Povýsil jsem se na dirigenta. Diriguju radiu, jakou mně má hrát muziku, aby co nejpěkněji podmalovala krajinu, ubíhající za okýnkem auta. Teď mně vyhrává Kitaro. Muzikant je Japonec. Bach by mu asi nafackoval – Japončík vyhrává na kompjútr; nikdo mu nešlape měchy u varhan, ani kalafunu na smyčec nepotřebuje. Jeho moderní muzika je však krásná. Zní jako pozdrav z jiných světů. Vyprahlá krajina kolem k muzice sedne jako přesně padnouci kulisa. Vyladěný duet, krajina –muzika, nechá uletět myšlenkám a vzpomínání.
Jde mně hlavou citát. Tentokrát si dokonce pamatuji, kdo je jeho autorem. Abraham Lincoln někde řekl:
„Máš-li krásný dům, poraď sousedovi jak na to, aby si takový
také postavil. A jsi-li ten soused, který dům ještě nemá, snaž se
ho postavit. Nebudeš na tom vůbec lépe, když sousedovi jeho dům
zapálíš.“
Hned jak citát dozní, poťouchle se mně na mysl dere starý vtip:
Jeden z nás, kteří pocházíme od hory Řípu, dostal za služby
odměnu. Mohl vyřknou jedno přání. Dlouho se nerozmýšlel a
svatému Petrovi říká:
„Ať sousedovi chcípne koza!“
Ta zlá vlastnost se musí roznášet vodou. Je však zajímavé, že se neduhu někteří nezbaví, i když objedou zeměkouli desetkrát kolem rovníku. Závist je jako těžký ruksak na hřbetě, někteří pod ním padají únavou.
Mezi lidmi je závist velice rozšířenou nemocí. Dá se však léčit. Už mně také nebývá na mrtvici, když chlap hned vedle ve stejné tůni chytá rybu za rybou, a já nic. Ale stejně bych si přál, abychom si role vyměnili. Já chci tahat ryby z vody, ať se dívá on! Takže se pořád ještě musím léčit. Jestliže se závist roznáší vodou, vím jak na to. Vodu nepiju.
Jak daleko dovoní pečené jelito? Ať se nikdo otázce nesměje, je velmi důležitá. Voňavé jelito mohlo stát mého tatínka za války život. Když se tehdy zabíjačka ohřívala v kastrolu na kamnech, vůně pronikla pod dveřmi a rozběhla se po sousedství. Podle mého odhadu se mohla rozlétnout maximálně v okruhu padesáti, možná šedesáti metrů. Lidi měli na dobroty velmi citlivé nosy; k dostání byla tehdy jen propaganda, vepřové šlo na frontu.
Zabíjačku koupil táta načerno. Někomu v sousedství zavoněla pod nos. Ten nelenil a šel tatínka udat. V okruhu těch šedesáti metrů nežil žádný Němec. Byli to všechno usměvaví sousedé, s mámou a s tátou byli zadobře. Kdyby soused, který ucítil zabíjačku, zaťukal na dveře, maminka by mu jistě kus jelítka ukrojila. Jenže zabušilo gestapo. Sebrali nám zabíjačku i tatínka. Že ho z basy za čtyři dny pustili, byla klika. Někteří se nikdy nevrátili.
Usměvaví sousedé tatínka poplácávali po zádech, když se vracel z basy domů.
Kitaro dohrál. Walda Matuška se pod mojí taktovkou dává do písničky o dostavnících, putujících nekonečnou prérií.
P.M.
Šumavák bloguje
………….aneb: deníček za- a (vy)valeného
Pokud se týká kurzů první pomoci, tak podle cílové skupiny budou osnovy hodně různé.
Nějak si mlhavě vybavuju, že při školení pro trenéry šermu se hodně mluvilo o zastavování krvácení a pneumotoraxu, zato o topení ne.
Schumi, skaut a Hitlerjugend, to je typické srovnání na základě nepodstatného a pominutí podstatného. Hraní si na vojáčky, uniformičky, nástupy, pozdravy, pochody…
Schumi, ano, svobodně má lepší smysl než „lidovládně“!
VLletenské vodárně bývalo něco jako Dům pionýrů. Syn tam chodil do „pionýrského oddílu“ otevřeně řečeno „vodních skautů“. Vedl to oficír z generálního štábu, řečený AGIR a každé léto měli u Želivi měsiční tábor – (stany ačka na podsadách, sami si vařili, hlídali, jezdili na vodě a bylo jim fajn).
IMHO na jménu nezáleží, jde o tu činnost. A my jsme v radioklubu Svazarmu přitáhli k technice a morzeovce za pár let desítky kluků, chodili k nám do klubu i víckrát za týden, v neděli jsme s nima jeli do přírody s pár vysílačkama a oni měli náplň. Dnešní jejich následovníci se courají po ulicích a při nejlepším hrají na mobilech tankové bitvy.
Tentokrát mám pocit, že se pohybujeme tak nějak na povrchu. Sledujeme následky a ne příčiny. Vždy je dobré si položit tu otřepanou otázku: PROČ? Komu ku prospěchu?
Skauta jsem zažil jen krátce a to ještě nebyl ten echt pravý. Nicméně Seton byl pro mě daleko lepší učebnicí a tak jsem později vedl děcka spíše podle toho pána. (Skaut už byl pasé.) A s celoživotním kamarádem se podle zákonů lesní modrosti chováme celý život. Když někde přespím, za pár hodin, až vstane tráva, už to nikdo nesmí poznat. Konzervy, které donesu a sním zase vynesu nebo zakopu pod kořeny stromu takže za pár desítek let tam nebude nic. Atd.
Vlajky, totemy, uniformy, písně a soutěže: Odpovídají mentalitě adolescenta. Ten se potřebuje někam zařadit, patřit a musí to být vidět. Koukněte na uniformy mladých: Je několik směrů, jak cokoliv prožívat a oni to dělají zcela dobrovolně, většinou podle nějaké kapely. Oblečení, účesy, styl konverzace. Popík (on je to popík, jenom se mu jinak říká) už drahně let nesleduji, tak neznám terminologii.
Ale jedni jsou ocvočkovaní a v kůži (ti chudší v kožence), jiní jsou zase v černém a s na černo nabarvenými vlasy a líčením jako by byli pozůstalí po někom blízkém, další jsou zase barevní jak papoušci. Mají prostě potřebu někam patřit. Skaut jim nabídl/nabízí alternativu. Ostatně i mladí intelektuálové jsou zvenku taky docela poznatelní. Nebo fotbaloví fanouši. Nebo ekologičtí zdravovědní podporovatelé. Vegani. Laktační liga a „přirozené matky“.
S tím se asi nedá nic dělat, fungoval tak Komsomol, Hitlerjugend, Rudé gardy v Číně nebo Pionýr u nás.
To je těžké, každý komentátor, pokud mu stojí za to komentovat můj příspěvek, si vybere jen něco, co se mu hodí. Stejně jako já.
Aplikace ovládat umím, ale nechci je používat. Debil se mi rýmuje s mobilem, takže ano, ti uživatelé mobilů, kteří žijí svůj virtuální elektronický svět, jsou debilové. Jistě nemám na mysli vědce, který vymýšlí pomocí aplikace světoborný vynález.
A proč je kritizovat? Protože přispívají, třeba i pasivně, k zániku komunikace mezi lidmi. Přímé, kontaktní komunikace.
Ale jsem prudící dědek, mladí a perspektivní zase kritizují mě.
Vitalij Bianki – Lesní noviny. Můj otec a výlety krátké i dlouhé, se stanem, kotlíkem a lopatkou. Úcta k přírodě i druhým lidem.
Vážení a milí ….
A když si ve vlaku čtu Šumaváka jsem taky blbec? 😉 🙂
Skaut: No já nevím, ale mám dojem, že skauty nejvíc kritizují ti, co skauty nebyli.(fakt vynikl Schumi přirovnáním k Hitlerjugend) Mi na skautu vadí to, že v některých oddílech je příliš kladený důraz na křesťanskou víru (Opravdu některých, většinou to berou tak nějak volně). Ale to je asi tak jediné. Obě moje dcery byly ve skautu a získaly tam kromě kamarádů přesně to, co psal Martin – úctu k přírodě a druhým lidem. A pár dovedností, které by jim pomohly přežít v přírodě. Do skautu chodí i tři z mých vnoučat a také jim to je spíš k prospěchu.
Ke skautinku.
Byl jsem v pionýru, nějak to bylo zvykem a bylo to jedno, protože to nefungovalo.
Byl jsem,68, ve skautu. Seton. Ale taky se tam objevilo náboženství. Zprotivilo mi ho. Ale „čaj“ z mladého smrkového jehličí umím uvařit dodnes. 🙂
O dnešním nic nevím. Mimo někdy nepřehlédnutelných „zpráv z tisku“.
Tak jsem napsal druhý příspěvek o skautu. Leč zřejmě spadl do spamu …
Uvidí se.
Ad mobilita:
Opět – komu ku prospěchu. Jistě výrobcům a mobilním operátorům. Kdo letos nemá mobil s pěti fotoaparát,y tak jako by nebyl! Do mobilu si mnozí nacpou spoustu „apek“, internet atd. Často zapomínají, že tam ty aplikace mají a reálné problémy řeší jinak. Telefon je pak pomalý zato baterku požírá nebývalou rychlostí, ale hlavně do něj stále koukají v domnění, že se tam něco zázračného dozví.
A to nezmiňuji fakt, že s některou „apkou“ si do telefonu občas nacpou malware, které jim odesílá kamsi jejich korespondenci, umí telefon zapnout a vysílat, co se v okolí povídá nebo zapnout kameru a online vysílat, aniž by to na displeji bylo vidět. Nebo si dát do mobilu internetové bankovnictví a potvrzovací SMS si nechat posílat taky do stejného aparátu. To je snad ještě horší než si na platební kartu napsat PIN fixkou. Tu vám musí někdo ukrást aby ji mohl používat, telefon můžete mít bezpečně v kapse a přesto někdo vám přes něj právě „čistí“ konto v bance. Jakékoliv „firewally“ se dají překonat, jsou totiž lidé, kteří se jako koníčkem zabývají jen tím, jak se někam dostat. Často tam ani nic zlého neudělají, jen nechají majiteli podivný vzkaz. (Něco jako „Byl jsem tu, Pepa.“)
Za tyhle případy nemůže Hauwei nebo CIA, ale blbost uživatelů.
Chytrák (mobil) má ještě jedno vlastnost: Stává se vaším informačním monopolistou. Když se vám vybije baterka nebo vám někdo mobil „čórne“, tak jste – li mladý moderní jinoch, jste na několik hodin „namydlení“.
Potkal jsem na okrajové tramvajové zastávce dva „mlamoje“, kterým se současně vybily mobily a náhle se stali debily.
Zoufale skuhrali, že nevědí, kdy a jestli vůbec pojede nějaká tramvaj do centra. Prý jestli nemám u sebe mobil. Ukázal jsem jim vytištěný jízdní řád na zastávkové tyči. Protiotázka zněla: Ale to přece není interaktivní, tak jak můžu vědět, kdy přijede? A která linka? Nad odpovědí, že tramvaje obvykle jezdí +/- podle jízdního řádu chvíli přemýšleli.
Takže telefon za nic nemůže. Stává se jen insignií modernity.
StK, od Setona četl několik knížek, líbily. K tomu abych v přírodě po sobě nechal nepořádek, nepotřebuju. Co přinesu, to odnesu. S výjimkou krmě z minulého dne, ukládané ekologicky pod drn.
Starý kocoure,
tak na té zastávce to musela být scénka jak ze „Skryté kamery“ 🙂 🙂 🙂
Ještěže mládenci nemuseli hledat v jízdním řádu vlakovém… pamatuji si oblepené válce, jimiž se otáčelo jak modlícím mlýnkem, kde to jenom bylo…
Jo, ten skaut – nakonec je to zase jen o lidech – jakou náplň té partě děcek dá dospělý vedoucí. Ani nemusí mít kroje, jen nadšení a chuť někoho něco (nebo sám sebe) naučit – blahé paměti jsem musela vést pionýrský oddíl a participovat na letním táboře na zápočet na ostravském pajdáku. Nevadilo mi to, dělala jsem to i bez zápočtu v turistickém oddíle na své bývalé škole s partou kamarádů (o víkendech bez dětí se jezdilo „na tramp“, většinou výšlap na nějakou tu horu v okolí, a přespáním pod celtami…). Naštěstí v době mého „rádcování“ jsme byli převedeni pod DDM, takže už se nekonala otřesná výroční „shromáždění“…
Ten oddíl funguje dodnes, vedou ho naši následovníci, mnohdy již potomkové 🙂 Ano, Seton, woodcraft…
StK, hezky sepsáno.
Válcové jízdní řády. Bývaly na wilsonce i na masaryčce. Možná i na jiných větších nádražích.
Ovšem to otáčení by možná mlamoj zvládnul, ale takové ty tradiční zkřížené meče a jiné zajímavé poznámky (37 – vlak nejezdí první středu po zemětřesení, není-li současně prvním jarním dnem), to by jim asi zamotalo hlavu.
Dano, jsem nekolektivistický postrádající úzkou názorovou konformitu.
Abych popíchnul, Rychlé Šípy se v něčem jeví jako parta závadové mládeže viz například odcizení Vontské kroniky, vloupání do klubovny Rezavých klíčů, vniknutí do dílny M., účast honu na Široka, neoprávněná držba hlavolamu…
A obdivovaní Vontové, to jsou fašouni jen to hvízdá.
Martine, diky za pripomneni spisovatele Vasili Bianki. Psal o prirode bajecne. Dva divosi, k tomu Bily tesak. Nikym neorganisovana parta mestskych kluku v prirode – Zelene miserere od Vladimira Tomecka je taky skvost.
Jako kluk jsem byl v Sokole. To bylo fajn, dokud se nezacalo s prostnymi. Stat v rade a rozpazovat a delat vpravoboky jako vsichni me bylo protivne. Jinak jsme se nekdy poprali se Skautama a rvavali jsme pri tom:“Hubte skauty, serou v lese!“
Vlakový jízdní řád:
V jízdním řádu, knížce, se muselo umět hledat. Dokonce jsme pořádali soutěže, kdo najde nejrychleji spoj odněkud někam aby dorazil v daný den a hodinu. Třešnička na dortu byla, že jsem se ptával, jestli bude nádražní budova/nástupiště vlevo nebo vpravo od vlaku. I tohle bylo v jízdním řádu. [;>))
StK, jeden takový omobilovaný, který se nás v Dejvicích ptal odkud jede autobus na Červený vrch, když jsme mu ukázali, že se tam rovnou dostane tramvají ze zastávky, kterou má před nosem, pravil „Ale aplikace mně řekla, že mám jet autobusem,“ a se zářícím mobilem zmizel do tmy.
Matzurko, na druhou stranu jsou tací, kteří na jednodenní výlet vyrážejí s kompletní výbavou pro týdenní přežití v džungli, že vypadají jako jednotka výsadkářů, která si spletla kontinent.
Na internetových fórech vedou nekonečné debaty o tom jaký vařič je nejlepší pro všechna podnebná pásma, a který z třiceti nožů, které každý z nich má, si má vzít na výlet. Pro jistotu všechny a k tomu další harampádí, že pak připomíná mobilní armyshop. Sotva dorazí za nejbližší kopec odkud už nejsou vidět světla velkoměsta, vyhledá nejbližší louži, přefiltruje vodu a nasbírá nějaké listí aby si z něj uvařil čaj. Mezi tím pomele něco žaludů na mouku a upeče z ní placky či uklohní kaši. Při spatření městských výletníků skáče do příkopu a přikreje se maskovací sítí. Po návratu v neděli večer si z vousů vybere bodláčí a jehličí, nabere opět podobu navoněného dřevorubce a v pondělí ráno vyrazí za chlebem vezdejším v kalhotách nad kotníky, barevných ponožkách s lodičkami, kotvičkami, autíčky či medvídky, ve špičatých polobotkách. V průběhu týdne v armyshopech objedná další harampádí, které ještě nemá ve výbavě, aby je vyzkoušel o následujícím víkendu. O zážitky se pak na svém videoblogu dělí se stejně postiženými.
Schumi – ale ne druhou stranu: kdo si hraje, nezlobí. Jenoim by si neměl ublížit.
A pomáhá to obchodu. Víš, jak je příšerně drahé jsou ty pitominky „na přežití“?
Nůž, kus špagátu, kus silonové fólie a sirky nebo zapalovač v tubičce od šumícího multivitamínu. A know-how jak to použít.
Starý kocoure, jako bych opisoval. Já to zažil a tím debilem byla moje vlastní neteř. Odešli jsme z hospody Na rozhraní a došli na stanici Hradčanská. Ona jela metrem a my osmičkou na Náměstí Republiky. Stáli jsme u toho stojanu s jízdními řády. Ona se chtěla podívat do mobilu, v kolik nám to jede, já se otočil a ukázal na odpovídající údaj. Bylo to o to lehčí, že byla sobota večer, takže jen pár čísel. Ona se stejně proklikávala k témuž údaji na SuperSamsungu.
Omlouvám se, budu to po sobě číst, než to odešlu.
jejda, hospoda Na rozhraní. Téměř rodinná. tam jsme měli všechny promoce, moje sestry svatební hostiny, moje maminka několikero kulatých narozenin, já šedesátiny a sedmdesátiny….neboť to je bývalá hospoda U Líbalů, kam jsem od roku 1950 chodil se džbánkem tátovi pro pivo…
pro Vás, kdo čtete anglicky : manifest zeleného šílenství z něhož mne mrazí: https://truthout.org/articles/the-green-new-deal-must-transform-the-economy/
Koukám, jakou máte rozsáhlou šíři zkušeností o skautingu. Tak nejdříve: Pesi a Schumi, víte o tom HOVNO. S vykřičníkem! Schumi, tvé představy o Hitlerjugend jsou ještě blbější, než ty o skautingu. Speciálně ti o tom mohli rozprávět příbuzní z Rapšachu, protože ti u nich byli před válkou všichni a dobrovolně. Škoda, že ses nezeptal. Teď už ti o tom málokdo poví.
Jen pro informaci, když bylo synáčkům osm let, zapsal jsem je do Vlčat. Starší s disciplínou bojoval, jak to šlo. Zvlášť, když musel odložit tehdy tolik populární digihry. Pak postoupili ke skautům a situace se pomalu obracela. Zakoupil jsem jim nože, spacáky do -20 a pořádné bágly. Běžně, alespoň jednou za měsíc zmizeli na tři dny. Postupně, jak čas plynul, začali jezdit budovat skautský tábor kdesi u Aše, jezdit sem pod típí, když bylo metr sněhu apod. Jako roveři už vedli každý svůj oddíl, což staršímu zůstalo dodnes. Je celkem zábavné sledovat, jak fungují. Tři nejmladší má na starosti jeden starší, a tak to jde postupně nahoru. Vím to, protože dvakrát do roka mi okupují chatu. A než zmizím, všímám si. Nechávají po sobě uklizeno vevnitř i zvenčí. Sice nevím, jak se do chatky vejde 20 i více skautíků, ale prý je toto místo mezi nimi velice populární. Mladší potomek zase ilustroval další skautskou výhodu. Tito hoši mají díky mnohaletým kontaktům k sobě velice blízko a pomáhají si. Poprvé jsem to zaznamenal na jeho svatbě, kde jeden skaut zajistil oběd v kapucínském klášteře, další zdarma meďáky pro nevěstu i ženicha, další přijel s historickým autobusem pro svatebčany, další dodal zahradní stany a rozkládací nábytek se značkou Allianz, apod. Jen maso a uzeniny dodal tatínek. Krom rodiny a drobně příbuzných tam byly tři oddíly skautíků a jeden skautek od Aše, od Brna a z Jižních Čech. Cca 90 čísel.
Ještě větší legrace byla, když mladší stavěl dům. (Bohužel na mé bývalé výrobně.) 20 skautů přiběhlo vyklidit prostory. Další skauti se postarali o architekta (samozřejmě skauta), o materiál za rozumnou cenu, o elektroinstalaci, o vodu a plyn. On to samozřejmě oplácí jiným skautům instalováním sítí a sádrokartony (ty se naučil stavět bravurně). Nikdy jsem toho, že jsem je umístil do skautu, nezalitoval ani na vteřinu. Mimochodem, kdysi se tam také ukázaly rodičové, kteří měli tendenci, aby jejich potomci chodili v neděli do kostela. Jednou tam prý i šli. Potom už nikdy. Navíc dotyčným prý trvalo dlouho, než se zbavili přezdívek jako Svatouš, Prošpikovaný a pod. Dítka si to mezi sebou dovedou vyřešit lépe, než by se zdálo.
„A proč je kritizovat? Protože přispívají, třeba i pasivně, k zániku komunikace mezi lidmi. Přímé, kontaktní komunikace.“
Jak přispívají? Brání to snad Tobě místo datlení SMS jít s někým pokecat na pivo?
Hospada Na Rozhraní je oblíbeným obědovým místem kolegů z kanceláře. 🙂 Vždycky se dohadují, kam na oběd – Rozhraní volí ti, co nejsou kvůli dobrému pivu líní se trochu projít.
Občas tam s nimi zajdu, obvykle když si zapomenu vzít krabičku s obědem doma. 🙂 Nebo na poslední oběd před vánocemi.
Tak mi to sežralo poměrně dlouhý příspěvek o skautingu. Mimochodem, synáčci byli od osmi v této organizaci a starší dodnes dítka vede. Takže něco o tom vím, narozdíl od vás, Pesi a Schumi, kteří o tom víte Hlovno. A Schumi, ty víš hlovno dvojnásobné o Hitlerjugtend. Škoda, že ti o tom nevyprávěli příbuzní z Rapšachu. Ti byli v HJ všichni. Kupodivu dobrovolně. Pánové a dámy z HJ se totiž o dítka dovedli postarat lépe, než později jakýkoliv vedoucí Piolnýra (i když by se i v této socialistické organizaci stopy po inspiraci HJ daly vcelku snadno nalézt).
Koukám, že web automaticky koriguje, takže se raději přizpůsobuji.
Mimochodem, nikdy jsem ani na vteřinu nelitoval, že jsem oba do skauta přivedl.
na druhou stranu – foťák v mobilu je prima na pracovní fotky, takový ty informační, když nepotřebujete reprezentační kvalitu, ale jen se mrknout, jak nějakej detail vlastně vypadá – a taky velmi oceňuju GPS, protože něž sjem měla mobil s GPS, na pracovních výjezdech, když jsme objížděla úřady, jsem mnohou hodinu strávila blouděním po mně dosud neznámých městech a hledáním různých ouřadů.
Hlavní výhoda skautingu není v tom, že blbnou mladší a starší. To, co je na skautu nejcennější, je dlouhodobé soužití s lidmí, se kterými prožili dobré i zlé, a o kteřých vědí, že se na ně mohou spolehnout nebo ne. Většinou ale ano. Dávám příklad synovy svatby. Jeden skaut dodal dva mercedesy pro pána ženicha i nevěstu, další dojel s historickým autobusem pro ostatní, oběd a večerní posezení zajistil další u Kapucínů včetně prohlídky Lorety zdarma, další dodal zahradní nábytek a stany s nápisem Allianz, apod, apod, apod. Mimochodem, sjelo se tam tehdy více než 90 skautů a skautek od Aše, Brna či z Jižních Čech. Synek později utrousil, že to byla poměrně výdělečná akce.
V Paříži hoří Notre-Dame.
Příspěvky o skautingu jsou tabu. 🙂 Musíme počkat, až je propustí domácí pán.
Tak Františkův už prošel. Marně přemýšlím, co jsem tam tak závadného, napsal já.
A ten Notre-Dame je docela hukot.
Mno,
tak jsem se zase vrátila z veteriny… kde jsem musela nechat přitoulaného kocourka – objevil se u nás na zahradě minulý týden, moje smečka ho obcházela obloukem (asi dobře tak, vzhledem k diagnóze), během víkendu se už snažil přilísávat…. s oteklým bříškem a podezřením na parazity jsem ho vzala na veterinu. No, tak ne, játra, a v takovém stavu, že by léčba byla marná. A to jsem mu – zjevně kříženci s nějakým britským předkem – už v čekárně vymyslela jméno Smokey…
Proč zrovna já musím být kočičí Anděl smrti… 🙁
To není, Františku , skautingem to je v lidech. A je jedno, jestli to jsou skauti nebo třeba dobrovolní hasiči nebo vodáckej oddíl.
Pokud se ti lidi takhle sejdou, je to fajn a je jedno, pod jakou hlavičkou.
Pokud ale se v nějakém oddíle hlavně blbne a buzeruje s těma vlajkama a stejnokrojema a bodováním, tak pak to někomu samozřejmě může připomínat i tu hitlerjugend.
A samozřejmě takový excesy, jako ta děvenka z Brna dobrou pověst skautigu jako takovému taky nedělají.
Moje zkušenost je, že lidi, kteří se ohánějí svým „skautsvím“ obvykle nadělají víc škody než užitku. Je to stejný, jako když někdo hodností lidi podle toho, jestli jsou „věřící“. Neznamená to, že dotyčnej nemůže být pěknej mizera.
Ti normální prostě pracují s dětmi v oddílech, jezdí s nimi na tábory, učí je první pomoc a nějaké „skautství“ moc neprožívají. A myslím, že nějaké problémy odtrženosti od vedení a „sejití z původní myšlenky skautingu“, kterými se zabývá Hampl, jim jsou zcela ukradený.
Dnes nejspíš mají úplně jiný starosti – řekla bych, že například bývá dost problém zajistit tábor tak, aby se jeden nedostal do křížku s předpisy. To pak asi moc času nad hloubáním o původní myšlence moc nezbývá.
Hmm….tak jedna věž už spadla….opravdu hukot…
Vlasto, dívala jsem se na idnes.
To se ani snad nedá komentovat… V Pařiži jsem byla loni v létě s dcerou a moc se nám tam líbilo, před katedrálou jsme se vždycky scházely se slečnou, u které jsme bydlely.
Pro pařížany to musí být jako když hořelo v Praze národní divadlo.
Hagia Sofia je přestavěný byzantský chrám.
Teď už mají muslimové dostatek financí takže mohou nechat postavit mešitu na frajplace.
Na CNN je video jak na střechu čurá jedna hasicí hadice! Tady by mohl jen hasicí vrtulník, který by nabíral vodu vedle ze Seiny!
Dušane, nechci se přít, ale myslím, že sedmdesátiny jsi slavil v nějaké hospodě na Uralu. Kolem Na rozhraní jsem šel mnohokrát, uvnitř jsem nikdy nebyl.
Máš pravdu. Sedmdesátiny byly na Urale.
Nejsem si jistá, jetsli se dá hasící vrtulník tady použít…. Přece jen je to dost velká masa vody, který dopadne na stavbu ze značné výšky. Řekla bych, že kombinace žáru, prudkého ochlazení a nárazu vody by mohla kamennou stavbu poškodit i hůř než samotný požár.
Ale jen se domnívám, nejsem hasič ani statik. Nevím, jetsli tu je někdo, kdo by měl takové znalosti, aby mi to mohl potvrdit nebo vyvrátit.
Františku, ano v HáJot se starali, akorát ten konec byl blbej.
Ale na druhou stranu to nakonec bylo výhodné, protože Čechy z Rapšachu nebrali.
Tak to co z NotreDame zbude zbourají a postaví tam mešitu. Zasponzoruje Saúdsko a Katarsko.
Tak to co z NotreDame zbude zbourají a postaví tam mešitu. Zasponzoruje Saúdsko, Katarsko a panevropská multikultirní Židovská obec.
StK, vím. Nedávno jsem kupoval batůžek v „outdooru“ a když už jsem tam byl, přikoupil nůž Moraknive. Na hrubé zacházení, abych nerajboval parádní fiňáky z Laponska. Taky mám drátovou pilku, skládací pilku, polní lopatku, baterčičky -těch nikdy není dost.
Tak uz je tu prvni kachna: Zeprej se to tam pod lesenim hemzilo muslakama, jak skrtali sirkama.
Jo, Matzurko, to je úděl Bohů.
Tedy těch kočičích. Nás. Oni na nás spoléhají až do konce. Bezmezná důvěra.
Po každé takové události jsem několik dnů špatný. Jenom dva poslední kocouři to vzali zkrátka. Briťák večer usnul na křesle – a ráno nepřišel snídani. Packy křížem, ve tváři klid. Skoro úsměv.
Maiňák se zase večer napil vody, tak zvláštně slastně vzdychl a lehl si pomalu na bok. A konec. Bez bolestí, bez strachu.
Když už musí mí chlupatí kamarádi odejít, tak aspoň takto. Ostatní jsem vždy držel v náručí, když dostávali injekci. Pokaždé se mi klidně, upřeně dívali do očí. Za chvilku jsem zjistil, že už se začínají dívat skrze mě. Že už na mě někde za řekou čekají. Doufám, že tam čas běží jinak a bude to jen chvilka, než se dostavím a budeme si pořád hrát.
Tuhle představu si hýčkám, abych se jednou třeba nebál.
No jo, P.M. že je to před velikonocema, jistě není náhoda… něco takovýho jsem taky četla. Pro paranoidní debily je taková událost mana nebeská.
Je to krásná stavba. Jedna z nejkrásnějších katedrál v Evrope. Stavěli ji dvě století a další dodělávali. Některý trámy v krovu byly ze 13. století. A všechno to shoří za pár hodin.
No, můžeme doufat, že kámen neshoří a krov se dá obnovit. A že frantíci zapomenou na svoje spory a že se dokážou na tej obnově domluvit. I když halt v tom krovu už nebudou osmset let starý trámy.
No, bohužel to asi dohromady už nikdo nedá. Střecha i věž spadla a nejspíš spadne i zbytek. 🙁
Taky jsem tam u ní párkrát byl, jak s mojí drahou tak i dcerou… 🙁
Každopádně to bohužel vypadá, že to, co Fulcanelli psal ve svých knihách „Příbytky filosofů“ a „Tajemství katedrál“ si už nikdo nikdy v praxi neověří. 🙁