Ukrajina

Dušan Neumann

Střízlivý rozbor z pera Anatola Lieuvena z prestižního amerického magazinu Foreigh Policy

Při popisování Putina a jeho nejbližšího okolí si často vzpomenu na poznámku Johna Maynarda Keynese o Georgesi Clemenceauovi, francouzském premiérovi za první světové války: že to byl člověk v deziluzi, který „měl jedinou iluzi – Francii“.
Něco podobného by se dalo říci o ruské vládnoucí elitě a pomáhá to vysvětlit děsivě riskantní kolektivní hazard, který podnikla invazí na Ukrajinu. Možná jsou bezohlední, chamtiví a cyničtí – ale nejsou cyničtí vůči myšlence ruské velikosti.
Západní média používají termín „oligarcha“ pro označení superbohatých Rusů obecně, včetně těch, kteří nyní zcela nebo z velké části žijí na Západě. Tento termín se etabloval v 90. letech 20. století a ještě dlouho poté jím byl označkován každý bohatý ruský podnikatel. Za prezidenství Borise Jelcina skutečně ovládala malá skupina bohatých podnikatelů stát, který ve spolupráci s vysokými úředníky drancovali. Tuto skupinu však Putin během prvních let své vlády rozprášil.
Tři ze sedmi nejvýznamnějších „oligarchů“ se pokusili Putinovi politicky vzepřít. Boris Berezovskij a Vladimir Gusinskij byli vyhnáni do zahraničí a Michail Chodorkovskij byl uvězněn a poté vyhoštěn. Ostatním a jejich četným méně významným protějškům bylo umožněno ponechat si své podniky v Rusku výměnou za bezpodmínečnou veřejnou podřízenost Putinovi. Když se Putin po zahájení invaze na Ukrajinu setkal (prostřednictvím videa) s předními ruskými podnikateli, nebylo pochyb o tom, kdo dává rozkazy.
Silou, která zlomila oligarchy, byla bývalá KGB, reorganizovaná v různé nástupnické bezpečnostní služby. Sám Putin samozřejmě z KGB vzešel a velká většina vrcholné elity pod Putinovým vedením pochází z KGB nebo přidruženého zázemí (i když ne z ozbrojených sil).
Tato skupina zůstala pod Putinem pozoruhodně stabilní a homogenní a je (nebo byla) mu osobně blízká. Pod jeho vedením drancovali svou zemi (ačkoli na rozdíl od Jelcinových oligarchů si většinu svého majetku ponechali v Rusku) a podíleli se na jeho zločinech nebo s nimi souhlasili, včetně největšího z nich, invaze na Ukrajinu. Opakovali Putinovu štvavou propagandu proti Ukrajině i jeho odsudky západní dekadence.
Vzhledem k tomu, že se Rusko propadá stále hlouběji do válečných bažin a do hospodářské krize, je hlavní otázkou, zda – pokud se válku nepodaří rychle ukončit diplomaticky – mohou Putina odstranit (nebo přesvědčit k odstoupení) samotné ruské elity, aby se pokusily vyprostit Rusko i sebe z jámy, kterou jim vykopal. Abychom mohli posoudit, jaké jsou k tomu šance, musíme pochopit povahu současných ruských elit, a především Putinova nejbližšího okruhu.
Aby ilustroval hloubku ruské katastrofy devadesátých let a ztotožnil se se všemi, kteří jí trpěli, Putin uvedl, že se v jedné fázi – ještě jako podplukovník KGB – snížil k tomu, že si přivydělával jako taxikář na volné noze. To je docela věrohodné. Když jsem v roce 1994 pracoval jako novinář pro The Times v Rusku a bývalém SSSR, byl mým řidičem na severním Kavkaze bývalý major KGB. „Mysleli jsme si, že jsme páteří Sovětského svazu,“ řekl mi trpce. „Teď se na nás podívejte. Praví čekisti!“ odfrkl si.
„Pravý čekista“ (nastojaščij čekist) byla sovětská propagandistická fráze zahrnující vlastnosti jako bezohledná disciplína, odvaha, ideologická oddanost a čestnost, které byly údajně charakteristické pro Čeku, první sovětskou tajnou policii vytvořenou Leninem a jeho spolupracovníky.
Stalo se to předmětem mnoha sovětských vtipů, ale není pochyb o tom, že Putin a jeho nejvyšší elita se v tomto světle nadále vidí jako páteř Ruska – i když se zdá, že Putin, který je všechno, jen ne revolucionář, se mnohem silněji ztotožňuje s bezpečnostními elitami carského Ruska, než toho sovětského.
Zajímavou ilustrací toho je film Svaz spásy (Sojuz spasenije, 2019) o radikálním povstání děkabristů z roku 1825, natočený s podporou ruského státu. Ke značnému šoku mých starších ruských přátel, kteří byli za komunismu vychováni v úctě k děkabristům, jsou hrdiny tohoto filmu car Mikuláš I. a loajální carští generálové a úředníci, kteří proti povstalcům bojovali za zachování vlády a pořádku.
Ačkoli nashromáždili obrovskou moc a bohatství, Putin a jeho nejbližší okolí zůstávají silně rozhořčeni způsobem, jakým se v 90. letech zhroutil Sovětský svaz, Rusko i jejich vlastní organizace – a velká moc v kombinaci s velkou záští je jednou z nejvýbušnějších směsí v domácí i mezinárodní politice.
S tím, jak postupně sílily Putinovy autokratické tendence, začala skutečná moc (na rozdíl od bohatství) v systému stále více záviset na neustálém osobním přístupu k prezidentovi; a počet těch, kteří takový přístup mají, se zúžil – zejména poté, co strach z covidu vedl Putina k drastické osobní izolaci – na hrstku několika blízkých spolupracovníků.
V prvních letech své vlády mohl být Putin (který byl služebně mladým důstojníkem KGB) považován za „prvního mezi rovnými“ v rámci špičkové elity přátel a kolegů. Dnes už tomu tak není. Stále častěji jsou i silovici veřejně degradováni na služebníky autokrata – jak názorně ukázalo Putinovo ponižování šéfa zahraniční rozvědky Sergeje Naryškina na televizním zasedání Rady národní bezpečnosti v předvečer války. Takové pohrdavé chování vůči nejbližším stoupencům by se Putinovi mohlo vymstít, jako se to stalo už mnoha autokratům v minulosti.
Nejbližší okruh tvoří ministr obrany Sergej Šojgu (bývalý ministr pro mimořádné události, který nikdy nebyl vojákem), Nikolaj Patrušev, bývalý šéf domácí rozvědky a nyní tajemník Rady národní bezpečnosti, Naryškin a Igor Sečin, bývalý místopředseda vlády, kterého Putin jmenoval do čela ropné společnosti Rosněfť. Pokud do tohoto nejbližšího někdy patřili vrcholní ekonomičtí představitelé s „vlasteneckými liberálními“ sklony, byli z něj dávno vyloučeni.
Tito muži jsou v Rusku známí jako „siloviki“ – „muži síly“. Mezi siloviky a širšími ruskými elitami – rozsáhlými a velmi nesourodými a nejednotnými kongregacemi bohatých podnikatelů, vysokých úředníků mimo užší okruh, vedoucích představitelů médií, nejdůležitějších generálů, vlasteneckých intelektuálů a pestré party lokálních prominentů, poskoků a agentů, kteří tvoří vedení Putinovy strany Jednotné Rusko – je třeba vést jasnou linii.
Mezi některými širšími ruskými elitami je již patrné znepokojení nad invazí na Ukrajinu a jejími důsledky. Přirozeně to začalo u ekonomických elit, vzhledem k jejich životním zájmům na obchodu se Západem a pochopení katastrofálního dopadu západních sankcí na ruskou ekonomiku. Roman Abramovič, jehož nespokojenosti si nešlo nevšimnout, když hledal kupce pro fotbalový klub Chelsea, tento týden zjistil, že prodej byl zastaven, protože mu byla zmrazena jeho aktiva ve Spojeném království. Michail Fridman, předseda společnosti Alfa Group (již západní sankce těžce zasáhly) a jeden z přeživších „oligarchů“ z 90. let, vyzval k brzkému ukončení války, stejně jako hliníkový magnát Oleg Děripaska.
Pokud nedojde k mírové dohodě a válka se protáhne do krvavého patu, ekonomika prudce poklesne a životní úroveň ruského obyvatelstva se citelně sníží, čímž se nevyhnutelně radikálně rozšíří veřejné protesty, státní represe a pokusy státu o drezírování a vykořisťování byznysu, a tím i nespokojenost širších elit.
Ty však postrádají kolektivní instituce a, což je možná ještě důležitější, kolektivní identity, které by jim umožnily snadno se spojit a Putina sesadit. Dumu neboli dolní komoru ruského parlamentu mi jeden ruský přítel výstižně popsal jako „kompost plný různých druhů shnilé zeleniny“. To je trochu nelaskavé – v Dumě sice zasedají slušní lidé, ale bylo by marné hledat v ní jakékoliv politické vůdce.
Armáda, která by jinde ve světě byla institucí iniciující převrat, byla cílevědomě depolitizována, nejprve sovětským státem a nyní tím Putinovým, výměnou za rozsáhlé státní financování. Nyní se zavázala k vojenskému vítězství na Ukrajině, nebo alespoň k něčemu, co lze jako vítězství prezentovat.
Na druhou stranu Putinova bezohledná čistka ve vyšších armádních kruzích spolu se zjevnou nekompetentností, s níž vrchní velení řídilo invazi na Ukrajinu, může v budoucnu vést ke značné nespokojenosti v armádě, včetně generálů nižších hodností. To znamená, že armáda se sice sama proti Putinovi neobrátí, ale je také velmi nepravděpodobné, že by ho zachránila.
Jeden z nejúčinnějších tlaků na Putinovu elitu mohou vyvíjet jejich vlastní děti. Téměř všichni rodiče vyrostli a začali svou kariéru v posledních dekádách Sovětského svazu. Jejich děti však v mnoha případech získaly vzdělání a žily převážně na Západě. Mnozí z nich souhlasí, alespoň v soukromí, s Jelizavetou Peskovovou, dcerou Putinova tiskového mluvčího Dmitrije Peskova, která proti válce protestovala na Instagramu (pak příspěvek rychle smazala). Rodinné večeře doma u Peskovových jsou jistě v těchto dnech zajímavé.
Silovikové jsou však s Putinem a válkou natolik spojeni, že změna ruského režimu by musela zahrnovat odstavení většiny z nich od moci, eventuálně výměnou za slib, že nebudou zatčeni a zachovají si své majetky (takovou záruku dal Putin svému předchůdci Jelcinovi).
Přesto tato změna může trvat dlouho. Siloviki byli jsou poměrně správně vykreslováni jako hluboce zkorumpovaní – ale jejich korupce nese zvláštní rysy. Vlastenectví je jejich ideologií a sebeospravedlněním jejich nesmírného bohatství. Jednou jsem si u šálku čaje povídal s bývalým vysokým sovětským úředníkem, který udržoval kontakty se svými starými přáteli z Putinovy elity.
„Víte,“ uvažoval, „za sovětských časů byla většina z nás opravdu celkem spokojená s dačou, barevnou televizí a přístupem do speciálních obchodů s některým západním zbožím a dovolenou v Soči. Byli jsme naprosto spokojení a srovnávali jsme se jen s ostatními občany, ne se západními elitami.“
„Dneska mají silovici samozřejmě rádi svůj západní luxus, ale nevím, jestli je všechno to kolosální bohatství dělá šťastnějšími, nebo jestli jsou pro ně nejdůležitější peníze samotné. Myslím, že jedním z důvodů, proč kradou v takovém měřítku, je to, že se považují za představitele státu a mají pocit, že být chudší než banda podnikatelů by bylo ponížením, dokonce jakousi urážkou státu. Dříve platilo, že úřední hodnost vám dávala nejvyšší postavení. Nyní musíte mít k hodnosti i obrovské množství peněz. To je to, co s ruskou společností udělala devadesátá léta.“
Silovikové přirozeně lpí na myšlence veřejného pořádku, na pořádku, který zaručuje jejich vlastní moc a majetek, ale který je také podle nich nezbytný k tomu, aby Rusko neupadlo zpět do chaosu 90. let a ruské revoluce a občanské války. Katastrofa 90. let podle nich zahrnovala nejen katastrofální úpadek státu a ekonomiky, ale i společensky destruktivní morální anarchii – a jejich reakce nebyla nepodobná reakci konzervativní americké společnosti na 60. léta nebo konzervativní německé společnosti na 20. léta.
V tomto ohledu mají Putin a silovici opravdové sympatie velmi velké části ruského obyvatelstva, které zůstává silně rozhořčeno – jak nad způsobem, jakým byli v 90. letech zrazeni a okradeni, tak nad tím, co vnímají jako otevřené pohrdání, které vůči obyčejným Rusům projevují liberální kulturní elity t Moskvy a Petrohradu.
Při jedné nezapomenutelné příležitosti v polovině 90. let jsem byl požádán, abych po večeři přednášel na konferenci pořádané přední západní bankou pro západní investory a ruskou finanční elitu. Večeře se konala ve známém moskevském nočním klubu. Když mi vypršel čas, nikdo se nepokusil dát mi to najevo. Namísto toho za mnou najednou začala znít jazzová verze sovětské vlastenecké písně a na pódiu objevil někdo v medvědím kostýmu, mávající ruským vojenským praporem a vedoucí za sebou řadu tanečnic oděných do velmi zkrácených parodií národního kroje.
Tváří v tvář této konkurenci jsem se ani nepokusil pokračovat ve svém pečlivě promyšleném projevu, ale zmateně jsem se odebral ke svému stolu. Najednou jsem měl mrazivě studený pocit. Vzpomněl jsem si na scénu z filmu Kabaret z roku 1972, odehrávající se v nočním klubu ve výmarském Berlíně nedlouho před nástupem nacistů k moci, v níž tanečníci předvádějí před chichotajícím se publikem parodii na přehlídku slavného německého vojenského pochodu. Přemýšlel jsem, zda i v Rusku bude za všechno to veselí vystaven strašlivý účet – a obávám se, že Ukrajina a ruští vojáci ho nyní platí.
Jedním z nejhorších důsledků této války bude hluboká a dlouhodobá izolace Ruska od Západu. Domnívám se však, že Putin a silovici (i když v širších elitách jich mnoho není) tuto izolaci vítají. Začíná jim imponovat čínský model: nesmírně dynamická ekonomika, disciplinovaná společnost a rostoucí vojenská velmoc, které s železnou kontrolou vládne dědičná elita, jež spojuje obrovské bohatství s hlubokým vlastenectvím a prosazuje myšlenku Číny jako samostatné a nadřazené civilizace.
Možná chtějí, aby Západ natlačil Rusko do náruče Číny, a to i přes riziko, že se tím Rusko stane závislým na Pekingu. A samozřejmě věří, že válka na Ukrajině upevní vlastenecké cítění v Rusku na podporu jejich vlády a také jim umožní, aby se ve jménu podpory válečného úsilí zapojili do zesílených represí. Tyto represe již začaly: v Rusku byly uzavřeny poslední nezávislé sdělovací prostředky a zákony trestají jakoukoli kritiku války jako vlastizradu.
Především z hlubokých historických, kulturních, profesních a osobních důvodů jsou silovici a ruská oficiální elita obecně zcela a neodvolatelně oddáni myšlence Ruska jako velmoci a jednoho z pólů multipolárního světa. Pokud v to nevěříte, nejste součástí ruského establishmentu, stejně jako pokud nevěříte v globální prvenství USA, nejste součástí amerického zahraničního a bezpečnostního establishmentu.
Místo Ukrajiny v této doktríně přesně vystihl bývalý poradce USA pro národní bezpečnost Zbigniew Brzezinski: „Bez Ukrajiny přestává být Rusko euroasijským impériem.“ Ruský establishment s ním zcela souhlasí. Přinejmenším posledních 15 let také souhlasí s tím, že záměrem Ameriky je zredukovat Rusko na podřízenou velmoc třetího řádu. V poslední době dospěli k závěru, že Francie a Německo se USA nikdy nepostaví na odpor. „Pro Západ máme jen nepřátele,“ jak mi v roce 2019 řekl jeden intelektuál z establishmentu.
Ruský establishment považuje podporu ukrajinského nacionalismu za klíčový prvek protiruské strategie Washingtonu. Dokonce i jinak klidní a rozumní členové ruského establishmentu se vrtěli vzteky, když jsem se v rozhovoru odvážil naznačit, že by pro samotné Rusko bylo lepší nechat Ukrajinu jít. Zdá se, že jsou připraveni v případě potřeby dlouho a bezohledně bojovat, a to za cenu nesmírných nákladů a rizik pro svůj režim, jen aby tomu zabránili.

Příběh inženýra

Dušan Neumann

          Dočetl jsem knihu. Po kolikáté už. Po čtvrté, po páté? Každý asi máme nějakou knížku, která se vryla pod kůži, která nějak ovlivnila běh života. Emigroval jsem s Vančurovým Rozmarným létem  v miniaturním vydání v náprsní kapse.

           Bylo to před internetem, mobilními telefony a dnes už skoro nepoužívanými faxy. Tehdy se ještě psaly dopisy rukou, zalepily do obálky, hodily do schránky a měsíc se čekalo na odpověď. A když přišla, byl to svátek. Nečetly se pouze jednou. Jenže umění psát dopisy odešlo cestou svitkových filmů a logaritmických pravítek.

          Bral jsem tu knížečku sebou jako sošku jazyka do nějž jsem se narodil. Téměř jako andělíčka z náhrobku neboť jsem nevěřil, že se ještě někdy vrátím.

 S tou druhou knihou, kterou jsem právě odložil, jsem se poprvé setkal v kanadském Edmontonu, kde mi ji na  dala paní Hradecká, abych měl po dlouhé hodiny strávené v tatřičce 11 prodírající se severokanadskou prerií k Aljašce co dělat a neusnul.

          Byl  to “Příběh inženýra lidských duší”  Josefa Škvoreckého. Jen si to představte. Zachumlán v aratexech v otevřeném vozítku, v jehož řízení jsme se střídali po 4 hodinách. Saskatchewan. Silnice jako když střelí a nebýt každých padesát kilometrů nějaké silo, zdálo by se, že krajina neubývá. Chvílemi jsem měl pocit, že jdu pěšky, jenže jsem při tom seděl, a tak jsem četl a četl a nemohl se odtrhnout. Hned první věty čtené v té bezbarvé krajině  mi zarezonovaly duší, či co to v nás je a odkud občas vyrazí podnět k husí kůži při spatření obrazu, přečtení několika řádků veršů, poslechu zahlcující melodie..

          “Za oknem , které je úzké a vysoké – skleněná gotická nudle – studený kanadský vichr míchá dvě běloby? Rozbitý sníh, jenž se jako prach sype z černavých mračen nahoře, a sněhový prach , který vichr zdvíhá  z pláně táhnoucí se  od Mississaugy na jih, k jezeru Ontarijskému. Rozbitý sníh víří bílou pustinou, kde není nic, jen pár holých zčernalých stromků. “

          Blížili jsem se k Dawson Creek a přestože byl konec června byla v těchto končinách docela zima a v bezejmených průsmycích občas poletovaly vločky sněhu. Četl jsem ten Opus Magnum a s každou otočenou stránkou jsem si byl čím dál tím více jist, že popisuje i můj nastávající osud jen posunutý o 35 let.

Podobné zkušenosti, podobné zážitky, zklamání  a občas i strach.

           Nevím, jestli jste někdy zažili ten pocit,kdy jste někam přijeli a během chvíle měli dojem, že už jste tam museli někdy dávno být, že je vám tam jako doma. Byl jsem v Americe jen 14 dní a tenhle pocit ve mně sílil ze dne na den. Rok 1978. Za sebou jsem nechal zemi rudého temna post- chartistických represálií, zemi strachu ze sousedů, zemi opatrného hospodského žvatlání, zemi nedůvěry k sousedům a stále častěji i ke kamarádům. O tom všem je Škvoreckého biografický román, který jsem spoluprožíval na sedadle dvouválcové tatřičky, kterou čas nijak nepoznamenal.

          Ještě jsem se vrátil. Nemohl jsem to klukům udělat, abych před Rozvadovem vysedl a nechal je vjet do rodného koncentráku se všemi předvídatelnými následky. Ale už tehdy, před tou nepřátelskou závorou jsem věděl, že už za ni nepatřím.  Trvalo to dva roky než jsem se za ni opět dostal a během těch dvou let jsem knížku, kterou jsem se Souostrovím Gulagu propašoval pod dřevěnou podlahou tatřičky, půjčoval, znovu četl a znovu půjčoval.

          Původní vydání od Škvoreckých Publishers 68 mám pietně v knihovně. V Praze, byl Příběh vydán znovu a já si ho zase koupil a četl v  metru, za pár dní v letadle, doma ve vaně, zkrátka jsem ji nepustil z ruky, pokud jsem nemusel. Na jejím vyznání se nic nezměnilo. Její morální kodex je platný stejně jako před 40 lety. Jen ty ostnaté dráty zmizely a ze soudruhů z Hlavní správy STB se stali úspěšní podnikatelé.

           Dočetl jsem a stejně jako Danny Smiřický se během čtení vracel v desítkách flashbacků do minulosti. Do míst, která už nejsou a ke kamarádům, kteří už také nejsou. Ne, většinou nezemřeli, ale hodně, hodně se změnili. I já se změnil. Ještě před dvaceti lety jsem věděl kam patřím. Do Ameriky a bez výjimky. Jak stárnu jsem si už méně jist. Těším se do Prahy. Pak ale stačí měsíc politických kampaní a těším se zase do Ameriky. Někdy si říkám, že jsem nejšťastnější v letadle ať tím, či oním směrem. Pochybnosti Dana Smiřického zůstávají.  Proto se k němu vracím.  Mluví mi z duše, mluví za mne. Proto, když jsem dočetl a knihu zavřel dotkl jsem se rty jejího hřbetu a šel si nalít pořádný stakan něčeho, čím je Kentucky, kromě dostihů, pozoruhodné.

Bytelný základ šťastných Vánoc!

Radim Gabor

Už celá desetiletí (alespoň co moje paměť sahá) naše rodina každé Vánoce zasazuje stromek do takového mile moderního stojanu. Spojení litinového odlitku s tenkými hliníkovými nožkami, které lze odšroubovat a zmenšit tak stojan na minimum, gumové kuličky pro měkké dosednutí na desku stolu: to přesně odpovídá tomu, co po takové věci chceme. Celkem originální tvar neruší žádné konstrukční násilnosti, ošklivá materiálové kombinace nebo ledabylé zpracování. Je to jedna z věcí, které k našemu bytu zařízenému ve stylu 60. let patří, a my ji máme rádi.  

Jenom jedna je s tím stojanem zatrolená starost – pokračování ZDE*

PS.
Pozdě, ale přece, i já přeji klidné prožití svátků, a to nejen vánočních, ale i Nového roku a hlavně hodně zdraví trpělivosti a pohody v novém roce!!

Svatomartinské je už rozlité,

aneb inovovaný traktát.

Tak to máme za sebou. Husy ze supermarketů i z farmářských chovů jsme zkonzumovali a letošní Svatomartinské slavnostně odstartovalo vinařskou sezónu. Nejenom to. Po vzoru rakouského Heurige i u nás začali vinaři vyrábět tzv. „mladá vína“, která stihli dát na trh ještě před Svatomartinským, takže zákazníci určitě nežízní. Jak se mezi vinicemi traduje, nejlepší víno je to prodané.

Podle jedné z mnoha legend, když biskup sv. Martin kázal, kejhající husy ho tak rušily, že se neovládl a bryskně je odsoudil. Aby si hloupí a chutní ptáci uvědomili, co znamená rušit blahoslaveného, prý budou tento den, tedy každoročně 11. 11., pykat za činy svých prapředků tím, že skončí na pekáči. Mimochodem, sv. Martin byl původně voják, který se v mrazivé noci rozdělil s žebrákem o svůj vojenský plášť a skrze tento čin se stal blahoslaveným. Protože tehdy sněžilo, traduje se, že právě proto na sv. Martina přichází první sníh. A husí pečínka se musí zapíjet. Nejlépe, což pivaři neradi slyší, Svatomartinským vínem.

O faktu, že se v České republice Svatomartinské víno pevně a neoddělitelně připojilo k historicky dané martinské huse, asi nemá cenu pochybovat. Jak ale k tomuto spojení došlo? Vždyť martinské víno, původně vyráběné z tzv. martinských hroznů. To jsou hrozny, které vyrostly druhotně po zakracování vinného réví ze zálistků. Ale víno z nich se málokdy pilo samotně. Většinou se používalo k dokyselování fádních vín. Díky iniciativám několika osobností jsme na původní historii zapomněli a z Martinského vína se stal jakýsi fenomén současnosti.

Začal to kardiolog

„Jednou jsme putovali z Prahy do Japonska na kongres. Tehdy tam od nás letadla nelétala, takže jsme jeli na letiště do Paříže,“ zavzpomínal před lety prof. Milan Šamánek, dětský kardiochirurg, milovník a důsledný propagátor vína nejen jako nápoje, ale i jako pro zdraví člověka prospěšného potravinového doplňku. „Tam jsme však museli mnoho hodin čekat. Řekli jsme si, že se podíváme do města. Všude právě prodávali víno se stylizovaným francouzským kohoutem a nápisem Beaujolais Nouveau. Poručili jsme si ho, ale vůbec nám nechutnalo. Ovšem ten ruch a mumraj kolem! Všude plakáty s nápisy, stánky na každém rohu, davy popíjejících, prostě úžasná atmosféra. Ptali jsme, proč něco podobného nemáme i u nás?“ Později se profesor náhodou potkal s proslulým vinařem Antonínem Šťastným, (otcem bratrů Šťastných, dnes majitelů známého vinařství Vinné sklepy Valtice, a. s.) a ptal se, zda by i v Česku zvládli něco takového jako vinaři ve Francii. Jemu se nápad velice zalíbil. Jako člověk akční stačil ještě ten rok obdobné víno vyrobit a nabídnout veřejnosti s názvem „Morava Vino Nouveau“ nebo-li „Moravino Nouveau“. Název se sice neujal, ale zato někoho napadlo dnešní pojmenování „Svatomartinské“. „To bylo v roce 1993,“ zavzpomínal dnes již zesnulý M. Šamánek, „kdo si u nás napodzim vzpomene na Beaujolais? Martinské znají všichni!“

Tak rychlé to sice nebylo, protože značku „Svatomartinské“ registrovali až v roce 1995. Od roku 2005 je jejím vlastníkem Vinařský fond. Ten v letošním roce posedmnácté ve spolupráci s Národním vinařským centrem organizuje propagaci zmíněných vín pod jednotným logem. Svatomartinská vína snadno poznáte podle etikety se symbolem sv. Martina na koni. Podle zpřesněných odhadů Vinařského fondu letos měli vinaři dát do oběhu 2 344 000 lahví právě s touto etiketou. Tím pádem o 4000 lahví překonali dosavadní rekord z roku 2016. Možnost mít na lahvích společné označení Svatomartinské 2021 získalo 328 vín od 80 vinařských firem převážně z jižní Moravy.

Když řekneme Svatomartinské?

Svatomartinské je víno vyrobené z hroznů letošní sklizně. Dá se charakterizovat jako mladistvě ovocné, svěží a aromatické. Podmínkou však je, aby bílé víno vyrobili vinaři z odrůd Müller Thurgau, Veltlínského červeného raného, Muškátu moravského a jejich směsí. Růžové zase pochází z tmavých odrůd Modrý Portugal, Svatovavřinecké a Zweigeltrebe. Hrozny se ihned po sklizni musí rychle vylisovat, takže barvivo ze slupek nepřejde do výrobku a výsledná barva vína není červená, ale růžová. Červená vína jsou z Modrého Portugalu, Svatovavřineckého. Pod značkou „Svatomartinské“ mohou vinaři vyrábět pouze vína suchá s odpovídajícími vlastnosti, jakými jsou právě svěžest a aromatičnost. Na to dohlížejí každoročně odborné komise, které rozhodnou, zda dané víno odpovídá požadavkům a může známku Svatomartinské používat. „Rozhodli jsme se proto podruhé v historii sáhnout ke zvýšení nároků na minimální kvalitu vín, která mohou používat známku Svatomartinské,“ doplnil ředitel Vinařského fondu, Ing. Jaroslav Machovec. „V současné době je nutné, aby produkty našich vinařů dosáhli při hodnocení kvality 80 bodů ze stobodové sommeliérské stupnice. Dříve to bylo 78 bodů. Rozdíl dvou bodů se zdá malý. Když se ale sejdou nepříjemné události, jako je výskyt plísní na vosami nebo ptáky narušených hroznech, nebo když udeří časné mrazíky, bojují vinaři o každý bod.

Součástí prodeje Svatomartinského vína se v minulosti stalo datum 11. 11. Někteří prodejci dokonce obsloužili první zákazníky daného dne až v jedenáct hodin a jedenáct minut. Z počátku to byl milý zvyk, který však postupem doby začal obchodníkům vadit. Proto se Vinařský fond, jako majitel ochranné známky „Svatomartinské víno“, už dříve rozhodl povolit časnější prodej. Tehdy totiž svátek sv. Martina připadl na pondělí, což byl pro obchodníky hodně nevhodný termín. Obyčejně si totiž dopřáváme o víkendech. Možná to bylo i díky skutečnosti, že se někteří naši vinaři inspirovali rakouským Heurige, což je víno letošního ročníku (letos = heuer), a tato mladá vína prodávají dříve. Prostě na svátek sv. Martina nečekají.

U nás tato letošní vína označují vinaři jako „mladá“. Například ve vinařství AnnoVino Lednice připravili první letošní mladá vína s předstihem. Už 13. října je stočili. Umožnila to zdejší moderní technologie. Milovníci vín tak nemuseli čekat několik týdnů do svátku sv. Martina. „Samozřejmě Martinská vína vyrábíme také,“ vysvětlil ředitel marketingu Petr Krejčík. Ovšem podle něj je tato dnes už klasika příliš svazující. „Například nabízíme cuvée, tedy směs Müller Thurgau a Chardonnay. Máme s tímto vínem úspěch, ale jako Martinské ho nemůžeme prodávat, protože obsahuje odrůdu Chardonnay. Navíc není suché, ale polosuché. Chardonnay nepatří mezi odrůdy, ze kterých je povolené Martinská vína vyrábět. Nicméně zmíněné cuvée už letos stačilo vyhrát zlatou medaili v soutěži Cechu českých vinařů „O pohár Karla IV. „Vynikající je například náš „mladý“ Solaris, nová rezistentní odrůda, kterou někteří vinaři prodávají jako bioprodukt, protože nepotřebuje zdaleka tolik postřiků jako ta klasická. Ovšem na výrobu Martinského také povolená není!“

Zátka nebo šroubový uzávěr?

Dlouho jsme u nás neznali jiný uzávěr vína než korkovou zátku. Je to po staletí prověřená záležitost, tak proč ji měnit? Bohužel korkové duby nejsou na invazi vína chtivých konzumentů připravené. Korek, tedy kůra korkového dubu, roste pomalu a jeho cena na světových trzích stále stoupá. Proto vinaři částečně přechází na šroubové uzávěry, kterými se dříve uzavíraly destiláty. Konzumenti náhle zjistili, že je to vlastně velice praktická věc. Když člověk nedopije lahev, stačí ji zašroubovat a položit zpět do ledničky nebo vinotéky. Kvalita nápoje se nemění. S počtem vyrobených lahví a šroubových uzávěrů klesá i jejich cena. Například vinaři na Novém Zélandě prý už nic jiného nepoužívají. Projevilo se to také u našeho Martinského. „Letos si výrobci objednali více než 1,8 milionů šroubových uzávěrů. To je meziroční nárůst téměř o 400 tisíc kusů,“ tvrdí Ing. Marek Babisz, hlavní sommelier Národního vinařského centra ve Valticích. „V minulostí v drtivé většině převažoval u Svatomartinských vín korek.

Nyní vítězí v téměř 80 % šroubové uzávěry, které se pro mladá vína velmi dobře hodí. U vín, určených k archivaci, má ovšem korek stále své nezastupitelné místo, ale to Martinská vína nejsou.“

Pod značkou „Svatomartinská“ se tato unikátní vína objevila už v roce 2005. Tehdy vinaři začínali na několika stech tisících lahvích produkce. V současnosti se prý číslo ustálilo na více než dvou milionech. Slova několika expertů, kteří o něm původně hovořili jako o vínu s „bonbónovým aroma“, se nesetkala s pochopením u vinařů ani u spotřebitelů. Zvláště, když restauratéři spojili toto svěží víno s obligátní svatomartinskou husou. Tak se stalo, že vinařům jejich Svatomartinské začali závidět i pivovarníci, kteří přišli se Svatomartinským pivem. Přestože tradičně k huse pijeme pivo minimálně stejně často jako víno, zatím se tento termín neuchytil. Svatomartinské víno zasáhlo i do zahraničí. Slovenští vinaři se u nás asi částečně inspirovali, protože už několik let u nich prodávají protože už několik let u nich prodávají Svetokatarínské.

František I.

Memoriál Pavla Kočího

Zdravím všechny,

blíží se Pavlovo výročí. Loni memoriál nebyl, dohodli jsme se, Kocour s Modrým ptákem, že takhle to nejde dál a na letošním memoriálu budeme minimálně my dva – kdo se k nám přidá? – dejte vědet, kvůli případné rezervaci, kdyby nás bylo moc. Dejte vědět i těm, na které jsem zapomněl / ztratil mail.

Termín: 15. listopadu 2021 (to jest ode dneška za 6 dní!).

Místo: pravděpodobně u Pivoje, ještě dáme vědět. Čas bude součástí “dáme vědět”.

PS.
tak se mi povedlo se přihlásit a pomaloučku se vracím na svět. Ne že by to bylo nějak mimořádně lepší (na to to moc dlouho trvalo 🙂 ), ale kromě toho, že vím co všechno mi není, už alespoň (snad) vím co mi je a za poslední tři dny se mi ulevilo. Doufám, že jsem to nezakřikl.

Glosa k Afghanistánu

Dušan Neumann      

Americká veřejnost se jen pomalu smiřuje s neslavným útěkem americké armády z Afghanistánu, který je stále jedním z hlavních mediálních témat, i když se progresivistická media snaží debakl zatlačit do pozadí novými katastrofickými vizemi třetí vlny COVID 19.

       Za velkých finančních výdajů cvičená a moderní technikou vybavená afghánská armáda se vzdala Talibánu během dvou týdnů, přestože v minulosti v bojích s Talibánem přinesla značné oběti. Proč se tak stalo je stále tématem rozborů povolaných i nepovolaných expertů.

       Zdá se, že si afghánští vojáci spočítali, po zkušenostech s americkými instruktory, že mají větší šance na přežití i ve středověkém talibánském režimu, než v postmoderním, pro ně nesrozumitelném americkém modelu, bez ohledu na školení o diverzitě, rovnoprávnosti všech pohlaví, sociální spravedlnosti a budoucím politickém modelu světa, americkými politruky.

       Teprve teď se v plném rozsahu odkrývá výsledek obamovské transformace Pentagonu z instituce obrany národy v ideologický nástroj progresivistické elity.  Konzervativní media charakterizují současný Pentagon, FBI a CIA jako “woke” organizace. Pro americkou společnost jsou tyto síly daleko nebezpečnější než vzdálený Talibán neboť zcela kontrolují nekompetení Bidenovu administrativu.

       Jejich cílem zcela zjevně je zničit zbytky kapitalismu a amerického individualismu a nahradit ho jakousi formou intelektuálského ráje. Mírný pokrok neomarxistů od proletářského ráje předchůdců. Jejich vizionářská strategie je ekonomicky stejně sebevražedná jako byla koncepce socialistického tábora pod vedením Sovětského svazu.

       Na jedné straně president Biden ruší výstavbu ropovodů a brojí proti těžbě ropy a zemního plynu a zároveň v tichosti žebrá u ortodoxních Saudů o zvýšení dodávek nenáviděné ropy, aby stoupající ceny energií výrazně neovlivnily volby v příštím roce v neprospěch Demokratů. Stejně tak poníženě žádá presidenta Putina, aby trochu krotil ruské hackery v jejich výběru amerických strategických cílů, zatímco Pentagon se soustřeďuje na vnitřní boj s “bílou nadřazeností”, která je údajně základním kamenem  americké inherentně rasistické společnosti. A to prakticky v stejném okamžiku, kdy se do této společnosti hrnou statisíce barevných uprchlíků z celého světa.  Kolik rasově utlačovaných asi prchá ze Spojených států?

       Biden se stále ohání tím, že byl vázán rozhodnutím presidenta Trumpa odejít z Afghanistánu. Jenže už se nezmiňuje, že Trump s chováním políra, Talibáncům na rovinu řekl, že pokud nedodrží jedinou z tří podmínek jednání – žádné výcvikové tábory teroristů, žádné útoky na Američany a příslušníky NATO a odmítnutí jednání s afghánskou vládou o budoucí společné vládě, že Talibán rozseká na maděru leteckými útoky, počínaje kmenovými vesnicemi vůdců Taibánu. To ovšem progresivistům nahnalo husí kůži spravedlivého rozhořčení.

        Zatím všechno, co Biden od nástupu do funkce udělal, bylo zrušení předchozí vládou dohodnutých programů těžby ropy a zemního plynu, protokolů s vládami Latinské Ameriky o omezení ilegální imigrace (zahrnujících ekonomickou pomoc těmto zemím), otevření hranic takže se odhaduje, že v roce 2021dosáhne počet ilegálních příchozích dvou milionů osob.

       V Americe zdravého rozumu, kterou ještě pamatuji, by po afghánském debaklu rezignoval nejen ministr obrany, ale i většina Generálního štábu. Dnešní vojenští političtí karieristé se nejen za nejhorší vojenský neúspěch za padesát let nestydí, ale naopak zdůrazňují, že obrana země není prioritou neboť největším nebezpečím společnosti je klimatická změna a přetrvávající rasismus. Tedy bílý rasismus, který je třeba z ozbrojených sil vykořenit indoktrinací vojáků “Kritickou rasovou teorií”, momentálně nejmodnější zbraní progresivistů k potlačení svobody slova a myšlení. Stačí se jen dívat na náborové šoty v televizi a na sociálních sítích. Něco tak perfidního se od karikatur v Krokodýlu a Dikobrazu dlouho neobjevilo.

       Zpravodajské služby na tom nejsou o nic lépe. Dědictvím obamovských pohrobků – Johna Brennana, Jamese Clappera, Jamese Comeye, je totální ztráta prestiže, profesionality a respektu FBI, CIA a NSA. Rusku a Číně jsou, bohužel, už jen pro srandu. Poslední čtyři roky se tito karieristé soustředili na dokazování Trumpova spiknutí s Ruskem, na jeho zvolení pomocí ruských tajných služeb, zatímco důkazy skutečně korupčních dohod v Číně a na Ukrajině na notebooku Huntera Bidena označili za ruské desinformace. Tyto z profesonálního hlediska pubertální zpravodajské hrátky byly pro ně důležitější než hrozící katastrofa v Afghanistánu, kde americké zpravodjské služby hanebně selhaly.

       Nápravu za současné policiké konstelace nevidím. Jedinou šancí jsou volby do Kongresu v příštím roce, pokud Republikáni získají v Kongresu většinu.  Do té doby musí každý skutečný americký vlastenec opakovaně poukazovat na zločinnou nekompetenci současné administrativy, ideologický jakobinismu progresivistů a ekochiliasmus fantazírujích zachránců planety. Naděje umírá poslední.

BFPT 2021

Ahoj!
Mám jeden dotaz:

Sejdeme se letos tradičně na první říjnový víkend (2.-3.10) na “prase”?


Abych to případně začal organizovat a připravovat. Zatím jsem na to neměl ani myšlenky, ani sílu, ale věřím… a má víra hory přenáší! 😉 😀
Dejte mi vědět, kdo má chuť přijet, kvůli noclehům nejlépe řekněme do nadcházející neděle.

Doufám, že zase nebude nějaký covidový zákaz… 🙁

Nakoukání pod australskou pokličku

Ptakopysk podivný

Je to už pár let, co jsem Austrálii navštívil, vzpomínky se usadily a zkusím pouvažovat o australském vztahu k jídlu. Se specifickým přihlédnutím k Sydney.

Australani – já osobně bych položil tlustou čáru mezi originál britské přistěhovalce a ostatní, pak takovou přerušovanou čáru mezi evropské mimobritské přistěhovalce a ostatní.

Britové mají kolonialismus zažraný velmi hluboko pod kůži – dáma zjevně britského původu do ixtého kolena nadšeně švitořící o barevných Australanech při placení u pumpy vůbec nevnímá, že jí Ind za kasou oslovil, zažertoval a popřál jí hezký den, protože ho ONA neoslovila. Jako by za tou kasou nikdo nestál. Velmi podobný je jejich vztah ke žlutým Asiatům – ano jsme v asijské restauraci, obsluhují nás Asiaté, pronášíme směrem k nim přání, ale vnímáme je jako služebné duchy, kteří mají právo odpovídat na naše otázky, plnit přání hostů, ale jinak ať drží hubu. Dobré je totiž jenom to britské – britské kluby s roastbeefem, stejky, fish and chips, britským pivem, whiskou, britské puby se stejnou nabídkou. Bílý cizinec je dotazován odkud je a je s ním jednáno přátelsky na britský způsob. Abyste mohli pojíst a popít v klubu, musí vás tam přivést člen klubu, který se za vás zaručí, vypláznete pas a majordomus, či vrátný vás zapíše do knihy hostů, dostanete visačku s nápisem Host a můžete blomcat po klubu v prostorách, kde je hostům povoleno pobývat.  Naštěstí k těmto prostorám patří i bufet, kde si můžete dát vynikající britský roastbeef z australského býka vykrmeného trávou z prérie, můžete si dát pivo. Whisky a ostatní tvrdé nápoje se podávají v oddělených prostorách, kam nesmí děti. Tamtéž si můžete dát doutníček, nebo cigárko, hodit si partičku pokra, naházet drobáky do automatů a tak podobně. Co se alkoholu týče, můžete si dát pivo, či cokoliv alkoholického, uvnitř hospod, pubů a podobných institucí. Pivo si můžete dát i na předzahrádce na chodníku, která je vždy ohrazena páskou, nebo plůtkem. NEEXISTUJE nechat si natočit pivo do kelímku a kráčet s ním po ulici, nebo nedejbože nést v ruce láhev alkoholu. Ba dokonce nelze nést ani prázdný kelímek od piva s potiskem. Nesmíte ani stát na chodníku vně ohrádky restaurace a držet pivo. V tu ránu od kolemjdoucího policajta, či rangera dostanete flastr, až se vám zkroutí palce u nohou. Zejména na svatého Patrika jsou všichni policajti státní, městští i dobrovolní (obdoba našeho PS-VB) v ulicích a nažhavení.

Teď malinko odbočím. Když cizinec nerozumí, Australan, na rozdíl od obyvatele Albionu, okamžitě přepíná do školní angličtiny a všemožně se snaží, aby mu bylo porozuměno. Což bývá u vnitrozemských Assies trochu problém. Nevím, jestli víte, že běžný Australan šetří slovy tak, že u slova, kde je jasný význam už při vyslovení první slabiky, řekne jenom tu první slabiku a zbytek slova spolkne. Totéž platí i u frází. Mě překvapilo hned v letadle, že letouš nabízející čaj neřekl „You want a cup of tea?“, ba ani „Wanna a cup of tea?“, ale pronesl něco jako „Wanakapaty?“ Podle hrnku v ruce jsem pochopil, co mi chce. Blbý je, když – obrazně řečeno – mluvčí ten hrnek v ruce nedrží. Měl jsem to potěšení slyšet vnitrozemského Australana milujícího lední hokej. Dozvěděl jsem se, že nejlepší hokejisté světa jsou Češi Džega a Phouspa. Ten první je Jágr, ale doteď nevím, jestli ten druhý je Prospal, nebo Pospíšil, nebo někdo úplně jinej. Australské dámy britského původu jsou něco víc a v podstatě neposlouchají, co jim vykládáte. S pokerface dělají, že naslouchají, i když plácáte nesmyslné fráze jednu přes druhou, po chvilce se odpoutají, protože tamhle vidí Mrs. Woschley, se kterou musí nutně okamžitě hovořit. (Velmi realisticky je toto téma zpracováno ve filmu Asterix a Obelix ve službách Jejího Veličenstva, kde Brittonka Miss Macintosh převychovává normanského barbara.) Konec odbočení.

Do restaurace Praha v Sydney s českou nabídkou jídel chodí většinou Češi se svými přáteli nejrůznějšího původu na jídlo a Aussies na pivo. Za mého pobytu tam točili Plzeň a Krušovice. Pak je v Sydney ještě klub „osmašedesátníků“, emigrantů z osmašedesátého, kde se lká nad ztracenou příležitostí a debatuje se o tom, že oni by to byli bývali udělali jinak, kdyby mohli. Nuda, nuda, šeď, šeď…
Evropští mimobritští Australané jsou vesměs velmi příjemní lidé – jsou to selfmademani, kteří přišli v několika vlnách po II. WW a vypracovali se od nuly přese všechny překážky, které jim australská byrokracie neustále házela pod nohy. Baví se s vámi velmi přátelsky, pomáhají vám s komunikací, protože sami vědí, co to obnáší vpadnout do země, kde nerozumíte zblo, pozvou vás domů, nabídnou lahůdky ze své rodné země a jsou nadšeni, když chválíte a chcete recept.

Bílí neevropští Australané – zhusta jihoafričané, Zimbabwané, jsou velmi milí lidé hovořící zhusta nesrozumitelnou angličtinou, ale když se jim omluvíte, že nerozumíte, přepnou do absolutně primitivní angličtiny, které rozumí i negramot jako já a udělají si na vás čas, aby vám všechno vysvětlili a maximálně odpropagovali jejich novou vlast Austrálii. Obvykle konzumují stejky s hranolky a hojně zalévají pivem.
Indové, Pakistánci, Číňané a v poslední době imigrovavší muslimové černí, či snědí, jsou uzavřené skupiny, které se s nikým mimo jejich kulturní okruh nebaví, pokud nemusí. Aboriginové se nebaví nikdy s nikým, ti žijí v jiné dimenzi a civilizací jenom procházejí jako stíny. Jediná styčná plocha je ždímání peněz z turistů a konzumace alkoholu.
Takže když to shrnu – milá a přátelská země (snad kromě britských dam britského původu) holdující primárně fish and chips, steak and chips, roastbeef and chips, coleslaw salad, british breakfast (klobásky, volské oko, slanina, rajčata, topinky – vše grilované), Egg benedict, hamburger, vše notně zalévaných majonézami všech možných druhů a chutí. Cizácké kuchyně moc ne – a že jich tam mají z celého světa! Kuchyně čínské, japonské, indické, pakistánské, mexické, italské, vše je v obchodních centrech i na bulvárech zastoupeno a promícháno. Je zajímavé, že tam nikde nemáte takový ten divný pocit, že vadíte, jako když třeba v Londýně jdete nakoupit k Pakistáncům, nebo když v Brně vlezete do některých asijských restaurací. A ani vás nepřekvapí, že Ind vám udělá a prodá vynikající italskou pizzu, o jaké se může v Praze v originální italské pizzerii jenom zdát.

Sydneyský Fishmarket mi do smrti utkví v paměti množstvím ryb a potvor z moře vytažených, s pultem, kde na stoličce vedle hromady lastur seděl maličký Indonésan s nožem v ruce a s neměnným asijským úsměvem na tváři každý den od rána do večera louskal ústřice a dával je na pult. A hlavně!!! Hlavně s restaurací s čerstvě upravenými rybami a potvorami. Nebylo to úplně levné. I na australskou kapsu to bylo docela drahé. Ale vynikající! Talíř pro dva s grilovanou langustou, hrstí chobotniček, krevetami, ústřicemi osmaženými s vynikající australskou slaninou, mušlemi, kusem ryby a další havětí stál 120 AUD, což tehdy bylo cca tři české tisíce. Tam jsem se přežral grilovaných chobotniček jako zvíře. Byli tam hlavně turisté z celého světa. Domácí to moc nejedí. Jak jsem již výše uvedl – jim stačí fish and chips. Kupují to buď v krámku hotové a snědí si to někde na lavičce s výhledem na oceán, nebo si to koupí domů mražené úplně stejně jako my v supermarketech, šoupnou to na plech do trouby, pak to nasypou na talíř a polijí nejrůznějšími sosy a majonézami.

Specifickým sydneyským prvkem je víkendové grilování. Vyšší vrstvy vlastnící kocábky vyplouvají do zálivů a tráví víkend na vodě. Mezi kocábkami, jachtičkami a jachtami proplouvají prodejci zmrzliny a jiných laskomin. Zbytek populace se povaluje na plážích a griluje. Grilují se sausages, zelenina a steaky, konzumují se zeleninové saláty, vše se hojně polévá omáčkami a užívá se volna. Suroviny, tácky a příbory si každý přináší svoje. Město Sydney se stará o to, že v grilovacích oblastech – okrajích pláží a parků – je funkční gril s čistou plotnou, grilovacím nářadím a plnou plynovou bombou, u grilu jsou stolky s lavicemi, odpadkové koše. Uživatelé se starají o to, aby po použití po nich zůstala grilovací plotna čistá a aby všechny odpadky skončily v koších. V Čechách naprosto nepředstavitelné.

Dalším australským specifikem jsou australské steaky. Z dobytků volně se pasoucích na trávě. Nikde jsem v krámech neviděl pojem „čerstvé“, či „stařené“ hovězí maso. Nikde jsem neviděl, že by prodávali maso z vydojených starých krav. Vždy bylo přirozenou cestou vyzrálé a po zpracování křehoučké jak dort. V restauraci kousek od pláže si za peníz odpovídající české hotovce dáte čtvrtkilový stejk s hranolky a oblohou, řeknete si, co chcete za oblohu, jak má být stejk propečený, vezmete si pivko, bílé víno, nebo vodu, počkáte deset minut, než vám ho připraví a pak už jenom baštíte, až se vám dělají boule za ušima.

V porovnání se standardní „britskou“ australskou kuchyní máme v Čechách daleko větší chuťovou rozmanitost. Švára se tady u nás mohl užrat českých sosidžů – liberečáky, ostravské, etc. etc. Hlavně stánky s grilovanými klobásami na Václaváku ho uhranuly. Neboť ve všech australských sausages jsou rozemleté ovce i s kopyty, rohy, ohradami a stájemi. Takové chuťově fádní. Proto ty majonézy a bárbikjú sósy. Neteře i švára tady jedli s chutí svíčkovou, dušené hovězí na zelenině, řízky, ale tam si myslím, bude hlavní důvod v kuchařském umění mé sestry, které je zcela britské. Raději nebudu zabrušovat do detailů, abych nemusel pracně vybrušovat.

Na závěr mohu konstatovat, že co se surovin týče, je Sydney pro kuchaře zemí zaslíbenou. Stejně tak pro fajnšmekry masožravé, rybožravé, i býložravé. Jediný problém mají milovníci sladkého, protože sladké, to tam skoro nikdo z profíků neumí. Je to buď britské, což jsou sušenky, sušenky a zase sušenky na sterý způsob, nebo arabské, což je šíleně přeslazené, nebo čínské, což je přeslazené a hlavně přezdobené. I když Číňani se našemu pojetí zákusků blíží nejvíc. Co se týče piva, tak seženete v Sydney snad úplně všechny druhy, co ve vesmíru existují. Ve speciálních obchodech velikosti 10 000 metrů čtverečních mají piva počínaje japonským ASAHI, až k ZZ Pils. Od světlých lehkých ležáků Pure Blonde k těžkým stoutům Yetti, které skoro netečou z lahve. Český pivař by v takovém krámě zešílel, protože průzkum bojem by mu zabral měsíce usilovné práce. Podobně vypadají vinotéky, neboť oblast Nového Zélandu a australských hor je vínu zaslíbená. Vína milují Australani sladká a masivně podchlazená. Suchá vína jdou na export. Je tudíž docela problém v obchodě koupit suché víno, ale dá se sehnat. A hlavně novozélandské bývá vynikající kvality za cenu, za kterou tady koupíte cosi, co se sem vozí v nevypláchnutých tankerech od ropy. S moravskými kyselinkami byste v Austrálii neprorazili.

Proběhl jsem tryskem Austrálií od čaje v Boeingu Quantas přes pláže až do vinných obchodů a víc toho na srdci nemám.

Když byrokracie pomáhá soupeřům.

Dušan Neumann

          Již mnoho let se Evropa chlubí stavbou největšího Tokamaku – fúzního nukleárního reaktoru – na světě ve francouzském Saint-Paul-lés-Durance. Stavba tohoto experimentálního reaktoru ITER (International Thermonuclear Experimental Reactor) je řízena mezinárodním konsorciem, jehož členem je i Čína.Tento obdivuhodný technologický zázrak však zpomaluje stále rostoucí cena a nesmyslné byrokratické požadavky.

          Francie tvrdě trvá na tom, aby ochranné stínění reaktoru odpovídalo stejným normám jaké jsou stanoveny pro reaktory uvolňující energii jaderným rozpadem – fission, zatímco tokamak je fusion reaktor kde k žádné radiaci ani obávanému meltdown nemůže dojít. Palivo pro fůzní reaktory – deuterium a tritium – je celkem snadno a bezpečně vyrobitelné z mořské vody a lithia. Fůzní reaktory neprodukují žádný dlouhodobý radioaktivní odpad.

          Čínští experti pečlivě prostudoval ITER a dlouho sledovali jeho stavbu. Pak se vrátili domů a neobtěžkáni evropskou byrokratickou vášní pro regulace hbitě postavili vlastní verzi tokamaku. Letošního 23. května pak dosáhli rekordu v trvání fůze a dosažení teploty.  Reakce trvala 101 sekund a bylo při ní dosaženo neskutečné teploty 120 milionů stupňů Celsia. Ne, není o překlep – teploty podstatně vyšší než je teplota slunce.

          Loni v prosinci dosáhli jihokorejští fyzici teploty 100 milionů stupňú Celsia po dobu 20 sekund. Čínský experiment znamená velký skok kupředu. Otázkou stále zůstává, podaří-li se tak obrovskou explosi energie zkrotit na technologicky využitelnou úroveň. Pokud ano, tak k tomu má dnes Čína si nejblíž.

 
—————————————————————————————-
PS Šumavák.
A dopracovat se k tomu kroku, že reaktor bude dávat více energie než spotřebuje. Pak máme jako lidstvo (nebo alespoň Čína 😀 ) vyhráno.