Duševní vlastnictví

Titíž intelektuálové, kteří většinou inklinují k tomu, aby zpochybňovali ony formy materiálního vlastnictví, jež jsou pro efektivní organizaci hmotných výrobních prostředků nepostradatelné, se stali nejzanícenějšími zastánci určitých práv pojících se k nehmotnému majetku, jež byla vynalezena teprve nedávno a týkají se na příklad literární tvorby a technických vynálezů (tj. autorská práva a patenty).

Rozdíl mezi těmito a ostatními vlastnickými právy je následující. Zatímco vlastnictví hmotného zboží usměrňuje využití vzácně se vyskytujících a omezených zdrojů k jejich nejdůležitějšímu uplatnění, v případě nemateriálního zboží, jako jsou literární tvorba a technické vynálezy, ač je schopnost je produkovat rovněž omezená, jakmile jednou vzniknou, lze je po libosti rozmnožovat. Aby se vytvořilo stimulující prostředí k produkci těchto idejí, je třeba, je učinit vzácnými, a to v tomto případě lze pouze zákonem.“

F. A. Hayek

Než se tedy dostanu k patentům a copyrightům, tak zopakuji, co je soukromé vlastnictví: „neomezené a výlučné právo k věci; právo disponovat věcí jakýmkoli právem dovoleným způsobem, totiž držet ji, užívat ji a vyloučit každého, kdo by v tom (oprávněného) rušil“ (Blackův právnický slovník). Termínem „věc“ se pochopitelně rozumí hmotné předměty: nemovité (půda, domy, stromy) a movité (auta, stoly, šperky).

Libertariáni ještě považují za důležité prohlásit, že existují vlastnická práva k vlastnímu tělu, která nazývají „sebevlastnictvím“. Následně vedou vášnivé debaty o tom, zda může být vlastnictví vlastního těla převoditelné stejným způsobem, jako jsou převoditelná práva u vnějších objektů. V každém případě je platný názor, že všechny hmotné vzácné zdroje (přivlastnitelné nebo vyrobené, movité nebo nemovité či přímo naše těla) jsou vlastnickým právem konkrétního jedince a tvoří základ společenské struktury společnosti.

Ekonomové ještě rádi přidávají příklad života na pustém ostrově, aby zdůraznili důvody vzniku vlastnictví. Robinson, který je na pustém ostrově sám, určitě nepovažuje koncept vlastnictví za smysluplný, neboť nevyvstává nutnost rozhodování o užití vzácného zdroje.

Taková situace nastane až s příchodem druhé osoby – legendárního Pátka, který si přeje konzumovat zvíře, na které si brousil zuby Robinson. Takto vzniká konflikt a někdo musí o dané věci rozhodnout. Někdo musí být jejím vlastníkem. Vlastnictví je tedy produktem lidské interakce ve světě vzácnosti.

Kdo nakonec spolyká zvíře závisí na způsobu vyřešení sporu. Pátek s Robinsonem mohou každý spor o vlastnictví (výlučnou kontrolu nad vzácnou věcí) řešit násilím a vést nepřetržité krvavé boje. Násilí však neodstraní problém vzácnosti, a proto bude trvat jen do okamžiku zániku důvodu vlastnictví – lidské interakce. Jeden zabije druhého, zůstane na ostrově sám.

Pokud přistoupí na mírumilovnou cestu, tak jsme opět v úvodu – neomezeném a výlučném právu k věci.

Tím si oba aktéři otevřou cestu k rozvoji dělby práce (v ekonomické hantýrce), což je vlastně jen výměna vlastnických titulů (v právnické hantýrce) a nezbytný předpoklad rozvoje lidské osobnosti, individuálních dovedností a rozkvětu civilizace. Vlastnictví tedy nevzniká aktem státu, ale jde o společenskou instituci, která nahrazuje násilné řešení sporů o výlučném rozhodování, jak naložit s vzácnými statky. Někdy se taková situace nazývá pokrok nebo civilizace.

Hřiště je vykolíkováno a mohu tedy postoupit o krok dále k „duševnímu vlastnictví“. Bezelstně se úvodem přiznávám, že jsem nikdy nepřišel na důvod, proč by mělo mít nějaký zvláštní status, když (na rozdíl od hmotného vlastnictví) „duši přece nelze zcizit“. Myšlenku mám v hlavě a odtud ji nikdo nevezme a pokud cokoli z hlavy dostanu do hmotné podoby, tak je z toho hmotné vlastnictví a hotovo dvacet.

Jenže pokrok nezastavíš a tak máme duševní vlastnictví (nejvíce hájené tvory, kteří obvykle obhajují porušování hmotného vlastnictví), které zahrnuje především copyrighty (zákon 121/2000 Sb.) a patenty (zákon 527/1990 Sb.). Tyto dávají autorovi nebo objeviteli na určitou dobu výhradní kontrolu nad využíváním své „myšlenky“, které je obhajováno pronikavou ideou, že by jinak nikdo nevynalézal.

Když si znovu představíme ekonomy oblíbený ostrov s Robinsonem a Pátkem, kde první jmenovaný vymyslel hrábě (v ekonomické hantýrce: kapitálový statek) za účelem snadnější úpravy vlastní zahrady (v ekonomické hantýrce: zvýšení produktivity práce). Představa, že by Robinson vyhrožoval Pátkovi potrestáním, který si vyrobil z vlastního dřeva podobný předmět k úpravě vlastní zahrádky, je skutečně bizarní. Stejně bizarní je představa Pátka, který bude vyhrožovat násilím Robinsonovi, když jej slyší zpívat Pátkovu divošskou píseň o výhodách autarkie: „Sám si vařím, sám si peru“.

Důvodem obludnosti je, že nevznikl nebo nevzniká žádný spor o vzácný zdroj. Robinson má stále vlastní hrábě (Pátek má vlastní hrábě) a Pátkovi nikdo nebrání pět oblíbený šlágr do omrzení (Robinson také pěje). Takže, kde se bere tenhle legrační konstrukt?

Etymologie nám prozrazuje, že slovo „patent“ je odvozeno z latinského „patere“, což znamená „povolit“. Někdy také „být otevřený“, s odkazem na dopis udělení vládního privilegia provozovat nějakou činnost. Na oba pády bychom mohli na tomto místě skončit, protože věta „protože vláda“ je vědecky hodnotná stejně jako „protože bagr“ a milovníky brilantních konstruktů (nejhezčí je příběh o vynálezech léků) zcela odzbrojí.

Případně se pokusí odvést pozornost na historii patentů, protože tyto už existovaly v 15. století v Benátkách a jejich vrchol byl dosažen v Anglii za vlády Alžběty a Jakuba I. přijetím Statute of Monopolies z roku 1623. Když přece něco trvá dlouho, tak to musí být v pořádku. Počátkem ochrany duševního vlastnictví jsou (nepřekvapivě) privilegia, která fungovala ještě ve Francii (1791) a překvapivě v Spojených státech (1793). Samozřejmě, že je zcela lhostejné, jestli věc funguje dlouho nebo krátce, pointa je jinde (což je státním plánovačům stejně jedno).

Jen pro zajímavost ještě uvedu, že s rozšířením argumentů ve prospěch svobodného obchodu a po zkušenostech s fungováním patentových zákonů, pokračovala v 19. století demontáž zbytků merkantilistického systému (privilegia jsou ochranářství). V Anglii byl v roce 1874 Sněmovnou lordů schválen návrh zákona, na jehož základě byla patentová ochrana zkrácena na 7 let, v Německu existoval jednohlasný souhlas všech ekonomů a obchodních komor se zrušením patentových privilegií, vláda Pruska se postavila proti přijetí patentového zákona Severoněmeckou federací a v prosinci 1868 se proti principu patentové ochrany postavil kancléř Bismarck. V Holandsku se zastáncům svobodného obchodu a zrušení patentových privilegií podařilo prosadit zrušení zákona o patentech v červenci 1869, ve Švýcarsku se podařilo zamítnout řadu pokusů o legislativní úpravu patentů a zákon o patentech se vůbec nepodařilo přijmout.

Milovníci privilegií se pochopitelně nevzdali a zahájili protiofenzívu (dnes bychom řekli mediální masáž), které pomohla krize roku 1873. A tak mohl v zahajovací řeči otevírající rozpravu německého Reichstagu o patentovém zákonu 2. března 1877 poslanec Ackermann prohlásil: „díky této hluboké krizi se veřejné mínění odvrátilo od zhoubné teorie, která hlásá „principy svobodné konkurence a svobodného obchodu“.

Potom šlo vše jako po másle a poslední baštou zůstalo Holandsko, kde po dobu 42 let po roce 1869 nebyl udělen ani jeden patent. Až v roce 1910 byl přijat nový zákon, které vešel v platnost v roce 1912.

Copyright navzdory snaze řady novodobých teoretiků nemá původ v ušlechtilé snaze podpořit kreativní činnost umělců, ale stejně jako v případě patentů jde o privilegium. Navíc kombinované snahou provádět cenzuru a potlačit „buřičská a kacířská díla“. Sahá až do roku 1557, kdy anglická královna Marie udělila monopol na tisk a registraci titulů Company of Stationers a opravdu první zákon o copyrightu byl Statute of Anne z roku 1710, jehož součástí byla povinná registrace titulů u Stationers’ Company.

Všechny anglické tiskárny a vydavatelé se museli připojit k asociaci, která byla vytvořena za účelem potlačení protestantské literatury. Jako kompenzaci za královský dohled, censuru a licencování tištěných knih obdrželo zhruba 100 členů této Společnosti monopol na veškerý tisk v Anglii. Jedním z úspěšných triků k prosazení zákona bylo zajistit „zasloužený příjem pro autory knih“. Ostatní země následovaly nastoupenou cestu.

Nejrozšířenějším současným argumentem obhajující duševní vlastnictví je, že patenty a copyrighty podporují rozvoj objevitelské a umělecké činnosti, pomáhají rychlejšímu rozvoji ekonomiky, protože překonávají problém tržního selhání, veřejných statků, síťových externalit atd. Následují „sofistikované modely“, které ukazují optimální délku trvání intelektuálního vlastnictví a doporučením pro oblast výzkumu, že „patentový systém by se měl soustředit na ochranu pouze těch vynálezů, které by bez patentové ochrany nevznikly, protože by nebyla zaručena návratnost investice“. Odzbrojující!

Svérázný pokus, jak hájit patenty a copyrighty přišel překvapivě od (ceteris paribus) hard core zastánkyně kapitalismu Ayn Randové: „Dva vynálezci mohou po léta nezávisle pracovat na stejném vynálezu, ale jeden bude v patentovém úřadě o hodinu dříve než druhý a získá výlučný monopol, zatímco práce druhého přijde zcela vniveč. Jelikož se jedná o komerční práva, ten, kdo v takovém případě prohrál, se musí smířit se skutečností, že při snaze o obchodování s ostatními musí čelit možnosti, že jeho konkurent v závodě zvítězí, což platí při všech druzích závodů“.

Použití státního mocenského aparátu proti druhému v „závodě“ (sic!), který se provinil proti „právu“ tím, že přišel pozdě nebo vůbec neusiloval o potvrzení svého vynálezu státními úředníky, by měl každý člověk označit za hnusný akt agrese. Lysander Spooner už na konci 19. století shrnul situaci nerozporně: „Jestliže dva lidé stvoří stejný vynález, každý má na něj stejné právo, protože každý má stejné právo na plody své práce. Žádný z nich nemůže popřít právo druhého, aniž by tím popřel právo své“.

Poslední pokus hájit duševní vlastnictví pochází od autorů Ekonomie blahobytu. Ti tvrdí, že vlastnická práva nevznikají rozpoznáním základních principů mírového soužití, ale kvůli maximalizaci společenského užitku. Přestože chovám některé z autorů (V. Pareto, A. C. Pigou nebo J. Hicks) v úctě, tak se nemohu zbavit základní potíže jejich přístupu. Užitek je ryze subjektivní veličina, mezi osobní srovnání užitku je v ekonomii smrtelný hřích a společenský užitek je nevyhnutelně nekvantifikovatelná veličina a abstraktní označení neměřitelných individuálních užitků jednotlivců.

O zvýšení společenského užitku můžeme s jistotou hovořit pouze tehdy, když lidé přistoupí ke směně (v ekonomické hantýrce transakci), kterou demonstrují vlastní preference. Takto poskytují konečný důkaz, že se přesouvají z méně uspokojivé situace do situace více uspokojivé. Jestli se jejich ex ante užitek (očekávaný) rovná ex post užitku (dosaženému), tak se užitek účastníků opravdu zvýšil.

I kdybych přistoupil na existenci veličiny společenského blahobytu a nutnost její maximalizace, tak by nutnost existence patentů a copyrightů prokázal pouze univerzální důkaz, že každý patent a copyright vedl k růstu společenského blahobytu. Vždy, pokaždé a bez výjimky. Ekonomické a ekonometrické studie však v žádném případě nepřinášejí jednoznačné výsledky. V některých odvětvích ochrana intelektuálního vlastnictví vývoj poněkud urychlila, v jiných naopak.

Ekonomickou terminologií bychom řekli, že obyvatelstvo platí daně (vznikají mu náklady), ze kterých bude mít výnosy pouze držitel patentu a copyrightu a stát. Takže A a B mají výnosy a C jen náklady.

Právnicky jejich existenci také nelze ospravedlnit, jak dokazuje S. Kinsella: „Lze například argumentovat tak, že čistý užitek je maximalizován prostřednictvím přerozdělení poloviny bohatství od procenta nejbohatších lidí ve společnosti k deseti procentům nejchudších. Přestože ukradení nějakého majetku člověka A a jeho předání člověku B zvyšuje blahobyt B „více“ než snižuje blahobyt A (kdyby takové srovnání bylo nějak možné učinit), nevyplývá z toho, že krádež majetku člověka A lze takto ospravedlnit. Maximalizace bohatství není cílem práva. Jeho cílem je spravedlnost, tzn., dát každému, co jeho jest. I kdyby došlo v důsledku zákonů o intelektuálním vlastnictví k nárůstu celkového bohatství, neplyne z toho, že tento údajně žádoucí výsledek ospravedlňuje neetické porušení práva některých lidí užívat jejich vlastní majetek tak, jak si sami zvolí“.

V úvodu jsem ukázal, že vlastnictví je podmíněno existencí vzácnosti a interakce a vlastnictví svého těla. Každý člověk má právo jakkoli naložit s každou vlastní myšlenkou a počítat s důsledky svého rozhodnutí. Může si myšlenku ponechat pro sebe, využívat ji jen k svému prospěchu a nedělit se o ni s ostatními (obchodní tajemství je příkladem přísně střeženého originálního receptu Coca Coly a důkazem, že není potřeba cokoli nad institut obchodního tajemství). Jestliže chce někdo sdílet myšlenku s více lidmi, má možnost využít smluvní svobody (včetně sankcí) přijatelné pro všechny smluvní strany.

Nelze se však nikdy uchýlit k násilí, což je případ současného omezování nakládání s majetkem v důsledku existence patentů a copyrightů. Nehledě na ztrátu efektivnosti, protože spotřeba vzácných zdrojů na splnění byrokratických postupů namísto uspokojování potřeb zákazníků, je nesporně plýtváním.

Centrální plánovači obvykle obhajují svůj model nedokonalostí trhu. Vztaženo na patenty a copyrighty to znamená, že trh je nedokonalý, tudíž by některé výrobky nebo služby nebyly vynalezeny nebo poskytnuty, protože by se do jejich vynálezů nikdo nepustil (neměl by garantovánu návratnost).

Taková obhajoba fakticky říká: žijeme v nedokonalém světě, který je charakterizován uplatněním principu neagrese v podmínkách vzácnosti. Proto některé zboží a služby, které by mohly být produkovány pouze tehdy, kdyby bylo násilí povoleno, nebudou vyrobeny.

To je naprostá pravda, kterou nikdy a nikdo z obhájců trhu nepopíral. Nota bene je taková tržní nedokonalost ekonomicky obhajitelná (jak jsem výše ukázal), stejně jako je morálně obhajitelná (jak jsem výše ukázal). Zatímco státní plánovači nemohou (jak jsem výše ukázal) podepřít svá tvrzení ničím – pokud nebudeme považovat za vědecký manévr, že „už to tak funguje dlouho a mají to všechny civilizované země“.

Zkrátka a dobře: Člověk si nemůže činit nárok na věci, které si není schopen zajistit smluvně (svobodným projevem vůle stran). Je nesporné, že nebude-li stát omezovat nakládání s hmotným majetkem (nic jiného „ochrana duševního vlastnictví není) nebude poskytnuta nebo vyrobena řada produktů. Budou vyrobeny a poskytnuty jiné. Takové, které jsou zosobněny „neviditelnou rukou trhu“ namísto arbitrárního rozhodnutí byrokrata. To je základ společnosti založené na smluvních vztazích, tzn. respektu k vlastnictví, které je východiskem pro směnu, která je jediným zdrojem blahobytu. Žel, dynamika doby není na mojí straně.

Modrý pták

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Šumavák. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

1 113 komentářů u „Duševní vlastnictví

  1. 1091 maYdo, sociální studie? To mě nepřekvapuje. Prostoduchý chlapec. Jako by prodával marjánu před policejní stanicí. Nějaký flastr si zaslouží. Ne za porušení autorského práva, ale za hloupost.

  2. 1099 maYdo, víš Ty, jaká je to fuška vytvořit takový výživný substrát, aby se jeden uživil? Daně nemlich to samé.

  3. S těmi autorskými právy je to pošahaný všude, ale Evropa, německo zejména, hrají prim. natočil jsem nedávno slalom washingtonského Sokola, v pozadí hrála na sjezdovce nějaká reprodukovaná hudba. Německá Youtube mi to oněměla pro porušení copyrightu. Fakt začínám mít dojem, žře jsme ty skopouny dost nevybombardovali.

  4. 1103

    Téda ,maYdo, že coby přítomná na tomto blogu necháš dceru studovat na této fakultě,a nechodíš kanálama mě překvapuje 🙂

  5. Zajímavé..

    V diskuzi se píše, že té knihy je dost, a je k sehnání….. Zřejmě bylo těsně před distribucí druhého vydání této knihy.
    Ovšem , kdo ji teď za poměrně značný peníz koupí, když visí na netu….

    A mimochodem, běžte se mrknout do knihkupectví. Ta kniha dostupná je. Jenomže stáhnout si okopírovanou knihu je pohodlnější, že? Jen blb bezmezně věří všemu, co si přečte v novinách.

    Vážený pane, kniha byla ve chvíli neoprávněného zveřejnění na webu dostupná jak v knihkupectvích, tak v knihovnách. Jen v knihovnách MU je ve více než 30 výtiscích, nepočítaje v to její druhé vydání, nepočítaje v to další knihovny v Brně. V tomto směru stojí Vaše stanovisko na vodě.

  6. Dobré zas ráno… 2 dvd ad 1080 – expředseda Mensy? To vysvětluje vše… Pár lidi z tý Mensy znám a raději se jim vyhýbám… To je podobné, jako můj vztah ke spolku Syfilis (jak jim s oblibou přezdívám…)

  7. Schumi, naposledy a už se k tomu nebudu vracet. “Human Action” aneb “Lidské jednání je účelové chování”, jak praví úvodní věta pojednání o ekonomii. Ještě jednou Human Action aneb Lidské jednání. Nikoli mravenci. Není to dobré ani jako příměr, protože a naposledy Human Action aneb Lidské jednání.

  8. Dobré ránio,

    halladine,
    za prvé – dcera studuje psychologii a psychologové těmi “profláklými ” obory hluboce pohrdají.
    za druhé – ač je to k nevíře, když člobvěvěk čte občas nějaký články od nějakýcvh těch gender nán, tak tamní psychologie prý má dobrou úroveň
    za třetí – dcera prostě chtěla studovat mimo domov
    za čtrté – dcera je dospělá a “nechala se” studovat na té falkultě sama
    A za páté a především – je to její život a ona si do něj zasahovat nenechá. Ani ode mně.

    O tom, jak tzo je tam s knihama a kopíropvánímn se nebudu více rozepisovat. Ostatně anžto dcera nestuduje politologii, tak veledílo Evropská unie v povinné literatuře nemá.

  9. V horní hospodě již otevřeno
    —————————————————————————————-

  10. 1109 Modrej, vždyť já ten věroučný základ konservativismu chápu. Že člověk byl stvořen k obrazu Božímu. Proto jako výjimečný podléhá jiným zákonitostem než vše ostatní.

    A jak praví konservativní ekonomický Bůh : “Já jsem Tvůj Bůh. Bůh žárlivě milující. nebudeš mít jiného boha než-li mě. Neutrhneš ovoce poznání z jiného stromu. A nebudeš spřádat své myšlenky a tkát plátno z myšlenek rozličných. Jen tak dojdeš spasení a blaženosti věčné. Sláva pak vyvoleným mým, kteří k poctě nejvyšší do Stockholmu povoláni budou a na frak střihnouti si dají.”

Napsat komentář: Schumacher Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *