Návštěva divadla

Publikováno | Autor:

Ptakopysk podivný, únor 2018

Sedím na zámeckém chrliči, deprese na mě leží jako černý sametový plášť a teskně vyju na měsíc. Chvílemi mnou prochvívá zimničný třas, oční víčko nekontrolovaně škube a z koutku úst vytéká slina. Ale vraťme se na počátek.

To se jeden rok nemodlíte, pácháte skutky a trest na vás dopadne nemilosrdně a znenadání. Pod vánočním stromečkem na vás čeká obálka. Nenápadná, bílá, s natištěným parohatým sudokopytníkem neurčité čeledi. Parohům nevěnujete pozornost, opatrně rozbalíte a zahlédnete obsah. Vstupenka…
Hm, letos bude v Čechách ledascos. Přijede stařičký Don Airey, pak se objeví Deep Purple, přijedou Judas Priest a Megadeth, Iron Maiden, Progress slaví padesátku… no… vzhledem k tomu, že vstupenka vypadá dosti stroze a jeden potomek holduje vážné hudbě, mohl by to být koncert toho srandovního šoumena André Rieu, nebo nedej bože nějaká vážná hudba. Mám někde v podvědomí, že se v roce 2018 bude dávat Má vlast. Nenápadně se snažím odplivnout do všech světových stran, abych zahnal zlé duchy. Poněkud vyděšen vytahuji vstupenku z obálky – Stavovské divadlo, Valmont. No, ty vole….
Snažím se zaujmout stabilizovanou polohu, protože zničehož nic padnout xichtem do stromečku se vstupenkou do lóže Stavovského divadla v ruce mi nepřipadá jako adekvátní reakce, nad kterou by dárce nějak jásal. Vstupenku založím na nástěnku s tichou nadějí, že se během dvou měsíců může stát ledascos. Divadlo může vyhořet, koneckonců nebylo by to poprvé, může v ansámblu vypuknout morová epidemie, vstupenka se může ztratit. Naděje postupně slábla a chřadla, až uchřadla.

V onen den, odebral jsem se na určené souřadnice umyt, oholen, oděn v čistý slušný oděv, jak bylo napsáno v propozicích na vstupence. Venku mobilně telefonovali ti, jimž nepřišla druhá polovička jejich já a mezi nimi se prodíraly dvojice jdoucí dovnitř. Maličko mě vyděsila představa, co může čekat uvnitř, když se diváci bojí vstoupit dovnitř sami. Nervózně jsem se rozhlédl. V Rytířské ulici kdosi stál. Tvářil se, že je Emo, ale modř v jeho vlasech byl odlesk modré části spektra neonů. Mrtvolně bledá tvář se žhnoucími rubíny očí, iluze černého kabátu na paty, černé rukavice zakrývající to, co nemá být vidět. Sáhl jsem podvědomě do kapsy a nahmatal minci. Stáhl rukavici, zdvihl průhlednou ruku a zavrtěl hlavou. Ode mě minci nepřijme. Nekonečné bloudění v mlhách na břehu řeky Styx…
Moje paní se na mě netrpělivě otočila a já udělal první krok do útrob kulturního zařízení. Na vstupu jsem byl čtečkou odpípnut jako dvacet deka tlačenky a nadirigován do druhého podlaží. Cestou jsem proplul bufetem, kde milovníci kultury zdatně tankovali bílé a červené víno a vznešeně hovořili. Nějak se mi vybavil Josef Dvořák a jeho zamyšlení na téma znalců Uměleckých Děl: „Mifsře… mifstře… a toho Husa – toho nakonec upálej???“ Nechal jsem si to pro sebe a stoupal jsem dále do výšin. V příslušných výšinách jsem byl převzat dalším služebným duchem, přesněji řečeno duchyní, a odeslán do příslušných dveří. Všimněte si – pořád ještě pohoda, pohodička. Potměšilý osud takto ukolébává své oběti, zatímco si vkládá do boxerských rukavic koňské podkovy.

Za příslušnými dveřmi pohodička maličko ubyla, neboť jsem se ocitl, tak řečeno, v nitru kulturního zařízení. Teď nastala ta pravá chvíle na psychoanalýzu. Já osobně nemám rád nitra kulturních zařízení. Ještě tak jsem ochoten akceptovat nejniternější nitra, tedy prostory technické, kde se nacházejí nejrůznější hejblata, vehementy, fórychtuňky, foršteluňky, šlauchy, šajny, protože v podobných prostorách jest mi dáno občas pobývati, vehementy štelovati a rychtovati, či nejrůznější čurapajzlíky nastavovati, aby zdatní mužové a mámivé čarodějky světa uměleckého měli ke své práci optimální podmínky. Ale nitra určená pro veřejnost, to je něco jiného. V podstatě se mi svět zmenší do krabice půl metru na půl metru, přičemž já přesahuji přidělený prostor díky tomu jak mi narostl femurus et articulatio humeri všemi směry. Rázně mi ubyde kyslíku, protože divadelní vzduchotechnika pomocí selektivních nanofiltrů z přiváděného vzduchu odfiltrovává zmíněné molekuly a vrací je zpět do okolního ovzduší jako balastní látku. Naopak přibyde tepla, neboť vědecky bylo zjištěno, že kulturní zážitek lze absorbovat při teplotě vzduchu 25° Celsiových a výše. Čím tepleji, tím intenzivnější zážitek je. Ještě bych dodal, že každé divadlo disponuje specifickým prachovým spektrem. Z toho plyne i jeden z důležitých úkolů herců – během představení vířit prach tak, aby oblaka dosáhla až nahoru na galerii a aby ani diváci na nejlevnějších místech nebyli o plný zážitek prachového bouquet garni ochuzeni. Velmi intenzivně se prachové problematice věnoval pan Munzar, když si v Činohře Národního divadla střihl režijně i herecky Lva v zimě. On dílo uchopil takovým specifickým způsobem – vždy, když nazrál okamžik a postava se ocitla v podřízeném postavení, tak aby situaci pochopil i hluchej, Muznar hercem fláknul o zem. Samozřejmě, že ne in persona, že by jako hlavní postavy Richard, nebo Jindřich II. vedlejší postavu uchopily za klopy a majzli s ní o podlahu. Kdepak, pánové Luděk Munzar a René Přibil byli herci kultivovaní. Vedlejší postavy to prostě dostaly od pana Munzara rozkazem jako režijní pokyn. Vedlejší postavy ztvárňovali vesměs herci mladí, perspektivní, chtějící to někam dotáhnout, takže sebou o prkna činohry mlátili, až se ze spár mezi fošnami, jež znamenají svět, zvedala oblaka prachu a první řady přízemí se ztrácely v šerosvitu kvality takměř caravaggiovské. Ale to jsem odbočil.

Vraťme se do lóže ve druhém patře Stavovského divadla. Zbaven přepravního obalu, usadil jsem se na bidýlko sedadla v druhé řadě, nasál ovzduší a nechal neuronové spoje, aby přešly do stand-by režimu kvůli úspoře kyslíku. Diváctvo hlasatelem bylo upozorněno, aby vypnulo své mobilní telefonní přístroje, schovalo fotoaparáty a kamery, načež byly vypnuty hledištní pohlcovače tmy a ozvala se hudba. Osvětlovač napálil bílou spotovku na střed jeviště. Uplynulo několik milisekund, než se upravila rohovka, aby příslušná ganglie mohla vyhodnotit informaci posílanou z očních bulev. Během těch několika milisekund si Osud utáhl tkaničky rukavic, napřáhl se, a …

Je to balet!

Úder dopadl. Neuronové spoje se začaly rozpadat, srdce začalo vysazovat, čivy ochořely a okončetiny se začaly nekontrolovaně chvět.

Ale nebyl to čistý K.O. Proces mého rozpadu se zastavil. Zrakový nerv v posledním záchvěvu poslal informace centrále a ta vyhodnotila, že je to nějaký nezvyklý balet. Není klasický. Nejsou tam tanečníci v harapeskách obtahujících do posledního detailu jejích moudí, ani plasticky vykreslující každé sevření němých tváří, nejsou tam uniformní tanečnice s napajcovanými obličeji postav z čínské opery. Z kostýmů se dá poznat kdo je kdo, dokonce se po jevišti pár civilistů fláká zcela nebaletním pohybem. A co mě překvapilo nejvíc, to byl čtený komentář. V prvním poločase ho bylo více než ve druhém, kde se autor evidentně domníval, že divák vklouzne do děje natolik, že ve druhém poločase bude dokonale kapírovat, o co běží. Já osobně u baletu považuju za unfair, že někde v záhlaví průběžně neběží titulky. Mám na mysli něco jako headline na zpravodajském kanálu. Protože když postavy dělají takové ty pohyby rukama – přiznávám, že jsem to naživo viděl poprvé – snažil jsem se to dekódovat na základě znalostí nabytých sledováním akčních filmů. Poté, co mi vyšlo při diskusi markýzy de Merteuil s paní de Tourvel něco ve smyslu „Je jich tam šest, já tam vlítnu, sejmu toho vlevo a ty postřílíš zbytek“ jsem dekódování vzdal.

V poločase jsem vyrazil do bufáče. Ne proto, abych holdoval chlebíčkovému obžerství, či drže sklenku na patku vznešeně konverzoval, to ani omylem, spíš jsem vyběhl tak nějak z radosti, z nadšení nad tím, co všechno dokáže můj organismus vydržet, aniž by se rozpadl na nechutnou mazlavou hmotu jako mesmerizovaná mrtvola egyptského faraona poté, co na ni přestalo působit kouzlo nekromanta. A mimoto jsem se chtěl podívat, co skrývá Mozartův salonek za bufetem. Úplně jsem užasl. Udělali mi radost ve Stavovském divadle. Na zdi Mozartova salonku totiž visí Bedříšek, hmmm, ehm – tedy visí tam portrét Bedřicha Smetany v nejlepších letech a pod ním vitrína s komentářem k jeho velmi úspěšnému nastudování Mozartova Dona Giovanniho. Evidentně se Smetanovo pojetí vymykalo tehdejšímu stylu, protože se dochovala korespondence o technice… ale už zase ujíždím bokem. Zkrátka těšil jsem se z expozice, než zazněl signál k nástupu do druhého poločasu. Už jsem předeslal, že komentářů rapidně ubylo, ale přibylo akce, šermířských soubojů, dokonce i otevřeného ohně bylo na jevišti přehršel, takže i nechápající primitivní organismus se zabavil. Jak dopadne Valmont asi víte. Maličko ve smyslu severských, či germánských ság. Kdekdo umře. Jedna věc je zvláštní – občas si po shlédnutí díla povzdechnu, že je škoda, že nesejmuli obzvláště zavrženíhodným způsobem scénáristu, či režiséra, ale u tohoto představení mi to na mysl nepřišlo. Když jsem byl proudem diváků vyexportován na ulici, do plic nasál osvěžující kombinaci přízemního ozónu, oxidů dusíku a mikrosazí a znovuoživlý steampunkový arithmometr instalovaný mezi mýma ušima se z volnoběhu rozeběhl do pracovního tempa, jsem si uvědomoval, že jsem v Praze, pamatoval jsem si, kde mám auto a že dáma vedle mě je moje paní. Vykročila vpřed, zatímco já jsem se zadrhl na chodníku s očima upřenýma do Rytířské. Byl tam. Stál pod krákorci bočního balkónu a čekal. Stín s rubínovýma očima mihotající se ve frekvenčním světle neonů z Havířské. Zdálo se mi, že zachytil můj pohled, zhnuseně si odplivl a zmizel v krajkách mřížoví pod schody. Utrpěná destrukce mé neuronové sítě evidentně proběhla v rámci běžného působení entropie a ještě nenastal čas pro bloudění v mlhách Hádovy říše.

Měsíc svítí, chrlič pode mnou znuděně zírá do stříbřité krajiny, odkudsi z dáli na mé vytí odpovídá jakýsi osamělý vlkodlak. Slinu jsem utřel do rukávu sametové deprese a vypadá to, že zítra ráno vyjde slunce a že o uplynulém večeru asi něco napíšu…

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Šumavák. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

2 308 komentářů u „Návštěva divadla“

  1. Ptakopyskův příspěvek publikoval PeS na popud domácího pána (toho času v rekonvalescenci). Leč IMHO už vypadá zas o trochu lépe…

  2. Pánové, děkuji vám oběma, k odpolednímu kafíčku to bylo skvělý čtení. Ptakopysku, měl bys psát časteji, zpráv z kultury se tu nedostává 🙂
    A panu domácímu brzké uzdravení a úspěčnou rekonvalescenci přeji.

  3. Matzrko 🙂
    k ruskému spolužákovi Tvé dcery.
    Jedna kamarádka na jiném webu má vnučku s ruskou kamarádkou, se kterou sedí v lavici od od první třídy do teď – v deváté.
    I tam koukali na hokej s Rusy. Všichni fandili našim, jen ta Ruska fandila sborné – a vehementně.
    Po druhém gólu ji učitelka poslala za dveče na chodbu.
    Po třetím gólu se dveře pootevřely a ozvalo se „HaHA“ 😀

  5. 4

    Ta ruska, mimochodem , chodí od první třídy do české školy, takže s H nemá problém.
    A je to moc hezké děvče.

  7. „Pokorne salutovani a obdiv. “

    to jako za to, že když zjistil, že jde o balet, neprchl, vyjíc hrůzou, z divadla? 😀

  9. Omluva. Omlouvám se tímto všem občanům ČR, že jsem zavinila, že naši hokejoví mistři nedosáhli na olympijskou medaili. Byla jsem na rodinných oslavách a tam v čele nad hlavní tabulí zářila obrovská obrazovka na níž běžel přímý přenos utkání. Všechny jsem hlasitě varovala a prosila, aby tu TV vypli. Nevypli. A tak to dopadlo. Slibuju, že při příštích OH raději z oslav odejdu procházet se třeba do parku.

  10. Omlouvám se, dix…. Jaksi jsem tušila, že vyjíc není to pravé, ale za boha jsem si nevzpomněla, jak je to správně. 🙂

  11. Dano, nic si z toho nedělej. Tyhle sporty ve kterých hloučky znuděných milionářů líně šťouchají zahnutým klackem do gumového knedlíku nebo kopou po trávě do nafouknuté kožené bubliny, zatímco profánní dav se u toho nalévá zrzavou hořkou vodou nestojí za jakékoli trápení.

    Já raději nešel včera spát a koukal jsem na to, jak fantastické to může být když se talent snoubí s mnohaletou pílí a dřinou a pak se holt sklízí zlaté ovoce.

    Jediné co mně na celé té věci mírně popouzí je to, že sběrači zlatého ovoce, ať už se pohybují na ledu či na sněhu, si své úspěchy vesměs platí sami, zatímco do hloučků znuděných milionářů padají ročně stovky milionů z kapes daňových poplatníků.

    Ale asi to lidi tak chtějí… 🙂

  13. >> MaYdo, krasna, nezasrackovana, navic velice chytra a vtipna cestina me fascinuje. Vas ne?

  15. Sli jsme na rosti. Krivoklatske lesy jsou hluboke, nekteri lide se v nich boji. Kazdym okamzikem se mohou objevit na konich s luky zbojnici z Tyrova. Hlavne tady jsme mohli potkat ceske udatne krale s jejich druzinami. Poklona, pane krali, jsem z Luhu pod Branovem. Prdelka mi rikaji.

    To jeste ke trinactce. Ota Pavel.

  16. „Zaplatovana plachta jeho lodi visela ze stezne smutne jako vlajka trvale porazky.“

    A uz tu flasku zaspuntuju.

  18. Dobré zas ráno… Zdá se, že v Itálii nějak nevěřej tomu šťastnému irskému rybáři… Nejsou voni nějak euroskeptičtí, ba dokonce xenofobní? Odtud je už jen krůček k nacionalismu, tak bacha na to!

  21. No, já jsem od včerejška v Trenčíně, dnes jsem byl o desáté drsně vytažen z postele a odtransportován na bejvalčinu výstavu fotografií , konající se v Mestské veži.
    Venku zatraceně zima.

  22. 19 – Zpátečníku – já si vybral z diskuse tuhle větu: „Polovina soucasnych decek vyrusta bez otce a nechci ani vedet, kolik matek tento mesic jeste ani nezapnulo sporak“.

    Prosím spanilé čtenářky, aby utišily hněv a nespílaly mi za tento citát. Je to jen jeden z několika důvodů praktické lemplovitosti. I já znám muže, kteří se přiznají, že jim šroubovák nic neříká a ani ho doma nemají.

    Na místní základní škole dílny jsou, i když ne jako povinný předmět, a žáci obou pohlaví tam chodí (dokonce i ve svém volném čase nebo o přestávce mezi dopolední a odpolední činností. Stejně tak se vaří, peče, krouhá a nakládá zelí, vyrábí školní mošt. Jenže, ty děti to znají z domu, od tatínka a od maminky.

    K D-fensově článku jen tolik, že organický robot v montovně nepotřebuje matematiku (PeSi), ale mačkat knoflík na pneumatickém utahováku ano!

  23. Ptakopysku, tuze pěkné. Těším na pokračování o čemkoli.

  24. 11 Pavle,podpora sportu…ano, vidím to stejně.

    Úspěch Ledecké je úspěchem jejím a její rodiny.

  25. Martine, nemám důvod,a bych ti spílala. 🙂 Ženské co nezapnou sporák celej měsíc zajisté existují. Konec konců zrovna v mé profesi některí dávají přednost tomu, že si vydělají na to, aby si mohly dovolit zaplatit někoho, kdo ten sporák zapne.

    Otázka je, jetsli dílny nebo vaření nahradí v plní výči to, co se jako děti naučíte v rodině….
    Jak vyřešit některé detaily jsem se nejvíc naučila od kolegy, který vždycky zavzpomínal na to, jak to dělal táta, když mu jako malej kluk pomáhal. Tyhle zkušenosti se na žádný fakultě ani toho nejvyššího učení nenaučíte.

    I když je pravda, že podle nezaujatých svědků vařím lépe než moje máti, kterou to na rozdíl ode mně nebavilo. 🙂 Takže úplně všechno v tej rodině asi taky nebude. 🙂

  26. Ptakopysku, hezky napsano – pipomnel jsi mi, jak jsem pred par lety obdobne nestastnou nahodou navstivil nejake avantgardni predstaveni… Mam pocit, ze taktez ve Stavovskem, uz mi pamet ohledne teto navstevy – dikybohu – neslouzi tak dobre.

    K diskusi o Tesle pridam jen takovy drobny podotek, ze spise nez Ferrari elektromobilu mi to prijde jako Concorder…
    Mimochodem, v Cine jsou elektrotaxiku plne ulice a nevim, ze by z toho delali nejakou vedu.

  27. IMHO důvod, proč Tesla nevyrábí víc aut, když je poptávka (jestli tedy skutečně poptávka existuje) je, že na každém kusu prodělává hromadu peněz. A že předpoklad byl, že státy přispějí.
    No a nepřispívají.

  28. BTW, je sranda, že zatím co Rusové na závěrečný ceremoniál s vlajkou nee, severokorejská včetně hromady komunistických papalášů nevadí. To jsou ty paradoxy.

    Proč teroristé, tedy povstalci z Ghúty nežádali o příměří v době, kdy stříleli do Damašku a zabili tam hromadu lidí se ani neptám, to je něco určitě nesmírně sofistikovaného a může za to určité Putin.

    No a tohle je už jenom třešinka na dortu
    https://www.novinky.cz/domaci/464412-v-praze-zadrzeli-byvaleho-vudce-syrskych-kurdu-saliha-muslima-chce-ho-turecko.html

    To už není ani schizofrenie, to bude chtít novou kategorii.

  29. 19 Zpátečníku, nejsem tak skeptický. Měl jsem období, že bych si šroubovákem vypíchnul oko. Od nebezpečného kutění jsem byl odrazován abych si neublížil. Školní dílny nijak valně nepomohly. Naopak. Vyučujícím byl tělocvikář, který náročné činnosti jako například na stolní vrtačce svěřoval tělocvičným premiantům. Z čehož jsem byl vynechán, protože tělocvičení mi šlo podobně jako plavání migrantovi ze Sahary. Veškeré základy jsem pochytil od strejdy průmyslováka v dobře vybavené dílně oproti ta školní s házející vrtačkou a tupými pilníky byla tragédií. Postupně se mi dařilo něco nezkazit a díky technické nevzdělanosti spojené s diletantskou odvahou ignorující, že „to nejde“, dokázat, že to jde. Táta byl strojař, jenže těžká nemoc a brzká smrt mu zabránila aby mě něco naučil. Zájem časem přišel sám. Návštěva hobbymarketu je pro mě jako pro alkoholika návštěva hospody. Z toho jak hobbymarkety profitují, usuzuju, že situace není tak zlá jak je předkládáno. Vztah k řemeslné práci nelze vytvořit nucenou školní výukou. Základem je dobře vybavená mechanická a truhlářská dílna dávající podmínky, jaké většina doma nemá. Podstatné je dát možnost a motivovat. Ne jen za účelem výroby pracovní síly, ale naučit základní znalosti a dovednosti v rámci všeobecného vzdělání. Jestliže člověk nemá být jednoúčelovým robotem. Technická kultura je součástí kultury obecné.

  30. 26 Petře, co někde je podmínkami vynucenou účelností, jinde je módou.

  31. Rodina je prostě základ.
    Vím, že jsem xenofobní fašista, jak mi nedávno říkala známá, ale táta, máma a děti jsou rodina. Plus babičky a dědečci a strýcové a tety …
    A když nemá cirkulárku táta, má děda. Nebo strýc Tonda. Tam se to dá naučit.

  32. No, dílny možná nejsou samospasitelné, ale pokud není nic jiného, ( v rodině) lepší něco než nic.
    Já si pana učitele Vašicu z dílen pamatuju dodnes .Byl to už starý pán, a kdysi učil i mého otce.

  33. Stejně tak jako nic neřeší 2-3 hodiny tělocviku (když není pohyb i doma), neřeší ani dílny.

  35. Vařit i kutit jsem se naučil sám. Jednak z nutnosti, druhak mě kutění zamlada bavilo a televize doma nebylo. A mladýho vida, říkám si, jak nebohá oběť různých řemeslníků bude. Jeho to nebaví, sedí u počítače.

  36. 31 Přesně tak. Sdílená kultura, vzory. Rodina je nenahraditelná. Nejen nukleární rodina, ale i širší rodina. Vertikálně i horizontálně. Široké příbuzenské vztahy a na ně navázané sousedské vztahy, v rámci vnitřní reciprocity snižující závislost i na státu. Vnitřní kultura zvyšující odolnost proti manipulaci. Nižší potřeba outsourcingu. Nižší outsourcing, nižší peněžní transakční náklady,nižší peněžní směna, nižší poptávka po externích službách, nižší daňová zátěž, nižší daňový výnos. Na jednu stranu to vytváří a dlouhodobě udržuje civilizaci, na druhou sranu z krátkodobého pohledu na tom někteří tolik nevydělají. Jednotlivci a malé skupinky jsou snadnější kořistí. Rozeser a panuj…

  37. Já měl výhodu. Otec uměl všechno, jeho dědeček byl stolař či tesař, jeho otec stolař, uměl zedničinu, svařoval.
    Kdysi jsme stavěli chatu, otec to celé vyzdil sám. Jednou ho máti chtěla překvapit, sehnala zedníka a cosi tam vyzdil.
    Otec se vrátil ze služební cesty , kouknul, zrudnul, 10 minut nadával, pak to vyboural a vyzdil znovu.
    Takže když jsem kdysi koupil s bejvalkou chalupu v bílých Karpatech, zazdil a zaomítal si taky . 🙂

  38. Napsal jsem to blbě, já si zaomítal a zazdil -)

  39. Tys tam tu bejvalku, Halladine, zazdil? To se ale nedela!

  41. Petre, to mi nejak uniklo. Takze Halladin je az druhej. Stejne je to vsak pekne umisteni.

  44. 35 Karle, po IT je a bude poptávka.
    Ovšem být IT a současně manuálně inteligentní je výhoda.

  46. Když já dokážu vybetonovat podlahu nebo nahodit omítku, dokáže to každý. Jsem si tím jistý. Mám obě ruce levé. A jde to. Když se chce.

  47. 46 Vybetonovat podlahu je snadnější než nahazovat. Namá kam spadnout.

  48. Když si vezmu technologický pokrok-hotové směsi na všechno, lepidla na všechno, dostupnost nářadí, přípravků, dostupnost barev, štětců, pěny… Milion úžasných věcí.
    V podstatě radost pracovat 😉

  49. pm. nezazdil 🙂
    no a i kdyby, žádné skvělé umístění by nebylo. Nevěrné manželky se ve středověku zazdívaly celkem často.
    Za krále Jindry prý byla zednická práce drahá, tak jim radši sekali hlavy 😉

  50. No já nevím, jestli povinné dílny/pozemky ve škole jsou tou pravou cestou kudy by se mělo školství ubírat.
    Sám jsem je ve škole měl, ale ta hodina týdně (nebo kolik) v dílně s totálně tupými nástroji a naprosto tupým pedagogem mi nedala vůbec nic.

    Vlastně všechny základy manuální zručnosti mně naučil táta, který nejen že vlastníma rukama kompletně znovu postavil roubenou chalupu z 18. století, ale taky ve volných chvílích vyráběl (ne sestavoval, ale od základu vyráběl) celou autodráhu a autíčka na ní (dodnes je mám, v létě kdyžtak vyfotím, až budu na chalupě).
    Rozvinutější dovednosti jako například soustružit, frézovat nebo vyrobit z kusu mosazi ozubené kolo s evolentním ozubením jsem se naučil až v dospělosti sám, protože mně to prostě bavilo a baví.

    Takže dle mého názoru by bylo mnohem lepší jít cestou, kterou jdou některé školy (jako například zdejší, kousek od nás). Totiž mít jednu dobře vybavenou dílnu s kapacitou cca. 10-15 dětí a nabízet její prostory formou dobrovolného kroužku 2x týdně odpoledne. Chodím kolem ní ke koním a pokud mohu soudit z pohledu do oken té dílny v zimních měsících, bývá docela plná celkem soustředěně se tvářících chlapců a dívek na kterých je vidět, že je to, co právě dělají, celkem hodně baví.

Komentáře nejsou povoleny.