Pavel Hasenkopf
Co by, se stalo, kdyby Havel nebyl bl…nepolíbenej
(pozor, extrémně dlouhý, zásadní text bez obrázků – a přečtěte si i perfektní rozbor plus vzpomínky od Jury Pospíšila.)
Za první republiky jsme si tady zavedli poměrný volební systém. Ten umožnil komunistům dostat se do parlamentu, bez něho by jako parlamentní strana nikdy neexistovali. Když pak po válce převzali moc, zavedli většinový volební systém – to byla formalita, volila se jednotná kandidátka, ale většinový systém tím získal punc něčeho komunistického, čeho bylo třeba se po 1989 zbavit. S tím byla spojena představa, že parlament má být sociologickým vzorkem populace a že žádné velké politické střety se už konat nebudou, protože budeme všichni proti komunistům, vláda i opozice, a ti budou mít svých 10%. Jinak se budeme mít všichni, vláda i opozice, tak nějak rádi a vláda nebude už nikdy nic skutečně důležitého a sporného rozhodovat. (A protože už nikdy nebudeme muset doopravdy válčit, v nejhorším nám spojenci pomůžou, osekali jsme armádu na nepoužitelné minimum – takovou blbost jsme neudělali ani za první republiky, ale to je jiná story.)
Dnes jsme na kordy a hlavní dělící linie už minimálně 10 let nevede mezi pravicí a levicí, ale mezi konzervativními realisty a liberálními idealistickými snílky natěšenými na báječný nový svět (kterého se chtějí dožít). Komunisti jsou téma, které už nikoho nebere, jako strašák a vnitřní nepřítel jsou dál nepoužitelní.
Většinový systém obecně vede k tomu, že na scéně zůstanou jen dvě strany, vládní a opoziční. Jiné jsou bez šance. Není to nijak předepsáno, prostě to tak funguje, samo od sebe.
Není pravda, že většinový systém nějaké názory potlačuje. Jen se tyhle spory nerozhodují ve volbách, ale uvnitř těch dvou stran, které zákonitě musí být mnohem víc ,,rozkročenější” při tvorbě svých programů.
Není pravda, že většinový systém zabíjí střed a generuje extremisty a populisty.
Naopak, extremisty generuje poměrný systém – každý, kdo se nově chce dostat do politiky, se tam mnohem snáz dostane tím, že si založí novou stranu, než aby začínal od píky v nějaké již existující; a ta nová strana se pak musí viditelně odlišit od všech těch stran a straniček, co už v politice jsou, aby zaujala. A chcete-li, aby si vás všimli, mějte ty nejdivočejší a nejpraštěnější názory … (secvaklo?).
Strany ve většinovém systému jsou naopak závislé na voličích STŘEDU. Volby ve většinovém systému bývají o fous, a rozhodují je ti voliči, kteří jednou volí labouristy a příště konzervativce – a proto si labouristi ani konzervativci nemohou dopustit extrémní názory, musí být snesitelní pro všechny (není krásnějšího příkladu než loňský Corbynův propadák).
Většinový systém je navíc více ,,politicky nepolitický” prosamosprávný, je přirozený. Vznikl tak, že někdo někde řekl: ,,tak tedy dobře, mějte si ten svůj parlament, zvolte si v každém okrese jednoho zástupce a nechte mě spát“ – všimněte si, většinový systém se obejde bez politických stran. Teprve když se nějaký ten parlament poprvé sejde a vzniknou v něm frakce a ty vytvoří strany, může vzniknout poměrný systém, protože ten bez politických stran existovat vůbec nemůže – stojí na nich.
II.
A teď, co by se stalo, kdyby Havel v roce 1990 nekývnul na změnu tehdy existujícího většinového systému na systém poměrný a v roce 1990 jsme volili většinovým systémem:
1) OF by získalo všechny mandáty.
2) KSČ by získalo 0 mandátů a jako strana by prakticky skončila.
3) OF by se následně (do roka) rozštěpilo na havlisty (pravda a láska, ideály, nepolitická politika, bezbřehý liberalismus, lidská práva jako nároky na něco) a klausovce (nohama pevně na zemi, konzervativní politika, lidská práva jako svobody od něčeho) – to odpovídá dělící linii, která tady byla od roku 1990 vždy, stále více se prosazovala a dnes tvoří základní politickou bariéru.
4) Ty dvě klíčové frakce by se změnily v dvě hlavní strany, střídající se u moci a v opozici. Ne, nebyla by to tehdejší ODS, ta byla šita na míru poměrnému systému, ale byla by to (musela by být) mnohem rozkročenější ODS.
P.S.: Země s většinovým systémem se nikdy nezvrhly v diktatury.
P.P.S.: Kdyby se Klaus nejmenoval Václav, ale Boleslav Klaus, bylo by to dokonalé.
Jura Pospíšil
Tak máte štěstí, že jdu kolem. Byl jsem u toho. Ano, o volebním systému se rozhodlo ještě v Laterně Magice, kde se scházelo ze začátku OF. Byla k tomu extra diskuse, kde byli všichni docenti a profesoři, zde již zmínění a navíc i Patočka, autor jediné knihy o volebních systémech v pluralitních demokraciích, která za bolševika vyšla a taky se tak nějak jmenovala.
A všichni tihle a lidé kolem Havla byli pro poměrný systém, pro většinový systém byla většina přítomných, jako já, Standa Deváty a tak, ale utloukli nás titulama a pražskou expetrností. Taky jsme v té době neuměli tak dlouho mluvit, jako oni.
Dost se zanedbává argument “odpovědné vlády”, kdy koaliční vláda, která většinou vznikne na základě poměrného systému, se chová voluntaristicky na základě dohod mezi členy koalice a od druhé poloviny vlády se nechová nijak nebo z hlediska cílů chaoticky, neboť členové koalice začnou myslet na nadcházející volby a začnou se chovat tak, aby oslabili v těchto volbách své partnery. Většinová volba vede většinou ke vzniku jednobarevných vlád, kde vláda musí myslet na to, aby její činnost vyhovovala volíčům, kteří bez ohledu na ideová východiska vládu, která se jim nelíbí, vymění za vládu té druhé strany. Tam je skryta jedna vlastnost, která je hrozbou i jednou z největších předností, a to, že po určitém čase je vyměněna každá vláda za vládu té druhé strany.
Nazvěme ji třeba okoukanost.
Ale ať je to jakkoli, každý většinový systém je daleko více podroben voliči. Od obvodů, kde se musí postavit kandidát takový, aby ho místní zvolili, přes výkon mandátu, kde každý zvolený je pod větší kontrolou a tlakem voličů, kteří ho zvolili a tlak na vládu, která je jednoznačněji odpovědná za cokoli co udělá a nemůže to svést na nutnost dohody s koaličním partnerem nebo na jeho blokování a když není odpovědná voliči, tak volič prostě volí ty druhé.
Takže většinový systém funguje i kdyby byly strany A a B a měly prakticky identické politické cíle. Ani A, ani B nemůže dělat nic moc proti vůli většiny voličů, protože je ta druhá a nakonec bývá i záloha malých C a D.
To se ukázalo například u Brexitu, kde Cameron vypsal referendum v očekávání, že jasně neprojde. A když prošlo, tak padl, leč konzervativcům trvalo ještě dlouho, než se zbavili jeho přivrženců a tak dlouho výsledek voleb sabotovala jeho úřednice, která ho v premierství vystřídala. Té se přes veškerou snahu nepovedlo prohrát volby a tak se Brexit nakonec uskutečnil.
V Britanii nakonec volič v této otázce zvítězil.
V otázce islamizace zatím není jisté, kdo má vlastně většinu. A rozhodující politické síly si zatím pod zvykem a tlakem korektnosti netroufají ověřit si volbou, kdo tu většinu vlastně má.
Jo a ještě jedna věc. Volič je jen jedna tvář demokracie. Druhá je obrovská moc úředníků a jejich sítí, bez kterých většina politiků by vůbec neměla postoj, názor a nápad. Bez zapojených a často zapojujících úředníků (pane starosto, to se dělá obvykle takto) by neexistovala významnější korupce, dotační skupiny, generální koordinátoři, neziskovková sféra atd.
No a třetí druhou tváří jsou manažerská propojení velkých společností, korporací, bank a fondů, kde je to ještě nepřehlednější. Už mnoho lidí si vylámalo zuby na odhalování rozhodovacího vlivu, skutečných majitelů a linií rozhodnutí. Většinou skončili v naprosto neprůhledných kolečkách, skupinách a nezjistili vlastně nic.
