PODZIM A JEHO BRATR.

P.M.

Přihořívá. Čím výš tě chodník vede do kopce, tím má každý pasínek o odstín barvy víc. Jen smrky a jedle až na hřebeni zůstávají tmavě zelené. Čím výše k hřebeni, tím jsou jejich kmeny nižší. V sedle pod vrcholem je nálet mladých jedliček hustý jako kožich, připravený na zimní slotu. Podzim neumí jehličnany pobarvit tak, jak se mu to podařilo s osikami, buky a hlavně s javory. I ty jsou však dole u Bečvy pořád ještě zelené; to jen jejich bratříci nahoře v horách znachověli, když se jich v noci dotkl první mrazík. Trnky v řadách na mezích také nabírají do žluta a plody začínají vrásčit od stopky. Správce palírny dole v dědině leští mosazné kotle a dubový stůl s dřevěnou lavicí čeká na prvního hosta. Na zabíjačky je ještě trochu brzo; špek, který se octne na tom do čista vydrhnutém stole ještě pochrochtává ve chlévě. Zraje, jako ty tmavomodré plody na stromě. Když pak začne ve stodole bečka s naloženými trnkami vonět kvasem, je čas zavolat pana řezníka. Ovar s čerstvě nastrouhaným křenem je pak podestýlkou pro první štamprlku z letošní úrody.

Když trochu přivřeš oči, uvidíš oživlé Kobzáňovy Horní chlapce skákat svůj odzemek u ohníčku vysoko v horách. Zbojníci a zakopané poklady, zlé Jezinky a Povětroň mašírují tvou hlavou ruku v ruce s podzimkem. Je to měnícími se barvami kolem? Je to tou slivovičkou? Nevíš. Nevíš a odpověď ani moc nehledáš. Jen nesmíš zapomenout trochu přivřít oči! Jelení zatroubení kdesi vysoko nad dědinou ti dává zapravdu. Jelen se zlobí, troubí a troubí; shání své laně do houfu, aby se mu nespustily s jeleními mládenci, obcházejícími opodál. Nemá na obsloužení svého harému moc času. Zimní větry kdesi na severu už mažou před svým koncertem smyčce kalafunou. V patách jejich hostovského vystoupení budou následovat milióny bílých vloček, které přikryjí krajinu. Starý jelen pak shodí paroží a štrapáce s drzými mládenci budou zapomenuty. Nevzpomene si ani na své laně. Teď  půjde o holý život…

Když už se nic nedá vydržet, děcka, která učíš ve škole zlobí, přijde pošťák s hrstí účtů a zjistíš, že musíš nechat předělat střechu na domě, sekneš se vším a jedeš. Na východ se nedá, šplouchá tam chladný Atlantik. Hurá tedy, na západ! Na dálnici jsi za pět minut. Washington s dominující bání Parlamentu a všemi sochami a monumenty, ulicemi plnými aut a někam spěchajících lidí, se ztratil někde za tebou. Začíná se měnit krajina a hlavně tvá nálada. Zaseknuté čelisti povolí a křeč v prstech svírajících volant též. Abys dostál vyzkoušenému rituálu, zastavíš a koupíš si párek v obchodě u cesty. Vždycky tam na lavici před obchodem sedí parta dědků. Moc nemluví ani mezi sebou, na tvůj pozdrav taktak odpoví. Mistrovsky však plivají hnědé plivance ze žvýkacího tabáku. Sedneš vedle a čekáš, až ti trochu vystydne kafe. Dědci neříkají nic. Možná přemýšlejí, co by se stalo, kdyby kdysi jejich pradědové narubali Yankejům. Něco se však muselo změnit! Dva z těch dědků jsou černí; jejich bílým kolegům v plivání to vůbec nepřijde. Každý si plivá, jak a kdy chce. Časy se změnily. Možná si brzy zvyknou i na tebe. Jeden z černých dědánků se přátelsky zasměje, když pozdravíš na odchodu. Jeho kratičké kudrnaté vlasy jsou bílé jako pápěří na pampelišce.

Silnice tě vyveze do kopečka, na levé straně stojí bílý kostelík. Pár náhrobků vedle, pěkné stromy a keře kolem. Jiný kostel je trochu dál, na pravé straně cesty. Kostel? Je to obyčejná chalupa, jen křížek na štítu a tabule s rozvrhem služeb naznačuje, že se jedná o Boží příbytek. A zase za plůtkem pár náhrobků. Někdy kytička ve sklenici na postříhané louce, někdy malý praporek s hvězdami a pruhy  jen tak zastrčený špejlí v zemi. Některé kytky jsou čerstvé, jiné umělé.

Hory se zvednou za ostrou zatáčkou jako zázrakem. Pokaždé tě tam překvapí. Jsou zaoblené časem, usmívají se. Své bujné mládí ostrých štítů vyměnily za táhlé, zaoblené hřbety. Cítíš z nich úctu k času a pokoru moudrosti, kterou přináší stáří. 

    „Hory,  hory,  hory  černé,

     neraz  som  já  přešel  cez  ně. . .“

Jsou jako Javorníky, dokonce plné javorů. Nejvíc je však na jejich stráních dubů. Kanadská jedle je tu jediným vyslancem za jehličnaté. Má pěkné jméno: hemlok. Jedle však rostou jen v hlubokých stržích až pod hřebenem. Jenom pak v těch, do kterých se nedostane horké letní slunko.

Jako švihnutí kouzelným proutkem změní zvlněnou nekonečnou zeleň první podzimní mrazík.  Kremlička, Slavíček, Van Gogh, Václav Špála a všichni jejich kamarádi položili své palety na stráně hor. Ano, nepletu se. I Václav Špála. Když přivřeš oči, strže pod hřebenem jsou do modra. Červená, žlutá, hnědá, hory se rozhořely. 

Indiánské léto. Mrazík spálí lebedu na polích v údolí a obnaží dýně; jsou krásně oranžové, leží roztroušené mezi zhnědlým býlím. Prodávají je ve stáncích u silnice spolu s jablky. Mají tam na policích též domácí med. Některý je ve sklenicích světlý, jiný tmavý. Ve velkých plastikových lahvích čeká na mlsného zákazníka čerstvý jablkový mošt; voní ti odešlým létem a vší krásou kolem. Sedlák, sklízející odměnu za svou nikdy nekončící práci, sedí na bedně od jablek a utržené peníze dává do talíře, který pak přikryje jiným talířem, aby se těžce vydělané dolárky nerozfoukaly s listím, které pomalu začíná ze stromů opadávat.

Cesta se klikatí a za chvíli se na údolí s poli a sady díváš z výšky. Není vůbec překvapením, když ti před autem přeskočí cestu jelení laňka a za ní dva vzrostlí kolouši.

Jen hodinka jízdy a jsi v jiném světě. Žádné klaksony nervózních řidičů, sirény sanitek a hasičáků. Žádné kravaty a škrtící naškrobené límce tě tu nemučí. Les je les, pooraná pole nedrží žádná tajemství. Kdybys pak šel brázdou až na úval a uviděl tam mezi vysokými topoly věž kostela z dědiny svého mládi, ani by tě to nepřekvapilo. Větrem přifouknutý zvuk dechovky by ti jen dotvrdil, že se vyplatí umět přivřít oči a jít a jít tou brázdou, vyoranou jen a jen pro tebe.