Aneb rychlý průvodce pro ekonomizující laiky 1.

Cílem následujícího textu je objasnit obsah pojmů Peníze a měnová zóna a jejich praktického použití při určování měnových zón, tzn. oblastí, které používají společnou měnu. Pokud kdokoli očekává lamentace nad proradností bruselské nebo pražské politické reprezentace, tak může nyní zanechat čtení. Stejné platí pro osoby, které považují ekonomii za pavědu – toto je ekonomický text.

Blíží se konec měnových intervencí, což zvyšuje aktivitu spekulantů (rutinní záležitost), ale také aktivitu ekonomizujících laiků, kteří určitým měnám přisuzují výjimečnou exkluzivitu (to je záměrné zdůraznění) nebo přímo nadpozemské vlastnosti.

Peníze (obecně) jsou bezpochyby jedním z nejvýznamnějších vynálezů všech dob. Mají spoustu vlastností, ale jedna je naprosto zásadní. Umožňují směnu (transakci) mezi dvěma a více osobami, ačkoli mezi nimi není (teď a tady) shoda potřeb.

Tradiční příklad ukazuje, že Robinson má hrábě, Pátek má kokosový ořech a směna se uskuteční pouze v případě, že Robinson potřebuje kokosový ořech a současně Pátek potřebuje hrábě. Pokud jeden z účastníků transakce nepotřebuje předmět nabízený druhou osobou, tak je konec hry.

Přítomnost peněz transakci usnadňuje v tom, že není třeba hledat třetího do party, který vlastní předmět, který by si přál nespokojený účastník transakce hrábě/kokosový ořech a umožnil dokončení směny. Jako v slavné pohádce o Kohoutkovi a Slepičce.

Takže nyní mohu přistoupit k splnění úvodního cíle a odpovědět na otázku, co jsou vlastně peníze? Odpověď je poněkud banální: cokoli je kdokoli ochoten přijmout při směně. Peníze jsou penězi jen a právě proto, že všichni vědí, že jsou penězi. Nebo stručně řečeno, protože v ně lidé mají důvěru.

Kolik peněz potřebujeme neboli, jak velký objem peněz je nutný v hospodářství (v ekonomické terminologii, jaká je optimální měnová báze v ekonomice)? Odpověď je stejně precizní jako v předchozím případě: přesně tolik, aby se mohly uskutečnit všechny transakce, které si lidé přejí provést.

Důležitý je objem statků, které se směňují, a objem peněz je sekundární. S větším objemem peněz se uskuteční transakce při vyšších cenách, při nižším objemu peněz se uskuteční při nižších cenách.

Vzroste-li měnová báze, ceny statků se zvýší, klesne-li měnová báze, ceny statků se sníží. Změna se neprojeví najednou u všech statků (jak naznačuje obecně používaný termín „cenová hladina“), ale postupně. Zároveň platí, že nenastane proporcionálně růstu/poklesu měnové báze u všech statků, ale různě u různých statků. Při růstu měnové báze nejprve zlevňují spotřební statky. Postupně dojde ke zvýšení všech cen. A naopak.

Centrální plánovač může být poněkud zklamán, protože potřebuje vědět přesné číslo, ale prohlášení je přesné a obsahuje precizní předpověď následných dějů.

Empirické důkazy (ačkoli jsou nepodstatné pro předchozí logické tvrzení) výše uvedené potvrzují: všem rostou příjmy, obyvatelstvo si za ně koupí stejné množství statků, což znamená růst peněžní báze. Ještě jednou opakuji, že důležité je množství statků a peníze jsou sekundární (a přerozdělování není předmětem textu).

Nevyhnutelným výsledkem předchozího je, že název peněz neboli měny neboli platidla, je lhostejný. Měnovou zónu vyjasní následující popis.

Představme si, že na planetě existuje jediná měna (peníze) a neexistují žádné bariéry, které by bránily směně mezi obyvatelstvem. V části zvané Horní Dolní se rozhodne obyvatelstvo, že zvýší spotřebu všech představitelných statků. V takové situaci mohou nastat 4 (slovy čtyři) scénáře.

První: Zvýšená spotřebu statků nutně táhne ceny vzhůru, takže si obyvatelé Horní Dolní za svůj blahobyt připlatí. Vyšší ceny spotřebních statků logicky lákají podnikatele z oblastí mimo Horní Dolní, například z Malé Velké, aby si také utrhli svůj díl ze zvýšených cen. Podnikatelé následně lákají pracovníky z Malé Velké na vyšší mzdy. Takto přetáhnou vzácné zdroje (pracovní sílu a kapitál) z Malé Velké do Horní Dolní. Vzniká nerovnováha, protože obyvatelé Malé Velké nyní musejí omezit svoji spotřebu, v důsledku zvýšené spotřeby v Horní Dolní. Výsledkem tedy bude dočasně stav, ve kterém bude zvýšená spotřeba v Horní Dolní na úkor obyvatel Malé Velké.

Druhý: Nedostatek práce a kapitálu v Malé Velké táhne tamní ceny vzhůru, nadbytek práce a kapitálu v Horní Dolní tlačí tamní ceny dolů. Zvýšené ceny v Malé Velké přitáhnou podnikatele z Horní Dolní, aby si utrhli svůj díl ze zvýšených cen v Malé Velké, ti nalákají pracovníky na vyšší mzdy a obnoví rovnováhu.

Třetí: zvýšená spotřeba v Horní Dolní je důsledkem zvýšené produktivity práce, tzn. vyššího počtu výstupů na jednotku vstupu.

Čtvrtý: obyvatelé Horní Dolní si dopřáli vyšší spotřeby ze svých úspor, tedy z přechozího omezení spotřeby.

Z uvedeného je nade všechny pochybnosti jisté, že pokud existují pohyblivé (cizím slovem mobilní) výrobní faktory – práce a kapitál, tak je možné používat jednu měnu (jediné platidlo) pro celý širý svět. Není třeba být přízemní a omezovat jen na kontinenty.

Takto je tedy vyjasněno, jaké jsou charakteristiky měnové zóny. Již v roce 1961 publikoval Robert Mundell (nositel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 1999) článek „Teorie optimálních měnových zón“. Dokázal, že elementární a nezbytnou podmínkou pro fungování optimální měnové zóny je – mobilita výrobních faktorů.

Každá geografická oblast, která má vysoce pohyblivé (mobilní) výrobní faktory uvnitř oblasti a vysoce nepohyblivé (imobilní) výrobní faktory směrem ven, je optimální měnovou zónou.

Pokud bychom vztáhli teorii optimálních měnových zón na eurozónu, tak je nejdůležitější otázkou: jsou uvnitř eurozóny pohyblivé výrobní faktory? Robert Mundell k tomu ve svém článku uvedl: „Otázka se zužuje na to, zda může být západní Evropa označována za jeden region, a to je v podstatě výlučně empirický problém.“

Dnes je empirický problém vyřešen a není žádných pochyb o tom, že není. Fin, Portugalec, Řek a Holanďan nejsou „homogenní pracovní síla“. S potěšením konstatuji, že politické elity přiznávají, že společná evropská měna není ekonomický projekt. Je to projekt politický: Fiat euro, pereat mundus.

Modrý pták