Když vyšel Clavelův román Šogun, četli jsme ho se zatajeným dechem a začali horovat pro vše japonské. Většinou jsme skončili mrzačením stromů při výrobě tzv. Bonsají, poničenými klouby při pseudovýuce karate, pokusy o japonskou kuchyni a sněním o tom, jaké by to bylo, popíjet v románu tolikrát uvedené sake. Dlouho se to nepovedlo.
Většinou nám proto slovo sake dodnes evokuje vůni dálek či rozkvetlých sakur. V Japonsku sice znamená zmíněný výraz jakýkoliv alkoholický nápoj, ale přiznejme, správný japonský název nihonšu nebo také seišu už tak hezky zvláště v češtině nezní. Najít sake u nás je zatím vcelku vzácné, nicméně směrem na západ se stává, sice ne běžným, ale minimálně nikoliv neobvyklým nápojem. Je to logické. S oblibou sušibarů stoupá i obliba sake. O to více potěší, že i u nás jsme mohli tento japonský národní nápoj ochutnat na loňské říjnové prezentaci vína International Wine Show Prague v hotelu Hilton, kde ho velice fundovaně představil Kenichi Ohashi, světový expert a nositel kvalifikace Mistr sake (Master of Sake). Také letos se mohli seznámit čeští zájemci, díky speciálnímu semináři organizace JETRO(japonská vládní agentura na podporu vzájemných obchodních a investičních vztahů mezi Japonskem a Českou republikou) nejen se sake, ale i doplňujícími japonskými pokrmy v působivých prostorách Laboratoria, aneb kuchařské škole v Krocínově ulici. Navíc vědomosti předávali sami majitelé, zástupci a přední činitelé několika známých japonských tradičních značek tohoto japonského alkoholického nápoje.
Není rýže jako rýže
V našem evropském prostoru jsme ochotní si připustit, že existuje mnoho odrůd vína. Málokdo si už domýšlí, že máme také mnoho kultivarů ječmene a chmelu. Nemusíme se tedy divit faktu, že i japonský výrobce sake velice zvažuje, jakou odrůdu rýže na svůj výrobek použije. Je to totiž tato obilnina, která dává konečnému výrobku tu správnou a jedinečnou chuť. Samozřejmě i cenu. Nejběžnější a v Japonsku nejrozšířenější rýže pro výrobu sake je odrůda Yamadanišiki, kterou zde pěstují na téměř 5 tisících hektarů. Hned za ním následuje kultivar Gohjakumangoku s výsevnou plochou zhruba 4 400 ha. Na třetím místě následuje už s velkou rezervou odrůda Mijamanišiki, kterou pěstují na 1400 ha. Následuje řada dalších speciálních druhů rýže, ale ty už zaujímají daleko menší agroprostor. Jejich agrotechnika je obtížnější, jsou citlivější na změnu teploty, mají menší výnos apod. Přesto je stále pěstují, protože chuť z nich vyrobeného sake je v teritoriu japonských ostrovů vyhledávaná a ceněná. Nejde jen o odrůdy, ale i o oblasti, kde se odrůdy rýže, vhodné na jeho výrobu, pěstují. Velice uznávaná je například oblast Nada u města Kobe, kde je krom vynikající vhodné rýže i kvalitní voda.
Spíše pivo než víno
O sake se často mluví jako o rýžovém vínu. Je to velmi hrubá informace. Jediné, co sake k tomuto pojmu přibližuje, je fakt, že se nadrcené bobule révy vinné, stejně jako unikátním způsobem kvašená rýže, lisují. A to je trochu málo. Japonský nápoj má daleko blíže k našemu pivu. Ale ani porovnání s pivem není úplně správné. Výrobci pěnivého moku musí nejdříve ze zrn ječmene či pšenice udělat slad, tedy nechat je naklíčit. Tím přemění škroby v obilnině na cukry, které vařením vyluhují, a výsledný produkt nechávají zkvasit. Japonci zvolili něco uprostřed. Rýži nejdříve zbaví ektospermu, tedy obalové vrstvy zrna, tím, že ji obrousí. Někdy až o 77 %. Tento nejextrémnější případ reprezentuje například sake Dassai, které bylo součástí pražské degustace.
Zůstává jen na škroby bohaté jádro. To Japonci následně spaří a posléze očkují rýží, ve které nejdříve pomnožili houbu Aspergillus oryzae (kódži). Houba vytváří enzym amylázu. Přidáním naočkované rýže začnou na škrobnatou hmotu působit enzymy. Ty škroby rozštěpí na jednoduché cukry, které se dají zakvášet. Kódži nechávají růst při teplotě 36°C (s tím, že nesmí dojít k zahřátí na více než 45°C), kódži-mai (naočkovaná rýže) se pak v poměru 15%-25% ve fázích přidává ke zbytku, nejdříve do kvásku šubo, a posléze do hlavního kvasu moromi. Enzymy jsou aktivní po celou dobu kvašení. Následně už jenom výrobci čekají, kdy kvasný proces skončí a oni mohou vylisovat z vykvašené rýže surové sake. To opět zahřejí tentokrát na teplotu 64oC. Tím zlikvidují zbytky enzymů i kvasinek. Je zajímavé, že tuto technologickou operaci provozují Japonci zhruba od 17. stol. (období Edo) a předběhli tak o mnoho let Francouze Louise Pasteura a jím objevenou metodu pasterizace. Vylisovanou tekutinu čistí sedimentací, následnou filtrací a čirý nápoj skladují v nerezových, skleněných, keramických či dokonce plastových nádobách. V nich zraje zhruba šest i více měsíců. Pak lahvují. Sami Japonci označují v angličtině výrobny sake jako „breweries“, tedy pivovary. V češtině bychom je mohli označit spíše jako sakevárny. Japonsky se ale nazývají „kuramoto“, což je jistě přesnější termín.
V Japonsku doporučují zakoupené sake vypít do roka. Archivace je výjimečná. Stejně jako u vína rozeznáváme sake pro běžné i pro slavnostní použití. Samozřejmě ani zde tradice nezastavila moderní postupy. Použijeme-li vinnou terminologii, při výrobě „stolního“ sake Japonci nečekají, až jim laktobakterie vyprodukují dostatečné množství kyseliny, ale kyselinu mléčnou na podporu kvašení přidávají přímo. S přídáváním kyseliny se mimochodem začalo už v roce 1910 (wiki). V současné době zažívají revival tradiční metody kimoto a jamahai. Jamahai je pomalá metoda. Výroba kimoto se urychluje mícháním. Technologické přidávání kyseliny označují Japonci termínem sokudžó (rychlé kvašení). V současné době je to metoda všeobecně využívaná, takže v Japonsku označují jako ojedinělý pouze produkt, vyrobený bez sokudžó. Tím zkracují a zjednodušují výrobní proces, což se počítá. Do určitých typů také dodatečně mísí alkohol s neutrální chutí, tzv. džozó-alkohol. Kupodivu ani tyto nápoje vůbec nechutnají špatně. Naopak. Úplně nejdražší a prý i nejlepší sake vyrábějí dodnes v Japonsku ručně. Není se co divit, že staří mistři, kteří ovládají manuální výrobu sake, mají mezi svými vysoký kredit. Šigeki Tonoike, nástupce a vnuk zakladatele (1936) kuramoto, tedy sakevárny, Tonoike v městečku Mashiko, kde se vyrábí sake značky Sanran, dodnes pociťuje ztrátu mistra výroby (tódži), Kosei Obary, který zavedl výrobní principy, kterými se firma dodnes řídí. Prý i díky tomu jejich „Saran sake“ získalo na soutěžích mnoho významných ocenění.
Je libo gindžó nebo džunmai?
Podle způsobů výroby a přidaných ingrediencí rozeznáváme několik typů sake. Velice kvalitní je gindžó. Vyrábějí ho z rýže, kterou obrousili o více jak 40 % původní váhy, vody, kódži (tedy houbou naočkované rýže) a kvasinek. Lze přidat i jozo-alkohol v ekvivalentu 10 % hmotnosti obroušené rýže. Pro zachování ovocných a květinových aromat, nazývaných gindžó-ka, probíhá kvašení pomalu a při nízkých teplotách. Rozeznávají dva druhy – velmi silné a slabší, které označují jako light.
Dajgindžó se vyrábí ze silně obroušené rýže a patří mezi nejkvalitnější nápoje tohoto typu. Používají tu prakticky jen o 50 % obroušené zrno, dále kódži, kvasinky a vodu. Takto vyrobené sake je obecně „křehčí“, ale chuť a „síla“ záleží na řadě dalších proměnných (použité kvasinky apod.)
Džunmai, má poměrně variabilní chuť podle použitého kultivaru rýže a procentu obroušení. Pokud dostane přídomek tokubetsu džunmai, je zhotovené ze silně obroušené nebo dražší varianty rýže. Je silnější a hutnější. Výrobci opět používají pouze rýži, kódži, kvasinky a vodu. Chuť je poměrně výrazná, suchá a s více kyselinami v porovnání s ostatními druhy sake. Technologie dalšího typu, džunmai gindžó, se od tokubecu džunmai liší právě specifickým pomalým způsobem kvašení
Džunmai daigindžó je výrobek vysoké jakosti. Vyznačuje se skvěle sladěnou chutí a kyselin. Nebývá laciné. Hondžózó je opakem předchozího. Je lehké, vyrovnané, mírně ovocné a hodí se výtečně k jídlům japonské kuchyně.
Samozřejmě existují výrobky, které do shora uvedené řady nezapadají. Jsou to Fucuu-šu. Daly by se také označit jako krajové nebo stolní. Preferují regionální postupy, zvyklosti a chutě. Vyrábějí je z místních odrůd rýže, méně obroušených obilek, popřípadě s vyšším přídavkem džozó-alkoholu, než je 20 % hmotnosti obroušené rýže. Při delším ležení prý dostávají karamelovou příchuť.
Sortiment sake tvoří i produkty, kdy výrobci využívají do jisté míry upravené technologie. Sem patří například nigorizake, kterému přezdívají „cloudy sake“, tedy „zakalené sake“. Při filtraci producenti nechávají v nápoji část sesedlých kvasinek a zrnek rýže, které zůstávají usazené na dně lahve. Nápoj se musí před pitím protřepat, podobně jako u korejského makkoli.
Dalším stupněm je namazake, které bychom označili jako nepasterizované sake. Mívá mléčnou barvu a chuť čerstvě vařeného produktu. Obecně se sake pasterizuje dvakrát, jednou ihned po filtraci a podruhé po naplnění do lahví. Namazake pasterizují pouze jednou (namazume/namačózó), nebo ho prodávají úplně bez pasterizace. Klasické namazake, je ale chuťově vysoce nestabilní. Proto ho výrobci doporučují uchovávat v chladu a co nejrychleji vypít.
Košu je zase zestárlé sake. Na rozdíl od klasických čirých nápojů získává tento druh stárnutím barvy od žluté po ambrovou a karamelovou chuť s odstíny medu, sušeného ovoce a někdo tvrdí, že i sojové omáčky. Také bývá nahořklé, což je u sake výjimka. Pro milovníky silnějších nápojů tu mají Genšu, kterému říkají neředěné sake. Při výrobě se do várky nepřidává žádná voda, krom té, která se do zrna dostala v úvodním napařování. Vzniklý nápoj je bohatý na alkohol. Obsahuje ho 17 – 20 %. Také má, jak říkají, velice „silnou“ chuť.
Jak vychutnat sake
Japonci tvrdí, že ušlechtilé sake je alkoholický nápoj s rovnováhou šesti prvků: sladkost, hořkost, kyselost, trpkost, suchost a unami. Co je to unami? Prý něco nevysvětlitelného, co chápe jen Japonec, a to ještě ne každý. Snad lze nahradit nahradit slovo unami výrazem hutnost, což v angličtině vyjadřují specialisté na potraviny pojmem „mouthfeel“. Tuto vlastnost japonská definice neuvádí, ale měla by. Sake také odborníci hodnotí podle pěti smyslových požitků, jako jsou aroma, lehkost-plnost, sladkost-suchost, kyseliny a teplota a také ho doporučují párovat s jídlem. Zde preferují „rovnováhu“, tedy vyrovnání chuti jídla a saké, což v praxi znamená, že k těžšímu jídlu servírujeme plnější a výraznější sake a k lehkému jídlu lehké sake. Dále „harmonii“, tedy k výraznému jídlu servírujeme sake s větším obsahem cukrů a k „osvěžení“ chuti doplňujeme tučná jídla lehkým sake.
Dlouho u nás převládal názor, že se sake pije teplé. Je to velice nepřesné. Samozřejmě, sake se pije i teplé. Zvláště v zimě, jako například náš svařák. Navíc teplé podávají ty druhy, které nejsou nijak kvalitní a ohřátím maskují možné chuťové vady. Samozřejmě existují i výjimky. Například poloslané Sohana s obsahem 16% alkoholu je oficiální sake japonského císařského dvora, které se pije při ceremoniích. Doporučený způsob pití „nurukan“ znamená, že se podává ohřáté až na 45oC. Jinak obyvatelé Nipponu servírují zmíněný nápoj podle druhu chladný nebo v pokojové teplotě. V Japonsku ho pijí z keramických pohárků. Ty vypadají v různých částech této ostrovní říše různě. Zhruba mají soudečkový nebo miskovitý tvar. Při některých příležitostech používají dokonce čtverhrannou misku z cedrového dřeva. Protože však cedr dodává nápoji příchuť, kterou každý nemusí, vkládají dnes do dřevěné misky raději ještě skleněnou. Cedrové misky navíc dnes patří mezi ceněné artefakty. I v této zemi tradic si však razí cestu klasické nápojové sklo. Většinou však bez stopky.
Sake vůbec provází Japonce při každé životní příležitosti, ať už je to obřad dospělosti, tedy dosažení dvacátého roku života, svatba, piknik při slavnosti květů sakur nebo jiné. Rádi například obdivují svit měsíce při úplňku nebo pohled na zamrzlou zimní krajinu, pokud ovšem jsou v bazénu s termální horkou vodou. Zážitku bez sake by asi něco chybělo. Pro našince je velice zajímavý i svatební obřad, který ženich i nevěsta stvrzují obřadným přípitkem. Tedy nejdříve se napijí třikrát, chvilku váhají a následně opět na tři doušky vyprázdní obsah misky. Drobná odbočka. Zatímco u nás nevěsta ukrývá tvář pod závojem, japonská má na hlavě jakýsi neforemný čepec. Ten podle japonské pověsti skrývá ženiny rohy. Japonci věří, že v každé ženě je ukrytý kousek ďábla. Toho charakterizuje podobně jako u nás již zmíněná ozdoba hlavy. Podle japonského obřadního protokolu má krom zmíněného zároveň demonstrovat její snahu o pokoru. Rohy pod čepcem nejspíše po svatbě zmizí. Alespoň ty viditelné. Ty pomyslné prý podle některých mužů zůstávají.
Dříve a nyní
Experti tvrdí, že se sake dostalo na japonské ostrovy z Číny spolu s rýží zhruba tři sta let před naším letopočtem. Současný způsob výroby se ustálil v období Nara (645-710). O výrazné zdokonalení výrobního postupu se zasloužili mniši a kněží, kteří začali s výrobou tohoto alkoholického nápoje už ve 12. století. Nejspíše zjistili, že je to pro jejich kláštery velice dobrý zdroj příjmů. Nespala ani státní byrokracie. Ta vcelku brzy, již v období Nara, zjistila, že by se mohlo jednat o významný zdroj příjmů pro státní pokladnu, takže zřídila zvláštní úřad pro dohled nad výrobou sake, jak se o tom zmínil Akira Nišimura, zástupce jedné z největších „kuramoto“ v Japonsku. Firma označuje své výrobky stylizovanou siluetou bílého jeřába tsuru, takže své výrobky prodává pod značkou Hakutsuru. Bílý jeřáb v této zemi znamená štěstí. Asi je to pravda, protože firma je na japonském trhu jedničkou a navíc vyváží lahve s bílým jeřábem do 50 zemí světa. Nicméně v celém Japonsku najdeme více než 1300 „kuramoto“. Nabídka je opravdu rozsáhlá. Jak řekl prezident společnosti Tonoikeshouzouten, Šigeki Tonioke, paleta japonských sake je tak široká, že si může každý vybrat, co mu vyhovuje. Jak si ale vybrat mezi stovkami značek, neporadil.
Na závěr drobná poznámka. Jistě si čtenář povšiml, že v článku slovo sake důsledně uvádím bez čárky. Saké, vyslovené s přízvučným é na druhé slabice, v japonštině znamená losos. Opravdu. Důrazně se o této skutečnosti zmínil světově uznávaný odborník Keniči Ohaši na loňském podzimním IWSP a snad věděl, co říká……
František I.
[1547] To brali bylo míněno ve smyslu „Neberte nám naši víru“ ;o}
Křesťanům jo, jiným ne.
1547
Hlavní problém římanů s křesťany bylv tom,že křesťanství bylo monoteistické naboženství.
A popíralo existenci tradičních římských bohů.
Židé na tom sice byli stejně,ale neverbovali věřící mimo svou národnost, takže tolik neprovokovali.
Známou firmu Vízek von kamenolom taky napadá něco podobného: http://jdem.cz/c954b9 😛
Dobré pozdní zas ráno… Tak nám Neff, PaH-BŽ, brečí jak stará kurva, jak se k nám můmie chová nepěkně… Jakpak je to dlouho, co psal plamenné hujerské úvodníky ve stylu s Unií na věčné časy a nikdy jinak? To nám ty věčné časy pěkně utekly… Leč pozor, on tu Unii nezavrhuje… Ona kdyby se tak nějak pěkně zreformovala zevnitř, to by byla paráda… Takhle někteří spoluobčané vstupovali do KSČ v říjnu 89, aby tu stranu zreformovali zevnitř… Teda, aspoň to tak dneska tvrděj…
Jo, všechno je relativní…
“ Proč se bílý muž cítí nadřazen a povinen šířit svou víru a kulturu ? Nesouvisí to i s křesťanstvím ?“
Proč se nyní mohamedán cítí nadřazen a povinen „likvidovat nevěříci“?
Holt se dějiny točí ….
Proč se bílý muž cítí nadřazen a povinen šířit svou víru a kulturu ?
Velmi jednoduchá odpověď: Protože když přestane šířit, tak končí.
Koneckonců vidíme to kolem sebe v přímém přenosu.
To je myšlení křižáka.
Ovšem:
Islám se nevyvíjí, jde o teokratický monoteismus formovaný v 7. století, zcela nekompatibilní se západním monoteismem.
Děkuji všem za rozvedení mých trochu chaotických myšlenek 🙂
Ptakopysku,
ti Indiáni jsou v souladu s přírodou – klasik evoluční biologie G. Williams tvrdí, že evolučně jsme skutečně naprojektování na cca 35-40 let, všechno nad tokdyž se jeho čas naplní, a pozůstalí nemají trauma z toho, jestli ho ještě zvládnou v domácí péči nebo už opravdu nastal čas pro LDN.
Tím rozhodně nechci brojit proti naší vyspělé vědě a zdravotnictví, já jen že je to opravdu jiný životní přístup – bezzubá ústa nepokoušou dary pralesa, bolavé nohy neujdou potřebnou vzdálenost k prameni, paže už nehodí oštěpem. možná surové, ale je to tak.
K tomu šíření – a nestačilo by sedět doma na zadku, zvelebovat si svou rodnou hroudu a bránit své teritorium ?
K těm otrokářům – a že z toho máme trauma akorát my, kteří to i dokázali zarazit… Proč se Arabové nakají za své skutky ? Konec konců i muslimové mají kořeny v judaismu, ne ?
1558 – protoze se bily muz v posledni dobe hnipe ve svych bolinkach… Rus, Arab ci mexican to nijak neresi…
Tak, dalsi pokus… Tri dny co predchozi nevysel…
Napada mne, on i George Washington mel prijmy ze zahranici, svinak jeden…
https://www.novinky.cz/zahranicni/amerika/440739-kongresmani-zazalovali-prezidenta-trumpa-kvuli-prijmum-ze-zahranici.html
1556
Ale houby 🙂
kdyby se západ nesral do arabských zemí, nechal na arabských diktátorech, aby si sami likvidovali své extremisty a nelikvidoval je ( diktátory), nepodporoval muslimy v Bosně a Hercegovině měli bychom pokoj.
To vměšévání se kromě jiného vymstilo na křesťonech,kteří pod těmi diktátory většinou (Irák,Sýrie) žili docela v pohodě.
Halladine,
to, co se dělo v posledních dvaceti letech, a odstartovalo defakto vietnamskou válkou, už není šíření civilizace bílého muže, nýbrž kopání umírajícího koně, kolem kterého se sletují supi. Nadměrná produkce politiků – wirschaffendasů s jejich uklidňujícími kecy ve společnosti by se dala přirovnat k produkci endogenních psychedelik při umírání.
Ptakopysku,
kdyby jen kecali a nedělali hovadiny,bylo by dobře.
Jenže všechno ,co se dělo, mělo za cíl jen jedno – zlikvidovat režimy, které jakž takž kamarádily s ruskem v tom smyslu že nebyly otočené výhradně na západ.
Jasně, byli to bastardi , ale nebyli to naši bastardi.
Ti naši bastardi můžou v pohodě bastardit dál.
Jejda, koukám,
že mi trpasové sežrali kus textu… vypadlo mi, že Indián se odporoučí k předkům, a pozůstalí leda zaslzí, zapějí na jeho počest a jdou se dále zabývat sběrem kořínků, lovem večeře a dalšími podstatnými akcemi. A nemusí řešit důchodový systém.
Petře K,
ale v tom je to jádro pudla – proč se v tom hnípe bílý muž ? Místo aby byl spokojenej s dosaženým. Skoro jako by roupama nevěděl co dělat… 🙂
Poslání bílého muže velmi uškodila světová válka. To že se demokratické, resp. republikánské státy ve svých koloniích nechovaly pěkně je vlastnost, nikoli chyba.
To, že autoritářské, v mnohém téměř otrokářské státy při expanzi přijímali poddané do stejného stavu jako své otroky, je také typické.
Halladine, pokud jsem tě neprávem osočil, sorry, omlouvám se. Ale nějak mi to k tobě pasovalo, tak jsem neodolal……
Ptakopysče, japonští přátelé tvrdí, že se k sake musíš prochlastat, abys ho ocenil. U nás si na něj při půllitru piva ani nevzpomenou. Ono jim ho stačí velice málo.
Proč se bílý muž vydal dobývat svět? Suroviny.
1565 – to tak nejak k dekadenci patri…
AD 1564 – třeba Čukčové řešili důchodový systém poměrně jednoduchým způsobem – pokud se člen kmene zestárl a přestal být práce schopen, slavnostně a se všemi poctami ho uškrtili.
1564
Tohle probírali i naši básníci Halas – staré ženy https://ceskaknihovna.files.wordpress.com/2013/02/halas-stare-zeny.pdf
A odpověděl na to s.k.neimann – staří dělníci
http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/umbrtka/stari-delnici-392416
Ptakopysku,
já někde četl něco jiného – datyčného starouška vytáhli z iglů na mráz , a nožem otevřeli břicho.
šokem z mrazu prý okamžitá smrt.
Ale nevím,jestli to byli čukčové nebo eskymáci . Tuším to popisoval Eskymo Welzl.
Australští domorodci na pochodu,když staroušek nestíhal, vykopali jámu, dali ho tam, a šli dál.
Halle,
ty básně jsou na kvalitní depku.
Halladine,
to byli Eskymáci. Welzl byl u Eskymáků. To, co píšu já, popisoval myslím Semuškin v knížce Žil jsem na Čukotce.
Mám „štěstí“. Zatím vždycky, když začnu propadat depce z činů a hříchů „bílého muže“, objeví se něco, co mne z depky vyvede. Třeba dnes. Tohle ani v indiánských oblastech, ani muslimských společenstvech nedokáží. https://www.novinky.cz/zahranicni/amerika/440783-v-usa-po-jedenactihodinove-operaci-uspesne-oddelili-siamska-dvojcata.html
Tak ať jsou holky zdravé a mají hezký život. 🙂
Stařena Božena Němcová. Se stříbrem ve vlasech, ale nezlomeného pohledu. 40 let.
Matzurko,
taky mi připadá, že se tehdejší náhled krapet liší od současné představy akčních a dynamických seniorů díky farmakologii a plastické chirurgii trčících a zejících jako za mlada, trávících své poslední dny cestováním, sportováním atp. 😀 😀 😀
Ptakopysku, ne
já si to mezitím ověřil. On ten Welzl šel s koníkem a vozíkem přes celé Rusko a Sibiř kBeringovu průlivu.
Možná to nebyli ausgerechnet Čukčové, alu bylo to na sibiři.
Zmíním se aspoň o podivných návycích různých kmenů, na které
jsem narazil. Tak přede mnou rozčtvrtili ženu, na kterou jsem
promluvil a kterou jsem na vybídnutí náčelníkovo nechtěl pojmout za
manželku. Jindy jsem zase přišel do jedné vesnice, kde právě jedna
žena těžce onemocněla. Zrovna když jsem šel mimo, vynášelo ji
několik mužů pod širé nebe, rozpárali jí břicho, položili na saně a jeli
s ní na místo, kde bylo samé bahno. Tam ji hodili. Byl jsem polomrtvý
hrůzou, když jsem to viděl, chtěl atd.
Kdybys toho Welzla chtěl stáhnout,můžeš tady
http://www41.zippyshare.com/v/GbBrCshz/file.html
Kolegu Svatopluka Čecha při jeho padesátinách oslovovali „Velebný kmete“. Je ovšem otázkou, jestli si z něj studenti nedělali prdel…
Ale možná to bylo i jinde. Chybí mi v tomhle úryvku ta zmínka o mrazu.
1579
Nedělali. Padesátník byl tehdy považován za starce.
A Zeman si zase otevřel hubu.
Migrační kvóty EU představují ztrátu suverenity členských zemí, Je to začátek manipulace státností, uvedl ve středu prezident Miloš Zeman v Milevsku při besedě s obyvateli. Jednání Evropské komise, která zahájila řízení s Českou republikou, Polskem a Maďarskem kvůli přerozdělování migrantů nacházejících se na území Itálie a Řecka, prezident odsoudil.
Říkat pravdu je otvírání huby, jo ?
Dano,
holčičkám přeji spokojený život, ale víc mne zajímá, jak je tvému vnoučkovi ?
A dál řekl:
„Problém spočívá v tom, že je to EU, která nám vnucuje, abychom tyto lidi umístili na našem území. Měli bychom si uvědomit, že je to začátek manipulace našich státností a připomenout si pohádku o jezinkách: jen dva prstíky tam strčíme..,“ je přesvědčený Zeman.
😀
Matzurko,
ty umíš mluvit bez toho,že si otevřeš hubu ? ehm , ústa 😀
Halle,
nedělej hloupého, ten titulek se dal napsat i bez pejorativmíého navážení se do prezidenta.
Hm, tak v Londýně byla pachatelem požáru patrně lednička. Poslední dobou prý byla zádumčivá, nezdravila sousedy…
A ve Spojených státech prozměnu jakýsi záumčivý muž…
V Alexandrii v americkém státě Virginia ve středu postřelili vůdce republikánské většiny v Sněmovně reprezentantů Steva Scallise. Uvedla to CNN. Postřelen byl na baseballovém hřišti spolu se svým tajemníkem a dalšími lidmi. Podle stanice Fox News byl Scallis zasažen do kyčle. Podle některých zpráv ale byl zasažen více střelami. Rána musela být kvůli silnému krvácení podvázána. Zasažen byl i jeho poradce a dva policisté z ochranky, uvedl web Mediate.
Ráno byl se svým poradcem a dalšími lidmi na baseballovém hřišti, kde se kongresmani rozcvičovali. Začal po nich střílet muž z pušky. Slyšet bylo asi padesát výstřelů, protože policisté palbu opětovali.
(1578) Welz, to je do věrohodnosti ještě mnohem lepší než Google. 😛
nickname, „že se demokratické, resp. republikánské státy ve svých koloniích nechovaly pěkně je vlastnost, nikoli chyba“ – skvělý postřeh. Tvrdím stále, že se jedná o stejnou agresi, kterou doma aplikují na vlastní obyvatelstvo a „venku“ na „cizí“ obyvatelstvo. „Domácí násilí“ dostalo název „sociální spravedlnost“ a tím je věc metodologicky uspokojivě vyřešena. „Masy“ se s potěšením staly spolupachateli. Dostaly totiž alibi pro loupení v podobě hesla: jinak vypukly revoluce z důvodu majetkové nerovnosti – jsme bratři, ty máš něco, já nemám nic, tak sem koukej navalit něco dobrovolně nebo tě pověsím. Jsme bratři.
Stran Vašeho „dobývání světa kvůli surovinám“ – jedná se o velmi populární vysvětlení (v dobách mého dětství byl název „drancování přírodního bohatství zemí třetího světa“), které je vedle jako legendární jedle. Řekl bych, že dobývání světa všemi (nejen bílými), je následkem „vnitřních (dnes bychom řekli občanských) válek“, které trvají dlouhou dobu. Tak dlouho, že už vlastně nikdo neví, jak vlastně vypadá mírový život. V takové situaci jsou „roty polem pracující“ úplně nadbytečné, které neumějí nic jiného než válčit. Když má někdo štěstí, jako Zikmund Lucemburský, a může je poslat na Osmany, tak se jich zbaví elegantně a ještě je spasitel Evropy. Když takovou „kliku“ nemá, protože široko daleko není žádná válka, tak kam s nimi? Organizovat pokaždé Lipany, tzn. regulérní občanskou válku, se také obvykle nikomu nechce, protože tam padnou také „normální“. Tak je nalodí, což udělali Španělé po reconquistě s Maury nebo Portugalci po reconquistě s Araby. Byznys (suroviny) se „nabalil“ až později.
Matzurko, Vojta je v pořádku, nic neobjevili. Asi to byl náhodný kolaps, kterému se lidově říká větry. Nicméně v břiše ještě není vše stopro zhojeno a tak tentřo jev vyvolal větší bolesti. :-))))
matzurko,
děláš si pérdel ?
Já a pejorativně mluvit o Zemanovi ? 😀
Já ho volil, a pokud mu vydží aspoň trochu zdraví,budu ho volit zas ….
A co Ty ,;-)
Mimochodem, jako jeden z hlavnich duvodu Spanelu pro expansi se uvadi prebytek vojanske sily. Ta byla spickove kvality, a po reconquiste nemeli do koho pichnout.
MP, 🙂
To platí i pro englickou a holandskou východoindickou společnost ?
Ten byznys byl primární..
Až když jim to krapet přerostlo přes hlavu,angažoval se stát…..
Mňo… u těch Lipan… to by teď nešlo. Emisní limity, povolenky na CO2, EIA, odvolávání občanských iniciativ Za Lipany čistější, Člověka ve stodole, to by se v současnosti nedalo včas propapírovat. To by jim ti polem pracující určení pro autodafé dřív sešli věkem, než by byl schvalovací proces ukončen.
halladine, obě zmiňované společnosti válčily? Já nevím, proto se ptám.
MP – ano. Britska vychodoindicka spolecnost mela pravo vyhlasovat a vest valku ci uzavirat mir primo v charte. Nejednou jej vyuzila, ackoliv zde je treba mit na pameti, ze z pohledu mezinarodniho prava byly asijske statu objekty, ne subjekty mezinarodniho prava – tj. jednalo se o moznost vyhlasit valku domorodym vladcum, ne statum.
C roce 1778 mela Britska vychodoindicka spolecnost 67 tisic vojaku ve zbrani – vetsinou indu s britskym vycvikem – a byla nejsilnejsi armadou v Indii. Vcetne delostrelectva a tezkych valecnych lodi.
Petře, díky, ale už jsem si „zajezdil“ na vlnách přítele Gůgla, neboť mě poznámka zmátla, že by mohla být k věci.
MP,
válčily,měly vlastní armády.
Společnost mohla vyhlašovat válku a uzavírat mír s domorodými vládci, spravovat území kolem svých pevností a soudit a trestat místní obyvatelstvo. Také mohla razit mince (1676), jen pro užití v Orientu. Začala tedy razit rupie, picey a pagody. Tím získala téměř úplnou hospodářskou nezávislost na panovníkovi. Důležitou roli hrálo převedení korunní provincie na ostrově Bombaj (věno královny Kateřiny z Braganzy) do jejích rukou. Bombaj se brzy stala centrem obchodu s Indií a výchozím bodem pro podmanění si celého subkontinentu.
Oboje válčily,a dokonce i mezi sebou – kupříkladu si přepadaly lodě.
Ta nizozemská byla první, ta anglická vznikla podle jejího vzoru.
Obě měly udělené privilegia ( monopol), a stát jim pomáhal ijinak -třeba Cromwelovy navigační akta.
1598
Jo,byla k věci 🙂