Střípky z Londýna,

…aneb nahlédnutí pod britskou pokličku.

Ptakopysk podivný, únor 2018 (© Josef Bouček)

 

Nerad cestuji. Nevím, jestli je to z principu, nebo jestli jsem potomek někoho z lovců mamutů zabloudivšího při každoročním podzimním treku „Nažer se borůvek“ vedoucího z Předmostí na Šumavu, kterého přestalo bavit blomcat pořád sem a tam a usadil se natrvalo pod Blaníkem. Těžko říci. Ale úradek hvězd je pro můj osud daný – prostě nerad cestuji a do zahraničí obzvláště nerad, protože jsem od narození blbej na jazyky. Letos na mě byl vyvinut nátlak takového kalibru, že jsem ještě rád souhlasil s cestou do Londýna. Ba dokonce mi bylo naznačeno, že bych se měl těšit, takže jsem se tedy těšil.

Let do Londýna pilotoval britský pilot, takže probíhal dle očekávání – stoupání při startu na hraně pádové rychlosti, takže se kabinou rozléhalo praskání ušních bubínků, přistání provedeno volným pádem na letištní plochu, takže jsem se zájmem nahlížel na křídla, zda na nich nejsou boule od zaražených podvozkových noh, zatímco ostatní cestující páčili zaseknuté čelisti, či chytali vyražený dech. Zpáteční cesta byla v režii českých pilotů a tak byl start i přistání absolutně pohodový. Vzduch je prostě naše moře už od dob onoho srandovního strejdy v brejličkách s bradkou. Nějak od M se jmenoval.

První setkání s britskou civilizací se odehrálo hned za letištními vraty na nástupišti autobusu. Jedna cestující odmítla pokyn řidiče, aby si dala zavazadlo do kufru autobusu, neboť v něm měla noťas a další elektroniku. Řidič vyslechl argumenty, zopakoval pokyn, aby dala zavazadlo do kufru a pak bez mrknutí oka zavolal policii, která dotyčnou cestující bez dalšího mrknutí oka vytřídila z autobusu. S podobně razantním chováním řidiče jsem se setkal ještě jednou. V barevné čtvrti nastoupila na poslední chvíli do doubledeckeru velice pěkně oblečená dívenka v hidžábu, „odpípla“ si vstup a jala se stoupat do prvního patra. Již rozjíždějící se autobus zastavil, řidič vyběhl nahoru do patra, proběhl velmi krátký rozhovor mezi ním a dívenkou plný slov „ticket“, „pay“ a „sorry“, dívenka sestoupila s řidičem dolů, dvakrát se ozvalo pípnutí čtečky a pak už jenom mluvil řidič, otevřely se dveře a dívenka vystřelila na chodník jak raketa. Celou dobu byl zablokovaný provoz v daném pruhu, všichni v klidu čekali, až řidič vše vyřeší a rozjede se. V Čechách by takový řidič MHD měl patrně na krku soud za rasistický přístup k cestujícím, pokud by ho už na té silnici nezmlátil někdo ze zablokovaných řidičů. Revize jízdenek v londýnské MHD probíhá tak, že na zastávce obstoupí autobus kordon policistů, do autobusu vstoupí revizoři a zkontrolují cestující. Nevím, jestli je to běžné, viděl jsem to jenom jednou.

Na Londýnu je vidět, že je to bývalé centrum obrovské koloniální říše, nad kterou slunce nezapadalo. Je barevný. A to tak, že hodně. Já jsem se pohyboval primárně v zónách „free of charge“, ne že bych byl škudlil, jako spíše proto, že muzea a galerie, která jsem chtěl navštívit, byla národní, královská a tudíž se vstupem zdarma. V těchto muzeích je personál barevný, až oči přecházejí. Od sýrově bílých až k ebenově černým. Všichni se vyznačovali vysoce efektivním a profesionálním přístupem a znalostí všeho, co patřilo do jejich okruhu působnosti, což bylo svým způsobem fascinující. Na okamžik jsem si představil cca kopu a dva mandele lidí, které mi bylo spatřit ve frontě u vstupu do Natural History Museum, jak se snaží dostat na první nádvoří Pražského hradu, ale fantazie mi selhávala. Personál Přírodovědného muzea v počtu jedné semaforistky na vchodu a tří sekuriťáků uvnitř, totiž frontu hladce odbavil během čtyř minut.

Možná se tážete, proč sekuriťáci na vchodu. Asi takto – když přijedete do Londýna z českého venkova, okamžitě si všimnete něčeho, co místní obyvatelé pravděpodobně nevnímají.  Tak nějak vám vytane žába sedící v hrnci s vodou, kterýžto je postaven na zapnutý vařič. To něco jsou bezpečnostní opatření. Všudypřítomná ozbrojená policie, členové bezpečnostních agentur, bezpečnostní rámy, betonové bariéry, vchody zesložitěné klikatým labyrintem zábradlí a omezené na šířku tak, aby vstupem prošla pouze jedna osoba, prohlídky kabelek, batůžků. Přičemž pojem „betonová bariéra“ nepopisuje onen srandovní dálniční monoblok, který odstrčí i rozjetý Jumper, nýbrž sešroubovaný komplex betonových štíhlých elips dlouhých dva až tři metry a širokých půl metru blokující cosi, co bylo ještě před pár lety volně průchozí. Na stanicích metra jsou na nástupištích policejní hlásiče, ve spojovacích chodbách vypuklá zrcadla aby bylo vidět za roh. Policie je pozoruhodně efektivní. Kráčel jsem zvolna St. James parkem k Buckinghamskému paláci a přemýšlel jsem, zda mám té drzé americké imperialistické veverce, ukrývající se v rozkvetlých narcisech, hodit kus rohlíku, nebo na ní bafnout, když mi na hlavou proletěl vojenský vrtulník Mk3 Chinook doprovázený dvěma malými patrně Aerospatiale AS350 Squirrel mířící někam k Wembley. Současně se ozvaly policejní sirény aut uzavírající Buckingham Pallace Road a navazující The Mall. Než jsem stačil vytasit fotografický aparát, od paláce vyjely dvě limuzíny s doprovodnými policejními auty, projely výše zmíněnými ulicemi, policejní vozy zpátky uvolnily provoz a za dvě minuty nebylo po královském konvoji ani památky a provoz plynul dál bez jakkoli pozorovatelných zádrhelů. Kdybych to neviděl na vlastní oči, nevěřil bych, že je něco takového možné. Každopádně jsem musel přehodnotit svůj plán, kde se zastavím na five O’clock tea, protože v buckinghamském paláci evidentně nebyl nikdo doma.

Londýnské metro. Co mi jako první vytanulo na mysli v londýnskému metru… Je zašlé. Silně připomíná pražské Hlavní nádraží v dobách rozvinutého socialismu. Je to něco, co bylo postaveno v jiné době a je pouze udržováno. Nové je snad jenom zabezpečovací zařízení. Každá stanice má nástupiště v jiné výšce, takže někde vystupujete rovně, někde schod dolů, někde je schod nahoru. Vlaky jsou poruchové a četnost poruch roste s intenzitou deště. Některé vagóny vypadají, že je chtěl použít už Hitler při pokusu o invazi, Britové je zrekvírovali a používají je dodnes. Londýnské metro evidentně není jenom mastnou tyčí pro socky. Potkáte v něm chlapa v montérkách a reflexní vestě, rozveselenou slečnu s růžovými LED diodami ve vlasech a bublifukem v ruce, stejně jako gentlemana, čelícímu s kamennou tváří výše zmíněnému proudu bublin, oděného v kabát z obchodu, kde nejsou u zboží cenovky. Ve špičce metro praská ve švech a lidi jsou neurvalí, ale brzy ráno jsou na nástupištích v centru vidět na zemi povalující se flitry a třpytky opadané z rozjásaných nočních cestujících. Škoda, že jsem nejel některým pozdně nočním spojem…

Londýnské jídlo. Existuje jistý text, ve kterém je psáno, že díky kráse anglických žen a jejich kuchařskému umění se z Anglie stala námořní velmoc. Teď budu vulgární, takže prosím citlivého čtenáře, aby následující dvě, tři věty přeskočil. Současnost je taková, že když se v Londýně týden živíte jídlem uvařeným ze surovin nakoupených v Sainsburys a dalších lidových řetězcích odpovídajících cenově lídlu, nebo peňáku, pak se vrátíte do Čech a dáte si něco k jídlu a pití, tak zjistíte, že se tady za skoro stejné peníze prodávají neuvěřitelně nechutné sračky, které nejsou k jídlu, ale k zblití. Ale učiňme konec vulgarismům. Navštívil jsem Herrods a ač jsem vstupoval obrněn načumováním do výloh britských butcherů a vzdělán mnoha videi, tam jsem hned mezi dveřmi dostal to, čemu se říká kulturní šok. Hned vpravo vedle vstupních dveří je totiž kvintesence toho nejlepšího, co britské steakové řeznictví nabízí. I když za pultem stojí Japonec prostorově vyhlížející jako kříženec samuraje a bojovníka sumo. Zákazník si objednal T-bone steak. Sumista (či samuraj?) otevřel vitrínu, vyndal odpovídající tmavočervený kus masa o rozměrech cca metr na třicet centimetrů protkaný žilkami žluťoučkého loje, lehce přebrousil řeznický nůž úctyhodných rozměrů, zarovnal čelní stranu, protože mu připadala varhánkovatá či co, položil na maso své tři prsty, aby odměřil správný dílek, zakrojil a chvíli počkal, aby si zákazník mohl vyfotit, z jakého kusu kupuje, pak dokrojil, dal na váhu, která ukázala cca tři čtvrti kila. Zákazník chtěl hned zaplatit, ale řezník mu s úsměvem sdělil, že zaplatí, až se nají a půjde domů. Vedle řezníka se zjevil služebný duch, který převzal uříznutý steak a poponesl ho o metr vedle do steakhouse kuchmistrovi, který se o zákazníka staral dále. Bylo to takové britské pojetí automatu Koruna, ale dostalo mě do kolen. Abych upřesnil – do kolen mě dostala představa, že es kommt der Tag, já přijdu do Harrods, za vchodem udělám vpravo v bok, tam ukážu na jeden z kusů hovězího, řezník ho vyndá z boxu, položí na něj tři prsty jako míru… fascinující! Zajímavé je, že mi nepřišla vůbec na mysl kalkulace, že onen nakupující gentleman následně během půl hodiny zkonzumoval ekvivalent mého měsíčního příjmu. Harrods je postaven tak, že takto prostě uvnitř neuvažujete. Tyhle kalkulace začnete probírat až mnohem později, když už jste z obchodu dávno pryč a zíráte třeba na topinku s deseti gramy kaviáru za 25 liber v Caviar House & Prunier. Tehdy si teprve uvědomíte, že za jeden gram originálního Wagyu dáte u Harrods libru. Za jeden gram… Ale také je fascinující, že Wagyu z řeznictví v Harrods vypadá na první pohled poněkud jinak, než je to nabízené tady v Čechách.

Jazykový přístup k cizincům je v Londýně zcela v intencích hesla Cizinec – našinec. Zatímco v Austrálii když na vás Aussie promluví a zaregistruje skelný pohled a zatahující se blánu přes oči, tak přepne z hovorového jazyka do školní angličtiny a mluví na vás pomalu, jednoduchými srozumitelnými slovy a vy pochopíte. V Londýně tomu tak není. Mluvčí opakuje naprosto stejným tempem i přízvukem to, co řekl předtím, a čemu jste nerozuměli. A opakuje a opakuje… a vy civíte a civíte. Ale dá se to časem naposlouchat. Řekl bych, že líp, než australská angličtina, která se skládá jenom z prvních slabik slov, kdy mluvčí zbytek slova jakoby spolkne. Nejlepší na výuku jsou londýnští High level výpravčí under- a overgroundů vybavení vysílačkou. Ti hlásí změny na trati mezi řečí s kolegou a vy si musíte vyzobat, co je služební hlášení a co je kus džouku vyprávěného kolegovi. Chechot kolegy výpravčího, znějící z reproduktorů a připomínající chrčení astmatické ovce v mlhách skotské vysočiny, neobyčejně přispívá ke správné náladě ve skřípajícím polorozpadlém vlaku.  Low level výpravčí má jenom plácačku a tak musí na lidi řvát na vlastní plíce, což je lepší varianta, neboť řve jen v snadno pochopitelných heslech.
Londýn kulturní je obtížně uchopitelná entita, ale vetřel jsem se do anglikánského kostela na Bachovy Pašije. Já vím, říkáte si, že jsem po zhlédnutí baletícího Vamonta patrně zešílel, ale já to vidím tak, že míra mých hříchů ještě nebyla vykoupena a je třeba nového pokání. Představte si novogotický chrám bez jakékoli výzdoby kromě tří lustrů a místa odkud hovoří kněz k věřícím (nevím, jak se to jmenuje, ale kazatelna to není) v podobě černé, litinové, metr a půl vysoké orlice, o jejíž záda je opřena kniha ze které se čte. V chrámu sedí třicetičlenný pěvecký sbor oděný v černém, barokní orchestr oděný v černém, pěvci a pěvkyně oděni v černém a plný chrám posluchačů oděných v černé a šedé. A všichni se tváří, že si vyposlechnou pět, šest taktů, aby se dostali do nálady, a půjdou někoho upálit. Když si člověk uvědomí, že na tom koncertě se sešli posluchači, kteří zamlada upadali do transu při Love, Love Me Do a ňuňali se navzájem při poslechu Hey Jude… Ale tohle téma si nechám pro jiné povídání.

And that’s all folks. O Londýně by se určitě dalo psát dlouho a dlouze, ale už by to nebyly jenom střípky, nýbrž zvířecky nudné pojednání, čemuž se autor vyhýbá jak čert kříži.

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Šumavák. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

1 640 komentářů u „Střípky z Londýna,

  1. Koukám, že jsem dědouš s 54 roky splečného žití. Dobrý, ale ze zkušenosti doporučuju oženit se s němou.

  2. Já mám stařičkého Kindla, ještě s pidiklávesničkou. Spokojenost maximální, vybírala jsem dlouho a věděla jsem co chci a proč to chci.
    Dcera a manžel Pocketbook Touch, taky už pár let, ani ani jeden to moc nepoužívá – dcera zatím cestu ke knihám moc nenašla (leda o prázdnínách), manžel se nemůže odhodlat k e-verzím (zato si koupil v antíku dva metry Tarzana a večer nad tím spokojeně poklimbává).
    Já Pocketbook používám, pokud získám knihu ve formátu, který Kindle nečte, a nechce se mi to konvertovat. A musím přiznat, že v mé konzervativnosti mne dotykové ovládání neskutečně vytáčí…. uživatelské rozhraní je trochu jiné, pro mne méně komfortní, ale je to asi fakt o zvyku. Moje sestra jedině dotykový Kindle, kamarádi naopak přešli spokojeně na Pocketbook a již nikdy nic jiného.
    Asi by to chtělo si to někde “osahat”, co bude lépe vyhovovat.

  3. quivisi,
    no nevím 🙂
    Když zakřičíš ” Kam jsi dala to a to?” , musela by ti to mangelka psát, a papír to prodraží.
    Když je u mě bejvalka , a poklidí, tak se mnohdy musím přes icq ptát, kam co dala 🙂
    Má nějakej jinej systém 😀

  4. (1592) Se mnou je to víceméně stejně, jen s tím rozdílem, že obřad jsem podstoupil. Pro mě byl nepotřebný, ale většina ženských to zřejmě potřebuje.

  5. A před víkendem silně přízemní dotaz,
    nemáte někdo recept na dobrý žitný chléb ? Jde to udělat i s kvasnicemi, tedy bez kvásku ? A aby go nemuselo kynout dva dny… v ČB těžko sehnatelný, většina produkce je vzor “Leningrad”… řezat leda řetězovkou.

  6. Spousta obřadů, rituálů atd. je nepotřebných. Když to hodnotíme přísně racionálně.

    Copak je potřebný křest nebo vítání občánků ? Polonéza na základce ? Stužková ? Svatba ? Padesátiny ? Rodinné oslavy ? Hody ? Jízda králů ? Horňácké slavnosti ?

    Nicméně, jsou to milníky.
    Oddělují životní etapy.
    Ukotvují v čase a místě. V prostoru.

    Jenom se podívejte na ty, kteří to všechno zavrhli jako nepotřebné. Jak to vedou a jak si vedou …

  7. 1607
    A navíc důvod slavit a příležitost k setkáním 🙂
    Hned není život jednotvárný a nudný.
    Zřejmě jsou i klady.

  8. Po obrade je moznost jednoduseji pozit drobnych danovych vyhod. Nic extra, ale ani korunu statu nazmar…

  9. Dobré dopoledne,

    tak díky za recenze, asi se zkusím poptat na dárkový poukaz a ať si jubilant vybere sám. Snad se mi povede ho dokopat k tomu, aby se odebral do příslušného obchodu a vybral si.

    Ad svatba – asi by nám to klapalo i bez toho, ale nějak jsme brali za správné to posvětit obřadem. To je asi každýho věc… Mimochodem, i dnes někteří čekají až na svatební noc.

  10. 1607 NoName
    všechno jsem uhodl až na “Horňácké slavnosti”
    To jsou aktivity ještě před obřadem? Něco jako petting?

  11. jsem asi staromilec – kam se hrabu na quivise se svými 42 lety. Já jsem chtěl rodinu a děti, rodinu, kterou jsem poznal u svých rodičů a ve které jsem byl vychován. Proto jsem bral vážně ta slova “ve zdraví i nemoci, v chudobě i bohatství, ve štěstí i neštěstí”.

    Neokecávejte proto svá životní selhání tím, že na to nepotřebujete papír nebo, že život je změna a kdo setrvává s jednou partnerkou, partnerem, je vlastně jenom lenoch, který se bojí změny. Láska se neposuzuje podle prvních dvou měsíců po seznámení, ale po xxx-ceti letech. Protože nutně přijdou v životě průsery a neštěstí. Slabí nevydrží a zdrhnou.

    Ovšem to je můj osobní názor, který nikomu nevnucuji, dělejte si, co chcete.

  12. A ještě čtečka – i když se tato debata opakuje čas od času již poněkolikáté. Kindle Paperwhite a pro zpracování knihovny Calibre. Trottelfest und Idiotensicher.

  13. “kdo setrvává s jednou partnerkou, partnerem, je vlastně jenom lenoch”

    No teda. IMHO je právě délka setrvávání, aniž by se přitom lidi zabili, znenáviděli do morku kostí, nedělali si naschvály, naopak byli vůči sobě tolerantní, vstřícní, navzájem oporou… to je dřina jako hrom a holt ne každý na to má. Pravda, svadba může být jen rituál, ale i tak je to pořád symbol určitého závazku, který se zúčastnění zavazují plnit.

    Martine tt,
    mám to nastaveno stejně “v dobrém i zlém…”.

    Ale jak pozoruji u své dcery, řada spolužáků či spolužaček to má doma poněkud divočejší – jedni rodiče se pravidelně scházejí a rozcházejí, otcové cizinci po rozvodech většinou mizí do svých domovin (a odmítají se s dětmi stýkat), “noví” tatínkové krutě soupeří s dětmi o přízeň matky nebo prací vytížené matky “tatínky” dost střídají…. není to hezké. A říkám si, pokud je tento trend ve společnosti převládající, ta ta děcka nedostanou jiný příklad, a jak to pak bude jednou vypadat u nich doma…

  14. Ono výměna partnerky nic neřeší z jednoduchého důvodu-jisté vady, tedy chtěl jsem napsal vlastnosti jsou společné celé kategorii, nejde o … vlastnost… konkrétního kusu.

  15. MAtzurko, musíme doufat, že to nebude převládající trend nebo že naše dcery budou mít štěstí na menšinově nastavené partnery.

    protože, málo platný, ten základ jen z jedné strany nestačí, musí na to být dva.

  16. maYdo,
    ano, a to mne taky děsí. Když vidím v její generaci mnohem více “barbín” a “mamánků” než v té naší… 🙁

  17. Ale jistěže rozvod není ideální. Někdy se ale přihodí.
    A posuzovat zvenku, bez znalostí je bezpředmětné.
    Já se třeba po rozvodu skoro 4 roky k dětem nedostal.
    Ale konec vše napraví, ( někdy) a staré rány se zacelí. Děcka ani vnučky s tím dnes nemají problém, a mladší vnučka má ze mě a bejvalky docela srandu.
    Docela často se všichni buď u bejvalky nebo u mě scházíme, ( proto jsem taky přistavoval, abychom se vešli) s dětmi a vnučkama jezdíme na Orlík plachtit, ( bejvalka doma opatruje zvířenu)
    Kdo z vás to má (c)Paroubek , aby s ním děti mezi 30 a 40 jezdily na dovolenou ?

  18. [1606] Žitný chleba jedině z kvásku. Kvásek se dá sehnat buď po známých nebo v pekárně, vlastní by zabral tak tři dny.
    Kvásek smíchat s žitnou moukou a vodou a nechat vzejít (cca půl hodiny). Odebrat kvásek na příště, přidat mouku, vodu, kmín a sůl, poctivě zadělat, nechat dokynout (pár hodin, klidně přes noc) a upéct.
    Doby kynutí a parametry pečení to chce vychytat pomocí pokusů.

    Já ho dělal, ale během nemocničních pobytů mi chcípl kvásek a zatím jsem se neodhodlal udělat nebo sehnat nový.

  19. Honzo,
    díky. Asi půjdu raději do nějaké směsi, protože s tím kváskem bych to nezvládala (teda, dá se koupit i sušený, ale oživování opět zabere čas), taky samožitný asi nikdy nebude tak kyprý jako směs…
    Kdysi existovala velice dobrý a kyprý tmavý chléb Moskva, ale ten už asi nikdo nepeče – nejblíže tomu je od Odkolka, ale ani ten není !to vono” 🙂 Ovšem s česnekovou pomazánkou, nebo masovou, to bývala mňamka.

  20. [1624] Chápu, hlavně když je zapotřebí výsledek rychle.
    Kvásek se dá sehnat čerstvý. Michelské pekárny ho mívali, v podnikových prodejnách buď pár misek nebo ne objednání. Jak v ČB netuším. Pak jsou výměnné sítě.
    Na namíchání mi vycházela skoro ideálně stejná dávka žitné (první fáze) a pšeničné (druhá fáze).
    Najít něco vyhovujícího v pekárně nemusí být až tak nepříjemné. Degustace různých pekárenských produktů může být moc prima. Pokud nejsou od nějakého babiše.

  21. Honzo,
    mnojo, ale ten kvásek se musí udržovat, nebo zamrazit a pak oživovat… nic pro mne, když chci jednou za čas upéct chleba doma. Asi čirá pohodlnost 🙂
    Jo, my se tu asi měníme na Babišland. Kuřata z Vodňan (nojo, je to za rohem), Penam dominuje ve všech obchodech s výjimkou těch bio-eko-alternativních, ovšem jejich otrubové mňamky s přisypaným vším od chia semínek až po drcené šlupky z čehokoliv mne silně neoslovují.
    No ale ten žitný teď posednul mou dceru, takže jí to asi předhodím jako domácí projekt, může experimentovat do alelujá, zatímco já se budu dloubat v záhonech 🙂

  22. Zainteresovat dceru je správná volba. Při týdenním intervalu pečení je možno kvásek udržovat v pixličce v lednici a nedá to prakticky žádnou práci.
    Pokud jde o chleba, tak dobrý mají Číňani u nás na rohu. Slušný výběr má Polo za dvěma rohama.

  23. MAtzurko, kvas není treba zmrazit. Stačí nádobu od kvasu nevymývat, nechat dobře vyschnout a zavřít. V lednici pak vydrží docela dlouho. Pak kvas oškrabat, zalít trochou teplé vody, přidat trochu mouky a nechat vykvasit. Ideální je proces zopakovat cca třikrát.

    Jinak pokud chceš chleba rychle, tak mám recept na bleskový chleba s droždím, lze z pšeničné nebo špaldové kouky, nejspíš i z té žitné nebo mnoha jiných.

    Je to velmi jednoduché – v půllitru vlažné vody rozpustíš kostku droždí, přidáš půl kila mouky, osolíš podle chuti, možmno chutě i doplnit dle libosti a několik minut propracuješ hnětačem Stačí tak tři.
    Pak zamícháš 100 – 200 g semínkové směsi, asi je jedno, jaké, já používám směs tykev, slunečnice, piniové oříšky, někdy v ní ještě bývají sekané mandle, myslím, že se prodává v tescu jako salátová směs nebo v albertu jako semínková směs. Ale vcelku se v tomhle asi fantazii meze nekladou. Množství semínek dle chuti, já mám ráda chlebík hodně zrnitý a tak dávám dva pytlíky, to je těch dvěstě gramů.

    Formu vytřeš tence olivovým olejem, pokud máš silikonovou, není to nutný a těsto tam vyleješ. Hned, bez kynutí pečeš cca na 180 stupňů cca 40 minut spíš než podle hodin zkoušet špejlí, jetsli už je upečeno. Je to taková rychlovka, pokud chceš rychle chlebík.

  24. Honzo, díky,

    ta bleskovka zní dobře 🙂
    Určitě vyzkouším, hnětat se to dá i v domácí pekárně, ne ? A až to bude vypadat promíchané, tak to nenechám kynout a kydnu to do trouby a bude.
    Teda, nechám to dělat dcerátko, které nějak popadla mlsná na žitný chléb, a může zkusit namíchat žito s pšenicí…

    AK,
    Zoulek tu není, Letovský taky ne. Z menších pekáren Srnín, ale u něho jsem nepostřehla žitný chléb; pak sem ještě na pár míst vozí z Vyššího Brodu, ale to je dtto.
    Nejchutnější žitný dělá Lidl, ale zase chodit tam obden je pro mne nereálné, je mimo moje běžné trasy – největší výběr pečiva je asi v Globusu, což je dokonce na úplně opačné straně ČB.

  25. Dobrý den,

    debata o manželství je nejspíš stará jako debata o institucích. Při korektuře von Misesova Socialismu mě tudíž nepřekvapilo, že věnoval tomuto tématu celou kapitolu, konkrétně Kapitolu IV. s názvem Společenský řád a rodina. Jedna její část se přímo jmenuje: Problémy manželského života. Líbí se mně tahle pasáž (kniha vyšla roku 1922):
    “V moderním smluvním manželství, které se uzavírá z přání manžela a manželky, dochází ke splynutí manželství a lásky. Manželství se nám jeví morálně ospravedlněno jedině tehdy, když je uzavíráno z lásky. Bez lásky je na manželský pár nahlíženo jako na nepatřičný. Dnes shledáváme podivnými královské sňatky, které jsou domluvené na dálku a v nichž se odráží, jako v mnoha dalších myšlenkách a činech panovnických rodů, ozvěnou ideje věku násilí. Fakt, že z propagačních důvodů shledávají nutným prezentovat veřejnosti také tato manželství jako manželství uzavíraná z lásky, dokazuje, že ani královské rodiny nebyly schopny uniknout před buržoazním ideálem manželství. Dnešní konflikt v manželském životě plyne v první řadě z toho, že období vášnivé zamilovanosti má jen omezenou dobu trvání, kdežto manželský kontrakt je ostentativně uzavírán na celý život. „Die Leidenschaft flieht, die Liebe muss bleiben“ (Vášeň pomíjí, láska musí zůstat), říká Schiller, básník buržoazního manželství. Dnešním ideálem je, aby bylo manželství požehnáno dětmi a manželská láska uvadala zvolna a nepozorovaně. Na jejím místě se pak rozvíjí přátelská náklonnost, která je tu a tam přerušována záblesky dřívějších citů. Společný život se stane zvykem a v dětech, jejichž výchově věnovali své mládí, nalézají rodiče útěchu za oběti, které učinili, když je stáří zbavuje jejich sil.”

  26. Mno, ad výživná debata o manželství… Inu, jel jsem někdy onehdá před časem jedním dálkovým autobusem a pocítil jsem potřebu se raději před odjezem dostatečně vypotřebovat… No a místní hajzlbába měla sdělovací a rozvernou… Poté, co mi sdělila, že chlapi jsou čistotní a ukliděj po sobě, zatímco ženský jsou prasata a musí po nich uklízet ona – a že se jí tam jedna svěřovala, že se rozvádí a co kolem toho – prohlásila – já nevím, proč se ty lidi rozváděj, vždyť ty ženský jí mají všechny skoro stejnou!
    A divili byste se – ale je to tak! No a také v mém okolí – iniciátorky rozvodů byly v 90% ženské, které inflačně zlaté (a hlavně třrpělivé) srdce svého manžela vyměnily za ocelové péro svého momentálního píchače… Inu, dobře jim tak…

  27. Maydo, “Uvedenou chybu neodhalili ani validační komise CZVV ani nezávislé odborná komise CZVV.”

    😀 😀 😀

    Mozna by mohli zacit odhalovanim shody prisudku s podmetem.

Napsat komentář: AeroKarel Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *