JARO !

             “Sněžné husy se vrací na sever nejdřív; jaro je pošťouchne jako první.”

Petr Motyka

Slova svého partnera sotva slyším. Běžící řeka šplouchá o jeho rybářské nepromokavé kalhoty. Už se nedívá na oblohu, vede teď pozorně svým muškařským prutem nymfu tůňkou za balvanem. Já se snažím, abych v proudu špatně nešlápl a nevykoupal se v ledové vodě. Přibral jsem si na pomoc klacek, ať mně řeka nepodrazí nohy.

” Bernešky a jeřábi se stěhují hned po nich. Jaro je táhne jako magnet.”

Nemluví moc. Pokouším se neztratit ani jedno jeho slovíčko, když tu a tam něco řekne. Už jsme spolu na rybách po několikáté, vím už, že mě pozve zase. Není to problém, má moje telefonní číslo. Jeho předkové by to neměli tak jednoduché, museli by si dávat kouřová znamení. Joe je Indián. Cherokee. Když se mně při našem prvním setkání představoval svým pravým indiánským jménem, věděl jsem, že si tu lavinu neznámých zvuků nezapamatuji. Nikdo si to komplikované jméno nemůže zapamatovat, proto se pro nás, přivandrovalce, přejmenoval.

“I used to brew moonshine in them hills, yonder,” byla jednou z nejdelších vět, kterou jsem z jeho úst slyšel. Ukazuje mi rukou, kde mezi starými vejmutovkami prostupují na obzoru hřbety kopců.

“Pálíval sem gořalku hen v tých kopcoch,” přeložil jsem si. Hergot, neslyšel jsem předtím špatně? Cherokee nebo Valach? Jeho oči se smějí, vrásky kolem nich se ještě více prohlubují.

“Šerif byl příliš líný, aby tam otravoval.”

Pod břehem, na kterém teď stojíme, skáče přes kameny řeka a ztrácí se až dole za skupinou mladých borovic. Joe na mě mrkne a posunkem mi ukáže pěknou tůňku. Sám jde pár kroků proti vodě. Dívám se, jak jeho muškařský prut poslal šňůru až k podemletému břehu na opačné straně řeky.

 

 Někdo, kdo umí zpomalit a najde čas se rozhlídnout, nepotřebuje na měření času kalendář. Pláňata na staré hrušce pod lesem mu řeknou, že je léto. Rozkvetlé ocúny dole u rybníka mu napoví, že meluzína už za horama ladí. Naftalínem vonící beranice je jeho dobrým partnerem pro zimní slotu. Takový člověk však má zpravidla nejraději dobu, kdy chlupaté koniklece pod skalami vylákají první včelu. Jaro… Ta jako trochu mátožná včelka, připomínající chlapa, šněrujícího cestu směrem od hospody, dá zapomenout na štrapáce několika měsíců předtím. Jarním slunkem přiopilá včela nám dává signál, že je čas znovu vystartovat.

 Těch startů už přišlo a odešlo nepočítaně. Slzy na tváří mého tatínka se přičinily o to, že jedno jaro bude v mé paměti navždycky. Nikdy předtím jsem neviděl tatínka plakat. Tehdy tekly slzy také  po tváří maminky, to mi však jako malému klukovi nebylo až tak moc divné. Ale aby brečel táta? Ten mi vždycky říkával, když jsem fňukal nad odřeným kolenem, či boulí utrženou v klukovských válkách, že chlapi nikdy nebrečí! Teď však plakal on. Mezi štkaním se ale taky smál a držel maminku kolem ramen. Dívali se kuchyňským oknem, jak strání za naším domem postupuje směrem k naší zahradě rojnice vojáků, flinty v rukou. Jeden z nich prolezl mou oblíbenou dírou v plotě do naší zahrádky, stále se ostražitě rozhlížel. Když naše babička vyběhla a mířila k němu s mísou pocukrovaných koláčů, několikrát na ni mávl rukou, ať jde zpátky. Věděl už svoje a nechtěl, aby kvůli koláči nastavil terč nějakému číhajícímu německému zabijákovi.

Na tři roky potom se k nám jaro nastěhovalo natrvalo. Lidé se smáli a smáli, ten voják, který  odmítl  babiččiny koláče, se vrátil k ženě a dětem; moje maminka a tatík pracovali od rána do tmy. Vraceli se však večer domů rozesmátí a já jsem sem tam dostal něco dobrého na zub. Rodiče mi tehdy připadali jako šťastná, rozpustilá děcka. Nevěděl jsem tehdy ještě, že svoboda chutná líp, než sebesladší čokoláda. Bylo jaro i  když venku hvízdala meluzína a na kotárech ležel sníh.

Pak jaro zakázali. Jednoho smutného únorového dne spadla na úsměvy, dobrou náladu a radost ze života ošklivá klec. Dusila všechno v ní jako pokrývka sněhu, který nikdy neroztaje. Kopretiny a chrpy na polích smutně hleděly k zemi a z trylků skřivana nikomu do skoku nebylo. Dařilo se jen svlačcům. Svlačec totiž rád leze po plotech. Plot z ostnatého drátu má ze všech nejraději… .

Mnohý ztratil naději, že se jaro ještě někdy vrátí. Vypravil se na vandr svoje jaro hledat sám. Někdo našel, jiný ne.

Někdy projde ta očekáváním nabitá doba jarního probouzení kolem nás, aniž by ji paměť uložila do svého archivu. Někdy se však do paměti zapíše natrvalo. Signálem nemusí být jen sluníčkem opilá včela – jaro má mnohou podobu.

Jednou jsem seděl doma před televizi. Von Karajan dirigoval orchestr, velký sbor zpíval. Zpěváci,  muži, ženy a děti zpívali Ódu na radost. Beethovenova “Devátá” se rozlévala po mém pokoji, po krajině, muziku muselo být slyšet v celém světě. Hudba a zpěv se lily z televizoru, obrazovka ukazovala šťastné obličeje lidí oslavujících znovunarozenou svobodu. Rozesmátí lidé tloukli kladívky do Berlínské zdi. Byla už děravá, proudy lidí procházely tam i zpátky, jak kdo chtěl. Von Karajan mával taktovkou, sbor zpíval, hudba všechno objímala. Na obrazovce se objevil svatý Václav na svém bronzovém koni, podstavec pod sochou byl celý polepený transparenty a plakáty. Červeno – modro – bílý prapor v každé druhé ruce. Pak ukázali Varšavu, Budapešť, zdálo se, že se směje celý svět. Slzy, které mně máčely fousy, už jsem se ani nesnažil zastavit. Taky jsem se však při tom brečení smál, jako kdysi tatínek, když nám dírou v plotě přinesl svobodu ten statečný voják.

 

Joe  potrhnul prutem, který se okamžitě prohnul pod náporem překvapené ryby. Pstruh na konci udice předvádí salta jako akrobat v cirkuse; je více ve vzduchu než ve vodě. Šmatlám se po kluzkých kamenech dna proti proudu, abych si ho prohlédl. Leží teď, už zbavený háčku, v mělčině. Vystřelil pak jako šipka, když se Joe shýbnul a dotknul se jeho hřbetu. Oba jsme se tomu zasmáli.

“Look! Look up! The cranes!” křičí na mě Joe a abych ho ve šplouchání řeky nepřeslechl, ukazuje prstem k obloze.

“Podívej se, podívej se! Jeřábi!” Zobany velkých ptáků neomylně míří směrem k místu, kde přivedou na svět svou novou generaci. Joe sundá z hlavy svou basebalovou čapku a s pohledem upřeným za vzdalujícími se ptáky říká několik slov indiánským jazykem svých předků. Rozumím mu tentokrát bez problémů:

“Buď jaro pozdraveno!” řekl.      
   P.M.  L.P. 2018.

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Šumavák. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

1 041 komentářů u „JARO !

  1. Kolika pořád pokračuje 🙁 , aktualizace také:

    218 příspěvků
    1 stránka
    263 856 komentářů
    146 čeká na schválení
    Používáte WordPress 4.1.26 a šablonu Twenty Eleven.
    Tak jdu schválit ty poslední komentáře – jestli mě to nechá. Včera to nešlo.

    Tak znova – nastavení se nezměnilo, ale vzhledem k probíhajícím aktualizacím (viz objem dat) se to chová nestandartně a nemá smysl(možná by to i uškodilo) se v tom vrtat. Až se to zaktualisuje, tak vybereme šablonu a zase ji doladíme,aby nám vyhovovala.Pořád platí ten první schválený, ale nefunguje to! 🙁

    • teď to zase udělalo další stupínek( to ještě zdaleka není těch současných 5.1.1) :
      Je třeba aktualizovat databázi

      WordPress byl úspěšně aktualizován! Ještě než vás ale necháme s tímto redakčním systémem dále pracovat, musíme nejdříve aktualizovat databázi.

      Samotný proces aktualizace může nějakou chvíli trvat, takže prosíme o trpělivost.

  2. STK: Jak bylo nastavené schvalování příspěvků na dřívějším blogu, tuším. Snad se to panu domácímu zadaří i v novém kabátě, tohle odklikávání musí být pakárna. Tady to bývají tisíce komentářů k článku při životnosti tři neděle.
    Já si nastavil blog bez schvalování, ale nikdo mi tam nekomentuje, tak mi tam nelezou ani boti. Když už dám někam odkaz, tam se komentuje u toho odkazu, ať už je to na FB, nebo tady.

    Omlouvám se za klikanec navíc.

  3. “Pokud něco funguje, tak se v tom nevrtej i kdybys měl pocit, že to vylepšíš. ”
    To jsem kdesi četl.Nějaké zákony to byluy. Zdá se, že je to ověřené moudro… [;>))

  4. Ty poslední příspěvky vypadají jako nějaká důmyslná šifra. Teď už to bude pod kontrolou všech služeb. 🙂 Nebudou z toho moudří. 🙂

  5. Co je kolika? Sracka, nebo opacne? A jeste k tomu tyhle opletacky. . .

    Tady se velke mrazy nekonaly, to znamena, ze jabka budou. Tedy strudl, apple pie, calvados.

    Sumavaku, dik za vsechny strapace.

    • “Kolika” jsou obecně akutní bolesti břicha(např když Tě vezme žlučník, nebo ledviny či zaražené prdy….) – teď zrovna má plynovou – tj kvasí to v něm, je nafouklej, nejde to ven, tlačí to na plíce…a kůň má slušné křeče. Už třetí den.
      Bejt to kráva, tak už dávno má nůž vraženej do bachoru a otočenej na štorc.
      Ale u toho koně propíchnout střevo není nejlepší nápad, protože ten velký kolon je tam poskládán tak, že by to s největší pravděpodobnstí stejně nepomohlo a ani by se to pak nezahojilo. 🙁

  6. Šumaváku, když mě kdysi honili po pohraničních lesích, tak nám náš šéf kladl na srdce, abychom měli vždy při sobě sáček s jedlou sodou. Pomůže při pálení žáhy a také při střevní kolice. Mimochodem, nejsnadnější zastavení lihového či mléčného kvašení je právě jedlá soda.

  7. Nojo,
    ale dostat něco koňovi do huby asi taky není jednoduché – veterinář James Herriot to popisoval dost barvitě… asi jako dávat tabletku kočku, akorát ta má místo kopyt drápy.

  8. Kocourům vždy tabletku rozpustím v trošince vody, do injekční stříkačky, chytit, ještě neví o co jde, otevřít tlamičku a “střík”. Než se začne bránit, je “namedikovaný”. Když máte doma dva kocoury pocněkolik desetiletí, naučíte se.

    • U koníčka je to nepatrně jinak…
      Napřed mu musíte zavřít tlamičku, pak zvednout hlavičku, pak strčit do nosánku dva metry 2 cm tlusté sondičky, pak vytáhnout, protože jste v plicích a utopili byste ho(pokud by vás dřív nezabil), pak znova zastrčit a když ji už na druhý, třetí pokus polkne a dostanete se do žaludku, stačí tu hlavičku udržet nahoře a nalejt do něj kýbl medikamentů.
      A věřili byste tomu, že např.ricinový olej skoro nejde umejt a vyprat? ale máte ho všude. 😉

      • Ricinový olej je prej dobrý na vlasy 🙂
        Jinak to zní naprosto stejně jako od toho Herriota, akorát že tam zkoušeli i foukačku a tuším onen student veteriny to kapku dostal do sebe… možná se mi to už plete, každopádně Herriot ho nakonec vysvobodil tím, že věděl, jak na kterého koně uplatnit různé triky, aby tu meducínu spolknul kůň a neskončila všude okolo.

    • Kocourů i kočiček mi prošlo domem už nepočítaně, ale kromě koťátek, do kterých jsem odčervovací pastu ještě jakž takž ze stříkačky zvládla, mám asi dost vychytralé jedince – takže jakmile mne vidí dělat něco jen trochu podezřelého, mám smůlu. Stříkačkou ani náhodou (o další škábance fakt nestojím), takže odčervovadla se snažím maskovat do kuliček užmoulaných z nějaké voňavé paštičky…. a pak doufat, že ji spapká dřív, než to prášek rozpustí – a jedna potvora kočičí dookázala zblajznout paštičku a tabletka zůstala v misce…. a teď mám smečku pěti, tak je to skutečně souboj Titánů – taky uhlídat, aby každý slupnul jen jednu kuličku, a nesežral i někomu vedle, kdo na ni podezíravě čučí….

  9. Šumaváku – to když strkáte tomu koni 2 m hadičky nosem ( a několikrát), tak ten kůň má nohy zabetonovaný v armovaný železometonový desce, nebo ho necháte pozabíjet vše v okolí do 50 m od místa exekuce? Ne, vážně, jak ho udržíte? ( Odpověď, že ” blbě” prosím neberu). Díky.
    Jinak jsem jako dítě četl popis kastrace mladého koně někde na trhu tuším ve Švédsku ( a ve středověku). Koni na horní, tj velmi citlivý pysk dali tenkou koženou smyčku a silou utahovali a omotávali. Kůň byl bolestí paralyzován, sotva stál, třásl se a kastraci vlastně nevnímal. No, naštěstí doba pokročila .
    Ale stejně nevím, zda si to autor nevymyslel, ta představa je dost hroznál.

    • Těžko. Přece jenom už nejsem nejmladší a sil ubývá.
      Ta “fajfka” na nos se stále dává, pokud si ji kůň nepamatuje a nechá si ji nasadit. Doba pokročila jen v tom, že jsou na líci známy další akupunkturní body.
      No a za chvíli na to zase jdeme. 🙁

    • Jirko – to je poněkud nepřesné. Princip “fajfky” není v tom, že by se koni působila bolest, ale ta “fajfka” tlačí na citlivý (opravdu víceméně akupunkturní) bod. Způsobí to vyplavování endorfinů a kůň spíš tak nějak “blaženě ztuhne”.

      Ona se kolem toho namluví spousta nesmyslů, ale faktem je, že velmi zkušení veterináři (z hlavy mně napadá třeba MVDr. Ilja Pták, což je naprostá kapacita v oboru pohybového ústrojí koní) tuto metodu vůbec nezavrhuje, pokud je potřeba koně zklidnit a léčit mu třeba hlubokou tržnou ránu na noze nebo tak něco.
      Ostatně, když si kdysi Arkon natrhnul mezikostní sval, tak byl v počátečních fázích vyšetření taky na fajfce, protože byl poměrně bázlivý a měl tendenci pozabíjet všechny kolem, ale fajfky se nikdy bát nenaučil. I když jí viděl, tak jí víceméně ignoroval.

  10. Tak se tady nic neobjevilo …
    A já mám tak strašně důležitou zprávu. Vážené dámy a pánové. Žádný Brexit, terorismus, Krym, Golanské výšiny. Nic už není důležité. Poslouchal jsem totiž dnes dopoledne ČRo Plus. Nejdůležitější je, zda bude nebo nebude v Praze 6 postaven pomník Marii Terezii. A uznejte, už jenom ten nápad je bomba. 😉

  11. To jsou věci, to jsou věci …
    Tak kníže se probral a prohlasil:
    “Jedna z nesčetných českých holek, kterým namluvili, že kurvením budou bez práce bohaté. …”
    A že zrovna od něho, s tou jeho pornoděvkou, co jí koupil šaty na ples, ale zapomněl na kabát, to sedi! 🙂
    Parl. listy.

  12. Jinak tedy jen tak na okraj, komentáře čekají na schválení pořád. Ale nevadí, uvidíme až bude vše up-to-date. 🙂

Napsat komentář: Foundryman Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *