Ptakopysk podivný

Zkusil jsem se položit na otázku, zda lze využít již hotového ajťáka k přípravě nastupující generace na srážku s počítačovou realitou a zde je výsledek.

Ajťáci jsou různí, hlavně podle toho, co dělají. V současnosti je pod pojmem “ajtý” schován záběr široký jako dvě krávy. Možná i tři. Protože pod „ajtý“ patří třeba designéři, vývojáři, síťaři, provozáci, helpdeskové a buchvíco ještě. Do IT oboru se k hustokrutému obveselení IT komunity dokonce hlásí i ejčárové, ale těm se věnovat nebudeme. Třeba vývojáři se dělí na různé diametrálně odlišné haluze, které ani nejsou schopni za sebe okamžitě alternovat a mnozí z nich jsou jako pedagogové de facto nepoužitelní. Příkladně herní vývojář a unixový čistý céčkař. Zkusmež tedy vybrat člověka, který by měl učit “počítače”. Třeba na hnojárně to může být docela problém. Hnojárnou mám na mysli zemědělský učňák. Může učně třeba naučit logiku ovládání různých servozařízení, objasnit zpětnou vazbu a tak podobně. ALE!!! Uděláme-li hrubou extrakci všeho, co budoucí absolvent bude provozovat – traktor, náklaďák, vysokozdvižný vozík, dojící zařízení – dá se výuka shrnout do dvou hodin za celé studium. A to bude muset pedagog hodně moc tlachat. Protože základní věta zní: “Jakmile se ti něco od počítače na mašině posere, musíš zavolat servisáka s diagnostikou, protože na ní neopravíš ani hovno.”

Jako příklad uvedu třeba poruchu čidla ABS u osobáku. Víte, že je to vadné čidlo, vyměníte ho a pak stejně musíte do servisu, aby vám řídící jednotku pověsili na servisní počítač a čidlo vám s řídící jednotkou spárovali, aby začalo fungovat. Sám to neuděláte, ani kdybyste měl absolvovaný semestr FELky, protože vám chybí co? Chybí vám specializovaný, z ekonomických důvodů nedostupný software.

Třeba na ekonomkách bych jako vrchol ajťáckého Mount Everestu viděl znalost maker v office programech, aby absolvent nemusel v potu tváře furt dokola dělat lautr to samé. Dtto. v přírodovědných oborech pracujících se žvížátkama a kytičkama. Problém je v tom, že tihle lidé nejsou z 80% schopni nakreslit vývojový diagram procesu pro zadání „sečtěte zadaná dvě čísla a výsledek zobrazte“ i když jinak jsou duševně zcela v pořádku, takže napsat makro je pro ně nepřekročitelnou propastí. (Aby se čtenář neurazil – oni pro změnu nechápou člověka, který kýžený diagram nakreslí v baru na ubrousek ve čtyři hodiny ráno se zavřenýma očima, ale je schopen tvrdit, že Ausbeimit Nachvonzu je německý barokní skladatel, či buk červenolistý (Fagus sylvatica ‘Atropurpurea’) že je úděsně hnusnej polygon a rozhýbat ho, znamená vlastnit minimálně dvěstěpadesátišestibitovou džíforsku s třema gigama paměti.) Samozřejmě někdo z těch 20% toho může tržně využívat a za úsluhy se zřetelným sexuálním, ganstronomickým, či alkoholickým podtextem přes propast někomu z těch 80% pomůže, ale to jsou statisticky nevýznamné úchylky.

Z výše uvedeného vyplývá, že optimálním pedagogem v oblasti IT by měl být nějaký vysloužilý provozní programátor, nebo programátor křížený s helpdeskem. Tihle lidi jednak čuchli k programování a druhak přišli do styku s uživateli, takže vědí, co jsou lidi zač a jaká meluzína se jim prohání v prostoru mezi ušima. Proč až vysloužilci? Koukněte se na Jobs.cz a zadejte si třeba heslo „programátor C#“ a hned pochopíte, proč nikdo z nich nepůjde učit dřív. A samozřejmě také proto, že nikdo z nich nepůjde učit do okamžiku, než překročí Rubikon. Rubikon daný věkem, sršatostí, vztahem k manažerskému želé, apod. Protože tahle branže člověka drží do poslední chvíle všemi drápy, co jich má a těžko se s ní člověk loučí, i když má chvílemi pocit, že anihilace centrály zákazníka zrovna když jedná s jeho manažery, by byl významný pozitivní krok na evolučním vývoji lidstva. Ale zpět k tématu.

Máme tedy člověka, který je schopen naučit učně naprogramovat si doma řídící jednotku pro provoz kotle na tuhá paliva v součinnosti se solárními panely, či naučit budoucího účetního, nebo přírodozpytce napsat si makro pro ulehčení práce s textovým, či tabulkovým procesorem. Eventuálně naučit kohokoliv udělat si svoje webové stránky s možností zpětné vazby od čtenáře. A co mu může současné školství ať už státní, či soukromé, nabídnout?

Třídu plnou individualit, z nichž 50% škola vůbec nezajímá, protože jsou to salámisti potřebující pouze orazítkovaný papír, dalších 30% také nezajímá, protože vědí, že jim dotyčný pedagog musí dát známku, s níž prolezou, jinak se otec, či matka postarají, aby pedagog neprodleně vyletěl z práce a těch zbývajících dvacet procent je schopných a několik z nich i ochotných akceptovat přednášenou látku a smysluplně ji využít.

Bude postaven do třídy vybavené věkovitými počítači s prastarým operačním systémem, který nikdo z žáků po absolvování školy už nikdy neuvidí v chodu. Neexistující aplikační programy, či jejich diluviální verze se současností zcela nekompatibilní jsou nutnou podmínkou provozu počítačových učeben. Jak výuka na učebních pomůckách s naprosto jasnou nepoužitelností v praxi bude motivovat žáky je na bíledni.

Taktéž je nutno vzít v potaz, že učitel je současnou většinovou společností zařazován do kasty začleněné někam na pomezí mezi obecním bláznem a příjemcem sociálních dávek. Ajťácký adept práce pedagogické může tudíž očekávat, že během jeho hodiny bude silnými individualitami nejrůznějším způsobem napadán, jeho reakce budou natáčeny na mobily, lajkovány na fejsbůku, komentovány bulvárem a následně dle zásluhy zhodnocovány sociálkou, policií a soudy, pečující o zdravý a nerušený vývoj mládeže monitorujícími v pracovní době multimediální výstupy bulváru.

No… tak základní informace máte všechny pohromadě a teď jděte učit „počítače“.

P.S.

autor zcela záměrně opominul pole úřední a právní, neboť se v houštině paragrafů, vyhlášek a novelizací zbla nevyzná. Jeho dojem z platné i připravované legislativy je, že už jenom myšlenka na to, že by někdo z praxe mohl jít mýrnyxdýrnyx učit, je trestná, přičemž sazba je stejná jako za vraždu.

Larry

1961
Popsat „kosmický rok“ 1961 je pěkný oříšek, neřku-li ořech. Autentické vzpomínky – notně proložené „zapomínkami“ – se prolínají s tím, co se člověk o oné době dozvídal později. A z hlediska kosmického výzkumu, najmě pak budoucího letu k Měsíci, se toho odehrálo v krátké době neuvěřitelně mnoho. Ač ne vše bylo tehdy zcela zřejmé.
Naprosto zřejmé ovšem bylo, nejpozději v březnu, že start člověk do vesmíru je doslova za dveřmi. V SSSR byly vypuštěny hned dvě „kosmické lodi“ a obě se úspěšně vrátily na Zemi. Nechme ostatně hovořit tehdejší oficiální zprávy z Rudého práva (nakonec i pro ilustraci způsobu, jakým TASS – Tisková agentura Sovětského svazu – o kosmických letech informovala):
.
MOSKVA 9. března (TASS) — Podle programu vesmírných průzkumů byla 9. března 1961 v Sovětském svazu vypuštěna na oběžnou dráhu kolem Země čtvrtá kosmická loď. Bez posledního stupně nosné rakety váží 4700 kg.
Kosmická loď se pohybovala po dráze blízké dráze propočtené — s perigeem 183,5 kilometru a apogeem 213,8 kilometru, se sklonem oběžné roviny 64 stupňů 56 minut k rovině rovníku.
Hlavním úkolem bylo další zdokonalení konstrukce kosmické lodi a jejich systému zajištujících nezbytné podmínky pro let člověka.
Na kosmické lodi byla kabina s pokusným psem Černoškou a dalšími biologickými objekty, telemetrické a televizní systémy, rádiový systém pro měření dráhy a přístroje pro rádiové spojení.
Palubní aparatura fungovala za letu normálně.
Když kosmická loď splnila stanovený program, přistála téhož dne na povel ze Země v určené oblasti Sovětského svazu. Předběžným průzkumem kosmické lodi po přistání bylo zjištěno, že stav pokusného zvířete je normální.
Vypuštěním čtvrté sovětské kosmické lodi a jejím úspěšným přistáním byly získány cenné údaje jak o činnosti konstrukce lodi a jejich systémů, tak o vlivech letu na živé organismy.
Získané údaje se nyní studuji a zpracovávají. Biologické objekty, které byly na palubě za letu, jsou pozorovány.
.
MOSKVA 25. března (TASS) — Podle plánu průzkumu kosmického prostoru byla 25. března 1961 v Sovětském svazu vypuštěna na dráhu kolem Země pátá kosmická loď – Váží bez posledního stupně nosné rakety 4695 kg.
Hlavním cílem tohoto vypuštění je další prověření konstrukce kosmické lodi a jejich systémů, určených k zajištění normálních životních podmínek pro člověka při jeho letu v kosmickém prostoru a návratu na Zemi.
Kosmická loď se pohybovala po dráze blízké dráze propočtené. Obletěla Zemi za 88.12 min, výška perigea činila 178,1 kilometru a výška apogea 247 kilometrů od povrchu Země a sklon roviny oběžné dráhy k rovině
rovníku činil 64 stupňů, 54 minut.
Na palubě lodi byla kabina s pokusnými zvířaty — fenkou Hvězdičkou a  dalšími biologickými objekty a také telemetrický a televizní systém, rádiový systém pro měření dráhy letu a přístroje pro rádiové spojení.
Všechny přístroje na palubě kosmické lodi pracovaly za letu normálně.
Když kosmická loď splnila plánovaný program výzkumu, téhož dne na příkaz ze Země opustila svou dráhu kolem Země a přistála úspěšně v určené oblasti. Předběžné bylo zjištěno, že pokusné zvíře se cítí normálně.
Vypuštěním páté sovětské kosmické lodi a jejím úspěšným sestupem z oběžné dráhy bylo získáno mnoho cenných údajů jak o konstrukci kosmické lodi a o činnosti jejích systémů, tak i o vlivu podmínek letu na živé organismy.
 Tyto údaje se nyní zpracovávají a studují.
 Biologické objekty, které byly v kosmické lodi, jsou pozorovány.

    V USA čekal na start – k alespoň balistickému letu, když raketa Atlas pro orbitální let nebyla ještě zcela připravena – Alan Shepard. „Cirkusové představení“ Mercury Redstone 1 ze sklonku předchozího roku bylo „napraveno“ letem té samé rakety a kabiny s označením Mercury Redstone 1A stále ještě v roce 1960, který skončil úspěšně. 31. ledna 1961 se pak uskutečnil let MR-2, při kterém byl na palubě „astro-chimp“ – šimpanz Ham. Let byl sice víceméně úspěšný, Ham se v pořádku vrátil zpět na Zem, ale přesto došlo ke komplikacím: záchranná raketka na přídi kabiny, která má odletět po vypnutí motorů nosné rakety, čili po uvedení kabiny na plánovanou dráhu, sice odletěla – ale tentokrát i s kabinou, protože se včas neoddělila. Kabina proto vyletěla do větší výšky – a doletěla pak do větší vzdálenosti – než bylo původně plánováno, což mělo za následek o dost větší přetížení při návratu. Ham to sice vydržel, ale traduje se, že na následné tiskové konferenci si spořádaně užíval pozornosti jen do okamžiku, než bylo na ukázku přineseno jeho kosmické křeslo – poté musel být pro hrubě nepřístojné
chování okamžitě ze sálu vyveden. Evidentně neměl na let ty nejlepší vzpomínky.

Let MR-2 zaznamenalo Rudé právo 1. února na straně 6 takto:

Pokračování ZDE…

Dušan Neumann

Operační plán univerzálního pojištění.

Zvládnout centrálně pojištění asi 320 milionů lidí je trvdým technickým oříškem i pro USA. Protože neexistuje jedna státní pojišťovna a doposud ani jednotné pojišťovací předpisy, předepsal zákon vytvoření virtuálního pojišťovacího tržiště, kde se setkávají zájemci (razil bych termín “povinníci”) s pojišťovnami nabízejícími různé varianty pojištění. Ti, kdož jsou spokojeni s dosadním pojištěním a chtěli by si ho ponechat, měli podle četných veřejných ujištění presidenta Obamy. tuto možnost garantovánu. Jenže do hřiště vstoupil jasnozřivý federální kolos. Nejdříve “zpřesnil” kodový řád diagnos tak, že místo dosavadních 49 000 položek je jich dnes 175 000 a jsou mezi nimi čiré šílenosti jako například “zranění způsobené úlomkem satelitu”. V rámci rovnosti a sociální solidarity je však většina dosavadních pojišťovacích smluv diskriminační a tudíž neplatná. Doposud si třeba stařec jako já pochopitelně neplatil gynekologa, dětského lékaře a já ani protialkoholní a drogovu léčbu. Teď všichni musí platit všechno. Mnohokrát opakovaný sib se stal mnohokrát opakovanou lží. Tu Američaní jen těžko odpouštějí. Samozřejmě nejvíce je bita nižší střední třída zodpovědných jedinců, kteří měli pojištění upravené podle vlastních potřeb. Je to vidět i na výsledku registrací. Vláda si dala za cíl, že v prvním kole končícím prvního dubna se zaregistruje 7.9 milionů pojištěnců. Zaregistrovalo se jen o něco méně – 7.1 milionu. Zdánlivě úspěch. Zato u sociálního zdravotního pojištění Medicaid sponsorovaného daňovými poplatníky se zaregistrovalo 9 milionů lidí. Navíc nikdo pořádně neví, kolik zaregistrovaných si pojištění skutečně zaplatilo. Těch 9 milionů recipientů Medicaid pochopitelně nezaplatí ani cent. Zato na pojišťovny už federální autority uvalily 3.5% daň z vybraných peněz za podepsané pojištění na provoz federálních pojišťovacích tržišť.

Jak jsem se zmínil dříve, federální internetové pojišťovací tržiště se zhroutilo během prvních hodin provozu a uspokojivě nefunguje dodnes. Je zajímavé, že vláda, která dokáže odposlouchávat Angelu Merkelovou ve vaně nedokáže za stovky milionů dollarů zprovoznit funkční internetovou síť. Pochopitelně to vypovídá o funkčnosti zbytnělé byrokracie disponující neomezeným dluhovým kapitálem. Tvůrci zákona, přestože uvalili na jednotlivé státy povinnost implementovat povinné pojištění, nechali jim volnou ruku v tvorbě virtuálního tržiště. California, Colorado, Connecticut, D.C., Hawai, Kentucky, Maryland, Massachusetts, Minnesota, Nevada, New York, Oregon, Rhode Island, Vermont a Washington, se rozhodly vytvořit vlastní tržiště (ovšem ze federální stovky milionů dollarů). Po zkušennosti s kolapsem internetových trhů vybudovala většina států pevná – a tím i nákladná – stanoviště.

Pro představu jak rozsáhlá je to operace – jen Colorado zprovoznilo 55 stanovit, většinou v nákupních centrech, obsluhovaných 3000 vyškolenými pracovníky.

Přesto se v Coloradu zaregistrovalo něco přes 20% z odhadovaného celkového počtu budoucích pojištěnců, ve Vermontu jich bylo nejvíce 54%. Žádný spektakulární úspěch. Zejména je to znát u lidí do 30 let, tedy těmi, kteří by měli nejvíc přispívat a nejméně pojištění využívat: Většinou si spočítali, že roční pokuta je pořád několikrát levnější než povinné pojištění. Navíc většina z nich je přesvědčena, že v systému je takový chaos, že federál výběr pokut nezvládne.

Podle asi nejspolehlivějšího průzkumu Rand Corp. ze 7 milionů zaregistrovaných pouze 2.5 milionu nemělo pojištění. 4.5 milionů jsou zákona dbalí jedinci, kteří pojištění měli. Když se připočtou regstranti Medicaid tak nově získalo pojištění 6,5 milionu Američanů. Stále asi 40 milonů zůstáva bez pojištění. Ani se mi nechce rozpočítávat desítky miliard dollarů, které doposud reforma stála na počet nově pojištěných. Na každého z nich by připadla suma rovnající se rozpočtu takového Žamberka i s okolím.

Nakousnuté jablko.

Teď tím nemyslím stroj, na němž to píšu, ale spíše to, že jsem se dotkl jen několika aspektů tohoto mamutího problému. ACA vyžaduje výrazné zvýšení daní, neboť ani zvyšování deficitu nestačí. V pokračování se zaměřím jak ACA ovlivňuje státní rozpočet, kde se krátí a odkud se čerpají nedostatkové finance. ACA také tvrdě postihuje zaměstnavatele, zejména malé podniky do 100 zaměstnanců. Bezednou jámou je v novém zákoně Medicaid. Co zaručuje a jak je financována. Za obzvláště zlotřilé považuji krácení zdravotního pojištění penzistů, kteří si celý život platili sociální pojištění, a z takto “ušetřených” peněz se dotuje Medicaid pro nejslabší sociální vrstvy – o jejíž velikosti a potřebnosti mám silné pochybnosti, když vidím co na potravinové karty nakupují dvousetkiloví podvyživenci v supermarketech. Zatím spoluúčast penzistů na jejich zdravotním pojištění stoupá. Dnes musí každý důchodce nemocnici zaplatit prvních 1260 dollarů a lékařům prvních 820 dollarů. Ať děláte co děláte, pokud máte penzijní pojištění vylezte z nemocnice už druhý den o 2000 lehčí, pokud pojištění nemáte, zase to zaplatí za vás zákona dbalý pojištěnec. Dále si podívám na vliv uniformity pojišťovacích plánů na zdravotnická zařízení, předpovídaný odliv profesionálů a pokles zájmu o profesi. Zvýšená zátěž státních rozpočtů, financování byrokracie. A nakonec Obamacare, etika a tržní ekonomika….. a teď si musím dát panáka….

Dušan Neumann

Přiznávám, že když mne Modrý pták požádal, abych napsal “něco” k tzv. Obamacare, jak se zákonu o “Ochraně pacientů a dostupné zdravotní péči” běžně v USA říká, chtěl jsem to okamžitě odmítnout. Je to úkol téměř nadlidský. Zákon, který byl Kongresem schválen před třemi lety a začal platit letos 1. ledna, podle nějž se všichni jedontlivci s individuálním zdravotním pojištěním a doposud nepojištění měli do 1.dubna registrovat u k tomuto účelu zřízených federálních i státních agentur, je tlustá kniha o 2700 stránkách. Navíc je psán právničinou, jež má s americkou angličtinou společný jen slovník, a to asi z 80%, a poněkud archaickou gramatiku, takže se ve spleti paragrafů vyzná jen nevelká vrstva zasvěcených s právnickou praxí v oboru. Je známo, že když byl návrh zákona předložen ke schvalování Kongresu, pronesla tehdejí předsedkyně Sněmovny reprezentantů legendární větu “musíme ten zákon schválit, abychom se vůbec dozvěděli co v něm je”. Nebetyčná blbost volených zástupců lidu se neomezuje jen dolíček okolo Fidlovačky. Jelikož nemám dostatečnou erudici ani čas studovat prameny – zákon sám – musím se uchýlit ke kritickým interpretacím, což už jejich subjektivním výběrem přináší jisté zkreslení. Ač jsem zásadním odpůrcem této reformy, vynasnažím se o co největší objektivitu, byť její relevanci nemohu garantovat.

O potřebě reformy zdravotního pojištění není sporu. Náklady na zdravotní péči dosahují astronomických částek, USA vydávají ze všech civilizovaných zemí nejvíce na hlavu a přitom 47 milionů občanů (mezi nimi jistě mnoho illegálních imigrantů) zůstává bez pojištění. To ovšem neznamená, že by se jim nedostalo ošetření nebo rudimentární kvalitní péče. Ježto nejsou nikde pojištění dostává účet daňový poplatník. Státní sociální agentury platí poskytovatelům podle oficiálních tabulek, které neodpovídají současné realitě. Zdravotnická zařízení a lékaři pak tento rozdíl přeúčtují držitelům soukromých pojiťovacích kontraktů – většinou velkým korporacím ale i jednotlivcům, kterým zákonitě stoupá pojišťovací částka. Navíc se na vysokém pojištění nemalou měrou podílejí tzv. “stihači sanitek” – bezskrupulozní právnické firmy, které využívají každé příležitosti k žalobám zdravotnických zařízení a lekářů za zanedbání povinné péče. Např. můj syn, anesteziolog, platí pojistku za “zanedbání péče” přes sto tisíc dollarů ročně. To je velmi závažný problém zvyšující cenu pojištění, který však přesahuje rámec tohoto pojednání.

Zákon, který mohl provést reformu postupně v krocích, jejichž úspěšnost mohla být poměrně rychle prověřena, nabyl prakticky nekontrolovatelného objemu vyžadujího nových byrokratických implemetárních a zejména kontrolních struktur. Na jednu stránku se se mohlo vměstnat uzákonění přenosnosti pojištění jedotlivce od jednoho zaměstnavatele k jinému a jeho nevypověditelnost pokud by pojistka byla řádně placena (to dodnes nebylo) a pro korporace pak zřízení podobného fondu jako je pojištění banovních vkladů. Jedním odstavcem bylo možné uzákonit povinnost pojišťoven do pojistky zahrnout děti pojištěnce až do určitého věku, Stejně tak povinnost pojišťoven pojistit člověka se zdravotními problémy za stejných podmínek jako průměrně zdravého pojištěnce. Už po roce by se ukázalo, jaké úspory a kde by tato prvotní reforma přinesla a kam reformu dále směrovat. Tyto změny jsou včleněny do reformy, ale je na nich nabaleno množství podmiňujích odkazů na jiné kapitoly zákona.

Zákon (Affordable Care Act) nařizující každému jednotlivci zajistit si pod pokutou pojištění, byl okamžitě napaden konzervativně a libertariánsky orientovanou veřejností jako protiústavní. Stát – míněno federální autorita – podle nich nemůže svobodnému jedinci nařizovat co si musí koupit. Zdravotní pojištění je sociální zboží. Dokud nezačal zákon platit byl odpor výrazný, ale nikoliv masový. Dnes se pro okamžité zrušení zákona vyjadřuje 53% Američanů, a pro jeho podstatné zjednodušení a zrušení protiústavních klausulí 72%. S tím souvisí i prudký pokles důvěry v činy presidenta Obamy. Výzva se dostala až k Nejvyššímu soudu, který krkolomnou konstrukcí, že povinné pojištění je formou daně aplikované na mezistátní (rozuměj mezi americkými státy) obchod. Jak k tomu ústavní juristé došli po mně nechtějte vědět. Hlasování vyšlo přesně podle politické orientace soudců. (Na stranu souhlasících soudců se nakonec přiklonil i předseda Nejvyššího soudu Roberts (navržený presidentem Bushem), čímž mne osobně velice zklamal.) Protože se podle výkladu Nejvyššího soudu jedná o formu daně, bude na výběr pojištění dohlížet Federální berní úřad (IRS). V USA není součástí ministerstva financí, ale samostatnou agenturou na stejné úrovni. IRS okamžitě podal požadavek na vytvoření 16000 nových úřednických míst. Podobný požadavek podalo i ministerstvo zdravotnictví (HHS).

Obrovská byrokratická zátěž pronásleduje zavádění zákona od počátku. Webové stránky, přes něž se měli občané v novém schematu zaregistrovat několikrát spadly, často jsou přetížené, mnohokrát zcela nedostupné. Přesto hrozí, každému kdo se včas nezaregistruje, letos pokuta $95, příští rok $325 a v roce 2015 už $695. Od roku 2016 pak 2,5% z příjmu. Desítky stránek zákona definují řady výjimek – pojištění nemusí platit Indiáni, vězni, illegální přistěhovalci (hleďme) a také federální zaměstnanci za něž to v podstatě platí daňový poplatník. Dále pak sociálně slabí, pro něž by výdaje za pojištění a základní zdravotní pěči přesáhly 8% příjmu. Tyto paragrafy zákon 1501 a 1502 jsou asi nejvíce kontroverzními a jsou předmětem řady žalob. Nežalují jen jednotlivci (proti povinnosti “nákupu” pojištění je přes 70% Američanů) a zaměstnavatelé. ale i jednotlivé státy. Přesný počet nevím, ale je jich okolo 30 – tedy přes polovinu Unie. Ve 42 státech jsou v rozpravách zákony požadující negaci federální platnosti ACA. Předmětem žaloby je neústavní zásah federální autority do pravomoci jednotlivých států. Takže můžeme hovořit o bující ústavní krizi. Lze říci, že president často se prohlašující za “post-rasového” sjednotitele udělal pro rozkol Unie zatím jen o málo méně než Jefferson Davis.

Studenou sprchou legislativcům je pak závěr nedávné zprávy jejich rozpočtového úřadu CBO, který odhaduje, že ještě za deset let nebudou mít 23 milony Američanů platné pojištění. Jelikož podle stávajícího zákona má každá nemocnice povinnost přijmout kohokoliv na ER (pohotovostní jednotku), zvýší se počet těch bez pojištění v těchto zařízeních, která jsou podstatně dražší než lékařská ordinace a nutně dojde k jejich přetížení a tím i prodloužení odezvy k opravdu život ohrožujícím případům…dál si to můžete dokreslit sami.

 Pokračování následuje…