MaYda

Mám ráda Dušičky.  A ráda se procházím po hřbitovech.

Dušičky byly u nás, na vesnici poměrně daleko od Prahy, obdobím společenského života – obvykle přijel strýc s rodinou a navštěvovali nás různí příbuzní, kteří přijížděli na hroby.  Takže jsme se mohli těšit na alotria s bratranci a dobroty, servírované návštěvám, novinky, co se v rodině děje, výpravu na hřbitov, osvětlený svíčkami a pochopitelně i strašidelnou atmosféru té roční doby.

O Halloweenu a jeho tradicích jsme neměli ani potuchy, ale když jsme našli nějakou tu řepu, která spadla z valníku, tak jsme ji samozřejmě vydlabali, vyřezali na ni obličej, uvnitř rozsvítili svíčku a položili ji u cesty, aby se kolemjdoucí lekli. Vyšším levelem této zábavy bylo vystrčení svítící řepy sousedům do okna a potom rychlý útěk i s řepou.

Moje babička k tomu měla  zásobu vtipných historek, kterak podobné a ještě větší rošťárny tropili za mlada různí velevážení občané a opory vesnické komunity, v níž jsme vyrůstali.

Navíc to byla předzvěst Mikuláše, adventu a vánoc.

Později  jsem se zabydlela v Praze kousek od hřbitova, kdy jsou pochováni moji prarodiče.  Když se narodil synek, byl hřbitov ideálním místem pro vycházku s kočárkem. Klid, ticho, žádný dopravní ruch.  A náhrobky se zajímavými nápisy, které člověka sváděly k úvahám, kdo asi byli ti, kdo jsou pod nimi pohřbení a jaké spletité historie se skrývají za údaji tak prostými jako datum narození a úmrtí.  Když děti odrostly kočárku, patřil samozřejmě k naším podzimním prázdninám výjezd na chalupu na chvojí a rodinná sešlost, výroba věnců,  vycházka a zapálení svící jak na tamním hrobě, tak na tom pražském.  A potom doma horký čaj, nějaká ta dobrá buchta a vzpomínky na ty, kterým jsme tu svíci zapalovali. 

Když jsem se pár dní před Dušičkami ocitla v malém lázeňském městě a objevila starý hřbitov,  tak jsem ho samozřejmě nemohla vynechat. Konec konců, každý hřbitov je součástí historie města nebo vesnice.

U vstupu na informační tabuli byl seznam významných rodáků na hřbitově pohřbených a u každého napsáno,  kdo byli,  čím byli významní a co městu přinesli.

Někdo, kdo je zvyklý na „osobnosti“, předkládané medii v dnešní době, by patrně byl poněkud překvapen. Nebo by mohl usoudit, že to městečko se žádnými skutečně významnými osobnostmi nemůže pochlubit. Žádný umělec, žádná celebrita, žádný ministr či státník, ale „učitel a kronikář“, „stavitel a podnikatel“, „učitel a historik města“, „truhlářský mistr a legionář“,  taky  „obuvník a mecenáš města“ nebo rodina kamnářů a mlynář, který se vedle mletí věnoval i hudbě, přičinil se o založení místního orchestru, skládal písně a byl popraven nacisty.

Zástupci obyčejných profesí a řemesel a vesměs se kromě svého povolání věnovali vedení Sokola, práci v různých spolcích, regionální historii či vedení kroniky. Pán, skromně označený jako „lesník a turista“ zasvětil okolním lesům a péči o ně celý svůj život a zasloužil se o vybudování turistických stezek v okolí města.

Ti lidí neměli touhu pohnout historií nebo strhnut davy. Nebyli tím, čemu se dnes říká  „velké osobnosti“, neměli potřebu ani důvod se jimi stát. Taky nevolali po takových osobnostech, nepotřebovali je k tomu, aby dělali to, co dělali, nečekali, že přijde nějaký spasitel, tatíček, který všechno vyřeší mávnutím proutku. Nebyli nijak známí mimo svoje městečku, svou obec. Nekonali žádné velké činy, jen maličkosti, které bylo třeba dělat. Z hlediska dnešních „osobností“ to zajisté byli lidičkové poněkud provinční, v novinách se o nich nepsalo, sociální sítě tehdy nebyly.

Nejspíš neplánovali, že změní svět k lepšímu, ale tím, jak žili, ho změnili aspoň malý kousek a to je víc, než dokázali všichni ti mudrlanti, filosofující o špatnosti světa a moralisti, kázající o úpadku lidstva a společnosti.

O hřbitov dnes pečuje Spolek přátel regionu, který se postaral za pomoci dobrovolníků i o restaurování poškozených hrobů. O nějaké podpoře z evropské unie nic.  Asi není potřeba. Spolek přátel nejspíš neplánuje nějaké velkorysé projekty, dělá drobné věci, které jsou taky potřeba a na které stačí vlastní ruce, síly a prostředky.

Významné osobnosti na místním hřbitově nežily nadarmo a zůstal tu po nich kus dobře odvedené práce.  O kom z těch, kdo se dnes považují za elitu a poučují ostatní, jak mají žít, to další generace řekne?

PeS

O tom našem covidu…

Současná situace mi připomíná stařičký vtip: Otevřu noviny – covid. Otevřu televizi – covid. Otevřu rádio – covid. Bojím se otevřít konzervu…V současné době mediální hysterie mi kamarád připomněl vyhodnocování statistických testů v medicíně, tedy použití Bayesovy věty. Ta operuje s pojmy jako:

senzitivita – pravděpodobnost, s jakou je pozitivní případ vyhodnocen jako pozitivní, specificita – pravděpodobnost s jakou je negativní případ vyhodnocen jako negativní aprevalence – pravděpodobnost reálného výskytu jevu ve zkoumaném vzorku.

Od svých medicínských přátel a z internetu jsem se dozvěděl, že používaný test má chybovost cca 10%. (Zdroj nemám, kamarád lékař odhadoval 10-20%, tak řekněme 10%). Symetricky. Takže senzitivita je 0,9; specificita také 0,9 a současná prevalence je odhadována na 5-10%, řekněme 5%, tedy 0,05.Pravděpodobnost, že testovaný je pozitivní, se rovná prevalenci, tedy P(P) = 0,05

Pravděpodobnost, že testovaný je negativní, je doplněk do jedné, tedy P(N) = 0,95 Pravděpodobnost pozitivního výsledku testu u pozitivního jedince je dána senzitivitou, tedy P(+/P) = 0,9

Pravděpodobnost pozitivního výsledku testu u negativního jedince je dána doplňkem ke specificitě, tedy P(+/N) = 0,1

Celková pravděpodobnost pozitivního výsledku testu P(+) je součet pozitivní pravděpodobnosti pozitivního jedince, tedy P(P) x P(+/P) = 0,05*0,9 = 0,045, a pozitivní pravděpodobnosti negativního jedince, tedy P(N) x P(+/N) = 0,95*0,1 = 0,095, tedy P(+) = 0,14.

Bayesova věta nám pak říká, s jakou pravděpodobností je pozitivně testovaný jedinec skutečně pozitivní:

P(P/+) = [(P+/P) . P(P) ] : P(+) = (0,9 . 0,5) : 0,14 = 0,3214

tedy zhruba 32%. No a doplněk do jedné je pravděpodobnost falešně pozitivního výsledku, tedy P(N/+) = 0,6786 tedy zhruba 68%.

Takže při pětiprocentní prevalenci jsou cca 2/3 pozitivně testovaných ve skutečnosti negativních.

Hezké, že? Takže když čteme děsivá čísla o denním nárůstu nakažených, tak nakažených je z nich 1/3 a 2/3 jsou falešně pozitivní – to jsou ti, co jim nic není, bez příznaků, leč musej do karantény. Že aby byl pořádek.

Pokud připustíme změnu prevalence od 3% do 20%, dostaneme následující tabulku:

Z čehož plyne, že až při 10% prevalenci je polovina pozitivně testovaných skutečně pozitivní.

No a jaká je realita? K dnešnímu dni (12. 10. 2020) otestováno celkem 1.592.652 jedinců (řada z nich opakovaně), z toho kumulativně 117.110 pozitivních testů. Jaká je skutečná chybovost toho testu? Jaký je faktický denní přírůstek nakažených, nikoli pozitivně testovaných?

Obávám se, že poplašná čísla by pak přestala býti natolik poplašná… A možná by se ukázalo, že neexistuje žádný důvod k vyhlášení nouzového stavu a k další likvidaci ekonomiky.

P.S. 12.10.2020

K tomu 13.10.20 –  https://www.prvnizpravy.cz/zpravy/zpravy/yeadon-vice-jak-polovina-testu-na-covid-19-je-falesne-pozitivnich/ 

To by dle výše uvedeného znamenalo prevalenci nižší, než 10%. Ze stránek Ministerstva zdravotnictví (https://onemocneni-aktualne.mzcr.cz/covid-19 ) mi zhruba vychází, že prevalence je pod 7%, takže ten odhad 5% může být docela realistický.

PeS. 13.10.2020
————————————————-

Pozn: Tento editor se s PeSovými zlomkovými vzorečky nekamarádí, takže jsem tu Bayesovu větu musel přepsat do řádkové formy. Závorek se nebojte, na množství nehleďte!
Co kdyby to četl i nějaký současný školní absolvent… 😉 😀

Pavel Hasenkopf

Co by, se stalo, kdyby Havel nebyl bl…nepolíbenej

(pozor, extrémně dlouhý, zásadní text bez obrázků – a přečtěte si i perfektní rozbor plus vzpomínky od Jury Pospíšila.)

Za první republiky jsme si tady zavedli poměrný volební systém. Ten umožnil komunistům dostat se do parlamentu, bez něho by jako parlamentní strana nikdy neexistovali. Když pak po válce převzali moc, zavedli většinový volební systém – to byla formalita, volila se jednotná kandidátka, ale většinový systém tím získal punc něčeho komunistického, čeho bylo třeba se po 1989 zbavit. S tím byla spojena představa, že parlament má být sociologickým vzorkem populace a že žádné velké politické střety se už konat nebudou, protože budeme všichni proti komunistům, vláda i opozice, a ti budou mít svých 10%. Jinak se budeme mít všichni, vláda i opozice, tak nějak rádi a vláda nebude už nikdy nic skutečně důležitého a sporného rozhodovat. (A protože už nikdy nebudeme muset doopravdy válčit, v nejhorším nám spojenci pomůžou, osekali jsme armádu na nepoužitelné minimum – takovou blbost jsme neudělali ani za první republiky, ale to je jiná story.)

Dnes jsme na kordy a hlavní dělící linie už minimálně 10 let nevede mezi pravicí a levicí, ale mezi konzervativními realisty a liberálními idealistickými snílky natěšenými na báječný nový svět (kterého se chtějí dožít). Komunisti jsou téma, které už nikoho nebere, jako strašák a vnitřní nepřítel jsou dál nepoužitelní.

Většinový systém obecně vede k tomu, že na scéně zůstanou jen dvě strany, vládní a opoziční. Jiné jsou bez šance. Není to nijak předepsáno, prostě to tak funguje, samo od sebe.

Není pravda, že většinový systém nějaké názory potlačuje. Jen se tyhle spory nerozhodují ve volbách, ale uvnitř těch dvou stran,  které zákonitě musí být mnohem víc ,,rozkročenější“ při tvorbě svých programů.

Není pravda, že většinový systém zabíjí střed a generuje extremisty a populisty.

Naopak, extremisty generuje poměrný systém – každý, kdo se nově chce dostat do politiky, se tam mnohem snáz dostane tím, že si založí novou stranu, než aby začínal od píky v nějaké již existující; a ta nová strana se pak musí viditelně odlišit od všech těch stran a straniček, co už v politice jsou, aby zaujala. A chcete-li, aby si vás všimli, mějte ty nejdivočejší a nejpraštěnější názory … (secvaklo?).

Strany ve většinovém systému jsou naopak závislé na voličích STŘEDU. Volby ve většinovém systému bývají o fous, a rozhodují je ti voliči, kteří jednou volí labouristy a příště konzervativce – a proto si labouristi ani konzervativci nemohou dopustit extrémní názory, musí být snesitelní pro všechny (není krásnějšího příkladu než loňský Corbynův propadák).

Většinový systém je navíc více  ,,politicky nepolitický“  prosamosprávný,  je přirozený. Vznikl tak, že někdo někde řekl:  ,,tak tedy dobře, mějte si ten svůj parlament, zvolte si v každém okrese jednoho zástupce a nechte mě spát“ – všimněte si, většinový systém se obejde bez politických stran. Teprve když se nějaký ten parlament poprvé sejde a vzniknou v něm frakce a ty vytvoří strany, může vzniknout poměrný systém, protože ten bez politických stran existovat vůbec nemůže – stojí na nich.

II.

A teď, co by se stalo, kdyby Havel v roce 1990 nekývnul na změnu tehdy existujícího většinového systému na systém poměrný  a v roce 1990 jsme volili většinovým systémem:

1) OF by získalo všechny mandáty.

2) KSČ by získalo 0 mandátů a jako strana by prakticky skončila.

3) OF by se následně (do roka) rozštěpilo na havlisty (pravda a láska, ideály, nepolitická politika, bezbřehý liberalismus, lidská práva jako nároky na něco) a klausovce (nohama pevně na zemi, konzervativní politika, lidská práva jako svobody od něčeho) – to odpovídá dělící linii, která tady byla od roku 1990 vždy, stále více se prosazovala a dnes tvoří základní politickou bariéru.

4) Ty dvě klíčové frakce by se změnily v dvě hlavní strany, střídající se u moci a v opozici. Ne, nebyla by to tehdejší ODS, ta byla šita na míru poměrnému systému, ale byla by to (musela by být) mnohem rozkročenější ODS.

P.S.: Země s většinovým systémem se nikdy nezvrhly v diktatury.

P.P.S.: Kdyby se Klaus nejmenoval Václav, ale Boleslav Klaus, bylo by to dokonalé.

Jura Pospíšil

Tak máte štěstí, že jdu kolem. Byl jsem u toho. Ano, o volebním systému se rozhodlo ještě v Laterně Magice, kde se scházelo ze začátku OF. Byla k tomu extra diskuse, kde byli všichni docenti a profesoři, zde již zmínění a navíc i Patočka, autor jediné knihy o volebních systémech v pluralitních demokraciích, která za bolševika vyšla a taky se tak nějak jmenovala.

A všichni tihle a lidé kolem Havla byli pro poměrný systém, pro většinový systém byla většina přítomných, jako já, Standa Deváty a tak, ale utloukli nás titulama a pražskou expetrností. Taky jsme v té době neuměli tak dlouho mluvit, jako oni.

Dost se zanedbává argument „odpovědné vlády“, kdy koaliční vláda, která většinou vznikne na základě poměrného systému, se chová voluntaristicky na základě dohod mezi členy koalice a od druhé poloviny vlády se nechová nijak nebo z hlediska cílů chaoticky, neboť členové koalice začnou myslet na nadcházející volby a začnou se chovat tak, aby oslabili v těchto volbách své partnery. Většinová volba vede většinou ke vzniku jednobarevných vlád, kde vláda musí myslet na to, aby její činnost vyhovovala volíčům, kteří bez ohledu na ideová východiska vládu, která se jim nelíbí, vymění za vládu té druhé strany. Tam je skryta jedna vlastnost, která je hrozbou i jednou z největších předností, a to, že po určitém čase je vyměněna každá vláda za vládu té druhé strany.

Nazvěme ji třeba okoukanost.

Ale ať je to jakkoli, každý většinový systém je daleko více podroben voliči. Od obvodů, kde se musí postavit kandidát takový, aby ho místní zvolili, přes výkon mandátu, kde každý zvolený je pod větší kontrolou a tlakem voličů, kteří ho zvolili a tlak na vládu, která je jednoznačněji odpovědná za cokoli co udělá a nemůže to svést na nutnost dohody s koaličním partnerem nebo na jeho blokování a když není odpovědná voliči, tak volič prostě volí ty druhé.

Takže většinový systém funguje i kdyby byly strany A a B a měly prakticky identické politické cíle. Ani A, ani B nemůže dělat nic moc proti vůli většiny voličů, protože je ta druhá a nakonec bývá i záloha malých C a D.

To se ukázalo například u Brexitu, kde Cameron vypsal referendum v očekávání, že jasně neprojde. A když prošlo, tak padl, leč konzervativcům trvalo ještě dlouho, než se zbavili jeho přivrženců a tak dlouho výsledek voleb sabotovala jeho úřednice, která ho v premierství vystřídala. Té se přes veškerou snahu nepovedlo prohrát volby a tak se Brexit nakonec uskutečnil.

V Britanii nakonec volič v této otázce zvítězil.

V otázce islamizace zatím není jisté, kdo má vlastně většinu. A rozhodující politické síly si zatím pod zvykem a tlakem korektnosti netroufají ověřit si volbou, kdo tu většinu vlastně má.
Jo a ještě jedna věc. Volič je jen jedna tvář demokracie. Druhá je obrovská moc úředníků a jejich sítí, bez kterých většina politiků by vůbec neměla postoj, názor a nápad. Bez zapojených a často zapojujících úředníků (pane starosto, to se dělá obvykle takto) by neexistovala významnější korupce, dotační skupiny, generální koordinátoři, neziskovková sféra atd.

No a třetí druhou tváří jsou manažerská propojení velkých společností, korporací, bank a fondů, kde je to ještě nepřehlednější. Už mnoho lidí si vylámalo zuby na odhalování rozhodovacího vlivu, skutečných majitelů a linií rozhodnutí. Většinou skončili v naprosto neprůhledných kolečkách, skupinách a nezjistili vlastně nic.

Ahoj vespolek!
Je mi to moc líto, ale letošní BFPT 2020 musím zrušit.

• Jednak se nákazová situace horší každým dnem a každým dnem se zpřísňují opatření – a my už jsme jen riziková skupina.
• a za druhé a to je mrzutější – mě porazila a pošlapala klisna se hříbětem ( i to si šláplo!) a proletěl jsem se vrtulníkem.
  Z nemocnice už jsem sice doma ale zatím jsem rád, že jsem rád a mám problém zajistit i nejzákladnější provoz – a to jen díky pomocníkům. Natož cokoliv navíc. 🙁
  Já sice sním už dlouho o tom, že to budu jen metodicky řídit a fyzicky bude pracovat někdo jiný, ale ne takhle. 🙁

Takže se moc omlouvám a budeme hledat nějaký jarní termín. Věřím, že pak bude lépe po všech stránkách.

aneb: Trochu historie

Školy byly (po napoleonských válkách) postaveny pod tuhý dozor spojený s cenzurou a v duchu řady příkazů a pokynů měly opustit cestu, na níž údajně vychovávaly pro absolutistický stát nebezpečné „mudrující floutky“.

Koncentrovaným vyjádřením této změněné školské politiky se stalo v roce 1805 vydání zákoníku obecného školství pod titulem Politické zřízení školské, který upravoval školství prakticky ve všech dědičných zemích tehdejší rakouské monarchie. Do dnešních dnů je Politické zřízení školské, předpis vydaný 11. srpna 1805, svými 478 paragrafy (skoro) nejrozsáhlejším školským předpisem v našich dějinách.

Základní filozofií Politického zřízení školského z roku 1805, která bývá i v posledních letech často citována, byla zásada, že
„EU nepotřebuje lidí učených, nýbrž dobrých poddaných“.
Politické zřízení školské, kterým se naše školství řídilo prakticky až do roku 1848, tak bylo předpisem, který v podstatě umrtvil pozitivní rozvoj škol a vzdělanosti na dobu celé první poloviny 19. století, …

… pak druhé poloviny 20.století a nyní první poloviny 21.století…

My se ještě dopracujeme k výroku:
„Zlatej Kahuda!“

Podzim se blíží a s ním tradiční první říjnový weekend, takže

3. října 2020

po poledni se opět – budeme-li živi a zdrávi – sejdeme, u mě a večer v hotelu Šumava, doufám že v hojném počtu!
Hlašte se kdo a kdy přijede, případně odjede…

Dušan Neumann

            Jsem v Čechách jen několik hodin a sleduji mediální cvrkot zblízka, zejména zprávy o Spojených státech. Ani mne nepřekvapuje, že se všechno točí okolo epidemie COVID 19 a osoby presidenta Trumpa. Ten je většinou představován jako sobecký, zmatený a neschopný grobián a holkař. Argumenty tohoto nemá cenu vyvracet. Řekněme, že na tom něco je a pokud si myslíte, že je hulvát, zkuste se podívat na jeho osobu – a osobnost – prizmatem výsledků jeho administrativy. Nelze ani říci, administrativy Republikánské strany neboť  pokud si vzpomínáte, byl nominován proti vůli stranické věrchušky.

            Trump je především newyorský podnikatel v jednom z nejdrsnějších konkurenčních prostředích, kde to bez ostrých loktů nejde. V jednání, pokud skutečně o něco jde, je drsný někdy až hrubý, arogantní a bombastický. Nenechá si líbit žádný osobní útok jakých sám používá desítky. Rány vrací někdy neúměrně tvrdě. Navíc neuměřeně používá Twiteru, který umožňuje pouze zkratkovité reakce.

            V tom se mohu s americkými hlavními medii a od nich českými medii převzatými názory, shodnout. Jenže Trump je americký president a je třeba se něj dívat z tohoto úhlu. Tak především není politik a vyžaduje od své vlády výkon. Žádné okecávání, ale výsledky. Buď úkol splníš nebo letíš – jako v jeho staré televizní show “Učedník”. Než se rozhodne, problém zkoumá a hodně se ptá i veřejně a na rozdíl od Baracka Obamy nedělá dojem, že všemu rozumí. Jeho otázky se často zdají jednoduché a intelektuálně chudičké, ale výsledkem je čin.

            Nikdo na světě nebyl na pandemii připraven. Trump se ptal odkud přichází a zastavil lety z Číny, za což byl ještě přes měsíc označován liberálními medii za rasistu a xenofoba a teď je kritizovám, že na pandemii reagoval příliš pomalu.  Trvalo to skoro další dva měsíce než Evropská unie a další státy omezily leteckou dopravu.

            Když vypukla v New Yorku nezvládnutá panika a guvernér a starosta New Yorku zoufale žádali o pomoc, zorganioval Trump pomoc nemocničních lodí námořnictva během týdne a výstavbu stanových nemocnic v Central parku a ve výstavním Javits Center během tří dnů. Pokud by se takový úkol svěřil federální a místní byrokracii trvalo by to týdny. Nakonec se ukázalo, že plovoucích nemocnic město nevyužilo. Podobně přesvědčil automobilové výrobce převést výrobu od aut na plicní ventilátory, kterých se nakone vyrobilo tolik, že se exportují do nejvíce postižených zemí.

            Jedné z nejtvrdších kritik je vystavena jeho slíbená politika ochrany amerických hranic. jen některá konservativní media si dovolí publikovat záznamy stejných požadavků vyslovených členy Kongresu a presidenty počínaje Reaganem, Bushem Sr.,  Cintonem, Bushem Jr. i Barackem Obamou. Slova, slova, slova, nic než slova, princi. Pouze Trump uvedl projekt do pohybu a kritici ječí jak Viktorka u splavu a spravedlivě se pohoršují nad Trumpovým požadavkem, že Mexiko za hraniční zeď zaplatí. Pravdou je, že Mexiko Spojeným státům nevystavilo žádný šek. Trumpem reformavaná dohoda NAFTA – (USMC), hospodářsky pro USA velmi nevýhodná znamená, že Mexiko začíná za americké zboží platit daleko více než doposud a podobně Kanada. Už nemůže na americké mlékárenské výrobky uvalovat 285% clo. Takže obě země teď vlastně jinou formou zeď splácejí.

            Kdykoliv o Trumpovi začínám pochybovat, připomenu si proč jsem ho volil a co jsem od něj očekával. Nebylo toho mnoho, ale pro mne to bylo podstatné – jmenovat do Nejvyššího soudu a federálních soudů co nejvíce konzervativních konstitucionalistů – neboť to budou oni kdo bude formovat právní pozadí USA po příštích 20 let. Druhým splněným očekáváním – a to dost rozšířeným – bylo odstoupení od Pařížských dohod a zastavení zelené tyranie. Splněno. Energetická nezávislost a podstatná deregulace federálních vyhlášek – dnes na každou novou připadá 70 zrušených – jsou jen tou pověstnou třešničkou na dortu.

            Jako každý člověk Trump dělá chyby a v neustálém politickém stresu jich dělá víc, než kdyby se mohl vládnutí věnovat v klidu. Co už media nezdůrazňují je, že se chybami učí a svá rozhodnutí podle vývoje mění, za což je ovšem opět kritizován, že nebyl jasnozřivý dost a chyb se dopouštěl, což by se Obamovi určitě nestalo. Trump je workaholik, který se neskrývá v Bílém domě a pro Ameriku pracuje i když hraje golf. Podle protivníků když nabízí naději, řešení, optimismus a naději tak lže. Neštěstí a prohry se veřejnosti prodávají lépe. Chlápek nabízející úsilí, snahu a práci je nebezpečný. Něco podobného zažil i čerstvě jmenovaný ministerský předseda Velké Britanie Winston Churchil. Zatím naštěstí to nejsou bomby padající na Washington, co by rychle přesvědčilo veřejnost, že to Trump myslí doopravdy a že jiné cesty k oživení americké ideové dominance zakotvené v její ústavě není.

a čím se zabývá ?

Přečtěte si pečlivě přiložený odkaz a začněme hledat jiný globus.
„čl.23.:
žádá Komisi a členské státy, aby s ohledem na stávající právní předpisy a postupy zajistily bezpečné a legální cesty pro přistěhovalce, uprchlíky a žadatele o azyl, kteří chtějí vstoupit do EU;“

To si přečtěte CELÉ a přemýšlejte o tom !!
Přijde mi to vůči cikánům, asiatům, Ukrajincům, eskymákům … malounko diskriminační.

https://www.europarl.europa.eu/doceo/document/B-8-2019-0212_CS.html?fbclid=IwAR3BoaRmCgXxvxr4JviP2qYv04K_zO-lRuPEwq09nJGWNVAgBPXlqj13DJM

Traktátek o sršních a jiných potvorách

Už několikrát se v diskuzi objevily zajímavé názory o působení japonské sršně mandarínské. Je to dosti velká potvora, cca o půl až centimetr větší než ta naše obecná. Japonské včely šikmoočky ji dovedou zlikvidovat teplem. Prostě se kolem jedince nakupí a svým způsobem ho tělesným teplem uvaří. Tato sršeň totiž vyšší teplotu (stačí jen o dva stupně nad včelí normál) nesnese. A také nemá ráda mráz. Japonské včely naneštěstí mají nízké výnosy, takže si do země vycházejícího slunce dovezli naši včelu kraňskou. Bohužel naše evropské včely techniku šikmooček(pro snadnější rozlišení) neovládají, takže běžně padne v plen několika sršňům celý úl.

Zcela jinak jsou na tom včely pseudoamerické. Tam samozřejmě také kraluje dovezená evropská kraňka nebo vlaška, ale převládají hlavně na jihu afrikanizované včely. Už se trochu uklidnily, ale stále si zachovávají patřičnou ostrost. Navíc mají vyšší výnosy než evropské, netrpí nemocemi, neznají včelí mor a varroa je jim k smíchu. Totéž se týká i sršňů. Sice jsem neslyšel, že by se do Ameriky dostala mandarinka, ale asi by ji při napadení afrikanizoavných včel nic dobrého nečekalo. Prý mají delší a pevnější žihadla a také větší kusadla. Zase si hoši z US libují, že jim je nikdo nekrade. Když se to s nimi umí, jsou to prý milí tvorečkové. Ale v kraťasech k nim chodit jako ke včelám u nás nedoporučují ani největší drsňáci. Mandarinky a afričanky obývají planetu do určité rovnoběžky. Nemají rády mrazy. Takže Kanada tyto problémy řešit nebude. Kupodivu prý neřeší ani Varrou destruktor. Původně v jednom distriktu zakázali léčení proti tomuto parazitu. Odneslo to mnoho úlů, trvalo to několik let, ale včely si našly cestu. Dnes Varrou téměř nevnímají. Říkají v odborných časopisech!

Zajímavý je způsob šíření mandarinky v Evropě. O tom, že by k nám přijela v kontejneru, silně pochybuji. Za tři neděle by v klidu chcípla. Podle mne ji nějaký dobrák přivezl, aby obohatil francouzskou faunu. Ve Francii se pokojně šířila, protože tento překřížený národ krom keců neudělal proti nim vůbec nic. Teď se dostaly do Německa, kde je hubí na potkání. Včelaři dokonce vyplácí za objevení hnízda mandarinek nějaký obolus. Tvrdí, že se jim to daří.

Naše sršeň je velice neagresívní tvoreček, pokud ji hodně nenaštvete. Její jed je mnohem slabší než jed včely nebo čmeláka (ten je nejsilnější), ale je ho více. Vosa je stejně jedovatá jako sršeň, jede však jako šicí stroj, takže vbodne několika žihadly i více jedu. Sršeň samozřejmě včely loví, ale po jedné. Zabije ji a odnese do hnízda. V hnízdě jich je dost, a když vyrazí na lov, koukám se na ně velice nevraživě, ač je mám vcelku rád a na pohled na ně se mi líbí. Takže ochrana neochrana, v blízkosti mých úlů mají holky smůlu.

Prý se ve Francii (kde jinde, že!?)objevili míšenci mezi evropskou sršní a mandarinkou, kteří nejsou tak agresívní. Nevím. Mnohem horší je malý úlový brouk z Afriky, který k nám leze z Itálie. Žere vosk, larvy i med a snadno se šíří. To, co nechá, hnusně smrdí a nedá se použít.

I my máme naději. Kdysi u nás žila včela tmavá, dosti agresívní. Už ji někteří jedinci k hrůze svazu včelařů začali chovat. Prý se chová jako ta africká a úlového brouka v Itálii dokáže likvidovat. (Nevím, nevím, jak říkával náš bývalý prezident). V italských horách. Vlaška z nížin a tepla to neumí. Co si z toho vybrat, neporadím. Bohužel, včelaři toho hodně nakecají. Když se po Americe šířil strach z křížených afričanek, mailoval jsem si s jedním včelařem s českými kořeny ze Zimbabve. Ten měl padesát či více úlů pravých afrických. Chodil k nim stejně obrněný, jako já ke svým. Když ho oočkovaly, nateklo mu to na tři dny, jako mně u nás (například minulý čtvrtek jsem do soboty neviděl na pravé oko a měl podstatně větší levý biceps). U včel měl i malou kancelář a pochvaloval si, že ho tam nikdo nebuzeruje. Ani černoši, ani sloni.

František I.

Motto 1 – Statistika je přesné počítání s nepřesnými čísly.

Motto 2 – Sire, zprávy z bojiště jsou rozporuplné! Jedni říkají, že jsme byli poraženi na hlavu, druzí říkají, že jsme dostali na prdel!

Mno, vážení, asi tak. Jako experimentální fyzik mám rád jednoduchý, názorný experiment. No a v současné panice jsem chtěl mít trochu svůj vlastní náhled do problému. Virus se šíří. Ano, to je pravda. Ale jak? Jako fyzik rád pracuji s grafy, už staří Číňané tvrdili, že jeden obrázek vydá za tisíc slov. No a tak jsem udělal několik různých obrázků a umístil je sem:

http://svoboda-u3v.storage.anafra.cloud/epidemie

Jak už praví motto 1 – důležitý je zdroj dat. Z několika dostupných zdrojů se mi nejvíce pozdával:

https://sites.google.com/view/covid19-intel/home

a v další práci jsem používal data z tohoto zdroje. Jako všechny databáze, i tato je limitována poskytovateli dat, ale alespoň pracuje se zhruba jednotnou metodikou. Na těch stránkách jsou pro jednotlivé země grafy uvedeny, např. pro ČR zde:

https://sites.google.com/view/covid19-intel/europe/czech-republic

Leč tyto grafy – v lineární ypsilonové škále – jsou dobré tak leda pro novináře, PaH-BŽ, či pro politiky, aby šířili paniku o exponenciálním šíření nákazy. Posuďte sami, na tom úložišti jsem tak zpracoval data pro ČR a EU a označil je -ex- abych „naznačil“ ten exponenciální průběh. Když se na to podíváte, vidíte, jak křivka totálních případů míří směle vzhůru, zatímco ostatní data se mrcasí někde kolem nuly. Opravdu názorné, že?…

No a tak jsem zvolil pro osu y měřítko logaritmické (dekadické logaritmy). V pseudo-logaritmickém grafu se exponenciální průběh zobrazí jako přímka. No a v těch grafech pro totální počty u EU a většiny dalších zemí je vidět, že po počátečním vskutku exponenciálním průběhu dojde k utlumení nárůstu a k většímu či menšímu odklonu od exponenciály. Zatím (pro data do 5.4.2020) se zdá, že nedochází k saturaci.

No a protože novinářům a politikům vyhovuje šíření paniky, srovnal jsem i totální počty pro některé země. Jen abych ověřil, nakolik dotyční lžou. Takže např. porovnání EU a ČR, EU a UK, ČR a Rakousko atd. Jenže takhle to nejde. Nelze srovnávat nesrovnatelné…

Už Archimédes potřeboval pevný bod, aby pohnul zeměkoulí… No a já jsem si zvolil přepočet na milion obyvatel – označeno pm, tedy per million. No a protože totální případy budou jen narůstat, vzal jsem aktivní případy, kdy od celkového počtu registrovaných případů jsem odečetl celkový počet uzdravených a celkový počet zemřelých. Zdůrazňuji registrovaných případů. Jak se liší skutečný počet případů od registrovaného počtu nikdo neví, záleží na počtu testovaných. Bohužel v té statistice chybí údaj o percentuelním poměru testovaných k celkové populaci, takže ten skutečný počet může být mnohem vyšší. Jak moc? Nikdo neví. Odhady jsou klidně i až desetkrát… Vycházím z toho, že mimo povinného testování některých pracovníků se nechá otestovat člověk, který na sobě pozoruje příznaky, nebo měl kontakty v nějaké rizikové oblasti. S výjimkou hypochondrů obvykle člověk, který se cítí zdráv, svěž a čilen, k doktorovi nejde, pokud nemusí.

No a ejhle… Ty grafy najednou začaly o něčem vypovídat… Zvlášť pak ve srovnání některých zemí. Např. srovnání ČR a UK. V ČR od začátku přísná opatření, v UK zpočátku volný průběh. Z grafu (CR-UK-pm-200405.PDF) je vidět, že zatímco celkový počet aktivních případů na milion obyvatel je prakticky stejný, úmrtnost/mil je v UK cca desetkrát vyšší, než v ČR (65 vs 6,45). A počet uzdravených je asi osmkrát nižší. Navíc v UK roste celková úmrtnost od zhruba 30. dne opravdu po exponenciále. Takže by se zdálo, že ta striktní opatření opravdu zabrala – hlavně v prvních dnech.

Na straně druhé – člověk se bojí otevřít olejovky, aby na něj nevybafnul coronavirus, je to prostě všude, v tisku aj v tlači, panikáři vyšilujou, kamarádce poměrně rozsáhlý nádor (naštěstí nezhoubný, jen silně bolestivý) označili za neakutní, protože to musí počkat, protože coronavirus. Ty zprávy z bojiště jsou rozporuplné… Mluvící hlavy zvracejí z podoby. Na coronavirus je najednou odborník každý, kdo má do prdele díru. Jetřebáci se předhánějí v nápadech, mítibyse se neustále skloňuje…

No a tak jsem si z dostupné statistiky vytáhnul data úmrtnosti v ČR. Za první kvartál to v průměru za poslední roky dělá 2770 úmrtí na milión obyvatel. Proti tomu těch dosavadních 6,5 případu na milión obyvatel na coronavirus dělá celé 2,3 promile. 2,3‰! Za prakticky tentýž první kvartál. (přesněji do 5.4.2020).

Závěry si laskavý čtenář učuní jistě sám… Nakolik je nadále nutné tolik buzerovat obyvatele této kotlinky…

Zpracoval PeS, 6.4.2020