PODZIM A JEHO BRATR.

P.M.

Přihořívá. Čím výš tě chodník vede do kopce, tím má každý pasínek o odstín barvy víc. Jen smrky a jedle až na hřebeni zůstávají tmavě zelené. Čím výše k hřebeni, tím jsou jejich kmeny nižší. V sedle pod vrcholem je nálet mladých jedliček hustý jako kožich, připravený na zimní slotu. Podzim neumí jehličnany pobarvit tak, jak se mu to podařilo s osikami, buky a hlavně s javory. I ty jsou však dole u Bečvy pořád ještě zelené; to jen jejich bratříci nahoře v horách znachověli, když se jich v noci dotkl první mrazík. Trnky v řadách na mezích také nabírají do žluta a plody začínají vrásčit od stopky. Správce palírny dole v dědině leští mosazné kotle a dubový stůl s dřevěnou lavicí čeká na prvního hosta. Na zabíjačky je ještě trochu brzo; špek, který se octne na tom do čista vydrhnutém stole ještě pochrochtává ve chlévě. Zraje, jako ty tmavomodré plody na stromě. Když pak začne ve stodole bečka s naloženými trnkami vonět kvasem, je čas zavolat pana řezníka. Ovar s čerstvě nastrouhaným křenem je pak podestýlkou pro první štamprlku z letošní úrody.

Když trochu přivřeš oči, uvidíš oživlé Kobzáňovy Horní chlapce skákat svůj odzemek u ohníčku vysoko v horách. Zbojníci a zakopané poklady, zlé Jezinky a Povětroň mašírují tvou hlavou ruku v ruce s podzimkem. Je to měnícími se barvami kolem? Je to tou slivovičkou? Nevíš. Nevíš a odpověď ani moc nehledáš. Jen nesmíš zapomenout trochu přivřít oči! Jelení zatroubení kdesi vysoko nad dědinou ti dává zapravdu. Jelen se zlobí, troubí a troubí; shání své laně do houfu, aby se mu nespustily s jeleními mládenci, obcházejícími opodál. Nemá na obsloužení svého harému moc času. Zimní větry kdesi na severu už mažou před svým koncertem smyčce kalafunou. V patách jejich hostovského vystoupení budou následovat milióny bílých vloček, které přikryjí krajinu. Starý jelen pak shodí paroží a štrapáce s drzými mládenci budou zapomenuty. Nevzpomene si ani na své laně. Teď  půjde o holý život…

Když už se nic nedá vydržet, děcka, která učíš ve škole zlobí, přijde pošťák s hrstí účtů a zjistíš, že musíš nechat předělat střechu na domě, sekneš se vším a jedeš. Na východ se nedá, šplouchá tam chladný Atlantik. Hurá tedy, na západ! Na dálnici jsi za pět minut. Washington s dominující bání Parlamentu a všemi sochami a monumenty, ulicemi plnými aut a někam spěchajících lidí, se ztratil někde za tebou. Začíná se měnit krajina a hlavně tvá nálada. Zaseknuté čelisti povolí a křeč v prstech svírajících volant též. Abys dostál vyzkoušenému rituálu, zastavíš a koupíš si párek v obchodě u cesty. Vždycky tam na lavici před obchodem sedí parta dědků. Moc nemluví ani mezi sebou, na tvůj pozdrav taktak odpoví. Mistrovsky však plivají hnědé plivance ze žvýkacího tabáku. Sedneš vedle a čekáš, až ti trochu vystydne kafe. Dědci neříkají nic. Možná přemýšlejí, co by se stalo, kdyby kdysi jejich pradědové narubali Yankejům. Něco se však muselo změnit! Dva z těch dědků jsou černí; jejich bílým kolegům v plivání to vůbec nepřijde. Každý si plivá, jak a kdy chce. Časy se změnily. Možná si brzy zvyknou i na tebe. Jeden z černých dědánků se přátelsky zasměje, když pozdravíš na odchodu. Jeho kratičké kudrnaté vlasy jsou bílé jako pápěří na pampelišce.

Silnice tě vyveze do kopečka, na levé straně stojí bílý kostelík. Pár náhrobků vedle, pěkné stromy a keře kolem. Jiný kostel je trochu dál, na pravé straně cesty. Kostel? Je to obyčejná chalupa, jen křížek na štítu a tabule s rozvrhem služeb naznačuje, že se jedná o Boží příbytek. A zase za plůtkem pár náhrobků. Někdy kytička ve sklenici na postříhané louce, někdy malý praporek s hvězdami a pruhy  jen tak zastrčený špejlí v zemi. Některé kytky jsou čerstvé, jiné umělé.

Hory se zvednou za ostrou zatáčkou jako zázrakem. Pokaždé tě tam překvapí. Jsou zaoblené časem, usmívají se. Své bujné mládí ostrých štítů vyměnily za táhlé, zaoblené hřbety. Cítíš z nich úctu k času a pokoru moudrosti, kterou přináší stáří. 

    „Hory,  hory,  hory  černé,

     neraz  som  já  přešel  cez  ně. . .“

Jsou jako Javorníky, dokonce plné javorů. Nejvíc je však na jejich stráních dubů. Kanadská jedle je tu jediným vyslancem za jehličnaté. Má pěkné jméno: hemlok. Jedle však rostou jen v hlubokých stržích až pod hřebenem. Jenom pak v těch, do kterých se nedostane horké letní slunko.

Jako švihnutí kouzelným proutkem změní zvlněnou nekonečnou zeleň první podzimní mrazík.  Kremlička, Slavíček, Van Gogh, Václav Špála a všichni jejich kamarádi položili své palety na stráně hor. Ano, nepletu se. I Václav Špála. Když přivřeš oči, strže pod hřebenem jsou do modra. Červená, žlutá, hnědá, hory se rozhořely. 

Indiánské léto. Mrazík spálí lebedu na polích v údolí a obnaží dýně; jsou krásně oranžové, leží roztroušené mezi zhnědlým býlím. Prodávají je ve stáncích u silnice spolu s jablky. Mají tam na policích též domácí med. Některý je ve sklenicích světlý, jiný tmavý. Ve velkých plastikových lahvích čeká na mlsného zákazníka čerstvý jablkový mošt; voní ti odešlým létem a vší krásou kolem. Sedlák, sklízející odměnu za svou nikdy nekončící práci, sedí na bedně od jablek a utržené peníze dává do talíře, který pak přikryje jiným talířem, aby se těžce vydělané dolárky nerozfoukaly s listím, které pomalu začíná ze stromů opadávat.

Cesta se klikatí a za chvíli se na údolí s poli a sady díváš z výšky. Není vůbec překvapením, když ti před autem přeskočí cestu jelení laňka a za ní dva vzrostlí kolouši.

Jen hodinka jízdy a jsi v jiném světě. Žádné klaksony nervózních řidičů, sirény sanitek a hasičáků. Žádné kravaty a škrtící naškrobené límce tě tu nemučí. Les je les, pooraná pole nedrží žádná tajemství. Kdybys pak šel brázdou až na úval a uviděl tam mezi vysokými topoly věž kostela z dědiny svého mládi, ani by tě to nepřekvapilo. Větrem přifouknutý zvuk dechovky by ti jen dotvrdil, že se vyplatí umět přivřít oči a jít a jít tou brázdou, vyoranou jen a jen pro tebe.

Bezzásahovost v NP

Já si až skoro dodnes myslel, že deklarovaná “bezzásahovost” (netýká se vysazování listnáčů 😀 ) se týká jen porostu. Ale koukám, že bezzásahovou zónu lze vyhlásit i kolem historické chaty. 🙁
Petice moc nepodporuji, ale pokud ministerstvo ŽP páchá nevratné škody…je třeba se ozvat!

Pokusme se přispět k záchraně ROKLANSKÉ CHATY !

PRASE BUDE!

Ahoj vespolek!
Nestane-li se něco neočekávaného ( už toho bylo víc než dost 🙁 ) tak se bude zase konat


BFPT 2022
1. října 2022 u mě ve Studánkách a pak v hotelu Šumava ve V. Brodě.

Hlašte se všemi způsoby – nejlépe mailem, telefonicky, Whats app… abych věděl jak velké má být! Moc se na vás zase “po letech” těším !!!

Co tě nezabije, to tě posílí… anebo je to jinak?

Motto:

Polykáš andělíčky, už se vidíš na dně, i provaz kolem krku dá se vidět kladně. Ty mraky nad hlavou plují jen na chvíli, a co tě nezabilo, možná tě posílí.(Pavel ‚Jim‘ Drengubák)

„Co tě nezabilo, možná tě posílí…“

Když mi v e-mailu přišly z redakční rady Téma OHK Most okruhy, kterými se druhé letošní číslo Téma bude zabývat, ihned mi padl do oka známý a často používaný bonmot ‚Co tě nezabije, to tě posílí…‘, který je explicitním příslibem do budoucnosti, že i když bude zle a přežiješ, budeš zcela jistě prožitým posílen…

Okamžitě se mi v hlavě rozezněl refrén písničky jihočeské folkové kapely Nezmaři ‚Co tě nezabilo‘ (viz Motto v záhlaví článku), kterou sametovým tenorem zpívá Tonda Hlaváč a druhým hlasem jej podbarvuje hedvábný alt Šárky Benetkové. Autor textu a člen kapely Pavel ‚Jim‘ Drengubák ve své parafrázi kongeniálně sémanticky posouvá původní bonmot do reality… Ten významový rozpor vzniká posunutím z budoucího (‚Co tě nezabije‘), do již dokonaného minulého času a zároveň splněním podmínky (‚Co tě nezabilo‘), avšak tím vložením ‚možná‘ je zdůrazněno, že výsledek je nejistý, tj. může a nemusí to nutně být posílení.

Takovým ‚NEposílením‘ je i výsledek, který vyjádřil v rozhovoru s M. Kociánovou Ivo Budil: „Současná západní liberální společnost dokáže své odpůrce zničit dokonaleji, než některé totalitní systémy v minulosti.“  (Rádio Universum, 9.2.2021) Nezabije, ale rozhodně neposílí.

Tento článek DOT však není epistemiologickým rozborem tvorby folkové kapely Nezmaři. Je především a hlavně o dobroserství a dobroserech a v několika příkladech také o následcích způsobených dobroserstvím, které sice přímo nikoho nezabíjí, ale o následném posílení nemůže být ani řeč. Navazuje tak na již v minulosti uveřejněné články, které na šířící se dobroserství a jeho následky upozorňovaly.

Protože obsah článku nemusí být v souladu s postoji a názory redakce Téma OHK, píši jej v 1. osobě, aby bylo zřejmé, že vyjadřuje moje myšlenky a názory, nikoli názory redakce.

Covidová panika a očkování

Velmi dobrým příkladem je masívní očkování ‚skorovakcínami‘ v průběhu koronavirové paniky v letech 2020 – 2021. Již na jaře v roce 2020, kdy mediální tam-tamy bubnovaly 24 hodin denně a hrozily milióny mrtvých, šíření paniky v médiích mělo prioritu A1+ a epidemie chřipky byla promptně (ačkoli bezdůvodně) překlasifikována na pandemii, kdy představitelé farmaceutických firem i dodavatelé (a překupníci) zdravotnického vybavení si v ústraní mnuli ruce, se objevily dva články, které na základě výzkumu smrtícího vlivu alkaloidu nikotinu na kmeny Covid-19 a prosté statistiky dokládaly, že kuřáci jsou asi o 40% méně náchylní k nakažení covidem. A strhl se děs-běs. Dobroserové, aniž by se tou statistikou zabývali, rozpoutali kampaň (mimochodem stále běží), která málem přehlušila tu původní, strašící pandemií. ‚My přece bojujeme všemi silami i cenami proti kouření a nemůžeme připustit, aby se kouření dělala reklama takovým způsobem!‘, křičeli dobroserové. ‚Zakázat, smazat, popřít!‘

Ty články již nelze dohledat, zmizely, byly smazány. Zato se vyrojily stovky článků o škodlivosti kouření a o tom jak jsou kuřáci v první linii ohrožení covidem a jeho těžkým průběhem, že odolnost kuřáků proti covidu je mýtus, a ano, vycházejí dodnes naplněné hrozbami a rádoby ‚odborným‘ pseudozdůvodňováním, proč tomu tak je a proč to nemůže být jinak. A mezitím byly opět zdraženy cigarety, přesto, že tento způsob odnaučování kouření stál v roce 2021 státní kasu ČR 2,4 miliardy korun nižšího výběru daní z cigaret. Ale to je jiný příběh.

Obdobně skončila navrhovaná alternativní léčba ivermectinem, která se v řadě zemí ukázala jako účinná.

Absurdní situace vznikla, když byly na medicínský trh vrženy ‚pseudovakcíny‘, za které jejich výrobci a distributoři odmítli explicitně nést jakoukoli zodpovědnost a tuto odpovědnost na sebe vzal stát, tedy lépe řečeno vlády A. Babiše a P. Fialy, podpořené plejádou mluvících hlav, ohánějících se svojí odborností. Vymysleli Tečku a masívním nátlakem na všech úrovních, včetně naznačovaných i vyslovených hrozeb, se pokusili opíchat celou českou populaci. Jenže Tečka jaksi nebyla žádnou tečkou, změnila se ve dvojtečku pro následné druhé  a třetí opíchávání s opakujícím se scénářem. Účinky proti covidu pochybné, vedlejší účinky neznámé… Dokonalé naplnění Drengubákovy parafráze: ‚Co tě nezabilo, možná tě posílí anebo také ne.‘

I přes výhrůžky, doporučení a neurvalý nátlak, je v Česku přibližně třetina populace, která se nenechala opíchat. Je noční můrou oněch mluvících hlav a doktorů Cvachů, kteří na očkování tak trvali a samozřejmě také všech dalších poradců a vládních představitelů. Proč? No protože neočkovaní představují skutečně reprezentativní referenční skupinu dokazující, že epidemie covid chřipky nebyla žádnou pandemií. A až se budou podávat desetitisíce žalob proti státu (ať již individuálních nebo hromadných) pro často fatální vedlejší zdravotní následky opíchání ‚pseudovakcínami‘, protože vlády převzaly odpovědnost a nutily občany nevybíravými metodami k opíchání, pak tito neopíchaní budou reprezentativním živým důkazem. A je jedno, zda to jsou kuřáci či nekuřáci, zda covidem prošli a nevšimli se, nebo zda se ochránili prevencí či jiným způsobem. Oni jsou ti, které to nezabilo a posílilo, zatímco ti druzí z toho vyšli sice nezabití, ale také neposílení, naopak. Proto tam byl ten tlak aby byli opícháni opravdu, ale opravdu všichni. Ale ještě není všem dnům konec. Podzim 2022 jistě vyústí v novou vlnu ‚tau-omega‘ mutace covidu a XY-tou dávkou ‚pseudovakcín‘. To by bylo, abychom z toho nevyšli posíleni. Nebo dokonce neopíchaní.

Politická deflace tě sice nezabije, ale zato také neposílí

Dávno před tím, než se na Zemi objevil první ekonom a než se ekonomové zmocnili slova deflace (jež je opakem inflace a vyjadřuje posilování měny), existovala v geologii Země deflace sedimentologická. Souvisí s erozní činností větru, který z odkrytého povrchu odnáší volná zrna nezpevněných povrchových hornin (nebo půd) a na místě zůstávají pouze zrna větší, která se při dané rychlosti větru nedostanou do vznosu nebo jsou odkryty zpevněné podložní horniny, za vzniku tzv. pouštní dlažby, protože na pouštích nechráněných vegetací je tento jev nejčastěji pozorován. Obdobný proces probíhá při deflaci čelních morén poté, kdy ledovec ustoupí a nechá katabatickým větrům polymigtní materiál morén na pospas.

Politická deflace je výsledkem politických změn ve společnosti, když dosud relativně stabilní politické uspořádání se změní v turbulentní s novými nečekanými a leckdy i nepředvídatelnými požadavky na politiky nebo na zvolené představitele, kteří se za politiky považují a deklarují, ale kteří jsou příliš politicky slabí, nerozhodní, nekompetentní, zbabělí, příliš ambiciózní nebo prostě jenom hloupí.

Politické turbulence konce 80. let vyústily právě v takový proces poltické deflace, jež zpočátku probíhala téměř nepozorovatelně na pozadí revoluční sametové euforie. Pomineme-li V. Havla, který se koneckonců ani sám za politika nepovažoval, prvním takovým větrem do vznosu uvedeným politikem byl Petr Pithart. A dlužno podotknout, že laťku politické inkompetence nastavil opravdu vysoko. Komickým apendixem je skutečnost, že rád a často poskytuje rozhovory, ve kterých sám sebe hodností jako vyspělého, uvážlivého a předvídavého politika a to zcela bez uzardění, zato s notnou dávkou pokryteckého předstírání skromnosti.

Mezi jeho významné počiny, které mají dlouhodobý dopad (minimálně dodneška), patří prosazení vládního usnesení ze 30. 10. 1991 (Usnesení vlády ČR č. 444/1991 ke zprávě o územních ekologických limitech těžby hnědého uhlí a energetiky v Severočeské hnědouhelné pánvi), v té době deklarovaného jako dočasné řešení.

Tehdy vyrazila vládní skvadra do Černic a vystoupala na dohled dolu VČSA a s pohledem upřeným na ruinu Jezeří, tam kdosi (snad ze zakladatelů hnutí STUŽ) fixkou nakreslil do turistické mapy čáru, která měla vymezovat ochranné pásmo albrechtického arboreta (v té době již zcela vypleněného) a samotného svahu pod zámkem Jezeří, a dále od ruky načrtnutá čára ochranného pásma Černic a Horního Jiřetína. Tyto fixkou nakreslené čáry byly převedeny do souřadnic a staly se hájenými liniemi ukončení těžby hnědého uhlí pod Krušnými horami na povrchovém dole VČSA. Představa tehdejších dobroserů byla taková, že oblouk čáry kolem arboreta proti okraji zbytkové jámy dolu Obránclů míru, dostatečně zkrátí délku porubní fronty dolu, aby se ve zúžení zadrhla skrývková a těžební technologie a důl by byl nuceně uzavřen.

Jenže na VČSA byl jmenován ředitelem pan ‚baňař‘ (báňský inženýr), Ing. Petrovký, který dokázal něco s čím dobroserové nepočítali, totiž fakticky protáhnout velblouda uchem jehly a po průchodu zúžením znovu rozvinout porubní frontu na projektovanou šířku.

No nezabilo, ale ani neposílilo, zbabělé vlády jedna po druhé podlehly nátlaku dobroserů a jejich spřátelených médií. I nadále je 780 mil. tun kvalitního uhlí zablokováno ‚pro příští generace‘. Připomínám, že v kategorii energetického hnědého uhlí (třebaže hlubinnou těžbou narušeného) je to jedno z nejkvalitnějších uhlí na světě. A ještě funkční těžební technologie z dolu VČSA, bratru za 15 miliard Kč se vyprodává za cenu železného šrotu…

Pithart byl také jedním z důvodů rozdělení Československa, když naslouchal jak ‚roste tráva‘, i když k tomu by asi stejně došlo i bez jeho politického přispění. Ani to nás rozhodně neposílilo (to ani Slováky), i když nezabilo.

V. Klaus jásal,  když přišel s jistotou desetinásobku V. Kožený s Harvardskými fondy a rozhýbal tak kupónovou privatizaci. S investičními fondy se potom roztrhl pytel, ale bylo to jako drátem do oka. No, ani to nás nezabilo, rozhodně však neposílilo. A mj. jsme přišli o obchodní námořní flotilu. To také nebylo žádné posílení.

A potom přišel Zeman a přivedl do té doby marginální sociální demokraty z Lihového domu do Strakovky. A rázem všichni viděli, že ono prvorepublikové heslo: ‚Kam přišel, všude krad, sociální demokrat!‘, stále platí. Špidla, Gross, Paroubek, Sobotka – Ti všichni dokázali Pithartem nastavenou laťku překonat, i když někteří teprve s rozběhem. Potom nastoupili deflační politici Topolánek, Fišer, Nečas pro změnu z jiného politického tábora, ale dali to. Zvláště Topolánkův boj s Lisabonskou smlouvou je krásný příklad deflační politické proklamace a reality všedního života. Nezabilo, ale ani neposílilo.

A. Babiš se sice snažil, ale Pithartovu nastavenou laťku nepřekonal, hádal bych, že ji má obtisknutou někde pod koleny a to až na třetí pokus i když ho postrkovali sociální demokraté s Hamáčkem v rudém svetru v čele. Jejich současné preference okolo 2% odpovídají výkonu, voliči konečně pochopili a ČSSD rázným krokem směřuje tam, kam patří. Pro ně politický deflační vítr přestal foukat. A to je nezabije, ale také neposílí. Za Sobotkovy vlády se říkalo, že když si A. Merkelová v Berlíně upšoukne, v Lihovém domě mají podělané schody až na ulici. Devótnost a servilnost v tomto směru byla hlavní zahraniční politikou a strategický výprodej klíčových odvětví, hlavní ekonomickou činností socanů, odměnou byl a je New Green Deal,  možnost nákupu CO2 odpustků, vlastní elektrické energie na Lipské burze a ruský zemní plyn od německých překupníků, to vše za nestydatou cenu. Ani to nás zatím nezabilo, rozhodně však neposílilo. Ještě není všem dnům konec.

Zato současný nesourodý vládní slepenec pětikolky umožněný Rychetského politickým deflačním tornádem, to jsou jiní kabrňáci. Pithartovu laťku překonali na první pokus. Z místa a sounož. Takovou partu diletantů jsme opravdu ještě ve vládě a prdlamentu neměli.

Oni skutečně naživo předvádějí vzorovou politikou deflaci. Všechny ty předchozí a shora jmenované vlády se vznesly k moci politickou deflací jako mraky lehkých zrnek vynášených větrem. Pětikolka předvedla, že i při slabém větru se něco do vznosu dostane, jsou to ta nejmenší a nejlehčí zrna, která se dostanou všude, když sedimentují, vytvářejí zřetelné povlaky, obecně označované jako špína.

Dlouhodobě vytvářené podmínky pro politickou deflaci, opevňování politické moci stranických gangů, formou různého imunizování politiků, minimalizací odpovědnosti (velmi široce pojímaná politická imunita), vytvořila zdánlivý dojem beztrestnosti. A to i v oblastech dříve trestaných smrtí – zločin protistátní kolaborace s cizí mocností/cizími mocnostmi, včetně vlastizrady. To se ošetřilo zákony a zákazy trestu smrti – jsme přece humánní civilizace!

Jenže, masa lidí v davu, dohnaná do krajnosti, když je ohrožena sama existence a život každého z toho davu, se již mnohokrát v historii změnila v masu bažící po krvi, která chce vidět krev skutečných i domnělých viníků, za každou cenu a hned, přičemž na imunitu a zákony kašle.

Téměř tak jako tato pětikolka kašle na občany a ještě to doprovází mlaskáním, radami a výroky tak arogantními, že by to pochopil i Pepek Vyskoč.

Tato vláda do švestek nevydrží. V komentářích již dostala přívlastek: ‚Vláda národního zbídačení.‘ A kdyby přece vydržela, má zaděláno na to, že masa bude zase cinkat, ale už ne klíči. A to neposílí vůbec nikoho, jenom další kolo politické deflace.

Válečné třeštění pětikolky tě sice nezabije, ale mohlo by

O tom jak bohorovně nahlíží tato vláda na vývoj ve východních zemích Ukrajiny – Luhansko, Doněcko svědčí výroky české ministryně obrany:

Česká ministryně obrany Jana Černochová na dotaz ČTK přivítala oceňující slova svého amerického protějšku, podrobnosti o české vojenské pomoci určené Ukrajincům však neposkytla. „Moc si vážím, jak pan ministr Lloyd Austin ocenil Českou republiku. Ale ze zásady naši pomoc Ukrajině blíže nespecifikuji, promiňte. Připomenu pouze fakt hraničící s jistotou, že do mojí tankové kabelky se toho vešlo a ještě vejde hodně,” sdělila Černochová večer ČTK formou textové zprávy. České Ministerstvo obrany zatím nechce zveřejnit ani hodnotu vojenského materiálu dodaného na Ukrajinu. Podle Kopečného ale Česko patří ke čtyřem nebo pěti největším dodavatelům vojenského materiálu na Ukrajinu. (Tomáš Kopečný je náměstek české ministryně obrany). A protože se u nás všechno vykecá, je mezitím známo, že to bylo v hodnotě min. 3,5 miliardy Kč, a také specifikace dodaného vojenského materiálu uveřejněného na jednom americkém webu. Jedná se o desetitisíce ručních palných zbraní, milióny nábojů, ale také tanky, houfnice, vojenské vrtulníky atd. atd.

Ne nadarmo to sledují někteří komentátoři s obavami, protože ruční palné zbraně prý byly rozdělovány propuštěným zločincům, aby šli bojovat proti Rusům, jenže ti prý zmizeli i se zbraněmi. Otázka zní: I k nám?

V tomto článku se nechci věnovat konfliktu na Ukrajině – má příliš mnoho vrstev a zatím také četné neznámé /či utajované/, zato podstatné vlivy a konsekvence. Stačí, že o nich ochotně a zasvěceně mluví stále dokola mluvící hlavy bojovníků minulých válek. Rusové se však již zcela nepokrytě a zřejmě připravují na tu příští. A nejen oni.

V posledních měsících jsem několikrát v různých verzích zaznamenal jiný, tentokrát politický bonmot, připisovaný různým politikům (snad Henry Kissinger nebo O. Morgenstern – ?): ‚USA hrají politický poker a proto stále blafují, zatímco Rusové tradičně hrají šachy a proto promýšlejí svoji politiku na několik tahů dopředu.‘

Tento bonmot je vzhledem k mezinárodní i domácí politické situaci snadné rozvést takto: ‚Američané si jen myslí, že hrají poker a proto stále blafují, ve skutečnosti hrají Black Jack (obdoba našeho Oko bere). Rusové tradičně hrají šachy a proto jim není zatěžko obětovat pěšce a bílého střelce za zisk dvou věží. Ukrajinci hrají se všemi skořápky, také tradičně, jen už neví, kde mají kuličku. V pozadí jsou Číňané, hrají už tři tisíce let šachy wej-čchi /GO/, kterému na západě téměř nikdo nerozumí. No a my, Češi, hrajeme Černého Petra, který nám nakonec zůstane v ruce, také tradičně.‘

No, tak tohle nás rozhodně neposílí, ale asi ani nezabije.

Poznámka na závěr: Tento článek byl původně psán do mé stálé rubriky DOT (tj. ‚Docela ožehavé téma‘), nebyl však uveřejněn, protože obsah byl pro redakci Téma až příliš ožehavý… A ani Aston jej pro Neviditelného psa nepřijal.

František Kružík

Most, 5. 6. 2022

Život není peříčko… :-D

Tak zase po delší době, strávené střídavě maroděním doma v nemocnici a po ambulancích, zase zkoumám, jak se ta editace příspěvků inovacemi zkomplikovala.
Musím s lítostí konstatovat, že z tohoto pohledu bylo Bloguje.cz zlaté! Jednoduché, funkční a jak se to blogger jednou naučil, už to odsejpalo.
A nebudete tomu věřit – nastavený vzhled a funkcionality držely a fungovaly stále.
Pomaloučku sbírám sílu -hlavně psychickou- zase tu do těch novot a tajností proniknout.
Koníci ( většina) to zatím přežili a daří se jim lépe než mně. 😀
Už by mohl být konec, už toho bylo dost!!

Ukrajina

Dušan Neumann

Střízlivý rozbor z pera Anatola Lieuvena z prestižního amerického magazinu Foreigh Policy

Při popisování Putina a jeho nejbližšího okolí si často vzpomenu na poznámku Johna Maynarda Keynese o Georgesi Clemenceauovi, francouzském premiérovi za první světové války: že to byl člověk v deziluzi, který „měl jedinou iluzi – Francii“.
Něco podobného by se dalo říci o ruské vládnoucí elitě a pomáhá to vysvětlit děsivě riskantní kolektivní hazard, který podnikla invazí na Ukrajinu. Možná jsou bezohlední, chamtiví a cyničtí – ale nejsou cyničtí vůči myšlence ruské velikosti.
Západní média používají termín „oligarcha“ pro označení superbohatých Rusů obecně, včetně těch, kteří nyní zcela nebo z velké části žijí na Západě. Tento termín se etabloval v 90. letech 20. století a ještě dlouho poté jím byl označkován každý bohatý ruský podnikatel. Za prezidenství Borise Jelcina skutečně ovládala malá skupina bohatých podnikatelů stát, který ve spolupráci s vysokými úředníky drancovali. Tuto skupinu však Putin během prvních let své vlády rozprášil.
Tři ze sedmi nejvýznamnějších „oligarchů“ se pokusili Putinovi politicky vzepřít. Boris Berezovskij a Vladimir Gusinskij byli vyhnáni do zahraničí a Michail Chodorkovskij byl uvězněn a poté vyhoštěn. Ostatním a jejich četným méně významným protějškům bylo umožněno ponechat si své podniky v Rusku výměnou za bezpodmínečnou veřejnou podřízenost Putinovi. Když se Putin po zahájení invaze na Ukrajinu setkal (prostřednictvím videa) s předními ruskými podnikateli, nebylo pochyb o tom, kdo dává rozkazy.
Silou, která zlomila oligarchy, byla bývalá KGB, reorganizovaná v různé nástupnické bezpečnostní služby. Sám Putin samozřejmě z KGB vzešel a velká většina vrcholné elity pod Putinovým vedením pochází z KGB nebo přidruženého zázemí (i když ne z ozbrojených sil).
Tato skupina zůstala pod Putinem pozoruhodně stabilní a homogenní a je (nebo byla) mu osobně blízká. Pod jeho vedením drancovali svou zemi (ačkoli na rozdíl od Jelcinových oligarchů si většinu svého majetku ponechali v Rusku) a podíleli se na jeho zločinech nebo s nimi souhlasili, včetně největšího z nich, invaze na Ukrajinu. Opakovali Putinovu štvavou propagandu proti Ukrajině i jeho odsudky západní dekadence.
Vzhledem k tomu, že se Rusko propadá stále hlouběji do válečných bažin a do hospodářské krize, je hlavní otázkou, zda – pokud se válku nepodaří rychle ukončit diplomaticky – mohou Putina odstranit (nebo přesvědčit k odstoupení) samotné ruské elity, aby se pokusily vyprostit Rusko i sebe z jámy, kterou jim vykopal. Abychom mohli posoudit, jaké jsou k tomu šance, musíme pochopit povahu současných ruských elit, a především Putinova nejbližšího okruhu.
Aby ilustroval hloubku ruské katastrofy devadesátých let a ztotožnil se se všemi, kteří jí trpěli, Putin uvedl, že se v jedné fázi – ještě jako podplukovník KGB – snížil k tomu, že si přivydělával jako taxikář na volné noze. To je docela věrohodné. Když jsem v roce 1994 pracoval jako novinář pro The Times v Rusku a bývalém SSSR, byl mým řidičem na severním Kavkaze bývalý major KGB. „Mysleli jsme si, že jsme páteří Sovětského svazu,“ řekl mi trpce. „Teď se na nás podívejte. Praví čekisti!“ odfrkl si.
„Pravý čekista“ (nastojaščij čekist) byla sovětská propagandistická fráze zahrnující vlastnosti jako bezohledná disciplína, odvaha, ideologická oddanost a čestnost, které byly údajně charakteristické pro Čeku, první sovětskou tajnou policii vytvořenou Leninem a jeho spolupracovníky.
Stalo se to předmětem mnoha sovětských vtipů, ale není pochyb o tom, že Putin a jeho nejvyšší elita se v tomto světle nadále vidí jako páteř Ruska – i když se zdá, že Putin, který je všechno, jen ne revolucionář, se mnohem silněji ztotožňuje s bezpečnostními elitami carského Ruska, než toho sovětského.
Zajímavou ilustrací toho je film Svaz spásy (Sojuz spasenije, 2019) o radikálním povstání děkabristů z roku 1825, natočený s podporou ruského státu. Ke značnému šoku mých starších ruských přátel, kteří byli za komunismu vychováni v úctě k děkabristům, jsou hrdiny tohoto filmu car Mikuláš I. a loajální carští generálové a úředníci, kteří proti povstalcům bojovali za zachování vlády a pořádku.
Ačkoli nashromáždili obrovskou moc a bohatství, Putin a jeho nejbližší okolí zůstávají silně rozhořčeni způsobem, jakým se v 90. letech zhroutil Sovětský svaz, Rusko i jejich vlastní organizace – a velká moc v kombinaci s velkou záští je jednou z nejvýbušnějších směsí v domácí i mezinárodní politice.
S tím, jak postupně sílily Putinovy autokratické tendence, začala skutečná moc (na rozdíl od bohatství) v systému stále více záviset na neustálém osobním přístupu k prezidentovi; a počet těch, kteří takový přístup mají, se zúžil – zejména poté, co strach z covidu vedl Putina k drastické osobní izolaci – na hrstku několika blízkých spolupracovníků.
V prvních letech své vlády mohl být Putin (který byl služebně mladým důstojníkem KGB) považován za „prvního mezi rovnými“ v rámci špičkové elity přátel a kolegů. Dnes už tomu tak není. Stále častěji jsou i silovici veřejně degradováni na služebníky autokrata – jak názorně ukázalo Putinovo ponižování šéfa zahraniční rozvědky Sergeje Naryškina na televizním zasedání Rady národní bezpečnosti v předvečer války. Takové pohrdavé chování vůči nejbližším stoupencům by se Putinovi mohlo vymstít, jako se to stalo už mnoha autokratům v minulosti.
Nejbližší okruh tvoří ministr obrany Sergej Šojgu (bývalý ministr pro mimořádné události, který nikdy nebyl vojákem), Nikolaj Patrušev, bývalý šéf domácí rozvědky a nyní tajemník Rady národní bezpečnosti, Naryškin a Igor Sečin, bývalý místopředseda vlády, kterého Putin jmenoval do čela ropné společnosti Rosněfť. Pokud do tohoto nejbližšího někdy patřili vrcholní ekonomičtí představitelé s „vlasteneckými liberálními“ sklony, byli z něj dávno vyloučeni.
Tito muži jsou v Rusku známí jako „siloviki“ – „muži síly“. Mezi siloviky a širšími ruskými elitami – rozsáhlými a velmi nesourodými a nejednotnými kongregacemi bohatých podnikatelů, vysokých úředníků mimo užší okruh, vedoucích představitelů médií, nejdůležitějších generálů, vlasteneckých intelektuálů a pestré party lokálních prominentů, poskoků a agentů, kteří tvoří vedení Putinovy strany Jednotné Rusko – je třeba vést jasnou linii.
Mezi některými širšími ruskými elitami je již patrné znepokojení nad invazí na Ukrajinu a jejími důsledky. Přirozeně to začalo u ekonomických elit, vzhledem k jejich životním zájmům na obchodu se Západem a pochopení katastrofálního dopadu západních sankcí na ruskou ekonomiku. Roman Abramovič, jehož nespokojenosti si nešlo nevšimnout, když hledal kupce pro fotbalový klub Chelsea, tento týden zjistil, že prodej byl zastaven, protože mu byla zmrazena jeho aktiva ve Spojeném království. Michail Fridman, předseda společnosti Alfa Group (již západní sankce těžce zasáhly) a jeden z přeživších „oligarchů“ z 90. let, vyzval k brzkému ukončení války, stejně jako hliníkový magnát Oleg Děripaska.
Pokud nedojde k mírové dohodě a válka se protáhne do krvavého patu, ekonomika prudce poklesne a životní úroveň ruského obyvatelstva se citelně sníží, čímž se nevyhnutelně radikálně rozšíří veřejné protesty, státní represe a pokusy státu o drezírování a vykořisťování byznysu, a tím i nespokojenost širších elit.
Ty však postrádají kolektivní instituce a, což je možná ještě důležitější, kolektivní identity, které by jim umožnily snadno se spojit a Putina sesadit. Dumu neboli dolní komoru ruského parlamentu mi jeden ruský přítel výstižně popsal jako „kompost plný různých druhů shnilé zeleniny“. To je trochu nelaskavé – v Dumě sice zasedají slušní lidé, ale bylo by marné hledat v ní jakékoliv politické vůdce.
Armáda, která by jinde ve světě byla institucí iniciující převrat, byla cílevědomě depolitizována, nejprve sovětským státem a nyní tím Putinovým, výměnou za rozsáhlé státní financování. Nyní se zavázala k vojenskému vítězství na Ukrajině, nebo alespoň k něčemu, co lze jako vítězství prezentovat.
Na druhou stranu Putinova bezohledná čistka ve vyšších armádních kruzích spolu se zjevnou nekompetentností, s níž vrchní velení řídilo invazi na Ukrajinu, může v budoucnu vést ke značné nespokojenosti v armádě, včetně generálů nižších hodností. To znamená, že armáda se sice sama proti Putinovi neobrátí, ale je také velmi nepravděpodobné, že by ho zachránila.
Jeden z nejúčinnějších tlaků na Putinovu elitu mohou vyvíjet jejich vlastní děti. Téměř všichni rodiče vyrostli a začali svou kariéru v posledních dekádách Sovětského svazu. Jejich děti však v mnoha případech získaly vzdělání a žily převážně na Západě. Mnozí z nich souhlasí, alespoň v soukromí, s Jelizavetou Peskovovou, dcerou Putinova tiskového mluvčího Dmitrije Peskova, která proti válce protestovala na Instagramu (pak příspěvek rychle smazala). Rodinné večeře doma u Peskovových jsou jistě v těchto dnech zajímavé.
Silovikové jsou však s Putinem a válkou natolik spojeni, že změna ruského režimu by musela zahrnovat odstavení většiny z nich od moci, eventuálně výměnou za slib, že nebudou zatčeni a zachovají si své majetky (takovou záruku dal Putin svému předchůdci Jelcinovi).
Přesto tato změna může trvat dlouho. Siloviki byli jsou poměrně správně vykreslováni jako hluboce zkorumpovaní – ale jejich korupce nese zvláštní rysy. Vlastenectví je jejich ideologií a sebeospravedlněním jejich nesmírného bohatství. Jednou jsem si u šálku čaje povídal s bývalým vysokým sovětským úředníkem, který udržoval kontakty se svými starými přáteli z Putinovy elity.
„Víte,“ uvažoval, „za sovětských časů byla většina z nás opravdu celkem spokojená s dačou, barevnou televizí a přístupem do speciálních obchodů s některým západním zbožím a dovolenou v Soči. Byli jsme naprosto spokojení a srovnávali jsme se jen s ostatními občany, ne se západními elitami.“
„Dneska mají silovici samozřejmě rádi svůj západní luxus, ale nevím, jestli je všechno to kolosální bohatství dělá šťastnějšími, nebo jestli jsou pro ně nejdůležitější peníze samotné. Myslím, že jedním z důvodů, proč kradou v takovém měřítku, je to, že se považují za představitele státu a mají pocit, že být chudší než banda podnikatelů by bylo ponížením, dokonce jakousi urážkou státu. Dříve platilo, že úřední hodnost vám dávala nejvyšší postavení. Nyní musíte mít k hodnosti i obrovské množství peněz. To je to, co s ruskou společností udělala devadesátá léta.“
Silovikové přirozeně lpí na myšlence veřejného pořádku, na pořádku, který zaručuje jejich vlastní moc a majetek, ale který je také podle nich nezbytný k tomu, aby Rusko neupadlo zpět do chaosu 90. let a ruské revoluce a občanské války. Katastrofa 90. let podle nich zahrnovala nejen katastrofální úpadek státu a ekonomiky, ale i společensky destruktivní morální anarchii – a jejich reakce nebyla nepodobná reakci konzervativní americké společnosti na 60. léta nebo konzervativní německé společnosti na 20. léta.
V tomto ohledu mají Putin a silovici opravdové sympatie velmi velké části ruského obyvatelstva, které zůstává silně rozhořčeno – jak nad způsobem, jakým byli v 90. letech zrazeni a okradeni, tak nad tím, co vnímají jako otevřené pohrdání, které vůči obyčejným Rusům projevují liberální kulturní elity t Moskvy a Petrohradu.
Při jedné nezapomenutelné příležitosti v polovině 90. let jsem byl požádán, abych po večeři přednášel na konferenci pořádané přední západní bankou pro západní investory a ruskou finanční elitu. Večeře se konala ve známém moskevském nočním klubu. Když mi vypršel čas, nikdo se nepokusil dát mi to najevo. Namísto toho za mnou najednou začala znít jazzová verze sovětské vlastenecké písně a na pódiu objevil někdo v medvědím kostýmu, mávající ruským vojenským praporem a vedoucí za sebou řadu tanečnic oděných do velmi zkrácených parodií národního kroje.
Tváří v tvář této konkurenci jsem se ani nepokusil pokračovat ve svém pečlivě promyšleném projevu, ale zmateně jsem se odebral ke svému stolu. Najednou jsem měl mrazivě studený pocit. Vzpomněl jsem si na scénu z filmu Kabaret z roku 1972, odehrávající se v nočním klubu ve výmarském Berlíně nedlouho před nástupem nacistů k moci, v níž tanečníci předvádějí před chichotajícím se publikem parodii na přehlídku slavného německého vojenského pochodu. Přemýšlel jsem, zda i v Rusku bude za všechno to veselí vystaven strašlivý účet – a obávám se, že Ukrajina a ruští vojáci ho nyní platí.
Jedním z nejhorších důsledků této války bude hluboká a dlouhodobá izolace Ruska od Západu. Domnívám se však, že Putin a silovici (i když v širších elitách jich mnoho není) tuto izolaci vítají. Začíná jim imponovat čínský model: nesmírně dynamická ekonomika, disciplinovaná společnost a rostoucí vojenská velmoc, které s železnou kontrolou vládne dědičná elita, jež spojuje obrovské bohatství s hlubokým vlastenectvím a prosazuje myšlenku Číny jako samostatné a nadřazené civilizace.
Možná chtějí, aby Západ natlačil Rusko do náruče Číny, a to i přes riziko, že se tím Rusko stane závislým na Pekingu. A samozřejmě věří, že válka na Ukrajině upevní vlastenecké cítění v Rusku na podporu jejich vlády a také jim umožní, aby se ve jménu podpory válečného úsilí zapojili do zesílených represí. Tyto represe již začaly: v Rusku byly uzavřeny poslední nezávislé sdělovací prostředky a zákony trestají jakoukoli kritiku války jako vlastizradu.
Především z hlubokých historických, kulturních, profesních a osobních důvodů jsou silovici a ruská oficiální elita obecně zcela a neodvolatelně oddáni myšlence Ruska jako velmoci a jednoho z pólů multipolárního světa. Pokud v to nevěříte, nejste součástí ruského establishmentu, stejně jako pokud nevěříte v globální prvenství USA, nejste součástí amerického zahraničního a bezpečnostního establishmentu.
Místo Ukrajiny v této doktríně přesně vystihl bývalý poradce USA pro národní bezpečnost Zbigniew Brzezinski: „Bez Ukrajiny přestává být Rusko euroasijským impériem.“ Ruský establishment s ním zcela souhlasí. Přinejmenším posledních 15 let také souhlasí s tím, že záměrem Ameriky je zredukovat Rusko na podřízenou velmoc třetího řádu. V poslední době dospěli k závěru, že Francie a Německo se USA nikdy nepostaví na odpor. „Pro Západ máme jen nepřátele,“ jak mi v roce 2019 řekl jeden intelektuál z establishmentu.
Ruský establishment považuje podporu ukrajinského nacionalismu za klíčový prvek protiruské strategie Washingtonu. Dokonce i jinak klidní a rozumní členové ruského establishmentu se vrtěli vzteky, když jsem se v rozhovoru odvážil naznačit, že by pro samotné Rusko bylo lepší nechat Ukrajinu jít. Zdá se, že jsou připraveni v případě potřeby dlouho a bezohledně bojovat, a to za cenu nesmírných nákladů a rizik pro svůj režim, jen aby tomu zabránili.

Příběh inženýra

Dušan Neumann

          Dočetl jsem knihu. Po kolikáté už. Po čtvrté, po páté? Každý asi máme nějakou knížku, která se vryla pod kůži, která nějak ovlivnila běh života. Emigroval jsem s Vančurovým Rozmarným létem  v miniaturním vydání v náprsní kapse.

           Bylo to před internetem, mobilními telefony a dnes už skoro nepoužívanými faxy. Tehdy se ještě psaly dopisy rukou, zalepily do obálky, hodily do schránky a měsíc se čekalo na odpověď. A když přišla, byl to svátek. Nečetly se pouze jednou. Jenže umění psát dopisy odešlo cestou svitkových filmů a logaritmických pravítek.

          Bral jsem tu knížečku sebou jako sošku jazyka do nějž jsem se narodil. Téměř jako andělíčka z náhrobku neboť jsem nevěřil, že se ještě někdy vrátím.

 S tou druhou knihou, kterou jsem právě odložil, jsem se poprvé setkal v kanadském Edmontonu, kde mi ji na  dala paní Hradecká, abych měl po dlouhé hodiny strávené v tatřičce 11 prodírající se severokanadskou prerií k Aljašce co dělat a neusnul.

          Byl  to “Příběh inženýra lidských duší”  Josefa Škvoreckého. Jen si to představte. Zachumlán v aratexech v otevřeném vozítku, v jehož řízení jsme se střídali po 4 hodinách. Saskatchewan. Silnice jako když střelí a nebýt každých padesát kilometrů nějaké silo, zdálo by se, že krajina neubývá. Chvílemi jsem měl pocit, že jdu pěšky, jenže jsem při tom seděl, a tak jsem četl a četl a nemohl se odtrhnout. Hned první věty čtené v té bezbarvé krajině  mi zarezonovaly duší, či co to v nás je a odkud občas vyrazí podnět k husí kůži při spatření obrazu, přečtení několika řádků veršů, poslechu zahlcující melodie..

          “Za oknem , které je úzké a vysoké – skleněná gotická nudle – studený kanadský vichr míchá dvě běloby? Rozbitý sníh, jenž se jako prach sype z černavých mračen nahoře, a sněhový prach , který vichr zdvíhá  z pláně táhnoucí se  od Mississaugy na jih, k jezeru Ontarijskému. Rozbitý sníh víří bílou pustinou, kde není nic, jen pár holých zčernalých stromků. “

          Blížili jsem se k Dawson Creek a přestože byl konec června byla v těchto končinách docela zima a v bezejmených průsmycích občas poletovaly vločky sněhu. Četl jsem ten Opus Magnum a s každou otočenou stránkou jsem si byl čím dál tím více jist, že popisuje i můj nastávající osud jen posunutý o 35 let.

Podobné zkušenosti, podobné zážitky, zklamání  a občas i strach.

           Nevím, jestli jste někdy zažili ten pocit,kdy jste někam přijeli a během chvíle měli dojem, že už jste tam museli někdy dávno být, že je vám tam jako doma. Byl jsem v Americe jen 14 dní a tenhle pocit ve mně sílil ze dne na den. Rok 1978. Za sebou jsem nechal zemi rudého temna post- chartistických represálií, zemi strachu ze sousedů, zemi opatrného hospodského žvatlání, zemi nedůvěry k sousedům a stále častěji i ke kamarádům. O tom všem je Škvoreckého biografický román, který jsem spoluprožíval na sedadle dvouválcové tatřičky, kterou čas nijak nepoznamenal.

          Ještě jsem se vrátil. Nemohl jsem to klukům udělat, abych před Rozvadovem vysedl a nechal je vjet do rodného koncentráku se všemi předvídatelnými následky. Ale už tehdy, před tou nepřátelskou závorou jsem věděl, že už za ni nepatřím.  Trvalo to dva roky než jsem se za ni opět dostal a během těch dvou let jsem knížku, kterou jsem se Souostrovím Gulagu propašoval pod dřevěnou podlahou tatřičky, půjčoval, znovu četl a znovu půjčoval.

          Původní vydání od Škvoreckých Publishers 68 mám pietně v knihovně. V Praze, byl Příběh vydán znovu a já si ho zase koupil a četl v  metru, za pár dní v letadle, doma ve vaně, zkrátka jsem ji nepustil z ruky, pokud jsem nemusel. Na jejím vyznání se nic nezměnilo. Její morální kodex je platný stejně jako před 40 lety. Jen ty ostnaté dráty zmizely a ze soudruhů z Hlavní správy STB se stali úspěšní podnikatelé.

           Dočetl jsem a stejně jako Danny Smiřický se během čtení vracel v desítkách flashbacků do minulosti. Do míst, která už nejsou a ke kamarádům, kteří už také nejsou. Ne, většinou nezemřeli, ale hodně, hodně se změnili. I já se změnil. Ještě před dvaceti lety jsem věděl kam patřím. Do Ameriky a bez výjimky. Jak stárnu jsem si už méně jist. Těším se do Prahy. Pak ale stačí měsíc politických kampaní a těším se zase do Ameriky. Někdy si říkám, že jsem nejšťastnější v letadle ať tím, či oním směrem. Pochybnosti Dana Smiřického zůstávají.  Proto se k němu vracím.  Mluví mi z duše, mluví za mne. Proto, když jsem dočetl a knihu zavřel dotkl jsem se rty jejího hřbetu a šel si nalít pořádný stakan něčeho, čím je Kentucky, kromě dostihů, pozoruhodné.

Bytelný základ šťastných Vánoc!

Radim Gabor

Už celá desetiletí (alespoň co moje paměť sahá) naše rodina každé Vánoce zasazuje stromek do takového mile moderního stojanu. Spojení litinového odlitku s tenkými hliníkovými nožkami, které lze odšroubovat a zmenšit tak stojan na minimum, gumové kuličky pro měkké dosednutí na desku stolu: to přesně odpovídá tomu, co po takové věci chceme. Celkem originální tvar neruší žádné konstrukční násilnosti, ošklivá materiálové kombinace nebo ledabylé zpracování. Je to jedna z věcí, které k našemu bytu zařízenému ve stylu 60. let patří, a my ji máme rádi.  

Jenom jedna je s tím stojanem zatrolená starost – pokračování ZDE*

PS.
Pozdě, ale přece, i já přeji klidné prožití svátků, a to nejen vánočních, ale i Nového roku a hlavně hodně zdraví trpělivosti a pohody v novém roce!!