Když jsou ty dušičky…

MaYda

Mám ráda Dušičky.  A ráda se procházím po hřbitovech.

Dušičky byly u nás, na vesnici poměrně daleko od Prahy, obdobím společenského života – obvykle přijel strýc s rodinou a navštěvovali nás různí příbuzní, kteří přijížděli na hroby.  Takže jsme se mohli těšit na alotria s bratranci a dobroty, servírované návštěvám, novinky, co se v rodině děje, výpravu na hřbitov, osvětlený svíčkami a pochopitelně i strašidelnou atmosféru té roční doby.

O Halloweenu a jeho tradicích jsme neměli ani potuchy, ale když jsme našli nějakou tu řepu, která spadla z valníku, tak jsme ji samozřejmě vydlabali, vyřezali na ni obličej, uvnitř rozsvítili svíčku a položili ji u cesty, aby se kolemjdoucí lekli. Vyšším levelem této zábavy bylo vystrčení svítící řepy sousedům do okna a potom rychlý útěk i s řepou.

Moje babička k tomu měla  zásobu vtipných historek, kterak podobné a ještě větší rošťárny tropili za mlada různí velevážení občané a opory vesnické komunity, v níž jsme vyrůstali.

Navíc to byla předzvěst Mikuláše, adventu a vánoc.

Později  jsem se zabydlela v Praze kousek od hřbitova, kdy jsou pochováni moji prarodiče.  Když se narodil synek, byl hřbitov ideálním místem pro vycházku s kočárkem. Klid, ticho, žádný dopravní ruch.  A náhrobky se zajímavými nápisy, které člověka sváděly k úvahám, kdo asi byli ti, kdo jsou pod nimi pohřbení a jaké spletité historie se skrývají za údaji tak prostými jako datum narození a úmrtí.  Když děti odrostly kočárku, patřil samozřejmě k naším podzimním prázdninám výjezd na chalupu na chvojí a rodinná sešlost, výroba věnců,  vycházka a zapálení svící jak na tamním hrobě, tak na tom pražském.  A potom doma horký čaj, nějaká ta dobrá buchta a vzpomínky na ty, kterým jsme tu svíci zapalovali. 

Když jsem se pár dní před Dušičkami ocitla v malém lázeňském městě a objevila starý hřbitov,  tak jsem ho samozřejmě nemohla vynechat. Konec konců, každý hřbitov je součástí historie města nebo vesnice.

U vstupu na informační tabuli byl seznam významných rodáků na hřbitově pohřbených a u každého napsáno,  kdo byli,  čím byli významní a co městu přinesli.

Někdo, kdo je zvyklý na „osobnosti“, předkládané medii v dnešní době, by patrně byl poněkud překvapen. Nebo by mohl usoudit, že to městečko se žádnými skutečně významnými osobnostmi nemůže pochlubit. Žádný umělec, žádná celebrita, žádný ministr či státník, ale „učitel a kronikář“, „stavitel a podnikatel“, „učitel a historik města“, „truhlářský mistr a legionář“,  taky  „obuvník a mecenáš města“ nebo rodina kamnářů a mlynář, který se vedle mletí věnoval i hudbě, přičinil se o založení místního orchestru, skládal písně a byl popraven nacisty.

Zástupci obyčejných profesí a řemesel a vesměs se kromě svého povolání věnovali vedení Sokola, práci v různých spolcích, regionální historii či vedení kroniky. Pán, skromně označený jako „lesník a turista“ zasvětil okolním lesům a péči o ně celý svůj život a zasloužil se o vybudování turistických stezek v okolí města.

Ti lidí neměli touhu pohnout historií nebo strhnut davy. Nebyli tím, čemu se dnes říká  „velké osobnosti“, neměli potřebu ani důvod se jimi stát. Taky nevolali po takových osobnostech, nepotřebovali je k tomu, aby dělali to, co dělali, nečekali, že přijde nějaký spasitel, tatíček, který všechno vyřeší mávnutím proutku. Nebyli nijak známí mimo svoje městečku, svou obec. Nekonali žádné velké činy, jen maličkosti, které bylo třeba dělat. Z hlediska dnešních „osobností“ to zajisté byli lidičkové poněkud provinční, v novinách se o nich nepsalo, sociální sítě tehdy nebyly.

Nejspíš neplánovali, že změní svět k lepšímu, ale tím, jak žili, ho změnili aspoň malý kousek a to je víc, než dokázali všichni ti mudrlanti, filosofující o špatnosti světa a moralisti, kázající o úpadku lidstva a společnosti.

O hřbitov dnes pečuje Spolek přátel regionu, který se postaral za pomoci dobrovolníků i o restaurování poškozených hrobů. O nějaké podpoře z evropské unie nic.  Asi není potřeba. Spolek přátel nejspíš neplánuje nějaké velkorysé projekty, dělá drobné věci, které jsou taky potřeba a na které stačí vlastní ruce, síly a prostředky.

Významné osobnosti na místním hřbitově nežily nadarmo a zůstal tu po nich kus dobře odvedené práce.  O kom z těch, kdo se dnes považují za elitu a poučují ostatní, jak mají žít, to další generace řekne?

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Šumavák. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

1 257 komentářů u „Když jsou ty dušičky…

        • Třeba “digitální” koncáky. Pulsně šířková modulace, vzorkování 0,2 -0,3 MHz. Malinké, 2×200 W je ve velikosti o malinko větší než krabička cigaret, při plném výkonu teplé ani ne jako ruka.
          Nemělo by to vzorkování být slyšet, ale je. Divný, drsný zvuk, takový “pískový”. Na ozvučení stadionu nebo demonstrace Milionu chvilek určitě výborné, ale hudba se na tom poslouchat fakt nedá.
          A nárok na napájení je veliký – musel jsem si půjčit akumulátor, laboratorní zdroj mi to neutáhl. Cena: 0,65 Kč/Watt
          Ale co si člověk neohmatá, neolízne…

  1. 2 Pavel Kořenský ad 20:39 – tak v tomhle mám štěstí… Mám kamarádku, která se věnuje drogerii a kosmetice a umí poradit… A přes ní nakupuju jako dárky takový ty různý vyživovací krémy a čistící roztoky na pleť – a zatím jsem neudělal chybu. A to té dotyčné stačí jen popsat, jak objekt vypadá a zhruba věk… A kolik chci do toho vrazit. Úžasná ženská – má takový ten vnitřní odhad…

  2. 2 krista ad 545 – vzhledem k tomu, že funguje rohlík a košík, jsem i vzhledem ke svému zdravotnímu stavu v normálním krámě už jeden a půl roku nebyl… Pajdat o berlích a postrkovat košík břichem či buchvíjak mě nijak neláká… Kurýr přijede a za vlídné slovo mi to složí až v předsíni. Tak mu k tomu vlídnému slovu přidám pětku a je oboustranná spokojenost…

  3. No a co se nějakýho Ježíška týče, kdo mě zná, ví, že bych nejradši vánoce zrušil… Takže příbuzným nasrat (oni na mě taky serou) a s přítelkyní si navzájem koupíme dálniční známku a je vyřešeno… A jinak trocha dobrého jídla, trochu dobrého vína k tomu a hlavně klid a pohoda.
    No a to bude letos to nejobtížnější. Pravidelně jsme se setkávali v té spřátelené vinotéce, každej přinesl nějakou dobrůtku, k tomu sqělý víno a hlavně jsme si zazpívali… Vánoce se spláchly písní o smrduté purpuře a pak už se zpívalo všechno možné. Tak nevím, jestli nám to ty zkurvenci letos dovolej. Nejhorší je, že všade je spousta bonzáků, opravdu jak za Heydrichiády…

Napsat komentář: AeroKarel Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *