Jak se z člověka stane pejskař,

aneb: „ Čím více poznávám lidi, tím více miluji svého psa“ (anglické přísloví)

Westík

 

 Když jsem byla opětovně vyzvána, abych splnila svou úvodníkářskou povinnost vůči tomuto webu, pomyslela jsem si, že to bude snadná práce; dám si skleničku něčeho na povzbuzení, sednu si k počítači a ….myšlenky se honí v hlavě … jedna navodí jistý druh představ a druhá ho zažene… myšlenka za myšlenkou se souká z lůna mozku jako babí léto, které poletuje v klidném vzduchu a zatřpytí se v paprsku představ … a bude to: stačí jen pohybovat prsty po klávesnici ….

Tak to byla má představa .

Docela to šlo, až po ten sed u klávesnice . Avšak místo těch „honících se myšlenek“ o vznešených tématech mne napadaly jen samé blbosti a la :“ kde se znovu objednám na operaci kolena, když zkolabuje zdravotnictví na Vysočině” nebo „je demokracie vhodnou formou vlády při rovném volební právu” příp. „jakou máme vlastně demokracii “; no vidíte , samé hlouposti !

Když jsem takto ždímala svůj mozek ve snaze vyplodit nějaké rozumné téma, ozval se ve vedlejší místnosti podezřelý zvuk, který signalizoval, že náš pes Black Jack zase provádí nějakou nepřístojnost. Samozřejmě: zmocnil se mé kabelky, vytáhl peněženku a opatrně (aby ji nepoškodil) tahal z ní pětistovku, aby si ji( jako obvykle) zastrčil do svého košíku pod deku !

A tak mne napadlo, že namísto každodenních jobovek, které si ostatně každý může přečíst na internetu a které po přečtení vedou ke zhoršení nálady na celý den, se svěřím se svými zkušenostmi se psy.

Předpokládám, že všichni víte, že pes je domestikované zvíře už od pradávna, a že je to „nejlepší přítel člověka “.

Já jsem to alespoň věděla už od útlého dětství a proto každý pes, kterého jsem potkala na ulici, byl můj přítel . Nikdy jsem však žádného vlastního psa doma neměla do doby, než si ho vyžebral můj tehdy sedmiletý syn; a tak Black Jack, o kterém byla výše řeč, je už náš třetí pes .

Mohu tedy s jistou hrdostí stanovit obecná pravidla pro výchovu psa, ke kterým jsem se během těch let dopracovala a která jsou tak neměnná jako přírodní úkaz :

1.pes nesmí do domu

2.dobře, pes smí do domu, ale nesmí se otírat o nábytek

3.pes smí jen ke starému nábytku

4.tak dobře, pes smí tedy na pohovku, ale nesmí do postele

6.OK, pes smí do postele, ale jen když se mu to dovolí

7.pes smí do postele, kdy ho to napadne, ale ne pod pokrývku

8.pes smí pod pokrývku pouze tehdy, je-li pozván

9.pes smí spát pod pokrývkou každou noc

10.lidé se musí psa dovolit, chtějí-li s ním pod pokrývku

11. v noci smí být s člověkem pod pokrývkou jen jeden pes

12.dobrá, tak tedy budeme mít dva psy, ale nikdy víc

13.no …. (pokračování od bodu 4.)

Samozřejmě: nepodstatné detaily jsou dány plemenem, které jsme si vybrali a individuálními vlastnostmi těchto našich přátel .

Tak naším prvním psem byl drsnosrstý foxteriér, zvaný Bobík : jeho prvním počinem byl výběr jedné zásuvky v psacím stole mé kanceláře a označkování bot mého šéfa .I ve svém dalším životě se projevoval jako nevšední a zajímavý tvor: jen za první měsíc svého pobytu stačil zlikvidovat mé zvláště oblíbené (a drahé) italské střevíce, rohož a záclony, honit mne kilometry po městě a jeho obzvláštní zálibou bylo válet se v blátě .Avšak specifikem tohoto plemene, tedy i našeho Bobíka, byl „lov“ na kočky. Tedy, ne že by v místě našeho bydliště byl koček nadbytek, ale přesto nějaká ta kočičí „smečka” by se dala dohromady; jejím vůdcem byl obrovský zrzavý kocour , na jehož skalpu měl Bobík mimořádný zájem. Jednoho dne kráčel zmíněný kocour důstojným krokem kolem našeho domu, což tedy byla ona kýžená příležitost pro Bobíka; vrhnul se statečně vpřed, a oba skončili skryti za popelnicemi; z tohoto úkrytu se záhy ozval zoufalý řev – jakoby vraždili neviňátka .Co se tam dělo, nevím, ale od té doby náš Bobík při jakémkoliv střetu s kočkou hrdinně odvracel oči a předstíral, že kočky neexistují.

Dožil se 14 let, a jistě skončil v psím nebi, kde se oddává oněm požitkům, které tak barvitě vylíčil K.Čapek ve své knize „Dášenka čili život štěněte“.

Dalšího psa jsem si pořídila v době, kdy jsem se chystala na převratnou změnu svého života, tedy ukončení pracovní aktivity a na odchod z rušného života velkého města na venkov, mezi mně naprosto cizí lidi s odlišnou mentalitou a způsobem života. Po důkladném přezkoumání „Velké knihy psů“ jsem si vybrala amerického kokršpaněla. Musím přiznat, že to byl ideální výběr. Můj bíločerný Westglenn z Nového Parku (zvaný Westík) byl mnoho let mým kamarádem a utěšitelem, když jsem se cítila osamělá, společníkem na dlouhých výletech po Vysočině i v Rugby baru v Praze, kde jsme pravidelně každých 14 dní „zakotvili” po úklidu bytu mého syna. Dokonce stal se tam něco jako VIP : sedával na stoličce u baru, kde pro něj majitel připravil misku s perníčky a šlehačkou, rozdělil se o svačinu s personálem (tedy o svačinu toho personálu), sem tam projevil přízeň nějakému místnímu hostu tím, že se nechal pozvat na večeři .

Stejně tak byl oblíbený v našem novém domicilu a to přesto, že si vzpomněl na své původní lovecké povolání a s oblibou zbavoval místní slepice peří .

Jak šla léta, své lovecké řemeslo postupně opouštěl a stejně vehementně se věnoval kariéře gaučového psa. 

Bohužel, nemoc nechodí jen po lidech, ale i po psech a tak náš Westík ukončil svou životní pouť ve svých 10 létech .Pořád se mně po něm stýská…

Ještě neoschly slzy po Westíkovi v domě smutku a už jsme sháněli nahradníka na jeho místo. A tak máme Black Jacka Bohemia Black Diamond.

Přestože je to stejné psí plemeno, nemohl být snad větší rozdíl mezi Westíkem a Blackem a to nejenom v barvě srstí.

Westík byl po otci stoprocentní Američan, po mateřské lini však Dán jako poleno; postavou něco jako kokří Schwarzenegger, tlapy jako lev, nohy jako slon, hruď jako zápasník sumo, povahou klidný, rozvážný, se smyslem pro humor.

Black je zcela něco jiného: jeho rodokmen lze charakterizovat jako „ každý pes jiná ves“; je to drobný bláznivý rarášek , u něhož nikdy nemůžete předvídat, co zas provede.

Ale je to také začínající hvězda psího showbyznysu. Chovatelce jsme neprozřetelně přislíbili, že splníme její požadavek, totiž že Black je určený přednostně pro výstavy a chov; to jsme si dali ! Poměrně krátce po jeho aklimatizaci u nás na vesnici jsme byli vyzváni, abychom Blacka předvedli na prestižní klubové výstavě . Netušíce nic zlého jsme si zapůjčili přenosku a vypravili se do „jámy lvové“, tedy na výstaviště v Praze. Ocitli jsme se v něčem, co lze stručně charakterizovat jako blázinec spojený s kadeřnickým salónem : tisíce psů (od velikosti vzrostlého telete po psí miniatury ), každý opečováván kartáčem, hřebenem, mašličkami, kondicionéry …. připadali jsme si v tom jako venkovští čoklíci, kteří se omylem ocitli na čajovém dýchánku v lepší společnosti .

No, mohlo to dopadnou i hůře….jestli si člověk zvykne i na šibenici, proč by si pes neměl zvyknout na „světla ramp”?

Dnes už má Black za sebou úspěšné vykročení za titulem „champion” jako jeho předci, a my doma jsme si zvykli, že pro boty, ponožky, kapesníky a peníze chodíme do jeho košíku ….

A byla nadnesena otázka kamaráda pro Blacka, tedy dalšího psa ….Hospodine, opatruj mne !

Hele, Blacku, co to tam zase vyvádíš ?! “

 

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Šumavák. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

1 631 komentářů u „Jak se z člověka stane pejskař,

  1. Jistěže capslokem, pánové.

    pak to chce ještě počítač, kde nejsou hacky – carky vyznačené, plíst si Ů a Ú a k tomu blbě vidět. 🙂

  2. 1595 Skimici, jo. I za víc. Jsem zvědavej. Většinou to ani nepokazím. Ostatně, co myslíš tím “rozbitý?” Cožpak už nejsou věci “dodo”? Krom toho, za tím účelem pořídil po dvou stovkách jako polotovar. Fór je v tom, že je to jinak nepoužitelný headset pro starý typ mobilu ajinak už nepoužitelný. Jak to vypadá, najdeš na avmania.cz, sekce sluchátka, v diskusi k MH1, strana 101. Samozřejmě, mohl jsem koupit IE800 za šestnáct. Jenže když vezmu v úvahu mezní užitek… A že bastlení je pro mě zábavná činnost, při které se nedá nic okecat. Buď to funguje nebo ne.

  3. “vycházka se svíčkama na hřbitov”

    proč morbidní, skimici? 🙂 Pro nás to byla nádherná záminka se cestou tam a zpět kočkovat s bratranci, navíc byla tma a rodiče nás proto neměli tak v merku a takse mnohá darebačina cestou urodila.

  4. QWERTY – pravidelně se mi stává, že nějakou klávesovou zkratkou, nevím kterou, nechtěně vyvolám, se mi přepne na QWERTZ.

  5. skimici – 911 bylo uzákoněno v roce 1968, ale po celých státech se šířilo zvolna. během první pěti let pokrulo asi čtvrtinu populace. Ani dnes to není sto procent,, ale moc nechybí. V roce 2000 to bylo asi 95%.

  6. Dík Dušane.
    Mě to jen tak napadlo, když jsme diskutovali ty datumy. 911 zní jako jedenáctého září. a tak jsem to chtěl vědět.

    Dušane – nepamatuješ ještě Petara Lipu? On zpíval písničku s českým textem (hrál to tenkrát s bluesbandem, kde byl Andršt, Lipa, Guma Kulhánek na basu)
    Ta slova byla nějak “jedenáctého zááří – přišlo na mě stáří, šmátrám si levou nohou o praou a zase naopak, než přijede ten vlak …)

    Oni to strašně dobře vařili. Bylo to klasické “Stormy Monday”, zde, velmi podařené od Claptona.
    https://www.youtube.com/watch?v=YiNUZTyukC4

  7. 1607 skimici, kupoval strejda. Červená i modrá. Já se na tom jen lehce přiživoval. Doba slavných BFR91, dálkového příjmu. Leč stopy to zanechalo…

  8. skimici, já to pamatuju z nějaký detektovky dávno před jedenýctým zářím.

    JInak to Ů lze taky napsat úplně stejně jako třeba Č – háček a velké písmeno. Ten počítač je tak chytrej, že pozná U a místo háčku udělá kroužek. 🙂

  9. 1608 Clapton… Mám album, které jsem dostal jako honorář za pomoc při pašování elpíček z Jugoslávie. Po čase jsme mu přišel na chuť, jestli se dokopu k digitalizaci, bude na pořadu dne.

  10. Dušane – díky za připomenutí. Pro něj mám slabost. A pro ty sbory (dvě tři černý holky), jak si s ním povídají taky. To mi docela dnes chybí.

  11. raeklets – úžasný holky, třeba v písničce Hit the Road jack…jo a “ů” na qwery u Apple je na dvojtečce se středníkem

  12. Jo, Dušane, ale já si to pletu pořád s ú. 🙂

    Potomek si změnil heslo na počítači a zapomněl ho. Samozřejmě si ho nezapsal. TAkže jsme strávili rozkošnej večer vymýšlením různých možností.

    Řekla bych, že to je jako když máte plnek vagon klíčů a zkoušíte, který pasuje do zámku.

    Nemáte někdo nějakej nápad, jak ten počítač odemknout?

  13. 1604 maYdo – teď jsem si teprva všimnul než se odebeřu ke kartáčku, pastě sensodyne, mezizubní niti a mezizubní mu kartáčku, což mě definitivně uspí ještě než stačím ulehnout
    VAŚÍ 1604 – jejda
    To už je zase ten tenký led jako včera – tedy jen opatrně – jak je to s bratranci a sestřenicemi vlastně u nás (i bez přihlédnutí k prostředí hřbitova a planoucích svíček)? Z hlediska práva to kočkování tady snad projde, ale nejsem si jist jak je to jinde? Myslim že třeba ve Státech jenom někde… Yikes 🙂

  14. Prokrýlepána – tady se chodí se svíčkami a věnci na hřbitov a přitom Dušiček je až v sobotu. Kdysi to bylo jednoznačně dáno. Dnes si každý dělá co kdy chce a světí svátky úplně mimo. Anarchie. Hřbitovní. Nebo pohodlnost a ulehčování si … 🙂

  15. No, Dušane, jsem asi špatná matka, ale skoro bych řekla dobře mu tak.

    Až bude znovu psát všechny rozepsaný referáty, snad si potom bude pamatovat, že si má to heslo zapsat. iKdyž už ho tam musí mít.

    Skimici, Přiznám se, že nějak nerozumím, na co se ptáte. 🙂

    Prostě jsme byli dítka darebná a páchali různá alotria. Měli jsme dva bratrance, kteří přijeli cca třikrát do roka a na ty dušičky pravidelně.
    Kočkování spočívalo v tom, že jsme se pošťuchovali, na sebe pokřikovali, schovávali jsme se jeden druhému, ale někdy jsme se domluvili všichni a utekli rodičům a pak je někde s hrozným řevem přepadli.

    Nejvíc to iritovalo tetu, který nepochopitelně lpěla na tom, že na procházku se máme odebírat v ukázněném útvaru, kráčet volným krokem spořádaně za rodiči a ne lítat kolem jako šůsové a dělat virvál.

    Vůbec největším blahem by bylo, kdyby se rodičové odebrali na procházku bez nás, ale protože rodiče znali své papenheimské a a hlavně svoje dítka, tak něco takovýho, že by nás nechali řádit po baráku bez dozoru, nepřipustili.

    DOma sjem po takoví vycházce sežrali, co se dalo a pak se iodebrali k dalším alotriím, obvykle spočívajícím ve vykramaření starých šatů, do kterých jsme se nahastrošili a s úděsným vytím pobíhali po domě.

    Jednou, to už jsme byli větší, jsme našli u silnice řepu, vyřezali jsme do ní obličej, dali do ní svíčku a stračili kolemjdoucí.

    pokud vám to připomíná Haloween, pak vězte, že o něčem takovém jsme tehdy neměli ani tušení.

  16. Dano, dobrý večer.
    Ja to chapu tak, ze se to musi poradne uklidit, vysurovat, zkontrolovat ukradene vazy atp. Bez legrace. Nekteri moji pribuzni uz tam byli i dnes …. Modlari….

  17. Martine, nejdokonalejší (in ear) sluchátka jsou dost velký problém, viz http://www.inearmatters.net/2012/10/behind-scene-sony-mh1-r-story.html
    Se Seadem jsme nezávisle na sobě došli ke stejným závěrům 🙂
    Fór je v psofometrických křivkách citlivosti ucha. Sluchátka s bum-cink čili lavorovitou charakteristikou jsou příjemná při tichém poslechu. Což o to, změním tlumení. Jenže při standardní poslechové hladině to vadí. A obráceně. To znamená, že ladit je třeba pro nějaký akustický tlak abych si nehuntoval ne už tak mladé uši. Samozřejmě, že vím jak na to, aby komplexní charakteristika byla velmi vyrovnaná, jenže to nenabízejí ani výrobci nejdokonalejších, rozuměj nejdražších sluchátek. Přesto, že princip je velmi jednoduchý a jeho realizace by při sériové výrobě nebyla nákladná. Jenže praktické provedení, aktivních sluchátek tvořících spolu se zesilovačem jeden funkční celek, není v mých domácích možnostech. A tak se musím spokojit s méně dokonalými.

  18. 1616 MaYdo, jen ať si to pěkně přeinstaluje, ono ho to naučí pořádku. Když si to tak častěji zopakuje. Ostatně, je pro něj tak důležité mít počítač zaheslovaný? A když, proč změnil heslo?

  19. Schumi, co já vím… Já mu počítač kontrolovat nebudu.

    On některý věci udělá prostě jen tak, že ho zrovna napadly. Něco jako v 7 statečných ten chlap v Mac Queenově hlášce, co skočil mezi kaktusy. Prostě mu to přišlo jako dobrej nápad.

  20. Skimici,

    odhlédnu-li od toho, že mám k tomu hrobu ze svého bydliště docela flák cesty a tudíž je praktické návštěvu spojit s delším volnem a pobytem na chalupě, tak dnes, když jsem volala sousedku, první otázka zněla, jetsli už mám upravenej hrob. Tady musíte mít hrob v pořádku nejmíň týden dopředu, aby vás svíčkový báby nepomluvily. 😀

  21. Skimici, já taky myla hrob a chystala dnes, vlastně včera, ale konečné zdobení bude až v sobotu ráno. Prostě na Dušičky. 🙂

  22. 1625 maYdo, aha, nech ho ať si ten dobrý nápad užije a až si ho užije, povyrazí se příjemnou reinstalací, po které možná přijde na to, že to nebyl až tak dobrý nápad a když ho zase napadne nějaký takový, který mu bude připadat dobrý, velmi popřemýšlí o důsledcích jeho realizace. (Do dnes si vzpomenu jak jsem se hrabal ve W98 a pak si pěkně zainstaloval. A ne jednou, protože jsem byl zvědavý jak to funguje) Bez takové zpětné vazby přežít nelze. Nebýt kontrolován, ano, to je svoboda, která má nějaké transakční náklady.

  23. 1616 — maYdo, heslo se dá smazat jednou takovou utilitkou, nabootovanou z USB. Jednou jsem to musel dělat, už si nepamatuji přesně jak, ale kdyby na tom hodně záleželo, třeba bych postup zrekonstruoval.

    Jiná možnost je nabootovat si z USB třeba SLAX, a z něj příslušný soubor odmáznout. (To tedy problém převádí na otázku znalosti jeho jména…)

Napsat komentář: Dusan Neumann Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *