Příběh inženýra

Dušan Neumann

          Dočetl jsem knihu. Po kolikáté už. Po čtvrté, po páté? Každý asi máme nějakou knížku, která se vryla pod kůži, která nějak ovlivnila běh života. Emigroval jsem s Vančurovým Rozmarným létem  v miniaturním vydání v náprsní kapse.

           Bylo to před internetem, mobilními telefony a dnes už skoro nepoužívanými faxy. Tehdy se ještě psaly dopisy rukou, zalepily do obálky, hodily do schránky a měsíc se čekalo na odpověď. A když přišla, byl to svátek. Nečetly se pouze jednou. Jenže umění psát dopisy odešlo cestou svitkových filmů a logaritmických pravítek.

          Bral jsem tu knížečku sebou jako sošku jazyka do nějž jsem se narodil. Téměř jako andělíčka z náhrobku neboť jsem nevěřil, že se ještě někdy vrátím.

 S tou druhou knihou, kterou jsem právě odložil, jsem se poprvé setkal v kanadském Edmontonu, kde mi ji na  dala paní Hradecká, abych měl po dlouhé hodiny strávené v tatřičce 11 prodírající se severokanadskou prerií k Aljašce co dělat a neusnul.

          Byl  to “Příběh inženýra lidských duší”  Josefa Škvoreckého. Jen si to představte. Zachumlán v aratexech v otevřeném vozítku, v jehož řízení jsme se střídali po 4 hodinách. Saskatchewan. Silnice jako když střelí a nebýt každých padesát kilometrů nějaké silo, zdálo by se, že krajina neubývá. Chvílemi jsem měl pocit, že jdu pěšky, jenže jsem při tom seděl, a tak jsem četl a četl a nemohl se odtrhnout. Hned první věty čtené v té bezbarvé krajině  mi zarezonovaly duší, či co to v nás je a odkud občas vyrazí podnět k husí kůži při spatření obrazu, přečtení několika řádků veršů, poslechu zahlcující melodie..

          “Za oknem , které je úzké a vysoké – skleněná gotická nudle – studený kanadský vichr míchá dvě běloby? Rozbitý sníh, jenž se jako prach sype z černavých mračen nahoře, a sněhový prach , který vichr zdvíhá  z pláně táhnoucí se  od Mississaugy na jih, k jezeru Ontarijskému. Rozbitý sníh víří bílou pustinou, kde není nic, jen pár holých zčernalých stromků. “

          Blížili jsem se k Dawson Creek a přestože byl konec června byla v těchto končinách docela zima a v bezejmených průsmycích občas poletovaly vločky sněhu. Četl jsem ten Opus Magnum a s každou otočenou stránkou jsem si byl čím dál tím více jist, že popisuje i můj nastávající osud jen posunutý o 35 let.

Podobné zkušenosti, podobné zážitky, zklamání  a občas i strach.

           Nevím, jestli jste někdy zažili ten pocit,kdy jste někam přijeli a během chvíle měli dojem, že už jste tam museli někdy dávno být, že je vám tam jako doma. Byl jsem v Americe jen 14 dní a tenhle pocit ve mně sílil ze dne na den. Rok 1978. Za sebou jsem nechal zemi rudého temna post- chartistických represálií, zemi strachu ze sousedů, zemi opatrného hospodského žvatlání, zemi nedůvěry k sousedům a stále častěji i ke kamarádům. O tom všem je Škvoreckého biografický román, který jsem spoluprožíval na sedadle dvouválcové tatřičky, kterou čas nijak nepoznamenal.

          Ještě jsem se vrátil. Nemohl jsem to klukům udělat, abych před Rozvadovem vysedl a nechal je vjet do rodného koncentráku se všemi předvídatelnými následky. Ale už tehdy, před tou nepřátelskou závorou jsem věděl, že už za ni nepatřím.  Trvalo to dva roky než jsem se za ni opět dostal a během těch dvou let jsem knížku, kterou jsem se Souostrovím Gulagu propašoval pod dřevěnou podlahou tatřičky, půjčoval, znovu četl a znovu půjčoval.

          Původní vydání od Škvoreckých Publishers 68 mám pietně v knihovně. V Praze, byl Příběh vydán znovu a já si ho zase koupil a četl v  metru, za pár dní v letadle, doma ve vaně, zkrátka jsem ji nepustil z ruky, pokud jsem nemusel. Na jejím vyznání se nic nezměnilo. Její morální kodex je platný stejně jako před 40 lety. Jen ty ostnaté dráty zmizely a ze soudruhů z Hlavní správy STB se stali úspěšní podnikatelé.

           Dočetl jsem a stejně jako Danny Smiřický se během čtení vracel v desítkách flashbacků do minulosti. Do míst, která už nejsou a ke kamarádům, kteří už také nejsou. Ne, většinou nezemřeli, ale hodně, hodně se změnili. I já se změnil. Ještě před dvaceti lety jsem věděl kam patřím. Do Ameriky a bez výjimky. Jak stárnu jsem si už méně jist. Těším se do Prahy. Pak ale stačí měsíc politických kampaní a těším se zase do Ameriky. Někdy si říkám, že jsem nejšťastnější v letadle ať tím, či oním směrem. Pochybnosti Dana Smiřického zůstávají.  Proto se k němu vracím.  Mluví mi z duše, mluví za mne. Proto, když jsem dočetl a knihu zavřel dotkl jsem se rty jejího hřbetu a šel si nalít pořádný stakan něčeho, čím je Kentucky, kromě dostihů, pozoruhodné.

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Šumavák. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

6 006 komentářů u „Příběh inženýra

    • No sice přímotop je sice na elektřinu, nicméně po dvacetiletém řádění zelených bezmozků je přenosová soustava v Evropě v takovém stavu, že bez ruského plynu by nastal blakout.

      • No, fakt je, že netuším, na co u nás jedou elektrárny. ale mám zato, že přece jen ještě pořád hlavně na uhlí.

        Ale ono to taky má svůj půvab, když ti blbečkové vyzývají k šetření, aby zasadili smrtelnou ránu Putinovi a přitom tu závislost mají taky skrz svoje zelený blbnutí na svědomí.

        Mimochodem, Pekarová a spol. poletí vládním speciálem na Expo do Dubaje.

        • Jenom tak dumám – neměla nakonec ta Peková (ne Pekarová!) nakonec pravdu s tím únikem Koronáče z mikrobiogických laboratoří? Na Ukrajině se nějaké moc divné laboratoře našly. Co o tom věděla Peková?

          (Já vím, to je jenom ruský fake. Zjistíme až po konci války podle toho, kdo ji vyhraje. Dějin píší vítězové…)

      • Pořád se je o čem jednat. Až nebude, pozná se to tak, že Vladimir Vladimirovič poručí zavřít ropu a plyn. Rusko se bez těch peněz obejde. I bez přímých dodávek “západního zboží”, o luxusním není řeč. Základní potřeby uspokojí. Žádná hitparáda, ale uspokojí. Hladem ani zimou neumřou. Z nadhledu na dějiny lidstva, to samo o sobě je výhra. Aby měli ostatní, budou muset máknout. Kdežto EU? Můžeme si topit Vuitónama… a nenasírat Čínu, v obavě abychom nezůstali bosí a nazí.

        • No, tady, zpoza stromů, to vypadá tak, že USA chtěly zabránit spolupráci technologicky vyspělého Německa se surovinovými zdroji z Ruska.
          Což se jim už povedlo.
          A surovinové zdroje Ruska se spojí s technologickou vyspělostí a “nekonečnou” pracovní sílou Číny.

          No, nevím zda si polepšily a kdo bude po válce světovým hegemonem. EU rozhodně ne.

  1. Víte co mě fascinuje?
    Jak ruské bomby, dělostřelba a rakety zabíjejí civilní obyvatelstvo. To se ukrajinským zbraním nestává. Ty zabíjejí výlučně ruské vojáky. Divné…

  2. Umístění německých vojáků v ČR je passé, řekla Černochová. ¨„Dneska ráno jsme se dozvěděli, že německá strana něco takového požadovat nebude,” dodala.

    Takže kdyby požadovali, tak už tu jsou, že paní ministryně? Nezávidím Vám pohled do zrcadla.

  3. Docela by me zajímalo jestli je to hoax nebo pravda. Ruské banky v neděli společně oznámily, že v důsledku sankcí opouští dolarové platební systémy VISA a MasterCard a přechází na čínský platební systém UnionPay, který začne být v Rusku implementován okamžitě. Hned v pondělí začnou ruské banky tisknout nové platební karty UnionPay pro miliony svých klientů, aby s nimi mohli platit při cestách do zahraničí ve 180 zemích světa, kde jsou platební karty UnionPay akceptovány vedle karet VISA, MasterCard, JCB nebo American Express. Podle ruských médii bylo učiněno rozhodnutí, že ruské banky se již k systému SWIFT a k bankovním kartám VISA a MasterCard nevrátí, a to ani v případě, že v budoucnu budou sankce proti Rusku zrušeny.

Napsat komentář: Stary kocour Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *