Quo vadis Amerika…

Dušan Neumann

Před třiceti lety jsem napsal takovou zpravodajskou knížku o Americe, většinou poskládanou z mých sloupků v tehdejších Lidových novinách.
Nikdy nevyšla. Zřejmě proto, že byla dost kritická a tematicky nesourodá.
Vzpomněl jsem si na ni včera při čtení komentářů a vybral jednu kapitolku.
Třicet let a co se změnilo? Snad jen, že většina mého optimismu vyprchala.

Tedy: Quo vadis Amerika…
Individualismus býval synonymem americké společnosti. Každý jedinec zodpovědný sám za sebe; se stejnými nezcizitelnými právy, nezaručujícími nic jiného, než stejnou příležitost k úspěchu. Politickou příslušnost cítili Američané především ke své komunitě, případně ke státu. Teprve vítězná účast ve dvou světových válkách zesílila i pocit příslušnosti ke Spojeným státům jako k velmoci.

V osobním styku se američtí občané dlouho ztotožňovali s představou „Američana“ vycházejícího z tavícího kadlubu národů. Tento individualismus v posledních letech prochází zřejmou a ne vždy příznivě přijímanou transformací. Z amorfní masy jedinců se začínají vydělovat skupiny definované souborem často na sobě nezávislých principů a hodnot, prolínajícími se v nejrůznějších rovinách. Jedni radikálové hnutí Greenpeace se opírají o biblický nárok na neposkvrněnou přírodu, druzí se ohánějí ateismem. Všem těmto revolucionářům vadí západní civilizace, kterou pokládají za umělý výtvor „bílých imperialistů mužského pohlaví“. Jednotícím rysem ve všech případech je výrazná netolerance. Tyto skupiny jsou velmi hlasité v požadavcích na práva, která zaměňují s privilegii. Společným jmenovatelem je tzv. „politická korektnost“. Je to soubor vzorů chování, vyjadřování a životního stylu, které skupinoví pseudodemokraté vyžadují od svých spoluobčanů. Pokud na ně tito spoluobčané nepřistoupí, jsou obviněni z pošlapávání lidských a občanských práv příslušníků „postižených“ skupin.


V době formování Spojených států to byla práva jednotlivce, na nichž společnost stavěla. Kolektivismus spojený s hrozbou Sovětského svazu měl pachuť diktatury. Po pádu berlínské zdi se toto stigma rychle vytratilo. Sociální reformátoři, ať už v redakcích novin, na kazatelnách kostelů, či v přednáškových síních universit, znovu vyzdvihují skupinovou rozmanitost nikoliv však jak individuální volbu, ale jako podmíněnou příslušnost. Sociální zařazení, pohlaví, rasa, kmen, církev definují výjimečnost, podle níž se k sobě navzájem chováme a podobné chování očekáváme od druhých. Je to nebezpečný vzor, který měl v historii za následek vznik fašismu a bolševismu. Nejpatrnější je to v přístupu k rasovým menšinám. Ve snaze napravit minulé křivdy, docházejí sociální reformátoři k opačnému extrému. Rasa se nerozpustila v rovnoprávném občanství, jak by se dalo očekávat, ale naopak se oslavuje její výjimečnost a staré nespravedlnosti se nahrazují novými s opačnou polaritou. Z černých Smithů, Brownů a Washingtonů se nestali „bezbarví“ občané, ale výluční Afričtí Američané (African-Americans). Před třiceti lety vstupovali pod ochranou Národní gardy do poslucháren bělošských universit. Dnes na těchto institucích zakládají „etnické“ spolky, vyžadující oddělené, tedy segregované koleje a skladbu studia ignorující „šovinistickou bělošsko-protestantskou západní kulturu“.

Nepřipomíná to něco? Rozškatulkování dvěstěpadesátimilionového národa podle několika zmíněných kritérií neznamená osvobození ponížených, ale ponížení všech. Na počátku stojí dobrý úmysl multikulturalistů činit politicky korektní dobro. Jenže k prosazování tohoto „dobra“ požadují moc.
S rostoucí chutí po konání dobrých skutků roste i apetit po moci.
A s mocí přicházejí omezení osobní svobody. Zatím se jedná spíše o výstřelky, které se však na některých liberálních universitách už staly normou. Američané, kteří po generace přijímali široké osobní svobody jako přirozené právo zakotvené v ústavě, pojednou začínají cítit dlouhé prsty dobrými předsevzetími hnaného vládního aparátu. Někteří resignují, ale velká většina cítí znepokojení … po třiceti letech se znepokojení změnilo v oprávněnou a posledními volbami podloženou obavu. K rasové identitární politice přibyla “práva” všelijakých LGBT genderistů (jak jinak je definovat), ilegálních imigrantů a bezpohlavních feministek.

Otázka už nestojí “Quo Vadis” , ale Quo Procidens America?

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Šumavák. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

1 004 komentářů u „Quo vadis Amerika…

  1. Kontroly
    co furt blbnete? Zrovna jsem najel asi sto kilometrů a nic. Já snad budu muset přijet někam blízko Kunetkům jestli se jenom nevytahuje.

    • No, tak tu patrolu smerem do mesta jsem znechutil natolik, ze uz tam neni. Akorat nepojedu nikam, na palubni desce mi sviti VSC a pojedu maximalne do servisu v kulhavem modu. Za 15 minut…

        • Jsem chytrej jak Google. Vehicle stability control.

          Pravdepodobne nejaka vychytavka, aby se mi auto znicehonic neobratilo na strechu. Je otazkou, jak bez toho auta mohly predchozich 120 let existovat.

  2. Ptá se vlčák vlčáka “Proč nosí llidi náhubky ?” A ten druhý hafne ” Protože se neumí naučit povelům SEDNI ! a ZŮSTAŇ !…”

    • A už je to venku:
      Redaktor Respektu Ondřej Kundra v rozhovoru pro internetovou televizi DVTV (rovněž sídlící v newsroomu Bakalova vydavatelství Economia v pražském Karlíně) hovoří o tom, že za tlačením ruské vakcíny Sputnik V ze strany prezidenta Miloše Zemana mohou stát jeho širší zájmy. Zeman se chová jako náměstek Putina než jako český prezident,“ říká s tím, že oslabuje naše zakotvení v západních strukturách.

  3. Jinak tedy, co se týče debaty o schvalování vakcín výše, zběžně a povrchně jsem ji prolétl, a moc mne nenadchla. Samozřejmě musím respektovat názory zde přítomných odborníků, ale nevidět politické aspekty schvalování mi drobet připadá jako profesionální slepota.

    Také by se člověk mohl ptát, co přesně má být přínosem celého tohodlenc schvalovacího procesu… Schválení vakcíny? V tom případě jsme mohli začít očkovat hned (čistě na základě pozorování, že jinde stejnou vakcínou již pár týdnů či měsíců také očkují); přínosem tedy je zdržení. Jeden se těžko brání dojmu, že v takovémto případě je přínos schvalování záporný. Odmítnutí vakcíny? Takže tedy raději neočkovat? Nebo očkovat, ale jinou vakcínou, kterou ale nemáme? Anebo odmítnutí vakcíny nepopírá, že fakticky by bylo lepší očkovat než neočkovat? Co je přínosem schvalování v tomhle případě?

    Naivové jako já by od schvalovacího procesu mohli očekávat nějaké jemnosti typu zjištění: vakcína je vhodná pro mladé / staré / tlusté / hubené / zdravé / nemocné (jak?) / polymorbidní / s těmihle geny / s támhletěmi geny atd. atd.; zkrátka vygenerování jakési přidané hodnoty k vakcíně v podobě dodatečného know how jak ji optimálně užít. Ale o tom kupodivu řeč vůbec není.

    Takže z mého hlediska hlavním přínosem schvalování vakcín je barvitá ilustrace skutečných schopností EU a jejích domácích poskoků.

    • Ano, to byl muj pohled na vec, nicmene je zde kauza Thalomid. To, ze tyto procedury respektujeme je dle mne nejlepsim priznakem, ze se ohledem Covid nejedna o katastrofu ani zasadni krizi.
      To je sice stav, se kterym muzeme nebo nemusime souhlasit, ale je definovany a jasny.

      • No víš jak to je, argument odborářů a úředníků byl, že firmy jsou semeništěm (u agentur bych tomu i věřil), kde se kovid vyrábí. Průmysl se tak poˇtouchle vysmívá těžce zkoušenému lidu.
        A ono to splasklo. Bum.
        Takže musej hledat zas jinde. Patrně se zaměřit na nepracující na podporách. Ale ti by je zbili a zažalovali za diskriminaci tak z toho nic nebude.

        • No, tak odborar Ti vzdy najde argument, proc nepracovat. Ale treba u nas ve firme se to ted nejak hnusne rozjelo, jedeme na 70 procent. Pravdou hje, ze vse podezrele se poslalo domu.

          Netusim, jak se to stalo, kluky z provozu moc neresim, ale jsou to velke sklady a spousta rozvozovych ridicu, casto nakoupenych na trhu…

  4. Pamatujete si, jak se před několika lety , objevila úžasná léčba zhoubných nádorů? Mělo jít o jejich podvázání. Řada vyléčených, pak byla studie. Navzdory výsledku tu metodu nějakou dobu Dryml ve Vrchlabí používal a pak to vyšumělo. A kdo si dnes vzpomene?

    • U těchto typů léčby, kdy musíte testovat na pacientech a ne na zdravých dobrovolnících, je vždycky pekelné dilema. Budu testovat a tím pádem jim odepřu léčbu lege artis anebo je budu léčit a tím pádem nebudu testovat.
      Pak se to pytlíkuje tak nějak – např jako u té devitalizace – pacienti v posledním stádiu. Ale co s tím? I kdyby nakrásně nádor devitalizoval, pacient má metastázy, že.
      Takže potom nejsou výsledky a nelze léčbu povolit.
      Jenže jak určit ty pacienty v raném stádiu, kteří by účinnost prokázat mohli – anebo také nemuseli – a na jejichž účinnou léčbu by pak bylo pozdě právě z důvodu jejich účasti v experimentu.
      Witches circle.

  5. Zpátečníku – pokud se opravdu ptáte zjišťovací otázkou – jaký je hlavní přínos schvalování vakcín (a berme to jak obecně léčiv) – tak je to posoudit, zdali použití léčiva přinese víc užitku než škody.
    Což se posuzuje jasně stanovenými, dobře popsanými a v branži obecně zámými a akceptovanými postupy.
    Každý rok je takto schváleno pěkných pár inovativních léků a nepřeberné kvantum generik.
    Velmi málo pacientů nyní umírá na indikovanou léčbu a výskyt ploutvorukých novorozenců byl omezen rovněž.
    Že se to jednomu z hráčů s jednou molekulou nelíbí, neznamená, že je to blbě.

    • JJ. To byl muj argument, ze skutecnost, ze se techto postupu drzume jasne indikuje, ze skody zpusobene nedostatkem vakciny jsou marginalni.

      • V naší dané komfortní situaci, kdy máme vakcín na výběr a relativní dostatek (ano, samozřejmě, v nějakém časovém horizontu).
        V jiných zemích na tom jsou zase jinak.

        • Presne tak. Je to dokonale chladne a oficialni poukazani na fakt, ze situace sice je vazna, ale do znacne miry ovlivnena hysterii. Nejsme na tom tak spatne, abychom riskovali vice, nez je obvykle.

  6. 2 Petr Kunetka ad 382 – navíc, jediná Matzurka tady zmínila možný postoj – děláte nám naschvály a problémy? Tak si trhněte! Ještě rádi přilezete s prosíkem – což právě nastává…
    No a naši rusobijci z toho mají osypky… Těm na nějakejch lidech vůbec nezáleží. Těm už z tý prdele nečouhaj ani nožičky, jak hluboko tam zalezli…

  7. 403.1 — Ano, PK, logicky by se takto uvažovat dalo, jenže co vidím ve svém okolí (těžké průběhy – ovšem když říkám těžké, míním tím cosi jiného, než asi míní žurnalisté: např. pacienta, tuším cca 75 let, před nákazou vcelku zdravého, čilého, profesionálně činného, ještě ani po půl roce neunesou nohy – nebo úmrtí), ukazuje, že věcně takováto úvaha opodstatněná není.

    Srovnání s Conterganem (o němž jsem, jsa z prostředí částečně lékařského, kdysi co dítě leccos působivého zaslechl) myslím věcně moc případné není: Ten se užíval čistě k účelům, které pro pacientky nebyly nijak nepostradatelné, a byl snadno nahraditelný jinými preparáty. Zatímco s vakcínami je to hop nebo trop. Sám jsem před několika dny musel metodou hop nebo trop rozhodovat (navíc nikoliv o sobě) u vakcíny AstraZeneca; když se poté dostavily vedlejší účinky (a pak po pár hodinách bohatě přesáhly mé výchozí očekávání), uvědomil jsem si to s větší vahou, ale v zásadě to pro mne žádné nové zjištění nebylo. Přitom názor SÚKLu mi byl zcela lhostejný; na to, že očkování AZ může dotyčný pacient přežít, jsem usuzoval spíše jen ze zkušeností (resp. z absence negativních zpráv) z Anglie.

    — — —

    406 — Inu, hansi hase, čistě laicky bych řekl, že kdyby rizika nepříznivé reakce na vakcínu stála proti rizikům těžkého průběhu hypoteticky nevyhnutelné nákazy, pak by se asi vyplatilo očkování jakoukoliv z dnes užívaných vakcín, která je zrovna po ruce. Předmětem zvažování tedy může být jedině porovnávání rizik vakcíny s pravděpodobností nákazy. Jenže ta se dost liší stát od státu (a pochopitelně jednotlivec od jednotlivce), a netuším, jak by to někdo mohl posoudit centrálně, se stejnou odpovědí pro všechny státy. (Přitom o personálním obsazení a kvalitách EMA naprosto nic nevím; jen jako první nástřel předpokládám, že bude podobné, jako třeba v projektu Galileo.)

  8. 2 hans hase ad 384.2.2.1 – zasraný vlákna…
    “ve farmacii prostě za těch padesát let platí nějaký velmí přísný kánon říkejme tomu třeba poctivosti v dosahování výsledků. Teď nutně nemyslím v prodeji a marketingu, tam bychom mohli dloooouho povídat – i když i oblast prodeje a marketingu ve farmacii je daleko čistší než v jiných branžích. Ale to jsem odbočil. Mluvím o poctivosti ve výzkumu, vývoji, řízení jakosti, výrobě. To nejsou fráze, to je žitá praxe. Kdo se nechce přizpůsobit, může prodávat v Bangladéši, ale ne v Bulharsku nebo Lucembursku.
    Tak to prostě je.” – svatá prostato! Tak teď ještě tu mojí – Sněhurka a sedum trpajzlíků… Takže díky “poctivosti ve výzkumu, vývoji, řízení jakosti, výrobě” se očkuje vakcínou, o které se teprve teď zjišťuje, jaké má vedlejší účinky… Kde ten slavnej vývoj trval 8 – 10 měsíců…
    Jak jsem psal, zúčastnil jsem se výzkumu nanosystémů vhodných pro medicínské aplikace… Data jsme naměřili před sedmi lety. První článek vyšel loni – po šíleně důkladném testování…
    Nicméně už Kristus říkal – víra Tvá Tě uzdravila…

  9. Srovnání s Conterganem je nesmyslné, protože na rozdíl od Conterganu, má za sebou čtyřicet let úspěšného “polního” testování.

Napsat komentář: hans hase Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *