Rozhovor

Dušan Neumann

 

Seděl proti mně. Přijel na pár dní za snoubenkou, mladou servírkou ze Slovenska. Je mu tak 27 – 28 let, metr osmdesát pět, vypracovaná atletická postava. I z jeho projevu je cítit ostražité sebeovládání a důsledná sebekontrola. Vysloužilec námořní pěchoty s jednou rotací v Iráku a dvěma v Afghanistanu. Za několik dní se do Afghanistanu vrací. Už podruhé od chvíle kdy opustil Marines. Po chvíli víceméně nezávazné konverzace se řeč stočila na politiku. Brzy jsme zjistili, že na mnohé rysy americké zahraniční politiky máme podobný názor.

“Proč se tam znovu vracíš, když vidíš budoucnost jako velmi nejistou a neutěšenou”, zeptal jsem se.

“Pro peníze, takovej kšeft už v životě neseženu.”

“Co tam budeš dělat?”

“Eeé, já jsem kontraktor..”

“To budeš stavět znovu ty školy a zdravotnická střediska, která Talibán za týden po otevření vyhodí do vzduchu? Má to vůbec smysl?”

“Já jsem civilní kontraktor, ale ne ten co jezdí s cisternou a nechá se ostřelovat. Víš, já jsem “ten” kontrakor….to co děláme má smysl ve výsledku, ale vůbec to nedává smysl jinak. Děláme, co by měla dělat armáda, která to ale dělat nemůže, co nemůže…, ani nesmí. Je to celé na hlavu. Já si nestěžuji, tak čtvrtka melouna za šest měsíců dokáže přehlušit veškeré filosofování”.

A rozpovídal se o tom, jak v uniformě byl vázán předpisy, jimž se říká “rules of engagement”, čili něco jako regulace kdy a za jakých okolností smí voják použít zbraň. Každý výstřel je evidován, zkoumán jestli byl nutný, nedala-li se situace řešit vyjednáváním a přesvědčováním. Strach Washingtonu z mediálně nepřátelského vnímání konfliktu, kde každý zabitý, který není na 100% a ze všech stran identifikován jako terorista zlikvidovaný těsně před útokem, je charakterizován jako oběť. Velitelé ve všech stupních jsou zodpovědní za vše, co v bojových podmínkách ani nemohou kontrolovat.

“Je to až komické, kdyby to nebylo nechutné.” mávl rukou.

“A není to třeba tím, že dnešní politici nikdy nemuseli sloužit v armádě a nemají o skutečných bojových podmínkách představu?” snažím se udržet rozhovor v chodu.

“Asi také, ale nedovedu si představit, že by se naši dědové vyzbrojení podobným pravidly mohli vylodit v Normandii, aby po prvním dnu těch strašných ztrát nebyli jejich velitelé suspendováni a postaveni před vojenský soud. Je to na hlavu, je to celé na hlavu. Ale já si vydělám. A je to docela zábavné,” najednou pookřál.

Trochu mne zamrazilo. Přece jen jeho “prací” je zabíjení.

“My to zblízka nevidíme. Člověk si zvykne. Je to takové anonymní, ale nakonec, když se nám podaří předejít nějaké teroristické akci, musí z toho člověk mít dobrý pocit, ne? Jinak by nešlo dělat”.

President Obama se snaží dostát aspoň některému předvolebnímu slibu. Zjistil, že s internačním táborem Guantanámo si neporadil ani jeho tým chicagských právníků, takže se o něm už oficiálně nemluví. Zato stažení vojsk z Iráku a Afghanistánu mu válkou unavených Američanů, kteří ji většinou považují buď za nekonečnou nebo víceméně ztracenou, znamená nárust bodů popularity. Opustit Aghanistan zcela, aniž by se Talibán rychle zmocnil vlády, nelze. To je jasné i nejtupějšímu politikovi ve Washingtonu. Jak to ale udělat, aby se koza nažrala a vlk zůstal celý. Ještě za Bushovy vlády přišla zřejmě některá z agentur majících na starosti vnější bezpečnost, řečeno eufemisticky, s plánem vytvoření žoldnéřských jednotek nespadajících pod armádní předpisy. Většinou jsou to bývalí příslušníci speciálních jednotek, kteří jsou zcela konkrétně úkolováni.

“Nejčastěji je to hlídání objektů jako jsou školy, nemocnice, úřady – prakticky všude, kde pracují ženy je nebezečí útoku. Jen stožáry mobilní sítě jsou bezpečné. Bastardi.Takže tam vyjedeme na obhlídku, najdeme si místo, odkud máme přehled a volbu několika bezpečných ústupových cest a zalehneme a smrdíme tam třeba týden, ale málokdy déle. Monitorujeme situaci v okolí objektu, ale i naši. Pokud je nás 5 tak dva se soustředí na objekt, dva hlídají křídla a jeden záda. A když uvidím jak se dva košiláči pachtí s bedýnkami nebo kanistry, je volba jednoduchá. Nabiju zápalnou a prásknu to do té bedýnky nebo kanistru. Jejich obsah se většinou postará o zbytek,” dodal s lehkým úsměvem, “nejhorší je, když se schovávají mezi lidmi, to pak musím si být sakra jistý, abych s jeho palicí nevzal nějaké děcko za ním”

Chtěl jsem se zeptat, jestli se mu to už stalo, ale nezeptal. Místo toho: “Ale to vzbudí přece poprask, když někoho složíš v davu, a nedej bože abys zrovna trefil tu bedýnku, ne?”

Na reakci nečekáme. My úřadujeme tak ze vzdálenosti 800 – 1200 metrů a nikdo o nás neví, nikomu nic nehlásíme a než se vzpamatují jsme v tahu. Jen se stáhneme a čekáme na další zadání.

“Jak dlouho to chceš dělat? Nemáš někdy výčitky svědomí?”

“Kdybych Ti odpověděl, že “dokud bude třeba”, tak bych kecal. Hlavní jsou ty peníze, ale určité uspokojení z toho mám, i když se Ti to bude třeba zdát cynické. Stačilo mi vidět jednou ohořelá tělíčka v kouřících  troskách nějaké školy. Spánek kvůli sejmutým Talibáncům neztrácím. Nebudeš věřit, ale když operujeme podle sebe, je to daleko bezpečnější než když jsem sloužil v Iráku. Ale tahle rotace určitě není poslední.”

 

(sepsáno jak si to pamatuji, žádné poznámky jsem si nedělal, ale už mi také paměť tak neslouží, takže jsem určitě něco zapomněl a něco možná zkreslil)

„Dvanáctero figur zápasu perem“

Karel Čapek, 1931

1. Despicere. Spočívá v tom, že se polemizující musí uvést jako intelektuálně a mravně nadřazeny svému odpůrci; nebo, což je totéž, je nutno dát najevo, že odpůrce je omezenec, blbeček, skribent, tlachal, nula, dutá nádoba, epigon, taškář, nevzdělanec, onuce, plevel, zmetek a vůbec subjekt nehodný, aby se s ním mluvilo.

2. Termini. Principem je užívání jistých specielně polemických obratů. Napíšete-li dejme tomu, že po vašem zdání pan X nemá v něčem pravdu, odpoví pan X, že jste se na něho “zákeřně vrhl”. Jste-li toho náhledu, že něco pohříchu není v pořádku, napíše váš odpůrce, že nad tím “lkáte” nebo “roníte slzy”. Podobně se říká “láteří” místo protestuje, “klevetí” místo poznamenává, “spílá” místo kritizuje a tak dále.

3. Caput Canis aneb používání takových slov, jaká mohou vzbudit o potíraném odpůrci špatné mínění. Jste-li rozvážný, je možno o vás říci, že jste opatrnický; jste-li nakloněn prostým a věcným důvodům, možno říci, že jste všední a triviální.

4. Non habet je variací na figuru třetí. Jste-li třeba učený myslitel, je možno říci, že se vám nedostává lehkého vtipu, smyslové bezprostřednosti a intuitivní fantazie. Kdybyste však náhodou byl bezprostřední a intuitivní, je možno vás usadit objevem, že se vám nedostává pevných zásad, hlubokého přesvědčení a vůbec etické odpovědnosti.

5. Negare. Spočívá v tom, že se vám prostě upře, co jste nebo co je vaše. Tvrdil-li jste neústupně po deset let, že věříte v čertovu babičku, je možno jedenáctého roku o vás polemicky prohlásit, že nikdy jste se nepovznesl k pozitivní víře v existenci čertovy babičky. Je to možno proto, že nezasvěcený čtenář to o vás beztoho neví a zasvěcený má z toho zlomyslnou radost, že se vám upírá nos mezi očima.

6. Imago. Místo odpůrce, jaký skutečně je, se světu podvrhne jakýsi nepodobný hastroš, načež se tento hastroš polemicky vyvrací. Například polemizuje se s něčím, co potíraný odpůrce nikdy neměl na mysli a nikdy v tom smyslu neřekl; dokazuje se mu, že je pitomec a že se mýlí, na jakýchsi tezích, které jsou opravdu pitomé a mylné, ale nejsou jeho.

7. Pugna je figura příbuzná figuře předešlé. Odpůrci nebo věci, kterou zastává, se dá falešný název, načež se polemizuje s těmito libovolnými obecnými slovy. To se dělá hlavně v tzv. boji zásad. Odpůrce se nařkne z nějakého nepatřičného ismu, a pak se tento ismus vítězoslavně potírá.

8. Ulixes. Podstatou je uhnout na jiné pole a mluvit o něčem jiném, než o čem se vede spor. Tím se polemika výhodně oživí, slabé pozice se zamaskují a nebere to žádny konec. Tomu se také říká unavovat odpůrce.

9. Testimonia. Tato figura značí dovolávání se nějaké autority, třeba “již Pantagruel pravil”. Při jisté sčetlosti lze na každé mínění nalézt nějaký citát, který je jedním rázem zdrtí.

10. Quousque. Tato figura je podobna předešlé, jenže se nedovolává žádných autorit. Řekne se prostě “to je dávno odbyto” nebo “už dávno překonané stanovisko” nebo “každé dítě ví” a tak dále.

11. Impossibile. Odpůrce nesmí mít pravdu nikdy a v ničem. Kdyby se mu přiznala jen špetka rozumu a správnosti, byl by polemický zápas jaksi ztracen.

12. Iubilare. Toto je jedna z nejdůležitějších figur a spočívá v tom, že z literního boje je vždy nutno odcházet s gestem vítěze. Expertní polemik není nikdy poražen; vždy je to ten druhý, kdo “byl usvědčen.”

 

Zdroj: http://finmag.penize.cz/kaleidoskop/263730-falesne-argumenty-do-kazde-diskuze

Malý výlet do doby, kdy v Americe ještě fungoval kapitalismus.

Dušan Neumann

Poušť Amargosa, náhorní planina (1200 m/nm) na východní straně Pohřebního hřebenu, který lemuje Údolí smrti je dnes opuštěným místem. Jen městečko Beatty na úpatí Ropuších kopců, na hranici Kalifornie a Nevady, přežívá. Benzinová pumpa na křižovatce, motel a jelikož je to už v Nevadě i nezbytný nevěstinec. Městečko založil veterán občanské války Montillius Murray Beatty, který se tu pokojně usídlil mezi několika tábořišti původních obyvatel Šošonů. V nehostinné poušti zbylo tehdy Indiánů všehovšudy 29. Dnes po nich zbyla jen místní jména.

Do Las Vegas je odtud 190 km a kromě stranou položeného vojenského prostoru o rozloze Středočeského kraje, odkud pravidelně starují drony Predator bůhví k jakým operacím, není až do Las Vegas jediná osada. Vojenský protor kdysi sloužil k testováné nukleární munice. Yucca Mountains na jeho severním okraji jsou velmi stabilním geologickým útvarem. Buduje se tam úložiště vyhořelého nukleárního paliva, což je neustálým zdrojem emočně bohatých protestů.

Pokračování  ZDE*