Zpátečník

Pohleďme z dáli: Dva bratři, na jejichž výchově se v míře, kterou odsud těžko posoudit, podílel jednak islám, jednak dětský domov, dost možná zřízený anebo řízený francouzským státem, se dostavili na redakční poradu pařížského týdeníku, načež celkem poklidným tempem, jaké je ve Francii a vzdor zdání i v Paříži obvyklé, aniž by u toho byli tamní policií přespříliš rušeni, vyvraždili podstatnou část redakce. Pohnutkou jim zajisté mohl být dosavadní obsah časopisu, který mohli považovat za soustavně vysoce urážlivý vůči svému náboženství, potažmo vůči sobě osobně; zda jej však takovým vskutku shledávali, či zda je tam prostě někdo poslal, se jich však již nikdo nezeptá, neboť poté byli hledáni, pronásledováni, obklíčeni, a v dobrém souladu s tím, čeho se dopustili, zastřeleni.

Toto tedy byla odpověď policie a bezpečnostních složek; sice možná drobet opožděná, přesto však přinejmenším v hrubých rysech standardní a jistě správná. Jak ale odpověděl mainstream? S čím přichází nyní, kdy jest patrno, že zavraždění žurnalisté de facto doplatili na to, že svoboda slova dosud nebyla účinně transformována v právo předepisovat ostatním, jak tomu slovu rozumět? V neděli jsme zdálky mohli pozorovat toliko velkolepé pokrytectví, manifestované v imposantních, zřídka vídaných rozměrech. Grandiosní marš za svobodu slova přirozeně nemůže skončit jinak než dalšími pokusy ji ještě více omezit; samozřejmost této stránky věci je zjevná natolik, že postrádá veškerou praktickou hodnotu a nestojí tedy ani za diskusi. Hlavní a také téměř jediný závěr, který si umím z reakce mainstreamu odvodit, proto je, že odpověděl preemptivně. Pokusil se, jako již nesčetněkrát předtím, zareagovat dříve, než se v mysli daňových poplatníků zřetelněji vynoří znepokojivé otázky.

Takovouto otázkou ovšem dnes už těžko může být, zda snad multikulturalismus nakonec není minimálně v jistých ohledech přece jen trošičku nesprávný. Mimochodem, multikulturalismus, jak je to slovo nyní užíváno, prosím vůbec není to, co jsme zde mohli vídat až do 30. let 20. století, kdy jednotlivec leckdy nevěděl, zda je – bráno národnostně, kulturně či politicky – Rakušan, Němec, Žid nebo Čech (a čím vzdělanější, tím si byl svou identitou méně jist); kdepak. V newspeaku multikulturalismus znamená soužití nekompatibilních kultur na jednom území, zpravidla postupně vnucené původní většině jejími politiky aplikací tolik osvědčené salámové taktiky v efektivní kombinaci s fait accompli. Ne, chybnost multikulturalismu veřejně přiznali už před několika lety nejčelnější pohlaváři Západní Evropy; ostatně jejich voliči si tuto otázku již během předcházejících desetiletí zodpověděli v přísném soukromí, tiše a individuálně, kdykoliv jejich zdravý rozum alespoň na krátký okamžik procitl z obluzení politickou korektností. Snad tedy, nezačnou se poplatníci ptát, zda by se dnes, kdy už je dávno pozdě, neměly z očividné nesprávnosti multikulturalismu vyvodit nějaké důsledky? Jenomže dnes, kdy už dávno je beznadějně pozdě, se důsledky dají fakticky vyvozovat leda vůči jeho proponentům, propagátorům a realizátorům. A tohle pochopitelně je to poslední, co by si politická třída – politici, vysocí úředníci, media – přála.

* * *

Mám nicméně za to, že v pohledu na své politické elity se běžný volič často zásadně mýlí: Ve světle jejich výsledků, které by sotva šlo označit jinak než jako souvislou sérii spektakulárních státnických selhání, bez výjimky prohlubující, ne-li rovnou působící neřešitelné problémy ve všem, nač sáhnou, mívá tendenci je všechny zleva doprava, jednoho pěkně vedle druhého, pokládat za pitomce, buď bezmocně vláčené událostmi, anebo je se vzácnou pošetilostí sami nemístně a zbytečně iniciující. (K tomuto dojmu voliči klamně napomáhá i pohled zblízka na jejich lokální pomahače a poskoky; ti ovšem jsou pouhé figurky, u nichž by intelekt byl spíše přítěží.) Takovéto mínění, jakkoliv obecně rozšířené, bych si však dovolil pokládati za omyl, naprostý, flagrantní, zavádějící a krajně nebezpečný. Již pouhá obezřetnost mne nutí předpokládat, že se mezi politiky, a tím spíše kdesi v pozadí za nimi, vyskytují přinejmenším jedinci vyzbrojení vrcholnou inteligencí, rozhodností i citem pro perfektní načasování. A tento předpoklad lze průkazně doložit.

Přejete si důkaz? Jeden pádný je v článku http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/358588-evropa-resi-emise-rtuti-vznikajici-pri-kremacich-aktiviste-navrhuji-trhani-zubu.html , který se na chvíli objevil a pochopitelně vyvolal odpovídající odezvu, předvídatelnou a nepochybně též předvídanou. Připouštím, že jsem se nepokoušel původ článku vysledovat zpět; beztak bych dříve či později skončil v tísnivých temnotách bruselských kuloárů, neproniknutelnějších než Kafkův Zámek. Původ však stejně není ničím zajímavý, zajímavé je načasování. To, že myšlenka, plně srovnatelná s těmi nejméně otřelými nápady nacistů, kupříkladu s jejich originální ideou vyrábět mýdlo z lidského tuku, jednoduše a dvěma slovy nechutná nehoráznost, k nám skrze media přichází právě teď, necelý týden po vraždách, stěží může být pouhá náhoda. Naopak je to – s pravděpodobností blížící se jistotě, trváte-li stále na tom ponechávat si nějakou výhradu – dokladem bezprecedentních kvalit euroideologů a europropagandistů, ze střetu s nimiž by Goebbels prchal s dětským brekem. V kritickém okamžiku zkrátka stojíme před hrozivým zjištěním, že to ani v nejmenším nejsou žádný mejdla.

Čím jiným by mohli lépe zastínit pro ně velice málo žádoucí veřejnou debatu o sebevražedných zhůvěřilostech a zrůdnostech, jimiž implementování myšlenek multikulturalismu bezpochyby bylo, než zrůdností ještě obludnější? Potud je reakce eurobafuňářů zcela přímočará a logická. Nepřehlížejme zde ovšem ráznost, s níž do svých rezerv idejí sáhli: je nezaměnitelným znakem vůdčího ducha. Skvělost jejich celkových schopností nám však nejlépe ukazuje studium rysů jejich návrhu skrývajících se na úrovni druhého plánu, opírající se o dosavadní zkušenosti s eurounijní praxí. Omezíme se tu na několik nejvýraznějších.

V první řadě je to dokonalá škálovatelnost – od pokusného balonku až po komisionální otvírání rakví na katafalku – a odtud plynoucí elasticita. Tak například, k realizaci netřeba přistoupit ihned, nýbrž jako obvykle až po přechodném období; jeho délka je jedním z libovolně nastavitelných parametrů, o němž možno vést plodnou demokratickou diskusi. Samozřejmě poběží vysvětlující kampaň; náklady na ni jsou dalším takovým parametrem. Vedle toho nám povinná pieta k zesnulým brání připustit, aby jim amalgamové plomby z oněmělých úst rval kdejakej funebrák. Nic takového! Bude to vždy jedině specializovaný dentista řádně proškolený neziskovou organizací, financovanou přímo z rozpočtu EU. Povolíme přítomnost pozůstalých u výkonu? Eventuálně ji budeme vyžadovat? Toť další silné téma. A v každém případě, tam, kde by se ukázalo, že pokroková myšlenka prozatím naráží na předsudky a zastaralé stereotypy, bude možno negociovat dočasné výjimky. Představitelé místní vlády odletí do Bruselu, a po perném celonočním jednání prosadí (za mírné ústupky v jiných, nedůležitých oblastech) dvě amalgamové plomby na českého nebožtíka bez extrakce po dobu nejméně příštích pěti let. Unaveni, leč úspěchem hřáti pak v rozjásaném ranním vysílání bezelstně prozradí, že o čtyřech plombách po sedm let, s nimiž tam, jak všude rozhlašovali, původně jeli, stejně předem věděli, že neprojdou.

Za další, návrh s velkou pravděpodobností vždy zůstane plně pod kontrolou eurobafuňářů. Ti jej tak budou moci znovu vytahovat na světlo kdykoliv dle své potřeby, a zase jej v klidnějších dobách ukládat k ledu. Taktéž prakticky neriskují, že by iniciativu neplánovaně převzala nějaká na nich nezávislá tlupa aktivistů; musela by jej totiž obohatit něčím ještě hnusnějším, což, jak každý vidí, je v tomto specifickém případě proveditelné jen obtížně.

Last but not least tu ovšem též je nezakrývaná kontroversnost, pokradmu a neúnavně pracující ve prospěch skutečného účelu návrhu: Na jedné straně všechny ty zpozdilé a nicotné, avšak početné, ba konce neberoucí výhrady reakcionářů, tmářů a všech nepřátel pokroku, na druhé nezpochybnitelné blaho Evropanů a celého lidstva! Čemu dát přednost?

* * *

Uvažujeme-li tudíž, s čím elity EU přijdou po multikulturalismu, jakmile se toto téma pro ně stane riskantním příliš, sotva by šlo odpovědně pominout možnost, že to budou projekty právě tohoto druhu, s potenciálem hladce odvrátit debatu od otázek, které by jim mohly být nepříjemné vposledku snad i tělesně. A lze důvodně předpokládat, že nápadů kalibru po všech stránkách srovnatelného s trháním plombovaných zubů zemřelým tají útroby Evropské unie ještě dlouhou řadu, disciplinovaně zde číhajících v záloze na rozhodný okamžik.

Tenhle však, vedle již zmíněných, obsahuje ještě určitou významnou kvalitu navíc. Jen si ten obraz prosím vykreslete svým vnitřním zrakem: Smrtelné lože, na němž v posledním tažení chroptím možná já, možná vy, možná celá jedna civilizace, zatímco vedle něj už s kleštěmi v ruce nedočkavě postává Evropskou unií certifikovaný dentista… Kdo si dokáže představit působivější metaforu situace, do níž jsme se nechali zavést?