Co s tím?

Zuzana Chlumská

„…Když se mladý člověk přihlásí ke gothic punkerům, posthippies či technařům, možná si trochu poškodí játra, ale nikoho nezabije. Pokud se identitní vzpourou mladého deprivovaného kluka z muslimské – třeba pouze formálně – rodiny beze stop fanatismu stane islám, vyhledá si pochopitelně jeho současné nejagresivnější, nejbrutálnější a také na internetu snadno dohledatelné ideje…“

napsal ve svém článku na Reflexu J.X.Doležal. Zde

 

Nepochybně s tím nutno souhlasit. Jenže co s tím? Dobrá rada drahá! Nelze sledovat každého puberťáka jestli ho zrovna nechytá fantas a nemá krizi identity! Džochar prý před rokem na Twiter napsal něco jako: „Pravděpodobně zemřu mlád.“ Dobrá polovina zmítaných dospíváním nějakou takovou pitominu někdy někde řekne či napíše, třeba jen proto, že v tu chvíli nebyla úplně střízlivá. Lze to preventivně chápat jako ohrožení společnosti? To asi těžko. Jen zpětně to vyznívá jako temná hrozba.

Bránit se přistěhovalcům samozřejmě lze a patrně to bude čím dál víc potřebné a čím dál víc akutní. Multi-kulti prostě dosáhlo hranic únosnosti a nutno se s tím vypořádat. Situaci už vzniklou to ovšem nevyřeší.

Možno trvat na větší integraci. Jen nastane křik „utlačovaných“, poukazujících na naší povinnou demokracii – čti „naši povinnost vždy a ve všem jim ustupovat.“

A nepochybně tlak budí protitlak. Čím více budeme omezovat a přikazovat, tím více si budou vynucovat. Jak víme, argument, že my jsme zde (v Evropě a Americe) doma a oni jsou příchozí, se nepřijímá.

Společnost puberťák zmítaný krizí identity jako autoritu nepřijímá. Ani ten „náš“, natož někdo, jehož názory vyrostly ze zcela odlišné víry. Navíc víry, která nás přikazuje vyhubit.

 

A nastává paradoxní situace, kdy jejich vzpoura proti oficiální autoritě je natolik veliká, že jsou ochotní se podrobit autoritě mnohem rigidnější a přísnější. Jedině tam najdou onu míru nenávisti a netolerance, kterou sami cítí.

Krátce z historie daní

Rozhovor s Pavlem Kohoutem  (uveřejněný s jeho souhlasem)

 

Jak v historii vypadala první doložená daň? Existují i informace o tom, jak se vypočítávala a v jaké podobě se daně odváděly?

Jistě. První daň v historii vypadala tak, že ozbrojenci obklíčili vesnici a pobrali tam všechno, co se dalo: obilí, dobytek, otroky. Švédsky se daň řekne „skatt“, což je slovo indoevropského původu příbuzné s českým slovem „skot“. To dává představu, co bylo hlavním předmětem výběru daní.

 

Daně ve středověku vybírali pachtýři s licencí od krále. Proč se vlastně od tohoto systému upustilo? Nebyl z hlediska nákladů efektivnější?

Neupustilo se od něho tak docela. Máme přece soukromé exekutory. Rubem tohoto systému je, že soukromý sektor, který je efektivnější, je někdy efektivní až příliš. V humorné nadsázce je zobrazen ve filmu Pošetilost mocných, kde Louis de Funès hraje až příliš agilního výběrčího, který ovšem až příliš myslí na vlastní kapsu.

Méně humorný je román Žid Süss od Liona Feuchtwangera, už jen proto, že je založen na historické předloze – tou byl finančník jménem Joseph Süß Oppenheimer. Příběh byl později zneužit nacistickou propagandou. Historický fakt, že v některých evropských zemích vykonávali činnost výběrčích daní Židé, byl jedním z kořenů antisemitismu.

 

Daň uvalená na dovoz čaje a dalšího zboží byla například rozbuškou pro americkou válku o nezávislost. Existují i další příklady, kdy zavedení nějaké daně měla tak dalekosáhlé důsledky?

Ve skutečnosti Bostonská čajová party – naházení beden s čajem do moře v roce 1773 – nebyla protestem proti výši daní, ale proti tomu, že daň byla schválena britským parlamentem. Šlo o porušení zásady „žádné zdanění bez zastoupení“, o kterou tehdy Američané usilovali.

Neméně významnou roli daně sehrály ve francouzské revoluci. Daňový systém francouzské monarchie v pozdní fázi její existence byl učebnicově chybný. Byl především složitý. Existovala vnitřní cla, která škodí rozvoji obchodu a proto se dnes již nepoužívají. Rolníci – většina populace – platili církevní desátek (tithe), dále daň z pozemků (taille), 5% daň z majetku (vingtième), daň z počtu rodinných příslušníků (capitation), daň jako náhradu za robotu (corvée) a daň z roční produkce (champart).

K tomu je třeba ještě připočíst nájemné za půdu (cens) a poplatky za použití vrchnostenských mlýnů, vinných lisů, pekáren a podobných zařízení (banalités). Nejvíce nenáviděná však byla daň ze soli (gabelle).

Přidejme k tomu fakt, že církev neplatila žádné daně a šlechta měla většinou dávno koupené privilegium neplatit daně. Kdybyste byli v kůži francouzského rolníka v roce 1789, neměli byste také chuť svrhnout monarchii?

 

Které daně se drží nejdéle a které naopak rychle zanikly?

Některé daně měly poměrně krátkého trvání, například anglická daň z počtu oken nebo německá daň z komínů. Velmi krátký život měl návrh na daň z hlavy, který předložila Margaret Thatcherová v závěru své kariéry předsedkyně vlády. Byl to extrémně neoblíbený návrh – všechny daně, které mají charakter plošných poplatků ve stejné výši pro všechny, jsou vnímány jako nespravedlivé a proto nepopulární.

Evergreenem je daň z nemovitostí, neboť vybírat poplatek z budov a pozemků je organizačně jednodušší než DPH nebo daně z příjmů.

 

Americká vláda kdysi požádaly ekonomy o radu, jak zefektivnit výběr daně z příjmu. Přišli s konceptem, kdy se daň neplatila na konci roku, ale průběžně jako zálohy po 12 měsíců, což lidi mnohem méně pálilo. Jaké další triky vlády ve vybírání daní vymyslely?

Ve skutečnosti to byl Beardsley Ruml, guvernér Federální rezervní banky v Novém Yorku a bývalý finanční ředitel obchodního domu Macy’s. Věděl, že lidé mají menší problém, když velké položky platí postupně, formou splátek. Tak vznikl dodnes používaný systém zálohových plateb daně z příjmu. Zde je vidět, jak důležitá je pro státního úředníka praxe ze skutečného obchodu.

 

A došlo tedy k tomu, že se výběr zlepšil, respektive ubylo daňových úniků?

Daň z příjmu bývala dříve jen daní pro bohaté. Aby bylo možno financovat válečnou ekonomiku, stala se z ní daň pokrývající střední třídu. Z „class tax“ se stala „mass tax“. Zatímco v roce 1942 federální rozpočet vybral na dani z osobních příjmů 4,9 miliardy dolarů, podle nového daňového zákona se v roce 1943 vybralo 16,7 miliardy dolarů.

Po válce se daně už nikdy nevrátily na původní úroveň. Pro zajímavost, v roce 2012 se vybralo 1475,8 miliardy dolarů. (Údaje poskytlo americké ministerstvo obchodu.)

 

Lze odhadnout, zda lidé dnes odvádějí větší daně než v minulosti, případně poměr, kolik peněz odvedou a jaké služby za ně od státu dostanou?

Dnešní objemy vybraných daní jsou nesrovnatelně vyšší, než bývalo běžné v historii. Tak například kolem roku 1870 Rakousko utrácelo 10,5 procenta HDP, uvádějí Vito Tanzi a Ludger Schuknecht ve své práci Public Spending in the 20th Century (Cambridge University Press, 2000). Výdajům odpovídal i objem vybraných daní. V roce 1913 veřejné výdaje vzrostly na 17 % HDP, což bylo mírně nad průměrem vyspělých zemí té doby. V roce 1920 výdaje v Rakousku poklesly na 14,7 % HDP – obdobný poměr patrně platil i pro tehdejší Československo.

V roce 1937 Rakousko vydávalo 20,6 % HDP. Rekord tehdy patřil Německu, které se připravovalo na válku a utratilo tehdy 34,1 % HDP. Světový průměr činil 23,8 % HDP.

Po druhé světové válce již výdaje (a daně) víceméně jen rostly. Průměr vyspělých zemí činil 28 procent HDP v roce 1960; 41,9 % HDP v roce 1980; 43 % HDP v roce 1990 a zhruba polovinu HDP v současnosti. Pouze občas, jen někde a vždy jen v nevelké míře se podaří výdaje ztlumit. Pokud jde o služby, čtenář sám nechť si udělá obraz.

 

Úryvek z rozhovoru pro Lidové noviny. Otázky kladl Ondřej Linc.

 

 

Desatero

Zuzana Chlumská

 

O tom, že naše zákonodárství je zapleveleno, zaneřáděno, ba zasviněno až k babylonskému změtení, kdy nelze dodržet jedno, aby člověk zároveň neporušil druhé, jsme tu už psali mockrát.

 Pokud kdo v té souvislosti odvážil se nesměle namítnout, že křesťanům na to stačilo desatero, zvedlo se inferno a omláceno mu o hlavu některé z přikázání, vztahujících se přímo k svaté víře.

 Leč o víru už dnes nejde, spíše o to, co nazýváme „dobrými mravy“, které se, navzdory množství zákonů, stále více vytrácejí. Při tom je samozřejmé, že zločiny jsou právě těmi činy, které dobrým mravům odporují.

 Takže je možné, že stačilo by jich opravdu jen 10. Ale možná vás ještě něco napadne. Osobně jsem hlavně zvědavá na důvody „proč to nejde“.

 

Neklamat

Nelhat

Nekrást

Nepodvádět

Nezneužívat

Nevydírat

Nezradit

Neopustit v nouzi

Nečinit násilí

Nezabíjet