už zase ujíždím bokem. Zkrátka těšil jsem se z expozice, než zazněl signál k nástupu do druhého poločasu. Už jsem předeslal, že komentářů rapidně ubylo, ale přibylo akce, šermířských soubojů, dokonce i otevřeného ohně bylo na jevišti přehršel, takže i nechápající primitivní organismus se zabavil. Jak dopadne Valmont asi víte. Maličko ve smyslu severských, či germánských ság. Kdekdo umře. Jedna věc je zvláštní – občas si po shlédnutí díla povzdechnu, že je škoda, že nesejmuli obzvláště zavrženíhodným způsobem scénáristu, či režiséra, ale u tohoto představení mi to na mysl nepřišlo. Když jsem byl proudem diváků vyexportován na ulici, do plic nasál osvěžující kombinaci přízemního ozónu, oxidů dusíku a mikrosazí a znovuoživlý steampunkový arithmometr instalovaný mezi mýma ušima se z volnoběhu rozeběhl do pracovního tempa, jsem si uvědomoval, že jsem v Praze, pamatoval jsem si, kde mám auto a že dáma vedle mě je moje paní. Vykročila vpřed, zatímco já jsem se zadrhl na chodníku s očima upřenýma do Rytířské. Byl tam. Stál pod krákorci bočního balkónu a čekal. Stín s rubínovýma očima mihotající se ve frekvenčním světle neonů z Havířské. Zdálo se mi, že zachytil můj pohled, zhnuseně si odplivl a zmizel v krajkách mřížoví pod schody. Utrpěná destrukce mé neuronové sítě evidentně proběhla v rámci běžného působení entropie a ještě nenastal čas pro bloudění v mlhách Hádovy říše.

Měsíc svítí, chrlič pode mnou znuděně zírá do stříbřité krajiny, odkudsi z dáli na mé vytí odpovídá jakýsi osamělý vlkodlak. Slinu jsem utřel do rukávu sametové deprese a vypadá to, že zítra ráno vyjde slunce a že o uplynulém večeru asi něco napíšu…