Dušan Neumann

          Před měsícem se rozhodovalo o presidentu, senátorech a poslancích Spojených států. Dodnes země, která před 50 lety poslala člověka na Měsíc, nedokázala spolehlivě spočítat, kdo vlastně vyhrál. Na podobných selháních se rozpadla Říše Římská, Osmanská říše a nakonec i Rakousko-Uhersko. Model rozpadu je trochu jiný, ale ne zcela. Modifikátorem rozpadu jsou media fungující na goebbelsovském modelu propagandy. Pod tlakem absolutní většiny medií jsem pomalu začal akceptovat stav, že Biden skutečně vyhrál, ač s pomocí četných, leč nedokazatelných, podvodů. Trumpovy osamělé tweety začaly najednou působit spíše směšně než oprávněně. Pozornost politicky angažovaných konservativců se přesunula na lednové senátní volby v Georgii, kde se rozhodne o přežití Republikánské většiny v Senátu. A nejen to – rozhodne se o ideologické orientaci budoucích Spojených států, kterou já vidím jako recept k jejich rychlému zmizení vedoucí mocnosti ze světové scény.

          Volební podvody, zejména hlasy nebožtíků, patří k americkému politickému folkloru.  V každých presidentských volbách, které pamatuji, dostal Mickey Mouse více hlasů než Gus Hall (Předseda jedné z KS USA.).  Nikdy to však nebylo rozhodující množství hlasů. Až teď. Ale co je moc, to je moc, jenže se o tom ze zpravodajství hlavních medií neví. Jak televize, tak tisk spolehlivě filtrují spontánní reakce voličů, kterým došlo, že se děje něco nekalého.

          Každý den se přihlašují svědci, kteří pod přísahou vypovídají o volebních podvodech, jichž byli svědky, aniž si to v tom okamžiku uvědomili. Štěstím digitálního věku je horizontální volnost informací, které se přes censurní snahy informačních gigantů šíří. Internetová a dnes už i kabelová televizní stanice Newsmax – snad ji přes nějakou VPN nebo Roku dokážete sledovat i v Čechách (velmi pozdě v noci) – se chopila vesla konservativního – a z mého hlediska objektivního – šíření informací, jež zavedená media ignorují. Během měsíce získala 30 milionů diváků denně.

           Přibývá svědků hlásících  se nejen Newsmax, ale i policii a místním poslancům – vzhledem k internetové ostrakizaci někdy dost statečně, vypovídajících  o volebních podvodech. Těm lze věřit, vypovídají pod přísahou a křivopřísežnictví je v USA tvrdě trestáno (asi 5 let bez možnosti podmínky) Dnes svědčil řidič nákladního auta, který převážel z New Yorku bedny s hlasovacími lístky do Lancasteru v Pennsylvanii. On sám nevolil – neseděl mu ani Trump ani Biden –  a procedury nezná, takže netušil, že je to protizákonné. Pozornost vzbudil až fakt, že když si ráno šel pro návěs s bednami, byl pryč. Ztratilo se asi 140 000 hlasovacích lístků. Protože v New Yorku se díky nařízení tamějšího guvernéra totožnost voliče nemusí povinně ověřovat, jsou lístky vhodným materiálem k manipulaci.

           Druhým svědkem byl poštovní brigádník, kterého donutila šéfová sčítací sekce, aby všechny hlasovací lístky došlé po půlnoci (tedy 4.listopadu) antedatoval. Bylo jich jen několik tisíc, ale pokud takto instruovala jedna vedoucí oddělení, jak to vypadalo jinde? A to nezdůrazňuji, že jde o princip.

          Zatímco politici hovoří o nepravidelnostech (irregularities), Trump si servítek nebere o tweetuje jako umíněné děcko o ukradených volbách. Jaký je v tom rozdíl když má pravdu? Pouze ve stupni eufemie.

          Osobní výpovědi, byť pod přísahou, mohou být zkreslené. Video bezpečnostní kamery už hůře. V Georgii byla jedna sčítací místnost v pronajaté hale mariny. Objednavatelé asi netušili, že hala je vybavena bezpečnostními kamerami.  Někdy po půlnoci vedoucí operace vyhlásili poplach, že prasklo potrubí a narychlo evakuovali všechny pracovníky a pozorovatele. Když byla hala vyklizena a zůstaly v ní jen 4 osoby, začaly zpod přikrytého stolu v koutě tahat bedny s hlasovacími lístky a hbitě je prohánět tabulátory. Bez jakéhokoliv dozoru a ověřování. Bezpečnostní kamery nemají dostatečné rozlišení aby záznam mohl být použit jako soudní důkaz, ale výpověď je jasná.

          Trump v jednom z posledním tweetů argumentoval záznamem z Wisconsinu, kde ve 3:42 ráno přičetly tabulátory Bidenovi něco přes 142 000 hlasů. Pokud šlo a „absentee votes“ dovedu si představit, že zrovna v té minutě bylo dokončeno sčítání za, já nevím, tři týdny. Až potud bych to přijal, ale jak to, že ve stejné minutě bylo zaregistrováno jen asi 1800 hlasů pro Trumpa. To už neobstojí. Takže se během měsíce ze mne stal ze zklamaného voliče velice nasraný volič.

           A zatím Biden jmenuje svůj kabinet Obamových pohrobků, který mne děsí. Znovu chce obnovit dohody s Iránem prostřednictvím lidí, kteří za Obamy dopravili do Teheránu už si nepamatuji kolik miliard dollarů v bankovkách – za něž Irán pak dokoupil z Německa potřebné odstředivky. Horší to bude s Čínou, s jejímiž papaláši Bidenovic rodina vesele kšeftovala a kterou se Trump sankcemi snažil přitlačit k omezení obrovských výdajů na zbrojení. K čemu asi Čína buduje flotilu námořních výsadkových lodí?

Z toho jde opravdu strach.

Dušan Neumann

          Rozhodnutí prestižní americké tiskové agentury Associate Press nařizující redaktorům psát napříště slovo “Černoch”  (Black) s velkým počátečním písmenem většině medií uniklo nebo nestálo za komentář. Českým čtenářům je třeba tento termín trochu vysvětlit. Přesný překlad “black” je “černý”. Ještě před 40 lety se běžně používal termín “Negro” převzatý ze španělštiny a před 100 lety “Nigger”, jehož pouhé vyslovení dnes třeba na akademické půdě znamená okamžitou ztrátu zaměstnání. Doplatila na to i populární kniha Marka Twaina “Dobrodružství Huckelberryho Finna”, jež pro toto slovo byla vyřazena z většiny amerických školních knihoven. Slovní pokrytectví došlo tak daleko, že pokud se někde exkomunikované slovo zmiňuje, nahražuje je termín “N-word” neboli “N-slovo”. Pak jistě chápete, že předčítat z příběhu Marka Twaina, – “na břehu Mississippi se Huckleberry Finn sešel s N-slovo Jimem Hawkinsem” je poněkud kostrbaté. Jediné a bezkonkurenční výjimky se dostává černým rapperům, kteří prokleté slovo včetně dalších vulgárních expletivů běžně používají v tvorbě vydávané za hudbu a slavnostně odměňované soškami a plaketami Grammy.

          Jenže problém s nařízeným “B” je daleko hlubší. Váže se přímo ke 400 let staré rasistické ideologii, dlouho zastávané Demokraticklou stranou, která právě barvou kůže definovala segregaci a inferioritu rasy. Teď se oficiálně píše “Black” zatímco ostatní používané barvy (byť velmi nepřesně) zůstávají s malým písmenem. AP rozhodnutí zdůvodnila: Velké “B” dnes zdůrazňuje rasovou, etnickou a kulturní zvláštnost, sdílenou historii, identitu a společnost lidí, kteří jsou identifikováni jako Černí včetně těch v Africe.”

          Máme tedy Černé lidi, Černou kulturu. Černou literaturu. Černé studie na universitách. Ale máme také exkluzivně Černé university  BET (Black Entertainment Television) i výlučně Černé časopisy. Zkuste si představit, že by někdo chtěl vydávat bělosšký časopis, nastartovat čistě bělosškou kabelovou televizi nebo vydávat bělošský magazín. Strhla by se obrovská bouře. A právem.

          Toto rasistické dědictví bylo akceptováno vpravdě bigotními pokrokáři všeho ražení a povýšeno na definující charkteristiku části obyvatelstva, kterou tak vyjímá z ústavou zaručené rovnoprávnosti “všichni lidé jsou stvořeni si rovni a nadáni nezcizitelnými právy.”  Naprosto jasná definice, dále netřeba rozvádět, což se bohužel zhusta aplikací identitární ideologie děje. Barva kůže je tak nadřazena ostatním občanským atributům a odsuzuje černochy k trvalé ublíženosti. Výsledkem pak jsou požadavky na plošné reparace za příkoří otroctví. V požadavcích reparací nejvíce vynikají černoští miliardáři z NBA, NHL a kultury. (třeba stomilionový Stevie Wonder). Velká část černošské populace tuto rasistickou manipulaci pro vidinu finančního polštáře nevnímá a podřadné začlenění ve společnosti přijímá. Vyrůstá generace na své černošství pyšnější než na rovnoprávné občanství. 

          Američtí Asiaté, Číňané, Vietnamci, Korejci vnímají označení “žlutá rasa” jako urážku. Ač se v soukromí nevzdávají svých etnických zvyků a tradic, považují se ve velké většině za Američany už v první generaci s poukazem na dosaženou životní úroveň, vzdělání, inteligenci, pracovní etiku, rodinnou soudružnost, zkrátka na společenskou integritu.

          Černoští předáci mé generace reprezentovaní Jesse Jacksonem, Al Sharptonem a třeba Maxine Waters, udržují privilegovanost podřadného a z ní vyplývajícího nároku na zvláštní, ve skutečnosti velice ponižující, zacházení.

          Letošní presidentské volby ukázaly, že se tato situace začíná pomalu měnit. Pro Demokraty překvapivě získal Donald Trump více černošských hlasů než kterýkoliv “bílý” president v minulosti. Přibývá černošských intelektuálů, kteří požadují, aby se černošské komunity zbavily samy převládajícího černošského rasismu, ponižujících privilegií “Affirmative Action” (rasové upřednostňování třeba v přijímání na vysoké školy), kterými se sami odsuzují do pozice druhořadých občanů. Jsem přesvědčen, že časem občanští aktivisté jak Candace Owens nebo Jason Whitlock přesvědčí své spoluobčany, že americká výjimečnost není v barvě kůže, ale v občanských svobodách.

           Na závěr Jason Whitlock : “Musíme se osvobodit od našich “programátorů”, kteří nás zahnali do emociálního kouta, strachem, polopravdami a naprogramovali nás s řešeními, která slouží pouze jim a nikoli nám. Nejsem ani George Floyd ani bratranec Anton zastřelený v Indianaplos v roce 2012. Jsem jiný. Vybral jsem si jinak a chopil se jiných příležitostí. Vrátil jsem se ke křesťanským hodnotám mých rodičů  a Booker T. Washingtona  (černošský intelektuál a autor 19.století, zakladatel černošské university). Nedefinuje mne barva kůže. To je jen tělesný balíček, který pro mne vybral Bůh. Když mne jiní vidí a slyší mé jméno chci, aby mne vnímali jako Američana, křesťana, inteligentního a poctivého člověka. Tak chci být definován.”

MaYda

Mám ráda Dušičky.  A ráda se procházím po hřbitovech.

Dušičky byly u nás, na vesnici poměrně daleko od Prahy, obdobím společenského života – obvykle přijel strýc s rodinou a navštěvovali nás různí příbuzní, kteří přijížděli na hroby.  Takže jsme se mohli těšit na alotria s bratranci a dobroty, servírované návštěvám, novinky, co se v rodině děje, výpravu na hřbitov, osvětlený svíčkami a pochopitelně i strašidelnou atmosféru té roční doby.

O Halloweenu a jeho tradicích jsme neměli ani potuchy, ale když jsme našli nějakou tu řepu, která spadla z valníku, tak jsme ji samozřejmě vydlabali, vyřezali na ni obličej, uvnitř rozsvítili svíčku a položili ji u cesty, aby se kolemjdoucí lekli. Vyšším levelem této zábavy bylo vystrčení svítící řepy sousedům do okna a potom rychlý útěk i s řepou.

Moje babička k tomu měla  zásobu vtipných historek, kterak podobné a ještě větší rošťárny tropili za mlada různí velevážení občané a opory vesnické komunity, v níž jsme vyrůstali.

Navíc to byla předzvěst Mikuláše, adventu a vánoc.

Později  jsem se zabydlela v Praze kousek od hřbitova, kdy jsou pochováni moji prarodiče.  Když se narodil synek, byl hřbitov ideálním místem pro vycházku s kočárkem. Klid, ticho, žádný dopravní ruch.  A náhrobky se zajímavými nápisy, které člověka sváděly k úvahám, kdo asi byli ti, kdo jsou pod nimi pohřbení a jaké spletité historie se skrývají za údaji tak prostými jako datum narození a úmrtí.  Když děti odrostly kočárku, patřil samozřejmě k naším podzimním prázdninám výjezd na chalupu na chvojí a rodinná sešlost, výroba věnců,  vycházka a zapálení svící jak na tamním hrobě, tak na tom pražském.  A potom doma horký čaj, nějaká ta dobrá buchta a vzpomínky na ty, kterým jsme tu svíci zapalovali. 

Když jsem se pár dní před Dušičkami ocitla v malém lázeňském městě a objevila starý hřbitov,  tak jsem ho samozřejmě nemohla vynechat. Konec konců, každý hřbitov je součástí historie města nebo vesnice.

U vstupu na informační tabuli byl seznam významných rodáků na hřbitově pohřbených a u každého napsáno,  kdo byli,  čím byli významní a co městu přinesli.

Někdo, kdo je zvyklý na „osobnosti“, předkládané medii v dnešní době, by patrně byl poněkud překvapen. Nebo by mohl usoudit, že to městečko se žádnými skutečně významnými osobnostmi nemůže pochlubit. Žádný umělec, žádná celebrita, žádný ministr či státník, ale „učitel a kronikář“, „stavitel a podnikatel“, „učitel a historik města“, „truhlářský mistr a legionář“,  taky  „obuvník a mecenáš města“ nebo rodina kamnářů a mlynář, který se vedle mletí věnoval i hudbě, přičinil se o založení místního orchestru, skládal písně a byl popraven nacisty.

Zástupci obyčejných profesí a řemesel a vesměs se kromě svého povolání věnovali vedení Sokola, práci v různých spolcích, regionální historii či vedení kroniky. Pán, skromně označený jako „lesník a turista“ zasvětil okolním lesům a péči o ně celý svůj život a zasloužil se o vybudování turistických stezek v okolí města.

Ti lidí neměli touhu pohnout historií nebo strhnut davy. Nebyli tím, čemu se dnes říká  „velké osobnosti“, neměli potřebu ani důvod se jimi stát. Taky nevolali po takových osobnostech, nepotřebovali je k tomu, aby dělali to, co dělali, nečekali, že přijde nějaký spasitel, tatíček, který všechno vyřeší mávnutím proutku. Nebyli nijak známí mimo svoje městečku, svou obec. Nekonali žádné velké činy, jen maličkosti, které bylo třeba dělat. Z hlediska dnešních „osobností“ to zajisté byli lidičkové poněkud provinční, v novinách se o nich nepsalo, sociální sítě tehdy nebyly.

Nejspíš neplánovali, že změní svět k lepšímu, ale tím, jak žili, ho změnili aspoň malý kousek a to je víc, než dokázali všichni ti mudrlanti, filosofující o špatnosti světa a moralisti, kázající o úpadku lidstva a společnosti.

O hřbitov dnes pečuje Spolek přátel regionu, který se postaral za pomoci dobrovolníků i o restaurování poškozených hrobů. O nějaké podpoře z evropské unie nic.  Asi není potřeba. Spolek přátel nejspíš neplánuje nějaké velkorysé projekty, dělá drobné věci, které jsou taky potřeba a na které stačí vlastní ruce, síly a prostředky.

Významné osobnosti na místním hřbitově nežily nadarmo a zůstal tu po nich kus dobře odvedené práce.  O kom z těch, kdo se dnes považují za elitu a poučují ostatní, jak mají žít, to další generace řekne?

PeS

O tom našem covidu…

Současná situace mi připomíná stařičký vtip: Otevřu noviny – covid. Otevřu televizi – covid. Otevřu rádio – covid. Bojím se otevřít konzervu…V současné době mediální hysterie mi kamarád připomněl vyhodnocování statistických testů v medicíně, tedy použití Bayesovy věty. Ta operuje s pojmy jako:

senzitivita – pravděpodobnost, s jakou je pozitivní případ vyhodnocen jako pozitivní, specificita – pravděpodobnost s jakou je negativní případ vyhodnocen jako negativní aprevalence – pravděpodobnost reálného výskytu jevu ve zkoumaném vzorku.

Od svých medicínských přátel a z internetu jsem se dozvěděl, že používaný test má chybovost cca 10%. (Zdroj nemám, kamarád lékař odhadoval 10-20%, tak řekněme 10%). Symetricky. Takže senzitivita je 0,9; specificita také 0,9 a současná prevalence je odhadována na 5-10%, řekněme 5%, tedy 0,05.Pravděpodobnost, že testovaný je pozitivní, se rovná prevalenci, tedy P(P) = 0,05

Pravděpodobnost, že testovaný je negativní, je doplněk do jedné, tedy P(N) = 0,95 Pravděpodobnost pozitivního výsledku testu u pozitivního jedince je dána senzitivitou, tedy P(+/P) = 0,9

Pravděpodobnost pozitivního výsledku testu u negativního jedince je dána doplňkem ke specificitě, tedy P(+/N) = 0,1

Celková pravděpodobnost pozitivního výsledku testu P(+) je součet pozitivní pravděpodobnosti pozitivního jedince, tedy P(P) x P(+/P) = 0,05*0,9 = 0,045, a pozitivní pravděpodobnosti negativního jedince, tedy P(N) x P(+/N) = 0,95*0,1 = 0,095, tedy P(+) = 0,14.

Bayesova věta nám pak říká, s jakou pravděpodobností je pozitivně testovaný jedinec skutečně pozitivní:

P(P/+) = [(P+/P) . P(P) ] : P(+) = (0,9 . 0,5) : 0,14 = 0,3214

tedy zhruba 32%. No a doplněk do jedné je pravděpodobnost falešně pozitivního výsledku, tedy P(N/+) = 0,6786 tedy zhruba 68%.

Takže při pětiprocentní prevalenci jsou cca 2/3 pozitivně testovaných ve skutečnosti negativních.

Hezké, že? Takže když čteme děsivá čísla o denním nárůstu nakažených, tak nakažených je z nich 1/3 a 2/3 jsou falešně pozitivní – to jsou ti, co jim nic není, bez příznaků, leč musej do karantény. Že aby byl pořádek.

Pokud připustíme změnu prevalence od 3% do 20%, dostaneme následující tabulku:

Z čehož plyne, že až při 10% prevalenci je polovina pozitivně testovaných skutečně pozitivní.

No a jaká je realita? K dnešnímu dni (12. 10. 2020) otestováno celkem 1.592.652 jedinců (řada z nich opakovaně), z toho kumulativně 117.110 pozitivních testů. Jaká je skutečná chybovost toho testu? Jaký je faktický denní přírůstek nakažených, nikoli pozitivně testovaných?

Obávám se, že poplašná čísla by pak přestala býti natolik poplašná… A možná by se ukázalo, že neexistuje žádný důvod k vyhlášení nouzového stavu a k další likvidaci ekonomiky.

P.S. 12.10.2020

K tomu 13.10.20 –  https://www.prvnizpravy.cz/zpravy/zpravy/yeadon-vice-jak-polovina-testu-na-covid-19-je-falesne-pozitivnich/ 

To by dle výše uvedeného znamenalo prevalenci nižší, než 10%. Ze stránek Ministerstva zdravotnictví (https://onemocneni-aktualne.mzcr.cz/covid-19 ) mi zhruba vychází, že prevalence je pod 7%, takže ten odhad 5% může být docela realistický.

PeS. 13.10.2020
————————————————-

Pozn: Tento editor se s PeSovými zlomkovými vzorečky nekamarádí, takže jsem tu Bayesovu větu musel přepsat do řádkové formy. Závorek se nebojte, na množství nehleďte!
Co kdyby to četl i nějaký současný školní absolvent… 😉 😀

Pavel Hasenkopf

Co by, se stalo, kdyby Havel nebyl bl…nepolíbenej

(pozor, extrémně dlouhý, zásadní text bez obrázků – a přečtěte si i perfektní rozbor plus vzpomínky od Jury Pospíšila.)

Za první republiky jsme si tady zavedli poměrný volební systém. Ten umožnil komunistům dostat se do parlamentu, bez něho by jako parlamentní strana nikdy neexistovali. Když pak po válce převzali moc, zavedli většinový volební systém – to byla formalita, volila se jednotná kandidátka, ale většinový systém tím získal punc něčeho komunistického, čeho bylo třeba se po 1989 zbavit. S tím byla spojena představa, že parlament má být sociologickým vzorkem populace a že žádné velké politické střety se už konat nebudou, protože budeme všichni proti komunistům, vláda i opozice, a ti budou mít svých 10%. Jinak se budeme mít všichni, vláda i opozice, tak nějak rádi a vláda nebude už nikdy nic skutečně důležitého a sporného rozhodovat. (A protože už nikdy nebudeme muset doopravdy válčit, v nejhorším nám spojenci pomůžou, osekali jsme armádu na nepoužitelné minimum – takovou blbost jsme neudělali ani za první republiky, ale to je jiná story.)

Dnes jsme na kordy a hlavní dělící linie už minimálně 10 let nevede mezi pravicí a levicí, ale mezi konzervativními realisty a liberálními idealistickými snílky natěšenými na báječný nový svět (kterého se chtějí dožít). Komunisti jsou téma, které už nikoho nebere, jako strašák a vnitřní nepřítel jsou dál nepoužitelní.

Většinový systém obecně vede k tomu, že na scéně zůstanou jen dvě strany, vládní a opoziční. Jiné jsou bez šance. Není to nijak předepsáno, prostě to tak funguje, samo od sebe.

Není pravda, že většinový systém nějaké názory potlačuje. Jen se tyhle spory nerozhodují ve volbách, ale uvnitř těch dvou stran,  které zákonitě musí být mnohem víc ,,rozkročenější“ při tvorbě svých programů.

Není pravda, že většinový systém zabíjí střed a generuje extremisty a populisty.

Naopak, extremisty generuje poměrný systém – každý, kdo se nově chce dostat do politiky, se tam mnohem snáz dostane tím, že si založí novou stranu, než aby začínal od píky v nějaké již existující; a ta nová strana se pak musí viditelně odlišit od všech těch stran a straniček, co už v politice jsou, aby zaujala. A chcete-li, aby si vás všimli, mějte ty nejdivočejší a nejpraštěnější názory … (secvaklo?).

Strany ve většinovém systému jsou naopak závislé na voličích STŘEDU. Volby ve většinovém systému bývají o fous, a rozhodují je ti voliči, kteří jednou volí labouristy a příště konzervativce – a proto si labouristi ani konzervativci nemohou dopustit extrémní názory, musí být snesitelní pro všechny (není krásnějšího příkladu než loňský Corbynův propadák).

Většinový systém je navíc více  ,,politicky nepolitický“  prosamosprávný,  je přirozený. Vznikl tak, že někdo někde řekl:  ,,tak tedy dobře, mějte si ten svůj parlament, zvolte si v každém okrese jednoho zástupce a nechte mě spát“ – všimněte si, většinový systém se obejde bez politických stran. Teprve když se nějaký ten parlament poprvé sejde a vzniknou v něm frakce a ty vytvoří strany, může vzniknout poměrný systém, protože ten bez politických stran existovat vůbec nemůže – stojí na nich.

II.

A teď, co by se stalo, kdyby Havel v roce 1990 nekývnul na změnu tehdy existujícího většinového systému na systém poměrný  a v roce 1990 jsme volili většinovým systémem:

1) OF by získalo všechny mandáty.

2) KSČ by získalo 0 mandátů a jako strana by prakticky skončila.

3) OF by se následně (do roka) rozštěpilo na havlisty (pravda a láska, ideály, nepolitická politika, bezbřehý liberalismus, lidská práva jako nároky na něco) a klausovce (nohama pevně na zemi, konzervativní politika, lidská práva jako svobody od něčeho) – to odpovídá dělící linii, která tady byla od roku 1990 vždy, stále více se prosazovala a dnes tvoří základní politickou bariéru.

4) Ty dvě klíčové frakce by se změnily v dvě hlavní strany, střídající se u moci a v opozici. Ne, nebyla by to tehdejší ODS, ta byla šita na míru poměrnému systému, ale byla by to (musela by být) mnohem rozkročenější ODS.

P.S.: Země s většinovým systémem se nikdy nezvrhly v diktatury.

P.P.S.: Kdyby se Klaus nejmenoval Václav, ale Boleslav Klaus, bylo by to dokonalé.

Jura Pospíšil

Tak máte štěstí, že jdu kolem. Byl jsem u toho. Ano, o volebním systému se rozhodlo ještě v Laterně Magice, kde se scházelo ze začátku OF. Byla k tomu extra diskuse, kde byli všichni docenti a profesoři, zde již zmínění a navíc i Patočka, autor jediné knihy o volebních systémech v pluralitních demokraciích, která za bolševika vyšla a taky se tak nějak jmenovala.

A všichni tihle a lidé kolem Havla byli pro poměrný systém, pro většinový systém byla většina přítomných, jako já, Standa Deváty a tak, ale utloukli nás titulama a pražskou expetrností. Taky jsme v té době neuměli tak dlouho mluvit, jako oni.

Dost se zanedbává argument „odpovědné vlády“, kdy koaliční vláda, která většinou vznikne na základě poměrného systému, se chová voluntaristicky na základě dohod mezi členy koalice a od druhé poloviny vlády se nechová nijak nebo z hlediska cílů chaoticky, neboť členové koalice začnou myslet na nadcházející volby a začnou se chovat tak, aby oslabili v těchto volbách své partnery. Většinová volba vede většinou ke vzniku jednobarevných vlád, kde vláda musí myslet na to, aby její činnost vyhovovala volíčům, kteří bez ohledu na ideová východiska vládu, která se jim nelíbí, vymění za vládu té druhé strany. Tam je skryta jedna vlastnost, která je hrozbou i jednou z největších předností, a to, že po určitém čase je vyměněna každá vláda za vládu té druhé strany.

Nazvěme ji třeba okoukanost.

Ale ať je to jakkoli, každý většinový systém je daleko více podroben voliči. Od obvodů, kde se musí postavit kandidát takový, aby ho místní zvolili, přes výkon mandátu, kde každý zvolený je pod větší kontrolou a tlakem voličů, kteří ho zvolili a tlak na vládu, která je jednoznačněji odpovědná za cokoli co udělá a nemůže to svést na nutnost dohody s koaličním partnerem nebo na jeho blokování a když není odpovědná voliči, tak volič prostě volí ty druhé.

Takže většinový systém funguje i kdyby byly strany A a B a měly prakticky identické politické cíle. Ani A, ani B nemůže dělat nic moc proti vůli většiny voličů, protože je ta druhá a nakonec bývá i záloha malých C a D.

To se ukázalo například u Brexitu, kde Cameron vypsal referendum v očekávání, že jasně neprojde. A když prošlo, tak padl, leč konzervativcům trvalo ještě dlouho, než se zbavili jeho přivrženců a tak dlouho výsledek voleb sabotovala jeho úřednice, která ho v premierství vystřídala. Té se přes veškerou snahu nepovedlo prohrát volby a tak se Brexit nakonec uskutečnil.

V Britanii nakonec volič v této otázce zvítězil.

V otázce islamizace zatím není jisté, kdo má vlastně většinu. A rozhodující politické síly si zatím pod zvykem a tlakem korektnosti netroufají ověřit si volbou, kdo tu většinu vlastně má.
Jo a ještě jedna věc. Volič je jen jedna tvář demokracie. Druhá je obrovská moc úředníků a jejich sítí, bez kterých většina politiků by vůbec neměla postoj, názor a nápad. Bez zapojených a často zapojujících úředníků (pane starosto, to se dělá obvykle takto) by neexistovala významnější korupce, dotační skupiny, generální koordinátoři, neziskovková sféra atd.

No a třetí druhou tváří jsou manažerská propojení velkých společností, korporací, bank a fondů, kde je to ještě nepřehlednější. Už mnoho lidí si vylámalo zuby na odhalování rozhodovacího vlivu, skutečných majitelů a linií rozhodnutí. Většinou skončili v naprosto neprůhledných kolečkách, skupinách a nezjistili vlastně nic.

Ahoj vespolek!
Je mi to moc líto, ale letošní BFPT 2020 musím zrušit.

• Jednak se nákazová situace horší každým dnem a každým dnem se zpřísňují opatření – a my už jsme jen riziková skupina.
• a za druhé a to je mrzutější – mě porazila a pošlapala klisna se hříbětem ( i to si šláplo!) a proletěl jsem se vrtulníkem.
  Z nemocnice už jsem sice doma ale zatím jsem rád, že jsem rád a mám problém zajistit i nejzákladnější provoz – a to jen díky pomocníkům. Natož cokoliv navíc. 🙁
  Já sice sním už dlouho o tom, že to budu jen metodicky řídit a fyzicky bude pracovat někdo jiný, ale ne takhle. 🙁

Takže se moc omlouvám a budeme hledat nějaký jarní termín. Věřím, že pak bude lépe po všech stránkách.

aneb: Trochu historie

Školy byly (po napoleonských válkách) postaveny pod tuhý dozor spojený s cenzurou a v duchu řady příkazů a pokynů měly opustit cestu, na níž údajně vychovávaly pro absolutistický stát nebezpečné „mudrující floutky“.

Koncentrovaným vyjádřením této změněné školské politiky se stalo v roce 1805 vydání zákoníku obecného školství pod titulem Politické zřízení školské, který upravoval školství prakticky ve všech dědičných zemích tehdejší rakouské monarchie. Do dnešních dnů je Politické zřízení školské, předpis vydaný 11. srpna 1805, svými 478 paragrafy (skoro) nejrozsáhlejším školským předpisem v našich dějinách.

Základní filozofií Politického zřízení školského z roku 1805, která bývá i v posledních letech často citována, byla zásada, že
„EU nepotřebuje lidí učených, nýbrž dobrých poddaných“.
Politické zřízení školské, kterým se naše školství řídilo prakticky až do roku 1848, tak bylo předpisem, který v podstatě umrtvil pozitivní rozvoj škol a vzdělanosti na dobu celé první poloviny 19. století, …

… pak druhé poloviny 20.století a nyní první poloviny 21.století…

My se ještě dopracujeme k výroku:
„Zlatej Kahuda!“

Podzim se blíží a s ním tradiční první říjnový weekend, takže

3. října 2020

po poledni se opět – budeme-li živi a zdrávi – sejdeme, u mě a večer v hotelu Šumava, doufám že v hojném počtu!
Hlašte se kdo a kdy přijede, případně odjede…

Dušan Neumann

            Jsem v Čechách jen několik hodin a sleduji mediální cvrkot zblízka, zejména zprávy o Spojených státech. Ani mne nepřekvapuje, že se všechno točí okolo epidemie COVID 19 a osoby presidenta Trumpa. Ten je většinou představován jako sobecký, zmatený a neschopný grobián a holkař. Argumenty tohoto nemá cenu vyvracet. Řekněme, že na tom něco je a pokud si myslíte, že je hulvát, zkuste se podívat na jeho osobu – a osobnost – prizmatem výsledků jeho administrativy. Nelze ani říci, administrativy Republikánské strany neboť  pokud si vzpomínáte, byl nominován proti vůli stranické věrchušky.

            Trump je především newyorský podnikatel v jednom z nejdrsnějších konkurenčních prostředích, kde to bez ostrých loktů nejde. V jednání, pokud skutečně o něco jde, je drsný někdy až hrubý, arogantní a bombastický. Nenechá si líbit žádný osobní útok jakých sám používá desítky. Rány vrací někdy neúměrně tvrdě. Navíc neuměřeně používá Twiteru, který umožňuje pouze zkratkovité reakce.

            V tom se mohu s americkými hlavními medii a od nich českými medii převzatými názory, shodnout. Jenže Trump je americký president a je třeba se něj dívat z tohoto úhlu. Tak především není politik a vyžaduje od své vlády výkon. Žádné okecávání, ale výsledky. Buď úkol splníš nebo letíš – jako v jeho staré televizní show “Učedník”. Než se rozhodne, problém zkoumá a hodně se ptá i veřejně a na rozdíl od Baracka Obamy nedělá dojem, že všemu rozumí. Jeho otázky se často zdají jednoduché a intelektuálně chudičké, ale výsledkem je čin.

            Nikdo na světě nebyl na pandemii připraven. Trump se ptal odkud přichází a zastavil lety z Číny, za což byl ještě přes měsíc označován liberálními medii za rasistu a xenofoba a teď je kritizovám, že na pandemii reagoval příliš pomalu.  Trvalo to skoro další dva měsíce než Evropská unie a další státy omezily leteckou dopravu.

            Když vypukla v New Yorku nezvládnutá panika a guvernér a starosta New Yorku zoufale žádali o pomoc, zorganioval Trump pomoc nemocničních lodí námořnictva během týdne a výstavbu stanových nemocnic v Central parku a ve výstavním Javits Center během tří dnů. Pokud by se takový úkol svěřil federální a místní byrokracii trvalo by to týdny. Nakonec se ukázalo, že plovoucích nemocnic město nevyužilo. Podobně přesvědčil automobilové výrobce převést výrobu od aut na plicní ventilátory, kterých se nakone vyrobilo tolik, že se exportují do nejvíce postižených zemí.

            Jedné z nejtvrdších kritik je vystavena jeho slíbená politika ochrany amerických hranic. jen některá konservativní media si dovolí publikovat záznamy stejných požadavků vyslovených členy Kongresu a presidenty počínaje Reaganem, Bushem Sr.,  Cintonem, Bushem Jr. i Barackem Obamou. Slova, slova, slova, nic než slova, princi. Pouze Trump uvedl projekt do pohybu a kritici ječí jak Viktorka u splavu a spravedlivě se pohoršují nad Trumpovým požadavkem, že Mexiko za hraniční zeď zaplatí. Pravdou je, že Mexiko Spojeným státům nevystavilo žádný šek. Trumpem reformavaná dohoda NAFTA – (USMC), hospodářsky pro USA velmi nevýhodná znamená, že Mexiko začíná za americké zboží platit daleko více než doposud a podobně Kanada. Už nemůže na americké mlékárenské výrobky uvalovat 285% clo. Takže obě země teď vlastně jinou formou zeď splácejí.

            Kdykoliv o Trumpovi začínám pochybovat, připomenu si proč jsem ho volil a co jsem od něj očekával. Nebylo toho mnoho, ale pro mne to bylo podstatné – jmenovat do Nejvyššího soudu a federálních soudů co nejvíce konzervativních konstitucionalistů – neboť to budou oni kdo bude formovat právní pozadí USA po příštích 20 let. Druhým splněným očekáváním – a to dost rozšířeným – bylo odstoupení od Pařížských dohod a zastavení zelené tyranie. Splněno. Energetická nezávislost a podstatná deregulace federálních vyhlášek – dnes na každou novou připadá 70 zrušených – jsou jen tou pověstnou třešničkou na dortu.

            Jako každý člověk Trump dělá chyby a v neustálém politickém stresu jich dělá víc, než kdyby se mohl vládnutí věnovat v klidu. Co už media nezdůrazňují je, že se chybami učí a svá rozhodnutí podle vývoje mění, za což je ovšem opět kritizován, že nebyl jasnozřivý dost a chyb se dopouštěl, což by se Obamovi určitě nestalo. Trump je workaholik, který se neskrývá v Bílém domě a pro Ameriku pracuje i když hraje golf. Podle protivníků když nabízí naději, řešení, optimismus a naději tak lže. Neštěstí a prohry se veřejnosti prodávají lépe. Chlápek nabízející úsilí, snahu a práci je nebezpečný. Něco podobného zažil i čerstvě jmenovaný ministerský předseda Velké Britanie Winston Churchil. Zatím naštěstí to nejsou bomby padající na Washington, co by rychle přesvědčilo veřejnost, že to Trump myslí doopravdy a že jiné cesty k oživení americké ideové dominance zakotvené v její ústavě není.

a čím se zabývá ?

Přečtěte si pečlivě přiložený odkaz a začněme hledat jiný globus.
„čl.23.:
žádá Komisi a členské státy, aby s ohledem na stávající právní předpisy a postupy zajistily bezpečné a legální cesty pro přistěhovalce, uprchlíky a žadatele o azyl, kteří chtějí vstoupit do EU;“

To si přečtěte CELÉ a přemýšlejte o tom !!
Přijde mi to vůči cikánům, asiatům, Ukrajincům, eskymákům … malounko diskriminační.

https://www.europarl.europa.eu/doceo/document/B-8-2019-0212_CS.html?fbclid=IwAR3BoaRmCgXxvxr4JviP2qYv04K_zO-lRuPEwq09nJGWNVAgBPXlqj13DJM