Trocha poezie nikoho nezabije,

aneb:

Co by dědeček nevyprávěl.
(autor: vpet)

 

               O jedněch běžných prázdninách jednoho běžného léta, při běžné sobotní návštěvě běžné venkovní zábavy jsem, jako běžně, těšíc se na ne běžný odpočinek u pivka v pánské společnosti „starých“ kamarádů a spolužáků postával naproti vchodové bráně. Mezi přicházejícími byly i tři cca 18.leté dívenky. Dvě jsem znal. Byly to sestry, které bez pochybnosti patřily, určitě onoho běžného léta, k těm nejkrásnějším dívkám v tom, co můžeme nazvat běžnou spádovou oblastí Tanvaldu. Zamířily ke mně.

               „Ahoj. Ty tady určitě čekáš zase na nějakou holku.“ S cukáním v koutcích úst jsem vše uvedl na pravou míru.

               „Ale ne. Čekám na kluky ze Smržovky.“ Ta druhá, jako by neslyšela.

               „Že ty si nedáš pokoj a nenajdeš si jenom jednu.“

To si samozřejmě zasloužilo patřičnou odpověď. Nasadil jsem smutnou až tragickou tvář umírajícího a jal se vysvětlovat.

               „Když to máte těžký. Jak víš, tak jsem vrcholově sportoval a jako každý vytrvalec mám rozšířené srdce. Noo … a od té doby se mi tam, holky, …..  vejdete úplně všechny.“

               Se smíchem se, všechny tři, otočily a s pozdravem a mávnutím rukou nad tím ubohým zatracencem odkráčely lovit mladé, naivní muže se srdcem, které mohou zaplnit. Tedy – to jsem si myslel …

               Za další běžný týden na další běžné zábavě. Seděl jsem u stolu opuštěn kamarády, kteří se jali doufat, že by mohli narazit na nějaké zoufalé slečny, ochotné strávit se študými chudenty neprotěžovaných technických oborů zbytek večera, popřípadě noci. Podél stolů kráčela směrem ke mně nenápadně, ale opravdu nenápadně, nějaká neznámá slečna. U mě se zastavila a řekla:

               „Ahoj.“

               A stála … Ne, že bych normálně vypadal jako že umím počítat do deseti, ale v tu chvíli jsem musel vypadat opravdu pitomě.

               „Ty mě nepoznáváš …“ konstatovala …

               „Ne.“ Zavrtění hlavou. Upadl jsem do výrazu idiota.

               „Já byla u toho, když jsis minule stěžoval na svoje nebohé srdce.“

               Ne že bych, stejně jako „elita“ našich současných intelektuálů, dokázal inteligenci byť jen předstírat, ale začalo mi docházet. TA TŘETÍ!!! V tu chvíli jsem přepnul na automatiku. Nasadil rádoby oduševnělý úsměv a pozval ji, aby si přisedla. Potom už to bylo snadné. (Zvlášť když sama chtěla.) Je z Prahý, jde do posledního ročníku gymplu a tady je v xy přes víkendy s matkou atd. na chalupě.

               Tenkrát ještě nebylo vzácností, že se na venkovských zábavách hrály klasické kance. Ty jsem, díky starostlivé péči mé matky, spočívající v odmítnutí kapesného a potravy, mimo věčné držkové, z tanečních ovládal. A zkopírovat tělo na tělo při ploužáku, mi bylo dáno od přírody. Říká se, že když si dva rozumí při tanci, budou si rozumět i v jiné, pro vztah důležité věci. Nemohu to s jistotou potvrdit. Tolik jsem toho nenatancoval. Tady, jak jsem později zjistil, to platilo. Velice rychle jsem také zjistil že mě, rozhodně v podpatcích, o něco převyšuje. To bylo, díky mé ztepilé postavě, běžné. Ale co bylo podstatnější, o mnoho mě převyšovala svým intelektem! To bylo úžasné zjištění. Odmítal jsem totiž uvažovat o svatbě. A když, tak jedině s chytrou holkou. Ta se pozná tak, že si mě vzít nechce. Měl jsem to ošetřené. Také se dalo předpokládat, že se znalostí choroby mého srdce a vzdálenosti bydliště ji nejde o nic jiného, než o romantické prázdninové dobrodružství.

               S prvními příznaky svého omylu jsem se měl seznámit o pár hodin později. Jak ten večer dopadli moji kamarádi nevím. Já šel doprovodit slečnu z Prahý.

               Další postup začal klasicky. Líbat? ANO! Ruce do horního patra? Noo, ano. Ale jinak STOP. A tohle, jak jsem už tenkrát s naprostou jistotou věděl, je postup slečen, které mají nebo o nich začínají uvažovat, s mladými muži naprosto nepočestné a zlé úmysly. Chtějí je donutit k většímu úsilí a připravit je o svobodu. TŮDLE ! Ale ten večer byl opravdu moc příjemný a cítil jsem se, naivně, pevný v kramflecích. A tak jsme se dohodli na další sobotě. Ten další víkend byl opět super a za odměnu jsem byl připuštěn o patro níž. Na další víkend jsme se dohodli jaksi samozřejmě. A ano! Došlo k naplnění … Od té doby jsme tancem trávili minimum času. Ne že by jsme pokud to šlo, nebyli spolu.

               Krize nastala za asi další tři týdny. Při doprovodu v noci k ní domů jsem cítil, že začíná být, čím víc jsme se blížili, tím víc, nervózní. A před rozloučením to z ní vypadlo …

               „Jestli chceš se mnou příští víkend být, tak si pro mě musíš přijít. Jinak mě matka nepustí a budu mít absolutní zákaz.“

               Ani se nedivím, že se jí mírně podlomila kolena, když viděla jak jsem se zatvářil. Ale slíbil jsem to. Už jsem byl lapen. Aniž jsem si to připouštěl a ona uvědomovala. Slib jsem, strašně nervózní, splnil. V pátek v podvečer jsem zazvonil u dveří. Na základě Murphyho zákona měla zrovna v tu chvíli ke dveřím blíže matka. Tak jsem se ocitl, nepřipraven, tváří v tvář, přímo před úhlavním nepřítelem všech mladých mužů. Slušně jsem pozdravil. Situaci nezachránila ani tak přicházející slečna jako přiběhnuvší, ňafající pejsek nějaké čínské rasy. Úplně zpitomělý jsem mu, se slovy „Jé, ahoj smetáku.“ podal svoji přední packu. Skončil jsem s prokousnutým prstem … Ošetřování uvolnilo atmosféru a po mém odeslání do separé se matka s dcerou dohodli na postoji. Byl jsem přijat, jako doprovod, na milost.

               Od té doby už byla naše setkání s dcerou, nikoliv s matkou, jakousi samozřejmostí. Jen jsem ji každou noc musel doprovodit, tak ke druhé hodině, domů aby bylo zachováno dekorum „posezení“. I její matce ale bylo jasné, že po většinu času zaujímají naše těžiště polohu s podstatně nižší potenciální energií.

Jedné noci se stalo, že zatímco naše těla (a můj mozek) odpočívala, zašeptala mi otázku.

               „Můžeme spolu začít opravdu vážně chodit?“

               Co jsem vlastně doposud dělal? Všechny víkendy měla rezervované jen pro sebe. Copak jsem si pro ni nedošel? Nepodstoupil jsem snad, kvůli ní, na smrt zoufalý zápas s tou krvelačnou bestií? Opustila mě schopnost předstírat i tu nejelementárnější inteligenci. Pronesl jsem ta nejpitomější slova v životě. A že jsem v tom přeborník.

               „To se nesmí nikdy stát.“

               Naštěstí mě neopustili atavistické instinkty a pronášel jsem je mezi polibky. Zůstala mi ležet v náruči … Dámy se teď na mě jistě zlobí. Ale nebojte, pomsta bude sladká. Navenek vše zůstalo stejné. Uvnitř samozřejmě ne.

               Přišla zima. Já byl prakticky každý víkend někde na závodech. Jí matka kvůli maturitě držela zkrátka. A samotnou by ji za mnou stejně nepustila, když jsme spolu vážně nechodili. Dnes jsem přesvědčen, že ta otázka padla na její popud. Proč to ty matky dělají? Vyměňovali jsme si dopisy. V jednom z nich byla kartička s touto básní.

 

P O L I B E K

 

Tvůj polibek tak krátký, záhadný,

stíhá a štve mou fantazii

za tichých nocí i za rušných dní

dotekem darovaným žiji.

Už už chci zavřít víčka a být zas v objetí s tebou

Sladké moje zdání!

Vidina mizí! Opět dlouhý čas

Jen láska, jenom vyčerpání.

 

               No řekněte pánové. Je možné nepropadnout tělem i duší? Jenomže já měl tělo, dva roky po vojně, na rozdávání a duši jsem, byť vzpouzející se, v tom záchvatu hlouposti a vzteku vyrazil za dveře.

               Přišlo jaro a sním víkendové návštěvy. Z počátku méně časté, měla před maturitou. Jedné letní noci před „doprovodem“ mi na stolek položila zalepený, složený list, na kterém bylo napsáno: otevřít až po návratu. Proč jsem takový trouba? Proč právě v těchto případech slečnám vyhovím? Po otevření jsem četl:

 

N Á L A D A


 

Svou náladu teď přirovnávám

K čemu? Ke rtuti teploměru.

Je též pod bodem mrazu

A nikdo ji nikdy nepřinutí

Aby stoupla výš domluvami.

Však přilož svoji teplou dlaň či ret

a dýchni.

Uvidíš jak poskočí si hned

Jak v plamenné výhni.

Jen TY dokážeš co jiní nesvedli by

Pouhý pohled, očí tvých jas

Nutí mne, abych zaříkala tě sliby

Stále znovu, zas a zas.

 

Pak nadávám si.

Copak dokážeš splnit co jsi slíbila?

Musím, nebudu přec vypadat jak lhář.

Proto děláme ty voloviny,

Kterým se smějem když přejde čas.

 

Je to zvláštní

Tohle žití na zemi.

Samotný člověk být nechce

A přitom se bojí

Svazovat se s druhými.

 

Až jednoho dne řekne,

Ne, tak to už nejde dál

A jde blíž k tomu,

Co dosud stál opodál,

k tomu, co do života vstoupil jeho

nečekaně, avšak natrvalo.

 

Pak padnou první slova, sliby.

Ano sliby, neboť bez nich nelze žít.

A co nyní náladu přibilo mi k zemi?

Nesplněný slib.

Komu že jsem ho dala?

SOBĚ !

 

Svou špatnou náladu teď zavřu do škatulky.

Co sní udělám?

Nevím, však jedno vím přec jistě.

Již nikdy se nesmí dostat ven!

Aby mi bránila v započaté cestě.

Nálada špatná, energií spoutaná

V škatulku malou, neviditelnou

avšak těžkou.

Nikdo ji nedokáže odnést,

nikdo ji nedokáže zahodit.

A co ji takhle někde zapomenout.

Položit, odejít a již nikdy nehledat?

ZKUSME TO!

 

 

Kdyby to bylo alespoň v pátek, abych ji hned druhý den viděl, tak bych prostě kývl. Vždyť i na srdce rozšířené sportem, do kterého se vejdou všechny ženy světa, to byl těžký úder. Duše se zmítala. Odejít za ní do Prahy? Měla jistotu bytu po babičce sto padesát metrů od Václaváku. Ale přijít o svobodu a dobrodružný život? O cestování a lezení po horách? Vykašlat se na slibně se rozvíjející kariéru krajského šéftrenéra v biatlonu? (S tou jsem nakonec kvůli dalšímu studiu a změně zaměstnání stejně musel skončit. Ale to jsem tenkrát nevěděl.) A tak jsem dál půjčoval svoje tělo. Duše? Duše bloudila. Příště jsem dělal jako bych nic nečetl.

Přišla další zima podobná té minulé. Ona začala pracovat v jednom PZO, dál jsme si psali. V té době jsem byl na nějaké schůzce v Praze na UV Svazarmu, pod který biatlon, kvůli zbraním spadal. Po skončení jsem si řek, že ji překvapím. Z recepce v pasáži jí zavolali, že má návštěvu. Po schodech scházela s udiveným výrazem, kdo že to za ní mohl přijít. Když mě v davu poznala, vyhrklo z ní jen: „Vlastiku! Počkej. Počkej, hned jsem tu.“ Ani jsem nestačil otevřít ústa. Byla zpátky do pěti minut. (Myslíte, že by to Vatikán uznal za zázrak?) Strávili jsme spolu odpoledne. Šli, jistě čistě náhodou, okolo domu kde bydlela její babička. Tehdy již hodně vážně nemocná. S večerem mě přesvědčila, že mám přespat u nich. Bylo to podruhé, co jsem se potkal s její matkou. Bohužel, tentokrát bez přítomnosti toho zuřivého pejska. U výslechu na STB už jsem byl. Bylo to kvůli takovému drobnému nedorozumění, 12 stehů na hlavě od obušku a natržená tříselní šlacha v noci z 20. na 21. 8. 1978. Ten major byl, oproti její matce, velice milý, hodný a vstřícný člověk. Když jsem byl konečně, naprosto zdecimován, propuštěn na lože, slyšel jsem přes stěnu tento rozhovor.

„Mami, já jdu k Vlastikoj.“

„Ne. Kdybyste spolu chodili ….. „

„Mami!“

„Ne!“

Měl jsem touhu se do výslechové místnosti vrátit a říct, že nevím jak slečna, ale já sní vážně chodit chci. Ne kvůli té jedné noci. Ale opět se ukázalo jaký jsem zbabělec. Brzy ráno jsem odjel a dál spolu chodily jen dopisy.

               V jednom byla přiložena kartička s tímto textem.

 

Sen o tobě probudil ve mě vzpomínku na krásné léto jednoho roku.

Milosrdný čas zahojil zklamání a tichá rezignace přehlušila krutou bolest.

Byla to pohádka?

Ale vždyť přeci babiččiny pohádky nekončívaly dříve,

dokud štěstí neusušilo slzy princezniny.

Plamen mé svíce obletuje noční motýl.

Připadám si též jako takový noční motýl,

který si připálil křídla v žáru Tvé lásky.

Jakási mlha padá mi z očí …

Ach bože, vždyť já pláču.

 

Traktát o výrech z Burgenlandu

O rakouském Burgenlandu říká známý slovinský televizní komentátor, Drago Bulc, že je země slunce, neboť tu prý svítí celých 300 dní v roce. Jak už to tak bývá, z třídenní návštěvy svítilo pouze jeden den. Ale i ten stál za to. Při naší cestě za jedním unikátním vínem jsme navštívili Südburgenland, tedy jižní část tohoto vinařského kraje. Do poslední chvíle jsme ovšem nevěřili, že jedeme za vínem. Krajina spíše připomínala naši Vysočinu. Vinice jsme totiž jaksi do poslední chvíle neviděli. Snad jen několik vinařských tratí s podezřelou výsadbou. Nakonec jsme skutečně narazili na drobné vinice, ale nic, co by připomínalo Weinviertel v Dolním Rakousku nebo alespoň Velké Bílovice či Pálavu. Ještě větší údiv vzbudila druhová skladba vinohradů. Pravda, pěstovali tu z červených odrůd hlavně Frankovku a z bílých Vlašský ryzlink. Ale především převládaly tzv. amerikány, nověji a nejspíše i genderově správně, přímoplodící hybridy, rezistenty či interspecifické révy, jak se jim v současnosti říká. Tedy kultivary, které se u nás donedávna nesměly množit, ani ve velkém pěstovat. A už vůbec ne z nich vyrábět víno na prodej. Ale tady to evidentně šlo a dosud jde. Někteří vinaři v Jižním Burgenlandu na víně z amerických hybridů navíc založili živnost. Dali mu i přiléhavý název „Uhudler“. Velmi volně přeloženo, Uhudler je člověk, který po nemístné konzumaci zmíněného vína ráno civí jako výr. A výr se německy řekne „der Uhu“.

Tři centra výroby

Víno z přímo plodících hybridů, tedy „Uhudler“ se v Jižním Burgenlandu za relativně krátkou dobu existence stalo pojmem. A nejenom víno. Na snídaňovém baru nesmí v žádném zdejším hotelu či pensionu chybět marmeláda ze jmenovaných hroznů a v rodinném podniku manželů Hirmannových z něho dokonce dělají speciální ocet. Zdejší víno v rakouské síti supermarketů samozřejmě nenajdete. Abyste ho ochutnali, musíte přijet do okolí města Güssing. Najdete tu zhruba tři větší centra výroby tohoto moku. Moschendorf , kde je půvabné Weinmuseum čili Museum vína, dále kopec plný historických vinařských budov s názvem Kellerviertel Heiligebrun a za třetí nejnovější středisko výroby, Kellerviertel Eltendorf.

„Ještě před rokem 1989 jsme tu neměli ani vodovod, silnice či kanalizaci! Abychom tu měli alespoň elektrickou energii, tak jsme se s ostatními vinaři složili na benzínový agregát,“ popisuje začátky starosta vinařské osady Kellerviertel u Eltendorfu, Josef Pfeiffer. Osadu vlastně tvoří jediná ulice s názvem Uhudlerviertel, do které ústí skupina relativně nově vybudovaných vinařských domů s přilehlými vinicemi. Každý tu vyrábí téměř výhradně víno „Uhudler“. Proto také někteří označují svůj podnik jako „Uhudlerei“.  Na rozdíl od například Jižní Moravy tu však chybí klasické sklepy. Pod pojmem vinařský dům zde najdete do svahu částečně zahloubené stavení, povětšinou se dvěma prostorami. V té první majitel vyrábí, lahvuje a následně prodává víno a v té druhé mu víno kvasí a dozrává. Zdejší vinice nejsou velké. Například J. Pfeiffer tu obhospodařuje jeden hektar a patří mezi největší vinaře. Víno rovnou ve svém vinařském domě zpracovává i prodává. Pěstuje tu přímo plodící hybridy Ripatella, Elvira, Delaware a Concord. Na ukázku pro návštěvníky má i další americké odrůdy Noah, Isabella a další. Révy jsou resistentní, netrpí nemocemi, a proto majitel nemusí používat postřiky. Snad pouze Concord je citlivější na peronosporu v době kvetení. Proto vyžaduje postřik před květem, kdy prašníky a pestík kryje jakási rostlinná tobolka, kterou plíseň ráda napadá, a později květ s čerstvě se vyvíjejícími malými bobulkami. Ten je také na plíseň citlivý. U nás, v Čechách i na Moravě, se vinice běžně stříká až osmkrát za sezonu. Běžná sklizeň z přímo plodících hybridů činí zhruba  5-6 tun z hektaru. Protože se ale jedná o okrajový vinohradnický region, občas vinice trpí mrazy. Loni jim například zničily 80 % úrody. Podle odrůdy osciluje u bílých kultivarů barva vína od světle slámové po světle žlutou a u modrých od růžové až po světle červenou. Červená vína tu totiž nenechávají ležet dlouho na slupkách, a to právě kvůli specifické příchuti jednotlivých hybridů. I proto jsou tato vína méně barevná.

 Dalším místem, proslaveným právě tímto typem vína, je již zmíněná osada Heiligenbrunn. Jedná se spíše o skanzen. Místní vinařské domy jsou mnohem starší, je jich mnohem víc a mnohé z nich se pyšní historickými doškovými střechami. Vinice následně doplňují scenérii. Díky nim také celá víska žije a evidentně se v dobrém rozvíjí. Někteří tu dokonce mají i vinný šenk. Už od časů panovnice Marie-Terezie, která po dobu několika dní po sklizni odpustila vinařům daně, aby mohli prodat starou úrodu, tu využívají určitou moderní modifikaci. Ti, co vyrábějí víno z vlastních zdrojů, ho mohou i bez poplatků tzv. šenkovat. Ovšem k vínu nesmějí podávat teplá jídla. Takže se návštěvník musí spokojit s nářezy klobás, salámů, uzeného masa, různými saláty a pečivem. No, člověk se přemůže.

Z rezistentů „Uhudler“

U na Moravě či na Slovensku se křížencům amerických rév s evropskou dodnes říká „samoroďák“. Historii mají jmenovaní kříženci poměrně neslavnou. Když se opět začalo po Napoleonských válkách globálně oteplovat, zavládla pára, K. Marx sesmolil Kapitál a jeho přítel B. Engels polidštil opici prací, někoho chytrého napadlo dovézt do Evropy sazenice americké vinné révy. Bohužel s ní dovezl i dvě plísně a jednoho broučka. Nejdříve se objevila moučnatka, tedy Padlí révové (Oidium tuckeri). Nedlouho po této katastrofě se začaly na listech révy tvořit jakési olejové skvrny. Když jste list obrátili, byl zespoda bílý. Byla to další zavlečená plíseň, zvaná peronospora (Plasmopara viticola). To vše ovšem nebylo nic proti katastrofě třetí. Tou se stala malá muška, zvaná mšička révokaz (Phylloxera vastarix). Mšička má pohlavní a nepohlavní generaci. S tou první by bylo ještě jakés takés pořízení, protože sídlí na keři a volně poletuje. Bohužel ale nepohlavní generace tvoří tzv. hálky na listech a také na koříncích. Ucpává cestu živinám i vodě a réva usychá. Mšička se činila. Například v roce 1879 zničila na jihu Francie 500 tisíc hektarů vinic. Do Rakouského mocnářství dorazila v roce 1872 a k nám na Moravu v roce 1890. V Čechách naštěstí vymrzala. Vědci tehdy vyzkoušeli dvě cesty. Každá měla svoje pro i proti. První cestou bylo roubování evropské révy na révokazu odolnou podnož z americké révy. Druhou křížení evropských a amerických kultivarů. Samozřejmě zvítězila ta první. Ale i ta druhá měla svoje zastánce. V Americe zjistili, že kříženci s americkým druhem Vitis labrusca netrpí plísní révovou (tedy peronosporou), jsou odolná padlí a dokonce vzdorují révokazu. Vzniklo tedy mnoho kříženců mezi evropskou a americkou révou, jako například Isabella, Noah, Clinton, Herbemont, Othello a podobně.  Jmenované odrůdy se nemusely stříkat, byly velice plodné, dávaly vína plná, některá i krásně barevná, ale naneštěstí s tzv. liščinou. V USA jim proto říkají Fox Grape. To je dosti intenzívní příchuť, na kterou si mnozí nezvykli a jiní ji milují. V Moschendorfu, poblíž již jmenovaného muzea, jsme ve vinařském domě, populárního rakouského herce Martina Wainek ochutnali krásné růžové víno, ovšem s jahodovou příchutí. Mimochodem, nynější majitel vinařské budovy a půvabného penzionu hrál vídeňského komisaře Kunze v proslulém rakouském seriálu. Ano, je to ten, kterému psisko jménem Rex pokaždé ukradlo svačinu. Nejdříve jsme našim chuťovým vjemům odmítali uvěřit. Na tekuté jahody jsme opravdu připravení nebyli. Po chvíli jsme se ale s tímto faktem smířili. Víno bylo lehké a pitelné. Navíc Martin nabídl klasické i šumivé. Takže, co řešit. Navíc se později ukázal jako vynikající průvodce.

 

Hybridy a vinařská inkvizece

Ovšem v rámci boje za záchranu především francouzského vinohradnictví byly amerikány francouzským vinařským inkvizitorům trnem v oku stejně, jako později Hitlerovi či našim soudruhům. Proto byly nebohé rostliny poměrně časně a téměř všude postaveny mimo zákon. Pěstovat se ovšem nepřestaly. Stačilo totiž zapíchnout do země odřezek vyzrálého réví a příroda se postarala o zbytek. Ale to už se blížila válka, kterou hybridy přežily ve zdraví. Ve válečných letech i po válce bylo vcelku jedno, co kdo pije. Hlavně, že v tom byl alkohol a bylo to laciné. Když se situace uklidnila, vlády se opět snažily amerikány z vinic vymýtit. Dokonce nabízely finanční pobídky, čili jaké si vinohradnické šrotovné. Bez úspěchu. V průběhu mnoha let navíc vznikla sorta vinařů, kterým se samoroďáky staly koníčkem i povoláním. Například už před válkou šlechtitel amatér Albert Seibel (1844-1936) dostal od přítele semenáček dvou amerických rév Rupestris x Lincecumii a jakési neznámé evropské révy. Tento paskvil se následně stal základem pro 200 semenáčků. Z nich onen pán vyšlechtil dalších 16 000 kříženců. Když úředníci zjišťovali v roce 1960 francouzskou vinařskou skutečnost, s hrůzou zjistili, že 128 tisíc ha je osázeno osvědčenými Siebelovými hybridy. Dodnes například slouží jako část suroviny, určené k výrobě Armagnaku. Mimochodem, vynikající současná interspecifická réva Hibernal není nic jiného, než kříženec odrůdy Seibel 7053 a Ryzlinku rýnského.

Víno a polodivoká prasata

Dalším, kdo spojil svoji existenci s přímo plodícími hybridy je majitel dalšího vinohradnického domu s vinicí v Eltendorfu, Matthias Mirth. Ten má krom již zmíněného také půvabný penzion s vynikající kuchyní a vinným sklepem, moderně v nerezu vybavený provoz na výrobu vína a malou uzenářskou výrobničku.  Eltendorf se totiž může pochlubit nejen vínem značky Uhudler, ale také lesy, kde M. Mirth chová pod širým nebem zvláštní druh prasat. Člověk by odhadl, že jsou to naši divočáci. Nikoliv. Prý jsou to kříženci dvou pozapomenutých historických plemen. Maso a klobásy z nich, byly opravdu vynikající. V jeho penzionu nabídl dokonce celé „Uhudler Menu“, tvořené polévkou s vínem „Uhudler“, kančím s uhudlerovou omáčkou a deserty s uhudlerovou marmeládou. Opět nemělo chybu. M. Mirth sousedí v osadě Kellerviertel s J. Pfeiffrem. Vyrábí stejně jako soused hned několik druhů vín. Pro jistotu nabízí i osvědčenou Frankovku a Ryzlink vlašský. Jinak samý „Uhudler“: Bílý a růžový, šumivý, dále tzv. „Spritz“, tedy „Uhudler“ s minerálkou s obsahem alkoholu 5%, „Uhudler“ grappu dokonce i likér z přímo plodících hybridů. 

Nekonečná válka s úředním šimlem

Boj úředního šimla s „amerikány“ byl relativně vyrovnaný. Úředník zakázal, sedlák si cestu našel. S příchodem zelených ideologií se situace kupodivu změnila a na americko-evropské křížence se alespoň v Rakousku usmálo štěstí. Všechno prý způsobil otec a syn Pfeiffrovi, kteří využili situace, když se Zelení dostali do rakouského parlamentu. Začali totiž spolu s dalšími vinaři lobovat. Za co? Za tzv. „amerikány“, které už v roce 1938, tedy krátce po obsazení Rakouska Hitlerem, zakázali a zákaz přetrval až do roku 1989. Zmínění tehdy zorganizovali Spolek přátel vín „Uhudler“, a využili situace, kdy se v politice prosadila zelená ideologie s heslem o tzv. „Udržitelném rozvoji“. Vinaři navázali na vlnu vzestupu a propagace bio-potravin, která byla a dosud je v Rakousku velice populární.  S tím se svezla i vlna tzv. přírodně produkovaných vín, rozuměj „Uhudlerů“.  Vše má ale svoje „Ale“! Aby moc nevyskakovali, vinaři získali povolení pěstovat tyto přímo plodící hybridy: Elvira, Delaware, Concord a Ripotella. Další odrůdy, jako je například Isabella, Othelo, Clinton nebo Noah, ač zhruba stejně staré a stejným způsobem vyšlechtěné a podobně chutnající, se do seznamu nedostaly. Proč? Nikdo neví a rozumem vysvětlit nedokáže. Co je však mnohem horší, pěstovat a víno z nich vyrábět v Jižním Burgenlandu mohou. Ovšem pouze do roku 2030. Následně musejí absolvovat kolečko byrokratických jednání a opět požádat úřady o prodloužení povolení. Jak to dopadne, kdo ví?! Díky tomu, že „Uhudlerem“ žije snad celý kraj a mnoha lidem, nejen vinařům, dává práci, snad mají „amerikány“ určitou šanci.  

František I.