Traktát o japonském nevíně

 Když vyšel Clavelův román Šogun, četli jsme ho se zatajeným dechem a začali horovat pro vše japonské. Většinou jsme skončili mrzačením stromů při výrobě tzv. Bonsají, poničenými klouby při pseudovýuce karate, pokusy o japonskou kuchyni a sněním o tom, jaké by to bylo, popíjet v románu tolikrát uvedené sake. Dlouho se to nepovedlo.

Většinou nám proto slovo sake dodnes evokuje vůni dálek či rozkvetlých sakur. V Japonsku sice znamená zmíněný výraz jakýkoliv alkoholický nápoj, ale přiznejme, správný japonský název nihonšu nebo také seišu už tak hezky zvláště v češtině nezní. Najít sake u nás je zatím vcelku vzácné, nicméně směrem na západ se stává, sice ne běžným, ale minimálně nikoliv neobvyklým nápojem. Je to logické. S oblibou sušibarů stoupá i obliba sake. O to více potěší, že i u nás jsme mohli tento japonský národní nápoj ochutnat na loňské říjnové prezentaci vína International Wine Show Prague  v hotelu Hilton, kde ho velice fundovaně představil Kenichi Ohashi, světový expert a nositel kvalifikace Mistr sake (Master of Sake). Také letos se mohli seznámit čeští zájemci, díky speciálnímu semináři organizace JETRO(japonská vládní agentura na podporu vzájemných obchodních a investičních vztahů mezi Japonskem a Českou republikou) nejen se sake, ale i doplňujícími japonskými pokrmy v působivých prostorách Laboratoria, aneb kuchařské škole v Krocínově ulici. Navíc vědomosti předávali sami majitelé, zástupci a přední činitelé několika známých japonských tradičních značek tohoto japonského alkoholického nápoje.

Není rýže jako rýže

V našem evropském prostoru jsme ochotní si připustit, že existuje mnoho odrůd vína. Málokdo si už domýšlí, že máme také mnoho kultivarů ječmene a chmelu. Nemusíme se tedy divit faktu, že i japonský výrobce sake velice zvažuje, jakou odrůdu rýže na svůj výrobek použije. Je to totiž tato obilnina, která dává konečnému výrobku tu správnou a jedinečnou chuť. Samozřejmě i cenu. Nejběžnější a v Japonsku nejrozšířenější rýže pro výrobu sake je odrůda Yamadanišiki, kterou zde pěstují na téměř 5 tisících hektarů. Hned za ním následuje kultivar Gohjakumangoku s výsevnou plochou zhruba 4 400 ha. Na třetím místě následuje už s velkou rezervou odrůda Mijamanišiki, kterou pěstují na 1400 ha. Následuje řada dalších speciálních druhů rýže, ale ty už zaujímají daleko menší agroprostor. Jejich agrotechnika je obtížnější, jsou citlivější na změnu teploty, mají menší výnos apod. Přesto je stále pěstují, protože chuť z nich vyrobeného sake je v teritoriu japonských ostrovů vyhledávaná a ceněná. Nejde jen o odrůdy, ale i o oblasti, kde se odrůdy rýže, vhodné na jeho výrobu, pěstují. Velice uznávaná je například oblast Nada u města Kobe, kde je krom vynikající vhodné rýže i kvalitní voda.

Spíše pivo než víno

O sake se často mluví jako o rýžovém vínu. Je to velmi hrubá informace. Jediné, co sake k tomuto pojmu přibližuje, je fakt, že se nadrcené bobule révy vinné, stejně jako unikátním způsobem kvašená rýže, lisují. A to je trochu málo. Japonský nápoj má daleko blíže k našemu pivu. Ale ani porovnání s pivem není úplně správné. Výrobci pěnivého moku musí nejdříve ze zrn ječmene či pšenice udělat slad, tedy nechat je naklíčit. Tím přemění škroby v obilnině na cukry, které vařením vyluhují, a výsledný produkt nechávají zkvasit. Japonci zvolili něco uprostřed.  Rýži nejdříve zbaví ektospermu, tedy obalové vrstvy zrna, tím, že ji obrousí. Někdy až o 77 %. Tento nejextrémnější případ reprezentuje například sake Dassai, které bylo součástí pražské degustace.

 Zůstává jen na škroby bohaté jádro. To Japonci následně spaří a posléze očkují rýží, ve které nejdříve pomnožili houbu Aspergillus oryzae (kódži). Houba vytváří enzym amylázu. Přidáním naočkované rýže začnou na škrobnatou hmotu působit enzymy. Ty škroby rozštěpí na jednoduché cukry, které se dají zakvášet. Kódži nechávají růst při teplotě 36°C (s tím, že nesmí dojít k zahřátí na více než 45°C), kódži-mai (naočkovaná rýže) se pak v poměru 15%-25% ve fázích přidává ke zbytku, nejdříve do kvásku šubo, a posléze do hlavního kvasu moromi. Enzymy jsou aktivní po celou dobu kvašení. Následně už jenom výrobci čekají, kdy kvasný proces skončí a oni mohou vylisovat z vykvašené rýže surové sake. To opět zahřejí tentokrát na teplotu 64oC. Tím zlikvidují zbytky enzymů i kvasinek. Je zajímavé, že tuto technologickou operaci provozují Japonci zhruba od 17. stol. (období Edo) a předběhli tak o mnoho let Francouze Louise Pasteura a jím objevenou metodu pasterizace. Vylisovanou tekutinu čistí sedimentací, následnou filtrací a čirý nápoj skladují v nerezových, skleněných, keramických či dokonce plastových nádobách. V nich zraje zhruba šest i více měsíců. Pak lahvují. Sami Japonci označují v angličtině výrobny sake jako „breweries“, tedy pivovary. V češtině bychom je mohli označit spíše jako sakevárny. Japonsky se ale nazývají „kuramoto“, což je jistě přesnější termín.

V Japonsku doporučují zakoupené sake vypít do roka. Archivace je výjimečná. Stejně jako u vína rozeznáváme sake pro běžné i pro slavnostní použití. Samozřejmě ani zde tradice nezastavila moderní postupy. Použijeme-li vinnou terminologii, při výrobě „stolního“ sake Japonci nečekají, až jim laktobakterie vyprodukují dostatečné množství kyseliny, ale kyselinu mléčnou na podporu kvašení přidávají přímo. S přídáváním kyseliny se mimochodem začalo už v roce 1910 (wiki). V současné době zažívají revival tradiční metody kimoto a jamahai. Jamahai je pomalá metoda. Výroba kimoto se urychluje mícháním. Technologické přidávání kyseliny označují Japonci termínem sokudžó (rychlé kvašení). V současné době je to metoda všeobecně využívaná, takže v Japonsku označují jako ojedinělý pouze produkt, vyrobený bez sokudžó. Tím zkracují a zjednodušují výrobní proces, což se počítá. Do určitých typů také dodatečně mísí alkohol s neutrální chutí, tzv. džozó-alkohol. Kupodivu ani tyto nápoje vůbec nechutnají špatně. Naopak. Úplně nejdražší a prý i nejlepší sake vyrábějí dodnes v Japonsku ručně. Není se co divit, že staří mistři, kteří ovládají manuální výrobu sake, mají mezi svými vysoký kredit. Šigeki Tonoike, nástupce a vnuk zakladatele (1936) kuramoto, tedy sakevárny, Tonoike v městečku Mashiko, kde se vyrábí sake značky Sanran, dodnes pociťuje ztrátu mistra výroby (tódži), Kosei Obary, který zavedl výrobní principy, kterými se firma dodnes řídí. Prý i díky tomu jejich „Saran sake“ získalo na soutěžích mnoho významných ocenění.

Je libo gindžó  nebo džunmai?

Podle způsobů výroby a přidaných ingrediencí rozeznáváme několik typů sake. Velice kvalitní je gindžó. Vyrábějí ho z rýže, kterou obrousili o více jak 40 % původní váhy, vody, kódži (tedy houbou naočkované rýže) a kvasinek. Lze přidat i jozo-alkohol v ekvivalentu 10 % hmotnosti obroušené rýže.  Pro zachování ovocných a květinových aromat, nazývaných gindžó-ka, probíhá kvašení pomalu a při nízkých teplotách. Rozeznávají dva druhy – velmi silné a slabší, které označují jako light.

Dajgindžó se vyrábí ze silně obroušené rýže a patří mezi nejkvalitnější nápoje tohoto typu. Používají tu prakticky jen o 50 % obroušené zrno, dále kódži, kvasinky a vodu. Takto vyrobené sake je obecně „křehčí“, ale chuť a „síla“ záleží na řadě dalších proměnných (použité kvasinky apod.)

Džunmai, má poměrně variabilní chuť podle použitého kultivaru rýže a procentu obroušení. Pokud dostane přídomek tokubetsu džunmai, je zhotovené ze silně obroušené nebo dražší varianty rýže. Je silnější a hutnější. Výrobci opět používají pouze rýži, kódži, kvasinky a vodu. Chuť je poměrně výrazná, suchá a s více kyselinami v porovnání s ostatními druhy sake. Technologie dalšího typu, džunmai gindžó, se od tokubecu džunmai liší právě specifickým pomalým způsobem kvašení

Džunmai daigindžó je výrobek vysoké jakosti. Vyznačuje se skvěle sladěnou chutí a kyselin. Nebývá laciné. Hondžózó je opakem předchozího. Je lehké, vyrovnané, mírně ovocné a hodí se výtečně k jídlům japonské kuchyně.

Samozřejmě existují výrobky, které do shora uvedené řady nezapadají. Jsou to Fucuu-šu. Daly by se také označit jako krajové nebo stolní. Preferují regionální postupy, zvyklosti a chutě. Vyrábějí je z místních odrůd rýže, méně obroušených obilek, popřípadě s vyšším přídavkem džozó-alkoholu, než je 20 % hmotnosti obroušené rýže. Při delším ležení prý dostávají karamelovou příchuť.

Sortiment sake tvoří i produkty, kdy výrobci využívají do jisté míry upravené technologie. Sem patří například nigorizake, kterému přezdívají „cloudy sake“, tedy „zakalené sake“. Při filtraci producenti nechávají v nápoji část sesedlých kvasinek a zrnek rýže, které zůstávají usazené na dně lahve. Nápoj se musí před pitím protřepat, podobně jako u korejského makkoli.

 Dalším stupněm je namazake, které bychom označili jako nepasterizované sake. Mívá mléčnou barvu a chuť čerstvě vařeného produktu. Obecně se sake pasterizuje dvakrát, jednou ihned po filtraci a podruhé po naplnění do lahví. Namazake pasterizují pouze jednou (namazume/namačózó), nebo ho prodávají úplně bez pasterizace. Klasické namazake, je ale chuťově vysoce nestabilní. Proto ho výrobci doporučují uchovávat v chladu a co nejrychleji vypít.

Košu je zase zestárlé sake. Na rozdíl od klasických čirých nápojů získává tento druh stárnutím barvy od žluté po ambrovou a karamelovou chuť s odstíny medu, sušeného ovoce a někdo tvrdí, že i sojové omáčky. Také bývá nahořklé, což je u sake výjimka.  Pro milovníky silnějších nápojů tu mají Genšu, kterému říkají neředěné sake. Při výrobě se do várky nepřidává žádná voda, krom té, která se do zrna dostala v úvodním napařování. Vzniklý nápoj je bohatý na alkohol. Obsahuje ho 17 – 20 %. Také má, jak říkají, velice „silnou“ chuť.   

Jak vychutnat sake 

Japonci tvrdí, že ušlechtilé sake je alkoholický nápoj s rovnováhou šesti prvků: sladkost, hořkost, kyselost, trpkost, suchost a unami. Co je to unami? Prý něco nevysvětlitelného, co chápe jen Japonec, a to ještě ne každý. Snad lze nahradit nahradit slovo unami výrazem hutnost, což v angličtině vyjadřují specialisté na potraviny pojmem „mouthfeel“. Tuto vlastnost japonská definice neuvádí, ale měla by. Sake také odborníci hodnotí podle pěti smyslových požitků, jako jsou aroma, lehkost-plnost, sladkost-suchost, kyseliny a teplota a také ho doporučují párovat s jídlem. Zde preferují „rovnováhu“, tedy vyrovnání chuti jídla a saké, což v praxi znamená, že k těžšímu jídlu servírujeme plnější a výraznější sake a k lehkému jídlu lehké sake. Dále „harmonii“, tedy k výraznému jídlu servírujeme sake s větším obsahem cukrů a k „osvěžení“ chuti doplňujeme tučná jídla lehkým sake.

Dlouho u nás převládal názor, že se sake pije teplé. Je to velice nepřesné. Samozřejmě, sake se pije i teplé. Zvláště v zimě, jako například náš svařák. Navíc teplé podávají ty druhy, které nejsou nijak kvalitní a ohřátím maskují možné chuťové vady. Samozřejmě existují i výjimky. Například poloslané Sohana s obsahem 16% alkoholu je oficiální sake japonského císařského dvora, které se pije při ceremoniích. Doporučený způsob pití „nurukan“ znamená, že se podává ohřáté až na 45oC. Jinak obyvatelé Nipponu servírují zmíněný nápoj podle druhu chladný nebo v pokojové teplotě. V Japonsku ho pijí z keramických pohárků. Ty vypadají v různých částech této ostrovní říše různě. Zhruba mají soudečkový nebo miskovitý tvar. Při některých příležitostech používají dokonce čtverhrannou misku z cedrového dřeva. Protože však cedr dodává nápoji příchuť, kterou každý nemusí, vkládají dnes do dřevěné misky raději ještě skleněnou. Cedrové misky navíc dnes patří mezi ceněné artefakty. I v této zemi tradic si však razí cestu klasické nápojové sklo. Většinou však bez stopky.

Sake vůbec provází Japonce při každé životní příležitosti, ať už je to obřad dospělosti, tedy dosažení dvacátého roku života, svatba, piknik při slavnosti květů sakur nebo jiné. Rádi například obdivují svit měsíce při úplňku nebo pohled na zamrzlou zimní krajinu, pokud ovšem jsou v bazénu s termální horkou vodou. Zážitku bez sake by asi něco chybělo. Pro našince je velice zajímavý i svatební obřad, který ženich i nevěsta stvrzují obřadným přípitkem. Tedy nejdříve se napijí třikrát, chvilku váhají a následně opět na tři doušky vyprázdní obsah misky. Drobná odbočka. Zatímco u nás nevěsta ukrývá tvář pod závojem, japonská má na hlavě jakýsi neforemný čepec. Ten podle japonské pověsti skrývá ženiny rohy. Japonci věří, že v každé ženě je ukrytý kousek ďábla. Toho charakterizuje podobně jako u nás již zmíněná ozdoba hlavy. Podle japonského obřadního protokolu má krom zmíněného zároveň demonstrovat její snahu o pokoru.  Rohy pod čepcem nejspíše po svatbě zmizí. Alespoň ty viditelné. Ty pomyslné prý podle některých mužů zůstávají.

Dříve a nyní

Experti tvrdí, že se sake dostalo na japonské ostrovy z Číny spolu s rýží zhruba tři sta let před naším letopočtem. Současný způsob výroby se ustálil v období Nara (645-710). O výrazné zdokonalení výrobního postupu se zasloužili mniši a kněží, kteří začali s výrobou tohoto alkoholického nápoje už ve 12. století. Nejspíše zjistili, že je to pro jejich kláštery velice dobrý zdroj příjmů. Nespala ani státní byrokracie. Ta vcelku brzy, již v období Nara, zjistila, že by se mohlo jednat o významný zdroj příjmů pro státní pokladnu, takže zřídila zvláštní úřad pro dohled nad výrobou sake, jak se o tom zmínil Akira Nišimura, zástupce jedné z největších „kuramoto“ v Japonsku. Firma označuje své výrobky stylizovanou siluetou bílého jeřába tsuru, takže své výrobky prodává pod značkou Hakutsuru. Bílý jeřáb v této zemi znamená štěstí. Asi je to pravda, protože firma je na japonském trhu jedničkou a navíc vyváží lahve s bílým jeřábem do 50 zemí světa. Nicméně v celém Japonsku najdeme více než 1300 „kuramoto“. Nabídka je opravdu rozsáhlá. Jak řekl prezident společnosti Tonoikeshouzouten, Šigeki Tonioke, paleta japonských sake je tak široká, že si může každý vybrat, co mu vyhovuje. Jak si ale vybrat mezi stovkami značek, neporadil.

Na závěr drobná poznámka. Jistě si čtenář povšiml, že v článku slovo sake důsledně uvádím bez čárky.  Saké, vyslovené s přízvučným é na druhé slabice, v japonštině znamená losos. Opravdu. Důrazně se o této skutečnosti zmínil světově uznávaný odborník Keniči Ohaši na loňském podzimním IWSP a snad věděl, co říká……

František I.

                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                    

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Šumavák. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

1 650 komentářů u „Traktát o japonském nevíně

  1. 1598 – nicmene, v realu by skutecne velky rozdil mezi pravem vest valku a pravem vest valku proti domorodym vladcum. Viz treba Pizarro ci Cortez… Znamena to, co predvedl, ze mel pravo vyhlasovat valku? 🙂

  2. Halle,
    ano, výáraz “otvírat si hubu” za pejorativní považuji.
    A do mé volby ti nic není – nesdělujeme si to ani s manželem 🙂

    Dano,
    tak to jsem ráda, je fakt, že to ještě nedohojené bříško může reagovat roztodivně. Klučina našich přátel donutil jít letadlo hned po startu zase na přistání, neboť ho rozbolelo ucho, asi ho jen vyděsil ten přetlak. Ale domluv se s batoletem. Po přistání ho rovnou vzali sanitkou do nemocnice, držel se za uši a plakal…. ale dobrý, odletěli následující den, když v nemocnici nezjistili žádný zánět středouší nebo podobnou hrůzu 🙂
    Na druhou stranu, dcera chodila v mladším věku na gymnastiku, a jedna holčička z oddílu taky skončila ve špitále s podezřením na slepáka. Ovšem když druhý den léky nezabíraly, tak udělali rozsáhlejší vyšetření a už fičeli do Prahy – měla totiž přetočený vejcovod a skončilo to odebráním již odumřelého vaječníku. V pěti letech nic moc. Prostě náhoda je někdy fakt blbec…

  3. Matzurko,
    to co popisuješ není nic úplně zřídkavé, já si z doby svého sanitařování nachirurgickém operačním sále v OV v KÚnzu pamatuju jedno 13 leté děvče,které už otevřeli jako slepák, a naši tam cystickej vaječník.

    Následně na sál zavolali gynekologa , a po jeho odsouhlasení vyčízli jak apendix,tak onen vaječník.
    Sestry na sále z toho byly docela zvadlé.

  4. 1603 – tim chci proste ukazat na to, abychom diplomatickou situaci te doby neposuzovali optikou nastavenou videnskym kongresem… Vyhodoindicka spolecnost nemela pravo vyhlasovat valku “statum”. To, co bylo v Indii nebyly z evropskeho pohledu Britanie staty….

  5. Petře ,

    druhá možnost výkladu byla,že to bylo omezeno jen na státy v Ázii. Ona společnost nic víc nepotřebovala,a už vůbec nepotřebovala válčit třeba s Francií.
    Ale Holandská společnost vesele válčila s Portugalci,a brala jim kolonie.

    První ztráta území pro Portugalce přišla v roce 1603, kdy Nizozemci zabrali ostrov Ambon. V letech 1605 a 1606 získali Molucké ostrovy a v roce 1641 Malaku v Malajsii. Poražení Portugalců v roce 1756 přineslo Nizozemcům vládu nad Cejlonem, s jeho drahými kameny, perlami a skořicí, v letech 1661-1663 je vyhnali i z Kóčinu a Kalikatu v Indii. Do roku 1755 získali Nizozemci kontrolu nad většinou ostrova Jávy. Východoindická společnost také založila vlastní osadu na mysu Dobré naděje – Kaapstad.

  6. Kolonie se vubec nebrala jako soucast uzemi materske zeme… Viz vesele deni v Karibiku…

    Proste zde sklouzavame k tomu, ze koukame na jinou situaci dnesnimi ocima…

  7. Petře,

    záleží na tom ,co se zdálo výhodnější. Mohlo se někomu zdát nevýhodné válčit kvůli pirátstí cum beišpil v Karibiku v evropě, a radši se pokusit zlikvidovat piráty a zvěšet je bez konfliktu s jejich mateřskou zemí,na druhé straně , čeho je moc,toho je příliš, a nájezdy Engličanů na španělské lodě byly vedle špaňelské msty za anglickou podporu holandských vzbouřenců jednou z hlavních příčin vyslání španělské Armady proti Anglii.

  8. Kolonie se vubec nebrala jako soucast uzemi materske zeme

    Drake zamířil do Španělska, ale dozvěděl se, že většina zajatých anglických lodí už byla propuštěna, což ho přimělo ke změně plánu. Zamířil do Karibského moře a 31. prosince 1585 se jeho flotila objevila před Santo Domingem, které bylo jedním z nejbohatších měst v Karibiku a skutečným symbolem španělské nadvlády v této oblasti. Drake nezaútočil na město z moře, jak Španělé předpokládali, ale z nechráněné pevniny a 1. ledna 1586 Santo Domingo téměř bez boje získal. Angličtí dobyvatelé nebyli velkomyslní a město krutě vydrancovali. Vypálili většinu domů a kostelů a také pevnost. Vyděšení měšťané nakonec nabídli bohaté výkupné, které Drake přijal a vydal se na další cestu. Útok na Santo Domingo se stal bodem obratu v anglicko-španělských vztazích, jelikož se stal zároveň jasným útokem na Španělsko, krále Filipa II., katolictví a také na dosud nezpochybňovanou kontrolu Španělska nad oběma Amerikami.

    Co je moc,tohoje příliš……….

  9. 1589 Modrej, totéž Řím s legiemi. Vojsko má být vytížené, jinak dělá problémy. Dtto námořníci na lodích, bylo nutno je zaměstnávat, protože zahálka a nuda vedou ke zlotřilostem a až ke vzpourám.
    A jestli mohu být ošklivý, válka je vhodnou příležitostí ke spotřebě problémové části populace.

  10. Modrej, ještě k 1589, jednota vnitřní a zahraniční politiky nemusí být úplná ani zjevná, ale obecně to platí.

  11. Schumi, mně nešlo o nesporný fakt, že lidi obecně se musejí něčím zabavit, protože zahálka je matka neřesti, což bylo úsloví, kterým mě rozčiloval jeden blízký příbuzný 🙂

    Jde o to, jak naložit s lidmi, kteří neumějí nic jiného než válčit, protože nic jiného nezažili. Španělé vyháněli Maury, Portugalci Araby asi tak (s přestávkami k nabrání dechu) 700 let. Jednoho pomyslného dne je vyhnali. Co teď? A máš doma hordy, které umějí jen válčit, což je poněkud nepraktická dovednost, když potřebuješ sít a sklízet, péct chleba a další úplně obyčejné věci. Jak byli “rozjetí”, tak je vyslali dobýt cokoli, protože primární je dostat pryč hordy vrahounů, kteří nic nevyprodukují a jenom spotřebovávají. No, a oni šli a dobyli svět, který následujících sto let “drancovali” přesně tak, jak byli zvyklí z domova (viz nicknamův přesný postřeh).

    Že si jejich výnosného “byznysu” (a samozřejmého zlenivění následujících generací loupežníků) všimly konkurenční loupeživé hordy z Nizozemí a Anglie, které byly lačné úspěchu, je jasné. Ten příběh má k mému textíku vztah “Huxleyho filatelisty nebo kutila s lupénkovou pilkou”.

  12. Schumi,
    já už to kdysi napsal .Ani demokratický stát se navenek nemusí chovat řekněme civilizovaně.
    A doma to může vyhovovat úplně všem, bez ohledu na sociální postavení.
    Obchodníci čekají zisk, výrobci zakázky, dělnictvo vyšší platy.
    Armáda vůbec nemusí být v míru na plných stavech . Bylo celkem běžné, že v míru dostali vojáci dlouhodobou dovolenou, během které se museli živit sami.
    o se týká španihelských kolonií, hrnula se tam fůra hidalgů – švličkářů,kteří toho kromě meče a erbu moc neměli, a chtěli tam zbohatnout.
    Plus fůra dalších ,obyčejných lidí, co chtělo zbohatnout taky. A nedělejme si přehnané iluze o kvalitě těch Pizarrových a Cortézových vojsk. Měli naprosto jasnou technickou převahu- ocelové zbraně,brnění , děla. Jistě,ti chudí šavličkáři to uměli,ale byla fůra těch co tak dobří nebyli.
    Pizarro byl šlechtickej bastard, co vstoupil do armády , aby měl z čeho žít. Naštěstípro něj tam celkem udělal kariéru. Válčil v Itálii a Navaře.

    Není pravda, že Španělé měli vojáků příliš, a nevěděli co s nimi. Španělsko válčilo imrvére s kdekým. Ve válkách prošustrovali majland a z obchodu s koloniemi bohatlo Holandsko.

    A úmrtnost vojáků byla tehdy ohromná. A nejen v boji 🙂 většina vojáků tehdy umírala na zranění a infekční choroby.
    Španělští vojáci zanesli do itálie syfla, a i na ten se tehdy umíralo. 🙂
    Komu se nechtělo do civilu,mohl se přidat k nějakým žoldnéřům,co prodávali svoje služby těm,co zaplatili. A španělští arkebuzíři byli docela žádáni.

    V říši s nimi velmi rádi vyztužovali jednotky lancknechtů

  13. A myslím si,že perzonální stavy Španělska byly velmi napjaté, ztráty vystěhováváním do kolonií a válkami byly příliš velké. To možná blokovalo průmyslový rozvoj španělska

    A Sobotka složil funkci předsedy strany,nastupuje Chovanec. Lídrem ve volbách bude zřejmě Zaorálek.

  14. Ale situace,kdy je třeba se “zbavit ” nějakých vojáků či bojovníků, se opravdu stává.

    Kupříkladu při boji o moc tahal jeden ze tří ruských knížecích synů tahal Vladimír zřetelně za kratší konec.
    Vyřešil to úprkem do ŠVédska a zverbováním fůry Vikingů.

    Když se zmocnil moci a a stabilizoval ji, velmi elegantně se jich zbavil.
    “Půjčil” je svému spojenci, byzantskému císaři ( 6000) , a už v Konstantinopoji zůstali na furt.
    Tak vznikla Varjažská garda, která zůstala na dlouho a byla postupně dpúplňována bojovníky ze severu i jiných evropských zemí.

  15. Kdo by měl zájem o Aeroweekend, tak příští týden je setkání v Olešnici Orlických horách. Místo spolujezdce (spolujezdkyně) je volné a motor přestal po výměně ložisek vydávat nepatřičné zvuky.

  16. Loni jsem se dozvěděl, že Rusové natočili tenhleten film.https://www.csfd.cz/film/190323-viking/komentare/
    Vikingové mě odjakživa zajímali, tak jsem sháněl a sháněl…
    Prolézal jsem i ruské servery, ale tam psali, že sice film mají, ale že se ho neodvážej vylepit. :-). Že jim bylo naznačeno, že by měli problém,a nemalej.
    No,nakonec jsemho sehnal, i když se slovenskýma titulkama 🙂
    Pokud má někdo zájem….

    http://www.uschovna.cz/zasilka/MET8DHHTI23VU826-WTR/

  17. Dobré zas ráno… Nemůžu si pomoct, já těm gaunerům a zlodějům z ČSSD fandím! Ještě několik takovýhle akcí a dosáhnou historického úspěchu nulových preferencí… Teda, nulových mímo členskou základnu a místního hujera…
    No a pak by mohlo dojít k obstavení jejich veškerého majetku, aby konečně zaplatili všechny ty dluhy. Mezitím pověsit Bureše, zrušit zkurvený protikuřácký zákon, zrušit inkluzi, zrušit EET, zrušit kontrolní hlášení a pak by se dalo zas trochu volněji dýchat. Pak co nejdřív vystoupit z fašistické EU, zrušit Lisabonskou smlouvu, viníky potrestat a pak zrušit církevní restituce… Jo, to by bylo fajn… Ale asi se toho nedožiju…
    No ale vlastně, nač troškařit? Prostě zrušit ab inicio všechny zákony schválené od roku 2006 včetně. Stejně jsou to všechno zmetky.

  18. Fujtajbl poránu,
    tak máme další pojem do politologického slovníčku dneška. Chlapovi, co střílí z pušky po civilistech, z nichž jeden je republikánský politik, se neříká terorista, ani to není atentátník, ani extrémista, nýbrž je to levicový aktivista.
    Já jenom, abyste věděli, čeho se můžete nadít, když se budete v prostoru kde je hlášen výskyt levicových aktivistů. Zdá se, že ve Spojených státech se levice dostává na nový, vyšší level. Já mám ve sbírkách jednu milánskou zbroj, která by odhadem mohla Donaldovi bejt. Možná by nebylo od věci, aby jí s sebou Miloš vzal, až pojede za Donaldem na návštěvu. Začínám mít z příznivců amerických demokratů a jejich boje za pravdu a lásku poněkud rozpačitý dojem.
    Abych nezastíral své zdroje – pojem levicový aktivista ve spojení s atentátem jsem našel v závodním časopise Kosteleckých uzenin.
    http://zpravy.idnes.cz/strelba-washington-virginia-kongresman-trump-scalise-ppt-/zahranicni.aspx?c=A170615_060453_zahranicni_hm1

  19. 1626-a basketbalisté Golden State Warriors (vítěz NBA) nechtějí “potkat” prezidenta Trumpa, přestože je to tradice. “Levicoví aktivisté” jsou nadšeni, běžní občané už asi rezignovali.

  20. Inu ptakopysku,
    panta rhei, a všelico se vyvíjí.
    včera levicový aktivista se přes noc může změnit na atentátníka či teroristu.
    Což ovšem neznamená, že je to fšeobecně platný jev.
    teroristou se může stát i pravicový aktivista. Či jakýkoli jiný aktivista.

  21. 2 ptakopysk ad 1626 – nepřesně cituješ zdroje… Nebyl to jen tak ledajaký levicový aktivista, leč starší levicový aktivista… Ty hodnostní stupně jsou důležité… Něco jako starší seržant… Nebo délesloužící četař…

  22. Halladine,
    ehmmm, dneska jsi stával brzy, takže nejseš v obvyklé formě. Zkus si ještě jednou přečíst 1626, Třeba to zabere, v čem je játro pudla. Věř tomu, že pokud by střílel příznivce Donalda Trumpa, tak by to nebyl pravicový aktivista, nýbrž přinejmenším pravicový extrémista. Pravicovým aktivistou je ten, kdo přilepí žvýkačku na židli, na kterou si hodlá sednout slušný člověk, nebo nevšímavě projde kolem petičního archu pro odvolání Miloše Zemana.

  23. PeSi,
    sakra, nojo. Tahle kontokorence mi nedošla. A to tady spílám Halladinovi, že po ránu nechápe smysl čteného. Že se nestydím… 🙁

  24. (1626)Možná by nebylo od věci, aby jí s sebou Miloš vzal, až pojede za Donaldem na návštěvu. – aby to do té doby nesežral rez. Musel by Mynář pravidelně hadřík + Konkor … 😛

  25. Teď je před Milošem těžký úkol-potlačit svůj gigantický smysl pro humor na návštěvě u královny…

  26. 1633

    To může zatím dělat ptakopysk 😀
    Co může,musí !
    Furt je to exponát, co má v péči. Ale myslím, že milánská zbroj zas tak moc nekoroduje 🙂

  27. 1617 halladine, jistěže. Demokratickému státu z jeho podstaty pjeho formy přičítají pozitivní kvalitu obsahu jenom trotlové.
    Že něco je demokratické (v praxi spíše zváno demokratickým, “rozděl a panuj”, jeden vlk si ze stáda ovcí vždycky vybere) neznamená, že to nemůže být blbé. Viz Gauss. Viz to stádo. Demokracie může být nanejvýš jako Volkswagen. Uspokojí, ale nenadchne.

  28. 2 Schumi – ano, vše na světě má svou stinnou stránku, jak už podotknul ten chlap, co mu zemřela tchýně, když mu předložili účet za pohřeb…

  29. Chovanec zahvězdil 😀

    ” A pokud členové budou ničit matku, kterou pro ně ČSSD je, nezbude jim nic. Kdo to nepochopí, nemá mezi námi co dělat.”

  30. 1616 Modrej, samozřejmě! Například “národně osvobozenecká hnutí”, bojovníci za svobodu, kteří se stali teroristy. IRA, ETA… Zvykli si na jiný způsob života, k pluhu či k soustruhu se jim nechce. Především jejich pohlavárům. To lze pozorovat na lecjakých hnutích. Když pomine to proti čemu bojovali, hledají smysl existence v jiném aby mohli pokračovat. V “oficiální” politice je to to samé. Obhájit smysl další existence. Ti lidé už neumějí ani nechtějí nic jiného.

  31. Ale on to spíš myslel takhle :

    ” A pokud členové budou ničit matku, kterou pro ně ČSSD je, nezbude mi a Sobotkovi nic. Kdo to nepochopí, nemá mezi námi co dělat.”

  32. A Amíci přidali další sankce proti Rusku – kromě jiného směřované na ty, co mají něco společného s dodávaním zbraní Asádovi.

  33. (1634) Smysl pro humor mu dávno vymizel, nahrazen tvorbou šplechtů, ale bál bych se spíše lingvistických lekcí, zvláště pokud má být setkání bez tlumočníka.

  34. AeroKarle,
    žertovat o broskvích ho snad nenapadne. Královna je dáma v letech a kromě toho, princ Phillip je mobilnější než Miloš, takže by ho snadno dohonil a zcela mimo protokol by mu za ty kecy rozhodil sandál.

  35. 1647… No… jeste porad je sance, ze tam neni…

    Jestli ano, svet se stane velmi zajimavym mistem.

  36. Ad 1647
    v komentářích je vpravdě evropský návrh řešení 😀 😀 😀
    Snad se Americani nenechaj zastrasit a vezmou si priklad z Evropanu. Chytej se za ruce a vyjdou se svickama do ulic, vydaji prohlaseni, ze s tim zasadne nesouhlasej, a na zaver reknou, ze uz toho bylo dost. Pak se vratej v klidu domu.

Napsat komentář: Pavel Kořenský Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *