Ptakopysk podivný
Je to už pár let, co jsem Austrálii navštívil, vzpomínky se usadily a zkusím pouvažovat o australském vztahu k jídlu. Se specifickým přihlédnutím k Sydney.
Australani – já osobně bych položil tlustou čáru mezi originál britské přistěhovalce a ostatní, pak takovou přerušovanou čáru mezi evropské mimobritské přistěhovalce a ostatní.
Britové mají kolonialismus zažraný velmi hluboko pod kůži – dáma zjevně britského původu do ixtého kolena nadšeně švitořící o barevných Australanech při placení u pumpy vůbec nevnímá, že jí Ind za kasou oslovil, zažertoval a popřál jí hezký den, protože ho ONA neoslovila. Jako by za tou kasou nikdo nestál. Velmi podobný je jejich vztah ke žlutým Asiatům – ano jsme v asijské restauraci, obsluhují nás Asiaté, pronášíme směrem k nim přání, ale vnímáme je jako služebné duchy, kteří mají právo odpovídat na naše otázky, plnit přání hostů, ale jinak ať drží hubu. Dobré je totiž jenom to britské – britské kluby s roastbeefem, stejky, fish and chips, britským pivem, whiskou, britské puby se stejnou nabídkou. Bílý cizinec je dotazován odkud je a je s ním jednáno přátelsky na britský způsob. Abyste mohli pojíst a popít v klubu, musí vás tam přivést člen klubu, který se za vás zaručí, vypláznete pas a majordomus, či vrátný vás zapíše do knihy hostů, dostanete visačku s nápisem Host a můžete blomcat po klubu v prostorách, kde je hostům povoleno pobývat. Naštěstí k těmto prostorám patří i bufet, kde si můžete dát vynikající britský roastbeef z australského býka vykrmeného trávou z prérie, můžete si dát pivo. Whisky a ostatní tvrdé nápoje se podávají v oddělených prostorách, kam nesmí děti. Tamtéž si můžete dát doutníček, nebo cigárko, hodit si partičku pokra, naházet drobáky do automatů a tak podobně. Co se alkoholu týče, můžete si dát pivo, či cokoliv alkoholického, uvnitř hospod, pubů a podobných institucí. Pivo si můžete dát i na předzahrádce na chodníku, která je vždy ohrazena páskou, nebo plůtkem. NEEXISTUJE nechat si natočit pivo do kelímku a kráčet s ním po ulici, nebo nedejbože nést v ruce láhev alkoholu. Ba dokonce nelze nést ani prázdný kelímek od piva s potiskem. Nesmíte ani stát na chodníku vně ohrádky restaurace a držet pivo. V tu ránu od kolemjdoucího policajta, či rangera dostanete flastr, až se vám zkroutí palce u nohou. Zejména na svatého Patrika jsou všichni policajti státní, městští i dobrovolní (obdoba našeho PS-VB) v ulicích a nažhavení.
Teď malinko odbočím. Když cizinec nerozumí, Australan, na rozdíl od obyvatele Albionu, okamžitě přepíná do školní angličtiny a všemožně se snaží, aby mu bylo porozuměno. Což bývá u vnitrozemských Assies trochu problém. Nevím, jestli víte, že běžný Australan šetří slovy tak, že u slova, kde je jasný význam už při vyslovení první slabiky, řekne jenom tu první slabiku a zbytek slova spolkne. Totéž platí i u frází. Mě překvapilo hned v letadle, že letouš nabízející čaj neřekl „You want a cup of tea?“, ba ani „Wanna a cup of tea?“, ale pronesl něco jako „Wanakapaty?“ Podle hrnku v ruce jsem pochopil, co mi chce. Blbý je, když – obrazně řečeno – mluvčí ten hrnek v ruce nedrží. Měl jsem to potěšení slyšet vnitrozemského Australana milujícího lední hokej. Dozvěděl jsem se, že nejlepší hokejisté světa jsou Češi Džega a Phouspa. Ten první je Jágr, ale doteď nevím, jestli ten druhý je Prospal, nebo Pospíšil, nebo někdo úplně jinej. Australské dámy britského původu jsou něco víc a v podstatě neposlouchají, co jim vykládáte. S pokerface dělají, že naslouchají, i když plácáte nesmyslné fráze jednu přes druhou, po chvilce se odpoutají, protože tamhle vidí Mrs. Woschley, se kterou musí nutně okamžitě hovořit. (Velmi realisticky je toto téma zpracováno ve filmu Asterix a Obelix ve službách Jejího Veličenstva, kde Brittonka Miss Macintosh převychovává normanského barbara.) Konec odbočení.
Do restaurace Praha v Sydney s českou nabídkou jídel chodí většinou Češi se svými přáteli nejrůznějšího původu na jídlo a Aussies na pivo. Za mého pobytu tam točili Plzeň a Krušovice. Pak je v Sydney ještě klub „osmašedesátníků“, emigrantů z osmašedesátého, kde se lká nad ztracenou příležitostí a debatuje se o tom, že oni by to byli bývali udělali jinak, kdyby mohli. Nuda, nuda, šeď, šeď…
Evropští mimobritští Australané jsou vesměs velmi příjemní lidé – jsou to selfmademani, kteří přišli v několika vlnách po II. WW a vypracovali se od nuly přese všechny překážky, které jim australská byrokracie neustále házela pod nohy. Baví se s vámi velmi přátelsky, pomáhají vám s komunikací, protože sami vědí, co to obnáší vpadnout do země, kde nerozumíte zblo, pozvou vás domů, nabídnou lahůdky ze své rodné země a jsou nadšeni, když chválíte a chcete recept.
Bílí neevropští Australané – zhusta jihoafričané, Zimbabwané, jsou velmi milí lidé hovořící zhusta nesrozumitelnou angličtinou, ale když se jim omluvíte, že nerozumíte, přepnou do absolutně primitivní angličtiny, které rozumí i negramot jako já a udělají si na vás čas, aby vám všechno vysvětlili a maximálně odpropagovali jejich novou vlast Austrálii. Obvykle konzumují stejky s hranolky a hojně zalévají pivem.
Indové, Pakistánci, Číňané a v poslední době imigrovavší muslimové černí, či snědí, jsou uzavřené skupiny, které se s nikým mimo jejich kulturní okruh nebaví, pokud nemusí. Aboriginové se nebaví nikdy s nikým, ti žijí v jiné dimenzi a civilizací jenom procházejí jako stíny. Jediná styčná plocha je ždímání peněz z turistů a konzumace alkoholu.
Takže když to shrnu – milá a přátelská země (snad kromě britských dam britského původu) holdující primárně fish and chips, steak and chips, roastbeef and chips, coleslaw salad, british breakfast (klobásky, volské oko, slanina, rajčata, topinky – vše grilované), Egg benedict, hamburger, vše notně zalévaných majonézami všech možných druhů a chutí. Cizácké kuchyně moc ne – a že jich tam mají z celého světa! Kuchyně čínské, japonské, indické, pakistánské, mexické, italské, vše je v obchodních centrech i na bulvárech zastoupeno a promícháno. Je zajímavé, že tam nikde nemáte takový ten divný pocit, že vadíte, jako když třeba v Londýně jdete nakoupit k Pakistáncům, nebo když v Brně vlezete do některých asijských restaurací. A ani vás nepřekvapí, že Ind vám udělá a prodá vynikající italskou pizzu, o jaké se může v Praze v originální italské pizzerii jenom zdát.
Sydneyský Fishmarket mi do smrti utkví v paměti množstvím ryb a potvor z moře vytažených, s pultem, kde na stoličce vedle hromady lastur seděl maličký Indonésan s nožem v ruce a s neměnným asijským úsměvem na tváři každý den od rána do večera louskal ústřice a dával je na pult. A hlavně!!! Hlavně s restaurací s čerstvě upravenými rybami a potvorami. Nebylo to úplně levné. I na australskou kapsu to bylo docela drahé. Ale vynikající! Talíř pro dva s grilovanou langustou, hrstí chobotniček, krevetami, ústřicemi osmaženými s vynikající australskou slaninou, mušlemi, kusem ryby a další havětí stál 120 AUD, což tehdy bylo cca tři české tisíce. Tam jsem se přežral grilovaných chobotniček jako zvíře. Byli tam hlavně turisté z celého světa. Domácí to moc nejedí. Jak jsem již výše uvedl – jim stačí fish and chips. Kupují to buď v krámku hotové a snědí si to někde na lavičce s výhledem na oceán, nebo si to koupí domů mražené úplně stejně jako my v supermarketech, šoupnou to na plech do trouby, pak to nasypou na talíř a polijí nejrůznějšími sosy a majonézami.
Specifickým sydneyským prvkem je víkendové grilování. Vyšší vrstvy vlastnící kocábky vyplouvají do zálivů a tráví víkend na vodě. Mezi kocábkami, jachtičkami a jachtami proplouvají prodejci zmrzliny a jiných laskomin. Zbytek populace se povaluje na plážích a griluje. Grilují se sausages, zelenina a steaky, konzumují se zeleninové saláty, vše se hojně polévá omáčkami a užívá se volna. Suroviny, tácky a příbory si každý přináší svoje. Město Sydney se stará o to, že v grilovacích oblastech – okrajích pláží a parků – je funkční gril s čistou plotnou, grilovacím nářadím a plnou plynovou bombou, u grilu jsou stolky s lavicemi, odpadkové koše. Uživatelé se starají o to, aby po použití po nich zůstala grilovací plotna čistá a aby všechny odpadky skončily v koších. V Čechách naprosto nepředstavitelné.
Dalším australským specifikem jsou australské steaky. Z dobytků volně se pasoucích na trávě. Nikde jsem v krámech neviděl pojem „čerstvé“, či „stařené“ hovězí maso. Nikde jsem neviděl, že by prodávali maso z vydojených starých krav. Vždy bylo přirozenou cestou vyzrálé a po zpracování křehoučké jak dort. V restauraci kousek od pláže si za peníz odpovídající české hotovce dáte čtvrtkilový stejk s hranolky a oblohou, řeknete si, co chcete za oblohu, jak má být stejk propečený, vezmete si pivko, bílé víno, nebo vodu, počkáte deset minut, než vám ho připraví a pak už jenom baštíte, až se vám dělají boule za ušima.
V porovnání se standardní „britskou“ australskou kuchyní máme v Čechách daleko větší chuťovou rozmanitost. Švára se tady u nás mohl užrat českých sosidžů – liberečáky, ostravské, etc. etc. Hlavně stánky s grilovanými klobásami na Václaváku ho uhranuly. Neboť ve všech australských sausages jsou rozemleté ovce i s kopyty, rohy, ohradami a stájemi. Takové chuťově fádní. Proto ty majonézy a bárbikjú sósy. Neteře i švára tady jedli s chutí svíčkovou, dušené hovězí na zelenině, řízky, ale tam si myslím, bude hlavní důvod v kuchařském umění mé sestry, které je zcela britské. Raději nebudu zabrušovat do detailů, abych nemusel pracně vybrušovat.
Na závěr mohu konstatovat, že co se surovin týče, je Sydney pro kuchaře zemí zaslíbenou. Stejně tak pro fajnšmekry masožravé, rybožravé, i býložravé. Jediný problém mají milovníci sladkého, protože sladké, to tam skoro nikdo z profíků neumí. Je to buď britské, což jsou sušenky, sušenky a zase sušenky na sterý způsob, nebo arabské, což je šíleně přeslazené, nebo čínské, což je přeslazené a hlavně přezdobené. I když Číňani se našemu pojetí zákusků blíží nejvíc. Co se týče piva, tak seženete v Sydney snad úplně všechny druhy, co ve vesmíru existují. Ve speciálních obchodech velikosti 10 000 metrů čtverečních mají piva počínaje japonským ASAHI, až k ZZ Pils. Od světlých lehkých ležáků Pure Blonde k těžkým stoutům Yetti, které skoro netečou z lahve. Český pivař by v takovém krámě zešílel, protože průzkum bojem by mu zabral měsíce usilovné práce. Podobně vypadají vinotéky, neboť oblast Nového Zélandu a australských hor je vínu zaslíbená. Vína milují Australani sladká a masivně podchlazená. Suchá vína jdou na export. Je tudíž docela problém v obchodě koupit suché víno, ale dá se sehnat. A hlavně novozélandské bývá vynikající kvality za cenu, za kterou tady koupíte cosi, co se sem vozí v nevypláchnutých tankerech od ropy. S moravskými kyselinkami byste v Austrálii neprorazili.
Proběhl jsem tryskem Austrálií od čaje v Boeingu Quantas přes pláže až do vinných obchodů a víc toho na srdci nemám.
