Křesťanství a Evropa

Nickname

Křesťanství a křesťanské podhoubí je podmínkou rozvoje a vyspělosti evropské kultury. Samozřejmě s anticko-judaistickými kořeny. Je to tak často opakovaný příběh, že je těžké rozlišit skutečnost od vyprávění.

Co je jedinečného na křesťanství, že přineslo hospodářský rozmach, úspěchy ve zdravotnictví, vědě, ve všech myslitelných oborech? Že evropská kultura stvořila celý “nový věk”?

Podíváme-li se na Evropu před Kolumbem, před zámořskými objevy, nikdo by nemohl předvídat její budoucí úspěch a velikost. Křesťanství bylo na ústupu. Cařihrad byl dobyt. 15. století bylo stoletím náboženských disputací, svatých válek křesťanů proti křesťanům, vzmáhala se inkvizice. Ještě o století později bylo oblíbené heslo “raději Turkův než papežův”.

17. století bylo pro některé části Evropy horší nežli jiná století. Třicetiletá náboženská válka, kdy povstali ve jménu víry křesťané proti křesťanům. Ještě koncem 17. století turecký sultán posílá vojsko na pomoc odbojným uherským protestantským knížatům, vzbouřeným proti katolickým Habsburkům.

18. století přineslo zisk a slávu námořním velmocím, zejména Británii. Ale také pokračovaly války na evropském kontinentě. A evropské války nacházely odezvu po celém světě.

19. století – století rozumu přineslo ústup od válek křesťanů proti křesťanům. Ale ne od válek jako takových. Století začalo napoleonskými válkami, pokračovalo revolucemi 1848,  válkami za sjednocení Německa.

20. století – Evropa dala světu dvě světové války a studenou válku, která de-facto skončila až v roce 1990.

Jak to, že přes neustálé války vliv Evropy rostl? Díky křesťanství? Ne. Díky konkurenci.

Evropský kontinent je zvláštní tím, že neumožňoval jednomu vládci ovládnout celý kontinent. Vysoká pohoří, široké řeky, dlouhá pobřeží, neprostupné bažiny. Selhali Římané, Hunové, Vizigóti, Frankové, Vikingové, Maďaři, Mongolové, Turci i Habsburci. Dlouhé války zničily nejen poražené, ale oslabily i vítěze.  Relativně chudý a málo úživný kontinent neumožnil dobytí celého území “na jeden zátah”. Včerejší vítěz byl zítřejší poražený. Jindy vítěz – pokud ovládl území – splynul s poraženými.

Jeden příklad za všechny. České země byly zplundrovány třicetiletou válkou. Země se z nejsvobodnější evropských společnosti během jedné generace změnila téměř v peklo pro kacířské i katolické poddané. Nevolnictví si nezadalo otroctvím v jiných částech světa. Pán vlastnil tělo, práci, majetek i mysl poddaných. Katoličtí pánové by z obyvatel Čech i Moravy chtěli mít zubožené otroky po španělském vzoru. Sousední rod Hohenzollernů měl na poddané císaře zálusk také. Chtěl moc, chtěl zemi, chtěl vojáky, kteří by za něj bojovali. Jak si je mohl získat? Jedině válkou a nabídkou svobody. Válka o rakouské dědictví přinesla Hohenzollernům Slezsko, Čechy a Morava zůstaly Habsburkům. Ale Habsburci už lid příliš trápit nemohli, příklad svobody za hranicemi byl lákavý. Pro ty, kteří chtěli sloužit Pánu Bohu po svém, pro ty, kteří útěkem neměli co ztratit. Berlín se stal baštou desperátů, lidí vyhnaných buď nouzí nebo útlakem z celé katolické Evropy.

V důsledku toho nařídila Marie Terezie vzdělávání dětí nevolníků, Josef II přidal toleranční patent i zrušení nevolnictví. Úplnému osvobození poddaných zabránila šlechta zvyklá na karabáč ve svých rukou a příliš volný životní styl imperátora, jehož následkům podlehl relativně mlád.

Co chci touto úvahou říci? Je křesťanství pro Evropu nevhodné? Je jiné náboženství nebo naopak ateismus lepší? Ne. Jen poukazuji, že úspěch Evropy není daný křesťanským učením – křesťan ve mně by čtenáře naopak přesvědčoval o bezbožnosti evropské společnosti – ale především vzájemnou konkurencí vládců, politických, hospodářských i duchovních systémů. Jako bonus bych přičetl polohu vhodnou pro obchod i dostatek surovin ve správný čas na správném místě pro průmyslovou revoluci.