Svatomartinské je už rozlité,

aneb inovovaný traktát.

Tak to máme za sebou. Husy ze supermarketů i z farmářských chovů jsme zkonzumovali a letošní Svatomartinské slavnostně odstartovalo vinařskou sezónu. Nejenom to. Po vzoru rakouského Heurige i u nás začali vinaři vyrábět tzv. „mladá vína“, která stihli dát na trh ještě před Svatomartinským, takže zákazníci určitě nežízní. Jak se mezi vinicemi traduje, nejlepší víno je to prodané.

Podle jedné z mnoha legend, když biskup sv. Martin kázal, kejhající husy ho tak rušily, že se neovládl a bryskně je odsoudil. Aby si hloupí a chutní ptáci uvědomili, co znamená rušit blahoslaveného, prý budou tento den, tedy každoročně 11. 11., pykat za činy svých prapředků tím, že skončí na pekáči. Mimochodem, sv. Martin byl původně voják, který se v mrazivé noci rozdělil s žebrákem o svůj vojenský plášť a skrze tento čin se stal blahoslaveným. Protože tehdy sněžilo, traduje se, že právě proto na sv. Martina přichází první sníh. A husí pečínka se musí zapíjet. Nejlépe, což pivaři neradi slyší, Svatomartinským vínem.

O faktu, že se v České republice Svatomartinské víno pevně a neoddělitelně připojilo k historicky dané martinské huse, asi nemá cenu pochybovat. Jak ale k tomuto spojení došlo? Vždyť martinské víno, původně vyráběné z tzv. martinských hroznů. To jsou hrozny, které vyrostly druhotně po zakracování vinného réví ze zálistků. Ale víno z nich se málokdy pilo samotně. Většinou se používalo k dokyselování fádních vín. Díky iniciativám několika osobností jsme na původní historii zapomněli a z Martinského vína se stal jakýsi fenomén současnosti.

Začal to kardiolog

„Jednou jsme putovali z Prahy do Japonska na kongres. Tehdy tam od nás letadla nelétala, takže jsme jeli na letiště do Paříže,“ zavzpomínal před lety prof. Milan Šamánek, dětský kardiochirurg, milovník a důsledný propagátor vína nejen jako nápoje, ale i jako pro zdraví člověka prospěšného potravinového doplňku. „Tam jsme však museli mnoho hodin čekat. Řekli jsme si, že se podíváme do města. Všude právě prodávali víno se stylizovaným francouzským kohoutem a nápisem Beaujolais Nouveau. Poručili jsme si ho, ale vůbec nám nechutnalo. Ovšem ten ruch a mumraj kolem! Všude plakáty s nápisy, stánky na každém rohu, davy popíjejících, prostě úžasná atmosféra. Ptali jsme, proč něco podobného nemáme i u nás?“ Později se profesor náhodou potkal s proslulým vinařem Antonínem Šťastným, (otcem bratrů Šťastných, dnes majitelů známého vinařství Vinné sklepy Valtice, a. s.) a ptal se, zda by i v Česku zvládli něco takového jako vinaři ve Francii. Jemu se nápad velice zalíbil. Jako člověk akční stačil ještě ten rok obdobné víno vyrobit a nabídnout veřejnosti s názvem „Morava Vino Nouveau“ nebo-li „Moravino Nouveau“. Název se sice neujal, ale zato někoho napadlo dnešní pojmenování „Svatomartinské“. „To bylo v roce 1993,“ zavzpomínal dnes již zesnulý M. Šamánek, „kdo si u nás napodzim vzpomene na Beaujolais? Martinské znají všichni!“

Tak rychlé to sice nebylo, protože značku „Svatomartinské“ registrovali až v roce 1995. Od roku 2005 je jejím vlastníkem Vinařský fond. Ten v letošním roce posedmnácté ve spolupráci s Národním vinařským centrem organizuje propagaci zmíněných vín pod jednotným logem. Svatomartinská vína snadno poznáte podle etikety se symbolem sv. Martina na koni. Podle zpřesněných odhadů Vinařského fondu letos měli vinaři dát do oběhu 2 344 000 lahví právě s touto etiketou. Tím pádem o 4000 lahví překonali dosavadní rekord z roku 2016. Možnost mít na lahvích společné označení Svatomartinské 2021 získalo 328 vín od 80 vinařských firem převážně z jižní Moravy.

Když řekneme Svatomartinské?

Svatomartinské je víno vyrobené z hroznů letošní sklizně. Dá se charakterizovat jako mladistvě ovocné, svěží a aromatické. Podmínkou však je, aby bílé víno vyrobili vinaři z odrůd Müller Thurgau, Veltlínského červeného raného, Muškátu moravského a jejich směsí. Růžové zase pochází z tmavých odrůd Modrý Portugal, Svatovavřinecké a Zweigeltrebe. Hrozny se ihned po sklizni musí rychle vylisovat, takže barvivo ze slupek nepřejde do výrobku a výsledná barva vína není červená, ale růžová. Červená vína jsou z Modrého Portugalu, Svatovavřineckého. Pod značkou „Svatomartinské“ mohou vinaři vyrábět pouze vína suchá s odpovídajícími vlastnosti, jakými jsou právě svěžest a aromatičnost. Na to dohlížejí každoročně odborné komise, které rozhodnou, zda dané víno odpovídá požadavkům a může známku Svatomartinské používat. „Rozhodli jsme se proto podruhé v historii sáhnout ke zvýšení nároků na minimální kvalitu vín, která mohou používat známku Svatomartinské,“ doplnil ředitel Vinařského fondu, Ing. Jaroslav Machovec. „V současné době je nutné, aby produkty našich vinařů dosáhli při hodnocení kvality 80 bodů ze stobodové sommeliérské stupnice. Dříve to bylo 78 bodů. Rozdíl dvou bodů se zdá malý. Když se ale sejdou nepříjemné události, jako je výskyt plísní na vosami nebo ptáky narušených hroznech, nebo když udeří časné mrazíky, bojují vinaři o každý bod.

Součástí prodeje Svatomartinského vína se v minulosti stalo datum 11. 11. Někteří prodejci dokonce obsloužili první zákazníky daného dne až v jedenáct hodin a jedenáct minut. Z počátku to byl milý zvyk, který však postupem doby začal obchodníkům vadit. Proto se Vinařský fond, jako majitel ochranné známky „Svatomartinské víno“, už dříve rozhodl povolit časnější prodej. Tehdy totiž svátek sv. Martina připadl na pondělí, což byl pro obchodníky hodně nevhodný termín. Obyčejně si totiž dopřáváme o víkendech. Možná to bylo i díky skutečnosti, že se někteří naši vinaři inspirovali rakouským Heurige, což je víno letošního ročníku (letos = heuer), a tato mladá vína prodávají dříve. Prostě na svátek sv. Martina nečekají.

U nás tato letošní vína označují vinaři jako „mladá“. Například ve vinařství AnnoVino Lednice připravili první letošní mladá vína s předstihem. Už 13. října je stočili. Umožnila to zdejší moderní technologie. Milovníci vín tak nemuseli čekat několik týdnů do svátku sv. Martina. „Samozřejmě Martinská vína vyrábíme také,“ vysvětlil ředitel marketingu Petr Krejčík. Ovšem podle něj je tato dnes už klasika příliš svazující. „Například nabízíme cuvée, tedy směs Müller Thurgau a Chardonnay. Máme s tímto vínem úspěch, ale jako Martinské ho nemůžeme prodávat, protože obsahuje odrůdu Chardonnay. Navíc není suché, ale polosuché. Chardonnay nepatří mezi odrůdy, ze kterých je povolené Martinská vína vyrábět. Nicméně zmíněné cuvée už letos stačilo vyhrát zlatou medaili v soutěži Cechu českých vinařů „O pohár Karla IV. „Vynikající je například náš „mladý“ Solaris, nová rezistentní odrůda, kterou někteří vinaři prodávají jako bioprodukt, protože nepotřebuje zdaleka tolik postřiků jako ta klasická. Ovšem na výrobu Martinského také povolená není!“

Zátka nebo šroubový uzávěr?

Dlouho jsme u nás neznali jiný uzávěr vína než korkovou zátku. Je to po staletí prověřená záležitost, tak proč ji měnit? Bohužel korkové duby nejsou na invazi vína chtivých konzumentů připravené. Korek, tedy kůra korkového dubu, roste pomalu a jeho cena na světových trzích stále stoupá. Proto vinaři částečně přechází na šroubové uzávěry, kterými se dříve uzavíraly destiláty. Konzumenti náhle zjistili, že je to vlastně velice praktická věc. Když člověk nedopije lahev, stačí ji zašroubovat a položit zpět do ledničky nebo vinotéky. Kvalita nápoje se nemění. S počtem vyrobených lahví a šroubových uzávěrů klesá i jejich cena. Například vinaři na Novém Zélandě prý už nic jiného nepoužívají. Projevilo se to také u našeho Martinského. „Letos si výrobci objednali více než 1,8 milionů šroubových uzávěrů. To je meziroční nárůst téměř o 400 tisíc kusů,“ tvrdí Ing. Marek Babisz, hlavní sommelier Národního vinařského centra ve Valticích. „V minulostí v drtivé většině převažoval u Svatomartinských vín korek.

Nyní vítězí v téměř 80 % šroubové uzávěry, které se pro mladá vína velmi dobře hodí. U vín, určených k archivaci, má ovšem korek stále své nezastupitelné místo, ale to Martinská vína nejsou.“

Pod značkou „Svatomartinská“ se tato unikátní vína objevila už v roce 2005. Tehdy vinaři začínali na několika stech tisících lahvích produkce. V současnosti se prý číslo ustálilo na více než dvou milionech. Slova několika expertů, kteří o něm původně hovořili jako o vínu s „bonbónovým aroma“, se nesetkala s pochopením u vinařů ani u spotřebitelů. Zvláště, když restauratéři spojili toto svěží víno s obligátní svatomartinskou husou. Tak se stalo, že vinařům jejich Svatomartinské začali závidět i pivovarníci, kteří přišli se Svatomartinským pivem. Přestože tradičně k huse pijeme pivo minimálně stejně často jako víno, zatím se tento termín neuchytil. Svatomartinské víno zasáhlo i do zahraničí. Slovenští vinaři se u nás asi částečně inspirovali, protože už několik let u nich prodávají protože už několik let u nich prodávají Svetokatarínské.

František I.

Memoriál Pavla Kočího

Zdravím všechny,

blíží se Pavlovo výročí. Loni memoriál nebyl, dohodli jsme se, Kocour s Modrým ptákem, že takhle to nejde dál a na letošním memoriálu budeme minimálně my dva – kdo se k nám přidá? – dejte vědet, kvůli případné rezervaci, kdyby nás bylo moc. Dejte vědět i těm, na které jsem zapomněl / ztratil mail.

Termín: 15. listopadu 2021 (to jest ode dneška za 6 dní!).

Místo: pravděpodobně u Pivoje, ještě dáme vědět. Čas bude součástí “dáme vědět”.

PS.
tak se mi povedlo se přihlásit a pomaloučku se vracím na svět. Ne že by to bylo nějak mimořádně lepší (na to to moc dlouho trvalo 🙂 ), ale kromě toho, že vím co všechno mi není, už alespoň (snad) vím co mi je a za poslední tři dny se mi ulevilo. Doufám, že jsem to nezakřikl.

Glosa k Afghanistánu

Dušan Neumann      

Americká veřejnost se jen pomalu smiřuje s neslavným útěkem americké armády z Afghanistánu, který je stále jedním z hlavních mediálních témat, i když se progresivistická media snaží debakl zatlačit do pozadí novými katastrofickými vizemi třetí vlny COVID 19.

       Za velkých finančních výdajů cvičená a moderní technikou vybavená afghánská armáda se vzdala Talibánu během dvou týdnů, přestože v minulosti v bojích s Talibánem přinesla značné oběti. Proč se tak stalo je stále tématem rozborů povolaných i nepovolaných expertů.

       Zdá se, že si afghánští vojáci spočítali, po zkušenostech s americkými instruktory, že mají větší šance na přežití i ve středověkém talibánském režimu, než v postmoderním, pro ně nesrozumitelném americkém modelu, bez ohledu na školení o diverzitě, rovnoprávnosti všech pohlaví, sociální spravedlnosti a budoucím politickém modelu světa, americkými politruky.

       Teprve teď se v plném rozsahu odkrývá výsledek obamovské transformace Pentagonu z instituce obrany národy v ideologický nástroj progresivistické elity.  Konzervativní media charakterizují současný Pentagon, FBI a CIA jako “woke” organizace. Pro americkou společnost jsou tyto síly daleko nebezpečnější než vzdálený Talibán neboť zcela kontrolují nekompetení Bidenovu administrativu.

       Jejich cílem zcela zjevně je zničit zbytky kapitalismu a amerického individualismu a nahradit ho jakousi formou intelektuálského ráje. Mírný pokrok neomarxistů od proletářského ráje předchůdců. Jejich vizionářská strategie je ekonomicky stejně sebevražedná jako byla koncepce socialistického tábora pod vedením Sovětského svazu.

       Na jedné straně president Biden ruší výstavbu ropovodů a brojí proti těžbě ropy a zemního plynu a zároveň v tichosti žebrá u ortodoxních Saudů o zvýšení dodávek nenáviděné ropy, aby stoupající ceny energií výrazně neovlivnily volby v příštím roce v neprospěch Demokratů. Stejně tak poníženě žádá presidenta Putina, aby trochu krotil ruské hackery v jejich výběru amerických strategických cílů, zatímco Pentagon se soustřeďuje na vnitřní boj s “bílou nadřazeností”, která je údajně základním kamenem  americké inherentně rasistické společnosti. A to prakticky v stejném okamžiku, kdy se do této společnosti hrnou statisíce barevných uprchlíků z celého světa.  Kolik rasově utlačovaných asi prchá ze Spojených států?

       Biden se stále ohání tím, že byl vázán rozhodnutím presidenta Trumpa odejít z Afghanistánu. Jenže už se nezmiňuje, že Trump s chováním políra, Talibáncům na rovinu řekl, že pokud nedodrží jedinou z tří podmínek jednání – žádné výcvikové tábory teroristů, žádné útoky na Američany a příslušníky NATO a odmítnutí jednání s afghánskou vládou o budoucí společné vládě, že Talibán rozseká na maděru leteckými útoky, počínaje kmenovými vesnicemi vůdců Taibánu. To ovšem progresivistům nahnalo husí kůži spravedlivého rozhořčení.

        Zatím všechno, co Biden od nástupu do funkce udělal, bylo zrušení předchozí vládou dohodnutých programů těžby ropy a zemního plynu, protokolů s vládami Latinské Ameriky o omezení ilegální imigrace (zahrnujících ekonomickou pomoc těmto zemím), otevření hranic takže se odhaduje, že v roce 2021dosáhne počet ilegálních příchozích dvou milionů osob.

       V Americe zdravého rozumu, kterou ještě pamatuji, by po afghánském debaklu rezignoval nejen ministr obrany, ale i většina Generálního štábu. Dnešní vojenští političtí karieristé se nejen za nejhorší vojenský neúspěch za padesát let nestydí, ale naopak zdůrazňují, že obrana země není prioritou neboť největším nebezpečím společnosti je klimatická změna a přetrvávající rasismus. Tedy bílý rasismus, který je třeba z ozbrojených sil vykořenit indoktrinací vojáků “Kritickou rasovou teorií”, momentálně nejmodnější zbraní progresivistů k potlačení svobody slova a myšlení. Stačí se jen dívat na náborové šoty v televizi a na sociálních sítích. Něco tak perfidního se od karikatur v Krokodýlu a Dikobrazu dlouho neobjevilo.

       Zpravodajské služby na tom nejsou o nic lépe. Dědictvím obamovských pohrobků – Johna Brennana, Jamese Clappera, Jamese Comeye, je totální ztráta prestiže, profesionality a respektu FBI, CIA a NSA. Rusku a Číně jsou, bohužel, už jen pro srandu. Poslední čtyři roky se tito karieristé soustředili na dokazování Trumpova spiknutí s Ruskem, na jeho zvolení pomocí ruských tajných služeb, zatímco důkazy skutečně korupčních dohod v Číně a na Ukrajině na notebooku Huntera Bidena označili za ruské desinformace. Tyto z profesonálního hlediska pubertální zpravodajské hrátky byly pro ně důležitější než hrozící katastrofa v Afghanistánu, kde americké zpravodjské služby hanebně selhaly.

       Nápravu za současné policiké konstelace nevidím. Jedinou šancí jsou volby do Kongresu v příštím roce, pokud Republikáni získají v Kongresu většinu.  Do té doby musí každý skutečný americký vlastenec opakovaně poukazovat na zločinnou nekompetenci současné administrativy, ideologický jakobinismu progresivistů a ekochiliasmus fantazírujích zachránců planety. Naděje umírá poslední.

BFPT 2021

Ahoj!
Mám jeden dotaz:

Sejdeme se letos tradičně na první říjnový víkend (2.-3.10) na “prase”?


Abych to případně začal organizovat a připravovat. Zatím jsem na to neměl ani myšlenky, ani sílu, ale věřím… a má víra hory přenáší! 😉 😀
Dejte mi vědět, kdo má chuť přijet, kvůli noclehům nejlépe řekněme do nadcházející neděle.

Doufám, že zase nebude nějaký covidový zákaz… 🙁

Nakoukání pod australskou pokličku

Ptakopysk podivný

Je to už pár let, co jsem Austrálii navštívil, vzpomínky se usadily a zkusím pouvažovat o australském vztahu k jídlu. Se specifickým přihlédnutím k Sydney.

Australani – já osobně bych položil tlustou čáru mezi originál britské přistěhovalce a ostatní, pak takovou přerušovanou čáru mezi evropské mimobritské přistěhovalce a ostatní.

Britové mají kolonialismus zažraný velmi hluboko pod kůži – dáma zjevně britského původu do ixtého kolena nadšeně švitořící o barevných Australanech při placení u pumpy vůbec nevnímá, že jí Ind za kasou oslovil, zažertoval a popřál jí hezký den, protože ho ONA neoslovila. Jako by za tou kasou nikdo nestál. Velmi podobný je jejich vztah ke žlutým Asiatům – ano jsme v asijské restauraci, obsluhují nás Asiaté, pronášíme směrem k nim přání, ale vnímáme je jako služebné duchy, kteří mají právo odpovídat na naše otázky, plnit přání hostů, ale jinak ať drží hubu. Dobré je totiž jenom to britské – britské kluby s roastbeefem, stejky, fish and chips, britským pivem, whiskou, britské puby se stejnou nabídkou. Bílý cizinec je dotazován odkud je a je s ním jednáno přátelsky na britský způsob. Abyste mohli pojíst a popít v klubu, musí vás tam přivést člen klubu, který se za vás zaručí, vypláznete pas a majordomus, či vrátný vás zapíše do knihy hostů, dostanete visačku s nápisem Host a můžete blomcat po klubu v prostorách, kde je hostům povoleno pobývat.  Naštěstí k těmto prostorám patří i bufet, kde si můžete dát vynikající britský roastbeef z australského býka vykrmeného trávou z prérie, můžete si dát pivo. Whisky a ostatní tvrdé nápoje se podávají v oddělených prostorách, kam nesmí děti. Tamtéž si můžete dát doutníček, nebo cigárko, hodit si partičku pokra, naházet drobáky do automatů a tak podobně. Co se alkoholu týče, můžete si dát pivo, či cokoliv alkoholického, uvnitř hospod, pubů a podobných institucí. Pivo si můžete dát i na předzahrádce na chodníku, která je vždy ohrazena páskou, nebo plůtkem. NEEXISTUJE nechat si natočit pivo do kelímku a kráčet s ním po ulici, nebo nedejbože nést v ruce láhev alkoholu. Ba dokonce nelze nést ani prázdný kelímek od piva s potiskem. Nesmíte ani stát na chodníku vně ohrádky restaurace a držet pivo. V tu ránu od kolemjdoucího policajta, či rangera dostanete flastr, až se vám zkroutí palce u nohou. Zejména na svatého Patrika jsou všichni policajti státní, městští i dobrovolní (obdoba našeho PS-VB) v ulicích a nažhavení.

Teď malinko odbočím. Když cizinec nerozumí, Australan, na rozdíl od obyvatele Albionu, okamžitě přepíná do školní angličtiny a všemožně se snaží, aby mu bylo porozuměno. Což bývá u vnitrozemských Assies trochu problém. Nevím, jestli víte, že běžný Australan šetří slovy tak, že u slova, kde je jasný význam už při vyslovení první slabiky, řekne jenom tu první slabiku a zbytek slova spolkne. Totéž platí i u frází. Mě překvapilo hned v letadle, že letouš nabízející čaj neřekl „You want a cup of tea?“, ba ani „Wanna a cup of tea?“, ale pronesl něco jako „Wanakapaty?“ Podle hrnku v ruce jsem pochopil, co mi chce. Blbý je, když – obrazně řečeno – mluvčí ten hrnek v ruce nedrží. Měl jsem to potěšení slyšet vnitrozemského Australana milujícího lední hokej. Dozvěděl jsem se, že nejlepší hokejisté světa jsou Češi Džega a Phouspa. Ten první je Jágr, ale doteď nevím, jestli ten druhý je Prospal, nebo Pospíšil, nebo někdo úplně jinej. Australské dámy britského původu jsou něco víc a v podstatě neposlouchají, co jim vykládáte. S pokerface dělají, že naslouchají, i když plácáte nesmyslné fráze jednu přes druhou, po chvilce se odpoutají, protože tamhle vidí Mrs. Woschley, se kterou musí nutně okamžitě hovořit. (Velmi realisticky je toto téma zpracováno ve filmu Asterix a Obelix ve službách Jejího Veličenstva, kde Brittonka Miss Macintosh převychovává normanského barbara.) Konec odbočení.

Do restaurace Praha v Sydney s českou nabídkou jídel chodí většinou Češi se svými přáteli nejrůznějšího původu na jídlo a Aussies na pivo. Za mého pobytu tam točili Plzeň a Krušovice. Pak je v Sydney ještě klub „osmašedesátníků“, emigrantů z osmašedesátého, kde se lká nad ztracenou příležitostí a debatuje se o tom, že oni by to byli bývali udělali jinak, kdyby mohli. Nuda, nuda, šeď, šeď…
Evropští mimobritští Australané jsou vesměs velmi příjemní lidé – jsou to selfmademani, kteří přišli v několika vlnách po II. WW a vypracovali se od nuly přese všechny překážky, které jim australská byrokracie neustále házela pod nohy. Baví se s vámi velmi přátelsky, pomáhají vám s komunikací, protože sami vědí, co to obnáší vpadnout do země, kde nerozumíte zblo, pozvou vás domů, nabídnou lahůdky ze své rodné země a jsou nadšeni, když chválíte a chcete recept.

Bílí neevropští Australané – zhusta jihoafričané, Zimbabwané, jsou velmi milí lidé hovořící zhusta nesrozumitelnou angličtinou, ale když se jim omluvíte, že nerozumíte, přepnou do absolutně primitivní angličtiny, které rozumí i negramot jako já a udělají si na vás čas, aby vám všechno vysvětlili a maximálně odpropagovali jejich novou vlast Austrálii. Obvykle konzumují stejky s hranolky a hojně zalévají pivem.
Indové, Pakistánci, Číňané a v poslední době imigrovavší muslimové černí, či snědí, jsou uzavřené skupiny, které se s nikým mimo jejich kulturní okruh nebaví, pokud nemusí. Aboriginové se nebaví nikdy s nikým, ti žijí v jiné dimenzi a civilizací jenom procházejí jako stíny. Jediná styčná plocha je ždímání peněz z turistů a konzumace alkoholu.
Takže když to shrnu – milá a přátelská země (snad kromě britských dam britského původu) holdující primárně fish and chips, steak and chips, roastbeef and chips, coleslaw salad, british breakfast (klobásky, volské oko, slanina, rajčata, topinky – vše grilované), Egg benedict, hamburger, vše notně zalévaných majonézami všech možných druhů a chutí. Cizácké kuchyně moc ne – a že jich tam mají z celého světa! Kuchyně čínské, japonské, indické, pakistánské, mexické, italské, vše je v obchodních centrech i na bulvárech zastoupeno a promícháno. Je zajímavé, že tam nikde nemáte takový ten divný pocit, že vadíte, jako když třeba v Londýně jdete nakoupit k Pakistáncům, nebo když v Brně vlezete do některých asijských restaurací. A ani vás nepřekvapí, že Ind vám udělá a prodá vynikající italskou pizzu, o jaké se může v Praze v originální italské pizzerii jenom zdát.

Sydneyský Fishmarket mi do smrti utkví v paměti množstvím ryb a potvor z moře vytažených, s pultem, kde na stoličce vedle hromady lastur seděl maličký Indonésan s nožem v ruce a s neměnným asijským úsměvem na tváři každý den od rána do večera louskal ústřice a dával je na pult. A hlavně!!! Hlavně s restaurací s čerstvě upravenými rybami a potvorami. Nebylo to úplně levné. I na australskou kapsu to bylo docela drahé. Ale vynikající! Talíř pro dva s grilovanou langustou, hrstí chobotniček, krevetami, ústřicemi osmaženými s vynikající australskou slaninou, mušlemi, kusem ryby a další havětí stál 120 AUD, což tehdy bylo cca tři české tisíce. Tam jsem se přežral grilovaných chobotniček jako zvíře. Byli tam hlavně turisté z celého světa. Domácí to moc nejedí. Jak jsem již výše uvedl – jim stačí fish and chips. Kupují to buď v krámku hotové a snědí si to někde na lavičce s výhledem na oceán, nebo si to koupí domů mražené úplně stejně jako my v supermarketech, šoupnou to na plech do trouby, pak to nasypou na talíř a polijí nejrůznějšími sosy a majonézami.

Specifickým sydneyským prvkem je víkendové grilování. Vyšší vrstvy vlastnící kocábky vyplouvají do zálivů a tráví víkend na vodě. Mezi kocábkami, jachtičkami a jachtami proplouvají prodejci zmrzliny a jiných laskomin. Zbytek populace se povaluje na plážích a griluje. Grilují se sausages, zelenina a steaky, konzumují se zeleninové saláty, vše se hojně polévá omáčkami a užívá se volna. Suroviny, tácky a příbory si každý přináší svoje. Město Sydney se stará o to, že v grilovacích oblastech – okrajích pláží a parků – je funkční gril s čistou plotnou, grilovacím nářadím a plnou plynovou bombou, u grilu jsou stolky s lavicemi, odpadkové koše. Uživatelé se starají o to, aby po použití po nich zůstala grilovací plotna čistá a aby všechny odpadky skončily v koších. V Čechách naprosto nepředstavitelné.

Dalším australským specifikem jsou australské steaky. Z dobytků volně se pasoucích na trávě. Nikde jsem v krámech neviděl pojem „čerstvé“, či „stařené“ hovězí maso. Nikde jsem neviděl, že by prodávali maso z vydojených starých krav. Vždy bylo přirozenou cestou vyzrálé a po zpracování křehoučké jak dort. V restauraci kousek od pláže si za peníz odpovídající české hotovce dáte čtvrtkilový stejk s hranolky a oblohou, řeknete si, co chcete za oblohu, jak má být stejk propečený, vezmete si pivko, bílé víno, nebo vodu, počkáte deset minut, než vám ho připraví a pak už jenom baštíte, až se vám dělají boule za ušima.

V porovnání se standardní „britskou“ australskou kuchyní máme v Čechách daleko větší chuťovou rozmanitost. Švára se tady u nás mohl užrat českých sosidžů – liberečáky, ostravské, etc. etc. Hlavně stánky s grilovanými klobásami na Václaváku ho uhranuly. Neboť ve všech australských sausages jsou rozemleté ovce i s kopyty, rohy, ohradami a stájemi. Takové chuťově fádní. Proto ty majonézy a bárbikjú sósy. Neteře i švára tady jedli s chutí svíčkovou, dušené hovězí na zelenině, řízky, ale tam si myslím, bude hlavní důvod v kuchařském umění mé sestry, které je zcela britské. Raději nebudu zabrušovat do detailů, abych nemusel pracně vybrušovat.

Na závěr mohu konstatovat, že co se surovin týče, je Sydney pro kuchaře zemí zaslíbenou. Stejně tak pro fajnšmekry masožravé, rybožravé, i býložravé. Jediný problém mají milovníci sladkého, protože sladké, to tam skoro nikdo z profíků neumí. Je to buď britské, což jsou sušenky, sušenky a zase sušenky na sterý způsob, nebo arabské, což je šíleně přeslazené, nebo čínské, což je přeslazené a hlavně přezdobené. I když Číňani se našemu pojetí zákusků blíží nejvíc. Co se týče piva, tak seženete v Sydney snad úplně všechny druhy, co ve vesmíru existují. Ve speciálních obchodech velikosti 10 000 metrů čtverečních mají piva počínaje japonským ASAHI, až k ZZ Pils. Od světlých lehkých ležáků Pure Blonde k těžkým stoutům Yetti, které skoro netečou z lahve. Český pivař by v takovém krámě zešílel, protože průzkum bojem by mu zabral měsíce usilovné práce. Podobně vypadají vinotéky, neboť oblast Nového Zélandu a australských hor je vínu zaslíbená. Vína milují Australani sladká a masivně podchlazená. Suchá vína jdou na export. Je tudíž docela problém v obchodě koupit suché víno, ale dá se sehnat. A hlavně novozélandské bývá vynikající kvality za cenu, za kterou tady koupíte cosi, co se sem vozí v nevypláchnutých tankerech od ropy. S moravskými kyselinkami byste v Austrálii neprorazili.

Proběhl jsem tryskem Austrálií od čaje v Boeingu Quantas přes pláže až do vinných obchodů a víc toho na srdci nemám.

Když byrokracie pomáhá soupeřům.

Dušan Neumann

          Již mnoho let se Evropa chlubí stavbou největšího Tokamaku – fúzního nukleárního reaktoru – na světě ve francouzském Saint-Paul-lés-Durance. Stavba tohoto experimentálního reaktoru ITER (International Thermonuclear Experimental Reactor) je řízena mezinárodním konsorciem, jehož členem je i Čína.Tento obdivuhodný technologický zázrak však zpomaluje stále rostoucí cena a nesmyslné byrokratické požadavky.

          Francie tvrdě trvá na tom, aby ochranné stínění reaktoru odpovídalo stejným normám jaké jsou stanoveny pro reaktory uvolňující energii jaderným rozpadem – fission, zatímco tokamak je fusion reaktor kde k žádné radiaci ani obávanému meltdown nemůže dojít. Palivo pro fůzní reaktory – deuterium a tritium – je celkem snadno a bezpečně vyrobitelné z mořské vody a lithia. Fůzní reaktory neprodukují žádný dlouhodobý radioaktivní odpad.

          Čínští experti pečlivě prostudoval ITER a dlouho sledovali jeho stavbu. Pak se vrátili domů a neobtěžkáni evropskou byrokratickou vášní pro regulace hbitě postavili vlastní verzi tokamaku. Letošního 23. května pak dosáhli rekordu v trvání fůze a dosažení teploty.  Reakce trvala 101 sekund a bylo při ní dosaženo neskutečné teploty 120 milionů stupňů Celsia. Ne, není o překlep – teploty podstatně vyšší než je teplota slunce.

          Loni v prosinci dosáhli jihokorejští fyzici teploty 100 milionů stupňú Celsia po dobu 20 sekund. Čínský experiment znamená velký skok kupředu. Otázkou stále zůstává, podaří-li se tak obrovskou explosi energie zkrotit na technologicky využitelnou úroveň. Pokud ano, tak k tomu má dnes Čína si nejblíž.

 
—————————————————————————————-
PS Šumavák.
A dopracovat se k tomu kroku, že reaktor bude dávat více energie než spotřebuje. Pak máme jako lidstvo (nebo alespoň Čína 😀 ) vyhráno.

Křesťanství a Evropa

Nickname

Křesťanství a křesťanské podhoubí je podmínkou rozvoje a vyspělosti evropské kultury. Samozřejmě s anticko-judaistickými kořeny. Je to tak často opakovaný příběh, že je těžké rozlišit skutečnost od vyprávění.

Co je jedinečného na křesťanství, že přineslo hospodářský rozmach, úspěchy ve zdravotnictví, vědě, ve všech myslitelných oborech? Že evropská kultura stvořila celý “nový věk”?

Podíváme-li se na Evropu před Kolumbem, před zámořskými objevy, nikdo by nemohl předvídat její budoucí úspěch a velikost. Křesťanství bylo na ústupu. Cařihrad byl dobyt. 15. století bylo stoletím náboženských disputací, svatých válek křesťanů proti křesťanům, vzmáhala se inkvizice. Ještě o století později bylo oblíbené heslo “raději Turkův než papežův”.

17. století bylo pro některé části Evropy horší nežli jiná století. Třicetiletá náboženská válka, kdy povstali ve jménu víry křesťané proti křesťanům. Ještě koncem 17. století turecký sultán posílá vojsko na pomoc odbojným uherským protestantským knížatům, vzbouřeným proti katolickým Habsburkům.

18. století přineslo zisk a slávu námořním velmocím, zejména Británii. Ale také pokračovaly války na evropském kontinentě. A evropské války nacházely odezvu po celém světě.

19. století – století rozumu přineslo ústup od válek křesťanů proti křesťanům. Ale ne od válek jako takových. Století začalo napoleonskými válkami, pokračovalo revolucemi 1848,  válkami za sjednocení Německa.

20. století – Evropa dala světu dvě světové války a studenou válku, která de-facto skončila až v roce 1990.

Jak to, že přes neustálé války vliv Evropy rostl? Díky křesťanství? Ne. Díky konkurenci.

Evropský kontinent je zvláštní tím, že neumožňoval jednomu vládci ovládnout celý kontinent. Vysoká pohoří, široké řeky, dlouhá pobřeží, neprostupné bažiny. Selhali Římané, Hunové, Vizigóti, Frankové, Vikingové, Maďaři, Mongolové, Turci i Habsburci. Dlouhé války zničily nejen poražené, ale oslabily i vítěze.  Relativně chudý a málo úživný kontinent neumožnil dobytí celého území “na jeden zátah”. Včerejší vítěz byl zítřejší poražený. Jindy vítěz – pokud ovládl území – splynul s poraženými.

Jeden příklad za všechny. České země byly zplundrovány třicetiletou válkou. Země se z nejsvobodnější evropských společnosti během jedné generace změnila téměř v peklo pro kacířské i katolické poddané. Nevolnictví si nezadalo otroctvím v jiných částech světa. Pán vlastnil tělo, práci, majetek i mysl poddaných. Katoličtí pánové by z obyvatel Čech i Moravy chtěli mít zubožené otroky po španělském vzoru. Sousední rod Hohenzollernů měl na poddané císaře zálusk také. Chtěl moc, chtěl zemi, chtěl vojáky, kteří by za něj bojovali. Jak si je mohl získat? Jedině válkou a nabídkou svobody. Válka o rakouské dědictví přinesla Hohenzollernům Slezsko, Čechy a Morava zůstaly Habsburkům. Ale Habsburci už lid příliš trápit nemohli, příklad svobody za hranicemi byl lákavý. Pro ty, kteří chtěli sloužit Pánu Bohu po svém, pro ty, kteří útěkem neměli co ztratit. Berlín se stal baštou desperátů, lidí vyhnaných buď nouzí nebo útlakem z celé katolické Evropy.

V důsledku toho nařídila Marie Terezie vzdělávání dětí nevolníků, Josef II přidal toleranční patent i zrušení nevolnictví. Úplnému osvobození poddaných zabránila šlechta zvyklá na karabáč ve svých rukou a příliš volný životní styl imperátora, jehož následkům podlehl relativně mlád.

Co chci touto úvahou říci? Je křesťanství pro Evropu nevhodné? Je jiné náboženství nebo naopak ateismus lepší? Ne. Jen poukazuji, že úspěch Evropy není daný křesťanským učením – křesťan ve mně by čtenáře naopak přesvědčoval o bezbožnosti evropské společnosti – ale především vzájemnou konkurencí vládců, politických, hospodářských i duchovních systémů. Jako bonus bych přičetl polohu vhodnou pro obchod i dostatek surovin ve správný čas na správném místě pro průmyslovou revoluci.

Poznámky k něčemu, čemu nerozumím vůbec

–  k vodíkové ekonomice, automobilům a elektromotorům:
Petr Moses

1. automobilky se rozhodly zlikvidovat benzínové motory, bez ohledu na náklady  a škodu zákazníkům. Tím způsobily nestabilitu v odvětví a umožnily cestu novým motorům s “nulovými” emisemi, novým bateriím či nádržím pro “čistou” energii.

2. Tesla pronikla na pozici, kterou si automobilky připravovaly pro sebe. Elon Musk je schopen rychlým vývojem a pro mě nepochopitelným marketingem prodávat auta, která technicky (mimo motorů a baterie) zaostávají i za Dacií za cenu, která odpovídá luxusním značkám. Další odlišení Tesly – kromě motoru a baterií – proti klasickým automobilkám je v nabízeném software, například autopilot.

3. Toyota se “trefila” do požadavku lobbistů a zákonodárců na “čistý” motor s hybridem Prius lépe než VW se svým “clean diesel”. Přesto na Teslu a její “čistý” automobil zatím nemá odpověď.

4. Toyota, VW, Renault, … nyní vsadili všechno na elektromobily. Hledají baterie, zdroje energie, které budou levné a dostupné v řádově větších množstvích než kolik jich potřebuje Tesla. Zatím nic zázračného a zároveň lepšího než Li-ion baterie co používá Tesla nenašli. V li-ion bateriích zkouší používat grafen, zkouší baterie s pevným elektrolytem, zkouší vodík. Co uspěje se zatím netuší. Je to hra s vysokým rizikem a s vysokou odměnou. Ovšem proti hráči – Tesle, který má trumfy ve své ruce.

5. Mezi trumfy Tesly patří: ochota k riskování – její zákazníci jsou často “beta testeři”. Schopnost rychle se učit z chyb. Velké investice do vývoje. I kdyby se nic lepšího než li-ion fyzikálně / chemicky nebylo, Tesla změnou článků plánuje zdvojnásobit dojezd. Zvětšením článků (jednotlivých baterek), zjednodušením výroby i spojením baterek s nosnou konstrukcí vozidla. Posledním trumfem, na který VW, Toyota nemá odpověď je software a propojení Tesly s vývojáři. Ochota riskovat zabití některého z beta-testerů (zákazníků). Tradiční automobilky vyžadují 100% spolehlivost od externího dodavatele (Delphi/Siemens/Bosch/Continental). Ovšem bez jízdních dat – terabajtů denně, bez pokusů “naživo”, nebudou schopni vyvinout software tak kvalitní jako ho nabízí Tesla, respektive budou mít ve vývoji vždy 5+ let zpoždění.

6. Závěrem: souboj automobilek s Teslou považuji za boj, kterému se automobilky mohly vyhnout, kdyby neprosazovaly “čisté” motory a tím skokovou změnu v odvětví. Automobilky mají jako kouli na noze svojí velikost, relativní pomalost při vývoji nových technologií. Kdo na současné situaci vydělá? Možná Tesla, možná některá automobilka. Zákazník vždy prodělá. Tím že dostává nedospělou technologii, tím že nesmí kupovat kvalitní motory v kvalitních autech. Časem možná zvítězí Li-ion baterie, solid-state baterie nebo vodíkové nádrže. Ale předtím bude zákazník nucen kupovat beta technologii, dělat betatestera s pocitem že jeho drahé auto za pár let skončí jako betacam. Plus jakmile automobilky odepíšou investice do benzínových a dieselových motorů, můžeme se těšit na zákaz jejich provozování. U veteránů zůstanou karoserie, ale uvnitř bude bublat elektrický retrofit s reprosoustavou.

USA dnes – 11.3.2021

Dušan Neumann

Prostranství okolo Kapitolu vypadá dnes jako hranice mezi Východním a Západním Berlínem. Hradba, která by měla stát na mexické hranici chrání dnes volené zástupce lidu před vlastním lidem. Kapitol byl vždy symbolem americké demokracie a patří ”lidu”.  Byl cílem školních i turistických výprav. Teď se občan dovnitř nedostatne. Nově zvolená kongresmanka z Colorada Lauren Boebertová s podporou konservativní Ameriky natočila video jak pochoduje podél toho plotu s ostnatým drátem s tvrdou kritikou Kongresu. Na závěr parafrázuje Ronalda Reagans z Berlína: (pane Gorbačove, strhněte tu zeď”), —“předsedkyně Pelosiová, strhněte tu zeď “.

          Okamžitě se v Kongresu ovládaném Demokraty strhla bouře a pokrokové část se snaží Boebertovou, která už před časem provokovala tím, že do Kapitolu vstoupila s Glockem za pasem,  z Kongresu vystrnadit. V minulých volbách bylo do Kongresu zvoleno 14 nových zástupců Republikánů – většinou žen. Teď se proslýchá, že Laura Trumpová, žena Erica Trumpa, přemýšlí o vstupu do politiky – buď do Senátu nebo na pozici guvernérky státu Severní Karolina. Zatím to nepotvrdila ani nezamítla, pouze řekla, že rodina ji zrazuje.
          Ač se televize i Bílý dům snaží situaci na hranici s Mexikem charakterisovat jako rostoucí problém, začíná to být obrovský průšvih a přihraniční státy se začínají bouřit. V roce 2019 bylo na hranicích zadrženo 2600 dětských/mladistvých uprchlíků. Včera jich bylo zadrženo 3600. Celkem přichází všech ilegálů přes 4000 denně.  To je ten “rostoucí” problém jak referují media, zatímco v roce 2019 to byla “národní tragedie a ostuda”. Jediným vysvětlením tohoto bláznivého otevření hranic je příliv budoucích voličů Demokratů, který by měla garantovat připravovaná amnestie pro ilegální imigranty.

          Dnešní největší senzací je, že Bidenův vlčák někoho pokousal v Bílém domě, a že vysoce manipulativní hérečka Meghan prodává svou “cancel culture” hysterii v televizi a doufá, že i v Hollywoodu.

Quo vadis Amerika…

Dušan Neumann

Před třiceti lety jsem napsal takovou zpravodajskou knížku o Americe, většinou poskládanou z mých sloupků v tehdejších Lidových novinách.
Nikdy nevyšla. Zřejmě proto, že byla dost kritická a tematicky nesourodá.
Vzpomněl jsem si na ni včera při čtení komentářů a vybral jednu kapitolku.
Třicet let a co se změnilo? Snad jen, že většina mého optimismu vyprchala.

Tedy: Quo vadis Amerika…
Individualismus býval synonymem americké společnosti. Každý jedinec zodpovědný sám za sebe; se stejnými nezcizitelnými právy, nezaručujícími nic jiného, než stejnou příležitost k úspěchu. Politickou příslušnost cítili Američané především ke své komunitě, případně ke státu. Teprve vítězná účast ve dvou světových válkách zesílila i pocit příslušnosti ke Spojeným státům jako k velmoci.

V osobním styku se američtí občané dlouho ztotožňovali s představou „Američana“ vycházejícího z tavícího kadlubu národů. Tento individualismus v posledních letech prochází zřejmou a ne vždy příznivě přijímanou transformací. Z amorfní masy jedinců se začínají vydělovat skupiny definované souborem často na sobě nezávislých principů a hodnot, prolínajícími se v nejrůznějších rovinách. Jedni radikálové hnutí Greenpeace se opírají o biblický nárok na neposkvrněnou přírodu, druzí se ohánějí ateismem. Všem těmto revolucionářům vadí západní civilizace, kterou pokládají za umělý výtvor „bílých imperialistů mužského pohlaví“. Jednotícím rysem ve všech případech je výrazná netolerance. Tyto skupiny jsou velmi hlasité v požadavcích na práva, která zaměňují s privilegii. Společným jmenovatelem je tzv. „politická korektnost“. Je to soubor vzorů chování, vyjadřování a životního stylu, které skupinoví pseudodemokraté vyžadují od svých spoluobčanů. Pokud na ně tito spoluobčané nepřistoupí, jsou obviněni z pošlapávání lidských a občanských práv příslušníků „postižených“ skupin.


V době formování Spojených států to byla práva jednotlivce, na nichž společnost stavěla. Kolektivismus spojený s hrozbou Sovětského svazu měl pachuť diktatury. Po pádu berlínské zdi se toto stigma rychle vytratilo. Sociální reformátoři, ať už v redakcích novin, na kazatelnách kostelů, či v přednáškových síních universit, znovu vyzdvihují skupinovou rozmanitost nikoliv však jak individuální volbu, ale jako podmíněnou příslušnost. Sociální zařazení, pohlaví, rasa, kmen, církev definují výjimečnost, podle níž se k sobě navzájem chováme a podobné chování očekáváme od druhých. Je to nebezpečný vzor, který měl v historii za následek vznik fašismu a bolševismu. Nejpatrnější je to v přístupu k rasovým menšinám. Ve snaze napravit minulé křivdy, docházejí sociální reformátoři k opačnému extrému. Rasa se nerozpustila v rovnoprávném občanství, jak by se dalo očekávat, ale naopak se oslavuje její výjimečnost a staré nespravedlnosti se nahrazují novými s opačnou polaritou. Z černých Smithů, Brownů a Washingtonů se nestali „bezbarví“ občané, ale výluční Afričtí Američané (African-Americans). Před třiceti lety vstupovali pod ochranou Národní gardy do poslucháren bělošských universit. Dnes na těchto institucích zakládají „etnické“ spolky, vyžadující oddělené, tedy segregované koleje a skladbu studia ignorující „šovinistickou bělošsko-protestantskou západní kulturu“.

Nepřipomíná to něco? Rozškatulkování dvěstěpadesátimilionového národa podle několika zmíněných kritérií neznamená osvobození ponížených, ale ponížení všech. Na počátku stojí dobrý úmysl multikulturalistů činit politicky korektní dobro. Jenže k prosazování tohoto „dobra“ požadují moc.
S rostoucí chutí po konání dobrých skutků roste i apetit po moci.
A s mocí přicházejí omezení osobní svobody. Zatím se jedná spíše o výstřelky, které se však na některých liberálních universitách už staly normou. Američané, kteří po generace přijímali široké osobní svobody jako přirozené právo zakotvené v ústavě, pojednou začínají cítit dlouhé prsty dobrými předsevzetími hnaného vládního aparátu. Někteří resignují, ale velká většina cítí znepokojení … po třiceti letech se znepokojení změnilo v oprávněnou a posledními volbami podloženou obavu. K rasové identitární politice přibyla “práva” všelijakých LGBT genderistů (jak jinak je definovat), ilegálních imigrantů a bezpohlavních feministek.

Otázka už nestojí “Quo Vadis” , ale Quo Procidens America?