BFPT 2021

Ahoj!
Mám jeden dotaz:

Sejdeme se letos tradičně na první říjnový víkend (2.-3.10) na „prase“?


Abych to případně začal organizovat a připravovat. Zatím jsem na to neměl ani myšlenky, ani sílu, ale věřím… a má víra hory přenáší! 😉 😀
Dejte mi vědět, kdo má chuť přijet, kvůli noclehům nejlépe řekněme do nadcházející neděle.

Doufám, že zase nebude nějaký covidový zákaz… 🙁

Nakoukání pod australskou pokličku

Ptakopysk podivný

Je to už pár let, co jsem Austrálii navštívil, vzpomínky se usadily a zkusím pouvažovat o australském vztahu k jídlu. Se specifickým přihlédnutím k Sydney.

Australani – já osobně bych položil tlustou čáru mezi originál britské přistěhovalce a ostatní, pak takovou přerušovanou čáru mezi evropské mimobritské přistěhovalce a ostatní.

Britové mají kolonialismus zažraný velmi hluboko pod kůži – dáma zjevně britského původu do ixtého kolena nadšeně švitořící o barevných Australanech při placení u pumpy vůbec nevnímá, že jí Ind za kasou oslovil, zažertoval a popřál jí hezký den, protože ho ONA neoslovila. Jako by za tou kasou nikdo nestál. Velmi podobný je jejich vztah ke žlutým Asiatům – ano jsme v asijské restauraci, obsluhují nás Asiaté, pronášíme směrem k nim přání, ale vnímáme je jako služebné duchy, kteří mají právo odpovídat na naše otázky, plnit přání hostů, ale jinak ať drží hubu. Dobré je totiž jenom to britské – britské kluby s roastbeefem, stejky, fish and chips, britským pivem, whiskou, britské puby se stejnou nabídkou. Bílý cizinec je dotazován odkud je a je s ním jednáno přátelsky na britský způsob. Abyste mohli pojíst a popít v klubu, musí vás tam přivést člen klubu, který se za vás zaručí, vypláznete pas a majordomus, či vrátný vás zapíše do knihy hostů, dostanete visačku s nápisem Host a můžete blomcat po klubu v prostorách, kde je hostům povoleno pobývat.  Naštěstí k těmto prostorám patří i bufet, kde si můžete dát vynikající britský roastbeef z australského býka vykrmeného trávou z prérie, můžete si dát pivo. Whisky a ostatní tvrdé nápoje se podávají v oddělených prostorách, kam nesmí děti. Tamtéž si můžete dát doutníček, nebo cigárko, hodit si partičku pokra, naházet drobáky do automatů a tak podobně. Co se alkoholu týče, můžete si dát pivo, či cokoliv alkoholického, uvnitř hospod, pubů a podobných institucí. Pivo si můžete dát i na předzahrádce na chodníku, která je vždy ohrazena páskou, nebo plůtkem. NEEXISTUJE nechat si natočit pivo do kelímku a kráčet s ním po ulici, nebo nedejbože nést v ruce láhev alkoholu. Ba dokonce nelze nést ani prázdný kelímek od piva s potiskem. Nesmíte ani stát na chodníku vně ohrádky restaurace a držet pivo. V tu ránu od kolemjdoucího policajta, či rangera dostanete flastr, až se vám zkroutí palce u nohou. Zejména na svatého Patrika jsou všichni policajti státní, městští i dobrovolní (obdoba našeho PS-VB) v ulicích a nažhavení.

Teď malinko odbočím. Když cizinec nerozumí, Australan, na rozdíl od obyvatele Albionu, okamžitě přepíná do školní angličtiny a všemožně se snaží, aby mu bylo porozuměno. Což bývá u vnitrozemských Assies trochu problém. Nevím, jestli víte, že běžný Australan šetří slovy tak, že u slova, kde je jasný význam už při vyslovení první slabiky, řekne jenom tu první slabiku a zbytek slova spolkne. Totéž platí i u frází. Mě překvapilo hned v letadle, že letouš nabízející čaj neřekl „You want a cup of tea?“, ba ani „Wanna a cup of tea?“, ale pronesl něco jako „Wanakapaty?“ Podle hrnku v ruce jsem pochopil, co mi chce. Blbý je, když – obrazně řečeno – mluvčí ten hrnek v ruce nedrží. Měl jsem to potěšení slyšet vnitrozemského Australana milujícího lední hokej. Dozvěděl jsem se, že nejlepší hokejisté světa jsou Češi Džega a Phouspa. Ten první je Jágr, ale doteď nevím, jestli ten druhý je Prospal, nebo Pospíšil, nebo někdo úplně jinej. Australské dámy britského původu jsou něco víc a v podstatě neposlouchají, co jim vykládáte. S pokerface dělají, že naslouchají, i když plácáte nesmyslné fráze jednu přes druhou, po chvilce se odpoutají, protože tamhle vidí Mrs. Woschley, se kterou musí nutně okamžitě hovořit. (Velmi realisticky je toto téma zpracováno ve filmu Asterix a Obelix ve službách Jejího Veličenstva, kde Brittonka Miss Macintosh převychovává normanského barbara.) Konec odbočení.

