Komentáře?

Psal mi Aerokarel, že mu na webu zmizely komentáře a to i starší. Já je ovšem vidím. Zatím?
Tak nevím zda všechny, nebo jen některé a hlavně se chci zeptat, jestli to máte někdo také tak.

Že na FB mizí nejen komentáře, ale i mlíkař a Kocour už se bohužel stává zvykem. Cenzura jak vyšitá, asi z Jihoafrické republiky či z Berlína na upozornění českých udavačů. Prý “elfů“.

Tak se mrkněte i zpět, do minulých příspěvků, protože to bych tu nerad měl
!!!

PS.
Sem tam může nějaký příspěvek spadnout do spamu a při jeho čištění (mám jich tak 20 denně) něco přehlédnu a smáznu.Ale to se neuveřejní vůbec.

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Šumavák. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

457 komentářů u „Komentáře?

  1. Dobré ráno,

    Den Velkého Kvílení nadešel. Dostala jsem sms, že nemám zapomenout na 21. srpen 1968, protože svoboda není samozřejmost. Bylo to do nějakýho operátora s odkazem na stránky a že se mám připojit tím, no ..hastackem?

    Tůdle. Já tu dobu pamatuju, byť jako dítě na hranici puberty, ale pamatuju. A ty roky po tom taky. Mně nemusí nějakej smrad, kterej měl byl v tu dobu nejspíš ještě dávno na houbách a prd o tom ví, poučovat o tom, že svoboda není samozřejmost.

    Takhle se, schumi, projevuje nedostatek pokory v praxi. Člověk, obdařený pokorou by takovou debilitu nevymyslel.

  2. Ve 4 ráno hluk z ulice, asi už ranní tramvaje. Pak telefon, zvedla ho babička a z postele mě vytáhl její pláč . Volal otec z noční na dráze : přes hranice se již od desáté večer z Polska valej tanky.
    Došlo nám , ze to nejsou tramvaje. Šel jsem na Kulaťák: od letiště se valily bulharské obrněnce a opačně létaly diplomatické volhy.
    Tak dneska už asi mi brigáda na Ruzyni končí….nicméně potkávám kolegu a zastavil nám grátis taxik.
    Po cestě je několik rozvalcovanych aut a na odbočce ke staré Ruzyni , kde nás taxi vyklopilo nás sledují přes miridla zakopaní vojáci u kulometu, ale nebrání nám okolo nich jít k bráně k hangarům. Tam nám opravdu brigáda končí a opět pod “ochranou” bulharského kulometcika se vracíme do centra…..
    Nebyl to příjemný pocit a pamatuji si ho dodnes.
    Pak to zatčení na Václavaku a následné vytažení ze zajetí esenbakama (nikdy jsem je neměl raději ) už takový dojem nezanechalo…

  3. 2 Honza ze Žižkova (21.8.2019 | 10.45) – klídek, páteční záškoláci si to nepřečtou… Čtení opravdu nepatří k jejich silným stránkám…

  4. Má dominantní vzpomínka – dopoledne pohled z okna a přes celou ulici nápis vápnem:
    ” Šalgoviči Šalgoviči seřežem ti prdel biči! “

  5. Vlastně ne, to byl 1968.
    Z roku 1969 si nevzpomínám na nic co by stálo za zaznamenání.
    Ty kurvy to už dávno držely pevně v ruce …

  6. Já v 69 jsem si vzal volno z práce a od rána jsem sledoval cvrkot na komunikačních frekvencích VB (tehdy ještě neexistovalo kodování a bylo všemu rozumět). Pamatuju si hádku s velitelem armádní tankové jednotky, který se chtěl cpát dolů do Prahy a ten policejní velitel mu to zakazoval, že by prý byl ještě větší masakr.

  7. V 69 jsme byli na dovolené v jugoslavii. Vraceli jsme se pár dní potom. Ve frontě na odbavení kolovaly řeči, co se děje v Praze, ale nikdo nic určitého nevěděl. Nejvíc si pamatuju starší paní, která se vracela s vnučkou a povídala, že to tak zařídili mladý určitě proto, aby nelítala v kritické datum venku a do něčeho se nezapletla.

    A v 68 jsme se vrátili 20. srpna z NDR.

    O2 si může políbit, já ten 68 pamatuju i bez jejich trapnejch připomínacích smsek….
    Kdyby se ty debilové radši starali, aby poskytovali kvalitní a levný služby.

  8. Pro furu z nas, starsich a pokrocilych, byla okupace bratry nejblizsimi sokem, ktery mnohemu zmenil zivot naruby. Je nekdy i ted, po tolika letech tezke slyset ci videt, ze ten den je nekterymi bran jen jako trochu jiny, nez ty ostatni. Maler je, ze tech padesat a cosi let pridalo na veku i tem, kteri byli tehdy decka nebo jeste vubec nebyli.
    Ti z nas, kteri rostli a dospivali v padesatych meli a mnohdy jeste maji dost rozlisny pohled na ledacos, vcetne udalosti dnesnich dnu. Nemusi to to byt pohled nejspravnejsi. Pri ohlednuti k jednadvacatemu srpnu 1968 jsme vsak zpravidla zajedno.

  9. Pár fotek ze srpna 69 jsem dal na FB. Panu domácímu jsem je poslal příliš pozdě, takže aspoň tak : https://www.facebook.com/dusan.neumann.5

    Nebýt těch několika zachovalých fotografií a nálezu z oddělení popálenin, težko bych se na ten den – 21.8.1969 – rozpomínal. Zůstala jen těžká pachuť zklamání z marností demonstrací rozháněných československým bezpečnostními orgány, ozbrojenci dělnických milicí, kteří v Brně zavraždili dva demonstranty a pasivity už podstatné části národa. Nakonec jsem měl štěstí, slzný granát, který jsem “vracel” oštítovaným policajtům mi vybuchl až po odhození a popálil mi nohu. Zachránil mne tehdy můj pozdější šéf Automotorevue, Standa Cáhel který mne odvezl do Legerky na popáleniny a odtamtud, když kliniku začali prolézat estébáci, mne odvezl k babičce do Rudné, kde jsem zůstal než mi puchýře velikosti mýdlových bublin praskly nebo splaskly. Prožíval jsem demonstrace i zásahy v centru na Václavském náměstí odkud jsme byli vytlačeni na Příkopy, kde jsem příliš pozdě chytil a odhodil ten slzný granát. Nemám, co bych dodal. Ten pocit zrady a morální devastace normalizacfe nikdy nevymizel.

  10. Malaparteho Kůži jsem četl až po vojně – nějak jsem na ni předtím nenarazil. Ale zato to byla knížka, kterou jsme uprostřed zavřel a dokázal ji otevřít až za pár dnů.
    Já totiž viděl kluky, kteří s vysílačkou hlásili počty sovětských tanků, které se valily údolím mezi Tatrami. (Že to bylo zbytečné je jiná věc.)
    Ale ti dva kluci, záklaďáci-střážáci, opustili bez rozkazu své pozorovací stanoviště a utíkali do kasáren. Stanice, tuším R1, se jim kymácela na zádech, byli úplně bílí v obličeji a občas se pokoušeli blinkat, ale už neměli co.
    Viděli totiž, jak mezi tanky chtěl přeběhnout na druhou stranu silnice asi desetiletý kluk s kolem. Nestihl to.
    Další den jsem ten pouhý “stín kluka” i jeho kola viděl zalisovaný do drobných dlažebních kostek, kterými byla tehdy vydlážděna silnice z Liptovského Mikuláše do Popradu. Částečně milosrdně zakrytý prachem z rozdrcených žulových kostek.
    Od té doby jsem Kůži četl jen jednou a totéž. Přes tu scénu se nemůžu dostat.
    Malaperte byl dobrý spisovatel!

    Kdyby mi někdo řekl, že nemám zapomenou na rok 68 tak mu asi jednu vrazím.
    Já ku*va nezapomínám!

  11. Ze uz tady koleduju. Byla to tragedie. Pro me, osobne, bylo daleko vetsi tragedii to, co se s “nasima” lidma stalo behem pristich dvou let. Nemluvim o tech Dubcecich a “dubcekovcich.” To byli bolsevici, kteri jen vsadili na spatnou kartu. Mnohy z nich predtim maval srpem a kladivem a kadroval nase rodice a pozdeji i me. Ze ti si davali pres hubu jeden druhemu, bylo pro nas, bigose, prima podivanou. Co se ale stalo s “normalnimi” lidmi? Nebyli to jen ucitele, mezi kterymi jsem, jako sam ucitel zil. Slysel jsem od kamaradu ze vsech moznych zamestnani, ze i lide, kteri se pred okupaci ukazovali jako prima se nejen posrali, ale pilne podepisovali smlouvy o bratrstvi, v teplakach behali se stafetami pratelstvi a mnoheho z nich se zacali kolegove bat. Nevim, ktery z mych kolegu poukazal u mistnich organu na skutecnost, ze P.M. ma svymi politickymi nazory neblahy vliv na sve zaky. Kdyz jsem rozdal detem vysvedceni 29. cervna 1970, oznamila mne inspektorka, ze uz jsem ve skole nezadouci.

    Hranice do Rakouska jsem prekrocil 21. srpna 1970.

    A uz drzim hubu a omlouvam se za rok po roce opakovanou pisnicku.

  12. Mně bylo tenkrát dvanáct. Takže to, co bylo před tím a kdo byl kdy jakej soudruh, tohle srovnání jsme neměla.
    A žili jsme na venkově, kde jsme byli spíš za bukem, jen se kolem nás valily polský tanky. Mámy nás většinou zavřely doma, zamykat moc nemusely, my jsme zalezli radši sami, když jsme slyšeli, že už jedou.

    Ale byl to takovej první náraz na svět dospělých v momentě, kdy ho člověk začínal brát na vědomí.

    Mám k tomu rozpuruplný pocit. Zrada? Jistě. Ale na ty naděje s tím spojované nevěřím. Myslím, že Dubček by se udržel za cenu takových kompromisů, že by nějaká forma normalizace vypukla i kdyby tanky nepřijely. Byli to všechno bolševici, na zrušení vedoucí úlohy strany nikdo ani nepomyslil a že bychom se odtrhli od východního bloku, to nepřicházelo v úvahu.

  13. Zpátečníku
    tak jsem toho Bunina lousknul (Господин из Сан-Франциско)
    Neznal jsem.
    Ruština mi nevadila, nicméně není to imho čtení na tak hezké léto, jako je nyní.
    Děsivě bezútěšná atmosféra, marnost …
    Anebo to alespoň na mě tak působilo …

  14. >> Dušan Neumann
    Tak jsem se podíval na Tvůj facebook – a mé srdce se potěšilo. Máš mezi přáteli totiž syna mého dlouholetého kolegy, společníka a troufám si říci i přítele.

  15. Děsivě bezútěšná atmosféra, marnost … — Nojo, tak to mi nezbývá než se omluvit, skimici. (I když ze slov příkrý odsudek jste holt asi mohl cosi podobného čekat…) Ještě tak jediný hřejivý moment je tam ta Panna Maria (tvořící pandán k císaři Tiberiovi).

    Včera jsem si to přečetl tady: https://archive.org/details/gentlemanfromsan00bunirich ; udělala na mě dojem ta obálka z Hogarth Pressu, sazba, a překlad od D. H. Lawrence. Další tři povídky možná také stojí za čtení, zatím však nebyl čas.

    Bohužel mám dnes knížek tolik, že je to stejné, jako kdybych neměl žádnou. Ale ve sbírce Pohár života je prosím někde uprostřed povídka, která by se k tomuto pomalu již končícímu létu hodila lépe. (Mé francouzské kamarádce, která možná zná ruskou literaturu méně než českou, se líbila i převyprávěná mojí příšernou angličtinou.) Jenže jak jen se jmenovala, abych ji mohl dohledat…? Mužik se na jaře začne cítit jaksi nesvůj, a, aniž by trpěl nějakou nemocí, na podzim umírá, jak příroda postupně uléhá… (Nijak ponuré, abyste si snad nemyslel; spíše naopak.)

  16. Zpátečníku
    aby nedošlo k nepochopení – mně se ta povídka skutečně moc líbí. Musím to vzít do ruky ještě jednou v příhodnější sychravější dobu. Hned jsem si to dal do záložek.
    A ta ruština k tomu dokonale sedí. Nebudu ani zkoušet anglický překlad, který jste vystavil a ani nebudu hledat český. Možná by mi to zkazilo první dojem.

    Ona povídka – až si vzpomenete, dejte vědět prosím!

  17. 2 Simon.klein (21.8.2019 | 17.15) – chvályhodné… ale neměla by ustrnout na půl cesty a zvážit sebevraždu. Tím by pak prospěla lidstvu ještě mnohem více!

  18. Poslední Trumpova tisková konference : Rusko je třeba znovu začlenit do G8. Je třeba s putinem mluvit přímo a nejen telefonem. Putin “přechcal” Obamu na Krymu, v Syrii všude, a Obama nevěděl nic lepšího než vyloučit Rusko ze světového fóra…. to zase bude nablito v pokrokových alejích.

  19. Listuju pozpatku. To, co nekde vystrachal skimc, je az neuveritelne krasne:

    Stanu se menším a ještě menším,
    až budu nejmenším na celém světě.
    Po ránu, na louce, v létě
    po kvítku vztáhnu se nejmenším.
    Zašeptám, až se obejmu s ním:
    „Chlapečku bosý,
    nebe dlaň o tebe opřelo si
    kapičkou rosy,
    aby nespadlo.“

    Gigant!

    Jazyk je nejbajecnejsi hudebni nastroj.

    Ted, s dovolenim, zase Hemingway. Jak jen mohl ten pokore nejvzdalenejsi chlap prave pokore postavit tak prenadherny pomnik ve svem Starec a more?

    “Starec mel ruce zjizvene hlubokymi zarezy od toho, jak se lopotil s tezkymi rybami na snurach. Zadna z tech ryh nebyla vsak cerstva. Byly tak stare jako vymoly v bezrybe pousti.Plachta jeho lodi byla zaplatovana pytli od mouky a svinuta vyhlizela, jako vlajka trvale porazky.”

Napsat komentář: Starý kocour Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *