Tak vám všem přeji, aby rozhodně nebyl horší než ten letošní, aby vás zdraví nezlobilo, klid,  POHODU  a bychom se zde ještě dlouho všichni setkávali!


 
 

Aneb exkurse do džungle povolování staveb

MaYda

 „Povolení průměrného malého rodinného domu dnes trvá zhruba šest až sedm měsíců,“ konstatoval David Šiller, obchodní ředitel společnosti Wood System zaměřené právě na výstavbu rodinných domů

Nový stavební zákon přitom původně počítal s tím, že razítko by stavebník mohl dostat do měsíce.“

(zdroj: https://www.novinky.cz/clanek/ekonomika-pocty-stavebnich-povoleni-padly-na-dno-40548738 )

Tak se na to podívejme:
Obvykle si to ti, kdo neví, co celý proces povolování stavby obnáší, vyloží tak, že si vezmou od projektanta hotový projekt, předají ho na úřad, do měsíce dostanou povolení a mohou stavět.

Ve skutečnosti je celý proces získání stavebního povolení podstatně složitější.
Pro stavební povolení potřebujete za prvé projekt a za druhé hromadu papírů, které se lidově říká „vyjadřovačky“ Jsou to souhlasy sousedů, souhlasy tzv. „dotčených orgánů státní správy“, vyjádření správců sítí infrastruktury apod., případně všelijaké posudky nebo další povolení.Přikládá se k dokumentaci a bývá označena jako dokladová část.

Procesu shromažďování té hromady se říká poněkud bizarním slovem „inženýring“ nebo „engeneering“.
Spolupráce projektanta a zpracovatele inženýringu je různá.
– U malých projektů to obvykle bývá jedna a tatáž osoba, kdo projektuje, jedná s úřady, případně rovnou dokumentaci upravuje podle jejich připomínek.
– Druhá varianta, nejčastěji používaná v atelierech, je, že mají svoje lidi na obojí a projektant a pracovník inženýringu spolupracují a předávají si informace průběžně.
– Třetí varianta je, že si stavebník nechá vypracovat od někoho projekt a pak to předá další osobě, kterou si najme na zpracování inženýringu, aby mu všechno vyřídila na úřadech. Ta osoba si dokumentaci musí nastudovat a pak začne vyřizovat.

A tady je první zádrhel konstatování, že „razítko do měsíce“.
Stavebník totiž v tomto případě obvykle očekává, že opravdu bude mít „razítko do měsíce“.
Jenže do měsíce se nedostanete ani k podání žádosti o povolení. Musíte totiž zajistit tu hromadu papírů, všechna vyjádření a souhlasy, zajistit, že objekt  vyřídit povolení k připojení na vodu, elektřinu a plyn, zajistit, že případné připomínky byly zapracovány do dokumentace.

Takže na „razítko za měsíc“ může stavebník zapomenout, protože ten měsíc a nejspíš ještě další, možná dva strávíte shromažďováním papírů na hromadu.
V případě, kdy si projektant dělí inženýring sám nebo ho dělá projektant ve spolupráci s inženýringem je to to samé, jen už víte, že razítka do měsíce se nedočkáte ani náhodou.

Proč tak dlouho? Protože máme správní řád a ten říká, že úřady mají svoje předepsané lhůty, obvykle je to 30 dní (ale může to být za určitých okolností i 60). Navíc někdy potřebujete souhlas jednoho úřadu jako podklad pro jiný úřad a správní lhůty se vám sečtou.
Samozřejmě, úřady mohou být rychlejší a obvykle i jsou. Nicméně taky mohou být vytížené a řešit věci na poslední chvíli.
Každý úřad či dotčený orgán státní správy prostě má na vyřízení požadavku 30 dní ze zákona a myslím, že slibovat klientovi, že oni si určitě pospíší a vyřídí to pro jeho krásný modrý oči za poloviční dobu, by bylo taháním za fusekli.

Takže máme po dvou – třech nebo možná i šesti měsících tu hromadu papírů a můžeme podat žádost o stavební povolení.

Tím ovšem zádrhele nekončí, protože se může stát, že úřad dokumentaci prostuduje, zjistí, že je potřeba doplnit ještě nějaké vyjádření nebo něco v dokumentaci, případně si vyžádá nějaký posudek a napíše vám, že řízení přerušuje a dá vám lhůtu na doplnění podkladů.
Je to trochu komické, protože řízení ještě nebylo zahájeno, ale přesto ho lze přerušit.
Když doplníte podklady, jsme konečně u té třešničky na několikapatrovém dortu stavebního řízení, u razítka do měsíce.

Podáte na úřad doplněné podklady nebo hotovou dokumentaci včetně dokladové části. Ještě poslední kousek cesty  máte před sebou – úřad musí zahájit (nebo přerušit) řízení do 7 dnů.
A máme zahájeno. A co na to zákon?

