Václav Levý se narodil v roce 1820.

Pokud u jeho narození byly tři sudičky, daly mu do vínku sochařský talent a navíc mu každá poslala do cesty v pravou chvíli pravého člověka.

Malý Václav se od mala věnoval řezbářství a nacházel inspiraci hlavně v náboženských tématech, ale protože pocházel z prostých poměrů – otec byl švec, matka dcera koláře, nikdo neuvažoval o tom, že by se mohl věnovat umělecké tvorbě.

Rodiče syna nechali vyučit truhlářem, ale místní farář – první osudový člověk – si všiml talentovaného a zbožného chlapce a zařídil, aby byl poslán na výchovu do kláštera v Plzni, později ve Lnářích a nakonec v Drážďanech. Václav Levý se vyučil na kuchaře a v Drážďanech potkal dalšího osudového člověka – mecenáše umění, velkostatkáře Antonína Vieta a ve dvaadvaceti vstoupil jako kuchař do jeho služeb na zámek v Liběchově.

Okolí Liběchova – krásná krajina, lesy a hlavně spousta zajímavě utvářených pískovcových skal a skalek by patrně bylo pro každého sochaře inspirujícím rájem.

Václav Levý pracoval v zámecké kuchyni a ve volných chvílích tesal svoje reliéfy do skal v okolí zámku.Vytvořil tak lesní galerii unikátních soch a reliéfů pod širým nebem. Největší z nich, Čertovy hlavy byly až do vzniku památníku v Monument Valley největší plastiky tohoto typu na světě.

https://www.rajce.idnes.cz/maydaa/album/certovy-hlavy/1606642979
Jeho činnost neunikla samozřejmě nejen zámeckému pánovi, ale i jeho hostům, z nichž řada pocházela z uměleckých kruhů. Díky jejich podpoře byl Václav Levý poslán do Prahy do učení na sochaře.

Po návratu na liběchovské panství vytvořil na popud liběchovského knihovníka profesora Františka Matouše Klácela – třetího osudového člověka – reliéfní výzdobu jeskyně Klácelka. Její zdařilé provedení vedlo Antonína Vietha k rozhodnutí nadaného kuchtíka poslal na studia na mnichovskou akademii k jednomu z nejuznávanějších sochařů, profesoru Ludwigu Schwantvalerovi.

Po úspěšných studiích – profesor Schwantvaler jej považoval za svého nejlepšího žáka – se vrací devětadvacetiletý Václav Levý na Liběchov jako hotový sochař.

Liběchovský pán ale brzo umírá a Levý tak přichází o mecenáše, který ho štědře podporoval.

Jako sochař se Václav Levý přesto brzy prosadil. Tvoří ve stylu akademického klasicismu, jeho sochy mají blízko k antice a renesanci, hodně se věnuje duchovním tématům. Mimo jiné získal Klárovo římské stipendium a odjel do Říma.

Období, které prožil v Římě, pro něj bylo jako pro sochaře velmi úspěšné, jeho klientelu tvořili zástupci české šlechty, vytvořil díla pro Vídeň i několik římských kostelů, jeho dílo zaujalo i tehdejšího papeže. Jako hluboce věřícího člověka ho Řím uchvátil i duchovně a inspiroval.

Jeho materiální poměry v Římě ovšem nebyly nijak skvělé a když se přidaly vleklé zdravotní problémy, vrací se Václav Levý do Prahy, jako nemajetný, nemocný, ale s věhlasem světového sochaře. Dostává ty nejprestižnější zakázky, bohužel pro zhoršující se zdraví byl většinu z nich byl schopen dokončit jen díky spolupráci se svým nejnadanějším žákem Josefem Václavem Myslbekem.

Posledním dílem Václava Levého je socha Anděla na hřbitově v Žebráku. Zemřel ve 49 letech a je pochován na Vyšehradě.

https://www.rajce.idnes.cz/maydaa/album/certovy-hlavy/160664274

Paradoxem je, že ačkoliv byl ve své době úspěšným a uznávaným sochařem, jsou dnes jeho nejznámějším dílem Čertovy hlavy, které vytvořil ve chvílích volna jako zámecký kuchtík na Liběchově.

MaYda

Ahoj vespolek!

Ještě to není dobré, ale zatím ( asi 14 dní, 3 neděle) se zdá, že se to srdce trochu uklidnilo a už nemám ty pocity, že do zítřka umřu. Ovšem síla žádná, kondice žádná.
Ale jsem optimista a doufám, že se to zase napracuje.
Nemusíte znát všechno a mít všechno vyzkoušené, takže o tom, jaká je to radost ujít na jeden zátah 100-120m si radši nechte jen vyprávět. 😉 😀 😀
Tak začínám vyřizovat věci neakutní, odložené a zanedbané.
A zjišťuji, že je jich spousta! 😉 😀

Je to u nás  trochu unikátní i světově. Chataří a chalupaří se vyskytují v severských zemích, kde k tomu svádí krásná příroda s rozsáhlými lesy a jezery. Od naších emigrantů v Kanadě jsme slyšeli, že i tam si městští obyvatelé budují chaty v horských oblastech. Jinak v Evropě se jezdí k moři, kde je hustá síť penzionů a hotelů. V Německu jsou u měst poměrně početné zahrádkářské kolonie. Ovšem u nás se města na víkendy vylidňují.

Zemědělské oblasti s chalupami pokrývaly od středověku většinu Čech. Až nástup průmyslové revoluce v devatenáctém a na počátku dvacátého století způsobil odliv mladých lidí do měst, kde nacházeli zajímavější a výdělečnější  práci v továrnách. Na venkově zůstali jejich rodiče a bylo tedy běžné, že mladí k nim jezdili na prázdniny či na svátky. To byla doba, kdy venkované pronajímali místnosti i pro letní pobyty městských zájemců, jak se tehdy říkalo „lufťáků“ (kteří jezdili za čerstvým vzduchem –  luftem – na venkov). Svědčí o tom v řadě vesnic zařízené místnosti v patrech, ale bez topení, tedy použitelné jen v létě. Po smrti rodičů zdědily tyto chalupy jejich děti z města, někdy si je ponechaly, jindy byly chalupy prodané nebo zbourané.

Boom v chalupaření nastal až po druhé světové válce, kdy najednou byly k dispozici desetitisíce chalup v pohraničí po odsunu tamějších Němců. Nejprve se vláda snažila do pohraničí nastěhovat bezzemky z vnitrostátních oblastí (často se do pohraničních vesnic dostaly celé spřízněné rodiny). To ovšem nestačilo nabídku pokrýt. Pamatuji se z r. 1947, že na Šumavě byla řada chalup vycpaná senem, které na tamních lukách posekaly a usušily mládežnické brigády. Kolem roku 1950 vznikla akce, kdy na pobyty v opuštěných chalupách byli lákáni umělci z Prahy, kteří měli v letní sezóně volno. To dokladují i dnes časté návštěvy televizních štábů u umělců na vesnicích.

V padesátých a šedesátých letech se objevili první pražští chalupáři. Za první republiky vznikly kolem Prahy chatařské osady, ty nóblovější pro pražské živnostníky, ty chudší si založili trempové, kterým se některá místa zalíbila a tak  tam vzniky osady trempské.

Ze začátku pražskými chalupáři zbylí místní pohrdali, když však to soužití trvalo desítku let a ti chalupáři se o chalupy starali líp než ti usedlíci, vztah se postupně změnil. V těch šedesátých letech už ti starší spolu popíjeli v místních hospodách. A mladší chodili na tancovačky, případně vytlačili místní šramly svými beatovými skupinami.

Zlom v chalupaření nastal po pádu komunistického režimu.  Uvolnilo se cestování do ciziny, což mnozí chalupáři okamžitě využili k pobytům u moře nebo k zimnímu lyžaření v Alpách. Další možností byly autokarové poznávací zájezdy.

I údržba chalup se změnila. Za komunistů se chalupy opravovaly svépomocí s využitím „přemístěného“ materiálu. Po revoluci vznikla řada malých stavebních firem (dokonce i specializovaných na dřevěné chalupy), takže nebylo už nutno vše dělat svépomocí. Tak se řada chalup dočkala nových střech, oken s dvojitými skly, nových omítek se zateplením zděných stěn, vybudování centrálního topení nebo dokonce topení tepelným čerpadlem. V současnosti se na některých chalupách objevují i sluneční fotopanely, aby se nemusela platit drahá elektřina.

A pokud nás – a zvláště důchodce – bude vláda dále přiškrcovat, zdá se, že poklesne i zájem o pobyty na Jadranu (nebo se zase budou vozit paštiky a buřty) a chalupaření bude pro tu chudší většinu zase atraktivní.

Zdeněk Quivis

– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

Poznámka BW.:
A k tzv. „vnitřní emigraci“ kvůli totalitě, už je zase moc pěkně nakročeno.

Tak se zase po čase hlásím. Měl jsem od Vánoc neuvěřitelný stress, dva koně nemocné – jednoho jsem musel uspat – to pak nejde vytáhnout ze stáje, druhá klisna v každém předním kopytě dva abscesy – to původně také vypadalo, že to nepřežije, nějaké balíky zvenku pěkně vypadající, ale uvnitř plesnivé -> kašlající koně, do toho úporná viroza, sníh, výkyvy počasí, porouchala se mi obě auta v rozmezí týdne tak, že nebylo jisté, zda to ještě půjde spravit, takže jsem musel koupit další -> nervy s koupí, úřadem na přihlášení … a tady je to v zimě a ve sněhu bez auta hrozná sranda! 🙁
No a když to v půlce ledna začalo vypadat, že se to pomalu vyřeší, tak opadl ten adrenalin a na to konto se mi zase podělalo srdce. 🙁 Tak se tu teď pomalu babrám ( ty mrazy tomu také nepomohly), jezdím po doktorech a doufám, že se to nějak podaří srovnat.
Říkal mi takovej mladej, empatickej doktor v Budějcích, že prý s tím lidi žijou až do smrti…
… což mě moc neuklidnilo.
Zítra ráno zase jedu na kontrolu a odběry, tak jsem zvědav, zda se to alespoň trochu zlepšilo.
A tím se omlouvám, že se tu moc neobjevuji, protože když skončím, tak jsem většinou tak stahanej, že udělám sem tam pár jedovatých poznámek na FB a na nějaké vážnější přemýšlení nemám sílu ani chuť.
A teď sbírám duševní síly na daňové přiznání…

Takže se tu moc nehádejte a věřte, že bude líp! Život není peříčko. 🙁

P.M.

Přihořívá. Čím výš tě chodník vede do kopce, tím má každý pasínek o odstín barvy víc. Jen smrky a jedle až na hřebeni zůstávají tmavě zelené. Čím výše k hřebeni, tím jsou jejich kmeny nižší. V sedle pod vrcholem je nálet mladých jedliček hustý jako kožich, připravený na zimní slotu. Podzim neumí jehličnany pobarvit tak, jak se mu to podařilo s osikami, buky a hlavně s javory. I ty jsou však dole u Bečvy pořád ještě zelené; to jen jejich bratříci nahoře v horách znachověli, když se jich v noci dotkl první mrazík. Trnky v řadách na mezích také nabírají do žluta a plody začínají vrásčit od stopky. Správce palírny dole v dědině leští mosazné kotle a dubový stůl s dřevěnou lavicí čeká na prvního hosta. Na zabíjačky je ještě trochu brzo; špek, který se octne na tom do čista vydrhnutém stole ještě pochrochtává ve chlévě. Zraje, jako ty tmavomodré plody na stromě. Když pak začne ve stodole bečka s naloženými trnkami vonět kvasem, je čas zavolat pana řezníka. Ovar s čerstvě nastrouhaným křenem je pak podestýlkou pro první štamprlku z letošní úrody.

Když trochu přivřeš oči, uvidíš oživlé Kobzáňovy Horní chlapce skákat svůj odzemek u ohníčku vysoko v horách. Zbojníci a zakopané poklady, zlé Jezinky a Povětroň mašírují tvou hlavou ruku v ruce s podzimkem. Je to měnícími se barvami kolem? Je to tou slivovičkou? Nevíš. Nevíš a odpověď ani moc nehledáš. Jen nesmíš zapomenout trochu přivřít oči! Jelení zatroubení kdesi vysoko nad dědinou ti dává zapravdu. Jelen se zlobí, troubí a troubí; shání své laně do houfu, aby se mu nespustily s jeleními mládenci, obcházejícími opodál. Nemá na obsloužení svého harému moc času. Zimní větry kdesi na severu už mažou před svým koncertem smyčce kalafunou. V patách jejich hostovského vystoupení budou následovat milióny bílých vloček, které přikryjí krajinu. Starý jelen pak shodí paroží a štrapáce s drzými mládenci budou zapomenuty. Nevzpomene si ani na své laně. Teď  půjde o holý život…

Když už se nic nedá vydržet, děcka, která učíš ve škole zlobí, přijde pošťák s hrstí účtů a zjistíš, že musíš nechat předělat střechu na domě, sekneš se vším a jedeš. Na východ se nedá, šplouchá tam chladný Atlantik. Hurá tedy, na západ! Na dálnici jsi za pět minut. Washington s dominující bání Parlamentu a všemi sochami a monumenty, ulicemi plnými aut a někam spěchajících lidí, se ztratil někde za tebou. Začíná se měnit krajina a hlavně tvá nálada. Zaseknuté čelisti povolí a křeč v prstech svírajících volant též. Abys dostál vyzkoušenému rituálu, zastavíš a koupíš si párek v obchodě u cesty. Vždycky tam na lavici před obchodem sedí parta dědků. Moc nemluví ani mezi sebou, na tvůj pozdrav taktak odpoví. Mistrovsky však plivají hnědé plivance ze žvýkacího tabáku. Sedneš vedle a čekáš, až ti trochu vystydne kafe. Dědci neříkají nic. Možná přemýšlejí, co by se stalo, kdyby kdysi jejich pradědové narubali Yankejům. Něco se však muselo změnit! Dva z těch dědků jsou černí; jejich bílým kolegům v plivání to vůbec nepřijde. Každý si plivá, jak a kdy chce. Časy se změnily. Možná si brzy zvyknou i na tebe. Jeden z černých dědánků se přátelsky zasměje, když pozdravíš na odchodu. Jeho kratičké kudrnaté vlasy jsou bílé jako pápěří na pampelišce.

Silnice tě vyveze do kopečka, na levé straně stojí bílý kostelík. Pár náhrobků vedle, pěkné stromy a keře kolem. Jiný kostel je trochu dál, na pravé straně cesty. Kostel? Je to obyčejná chalupa, jen křížek na štítu a tabule s rozvrhem služeb naznačuje, že se jedná o Boží příbytek. A zase za plůtkem pár náhrobků. Někdy kytička ve sklenici na postříhané louce, někdy malý praporek s hvězdami a pruhy  jen tak zastrčený špejlí v zemi. Některé kytky jsou čerstvé, jiné umělé.

Hory se zvednou za ostrou zatáčkou jako zázrakem. Pokaždé tě tam překvapí. Jsou zaoblené časem, usmívají se. Své bujné mládí ostrých štítů vyměnily za táhlé, zaoblené hřbety. Cítíš z nich úctu k času a pokoru moudrosti, kterou přináší stáří. 

    „Hory,  hory,  hory  černé,

     neraz  som  já  přešel  cez  ně. . .“

Jsou jako Javorníky, dokonce plné javorů. Nejvíc je však na jejich stráních dubů. Kanadská jedle je tu jediným vyslancem za jehličnaté. Má pěkné jméno: hemlok. Jedle však rostou jen v hlubokých stržích až pod hřebenem. Jenom pak v těch, do kterých se nedostane horké letní slunko.

Jako švihnutí kouzelným proutkem změní zvlněnou nekonečnou zeleň první podzimní mrazík.  Kremlička, Slavíček, Van Gogh, Václav Špála a všichni jejich kamarádi položili své palety na stráně hor. Ano, nepletu se. I Václav Špála. Když přivřeš oči, strže pod hřebenem jsou do modra. Červená, žlutá, hnědá, hory se rozhořely. 

Indiánské léto. Mrazík spálí lebedu na polích v údolí a obnaží dýně; jsou krásně oranžové, leží roztroušené mezi zhnědlým býlím. Prodávají je ve stáncích u silnice spolu s jablky. Mají tam na policích též domácí med. Některý je ve sklenicích světlý, jiný tmavý. Ve velkých plastikových lahvích čeká na mlsného zákazníka čerstvý jablkový mošt; voní ti odešlým létem a vší krásou kolem. Sedlák, sklízející odměnu za svou nikdy nekončící práci, sedí na bedně od jablek a utržené peníze dává do talíře, který pak přikryje jiným talířem, aby se těžce vydělané dolárky nerozfoukaly s listím, které pomalu začíná ze stromů opadávat.

Cesta se klikatí a za chvíli se na údolí s poli a sady díváš z výšky. Není vůbec překvapením, když ti před autem přeskočí cestu jelení laňka a za ní dva vzrostlí kolouši.

Jen hodinka jízdy a jsi v jiném světě. Žádné klaksony nervózních řidičů, sirény sanitek a hasičáků. Žádné kravaty a škrtící naškrobené límce tě tu nemučí. Les je les, pooraná pole nedrží žádná tajemství. Kdybys pak šel brázdou až na úval a uviděl tam mezi vysokými topoly věž kostela z dědiny svého mládi, ani by tě to nepřekvapilo. Větrem přifouknutý zvuk dechovky by ti jen dotvrdil, že se vyplatí umět přivřít oči a jít a jít tou brázdou, vyoranou jen a jen pro tebe.

Já si až skoro dodnes myslel, že deklarovaná “bezzásahovost” (netýká se vysazování listnáčů 😀 ) se týká jen porostu. Ale koukám, že bezzásahovou zónu lze vyhlásit i kolem historické chaty. 🙁
Petice moc nepodporuji, ale pokud ministerstvo ŽP páchá nevratné škody…je třeba se ozvat!

Pokusme se přispět k záchraně ROKLANSKÉ CHATY !

bohužel NEBUDE!

Je mi to líto, ale musím to zrušit, protože jsem na 21.9. dostal termín na operaci srdce a po minulých zkušenostech mám intenzivní pocit, že toho 3.10. ještě pořád budu mít co dělat sám se sebou… 🙁

Tak třeba zjara…

Ahoj vespolek!
Nestane-li se něco neočekávaného ( už toho bylo víc než dost 🙁 ) tak se bude zase konat

BFPT 2022
1. října 2022 u mě ve Studánkách a pak v hotelu Šumava ve V. Brodě.

Hlašte se všemi způsoby – nejlépe mailem, telefonicky, Whats app… abych věděl jak velké má být! Moc se na vás zase “po letech” těším !!!

Motto:

Polykáš andělíčky, už se vidíš na dně, i provaz kolem krku dá se vidět kladně. Ty mraky nad hlavou plují jen na chvíli, a co tě nezabilo, možná tě posílí.(Pavel ‚Jim‘ Drengubák)

„Co tě nezabilo, možná tě posílí…“

Když mi v e-mailu přišly z redakční rady Téma OHK Most okruhy, kterými se druhé letošní číslo Téma bude zabývat, ihned mi padl do oka známý a často používaný bonmot ‚Co tě nezabije, to tě posílí…‘, který je explicitním příslibem do budoucnosti, že i když bude zle a přežiješ, budeš zcela jistě prožitým posílen…

Okamžitě se mi v hlavě rozezněl refrén písničky jihočeské folkové kapely Nezmaři ‚Co tě nezabilo‘ (viz Motto v záhlaví článku), kterou sametovým tenorem zpívá Tonda Hlaváč a druhým hlasem jej podbarvuje hedvábný alt Šárky Benetkové. Autor textu a člen kapely Pavel ‚Jim‘ Drengubák ve své parafrázi kongeniálně sémanticky posouvá původní bonmot do reality… Ten významový rozpor vzniká posunutím z budoucího (‚Co tě nezabije‘), do již dokonaného minulého času a zároveň splněním podmínky (‚Co tě nezabilo‘), avšak tím vložením ‚možná‘ je zdůrazněno, že výsledek je nejistý, tj. může a nemusí to nutně být posílení.

Takovým ‚NEposílením‘ je i výsledek, který vyjádřil v rozhovoru s M. Kociánovou Ivo Budil: „Současná západní liberální společnost dokáže své odpůrce zničit dokonaleji, než některé totalitní systémy v minulosti.“  (Rádio Universum, 9.2.2021) Nezabije, ale rozhodně neposílí.

Tento článek DOT však není epistemiologickým rozborem tvorby folkové kapely Nezmaři. Je především a hlavně o dobroserství a dobroserech a v několika příkladech také o následcích způsobených dobroserstvím, které sice přímo nikoho nezabíjí, ale o následném posílení nemůže být ani řeč. Navazuje tak na již v minulosti uveřejněné články, které na šířící se dobroserství a jeho následky upozorňovaly.

Protože obsah článku nemusí být v souladu s postoji a názory redakce Téma OHK, píši jej v 1. osobě, aby bylo zřejmé, že vyjadřuje moje myšlenky a názory, nikoli názory redakce.

Covidová panika a očkování

Velmi dobrým příkladem je masívní očkování ‚skorovakcínami‘ v průběhu koronavirové paniky v letech 2020 – 2021. Již na jaře v roce 2020, kdy mediální tam-tamy bubnovaly 24 hodin denně a hrozily milióny mrtvých, šíření paniky v médiích mělo prioritu A1+ a epidemie chřipky byla promptně (ačkoli bezdůvodně) překlasifikována na pandemii, kdy představitelé farmaceutických firem i dodavatelé (a překupníci) zdravotnického vybavení si v ústraní mnuli ruce, se objevily dva články, které na základě výzkumu smrtícího vlivu alkaloidu nikotinu na kmeny Covid-19 a prosté statistiky dokládaly, že kuřáci jsou asi o 40% méně náchylní k nakažení covidem. A strhl se děs-běs. Dobroserové, aniž by se tou statistikou zabývali, rozpoutali kampaň (mimochodem stále běží), která málem přehlušila tu původní, strašící pandemií. ‚My přece bojujeme všemi silami i cenami proti kouření a nemůžeme připustit, aby se kouření dělala reklama takovým způsobem!‘, křičeli dobroserové. ‚Zakázat, smazat, popřít!‘

Ty články již nelze dohledat, zmizely, byly smazány. Zato se vyrojily stovky článků o škodlivosti kouření a o tom jak jsou kuřáci v první linii ohrožení covidem a jeho těžkým průběhem, že odolnost kuřáků proti covidu je mýtus, a ano, vycházejí dodnes naplněné hrozbami a rádoby ‚odborným‘ pseudozdůvodňováním, proč tomu tak je a proč to nemůže být jinak. A mezitím byly opět zdraženy cigarety, přesto, že tento způsob odnaučování kouření stál v roce 2021 státní kasu ČR 2,4 miliardy korun nižšího výběru daní z cigaret. Ale to je jiný příběh.

Obdobně skončila navrhovaná alternativní léčba ivermectinem, která se v řadě zemí ukázala jako účinná.

Absurdní situace vznikla, když byly na medicínský trh vrženy ‚pseudovakcíny‘, za které jejich výrobci a distributoři odmítli explicitně nést jakoukoli zodpovědnost a tuto odpovědnost na sebe vzal stát, tedy lépe řečeno vlády A. Babiše a P. Fialy, podpořené plejádou mluvících hlav, ohánějících se svojí odborností. Vymysleli Tečku a masívním nátlakem na všech úrovních, včetně naznačovaných i vyslovených hrozeb, se pokusili opíchat celou českou populaci. Jenže Tečka jaksi nebyla žádnou tečkou, změnila se ve dvojtečku pro následné druhé  a třetí opíchávání s opakujícím se scénářem. Účinky proti covidu pochybné, vedlejší účinky neznámé… Dokonalé naplnění Drengubákovy parafráze: ‚Co tě nezabilo, možná tě posílí anebo také ne.‘

I přes výhrůžky, doporučení a neurvalý nátlak, je v Česku přibližně třetina populace, která se nenechala opíchat. Je noční můrou oněch mluvících hlav a doktorů Cvachů, kteří na očkování tak trvali a samozřejmě také všech dalších poradců a vládních představitelů. Proč? No protože neočkovaní představují skutečně reprezentativní referenční skupinu dokazující, že epidemie covid chřipky nebyla žádnou pandemií. A až se budou podávat desetitisíce žalob proti státu (ať již individuálních nebo hromadných) pro často fatální vedlejší zdravotní následky opíchání ‚pseudovakcínami‘, protože vlády převzaly odpovědnost a nutily občany nevybíravými metodami k opíchání, pak tito neopíchaní budou reprezentativním živým důkazem. A je jedno, zda to jsou kuřáci či nekuřáci, zda covidem prošli a nevšimli se, nebo zda se ochránili prevencí či jiným způsobem. Oni jsou ti, které to nezabilo a posílilo, zatímco ti druzí z toho vyšli sice nezabití, ale také neposílení, naopak. Proto tam byl ten tlak aby byli opícháni opravdu, ale opravdu všichni. Ale ještě není všem dnům konec. Podzim 2022 jistě vyústí v novou vlnu ‚tau-omega‘ mutace covidu a XY-tou dávkou ‚pseudovakcín‘. To by bylo, abychom z toho nevyšli posíleni. Nebo dokonce neopíchaní.

Politická deflace tě sice nezabije, ale zato také neposílí

Dávno před tím, než se na Zemi objevil první ekonom a než se ekonomové zmocnili slova deflace (jež je opakem inflace a vyjadřuje posilování měny), existovala v geologii Země deflace sedimentologická. Souvisí s erozní činností větru, který z odkrytého povrchu odnáší volná zrna nezpevněných povrchových hornin (nebo půd) a na místě zůstávají pouze zrna větší, která se při dané rychlosti větru nedostanou do vznosu nebo jsou odkryty zpevněné podložní horniny, za vzniku tzv. pouštní dlažby, protože na pouštích nechráněných vegetací je tento jev nejčastěji pozorován. Obdobný proces probíhá při deflaci čelních morén poté, kdy ledovec ustoupí a nechá katabatickým větrům polymigtní materiál morén na pospas.

Politická deflace je výsledkem politických změn ve společnosti, když dosud relativně stabilní politické uspořádání se změní v turbulentní s novými nečekanými a leckdy i nepředvídatelnými požadavky na politiky nebo na zvolené představitele, kteří se za politiky považují a deklarují, ale kteří jsou příliš politicky slabí, nerozhodní, nekompetentní, zbabělí, příliš ambiciózní nebo prostě jenom hloupí.

Politické turbulence konce 80. let vyústily právě v takový proces poltické deflace, jež zpočátku probíhala téměř nepozorovatelně na pozadí revoluční sametové euforie. Pomineme-li V. Havla, který se koneckonců ani sám za politika nepovažoval, prvním takovým větrem do vznosu uvedeným politikem byl Petr Pithart. A dlužno podotknout, že laťku politické inkompetence nastavil opravdu vysoko. Komickým apendixem je skutečnost, že rád a často poskytuje rozhovory, ve kterých sám sebe hodností jako vyspělého, uvážlivého a předvídavého politika a to zcela bez uzardění, zato s notnou dávkou pokryteckého předstírání skromnosti.

Mezi jeho významné počiny, které mají dlouhodobý dopad (minimálně dodneška), patří prosazení vládního usnesení ze 30. 10. 1991 (Usnesení vlády ČR č. 444/1991 ke zprávě o územních ekologických limitech těžby hnědého uhlí a energetiky v Severočeské hnědouhelné pánvi), v té době deklarovaného jako dočasné řešení.

Tehdy vyrazila vládní skvadra do Černic a vystoupala na dohled dolu VČSA a s pohledem upřeným na ruinu Jezeří, tam kdosi (snad ze zakladatelů hnutí STUŽ) fixkou nakreslil do turistické mapy čáru, která měla vymezovat ochranné pásmo albrechtického arboreta (v té době již zcela vypleněného) a samotného svahu pod zámkem Jezeří, a dále od ruky načrtnutá čára ochranného pásma Černic a Horního Jiřetína. Tyto fixkou nakreslené čáry byly převedeny do souřadnic a staly se hájenými liniemi ukončení těžby hnědého uhlí pod Krušnými horami na povrchovém dole VČSA. Představa tehdejších dobroserů byla taková, že oblouk čáry kolem arboreta proti okraji zbytkové jámy dolu Obránclů míru, dostatečně zkrátí délku porubní fronty dolu, aby se ve zúžení zadrhla skrývková a těžební technologie a důl by byl nuceně uzavřen.

Jenže na VČSA byl jmenován ředitelem pan ‚baňař‘ (báňský inženýr), Ing. Petrovký, který dokázal něco s čím dobroserové nepočítali, totiž fakticky protáhnout velblouda uchem jehly a po průchodu zúžením znovu rozvinout porubní frontu na projektovanou šířku.

No nezabilo, ale ani neposílilo, zbabělé vlády jedna po druhé podlehly nátlaku dobroserů a jejich spřátelených médií. I nadále je 780 mil. tun kvalitního uhlí zablokováno ‚pro příští generace‘. Připomínám, že v kategorii energetického hnědého uhlí (třebaže hlubinnou těžbou narušeného) je to jedno z nejkvalitnějších uhlí na světě. A ještě funkční těžební technologie z dolu VČSA, bratru za 15 miliard Kč se vyprodává za cenu železného šrotu…

Pithart byl také jedním z důvodů rozdělení Československa, když naslouchal jak ‚roste tráva‘, i když k tomu by asi stejně došlo i bez jeho politického přispění. Ani to nás rozhodně neposílilo (to ani Slováky), i když nezabilo.

V. Klaus jásal,  když přišel s jistotou desetinásobku V. Kožený s Harvardskými fondy a rozhýbal tak kupónovou privatizaci. S investičními fondy se potom roztrhl pytel, ale bylo to jako drátem do oka. No, ani to nás nezabilo, rozhodně však neposílilo. A mj. jsme přišli o obchodní námořní flotilu. To také nebylo žádné posílení.

A potom přišel Zeman a přivedl do té doby marginální sociální demokraty z Lihového domu do Strakovky. A rázem všichni viděli, že ono prvorepublikové heslo: ‚Kam přišel, všude krad, sociální demokrat!‘, stále platí. Špidla, Gross, Paroubek, Sobotka – Ti všichni dokázali Pithartem nastavenou laťku překonat, i když někteří teprve s rozběhem. Potom nastoupili deflační politici Topolánek, Fišer, Nečas pro změnu z jiného politického tábora, ale dali to. Zvláště Topolánkův boj s Lisabonskou smlouvou je krásný příklad deflační politické proklamace a reality všedního života. Nezabilo, ale ani neposílilo.

A. Babiš se sice snažil, ale Pithartovu nastavenou laťku nepřekonal, hádal bych, že ji má obtisknutou někde pod koleny a to až na třetí pokus i když ho postrkovali sociální demokraté s Hamáčkem v rudém svetru v čele. Jejich současné preference okolo 2% odpovídají výkonu, voliči konečně pochopili a ČSSD rázným krokem směřuje tam, kam patří. Pro ně politický deflační vítr přestal foukat. A to je nezabije, ale také neposílí. Za Sobotkovy vlády se říkalo, že když si A. Merkelová v Berlíně upšoukne, v Lihovém domě mají podělané schody až na ulici. Devótnost a servilnost v tomto směru byla hlavní zahraniční politikou a strategický výprodej klíčových odvětví, hlavní ekonomickou činností socanů, odměnou byl a je New Green Deal,  možnost nákupu CO₂ odpustků, vlastní elektrické energie na Lipské burze a ruský zemní plyn od německých překupníků, to vše za nestydatou cenu. Ani to nás zatím nezabilo, rozhodně však neposílilo. Ještě není všem dnům konec.

Zato současný nesourodý vládní slepenec pětikolky umožněný Rychetského politickým deflačním tornádem, to jsou jiní kabrňáci. Pithartovu laťku překonali na první pokus. Z místa a sounož. Takovou partu diletantů jsme opravdu ještě ve vládě a prdlamentu neměli.

Oni skutečně naživo předvádějí vzorovou politikou deflaci. Všechny ty předchozí a shora jmenované vlády se vznesly k moci politickou deflací jako mraky lehkých zrnek vynášených větrem. Pětikolka předvedla, že i při slabém větru se něco do vznosu dostane, jsou to ta nejmenší a nejlehčí zrna, která se dostanou všude, když sedimentují, vytvářejí zřetelné povlaky, obecně označované jako špína.

Dlouhodobě vytvářené podmínky pro politickou deflaci, opevňování politické moci stranických gangů, formou různého imunizování politiků, minimalizací odpovědnosti (velmi široce pojímaná politická imunita), vytvořila zdánlivý dojem beztrestnosti. A to i v oblastech dříve trestaných smrtí – zločin protistátní kolaborace s cizí mocností/cizími mocnostmi, včetně vlastizrady. To se ošetřilo zákony a zákazy trestu smrti – jsme přece humánní civilizace!

Jenže, masa lidí v davu, dohnaná do krajnosti, když je ohrožena sama existence a život každého z toho davu, se již mnohokrát v historii změnila v masu bažící po krvi, která chce vidět krev skutečných i domnělých viníků, za každou cenu a hned, přičemž na imunitu a zákony kašle.

Téměř tak jako tato pětikolka kašle na občany a ještě to doprovází mlaskáním, radami a výroky tak arogantními, že by to pochopil i Pepek Vyskoč.

Tato vláda do švestek nevydrží. V komentářích již dostala přívlastek: ‚Vláda národního zbídačení.‘ A kdyby přece vydržela, má zaděláno na to, že masa bude zase cinkat, ale už ne klíči. A to neposílí vůbec nikoho, jenom další kolo politické deflace.

Válečné třeštění pětikolky tě sice nezabije, ale mohlo by

O tom jak bohorovně nahlíží tato vláda na vývoj ve východních zemích Ukrajiny – Luhansko, Doněcko svědčí výroky české ministryně obrany:

Česká ministryně obrany Jana Černochová na dotaz ČTK přivítala oceňující slova svého amerického protějšku, podrobnosti o české vojenské pomoci určené Ukrajincům však neposkytla. „Moc si vážím, jak pan ministr Lloyd Austin ocenil Českou republiku. Ale ze zásady naši pomoc Ukrajině blíže nespecifikuji, promiňte. Připomenu pouze fakt hraničící s jistotou, že do mojí tankové kabelky se toho vešlo a ještě vejde hodně,” sdělila Černochová večer ČTK formou textové zprávy. České Ministerstvo obrany zatím nechce zveřejnit ani hodnotu vojenského materiálu dodaného na Ukrajinu. Podle Kopečného ale Česko patří ke čtyřem nebo pěti největším dodavatelům vojenského materiálu na Ukrajinu. (Tomáš Kopečný je náměstek české ministryně obrany). A protože se u nás všechno vykecá, je mezitím známo, že to bylo v hodnotě min. 3,5 miliardy Kč, a také specifikace dodaného vojenského materiálu uveřejněného na jednom americkém webu. Jedná se o desetitisíce ručních palných zbraní, milióny nábojů, ale také tanky, houfnice, vojenské vrtulníky atd. atd.

Ne nadarmo to sledují někteří komentátoři s obavami, protože ruční palné zbraně prý byly rozdělovány propuštěným zločincům, aby šli bojovat proti Rusům, jenže ti prý zmizeli i se zbraněmi. Otázka zní: I k nám?

V tomto článku se nechci věnovat konfliktu na Ukrajině – má příliš mnoho vrstev a zatím také četné neznámé /či utajované/, zato podstatné vlivy a konsekvence. Stačí, že o nich ochotně a zasvěceně mluví stále dokola mluvící hlavy bojovníků minulých válek. Rusové se však již zcela nepokrytě a zřejmě připravují na tu příští. A nejen oni.

V posledních měsících jsem několikrát v různých verzích zaznamenal jiný, tentokrát politický bonmot, připisovaný různým politikům (snad Henry Kissinger nebo O. Morgenstern – ?): ‚USA hrají politický poker a proto stále blafují, zatímco Rusové tradičně hrají šachy a proto promýšlejí svoji politiku na několik tahů dopředu.‘

Tento bonmot je vzhledem k mezinárodní i domácí politické situaci snadné rozvést takto: ‚Američané si jen myslí, že hrají poker a proto stále blafují, ve skutečnosti hrají Black Jack (obdoba našeho Oko bere). Rusové tradičně hrají šachy a proto jim není zatěžko obětovat pěšce a bílého střelce za zisk dvou věží. Ukrajinci hrají se všemi skořápky, také tradičně, jen už neví, kde mají kuličku. V pozadí jsou Číňané, hrají už tři tisíce let šachy wej-čchi /GO/, kterému na západě téměř nikdo nerozumí. No a my, Češi, hrajeme Černého Petra, který nám nakonec zůstane v ruce, také tradičně.‘

No, tak tohle nás rozhodně neposílí, ale asi ani nezabije.

Poznámka na závěr: Tento článek byl původně psán do mé stálé rubriky DOT (tj. ‚Docela ožehavé téma‘), nebyl však uveřejněn, protože obsah byl pro redakci Téma až příliš ožehavý… A ani Aston jej pro Neviditelného psa nepřijal.

František Kružík

Most, 5. 6. 2022