Do restaurace Praha v Sydney s českou nabídkou jídel chodí většinou Češi se svými přáteli nejrůznějšího původu na jídlo a Aussies na pivo. Za mého pobytu tam točili Plzeň a Krušovice. Pak je v Sydney ještě klub „osmašedesátníků“, emigrantů z osmašedesátého, kde se lká nad ztracenou příležitostí a debatuje se o tom, že oni by to byli bývali udělali jinak, kdyby mohli. Nuda, nuda, šeď, šeď…
Evropští mimobritští Australané jsou vesměs velmi příjemní lidé – jsou to selfmademani, kteří přišli v několika vlnách po II. WW a vypracovali se od nuly přese všechny překážky, které jim australská byrokracie neustále házela pod nohy. Baví se s vámi velmi přátelsky, pomáhají vám s komunikací, protože sami vědí, co to obnáší vpadnout do země, kde nerozumíte zblo, pozvou vás domů, nabídnou lahůdky ze své rodné země a jsou nadšeni, když chválíte a chcete recept.

Bílí neevropští Australané – zhusta jihoafričané, Zimbabwané, jsou velmi milí lidé hovořící zhusta nesrozumitelnou angličtinou, ale když se jim omluvíte, že nerozumíte, přepnou do absolutně primitivní angličtiny, které rozumí i negramot jako já a udělají si na vás čas, aby vám všechno vysvětlili a maximálně odpropagovali jejich novou vlast Austrálii. Obvykle konzumují stejky s hranolky a hojně zalévají pivem.
Indové, Pakistánci, Číňané a v poslední době imigrovavší muslimové černí, či snědí, jsou uzavřené skupiny, které se s nikým mimo jejich kulturní okruh nebaví, pokud nemusí. Aboriginové se nebaví nikdy s nikým, ti žijí v jiné dimenzi a civilizací jenom procházejí jako stíny. Jediná styčná plocha je ždímání peněz z turistů a konzumace alkoholu.
Takže když to shrnu – milá a přátelská země (snad kromě britských dam britského původu) holdující primárně fish and chips, steak and chips, roastbeef and chips, coleslaw salad, british breakfast (klobásky, volské oko, slanina, rajčata, topinky – vše grilované), Egg benedict, hamburger, vše notně zalévaných majonézami všech možných druhů a chutí. Cizácké kuchyně moc ne – a že jich tam mají z celého světa! Kuchyně čínské, japonské, indické, pakistánské, mexické, italské, vše je v obchodních centrech i na bulvárech zastoupeno a promícháno. Je zajímavé, že tam nikde nemáte takový ten divný pocit, že vadíte, jako když třeba v Londýně jdete nakoupit k Pakistáncům, nebo když v Brně vlezete do některých asijských restaurací. A ani vás nepřekvapí, že Ind vám udělá a prodá vynikající italskou pizzu, o jaké se může v Praze v originální italské pizzerii jenom zdát.

Sydneyský Fishmarket mi do smrti utkví v paměti množstvím ryb a potvor z moře vytažených, s pultem, kde na stoličce vedle hromady lastur seděl maličký Indonésan s nožem v ruce a s neměnným asijským úsměvem na tváři každý den od rána do večera louskal ústřice a dával je na pult. A hlavně!!! Hlavně s restaurací s čerstvě upravenými rybami a potvorami. Nebylo to úplně levné. I na australskou kapsu to bylo docela drahé. Ale vynikající! Talíř pro dva s grilovanou langustou, hrstí chobotniček, krevetami, ústřicemi osmaženými s vynikající australskou slaninou, mušlemi, kusem ryby a další havětí stál 120 AUD, což tehdy bylo cca tři české tisíce. Tam jsem se přežral grilovaných chobotniček jako zvíře. Byli tam hlavně turisté z celého světa. Domácí to moc nejedí. Jak jsem již výše uvedl – jim stačí fish and chips. Kupují to buď v krámku hotové a snědí si to někde na lavičce s výhledem na oceán, nebo si to koupí domů mražené úplně stejně jako my v supermarketech, šoupnou to na plech do trouby, pak to nasypou na talíř a polijí nejrůznějšími sosy a majonézami.

Specifickým sydneyským prvkem je víkendové grilování. Vyšší vrstvy vlastnící kocábky vyplouvají do zálivů a tráví víkend na vodě. Mezi kocábkami, jachtičkami a jachtami proplouvají prodejci zmrzliny a jiných laskomin. Zbytek populace se povaluje na plážích a griluje. Grilují se sausages, zelenina a steaky, konzumují se zeleninové saláty, vše se hojně polévá omáčkami a užívá se volna. Suroviny, tácky a příbory si každý přináší svoje. Město Sydney se stará o to, že v grilovacích oblastech – okrajích pláží a parků – je funkční gril s čistou plotnou, grilovacím nářadím a plnou plynovou bombou, u grilu jsou stolky s lavicemi, odpadkové koše. Uživatelé se starají o to, aby po použití po nich zůstala grilovací plotna čistá a aby všechny odpadky skončily v koších. V Čechách naprosto nepředstavitelné.

Dalším australským specifikem jsou australské steaky. Z dobytků volně se pasoucích na trávě. Nikde jsem v krámech neviděl pojem „čerstvé“, či „stařené“ hovězí maso. Nikde jsem neviděl, že by prodávali maso z vydojených starých krav. Vždy bylo přirozenou cestou vyzrálé a po zpracování křehoučké jak dort. V restauraci kousek od pláže si za peníz odpovídající české hotovce dáte čtvrtkilový stejk s hranolky a oblohou, řeknete si, co chcete za oblohu, jak má být stejk propečený, vezmete si pivko, bílé víno, nebo vodu, počkáte deset minut, než vám ho připraví a pak už jenom baštíte, až se vám dělají boule za ušima.

V porovnání se standardní „britskou“ australskou kuchyní máme v Čechách daleko větší chuťovou rozmanitost. Švára se tady u nás mohl užrat českých sosidžů – liberečáky, ostravské, etc. etc. Hlavně stánky s grilovanými klobásami na Václaváku ho uhranuly. Neboť ve všech australských sausages jsou rozemleté ovce i s kopyty, rohy, ohradami a stájemi. Takové chuťově fádní. Proto ty majonézy a bárbikjú sósy. Neteře i švára tady jedli s chutí svíčkovou, dušené hovězí na zelenině, řízky, ale tam si myslím, bude hlavní důvod v kuchařském umění mé sestry, které je zcela britské. Raději nebudu zabrušovat do detailů, abych nemusel pracně vybrušovat.

Na závěr mohu konstatovat, že co se surovin týče, je Sydney pro kuchaře zemí zaslíbenou. Stejně tak pro fajnšmekry masožravé, rybožravé, i býložravé. Jediný problém mají milovníci sladkého, protože sladké, to tam skoro nikdo z profíků neumí. Je to buď britské, což jsou sušenky, sušenky a zase sušenky na sterý způsob, nebo arabské, což je šíleně přeslazené, nebo čínské, což je přeslazené a hlavně přezdobené. I když Číňani se našemu pojetí zákusků blíží nejvíc. Co se týče piva, tak seženete v Sydney snad úplně všechny druhy, co ve vesmíru existují. Ve speciálních obchodech velikosti 10 000 metrů čtverečních mají piva počínaje japonským ASAHI, až k ZZ Pils. Od světlých lehkých ležáků Pure Blonde k těžkým stoutům Yetti, které skoro netečou z lahve. Český pivař by v takovém krámě zešílel, protože průzkum bojem by mu zabral měsíce usilovné práce. Podobně vypadají vinotéky, neboť oblast Nového Zélandu a australských hor je vínu zaslíbená. Vína milují Australani sladká a masivně podchlazená. Suchá vína jdou na export. Je tudíž docela problém v obchodě koupit suché víno, ale dá se sehnat. A hlavně novozélandské bývá vynikající kvality za cenu, za kterou tady koupíte cosi, co se sem vozí v nevypláchnutých tankerech od ropy. S moravskými kyselinkami byste v Austrálii neprorazili.

Proběhl jsem tryskem Austrálií od čaje v Boeingu Quantas přes pláže až do vinných obchodů a víc toho na srdci nemám.

Když byrokracie pomáhá soupeřům.

Dušan Neumann

          Již mnoho let se Evropa chlubí stavbou největšího Tokamaku – fúzního nukleárního reaktoru – na světě ve francouzském Saint-Paul-lés-Durance. Stavba tohoto experimentálního reaktoru ITER (International Thermonuclear Experimental Reactor) je řízena mezinárodním konsorciem, jehož členem je i Čína.Tento obdivuhodný technologický zázrak však zpomaluje stále rostoucí cena a nesmyslné byrokratické požadavky.

          Francie tvrdě trvá na tom, aby ochranné stínění reaktoru odpovídalo stejným normám jaké jsou stanoveny pro reaktory uvolňující energii jaderným rozpadem – fission, zatímco tokamak je fusion reaktor kde k žádné radiaci ani obávanému meltdown nemůže dojít. Palivo pro fůzní reaktory – deuterium a tritium – je celkem snadno a bezpečně vyrobitelné z mořské vody a lithia. Fůzní reaktory neprodukují žádný dlouhodobý radioaktivní odpad.

          Čínští experti pečlivě prostudoval ITER a dlouho sledovali jeho stavbu. Pak se vrátili domů a neobtěžkáni evropskou byrokratickou vášní pro regulace hbitě postavili vlastní verzi tokamaku. Letošního 23. května pak dosáhli rekordu v trvání fůze a dosažení teploty.  Reakce trvala 101 sekund a bylo při ní dosaženo neskutečné teploty 120 milionů stupňů Celsia. Ne, není o překlep – teploty podstatně vyšší než je teplota slunce.

          Loni v prosinci dosáhli jihokorejští fyzici teploty 100 milionů stupňú Celsia po dobu 20 sekund. Čínský experiment znamená velký skok kupředu. Otázkou stále zůstává, podaří-li se tak obrovskou explosi energie zkrotit na technologicky využitelnou úroveň. Pokud ano, tak k tomu má dnes Čína si nejblíž.

 
—————————————————————————————-
PS Šumavák.
A dopracovat se k tomu kroku, že reaktor bude dávat více energie než spotřebuje. Pak máme jako lidstvo (nebo alespoň Čína 😀 ) vyhráno.

Křesťanství a Evropa

Nickname

Křesťanství a křesťanské podhoubí je podmínkou rozvoje a vyspělosti evropské kultury. Samozřejmě s anticko-judaistickými kořeny. Je to tak často opakovaný příběh, že je těžké rozlišit skutečnost od vyprávění.

Co je jedinečného na křesťanství, že přineslo hospodářský rozmach, úspěchy ve zdravotnictví, vědě, ve všech myslitelných oborech? Že evropská kultura stvořila celý “nový věk”?

Podíváme-li se na Evropu před Kolumbem, před zámořskými objevy, nikdo by nemohl předvídat její budoucí úspěch a velikost. Křesťanství bylo na ústupu. Cařihrad byl dobyt. 15. století bylo stoletím náboženských disputací, svatých válek křesťanů proti křesťanům, vzmáhala se inkvizice. Ještě o století později bylo oblíbené heslo “raději Turkův než papežův”.

17. století bylo pro některé části Evropy horší nežli jiná století. Třicetiletá náboženská válka, kdy povstali ve jménu víry křesťané proti křesťanům. Ještě koncem 17. století turecký sultán posílá vojsko na pomoc odbojným uherským protestantským knížatům, vzbouřeným proti katolickým Habsburkům.

18. století přineslo zisk a slávu námořním velmocím, zejména Británii. Ale také pokračovaly války na evropském kontinentě. A evropské války nacházely odezvu po celém světě.

19. století – století rozumu přineslo ústup od válek křesťanů proti křesťanům. Ale ne od válek jako takových. Století začalo napoleonskými válkami, pokračovalo revolucemi 1848,  válkami za sjednocení Německa.

20. století – Evropa dala světu dvě světové války a studenou válku, která de-facto skončila až v roce 1990.

Jak to, že přes neustálé války vliv Evropy rostl? Díky křesťanství? Ne. Díky konkurenci.

Evropský kontinent je zvláštní tím, že neumožňoval jednomu vládci ovládnout celý kontinent. Vysoká pohoří, široké řeky, dlouhá pobřeží, neprostupné bažiny. Selhali Římané, Hunové, Vizigóti, Frankové, Vikingové, Maďaři, Mongolové, Turci i Habsburci. Dlouhé války zničily nejen poražené, ale oslabily i vítěze.  Relativně chudý a málo úživný kontinent neumožnil dobytí celého území “na jeden zátah”. Včerejší vítěz byl zítřejší poražený. Jindy vítěz – pokud ovládl území – splynul s poraženými.

Jeden příklad za všechny. České země byly zplundrovány třicetiletou válkou. Země se z nejsvobodnější evropských společnosti během jedné generace změnila téměř v peklo pro kacířské i katolické poddané. Nevolnictví si nezadalo otroctvím v jiných částech světa. Pán vlastnil tělo, práci, majetek i mysl poddaných. Katoličtí pánové by z obyvatel Čech i Moravy chtěli mít zubožené otroky po španělském vzoru. Sousední rod Hohenzollernů měl na poddané císaře zálusk také. Chtěl moc, chtěl zemi, chtěl vojáky, kteří by za něj bojovali. Jak si je mohl získat? Jedině válkou a nabídkou svobody. Válka o rakouské dědictví přinesla Hohenzollernům Slezsko, Čechy a Morava zůstaly Habsburkům. Ale Habsburci už lid příliš trápit nemohli, příklad svobody za hranicemi byl lákavý. Pro ty, kteří chtěli sloužit Pánu Bohu po svém, pro ty, kteří útěkem neměli co ztratit. Berlín se stal baštou desperátů, lidí vyhnaných buď nouzí nebo útlakem z celé katolické Evropy.

V důsledku toho nařídila Marie Terezie vzdělávání dětí nevolníků, Josef II přidal toleranční patent i zrušení nevolnictví. Úplnému osvobození poddaných zabránila šlechta zvyklá na karabáč ve svých rukou a příliš volný životní styl imperátora, jehož následkům podlehl relativně mlád.

Co chci touto úvahou říci? Je křesťanství pro Evropu nevhodné? Je jiné náboženství nebo naopak ateismus lepší? Ne. Jen poukazuji, že úspěch Evropy není daný křesťanským učením – křesťan ve mně by čtenáře naopak přesvědčoval o bezbožnosti evropské společnosti – ale především vzájemnou konkurencí vládců, politických, hospodářských i duchovních systémů. Jako bonus bych přičetl polohu vhodnou pro obchod i dostatek surovin ve správný čas na správném místě pro průmyslovou revoluci.

Poznámky k něčemu, čemu nerozumím vůbec

–  k vodíkové ekonomice, automobilům a elektromotorům:
Petr Moses

1. automobilky se rozhodly zlikvidovat benzínové motory, bez ohledu na náklady  a škodu zákazníkům. Tím způsobily nestabilitu v odvětví a umožnily cestu novým motorům s “nulovými” emisemi, novým bateriím či nádržím pro “čistou” energii.

2. Tesla pronikla na pozici, kterou si automobilky připravovaly pro sebe. Elon Musk je schopen rychlým vývojem a pro mě nepochopitelným marketingem prodávat auta, která technicky (mimo motorů a baterie) zaostávají i za Dacií za cenu, která odpovídá luxusním značkám. Další odlišení Tesly – kromě motoru a baterií – proti klasickým automobilkám je v nabízeném software, například autopilot.

3. Toyota se “trefila” do požadavku lobbistů a zákonodárců na “čistý” motor s hybridem Prius lépe než VW se svým “clean diesel”. Přesto na Teslu a její “čistý” automobil zatím nemá odpověď.

4. Toyota, VW, Renault, … nyní vsadili všechno na elektromobily. Hledají baterie, zdroje energie, které budou levné a dostupné v řádově větších množstvích než kolik jich potřebuje Tesla. Zatím nic zázračného a zároveň lepšího než Li-ion baterie co používá Tesla nenašli. V li-ion bateriích zkouší používat grafen, zkouší baterie s pevným elektrolytem, zkouší vodík. Co uspěje se zatím netuší. Je to hra s vysokým rizikem a s vysokou odměnou. Ovšem proti hráči – Tesle, který má trumfy ve své ruce.

5. Mezi trumfy Tesly patří: ochota k riskování – její zákazníci jsou často “beta testeři”. Schopnost rychle se učit z chyb. Velké investice do vývoje. I kdyby se nic lepšího než li-ion fyzikálně / chemicky nebylo, Tesla změnou článků plánuje zdvojnásobit dojezd. Zvětšením článků (jednotlivých baterek), zjednodušením výroby i spojením baterek s nosnou konstrukcí vozidla. Posledním trumfem, na který VW, Toyota nemá odpověď je software a propojení Tesly s vývojáři. Ochota riskovat zabití některého z beta-testerů (zákazníků). Tradiční automobilky vyžadují 100% spolehlivost od externího dodavatele (Delphi/Siemens/Bosch/Continental). Ovšem bez jízdních dat – terabajtů denně, bez pokusů “naživo”, nebudou schopni vyvinout software tak kvalitní jako ho nabízí Tesla, respektive budou mít ve vývoji vždy 5+ let zpoždění.

6. Závěrem: souboj automobilek s Teslou považuji za boj, kterému se automobilky mohly vyhnout, kdyby neprosazovaly “čisté” motory a tím skokovou změnu v odvětví. Automobilky mají jako kouli na noze svojí velikost, relativní pomalost při vývoji nových technologií. Kdo na současné situaci vydělá? Možná Tesla, možná některá automobilka. Zákazník vždy prodělá. Tím že dostává nedospělou technologii, tím že nesmí kupovat kvalitní motory v kvalitních autech. Časem možná zvítězí Li-ion baterie, solid-state baterie nebo vodíkové nádrže. Ale předtím bude zákazník nucen kupovat beta technologii, dělat betatestera s pocitem že jeho drahé auto za pár let skončí jako betacam. Plus jakmile automobilky odepíšou investice do benzínových a dieselových motorů, můžeme se těšit na zákaz jejich provozování. U veteránů zůstanou karoserie, ale uvnitř bude bublat elektrický retrofit s reprosoustavou.

USA dnes – 11.3.2021

Dušan Neumann

Prostranství okolo Kapitolu vypadá dnes jako hranice mezi Východním a Západním Berlínem. Hradba, která by měla stát na mexické hranici chrání dnes volené zástupce lidu před vlastním lidem. Kapitol byl vždy symbolem americké demokracie a patří ”lidu”.  Byl cílem školních i turistických výprav. Teď se občan dovnitř nedostatne. Nově zvolená kongresmanka z Colorada Lauren Boebertová s podporou konservativní Ameriky natočila video jak pochoduje podél toho plotu s ostnatým drátem s tvrdou kritikou Kongresu. Na závěr parafrázuje Ronalda Reagans z Berlína: (pane Gorbačove, strhněte tu zeď”), —“předsedkyně Pelosiová, strhněte tu zeď “.

          Okamžitě se v Kongresu ovládaném Demokraty strhla bouře a pokrokové část se snaží Boebertovou, která už před časem provokovala tím, že do Kapitolu vstoupila s Glockem za pasem,  z Kongresu vystrnadit. V minulých volbách bylo do Kongresu zvoleno 14 nových zástupců Republikánů – většinou žen. Teď se proslýchá, že Laura Trumpová, žena Erica Trumpa, přemýšlí o vstupu do politiky – buď do Senátu nebo na pozici guvernérky státu Severní Karolina. Zatím to nepotvrdila ani nezamítla, pouze řekla, že rodina ji zrazuje.
          Ač se televize i Bílý dům snaží situaci na hranici s Mexikem charakterisovat jako rostoucí problém, začíná to být obrovský průšvih a přihraniční státy se začínají bouřit. V roce 2019 bylo na hranicích zadrženo 2600 dětských/mladistvých uprchlíků. Včera jich bylo zadrženo 3600. Celkem přichází všech ilegálů přes 4000 denně.  To je ten “rostoucí” problém jak referují media, zatímco v roce 2019 to byla “národní tragedie a ostuda”. Jediným vysvětlením tohoto bláznivého otevření hranic je příliv budoucích voličů Demokratů, který by měla garantovat připravovaná amnestie pro ilegální imigranty.

          Dnešní největší senzací je, že Bidenův vlčák někoho pokousal v Bílém domě, a že vysoce manipulativní hérečka Meghan prodává svou “cancel culture” hysterii v televizi a doufá, že i v Hollywoodu.

Quo vadis Amerika…

Dušan Neumann

Před třiceti lety jsem napsal takovou zpravodajskou knížku o Americe, většinou poskládanou z mých sloupků v tehdejších Lidových novinách.
Nikdy nevyšla. Zřejmě proto, že byla dost kritická a tematicky nesourodá.
Vzpomněl jsem si na ni včera při čtení komentářů a vybral jednu kapitolku.
Třicet let a co se změnilo? Snad jen, že většina mého optimismu vyprchala.

Tedy: Quo vadis Amerika…
Individualismus býval synonymem americké společnosti. Každý jedinec zodpovědný sám za sebe; se stejnými nezcizitelnými právy, nezaručujícími nic jiného, než stejnou příležitost k úspěchu. Politickou příslušnost cítili Američané především ke své komunitě, případně ke státu. Teprve vítězná účast ve dvou světových válkách zesílila i pocit příslušnosti ke Spojeným státům jako k velmoci.

V osobním styku se američtí občané dlouho ztotožňovali s představou „Američana“ vycházejícího z tavícího kadlubu národů. Tento individualismus v posledních letech prochází zřejmou a ne vždy příznivě přijímanou transformací. Z amorfní masy jedinců se začínají vydělovat skupiny definované souborem často na sobě nezávislých principů a hodnot, prolínajícími se v nejrůznějších rovinách. Jedni radikálové hnutí Greenpeace se opírají o biblický nárok na neposkvrněnou přírodu, druzí se ohánějí ateismem. Všem těmto revolucionářům vadí západní civilizace, kterou pokládají za umělý výtvor „bílých imperialistů mužského pohlaví“. Jednotícím rysem ve všech případech je výrazná netolerance. Tyto skupiny jsou velmi hlasité v požadavcích na práva, která zaměňují s privilegii. Společným jmenovatelem je tzv. „politická korektnost“. Je to soubor vzorů chování, vyjadřování a životního stylu, které skupinoví pseudodemokraté vyžadují od svých spoluobčanů. Pokud na ně tito spoluobčané nepřistoupí, jsou obviněni z pošlapávání lidských a občanských práv příslušníků „postižených“ skupin.


V době formování Spojených států to byla práva jednotlivce, na nichž společnost stavěla. Kolektivismus spojený s hrozbou Sovětského svazu měl pachuť diktatury. Po pádu berlínské zdi se toto stigma rychle vytratilo. Sociální reformátoři, ať už v redakcích novin, na kazatelnách kostelů, či v přednáškových síních universit, znovu vyzdvihují skupinovou rozmanitost nikoliv však jak individuální volbu, ale jako podmíněnou příslušnost. Sociální zařazení, pohlaví, rasa, kmen, církev definují výjimečnost, podle níž se k sobě navzájem chováme a podobné chování očekáváme od druhých. Je to nebezpečný vzor, který měl v historii za následek vznik fašismu a bolševismu. Nejpatrnější je to v přístupu k rasovým menšinám. Ve snaze napravit minulé křivdy, docházejí sociální reformátoři k opačnému extrému. Rasa se nerozpustila v rovnoprávném občanství, jak by se dalo očekávat, ale naopak se oslavuje její výjimečnost a staré nespravedlnosti se nahrazují novými s opačnou polaritou. Z černých Smithů, Brownů a Washingtonů se nestali „bezbarví“ občané, ale výluční Afričtí Američané (African-Americans). Před třiceti lety vstupovali pod ochranou Národní gardy do poslucháren bělošských universit. Dnes na těchto institucích zakládají „etnické“ spolky, vyžadující oddělené, tedy segregované koleje a skladbu studia ignorující „šovinistickou bělošsko-protestantskou západní kulturu“.

Nepřipomíná to něco? Rozškatulkování dvěstěpadesátimilionového národa podle několika zmíněných kritérií neznamená osvobození ponížených, ale ponížení všech. Na počátku stojí dobrý úmysl multikulturalistů činit politicky korektní dobro. Jenže k prosazování tohoto „dobra“ požadují moc.
S rostoucí chutí po konání dobrých skutků roste i apetit po moci.
A s mocí přicházejí omezení osobní svobody. Zatím se jedná spíše o výstřelky, které se však na některých liberálních universitách už staly normou. Američané, kteří po generace přijímali široké osobní svobody jako přirozené právo zakotvené v ústavě, pojednou začínají cítit dlouhé prsty dobrými předsevzetími hnaného vládního aparátu. Někteří resignují, ale velká většina cítí znepokojení … po třiceti letech se znepokojení změnilo v oprávněnou a posledními volbami podloženou obavu. K rasové identitární politice přibyla “práva” všelijakých LGBT genderistů (jak jinak je definovat), ilegálních imigrantů a bezpohlavních feministek.

Otázka už nestojí “Quo Vadis” , ale Quo Procidens America?

Covid – více otázek než odpovědí

Dušan Neumann

Nejsem zrovna přítelem konspiračních teorií, ale jedna věc mi na celé pandemii připadá podivná. Asi za to může Trump, když se po nakažení COVIDEM nechal léčit podivným koktejlem antimalarik, vitaminů a neschválených léků.
Úsilí všech farmaceutických firem a vlád se soustředilo na vývoj vakciny, tedy na předcházení nákazy. Nikde jsem nečetl nic o vývoji terapeutických léků, tedy těch užívaných v různých stádiích průběhu nemoci. Jelikož jde většinou o sekundární infekci respiračního charakteru, očekával bych horečné testování stávajích léků, jejich klinické použití s hodnocením výsledků a zkoušení různých směsí.
A nikde nic. Jediný schválený lék, s omezenou účinností, je Remdesivir, v Britanii klinicky aplikované Tocilizumab a Sarilumab aplikované pacintům na ventilátorech a Dexamethasan už při těžším průběhu. Pak je tu samořejmě Hydroxyquinoline propagovaný a užitý Trumpem s podpúrnou administrací vitaminu D a zinku. V létě byla na Youtube neoficiální tiskovka na schodech Kapitolu, v níž lékařka z JIP v Houstonu, Stelle Immanuell, původně z Kamerunu, tvrdila že podobnou kombinací vyléčila asi 350 pacientů s COVIDem. Video už se jen těžko dohledá neboť Dr.Immanuell byla osočena, že je něco jako woodoo čarodějnice. Nikdo z investigavců se ovšem neobtěžoval navštívit ty její pacienty a ověřit si zda-li skutečně měli COVID a za jakých podmínek se uzdravili. Její tvrzení bylo pouze šmahem odmítnuto. Zajímalo by mne, zda někdo statisticky podchytil kolik lidí preventivně užívajících vitamin D, C, zinek, Omega-3 a ředidlo krve (jako já) bylo infikováno a jaký měla jejich choroba průběh. Podle britských studií se 65% lidí, kteří museli být na ventilátoru uzdravilo. S použitím Dexamethazanu počet uzdravených stoupl o dalších 12%. Ale nikde není zveřejněno jak čím byli tito uzdravení léčeni a jaký byl průběh nemoci před tím, než museli na ventilátor a jakou prevenci měli.

Zpolitizování pandemie přineslo víc otázek než odpovědí.

A zejména těch odborných je zatraceně málo.

Nález Ústavního soudu k volbám.

Pavel Hasenkopf

Shrnutí:

· Takže já bych shrnul to nejdůležitější k nálezu Ústavního soudu:

1) Ústavní soud neodsoudil d´Hondtovu metodu jako takovou, pouze řekl, že v kontextu 14 různě velkých krajů funguje protiústavně (jednak vede k různým výsledkům v jednotlivých krajích, jednak velmi zkresluje výsledky v malých krajích, protože prostě není šitá na malé skupiny voličů).

2) Stále jsem tomu nechtěl věřit a říkal jsem si, že jsem musel něco přehlédnout, ale bohužel. Pokud se nyní poslanci zvlášť a senátoři zvlášť (Senát nelze v této věci přehlasovat) nedohodnou, stane se toto:- současné Sněmovně uplyne 21.10.2021 volební období (a tím automaticky zanikne),- budeme mít výsledky voleb do nové Sněmovny (počty hlasů pro jednotlivé strany a koalice), ale- nebudeme mít zákonný způsob, jak je převést na mandáty,- nebudeme mít žádnou instituci, která by takový zákonný způsob mohla uzákonit,- a jako bonus Senát nebude smět dělat zákonná opatření, protože ta smí přijímat jen v případě rozpuštění Sněmovny – Ústava jaksi nepředpokládá, že bychom mohli zůstat bez Sněmovny i z nějakého jiného důvodu, např. z toho, že nemáme jak převést hlasy na mandáty. Ústavní soud vlastně vydírá Parlament, jako by říkal: „Buď se nějak dohodnete, nebo nebudete“. Tím si udělal rukojmí nejen z politiků, ale i z voličů. ===================================================

Přikládám odkaz na text příslušné části zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky – červeně jsou vyznačena ustanovení zrušená Ústavním soudem. A díky Břetislav Wajtr za technickou pomoc:

https://sumavak.blokuje.cz/…/zakon-o-zmene-voleb-ust…

(ten nález není z 21.1, ale z 2.2.2021, samozřejmě, chybka jde za mnou)

Kdysi v Americe

Peter

Joe Novak for Sheriff! Tabulka u cesty nabádá dát hlas Jožkovi Nováků, aby byl ve vesnici šerifem. Hned bych ho volil, ale nemůžu. Jsem z jiného státu, z radnice by mě vyhodili. Ať se mi jméno kandidáta na šerifa líbí sebevíc, nemůžu mu ve volbách pomoct. I tady v horách blikají a šelestí compjutery; mají nás všechny v merku. Pepíkovi v této vesnici konkuruje nějaký Sam Gardner.Na fotce u silnice vypadá docela fajn. Mohl by být prima šerifem, ale co naplat, držím palce Novákovi. Určitě je mezi nimi nelítostný boj; jsme přece na Divokém Západě.

    Zlomil jsem si obroučku na brýlích. Potřebuji lepidlo. Tabulka nad obchodem říká: Smíšené zboží. To je ono! Na zábradlí před obchodem jsou jiné dvě tabulky s fotkami: Zvolte Joe Novaka, zvolte Sama Gardnera! Hergot, to je ale boj! Vevnitř je přítmí. Na pultu u pokladny je malá hvězdnatá vlaječka hned vedle flašky s uvařenými vajíčky, naloženými i ve skořápkách v octové vodě. V krabici jsou taky kousky sušeného hovězího masa na žvýkání.

Majitel odpověděl na pozdrav a zasmál se na mě.Klečel ještě se dvěma chlapy na kolenou zrovna pod lampou, opravovali sekačku na trávu. Jejich širáky ji skoro zakrývaly. Lepidlo jsem našel. Bylo na štelářku hned pod televizory a fény na vlasy. Krémy a tkaničky do bot byly vedle, pasti a jed na myši také. Majitel se zvedl od sekačky, obešel pult a vzal si ode mě peníze. Poptal se, kam jedu. Já jsem se asi na sto věcí zeptal jeho. Hlavně na už opuštené zlaté doly kolem, a tak. Ti jeho parťáci se též zvedli od sekačky. Jeden vytáhl krabičku cigaret, dal si jednu do pusy a nabídl tomu druhému. Když mu připaloval jeho Marlboro, viděl jsem jim do obličeje. Já ty chlapy odněkud znám! Lámu si s tím hlavu, odkud jen? Před obchodem, než vlezu do auta se obrátím a vidím je. Sam a Joe. Ti dva soupeři o šerifské křeslo. Smáli se vedle sebe z předvolebních fotek.