Lhůta pro vydání rozhodnutí

(1) Stavební úřad rozhodne o žádosti nejpozději do

a) 30 dnů ode dne zahájení řízení v případě jednoduché stavby,

b) 60 dnů ode dne zahájení řízení v ostatních případech.

(2) Lhůty podle odstavce 1 může stavební úřad před jejich uplynutím usnesením prodloužit

a) až o 30 dnů ve zvlášť složitých případech nebo je-li nařízeno ústní jednání, nebo

b) až o 60 dnů v řízení s velkým počtem účastníků, nebo je-li třeba doručovat veřejnou vyhláškou osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, nebo je-li třeba doručovat do ciziny.

Takže ano, od zahájení stavebního řízení – po několikaměsíčním martyriu po jiných úřadech, můžete teoreticky mít razítko do měsíce. Pokud ovšem úřad nevyužije možnosti, že může jeho délku prodloužit až na 60 dní, což zákon umožňuje. Nebo pokud někdo nepodá námitky a úřad se jimi nemusí zabývat.

Jenom to má jednu vadu – razítko do měsíce vám zatím není k ničemu, protože ještě musí rozhodnutí nabýt právní moci.
Právní moci nabyde po uplynutí lhůty na odvolání, která je obvykle 14 dní. Ale i to má háček, protože účastníci řízení se obesílají dopisem s doručenkou a lhůta začíná běžet až když převezme dopis poslední účastník.

Myslím, že počet pokusů o doručení je dnes limitován, ale přesto to může lhůtu pro nabytí právní moci nepříjemně protáhnout.

Pokud nemáte smůlu, a nikdo se neodvolá, dostanete po uplynutí lhůty na odvolání razítko o nabytí právní moci a teprve to je to razítko, po jehož obdržení můžete stavět.

Pokud máte smůlu a někdo se odvolá, tak počítejte s tím, že budete stavět nespíš až napřesrok a možná nikdy.

Popravdě řečeno, fakt nevidím, v čem je nový stavební zákon rychlejší. I když si odmyslím komplikace, které přinesla zpackaná digitalizace, lhůty, nastavené zákonem se nijak neliší od předchozího stavu.

Tvrzení v citátu nahoře jsou zavádějící a popravdě řečeno, nám, co se tím živíme, taková prohlášení komplikují život.

Uvedená doba 6-8 měsíců před rokem 2024 obnášela celý proces povolování, „razítko do měsíce“ znamená jen vlastní řízení, které je jen poměrně krátkou etapou v celém procesu a navíc to není razítko finální. Takže je nesmysl porovnávat, že „dřív to bylo za 6-8 měsíců“ a „podle nového zákona to bude do měsíce“ A při dodržení všech lhůt podle zákona razítko, které vám povoluje stavět, nedostanete do měsíce od zahájení stavebního řízení, ale do 6 týdnů a i to bylo podle starého zákona , prakticky za stejných okolností možné.

Pokud tím argumentovali autoři nového zákona, je zarážející jejich neznalost lhůt a procesů. Bohužel to vzbuzuje falešné naděje a když vám klient dodá projekt a chce „razítko do měsíce“ není moc příjemné mu vysvětlovat, že do měsíce to razítko určitě nebude.

Takže pokud chcete stavět, tak vám přeju hlavně trpělivost, klid a pevné nervy. To, co politici zvorali, stejně nenapravíte, ale v klidu se to všechno přece jen řeší líp.

říkal Hamlet a to ještě vůbec netušil co přijde!

Dlouho jsem se radoval a říkal jsem si, že my jsme první generace, která prožije život bez války.
Po stávajícím válečném štvaní a teď, po vyjádření belgického premiéra, že napadne-li Rusko NATO v Bruselu, vymažou Moskvu z mapy světa, o tom začínám silně pochybovat.
Protože stejně jako mě napadne Zelenského, že jeho pár dronů v Bruselu by konečně tu III. sv. válku mohlo vyvolat!
A on by se mohl v klidu odstěhovat na svůj nově koupený ranč (snad největší v USA?) ve Wyomingu.
18 balíčků sankcí nefungovalo, tak byl přijatý 19. a Komise již pracuje na 20. !!
Myslím, že došel koks. Ale nevím, zda došel jako že přišel a jsou v rauši, nebo že došel jako že nepřišel a mají absťák. 🙁

A doma? Doma to není o nic lepší. Koukal jsem chvíli včera na to předávání vyznamenání, ale nevydržel jsem to dlouho. Nakonec, je to MÉ zdraví!!
Když president přicházel, měl jsem chvíli dojem, že si vede Trumpa. Ale ne, to Pavlová zřejmě jen změnila kadeřníka. 😉
Když začal mluvit, zíral jsem na ta dvě čtecí zařízení ( Sicher je sicher? Nebo to druhé byla nápověda: Udělej pauzu, nadechni se, podívej se na Babiše jak Ti netleská …??) a vzpomínal na starého, nemocného Zemana jak to dával spatra a byl to PROJEV a ne čtená přednáška. Nevydržel jsem to dlouho.
Jak prohlásil: „Slavíme dnes vznik suverénního samostatného a hrdého státu.“ tak jsem to vypnul, protože dnes nejsme ani hrdý, ani samostatný, natož suverénní stát. Správný popis současného stavu je protektorát.

Protektorát (lat. protectio – ochrana) je označení pro formu státního zřízení. Jedná se o formálně autonomní státní útvar, který je pod ochranou nebo přímou správou jiného státu, příp. společenství států. Protektoráty bývají zřízeny buď na základě mezinárodní smlouvy ( třeba Lisabonské) nebo pouze tak, že dosavadní suverénní stát strpí jeho jednostranné vyhlášení ze strany silnějšího státu. Jde o mezistupeň mezi kolonií a plně suverénním státem, protože vztah mezi ním a ochraňujícím státem je stále mezinárodněprávní.
V protektorátech sice existuje autonomní státní správa, ta je však podřízena protektorovi či nějakému jinému administrátorovi, kterého dosazuje ochraňující stát. (viz Rumunsko, Moldávie a i Pavel)

No a když jsem do toho dnes nahlédl, tak se nesnažil podpořit českou státnost, ale podpořit NATO, Brusel a válku – v podstatě zcela podle očekávání. 🙁

A pokud jde o vyznamenané, dovolím si citovat z FB:
Thomas Kulidakis:„Pan prezident měl projev pro svou část společnosti a také lidi z této své části společnosti vyznamenal„
A část společnosti nepustil do Vladislavského sálu, nově zvoleným poslancům stanovil kvoty ( ne všichni, jen někteří!) a o tom, že Hrad rozesílal pozvánky v pátek na úterý je vůbec škoda mluvit.

Alespoň že dnes skoro od rána svítilo slunce a holkám dopoledne to ježdění šlo docela pěkně!

Petr Kunetka

Musím se přiznat, poslední dva dny se cítím jako paralyzován ani ne tímto atentátem, ale tím, co vše ukázal. Doposud jsem nechápal, co museli cítit Američané po Dallasu, nyní je mi to srozumitelnější. Snad pomůže – nejen mne – když své pocity položím na papír.

Charlieho Kirka jsem si více začal všímat ca před 4 lety, ne skrze jeho podporu Trumpa, ale občas se mi objevil na youtube. Jeho velmi efektivní argumentace demonstrovala, jak naprosto bezdůvodný je pocit intelektuální a morální nadřazenosti studentů a absolventů univerzit. Pohotovost v argumentaci, encyklopedická znalost statistik, ale – co bylo ještě důležitější, neotřesitelná slušnost a akceptace urážek, hlouposti, propagandy a hlavně ze všeho nenávisti, kterou po něm protistrana vrhala.

Určitě existovala témata, na kterých bychom se neshodli – víra, potraty, Izrael – ale vždy jsem si jeho argumentaci rád vyslechl a pokládal bych si za čest se s ním setkat osobně. A ačkoliv jsem s ním víru nesdílel, měl mou úctu za intelektuální poctivost, se kterou s touto vírou argumentoval a žil.

Svým vystupováním a jednoduchostí prezentace – prostě si rozložil stan v kampusu a dal mikrofon každému, kdo si o něj požádal k dispozici pro jakoukoliv diskusi – dokázal oslovit mladou generaci s neuvěřitelnou efektivitou. V rámci těchto debat je mnoho příkladů, kdy se indoktrinovaný jedinec pod tlakem argumentů zasekl a musel přiznat, že se mýlí. Někteří spustili sérii nadávek a urážek a zbaběle utekli, ale jiní se zamysleli a udělali první krok na cestě k samostatnému myšlení. Ani za živého boha si nemohu vzpomenout jiného politika nebo politického aktivistu, který by byl schopen takto vystupovat.

Jeho tolerance a pokora i k tomu, co pro něj muselo být naprosto nepřijatelné, byla úžasná. Tento rozhovor s transgender osobou asi mluví za vše.

Tuto svou jednoduchou efektivitou a pokorou samozřejmé vzbudil obrovskou nenávist – médii, univerzit, indoktrinovaných studentů, neziskovek. Člověk, o kterém si troufnu říci, že nikdy neprojevil ani nejmenší stopu nenávisti – byl obviňován (a mnohokrát byla snaha jej zatknout) z nenávisti proti prakticky všemu, z nacismu, rasismu, mysogynie a celkové byla vytvářena atmosféra dehumanizace a přijatelnosti jeho vraždy… Je přijatelné zabít Hitlera, který se dere k moci, že ano… A kdo by řešil detaily, zda je to Hitler nebo Kirk, když je kauza posvěcená médii i univerzitami.

A 10.9. se povedlo. Neidentifikovaný střelec smrtelně zasáhl ze vzdálenosti ca 180m a úspěšně utekl. Nelze vyloučit, že s pomocí kompliců v davu – některé záběry ukazují nadšenou reakci několika přítomných na zásah.

Jak to u takto významných osobností bývá, věci nekončí jeho smrtí. První reakcí byl šok konzervativní části veřejnosti. Jenže už nyní lze pozorovat, jak se tento šok a smutek mění na hněv. Tomu samozřejmé pomáhají nadšené reakce stovek tisíc, možná milionů – studentů univerzit, profesorů, neomarxistů na sociálních sítích… Inu, univerzity vždy dláždily cesty diktaturám, nyní i vidíme jak. K tomu pokrytecká reakce médií v duchu „sama si za to mohla, když šla parkem“. A dokonce i levicových senátorů, odmítajících a rušících minutu ticha…

Samozřejmě, to vše je finální důkaz idiocie lidí, kteří se ohání svou intelektuální nadřazeností a neuvědomují si, kdo je živí. Jak jsem psal výše, smutek se mění na hněv a hledá cíl. Není to malá věc. Je to hněv většiny Američanů, kteří doposud s malým zájmem o společnost chodili do práce, starali se o rodinu a viděli, jak jim neomarxisté kradou americký sen, označují je za primitivy nebo fašisty a živí se jejich daněmi. A ti samotní nyní přímo oslavují, nebo pokrytecky obhajují smrt člověka, který s nimi mluvil srozumitelným jazykem o tom, jak se k němu vrátit.

Jako sypání soli do ran – či spíše jako rudý šátek na býka – působí výzvy liberálních politiků pravicovým influencerům, aby – poté co je 8 let zasypávali nenávistí a nejeden z nich si prošel pokusem zastrašováním, či pokusem o vraždu – aby uklidnili své reakce nejen na liberály obecně, ale i na ty, kteří OSLAVUJÍ vraždu Kirka. Ne, nedělám si legraci. Je třeba je prosté pochopit, že jsou takoví…

Nejsem Američan ani věřící. Možná je třeba mít porozumění pro lidi, kteří oslavují atentát jednoho z posledních politiků, kteří dělali politiku bez nenávisti. Ale já jej nemám a přeji jim všem, aby k nim skutečně přišlo to, co již vidím na horizontu.

Tak nám paní von Leyen, při snídani na soukromém golfu ve Skotsku, dojednala obchodní dohodu EU s USA. Já mám velmi silný dojem, že to „dohadování“  bylo jako jednání Hitlera s Háchou o protektorátu.
Tady to podepiš a basta!
Protože jsem přesvědčen, že na tom pracovaly týmy lidí – zvl. v USA.
Ty podmínky jsou super. Třeba ministr průmyslu Vlček (vlček… to je taková ta rotující hračka, co se pohání bičem?) se vyjádřil, že ta 15% cla jsou super, protože dávají jistotu v podnikání a obchodování. Z čehož zřejmě plyne, že americká nulová cla způsobují nejistotu. 😉
Ten nákup energií a zbraní, vyjádřený jen peněžně, je také fajn! Čím dražší například ten zkapalněný plyn bude, tím dříve ten závazek splníme. Ale je fajn, že nejsme energeticky závislí na Putinovi a můžeme si vybírat, kde a za kolik ten plyn nakoupíme! 😉 😀

Mimochodem – těch 600mld USD na nákup zbraní v USA je v rámci, nebo nad rámec těch 5% HDP pro NATO? Soudím, že mimo ten rámec, protože USA nejsou NATO.
Díky těmto skvělým výsledkům z ranní snídaně na soukromém golfu (alespoň to nebylo přes SMS) mohu klidně říci, že si Uršula, jako vyjednávač,  vysloužila ostruhy!
Ostruh já mám víc – dvě pracovní a nejméně dva páry závodních, které už jsem leta letoucí nepoužil. Naposledy na federálním mistrovství zemědělské mládeže v drezuře.
A teď jsem si intenzivní prací vysloužil ještě jednu. Na pravé noze!
Bolí to jako kráva a nepřestává.
A protože nejsem sobec, tak tu druhou, do páru, přeji von Leyen!

PS.
Kolik států to odmítne ratifikovat?
I GB si vyjednala nižší cla, než celá EU!

Ahoj ve spolek!
Ještě žiju! 😉 Ale je to také turbulentní, ovšem bez bitcoinů. Je mi tak nějak střídavo. I o holi jsem se naučil chodit, ale teď se pokouším se to zase odnaučit. 🙂
Teď momentálně je mi lépe, tak vidím, co vše jsem poslední (delší) dobou zanedbal a pokud to jde, snažím se to dát do pořádku. Ale je toho spousta. 🙁
A furt něco!
Včera jsem začal převádět koním režim na noční pastvu – to znamená, že se ještě pár dní moc nevyspím, než si doopravdy zvyknou.
A teď, co jsem začal psát, jsem byl venku na kontrole a zjistil, že mi teče (přetéká?) ve stáji nádrž na vodu pro koně.Funguje to sotva dvacet let a už se to sere… 😉
Tak jsem pozavíral vodu a na zítra mám zase zábavu…
Voda jako tradičně koncem týdne, kdy už instalatéry neseženu!
To jsou takové drobné starosti.

Petr Kunetka
„Pojďme si říci dobrodružný příběh a romanci odehrávající se ve vzdálených exotických mořích… Ne, žertuji. Budeme se bavit o ekonomii a financích v zamračené Británii, pouze ke konci se krátce podíváme do Evropy“

Tato bublina, ač dnes prakticky zapomenuta, byla jednou z nejdůležitějších ekonomických událostí 18. století a – ač se tomu zkraje nebude chtít věřit – vykazuje obrovskou podobu s dnešním ekonomickým děním. Hlavně co se týče víry, že bohatství může vzniknout z ničeho.

Začněme představením prostředí, kdy vznikla. Anglie (neboli velká Británie, ke sloučení došlo zhruba v době našeho vyprávění) procházela dlouhou epochou neustálého válčení. Počínaje občanskou válkou a konče asi 30 let po konci našeho vyprávění). A jak víme, „inter arma“ se nedaří nejen můzám a zákonům, ale i ekonomice.

V roce 1710 se Robertu Harleyovi – významnému poslanci a politikovi Toryů – povedl pěkný kousek. Po delším období mimo moci se mu po roce politického přetláčení, kupčení a zákulisních dohod povedlo získat jmenování Chancellor of Exchequer (ministr financí) v nově vzniklé vládě.

Po velmi zběžném seznámení se situací jeho nadšení poněkud opadlo. Když si vyžádal jednoduchou bilanci, zjistil, že ministerstvo vlastní ca 5.000 liber (zhruba 15 milionů CZK). Na straně pasiv byla rukou naškrábaná poznámka „30 milionů evidováno, další dluhy zhruba 9 milionů liber“ (90 miliard, resp. 27 miliard CZK) – mimochodem, tento dluh ani dnes není zcela splacen.

Poté, co jej podřízení probrali z bezvědomí, začal vykazovat na politika obdivuhodnou aktivitu. Prvních bodem byl pokus o konsolidaci vykazování a účtování jednotlivých ministerstev a agentur, aby se povedlo alespoň upřesnit výši dluhu. Další nutností bylo zajištění peněz na výplatu armády – 300.000 liber.

Samozřejmě první bylo to, co napadne každého politika v dané situaci. Naštěstí pro anglické občany, v té dobé probíhaly zásadní spory a tahanice v parlamentu mezi Whigy a Toryi a zvýšení daní, či vypsání mimořádné dané bylo nereálné. Další klasické politické řešení – půjčit si u národní banky – selhalo na tom, že Bank of England byla pevně pod kontrolou Whigů.

Půjčky ze zahraničí, do té doby oblíbený zdroj, narážely na skutečnost, že fakt enormního zadlužení vlády již byl všeobecné znám, a navíc Anglie neustále s někým válčila… tento zdroj také vyschl.

Sir Harley ale nebyl žádný panikář. Po vyčerpání ortodoxních metod se začal ohlížet po něčem neortodoxním, něčem, co by bylo zcela nové a problém dluhu vyřešilo navždy.

Ačkoliv to není chronologicky správně, až nyní uveďme do hry pana Johna Blunta, sekretáře  Hollow Swords Blade Company (HSBC). Společnost měla kdysi dávno monopol na výrobu mečů, nicméně v té době již sloužila víceméně pouze jako zástěrka pro klasickou banku (banky mimo Bank of England byly ve Velké Británii zakázány). A HSBC se snažila proniknout do lukrativního businessu – půjčování peněz vládě.

Detail: Ačkoliv „divize mečů“ ještě působila, byla okrajovou a nemá na další události vliv (snad drobná zajímavost, tato divize se postupně stala společností Wilkinson Sword, která funguje dodnes).

Ačkoliv příjmení naznačuje opak, pan Blunt byl velmi chytrý. Další výhodou bylo, že jeho kreativita a podnikatelský duch byly doprovázeny neomezenou mírou morální flexibility.

Jeho entree na pole možného partnera sira Harleye bylo fenomenální. Britská vláda v Irsku začátkem 18. století znárodnila obrovské množství nemovitostí a pozemků, které patřily katolické šlechtě. S ohledem na to, že vláda potřebovala peníze, prodávala vše najednou, což tlačilo cenu dolů. Velmi zajímavé majetky byly nabízeny za velmi nízkou cenu.

Blunt viděl příležitost a rozhodl, že HSBC vykoupí co možná nejvíc tohoto majetku za co nejnižší cenu a posléze bude mít výnosy z nájmů, hypoték, půjček na nákup nebo prodeje. Drobnou překážkou bylo, že HSBC potřebovala více kapitálu (když opomenu naprostou drobnost, že většina těchto činností nebyla HSBC povolena). V té době se kapitál získával vydáním akcii, ale pan Blunt tento postup vylepšil. Nabídl výměnu akcii HSBC za dluhopisy ministerstva války, a to v nominální hodnotě.

Zde se poprvé projevil Bluntův génius. Takhle dobrá nabídka oslovila prakticky každého, kdo onen dluhopis držel. Vymáhat peníze od vlády, navíc konkrétně od ministerstva války, není moc slibný podnik. Tržní hodnota dluhopisu byla v té dobé ca 85 procent nominálu, takže výměna 1:1 za akcie firmy, která „jede“, byla velmi lákavá.

Došlo tedy k prudkému nárůstu poptávky… a tedy i tržní ceny… těchto dluhopisů. A jelikož o tom nárůstu Blunt věděl dopředu… Inu prosté HSBC měla na skladě obrovskou hromadu těchto dluhopisů. V tichosti koupených za původní cenu.

No dobrá, a k čemu to vše bylo? HSBC vykázala významný zisk na prodeji dluhopisů. A tento zisk reinvestovala do nákupu… Irských nemovitostí. Tímto kouzlem získal John Blunt 200.000 liber na nákup Irských nemovitostí (ca 6 miliard korun v dnešních cenách!). Zároveň pomohl mnoha investorům získat reálný majetek ze pochybné vládní papíry, a to za dobrých podmínek. To je pověst, která mu v budoucnu *velmi* pomohla. Taktéž zbavil vládu nutnosti platit 7.5 procenta úrok na dluhopisy, což přineslo vděk vlády. A samozřejmé, protože to byl starý dobrák, dobrá duše a skvělý anglický patriot, nabídl 20.000 liber jako půjčku vládě za mimořádné nízký úrok.

Čímž se z celé věci stal poctivý, vládou posvěcený deal a John Blunt získal naprostou důvěru politiků. Již existující rozhodnutí zpátečnického soudu, který neměl tolik pochopení pro kreativní výklad zakládací listiny HSBC a hloupá omezení pro to, kdo smí a nesmí poskytovat bankovní služby, bylo zapomenuto. 

Partnerství mezi sirem Harleyem a Johnem Bluntem začalo zlehka. Bank of England v té době provozovala nepříliš populární loterii. Harley se rozhodl, že Blunt je ten správný muž, který rozhýbe neefektivní podnikání a dodá mu nový impulz… A Blunt překonal veškerá očekávání.

Za první 4 dny prodal všechny zbylé lístky, což jemu i ministerstvu přineslo nezanedbatelný zisk… Ale pro takového velikána vlastně jen drobné. Následně vypsal novou emisi loterie, kde cena lístků byla 100 liber (ca 300 tisíc CZK). A spustil to, co by se dnes nazvalo marketingový hype.  Opět za několik dnů vyprodáno. Jak dosáhl takhle fantastického výsledku?

Inu, jednoduchou úpravou pravidel. Všechny lístky byly výherní. Minimální výhra byla 10 procent, ale byly tam i lístky stoprocentní, tisíc procentní. Nejvyšší výhra byla 20.000 liber (600 milionů CZK). Jo, a ještě jedna malá drobnost v pravidlech. Výhry budou postupně vypláceny, 10 let po výhře.

Ministerstvo financí tímto získalo 300.000 liber (9 miliard CZK) za cenu nárůstu dluhu. Ale koho zajímá v moderní ekonomice dluh? Dluhy se neplatí…

Tyto peníze vyřešily bezprostřední krizi ministerstva financí, ale neřešilo celkovou situaci s obrovským dluhem. Ale dalo dohromady dva talenty, které dokázaly něco do té doby nemožné.

Dušan Neumann

Na dovoz automobilů – doposud všech – do USA je clo 2,5%. Jedinou výjimkou jsou „lehká nákladní auta, nikoliv SUV, jež jsou clena 25%. Tomuto clu se říká „kuřecí“ a bylo zavedeno L.B.Johnsonem v roce 1964 jako odveta na 25% clo uvalené evropskými státy na dovoz amerického kuřecího masa. Jediná evropská SUv dovážená do USA jsou Range Rover a Volvo. (BMW a MB SUV se vyrábějí v USA).

S tim souvisí i uvalení Classic na ocean (železo) a hliník. V minulých 4 letech zavřely brány četné americké železárny, ocelárny a hliníkárny. Nestalo se tak proto, že by bylo technologicky nekonkurenční, ale proto, že za liknavé Bidenovy vlády zejména čínští a ruští výrobci a někteří další, založili v Mexiku a Kanadě, s vědomím místních vlád, stínové společnosti využívající podmínek USMCA obchodní dohody mezi USA, Mexikem a Kanadou garantující prakticky bezcelní obchod ve vzájemném obchodním styku.  Mexiko i Kanada si za přivření očí něco přirazily.

S evropskými cly na automobily, ale i ostatní výrobky to není jednoduché. Na dovážené americké automobilya že jich není moc, je clo 10,5%. Jenže tím to nekončí. Clo je doplněno ještě zlodějskou VAT (DPH) ve výší 21% a to nejen na proclené zboží, ale i na jeho dopravu z místa výroby až na místo evropského proclení, takže na konci daň a clo dělají přes 30%.

Nevěříte? Doložím nedávným osobním příkladem. Dovezl jsem si nabourané auto, které potřebuje na rám, což se už v USA nedělá. Protože mám auto rád a jednou je budou mít vnoučata jako záviděníhodného veterána, rozhodl jsem se auto svěřit velmi kompetentním kamarádům k opravě. Přestože je to vůz registrovaný na mne byl odhadnut na 4500dollarů, proclen a přičtena DPH za clo a za dopravu z Pensylvanie do Prahy. Dopravu jsem zaplatil v USA.

Takže Trump je zcela oprávněný zpráskat EU trochu cly.
Už aby to bylo!

Dovoz vlastního auta – Konkrétní EU poplatky

Dusan Neumann

Aby opět nedošlo k desinformaci – vybral jsem podstatné části z projevu do Davosu (vynechal Olympiádu a vyloženě domácí věci) a schválně jsem nechal Donaldovo přehánění. Udělejte si obrázek sami. Charakterizuje ho to jako člověka:

Naše země bude brzy silnější, bohatší a jednotnější než kdykoli předtím a celá planeta bude mírumilovnější a prosperující díky tomuto neuvěřitelnému rozmachu a tomu, co děláme a budeme dělat.

Moje administrativa jedná s nebývalou rychlostí, aby napravila katastrofy, které jsme zdědili po naprosto neschopné skupině lidí, a aby vyřešila všechny krize, kterým naše země čelí.

Během uplynulých čtyř let naše vláda nahromadila 8 bilionů dolarů v nehospodárných deficitních výdajích a způsobila národ ničící energetická omezení, ochromující regulace a skryté daně jako nikdy předtím.

Výsledkem je nejhorší inflační krize v moderní historii.

Po mém zvolení bylo právě oznámeno, že optimismus malých podniků během jediného měsíce prudce vzrostl o 41 bodů – to je nejvíce v historii. Společnost SoftBank kvůli výsledku voleb oznámila investice do americké ekonomiky ve výši 100 až 200 miliard dolarů. A právě před dvěma dny oznámily společnosti Oracle, SoftBank a OpenAi investici 500 miliard dolarů do infrastruktury umělé inteligence. Podobně i další společnosti oznámily miliardy a miliardy a miliardy – v součtu až biliony – investic v Americe, ve Spojených státech.

A v novinách se dnes také objevila zpráva, že Saúdská Arábie bude v Americe investovat nejméně 600 miliard dolarů. Ale budu žádat korunního prince – který je fantastický člověk – aby to zaokrouhlil na zhruba 1 bilion dolarů. Myslím, že to udělají, protože jsme na ně byli velmi hodní.

A také požádám Saúdskou Arábii a OPEC, aby snížily cenu ropy.

Kdyby se cena snížila, rusko-ukrajinská válka by okamžitě skončila. Vy tu válku ukončíte.

Amerika je zpět a je otevřená pro obchod.

A tento týden také podniknu rychlé kroky k zastavení invaze na naší jižní hranici. Rozhodl jsem se, a vyhlásil jsem na našich hranicích stav nouze, okamžitě jsem zastavil všechny vstupy nelegálních narušitelů hranic, kterých bylo mnoho, a začal jsem nelegální narušitele okamžitě vracet zpět na místo, odkud přišli. Byla to skutečně invaze.

Hned první den jsem podepsal exekutivní příkaz k zastavení veškeré vládní cenzury. Naše vláda už nebude označovat projevy našich vlastních občanů za dezinformace nebo dezinformace, což jsou oblíbená slova cenzorů a těch, kteří chtějí zastavit svobodnou výměnu názorů a upřímně řečeno i pokrok.

Tento týden jsem také ukončil ozbrojování orgánů činných v trestním řízení proti americkému lidu a, upřímně řečeno, proti politikům, a obnovil jsem spravedlivý, rovný a nestranný právní stát.

Moje administrativa přijala opatření ke zrušení všech diskriminačních nesmyslů týkajících se rozmanitosti, rovnosti a inkluze. A to jsou politiky, které byly naprostým nesmyslem v celé vládě i v soukromém sektoru.

Díky nedávnému rozhodnutí Nejvyššího soudu, které právě padlo, se Amerika opět stane zemí založenou na zásluhách. To slovo musíte slyšet: země založená na zásluhách.

A já jsem oficiálně prohlásil, že existují pouze dvě pohlaví, mužské a ženské. A nebudeme mít žádné muže účastnící se ženských sportů a transgenderových operací.

A konečně, jak v Americe obnovujeme zdravý rozum, postupujeme rychle, abychom vrátili sílu, mír a stabilitu do zahraničí. Rovněž požádám všechny státy NATO, aby zvýšily výdaje na obranu na 5 % HDP, což mělo být již před lety. Byly pouze na 2 % a většina národů je neplatila, dokud jsem nepřišel já.

Trval jsem na tom, aby platily, a ony to udělaly, protože Spojené státy v té době skutečně platily rozdíl a bylo to vůči nim nespravedlivé. Ještě před nástupem do funkce můj tým vyjednal dohodu o příměří na Blízkém východě. Začátkem tohoto týdne se rukojmí začali vracet ke svým rodinám.

Naše úsilí o mírové urovnání mezi Ruskem a Ukrajinou je nyní snad v plném proudu. Je velmi důležité, aby se to podařilo. Je to naprosto vražedné pole. Miliony vojáků jsou zabíjeny. Leží mrtví po celých rovných polích. Je to rovné pole, zemědělská půda, a jsou tam miliony Rusů a miliony Ukrajinců a nikdo nic takového od druhé světové války nezažil. Je čas to ukončit.

Quivis

Už několik let je u nás na talíři inflace. Podíváme se na ni okem ekonomických definic a pak uděláme závěr očima prostého občánka.

Inflace je jev, kdy dochází k nárůstu všeobecné cenové hladiny zboží a služeb v ekonomice. Za stejnou sumu peněz si tak koupíte méně zboží.  Při inflaci často hovoříme o tzv. cenové hladině. To je vztah mezi množstvím peněz a celkovým množstvím výrobků a služeb dané ekonomiky, které jsou vzájemně směňovány, jsou tedy v poměru. Při inflaci dochází k nárůstu cenové hladiny, a to se může dít jen změnou na straně zboží a služeb (strana nabídky) nebo na straně množství peněz (poptávky).

V roce 2020 jsme se ovšem setkali s něčím, co nikdo nečekal – s celosvětovou covidovou pandemií. Kvůli pandemii došlo k lockdownům, díky kterým dostala nabídka obrovský zásah. I přestože se obecně očekávalo, že nabídka brzy dožene poptávku, nestalo se tak

Inflace ekonomice pomáhá a to v případě, že je rovna ekonomickému růstu (růstu HDP). Pokud je inflace dlouhodobě rovna ekonomickému růstu, případně je plus jeden až dva procentní body nad ním, je to v pořádku a pomáhá.

Pojem tržní koš výrobků a služeb. V ČR tento koš tvoří asi 700 statků reprezentující průměrnou domácnost. Dané statky mají v koši přiřazenou váhu dle důležitosti. Každý měsíc nebo rok se zjišťuje tržní cena daného koše a porovnává se s minulými hodnotami. Tím zjistíme, jak se pohybuje cena daného koše a jak se mění míra inflace.

Míra inflace je měřena pomocí přírůstku indexu spotřebitelských cen. Uváděná míra inflace (přesněji průměrná míra inflace) vyjadřuje procentní změnu průměrné cenové hladiny za dvanáct posledních měsíců proti průměrné cenové hladině dvanácti předchozích měsíců.

V našem tisku se tedy uvádí roční inflace. Ovšem pokud je roční inflace ve výši kolem 2% vychvalována vládními ekonomy a novináři, pohled spotřebitele může být jiný. Spotřebitel hodnotí poměr svých příjmů s cenovou hladinou. Je samozřejmé, že dlouhodobé porovnávání nemá smysl, protože se mění výše příjmů (stačí si připomenout výši příjmů v období našeho socialismu a tehdejších cen s dnešní úrovní příjmů a cen. Je to neporovnatelné a vedlo by to k nesmyslným závěrům.

Ovšem pokud si spotřebitel porovná inflaci (cenové hladiny) za poslední 3 –  4 roky, je to přijatelné porovnávání. Příjmy číselně poněkud stouply, ovšem pokud jsme nedávno měli roční inflaci až 18%, je jasné, že spotřebitel cítí, že jeho reálný příjem velmi poklesl.  Ekonomové ovšem upozorňují, že stále ovšem jsou české reálné mzdy pod úrovní roku 2019. Takže pokud si spotřebitel připomene ceny z té doby  a porovná je s dnešními, nemůže brát vážně  radostné provolávání, že máme inflaci jen kolem 2%, ale bude smutně konstatovat, že vysoká cenová hladina z doby vysoké inflace jen dále stoupla o inflační 2% (je to sice málo, ale není to pokles!).