Zavřou nám pana prezidenta? A co my?

V dobrém rozmaru zas někde porozprávěl. Tentokrát prý že Turci a Turecko jsou faktickým spojencem Islámského státu.

Což o to, jenže takováhle prohlášení nepodšprajcovaná  klackem nám nemusejí udělat dobře. Přinejmenším obchodně. Sice je příjemné dělat ramena a něco takového plácnout, zvlášť když se státník rád poslouchá a má vybrané publikum. Jenže na výměnu plenek z toho nakonec může být podhradí. Pragmaticky a prakticky vzato, tudy cesta nevede.

Ano, Turecko opustilo cestu zakladatele moderního sekulárního Turecka,  Kemala paši, zvaného Atatürk, třebaže se k němu pokrytecky hlásí, využívá IS pro své záměry a vnitřně se islamisticky radikalizuje. Jeho vývoj znepokojivě připomíná vývoj německý ve třicátých letech. O to víc, že má nejsilnější armádu v evropské části NATO. Jenže tuhle situaci je nutno řešit ne takovými prohlášeními z neudržení vnitřního přetlaku, nýbrž politicky s nejbližšími reálnými spojenci i s využitím transatlantického zájmu. Hledáním si nejbližšího přirozeného skutečného  spojence. Přinejmenším mu neokopávat kotníky.

Protože, a ne že ne, islám, navíc naroubovaný na cizozemské lokální kultury, jejichž je transportérem, svými zvyklostmi naprosto neslučitelnými s naší, je neslučitelný s tradiční historickou evropskou kulturou, kterou přes všelijaké rozdíly i rozpory sdílíme od západu na východ, od severu k jihu. Je v rozporu s našimi zájmy aby se tato společná kultura oslabovala, aby se její prostor zmenšoval. Kultura neexistuje sama o sobě, ale žije prostřednictvím svých nositelů. Je nutno ji bránit nejen vně, ale i posilovat uvnitř. V každodenním všedním životě. Ubývá a oslabuje tak jak ubývá jejích nositelů a tak jak v nich samých nejen oslabuje, ale i aktivně je oslabována podle hesla „Rozděl a panuj“. Není nutno zříkat se všeho exotického z exotických kultur, ale ono je vhodné užívat střídmě, tak jako koření. Jedno je jako turista navštívit vzdálené země, jiné je přijmout tamní kulturu se vším všudy. Tedy i se všemi jejími důsledky. Co někdo sám zvolí pro sebe, protože mu to tak třeba i dočasně, v romantickém poblouznění připadá zajímavé, ovšem než ho dostihne realita s tím spojená, nemusí být prospěšné pro ostatní. Jestliže někomu islám vyhovuje, má svobodu vycestovat a žít v tamní kultuře bez nebezpečí, že jako odpadlík od naší kultury bude zabit. Jestliže pozná svůj omyl, smí se svobodně vrátit a žít tak jako před tím. Pro naši kulturu je to přirozené. Ne pro islám,  ze kterého není cesty zpátky.

Otevřeně, islám je invazivní cizorodou monokulturou (třebaže s dávným společným základem), přirozeně odolávající multikulturalitě. Protože z principu svého základu a fugování je nemultikulturalizovatelný. Nelze mu čelit roztříštěnou multikulturalitou v globálním smyslu nahrazující přirozenou kulturu zdejší, historicky zakotvenou, prostupující každodenní život a proto přirozeně rezistentní. Je neslučitelný nejen s kulturou našeho národa a ostatních evropských národů v kulturně etnickém smyslu, ale i s pojetím národa v politickém smyslu, tak jako například ve Spojených státech amerických, s pojetím, ke kterému směřuje, třebaže ve vzdáleném horizontu, pokud vůbec, Evropská unie. Jeho prosazované principy nejsou slučitelné s tamní ústavou. Stejně jako s ústavou naší. Důkazem toho jsou poměry tam, kde islám převládá, či dokonce vládne, které jsou v protikladu s našimi poměry. Přijmout islám či strpět ovládnutí zdejšího dosavadního kulturního prostoru, neznamená, že i nadále budeme mít vepřoknedlozelo a zapíjet je pivem. Nanejvýš kozoknedlozelo a zapíjet je nealkoholickým pivem. Vyjma ramadánu. O něm od rána do večera o hladu a žízni. Bez slibu, že za odměnu spatříme zlatého velblouda. Proto je třeba se starat, aby k takové změně poměrů nedošlo.

Přirozeným spojovatelem novodobé evropské civilizace bylo křesťanství. Je pozorovatelné, že multikulturalismus oslabující a erodující kulturu, kterou třebaže při zachování její žádoucí rozmanitosti lze nazvat evropskou, nastoupil s úpadkem křesťanství, klíčového spojovatele bez ohledu na jeho směry, konfese a rozpory mezi nimi. Že křesťanství upadá, je vinou i církví, neschopných modernizace, žijících jako by stále ve starověku a středověku, s vyprázdněnými mechanistickými rituály, neschopných oslovit širokou veřejnost. Veškeré osvícenství bylo a je přijímáno s odporem, pod vnějším tlakem rozporu mezi hlásaným a mezi  pozitivním poznáním. To se týká především církve katolické, globálně i lokálně. K tomu, byť jako agnostik, avšak sdílející tuto kulturu jako „kulturní křesťan“ poukazuji na tezi, že „Otázka národní jest především otázkou náboženskou.“ V tom smyslu, tradiční česká národní kultura, nemyslím tím kulturu hipstersko kavárenskou, východně „filozofické“, stravovací a podobné experimenty, projevující se průvody prapodivných figur demonstrujících a adorujících problémy samých se sebou, je s islámem naprosto neslučitelná. Ostatně, s takovou by skončili tak jak končívají tam. Ukamenováním jak o v Afganistánu, zbičováním, s useknutou hlavou, jako V Saúdské Arábii,  oběšeni na jeřábu jako v Íránu.  Zachování národní identity, mimo jiné, závisí na schopnosti odolávat islámu šířícímu se prostřednictvím jeho nositelů zvenčí i jeho nákazou uvnitř, v extrémních případech se projevující zverbováním pro Islámský stát. Přirozeně nejohroženějšími, protože nejmanipulovatelnějšími, jsou mladí lidé, hledající a učící se svoji životní roli.

A co my? Pro posílení obranyschopnosti evropské a naší národní kultury je zásadní její posilování zevnitř. Pozitivní. A s nejbližšími i vzdálenějšími sousedy sdílení společného či podobného. Ne plýtvání silami a časem na spílání, na hanobení „cizího zboží“ a vydávat se tak všanc nebezpečí od majitelů patentu na pravdu, lásku, stát, obsah hrnců a vůbec na všechno. Dnes takový, zítra makový. Nejen proto, že na rozdíl od pana prezidenta nemáme imunitu. Především proto, že pliváním do cizí polévky se naše polévka nevylepší. Základem je posilování kultury vlastní. Ne velkými řečmi, ale drobnou, usilovnou, každodenní pozitivní činností ve všech oblastech. Obyčejným všednodenním životem. Plným užíváním svobody tak činit. Tuto svobodu si hájit a nestrpět její rušení. Ničím a nikým.

 
Schumacher

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Šumavák. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

231 komentářů u „Zavřou nám pana prezidenta? A co my?

  1. 151
    Zpátečník says:

    Tak teď opravdu nevím, Martino, o církvi jsem se v tomto vlákně nevyjadřoval vůbec nijak; nebo ano?

    Jinak ale určitě máte pravdu, že v mém myšlení, projevu a chování leccos dekadentního asi bude. Holt žijeme v prostředí civilizace, která sice nepochybně dosud má zdroje, s jejichž užitím by se mohla zotavit, přežít a vzkvétat, snad i šanci tak učinit, přesto však v mnoha ohledech vůčihledně chřadne, zmírá a zaniká. Pak je těžké po člověku chtít, aby psal se stejným optimistickým zápalem jako Edison, když čerstvě rozsvítil žárovku, nebo jako bratří Wrightové po svém prvním letu… Ledaže by byl slepý k okolí a zhola neschopen vnímat jej obklopující a vše prostupující (dusivou, až dávivou) atmosféru.

    To, že se zabývám věcmi, které Vám (jak jsem vyrozuměl) připadají jako nepodstatné a zavádějící subtilnosti, možná ale není důsledkem (jen) mé dekadence. Kdybych totiž byl živ ještě dvacet let, důsledky jevů, o kterých zde (jako vždy marně) píšu, se mi s nevyhnutelnou jistotou sesypou na hlavu. Potíž je v tom, že ony samotné jsou založeny poměrně hluboko, nejsem schopen proti nim mnoho dělat a nemám kam před nimi odejít (leda snad – a nanejvýš dočasně – do vnitřní emigrace, která Vám snadno může připomínat právě dekadenci). Jediné, co mohu, je pokoušet se nahlížet do těch hlubin, v nichž zkurvenost systému a doby koření. Na povrchu s ní nezmohu pranic, a Vy (aniž bych Vás chtěl jakkoliv podceňovat) ani ostatní laskaví čtenáři také ne.

    Naopak, chcete-li pravou dekadenci (s mírným šmrncem surrealismu), poslužte si prosím např. zde: https://www.advojka.cz/archiv/2016/6/ruce-basniku-idiot-dycha

  2. 152
    Josef Cholévka says:

    Dobrý den pane Šumavák.

    Josef Cholévka pořád existuje, jen jen přestalo bavit být jedincem destrujícím, protože má dost sil, aby dokázal bojovat reálnými argumenty proti reálným protivníkům. Je to obtížnější úkol, ale má smysl. Parodujících lidí minulost či současnost dnes hodně (a díky za to), ale lidí kteří dokáží vážně ukázat zrůdnost liberální demokracie dneška je je zatím málo a tak se k ním připojuji, dnes jako Franta.

    František Potřebný

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *