Peníze, euro, měnová zóna

Aneb rychlý průvodce pro ekonomizující laiky 1.

 

Cílem následujícího textu je objasnit obsah pojmů Peníze a měnová zóna a jejich praktického použití při určování měnových zón, tzn. oblastí, které používají společnou měnu. Pokud kdokoli očekává lamentace nad proradností bruselské nebo pražské politické reprezentace, tak může nyní zanechat čtení. Stejné platí pro osoby, které považují ekonomii za pavědu – toto je ekonomický text.

Blíží se konec měnových intervencí, což zvyšuje aktivitu spekulantů (rutinní záležitost), ale také aktivitu ekonomizujících laiků, kteří určitým měnám přisuzují výjimečnou exkluzivitu (to je záměrné zdůraznění) nebo přímo nadpozemské vlastnosti.

Peníze (obecně) jsou bezpochyby jedním z nejvýznamnějších vynálezů všech dob. Mají spoustu vlastností, ale jedna je naprosto zásadní. Umožňují směnu (transakci) mezi dvěma a více osobami, ačkoli mezi nimi není (teď a tady) shoda potřeb.

Tradiční příklad ukazuje, že Robinson má hrábě, Pátek má kokosový ořech a směna se uskuteční pouze v případě, že Robinson potřebuje kokosový ořech a současně Pátek potřebuje hrábě. Pokud jeden z účastníků transakce nepotřebuje předmět nabízený druhou osobou, tak je konec hry.

Přítomnost peněz transakci usnadňuje v tom, že není třeba hledat třetího do party, který vlastní předmět, který by si přál nespokojený účastník transakce hrábě/kokosový ořech a umožnil dokončení směny. Jako v slavné pohádce o Kohoutkovi a Slepičce.

Takže nyní mohu přistoupit k splnění úvodního cíle a odpovědět na otázku, co jsou vlastně peníze? Odpověď je poněkud banální: cokoli je kdokoli ochoten přijmout při směně. Peníze jsou penězi jen a právě proto, že všichni vědí, že jsou penězi. Nebo stručně řečeno, protože v ně lidé mají důvěru.

Kolik peněz potřebujeme neboli, jak velký objem peněz je nutný v hospodářství (v ekonomické terminologii, jaká je optimální měnová báze v ekonomice)? Odpověď je stejně precizní jako v předchozím případě: přesně tolik, aby se mohly uskutečnit všechny transakce, které si lidé přejí provést.

Důležitý je objem statků, které se směňují, a objem peněz je sekundární. S větším objemem peněz se uskuteční transakce při vyšších cenách, při nižším objemu peněz se uskuteční při nižších cenách.

Vzroste-li měnová báze, ceny statků se zvýší, klesne-li měnová báze, ceny statků se sníží. Změna se neprojeví najednou u všech statků (jak naznačuje obecně používaný termín „cenová hladina“), ale postupně. Zároveň platí, že nenastane proporcionálně růstu/poklesu měnové báze u všech statků, ale různě u různých statků. Při růstu měnové báze nejprve zlevňují spotřební statky. Postupně dojde ke zvýšení všech cen. A naopak.

Centrální plánovač může být poněkud zklamán, protože potřebuje vědět přesné číslo, ale prohlášení je přesné a obsahuje precizní předpověď následných dějů.

Empirické důkazy (ačkoli jsou nepodstatné pro předchozí logické tvrzení) výše uvedené potvrzují: všem rostou příjmy, obyvatelstvo si za ně koupí stejné množství statků, což znamená růst peněžní báze. Ještě jednou opakuji, že důležité je množství statků a peníze jsou sekundární (a přerozdělování není předmětem textu).

Nevyhnutelným výsledkem předchozího je, že název peněz neboli měny neboli platidla, je lhostejný. Měnovou zónu vyjasní následující popis.

Představme si, že na planetě existuje jediná měna (peníze) a neexistují žádné bariéry, které by bránily směně mezi obyvatelstvem. V části zvané Horní Dolní se rozhodne obyvatelstvo, že zvýší spotřebu všech představitelných statků. V takové situaci mohou nastat 4 (slovy čtyři) scénáře.

První: Zvýšená spotřebu statků nutně táhne ceny vzhůru, takže si obyvatelé Horní Dolní za svůj blahobyt připlatí. Vyšší ceny spotřebních statků logicky lákají podnikatele z oblastí mimo Horní Dolní, například z Malé Velké, aby si také utrhli svůj díl ze zvýšených cen. Podnikatelé následně lákají pracovníky z Malé Velké na vyšší mzdy. Takto přetáhnou vzácné zdroje (pracovní sílu a kapitál) z Malé Velké do Horní Dolní. Vzniká nerovnováha, protože obyvatelé Malé Velké nyní musejí omezit svoji spotřebu, v důsledku zvýšené spotřeby v Horní Dolní. Výsledkem tedy bude dočasně stav, ve kterém bude zvýšená spotřeba v Horní Dolní na úkor obyvatel Malé Velké.

Druhý: Nedostatek práce a kapitálu v Malé Velké táhne tamní ceny vzhůru, nadbytek práce a kapitálu v Horní Dolní tlačí tamní ceny dolů. Zvýšené ceny v Malé Velké přitáhnou podnikatele z Horní Dolní, aby si utrhli svůj díl ze zvýšených cen v Malé Velké, ti nalákají pracovníky na vyšší mzdy a obnoví rovnováhu.

Třetí: zvýšená spotřeba v Horní Dolní je důsledkem zvýšené produktivity práce, tzn. vyššího počtu výstupů na jednotku vstupu.

Čtvrtý: obyvatelé Horní Dolní si dopřáli vyšší spotřeby ze svých úspor, tedy z přechozího omezení spotřeby.

Z uvedeného je nade všechny pochybnosti jisté, že pokud existují pohyblivé (cizím slovem mobilní) výrobní faktory – práce a kapitál, tak je možné používat jednu měnu (jediné platidlo) pro celý širý svět. Není třeba být přízemní a omezovat jen na kontinenty.

Takto je tedy vyjasněno, jaké jsou charakteristiky měnové zóny. Již v roce 1961 publikoval Robert Mundell (nositel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 1999) článek „Teorie optimálních měnových zón“. Dokázal, že elementární a nezbytnou podmínkou pro fungování optimální měnové zóny je – mobilita výrobních faktorů.

Každá geografická oblast, která má vysoce pohyblivé (mobilní) výrobní faktory uvnitř oblasti a vysoce nepohyblivé (imobilní) výrobní faktory směrem ven, je optimální měnovou zónou.

Pokud bychom vztáhli teorii optimálních měnových zón na eurozónu, tak je nejdůležitější otázkou: jsou uvnitř eurozóny pohyblivé výrobní faktory? Robert Mundell k tomu ve svém článku uvedl: „Otázka se zužuje na to, zda může být západní Evropa označována za jeden region, a to je v podstatě výlučně empirický problém.“

Dnes je empirický problém vyřešen a není žádných pochyb o tom, že není. Fin, Portugalec, Řek a Holanďan nejsou „homogenní pracovní síla“. S potěšením konstatuji, že politické elity přiznávají, že společná evropská měna není ekonomický projekt. Je to projekt politický: Fiat euro, pereat mundus.

 

Modrý pták

Měnová politika

aneb:

Rychlý průvodce pro ekonomizující laiky

 

Cílem následujícího textu je objasnit obsah pojmu Měnová politika. Pokud kdokoli očekává lamentace nad bídností centrálních bankéřů, tak může nyní zanechat čtení.

Měnová politika je (opět trochu silněji) na pořadu dne, protože se centrální banka chystá ukončit měnové intervence, které mají oslabit domácí měnu, a které se v ekonomické hantýrce noblesně nazývají „asymetrický kurzový závazek“.

Než se dostanu k vysvětlení samotného pojmu, tak je potřeba sdělit následující. Kromě Měnové politiky, ještě existuje politika Rozpočtová (fiskální). Tohle sdělení je důležité proto, že ekonomie hlavního proudu (v ekonomické hantýrce mainstreamová, pro puristy dodávám, že tím myslím ekonomy hlavního proudu) tvrdí, že úspěšnost Měnové nebo Rozpočtové politiky závisí na měnovém režimu, ve kterém se nachází příslušná země (nebo geografická oblast obecně).

Při mezinárodně pohyblivém kapitálu v režimu:

1. fixních (pevných) kurzů je vládní stabilizační Rozpočtová politika krátkodobě účinná a stabilizační Měnová politika centrální banky neúčinná.

2. flexibilních (plovoucích) kurzů je vládní stabilizační Rozpočtová politika neúčinná a krátkodobá stabilizační Měnová politika centrální banky účinná.

Nyní se nezabýváme tím, jestli je nebo není v možnostech státu, ať už je reprezentován vládou nebo centrální bankou, včas rozpoznat, rozhodnout a realizovat nějaká stabilizační opatření (v ekonomické hantýrce tzv. transmisní mechanismus) v Měnové nebo Rozpočtové politice. Ani se nezabýváme smysluplností příslušných opatření.

Tím jsme pokročili dále ještě v tom, že za Měnovou politiku je tedy odpovědná Centrální banka (někdy také zvaná Věřitel poslední instance nebo Cedulová nebo nějaký podobný honosný a bezobsažný termín). Za Rozpočtovou politiku je odpovědná vláda.

V Kotlině je vrcholným orgánem Centrální banky tzv. bankovní rada, která má sedm členů, kteří mají šestileté funkční období. Obvykle se ještě dodává, že šest let je proto, aby členové bankovní rady nepodléhali volebním cyklům, které jsou čtyřleté. Další mantrou je, že Centrální banka musí být nezávislá, aby nedocházelo – teď vlastně nevím k čemu. Musí být nezávislá, protože asfalt.

V dobách, kdy byly kurzové režimy fixní, tzn. byly vázány k určité komoditě, nebyly Centrální banky potřeba, protože banky mohly vydávat (emitovat) jen tolik papírových peněz, kolik měly v rezervách zlata.

To byly „barbarského doby“, jak dobu Zlatého standardu nazval J. M. Keynes, které jsou už dnes dávno překonané a kdokoli je zmiňuje, tak marně mudruje o teoriích dávno překonaných myslitelů (to je oficiální postoj ekonomie hlavního proudu).

Měnová politika je (chvilka napětí): soubor konečných cílů, zprostředkujících cílů a nástrojů, které používá Centrální banka k udržení stabilní cenové hladiny.

Konečné cíle Měnové politiky jsou nízká nezaměstnanost, nízká inflace a vyrovnaná bilance zboží a služeb (export a import neboli vývoz a dovoz).

Mezi zprostředkující cíle patří objem peněžní zásoby, výše úrokové míry a (rovnovážný) měnový kurz.

Nástroje, které má Centrální banka pro dosažení zprostředkujících cílů jsou diskontní sazba (za kterou půjčuje peníze komerčním bankám), stanovení výše povinných rezerv (vzhledem k tomu, že banky nedrží 100 % rezerv na vklady, tak jsou vyjmuty z působnosti insolvenčního zákona), operace na volném trhu a devizové rezervy.

Nyní poustoupím k vysvětlení, jak tenhle mohutný aparát funguje, což záleží výhradně na tom, jak je většinově naladěna bankovní rada. Existují 2 (slovy dva) scénáře, takže pokud se čtyři osoby přikloní k jednomu, tak budou kulisy nastaveny „nějak“. Jestliže se čtyři osoby přikloní k druhému, tak budou nastaveny kulisy „jinak“. A zbytek osazenstva (asi tak sedm a půl miliónu osob) si nebude jist „ani hrdly, ani statky“.

Scénář první neboli „nějak“, se v ekonomické hantýrce nazývá „expanzivní“ a funguje následovně: v geografické oblasti (např. zemi) je vysoká nezaměstnanost, tak centrální banka sníží úrokové sazby nebo nakoupí vládní dluhopisy nebo udělá obojí najednou.

Takto dosáhne svých zprostředkujících cílů, tzn. zlevní půjčování neboli zlevní úvěry (to je dopad snížení diskontní sazby), zvýší měnovou zásobu (to je dopad nákupu vládních dluhopisů). Třetí zprostředkující cíl, měnový kurz, je zvýšen (oslaben) prostřednictvím snížené diskontní sazby – investoři v tento okamžik mění domácí aktiva na zahraniční, domácích aktiv je převis nad zahraničními, tzn. dochází k depreciaci.

Ekonomie hlavního proudu je totiž přesvědčena, že nejsou jen tři ekonomické faktory – půda, práce a kapitálové statky, ale ještě čtvrtý, tedy peníze. A odtud je už jen krůček k závěru, že jich je málo nebo hodně. Dodáním peněz se roztáčejí kola hospodářství a nastává všeobecný ekonomický rozmach. V podobě nárůstu investiční aktivity, vyšší zaměstnanosti a čistého exportu. Idylku kazí pouze fakt, že zvýšená agregátní poptávka sebou nese inflaci (každá měnová expanze sebou nese inflaci, protože hojnosti statků se nedosáhne dodáním likvidity, ale zvýšením produktivity práce – pro vyloučení všech pochybností, předchozí výrok je hodnotově neutrálním popisem).

A takový okamžik přichází na řadu scénář druhý neboli „jinak“, který se v ekonomické hantýrce nazývá „restriktivní“ a funguje následovně: jestliže je v zemi vysoká inflace, tak centrální banka zvýší úrokové sazby nebo začne prodávat vládní dluhopisy nebo udělá obojí najednou. Takto dosáhne svých zprostředkujících cílů, tzn. sníží peněžní zásobu a snížená poptávka po úvěrech, které jsou nyní nákladnější. Zvýšení úrokových sazeb vede také k posílení (snížení) kurzu neboli dochází k apreciaci, protože investoři zahájí nákup domácích aktiv a prodej zahraničních, tudíž dochází k převisu zahraničních aktiv nad domácími.

Zvýšená úroková sazba a snížení peněžní povedou k poklesu investičních aktivit, spotřeby, zvýšení nezaměstnanosti a snížení čistého vývozu. A k snížení inflace.

Jinak řečeno, nechť udělají cokoli, tak mají plné ruce práce a jsou v jednom kole: krotí inflaci nebo nezaměstnanost a nízkou investiční aktivitu.

Pro úplnost dodám, že ekonomie hlavního proudu tvrdí, že stabilizační opatření se projeví v praxi se zpožděním 18 měsíců, od doby realizace. Občas se ptám, jak stará jsou data, podle kterých dělají rozhodnutí. Na obsah dat se nikdy neptám, protože mně bezelstně kdysi sdělil jeden dobrý muž: „jednotlivé firmy se od sebe sice liší, jak v poměru mezního nákladu na kapitál, tak v poměru mezního nákladu na práci. Ale s tím se musíme vyrovnat tak, že budeme uvažovat průměrný mezní náklad na práci a kapitál. Musíte se dívat na hospodářství jako celek“. Panečku, žádný obnos není dost vysoký, aby odměnil takovou moudrost.

 

Takže, podtrženo a sečteno. Měnová politika je schopna krátkodobě dosáhnout dvou (nezaměstnanost, bilanci zboží a služeb) ze tří konečných cílů. Dlouhodobě je schopna dosáhnout jednoho – inflaci, která stále roste. Jenže „v dlouhém období jsme všichni mrtvi“, tak proč se trápit.

Modrý pták

 

 


Duševní vlastnictví

Titíž intelektuálové, kteří většinou inklinují k tomu, aby zpochybňovali ony formy materiálního vlastnictví, jež jsou pro efektivní organizaci hmotných výrobních prostředků nepostradatelné, se stali nejzanícenějšími zastánci určitých práv pojících se k nehmotnému majetku, jež byla vynalezena teprve nedávno a týkají se na příklad literární tvorby a technických vynálezů (tj. autorská práva a patenty).

Rozdíl mezi těmito a ostatními vlastnickými právy je následující. Zatímco vlastnictví hmotného zboží usměrňuje využití vzácně se vyskytujících a omezených zdrojů k jejich nejdůležitějšímu uplatnění, v případě nemateriálního zboží, jako jsou literární tvorba a technické vynálezy, ač je schopnost je produkovat rovněž omezená, jakmile jednou vzniknou, lze je po libosti rozmnožovat. Aby se vytvořilo stimulující prostředí k produkci těchto idejí, je třeba, je učinit vzácnými, a to v tomto případě lze pouze zákonem.“

F. A. Hayek

Než se tedy dostanu k patentům a copyrightům, tak zopakuji, co je soukromé vlastnictví: „neomezené a výlučné právo k věci; právo disponovat věcí jakýmkoli právem dovoleným způsobem, totiž držet ji, užívat ji a vyloučit každého, kdo by v tom (oprávněného) rušil“ (Blackův právnický slovník). Termínem „věc“ se pochopitelně rozumí hmotné předměty: nemovité (půda, domy, stromy) a movité (auta, stoly, šperky).

Libertariáni ještě považují za důležité prohlásit, že existují vlastnická práva k vlastnímu tělu, která nazývají „sebevlastnictvím“. Následně vedou vášnivé debaty o tom, zda může být vlastnictví vlastního těla převoditelné stejným způsobem, jako jsou převoditelná práva u vnějších objektů. V každém případě je platný názor, že všechny hmotné vzácné zdroje (přivlastnitelné nebo vyrobené, movité nebo nemovité či přímo naše těla) jsou vlastnickým právem konkrétního jedince a tvoří základ společenské struktury společnosti.

Ekonomové ještě rádi přidávají příklad života na pustém ostrově, aby zdůraznili důvody vzniku vlastnictví. Robinson, který je na pustém ostrově sám, určitě nepovažuje koncept vlastnictví za smysluplný, neboť nevyvstává nutnost rozhodování o užití vzácného zdroje.

Taková situace nastane až s příchodem druhé osoby – legendárního Pátka, který si přeje konzumovat zvíře, na které si brousil zuby Robinson. Takto vzniká konflikt a někdo musí o dané věci rozhodnout. Někdo musí být jejím vlastníkem. Vlastnictví je tedy produktem lidské interakce ve světě vzácnosti.

Kdo nakonec spolyká zvíře závisí na způsobu vyřešení sporu. Pátek s Robinsonem mohou každý spor o vlastnictví (výlučnou kontrolu nad vzácnou věcí) řešit násilím a vést nepřetržité krvavé boje. Násilí však neodstraní problém vzácnosti, a proto bude trvat jen do okamžiku zániku důvodu vlastnictví – lidské interakce. Jeden zabije druhého, zůstane na ostrově sám.

Pokud přistoupí na mírumilovnou cestu, tak jsme opět v úvodu – neomezeném a výlučném právu k věci.

Tím si oba aktéři otevřou cestu k rozvoji dělby práce (v ekonomické hantýrce), což je vlastně jen výměna vlastnických titulů (v právnické hantýrce) a nezbytný předpoklad rozvoje lidské osobnosti, individuálních dovedností a rozkvětu civilizace. Vlastnictví tedy nevzniká aktem státu, ale jde o společenskou instituci, která nahrazuje násilné řešení sporů o výlučném rozhodování, jak naložit s vzácnými statky. Někdy se taková situace nazývá pokrok nebo civilizace.

Hřiště je vykolíkováno a mohu tedy postoupit o krok dále k „duševnímu vlastnictví“. Bezelstně se úvodem přiznávám, že jsem nikdy nepřišel na důvod, proč by mělo mít nějaký zvláštní status, když (na rozdíl od hmotného vlastnictví) „duši přece nelze zcizit“. Myšlenku mám v hlavě a odtud ji nikdo nevezme a pokud cokoli z hlavy dostanu do hmotné podoby, tak je z toho hmotné vlastnictví a hotovo dvacet.

Jenže pokrok nezastavíš a tak máme duševní vlastnictví (nejvíce hájené tvory, kteří obvykle obhajují porušování hmotného vlastnictví), které zahrnuje především copyrighty (zákon 121/2000 Sb.) a patenty (zákon 527/1990 Sb.). Tyto dávají autorovi nebo objeviteli na určitou dobu výhradní kontrolu nad využíváním své „myšlenky“, které je obhajováno pronikavou ideou, že by jinak nikdo nevynalézal.

Když si znovu představíme ekonomy oblíbený ostrov s Robinsonem a Pátkem, kde první jmenovaný vymyslel hrábě (v ekonomické hantýrce: kapitálový statek) za účelem snadnější úpravy vlastní zahrady (v ekonomické hantýrce: zvýšení produktivity práce). Představa, že by Robinson vyhrožoval Pátkovi potrestáním, který si vyrobil z vlastního dřeva podobný předmět k úpravě vlastní zahrádky, je skutečně bizarní. Stejně bizarní je představa Pátka, který bude vyhrožovat násilím Robinsonovi, když jej slyší zpívat Pátkovu divošskou píseň o výhodách autarkie: „Sám si vařím, sám si peru“.

Důvodem obludnosti je, že nevznikl nebo nevzniká žádný spor o vzácný zdroj. Robinson má stále vlastní hrábě (Pátek má vlastní hrábě) a Pátkovi nikdo nebrání pět oblíbený šlágr do omrzení (Robinson také pěje). Takže, kde se bere tenhle legrační konstrukt?

Etymologie nám prozrazuje, že slovo „patent“ je odvozeno z latinského „patere“, což znamená „povolit“. Někdy také „být otevřený“, s odkazem na dopis udělení vládního privilegia provozovat nějakou činnost. Na oba pády bychom mohli na tomto místě skončit, protože věta „protože vláda“ je vědecky hodnotná stejně jako „protože bagr“ a milovníky brilantních konstruktů (nejhezčí je příběh o vynálezech léků) zcela odzbrojí.

Případně se pokusí odvést pozornost na historii patentů, protože tyto už existovaly v 15. století v Benátkách a jejich vrchol byl dosažen v Anglii za vlády Alžběty a Jakuba I. přijetím Statute of Monopolies z roku 1623. Když přece něco trvá dlouho, tak to musí být v pořádku. Počátkem ochrany duševního vlastnictví jsou (nepřekvapivě) privilegia, která fungovala ještě ve Francii (1791) a překvapivě v Spojených státech (1793). Samozřejmě, že je zcela lhostejné, jestli věc funguje dlouho nebo krátce, pointa je jinde (což je státním plánovačům stejně jedno).

Jen pro zajímavost ještě uvedu, že s rozšířením argumentů ve prospěch svobodného obchodu a po zkušenostech s fungováním patentových zákonů, pokračovala v 19. století demontáž zbytků merkantilistického systému (privilegia jsou ochranářství). V Anglii byl v roce 1874 Sněmovnou lordů schválen návrh zákona, na jehož základě byla patentová ochrana zkrácena na 7 let, v Německu existoval jednohlasný souhlas všech ekonomů a obchodních komor se zrušením patentových privilegií, vláda Pruska se postavila proti přijetí patentového zákona Severoněmeckou federací a v prosinci 1868 se proti principu patentové ochrany postavil kancléř Bismarck. V Holandsku se zastáncům svobodného obchodu a zrušení patentových privilegií podařilo prosadit zrušení zákona o patentech v červenci 1869, ve Švýcarsku se podařilo zamítnout řadu pokusů o legislativní úpravu patentů a zákon o patentech se vůbec nepodařilo přijmout.

Milovníci privilegií se pochopitelně nevzdali a zahájili protiofenzívu (dnes bychom řekli mediální masáž), které pomohla krize roku 1873. A tak mohl v zahajovací řeči otevírající rozpravu německého Reichstagu o patentovém zákonu 2. března 1877 poslanec Ackermann prohlásil: „díky této hluboké krizi se veřejné mínění odvrátilo od zhoubné teorie, která hlásá „principy svobodné konkurence a svobodného obchodu“.

Potom šlo vše jako po másle a poslední baštou zůstalo Holandsko, kde po dobu 42 let po roce 1869 nebyl udělen ani jeden patent. Až v roce 1910 byl přijat nový zákon, které vešel v platnost v roce 1912.

Copyright navzdory snaze řady novodobých teoretiků nemá původ v ušlechtilé snaze podpořit kreativní činnost umělců, ale stejně jako v případě patentů jde o privilegium. Navíc kombinované snahou provádět cenzuru a potlačit „buřičská a kacířská díla“. Sahá až do roku 1557, kdy anglická královna Marie udělila monopol na tisk a registraci titulů Company of Stationers a opravdu první zákon o copyrightu byl Statute of Anne z roku 1710, jehož součástí byla povinná registrace titulů u Stationers’ Company.

Všechny anglické tiskárny a vydavatelé se museli připojit k asociaci, která byla vytvořena za účelem potlačení protestantské literatury. Jako kompenzaci za královský dohled, censuru a licencování tištěných knih obdrželo zhruba 100 členů této Společnosti monopol na veškerý tisk v Anglii. Jedním z úspěšných triků k prosazení zákona bylo zajistit „zasloužený příjem pro autory knih“. Ostatní země následovaly nastoupenou cestu.

Nejrozšířenějším současným argumentem obhajující duševní vlastnictví je, že patenty a copyrighty podporují rozvoj objevitelské a umělecké činnosti, pomáhají rychlejšímu rozvoji ekonomiky, protože překonávají problém tržního selhání, veřejných statků, síťových externalit atd. Následují „sofistikované modely“, které ukazují optimální délku trvání intelektuálního vlastnictví a doporučením pro oblast výzkumu, že „patentový systém by se měl soustředit na ochranu pouze těch vynálezů, které by bez patentové ochrany nevznikly, protože by nebyla zaručena návratnost investice“. Odzbrojující!

Svérázný pokus, jak hájit patenty a copyrighty přišel překvapivě od (ceteris paribus) hard core zastánkyně kapitalismu Ayn Randové: „Dva vynálezci mohou po léta nezávisle pracovat na stejném vynálezu, ale jeden bude v patentovém úřadě o hodinu dříve než druhý a získá výlučný monopol, zatímco práce druhého přijde zcela vniveč. Jelikož se jedná o komerční práva, ten, kdo v takovém případě prohrál, se musí smířit se skutečností, že při snaze o obchodování s ostatními musí čelit možnosti, že jeho konkurent v závodě zvítězí, což platí při všech druzích závodů“.

Použití státního mocenského aparátu proti druhému v „závodě“ (sic!), který se provinil proti „právu“ tím, že přišel pozdě nebo vůbec neusiloval o potvrzení svého vynálezu státními úředníky, by měl každý člověk označit za hnusný akt agrese. Lysander Spooner už na konci 19. století shrnul situaci nerozporně: „Jestliže dva lidé stvoří stejný vynález, každý má na něj stejné právo, protože každý má stejné právo na plody své práce. Žádný z nich nemůže popřít právo druhého, aniž by tím popřel právo své“.

Poslední pokus hájit duševní vlastnictví pochází od autorů Ekonomie blahobytu. Ti tvrdí, že vlastnická práva nevznikají rozpoznáním základních principů mírového soužití, ale kvůli maximalizaci společenského užitku. Přestože chovám některé z autorů (V. Pareto, A. C. Pigou nebo J. Hicks) v úctě, tak se nemohu zbavit základní potíže jejich přístupu. Užitek je ryze subjektivní veličina, mezi osobní srovnání užitku je v ekonomii smrtelný hřích a společenský užitek je nevyhnutelně nekvantifikovatelná veličina a abstraktní označení neměřitelných individuálních užitků jednotlivců.

O zvýšení společenského užitku můžeme s jistotou hovořit pouze tehdy, když lidé přistoupí ke směně (v ekonomické hantýrce transakci), kterou demonstrují vlastní preference. Takto poskytují konečný důkaz, že se přesouvají z méně uspokojivé situace do situace více uspokojivé. Jestli se jejich ex ante užitek (očekávaný) rovná ex post užitku (dosaženému), tak se užitek účastníků opravdu zvýšil.

I kdybych přistoupil na existenci veličiny společenského blahobytu a nutnost její maximalizace, tak by nutnost existence patentů a copyrightů prokázal pouze univerzální důkaz, že každý patent a copyright vedl k růstu společenského blahobytu. Vždy, pokaždé a bez výjimky. Ekonomické a ekonometrické studie však v žádném případě nepřinášejí jednoznačné výsledky. V některých odvětvích ochrana intelektuálního vlastnictví vývoj poněkud urychlila, v jiných naopak.

Ekonomickou terminologií bychom řekli, že obyvatelstvo platí daně (vznikají mu náklady), ze kterých bude mít výnosy pouze držitel patentu a copyrightu a stát. Takže A a B mají výnosy a C jen náklady.

Právnicky jejich existenci také nelze ospravedlnit, jak dokazuje S. Kinsella: „Lze například argumentovat tak, že čistý užitek je maximalizován prostřednictvím přerozdělení poloviny bohatství od procenta nejbohatších lidí ve společnosti k deseti procentům nejchudších. Přestože ukradení nějakého majetku člověka A a jeho předání člověku B zvyšuje blahobyt B „více“ než snižuje blahobyt A (kdyby takové srovnání bylo nějak možné učinit), nevyplývá z toho, že krádež majetku člověka A lze takto ospravedlnit. Maximalizace bohatství není cílem práva. Jeho cílem je spravedlnost, tzn., dát každému, co jeho jest. I kdyby došlo v důsledku zákonů o intelektuálním vlastnictví k nárůstu celkového bohatství, neplyne z toho, že tento údajně žádoucí výsledek ospravedlňuje neetické porušení práva některých lidí užívat jejich vlastní majetek tak, jak si sami zvolí“.

V úvodu jsem ukázal, že vlastnictví je podmíněno existencí vzácnosti a interakce a vlastnictví svého těla. Každý člověk má právo jakkoli naložit s každou vlastní myšlenkou a počítat s důsledky svého rozhodnutí. Může si myšlenku ponechat pro sebe, využívat ji jen k svému prospěchu a nedělit se o ni s ostatními (obchodní tajemství je příkladem přísně střeženého originálního receptu Coca Coly a důkazem, že není potřeba cokoli nad institut obchodního tajemství). Jestliže chce někdo sdílet myšlenku s více lidmi, má možnost využít smluvní svobody (včetně sankcí) přijatelné pro všechny smluvní strany.

Nelze se však nikdy uchýlit k násilí, což je případ současného omezování nakládání s majetkem v důsledku existence patentů a copyrightů. Nehledě na ztrátu efektivnosti, protože spotřeba vzácných zdrojů na splnění byrokratických postupů namísto uspokojování potřeb zákazníků, je nesporně plýtváním.

Centrální plánovači obvykle obhajují svůj model nedokonalostí trhu. Vztaženo na patenty a copyrighty to znamená, že trh je nedokonalý, tudíž by některé výrobky nebo služby nebyly vynalezeny nebo poskytnuty, protože by se do jejich vynálezů nikdo nepustil (neměl by garantovánu návratnost).

Taková obhajoba fakticky říká: žijeme v nedokonalém světě, který je charakterizován uplatněním principu neagrese v podmínkách vzácnosti. Proto některé zboží a služby, které by mohly být produkovány pouze tehdy, kdyby bylo násilí povoleno, nebudou vyrobeny.

To je naprostá pravda, kterou nikdy a nikdo z obhájců trhu nepopíral. Nota bene je taková tržní nedokonalost ekonomicky obhajitelná (jak jsem výše ukázal), stejně jako je morálně obhajitelná (jak jsem výše ukázal). Zatímco státní plánovači nemohou (jak jsem výše ukázal) podepřít svá tvrzení ničím – pokud nebudeme považovat za vědecký manévr, že „už to tak funguje dlouho a mají to všechny civilizované země“.

Zkrátka a dobře: Člověk si nemůže činit nárok na věci, které si není schopen zajistit smluvně (svobodným projevem vůle stran). Je nesporné, že nebude-li stát omezovat nakládání s hmotným majetkem (nic jiného „ochrana duševního vlastnictví není) nebude poskytnuta nebo vyrobena řada produktů. Budou vyrobeny a poskytnuty jiné. Takové, které jsou zosobněny „neviditelnou rukou trhu“ namísto arbitrárního rozhodnutí byrokrata. To je základ společnosti založené na smluvních vztazích, tzn. respektu k vlastnictví, které je východiskem pro směnu, která je jediným zdrojem blahobytu. Žel, dynamika doby není na mojí straně.

Modrý pták