Návštěva divadla

Publikováno | Autor:

Ptakopysk podivný, únor 2018

Sedím na zámeckém chrliči, deprese na mě leží jako černý sametový plášť a teskně vyju na měsíc. Chvílemi mnou prochvívá zimničný třas, oční víčko nekontrolovaně škube a z koutku úst vytéká slina. Ale vraťme se na počátek.

To se jeden rok nemodlíte, pácháte skutky a trest na vás dopadne nemilosrdně a znenadání. Pod vánočním stromečkem na vás čeká obálka. Nenápadná, bílá, s natištěným parohatým sudokopytníkem neurčité čeledi. Parohům nevěnujete pozornost, opatrně rozbalíte a zahlédnete obsah. Vstupenka…
Hm, letos bude v Čechách ledascos. Přijede stařičký Don Airey, pak se objeví Deep Purple, přijedou Judas Priest a Megadeth, Iron Maiden, Progress slaví padesátku… no… vzhledem k tomu, že vstupenka vypadá dosti stroze a jeden potomek holduje vážné hudbě, mohl by to být koncert toho srandovního šoumena André Rieu, nebo nedej bože nějaká vážná hudba. Mám někde v podvědomí, že se v roce 2018 bude dávat Má vlast. Nenápadně se snažím odplivnout do všech světových stran, abych zahnal zlé duchy. Poněkud vyděšen vytahuji vstupenku z obálky – Stavovské divadlo, Valmont. No, ty vole….
Snažím se zaujmout stabilizovanou polohu, protože zničehož nic padnout xichtem do stromečku se vstupenkou do lóže Stavovského divadla v ruce mi nepřipadá jako adekvátní reakce, nad kterou by dárce nějak jásal. Vstupenku založím na nástěnku s tichou nadějí, že se během dvou měsíců může stát ledascos. Divadlo může vyhořet, koneckonců nebylo by to poprvé, může v ansámblu vypuknout morová epidemie, vstupenka se může ztratit. Naděje postupně slábla a chřadla, až uchřadla.

V onen den, odebral jsem se na určené souřadnice umyt, oholen, oděn v čistý slušný oděv, jak bylo napsáno v propozicích na vstupence. Venku mobilně telefonovali ti, jimž nepřišla druhá polovička jejich já a mezi nimi se prodíraly dvojice jdoucí dovnitř. Maličko mě vyděsila představa, co může čekat uvnitř, když se diváci bojí vstoupit dovnitř sami. Nervózně jsem se rozhlédl. V Rytířské ulici kdosi stál. Tvářil se, že je Emo, ale modř v jeho vlasech byl odlesk modré části spektra neonů. Mrtvolně bledá tvář se žhnoucími rubíny očí, iluze černého kabátu na paty, černé rukavice zakrývající to, co nemá být vidět. Sáhl jsem podvědomě do kapsy a nahmatal minci. Stáhl rukavici, zdvihl průhlednou ruku a zavrtěl hlavou. Ode mě minci nepřijme. Nekonečné bloudění v mlhách na břehu řeky Styx…
Moje paní se na mě netrpělivě otočila a já udělal první krok do útrob kulturního zařízení. Na vstupu jsem byl čtečkou odpípnut jako dvacet deka tlačenky a nadirigován do druhého podlaží. Cestou jsem proplul bufetem, kde milovníci kultury zdatně tankovali bílé a červené víno a vznešeně hovořili. Nějak se mi vybavil Josef Dvořák a jeho zamyšlení na téma znalců Uměleckých Děl: „Mifsře… mifstře… a toho Husa – toho nakonec upálej???“ Nechal jsem si to pro sebe a stoupal jsem dále do výšin. V příslušných výšinách jsem byl převzat dalším služebným duchem, přesněji řečeno duchyní, a odeslán do příslušných dveří. Všimněte si – pořád ještě pohoda, pohodička. Potměšilý osud takto ukolébává své oběti, zatímco si vkládá do boxerských rukavic koňské podkovy.

Za příslušnými dveřmi pohodička maličko ubyla, neboť jsem se ocitl, tak řečeno, v nitru kulturního zařízení. Teď nastala ta pravá chvíle na psychoanalýzu. Já osobně nemám rád nitra kulturních zařízení. Ještě tak jsem ochoten akceptovat nejniternější nitra, tedy prostory technické, kde se nacházejí nejrůznější hejblata, vehementy, fórychtuňky, foršteluňky, šlauchy, šajny, protože v podobných prostorách jest mi dáno občas pobývati, vehementy štelovati a rychtovati, či nejrůznější čurapajzlíky nastavovati, aby zdatní mužové a mámivé čarodějky světa uměleckého měli ke své práci optimální podmínky. Ale nitra určená pro veřejnost, to je něco jiného. V podstatě se mi svět zmenší do krabice půl metru na půl metru, přičemž já přesahuji přidělený prostor díky tomu jak mi narostl femurus et articulatio humeri všemi směry. Rázně mi ubyde kyslíku, protože divadelní vzduchotechnika pomocí selektivních nanofiltrů z přiváděného vzduchu odfiltrovává zmíněné molekuly a vrací je zpět do okolního ovzduší jako balastní látku. Naopak přibyde tepla, neboť vědecky bylo zjištěno, že kulturní zážitek lze absorbovat při teplotě vzduchu 25° Celsiových a výše. Čím tepleji, tím intenzivnější zážitek je. Ještě bych dodal, že každé divadlo disponuje specifickým prachovým spektrem. Z toho plyne i jeden z důležitých úkolů herců – během představení vířit prach tak, aby oblaka dosáhla až nahoru na galerii a aby ani diváci na nejlevnějších místech nebyli o plný zážitek prachového bouquet garni ochuzeni. Velmi intenzivně se prachové problematice věnoval pan Munzar, když si v Činohře Národního divadla střihl režijně i herecky Lva v zimě. On dílo uchopil takovým specifickým způsobem – vždy, když nazrál okamžik a postava se ocitla v podřízeném postavení, tak aby situaci pochopil i hluchej, Muznar hercem fláknul o zem. Samozřejmě, že ne in persona, že by jako hlavní postavy Richard, nebo Jindřich II. vedlejší postavu uchopily za klopy a majzli s ní o podlahu. Kdepak, pánové Luděk Munzar a René Přibil byli herci kultivovaní. Vedlejší postavy to prostě dostaly od pana Munzara rozkazem jako režijní pokyn. Vedlejší postavy ztvárňovali vesměs herci mladí, perspektivní, chtějící to někam dotáhnout, takže sebou o prkna činohry mlátili, až se ze spár mezi fošnami, jež znamenají svět, zvedala oblaka prachu a první řady přízemí se ztrácely v šerosvitu kvality takměř caravaggiovské. Ale to jsem odbočil.

Vraťme se do lóže ve druhém patře Stavovského divadla. Zbaven přepravního obalu, usadil jsem se na bidýlko sedadla v druhé řadě, nasál ovzduší a nechal neuronové spoje, aby přešly do stand-by režimu kvůli úspoře kyslíku. Diváctvo hlasatelem bylo upozorněno, aby vypnulo své mobilní telefonní přístroje, schovalo fotoaparáty a kamery, načež byly vypnuty hledištní pohlcovače tmy a ozvala se hudba. Osvětlovač napálil bílou spotovku na střed jeviště. Uplynulo několik milisekund, než se upravila rohovka, aby příslušná ganglie mohla vyhodnotit informaci posílanou z očních bulev. Během těch několika milisekund si Osud utáhl tkaničky rukavic, napřáhl se, a …

Je to balet!

Úder dopadl. Neuronové spoje se začaly rozpadat, srdce začalo vysazovat, čivy ochořely a okončetiny se začaly nekontrolovaně chvět.

Ale nebyl to čistý K.O. Proces mého rozpadu se zastavil. Zrakový nerv v posledním záchvěvu poslal informace centrále a ta vyhodnotila, že je to nějaký nezvyklý balet. Není klasický. Nejsou tam tanečníci v harapeskách obtahujících do posledního detailu jejích moudí, ani plasticky vykreslující každé sevření němých tváří, nejsou tam uniformní tanečnice s napajcovanými obličeji postav z čínské opery. Z kostýmů se dá poznat kdo je kdo, dokonce se po jevišti pár civilistů fláká zcela nebaletním pohybem. A co mě překvapilo nejvíc, to byl čtený komentář. V prvním poločase ho bylo více než ve druhém, kde se autor evidentně domníval, že divák vklouzne do děje natolik, že ve druhém poločase bude dokonale kapírovat, o co běží. Já osobně u baletu považuju za unfair, že někde v záhlaví průběžně neběží titulky. Mám na mysli něco jako headline na zpravodajském kanálu. Protože když postavy dělají takové ty pohyby rukama – přiznávám, že jsem to naživo viděl poprvé – snažil jsem se to dekódovat na základě znalostí nabytých sledováním akčních filmů. Poté, co mi vyšlo při diskusi markýzy de Merteuil s paní de Tourvel něco ve smyslu „Je jich tam šest, já tam vlítnu, sejmu toho vlevo a ty postřílíš zbytek“ jsem dekódování vzdal.

V poločase jsem vyrazil do bufáče. Ne proto, abych holdoval chlebíčkovému obžerství, či drže sklenku na patku vznešeně konverzoval, to ani omylem, spíš jsem vyběhl tak nějak z radosti, z nadšení nad tím, co všechno dokáže můj organismus vydržet, aniž by se rozpadl na nechutnou mazlavou hmotu jako mesmerizovaná mrtvola egyptského faraona poté, co na ni přestalo působit kouzlo nekromanta. A mimoto jsem se chtěl podívat, co skrývá Mozartův salonek za bufetem. Úplně jsem užasl. Udělali mi radost ve Stavovském divadle. Na zdi Mozartova salonku totiž visí Bedříšek, hmmm, ehm – tedy visí tam portrét Bedřicha Smetany v nejlepších letech a pod ním vitrína s komentářem k jeho velmi úspěšnému nastudování Mozartova Dona Giovanniho. Evidentně se Smetanovo pojetí vymykalo tehdejšímu stylu, protože se dochovala korespondence o technice… ale už zase ujíždím bokem. Zkrátka těšil jsem se z expozice, než zazněl signál k nástupu do druhého poločasu. Už jsem předeslal, že komentářů rapidně ubylo, ale přibylo akce, šermířských soubojů, dokonce i otevřeného ohně bylo na jevišti přehršel, takže i nechápající primitivní organismus se zabavil. Jak dopadne Valmont asi víte. Maličko ve smyslu severských, či germánských ság. Kdekdo umře. Jedna věc je zvláštní – občas si po shlédnutí díla povzdechnu, že je škoda, že nesejmuli obzvláště zavrženíhodným způsobem scénáristu, či režiséra, ale u tohoto představení mi to na mysl nepřišlo. Když jsem byl proudem diváků vyexportován na ulici, do plic nasál osvěžující kombinaci přízemního ozónu, oxidů dusíku a mikrosazí a znovuoživlý steampunkový arithmometr instalovaný mezi mýma ušima se z volnoběhu rozeběhl do pracovního tempa, jsem si uvědomoval, že jsem v Praze, pamatoval jsem si, kde mám auto a že dáma vedle mě je moje paní. Vykročila vpřed, zatímco já jsem se zadrhl na chodníku s očima upřenýma do Rytířské. Byl tam. Stál pod krákorci bočního balkónu a čekal. Stín s rubínovýma očima mihotající se ve frekvenčním světle neonů z Havířské. Zdálo se mi, že zachytil můj pohled, zhnuseně si odplivl a zmizel v krajkách mřížoví pod schody. Utrpěná destrukce mé neuronové sítě evidentně proběhla v rámci běžného působení entropie a ještě nenastal čas pro bloudění v mlhách Hádovy říše.

Měsíc svítí, chrlič pode mnou znuděně zírá do stříbřité krajiny, odkudsi z dáli na mé vytí odpovídá jakýsi osamělý vlkodlak. Slinu jsem utřel do rukávu sametové deprese a vypadá to, že zítra ráno vyjde slunce a že o uplynulém večeru asi něco napíšu…

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Šumavák. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

2 308 komentářů u „Návštěva divadla“

  1. NoName – udělat podlahu, tedy vykopat, vyvézt, položit základní vrstvy škvárobetonu, pak izolační lepenku, pak beton s drážkama pro trámky a na to položit fošny, to se dá naučit i rekreačně.

    Ale s tím nahazováním bych moc nesouhlasil, to už chce spíš profesionální grif. Já se nahazovat nikdy moc nenaučil, prostě mi to nejde. A to ani tehdy, když si maltu namíchám sám a nemohu se tedy vymlouvat na to, že „ten hoch mi dneska míchal tak řídkou maltu, že mi neustále padala zpět na lžíci…“ 🙂

  2. 51-přesně, spousta věcí se dá zvládnout rekreačně.
    A malta a nahazování-používám jenom hotové směsi. Ty drží. Namíchat si klasickou maltu a omítat-to chce know-how.

  3. No já omítal ještě za totáče, takže klasická omítka….
    A chce to zládnout zápěstí….
    A řekl bych , že sehnat prachy na dobře vybavenou dílnu pro kroužek může být problém.
    Nemám ověřeno, myslím si.
    Pokud to bude v osnovách, ty prachy prostě někdo dát musí.

  4. Pokud to bude v osnovách, ty prachy prostě někdo dát musí.

    Ale prd. Vše se dá splnit FORMÁLNĚ. Viz miliony za jiné „pomůcky“ ve školách, které stojí za úplné …

  6. (44) Čumět na filmy a hrát hry není moc IT, bohužel. Když já potřebuju něco složitějšího, musím volat externistu.

  9. „Udělení pokut dotační úřad řeší chyby, které obce či podnikatelé zejména při zadávání zakázek udělali.“

    odhlédnu-li od faktu, že věta je poněkud obtížně srozumitelná, tak nějak nechápu, co pokuta vyřeší. Vyřešit chybu znamená odstranit chybu. Ale pokutou se žádná chyba neodstraní.

    Nemohl by to někdo těm novinářskejm hvězdám vysvětlit, aby nepsali takový nesmysle?

  10. nickname – 58 – nejsem si úplně jistý, jestli se dá cena za jednu židli na učňáku přepočítat prostým vydělením ceny nové budovy (včetně vybavení laboratoří) počtem studentů. Je to investice na nějakou dobu a za tu se tam vystřídá mnohem víc studentů než 750.

    Na druhou stranu je pravda, že slušně vybavené místo v dílně/laboratoři orientované třeba na obrábění a elektrotechniku rozhodně laciné není. Kdysi dávno jsem si dal do Excelu kolik mně stálo vybavení mojí celkem malé a skromné dílny doma a dostal jsem se (poněkud překvapeně) na cenu cca. 1.400.000 Kč v tehdejších cenách kolem roku 1998-2001. Zdá se to hodně, ale přitom jsem tam neměl (a dodnes nemám) zdaleka všechno co bych chtěl a co by bylo potřeba.
    Jenže když se to tak sečte jako v tom filmu „Na samotě u lesa“ – to máme paměťový osciloskop (Agilent, jen do 200 MHz bohužel), logický analyzátor, DDS signální generátor (BK Precision, jen do 100 MHz bohužel), soustruh s příslušenstvím (Sherline), 4-osá fréza s příslušenstvím (Sherline), čítač, pár laboratorních zdrojů napětí a proudu, bruska, ruční nářadí, elektrické nářadí, vakuová komora, součástky, materiál, spojovací materiál, mikropájka, horkovzdušná pájecí stanice, počítač, váhy, měřidla, měrky, frézky různých průměrů, soustružnické nože ubírací i upichovací, mikroskop, souprava na sváření a řezání plynem, souprava na osvícení a leptání plošných spojů, hliník, mosaz, titan, ocel, plasty, teflon, dřevo, židle, stoly… 🙂

    Ono to naskáče.

  11. Pesi, nemáš text a akordy k jazzovce Sladká Suzi? Našel jsem samého korna, ale bohužel původní český text prý spáchal Kainar. A ten nemohu najít.

    Já to mám, co se manuálních prací týká, jednodušší. Od svých 14 ovládám řemeslo řeznické a uzenářské. To má ovšem za následek, že jinde nejsem k použití. Když jsem měřil lišty k zakrytí spár, zjistil jsem, že k mnou naměřené míře musím přidat centimetr. Potom je to tip ťop. Ze stavby mne syn vyhnal a nářadí máme raději každý své. Jaxi nevydýchal, když jsem urval 20 šroub a z jeho ceněného šroubováku udělal vývrtku. Nicméně přes své neúspěchy při bastlení ve své lesní chýši stále doufám, že ze mne někdy bude např. zručný truhlář. Když si představím, že jsem se kdysi hlásil na zubního laboranta……..

  12. No, já bych řekla, Františku, že máš řemeslo, které je velmi lehce směnitelné. Za věnec buřtů nebo nějakou tu klobásku ti jistě s radostí nějakej truhlář své služby poskytne 🙂

  13. Nejen truhlář. 🙂
    Klidně směním svou dovednost nabrousit komponenty mlýnku na maso za pár kilo domácích klobás z opravdového masa, bez křupek, uzených na studeném kouři. Nebo za pěkný kus uzené krkovičky ze stejně pomalého kouře… 🙂

  14. Akorát tedy nebrousím nože, to je umění do kterého si fušovat netroufám, ale klidně doporučím na slovo vzatého profíka v Nuslích, který přesně ví co dělá a jaký je rozdíl mezi nožem řeznickým a kuchařským…

  15. Pavle: ceny dílen jsem do toho nepočítal, to bylo jiné dotační období. Školních budov, vhodných pro učně / SŠ máme v okolí dost. Leč na nich pan hejtman nebyl ředitelem. Proto postupně přebírá obory a nakonec zbudou jedna / dvě střední školy + gympl na polovinu okresu.
    Možná jsem již zmiňoval jeden rozhovor ze srazu třídy.
    Učitelka na střední škole: je to hrozné, jak ve školství nejsou peníze na platy.
    Účetní, která účtuje školy: no … peníze jsou, ale někdo pěkný plat má, někdo nemá.

  16. Hm, dnes se na ČT ostře pustili do Parlamentních listů, a lidí , co tam píšou – např. do Petra Štěpánka…

  18. Njn, tohle bylo to vystoupení v ČT na základě kterého přišlo na rodinu Ledeckých udání a o dva měsíce později jim doma zvonila sociálka…

    Taková česká klasika. 🙁

  19. Asi před 14 dny dny jsem si koupil noŤáček . https://www.alza.cz/asus-zenbook-ux430un-gv033t-grey-metal-d5216113.htm .Ten noťáček má velmi slušnou wifi. Včera jsem přinesl od dcery Seagate Bussiness Nas s dvěmi terra , který jsem kdysi daroval dceři, nebyla s ním úplně spokojená, tak jsem ho vyšmelil za 4 tera externí HDD ( aby se dal dceři zapojit do TV), což nešlo s tím seagatem.
    Měla na něm fůru filmů, a kupodivu lze z něj přes wifi z NASu perfektně, netrhaně přehrávat filmy na něm uložené, což oba moje předchozí ntb nezvládaly.
    A ten obraz s IPS je fakt lepší, na těch filmech se to dá poznat. 🙂
    Takže teď mám ty nasy dva 🙂 a můžu dělat pořádek v kompech.
    Na stolním kompu se tím pádem najde místo pro Linux, mám staženou Fedoru, a uvidím, jak to bude vypadat.

  20. Dobré zas ráno… Ještě k těm školním pracem v dílnách a na podzimku… Pokud má mít za cíl, aby děti začaly srdečně nenávidět manuální činnosti, pak je jejich zavedení do rozvrhu na místě… Vzpomínám si na jedny tzv. dílny… V objektu dílen byl betonový kvádr, patrně jako kdysi míněný podstavec pod něco, realizovaný jako odkládací plocha. Dotyčný pseudokantor pojal ušlechtilou myšlenku, že na bok toho kvádru upevní držáček na smetáček a na lopatku a že je tedy třeba vysekat díru a zasádrovat špalík… Na námitku, že už taky existují hmoždinky a že přinesu z domova příklepovou vrtačku a díru pro hmoždinku vyvrtám, bylo usouzeno, že jsem drzý flákač a dostal jsem do ruky majzlík a kladivo a z didaktických důvodů jsem se jal mlátit. Poté, co jsem do majzlíku 2 hodiny mydlil jak hluchej do vrat (kvalitní přepjatej beton v kombinaci s tupým majzlíkem dokáže zázraky) vznikl otvor o hloubce necelý 1 cm. Následující cca měsíc jsem se z nějakých důvodů tohoto kratochvilného snažení nezúčastnil a když jsem tam pak zas dorazil, byl otvor již opatřen špalíkem a zasádrován a trčel z něj tenký vrut a na něm visel smetáček i s lopatkou… Čímž se ten pseudokantor – odchovanec nějakého gerontologického ústavu – vyprofiloval jako úplný blbec a ztratil jakýkoli zbytek autority. Jak jsme pak onen zcela zbytečný předmět všichni „milovali“, netřeba dodávat.

  21. Na blbce učitele lze narazit v jakémkoli předmětu…
    Zrušíme je kvůli tomu ? 😉

  22. Nejlepší hodinu dílen jsem zažil, když píčelka onemocněla a suploval školník. Naučil a byla legrace.
    A to tahle paní nebyla špatná. Horší byla ta, co nás učila na školním podzimku. Ovšem tam jsem to kompenzoval tím, že jsem coby těžká váha ryl nejlíp ze všech.

  23. 70 — Pěkné, PeSi, ale proti dílnám pojatým ryze teoreticky to pořád ještě nic není… Jestliže tedy téma pracovní výchovy doposud žije, nakopíruji sem (mírně upravené), co jsem zrovna psal do e-mailu:

    Jó, závitníky… Ty ve škole, kam jsem (ne)chodil, nejspíš ani nebyly, či leda v osnovách. V praxi to vypadalo tak, že pan učitel nadiktoval tabulku jmenovitých průměrů, k nim průměry vrtáku, kterým se díra má předvrtat, a tuto posléze zkoušel… A vůbec naprostá většina předmětu „pracovní výchova“ sestávala z diktování do sešitu.

    Kluci snadno (správně) vycítili, že celé dílny jsou bohapustá blbost, a panu učiteli tam dělali nepopsatelný virvál. (Co si tak pamatuji, během hodiny např. bez vyzvání chodili k tabuli a psali mu na ní urážlivé nápisy.) Učitel (ročník odhadem 1910) se nijak neohrazoval, leč toliko tu a tam, vždy nanejvýš slůvkem. Že je ta výuka nesmyslná, věděl jistě také. Já se na tom nepodílel (což bohužel zvyšovalo distanc mezi mnou a spolužáky, beztak velikou); jednak z nenápadné výchovy prarodiči automaticky vyplývalo, že člověk se má chovat rezervovaně, jednak jsem (ač víceméně jen pro sebe) celou školu pokládal za zhůvěřilost — veškerou látku jsem (ovšem ve své představě) buď znal z domova či z běžného civilizovaného života, nebo pokládal za zbytečnou –, takže dílny z ní žádným směrem nevybočovaly, jednak mi pana učitele bylo líto.

    Byl to dobrý (snad i vynikající) češtinář se špatným kádrovým profilem, veterán západní armády, kulometčík od Tobrúku. Dílny učil za trest. — Nelze se proto myslím divit (ani sám bych se nemohl divit), že z dojmů tohoto druhu jsem po letech sestavil teorii zkurvenosti. A to jsem si tehdy neuměl ujasnit, nakolik se na ní podílím sám (i když to, že se podílím, jsem už věděl, nebo minimálně tušil): Místo co bych jen seděl a tvářil se, že tam nejsem, měl jsem pana učitele nějak přimět, aby vždy nejméně půlku hodiny vyprávěl, co zažil v té Africe! Spolužáci by jej byli neudali (uvědomělé rodiče měl snad jen jeden, a ten zas nebyl takový křivák). Už jen proto, že lepší příležitost to slyšet jsem nikdy později vlastně už neměl. Ale jemu už to asi dávno nestálo za to…

  24. 69 halladine, výkon starších noťasů by měl stačit na přehrávání filmů. Při připojení káblem se to také cuká?

    Mám zajímavý zákys. Po přenosu W7 na větší disk Acronisem, výtvořením zálohy a obnovením na větší disk, čas od času okno s hlášením, že systém není originální, že je nutno ověřit jeho pravost. Po odsouhlasení hláška, že cílová adresa neexistuje. Zkusil čistou instalaci z recovery DVD. Úspěšně proběhla, restart, „spouštím systémové služby“, do toho okno, že spouštění nemůže pokrčovat, že je nutný restart. Po restartu to samé dokola. Buď jsem něco zmrvil, nevím co, protože u ostatních noťasů přenos systému byl úspěšný bez potřeby ověření, a nebo tahle modifikace systému netoleruje ani výměnu disku. Poslední možností je klonování s použitím Aomei. Jestli to nebude fungovat, budu se muset dopustit nějakých nelegálností.

    56 Karle, tak to kluk má blbé. Tímhle se špatně vydělává a je v tom obrovská konkurence.

  25. Schumi, ty starší noťasy na tu vzdálenost nejsou ve wifi tak výkonné. Ikonka na liště ukazuje méně obloučku, ikonka u tohohle Asusu ukazuje plný počet.
    Starší desktop , napojený na router káblem taky nemá problém.
    Pokud koukám na ntb v obýváku, přičemž router je v jiné místnosti a přímé spojení je přes několik zdí, maj starší ntb problém, tehle asus nemá.
    Je to fakt výhoda, zvlášť při menším SSD disku (256)

  26. 73 Zpátečníku, se závitníky směli pracovat jen vybraní tělocviční premianti. Nevybraný plebs směl jen tupou pilkou a tupým pilníkem z kusu železa vyžudlávat hlavu kladívka.
    Řezání závitů jsem mě naučil strejda.

    64 Pavle, hlavně mít ty nože. To co je po domácnostech, s čím jsem nucen pracovat, je hrůza. Památeční žabikuchy v různých stádiích rozpadu, novodobé laciné bláto, nejlepší materiál z té supermarketové hrůzy je Tescoma. Alespoń trochu lepší pohrabáčovina. Když nabrousím, chvilku funguje. Jenže protesty, že nebezpečí pořezání. Naštěsí ostrost nevydrží dlouho… V nejlepším případě jeden žabikuch na všechno, udržovaný v jakž takž použitelném stavu. To znamená, že se s ním dá pižlat.

  27. 75 halladine, výkon a citlivost wifi. To je k řešení na straně routeru. Externí anténou, anténou s vyšším ziskem.

  28. 77

    Proč si dělat vrásky ? Na běžnej internetovej provoz ty noťáky stačí i s tím slabším signálem.
    A kdybych moc chtěl, tak můžu k NTB připojit externí wifi adaptér – pár se mi jich tu povaluje.
    Vyzkoušeno – funguje – signál je na NTB silnější, i když jsem filmy nezkoušel.
    Dokud jsem pracoval, potřeboval jsem ntb s numerickou klávesnicí, ta potřeba už není.

  30. „Nevybraný plebs směl jen tupou pilkou a tupým pilníkem z kusu železa vyžudlávat hlavu kladívka.“

    já teda měla za to, že hlava kladívka by měla být z masivní oceli. Nějak si neumím představit, že by měla být „vyžudlaná“ z něčeho, co byl asi nejspíš plech.

  32. No a já se odebéřu za svým koníčkem- vytahováním vody z kolen.
    Taky už sotva chodím.

  34. 83 Jestliže tam mají demokracii a formální hlava monarchie nemá do toho co kecat, je to v pořádku. Prostě demokracie. Je logické, že muslimští rodiče požadují toleranci zahalujícího šátku. Tak jako jiní rodiče by požadovali výjimku z „nahoře bez“.

    Dovoluju si připomenout, že v různých kulurách je v různé míře tabuizovaná nahota, ne zahalování. Zahalování je příznačné například pro židovství, z něj vzešlého křesťanství a islám. Málokdo se pozastavuje nad introdukcí z poza Louže koupacích šortek místo plavek. Že tam holčička – batole musí mít plavky i „nahoře“. Nevidím důvod, proč by muslimka neměla smět nosit šátek či se zahalovat podle své kultury vyjma případů, že je to v praktickém rozporu s bezpečností či obecnými předpisy pro výkon činnosti, profese či přípravy na ni.

  35. 81 To mi nečiní problém. Se zájmem se podívám na film z války Severu proti Jihu, s otroky hranými „kavkazany“ a otrokáři hranými „afroameričany“. I v remaku „Pád třetí říše“ na Adolfa Hitlera hraného afroameričanem.

  37. „Ve skutecnosti byla Johanka z Arku cerna lesba…“

    No, kdoví, jak to s její orientací bylo. Pokud vím, bylo jí 19, když ji upálili, v tomhle věku třeba ani nemusela mít jasno. Ostatně to její chození v mužských šatech nebyla tehdy obvyklá holčicí záliba.

  39. no, Ptře, já jsem teda zatím toho dfense nepřečetla celýho, ale vrtá mi hlavou jedna otázka:

    Jak příjemce hovoru Pec pozná, že jde opravdu o volajícího kapitána kriminálky a že tedy jde o úřední rozhovor?

    Protože nelze prokázat, že jde o úřední rozhovor ( a to teda v telefonu určitě nejde), tak bych dotyčnýho poslala někam rovnou, protože nemůžu přece vědět, jestli dotyčnej v telefonu nekecá a ouřední osobu se jenom nevydává.

    Popravdě řečeno, nepotřebuju na to ani znát nějak podrobně zákony, stačí mi obyčejnej selskej rozum.

    Takže bych řekla, že tentokrát nebude problém v tom, jak daleko jsme v budování….

  40. Maydo, primo tahle vec v tom clanku je 🙂

    Ale neslo mi jen o tento konkretni clanek, ale o cely ten web a konkretni ukazky policejnich postupu jak z tohoto, tak dalsich clanku.

  41. 86 není to trochu opožděné? Je i jiný způsob protipruzení. Třebaže i časově náročnější. Například hyperaktivního či zlého blbce směrovat k co nejintenzívnějšímu úřadování. S čím větší idiocií, tím lépe. Protože od toho v první lajně to jde k těm, kteří mají na starosti zúřadování. To je práce. „Kterej debil tohle přines. Nojo, zase Lojza. Řekněte konečně už tomu debilovi ať se na ty svý blbý nápady vysere. Von nám to předhodí, de si po svejch a já se z toho voseru. A náčelník zas bude řvát jak protrženej.“

  42. 98 když Pecina musí dávat najevo jak moc je právnicky zdělanej. Takový telefonát byl příležitostí k rozehrání zajímavé partie.

  43. 81 -na tom článku mne nejvíc zaujalo, že frantíci mají ministerstvo pro ženskou rovnoprávnost. To v Česku ještě chybí.

  45. 87

    Ono se na dámské šaty dost blbě obléká brnění :-), jak říká předpis Brň 1.1 😀

  46. 9 – no, Petře, pokud je to tam, tak někfe na konci v tý spustě slovní vaty. ale podle mého názoru to tam není.

    pro připomenutí :
    vstupní rpozhovor:

    [Zmr] É, kapitán Šmíd kriminálka Praha, dobrý den pane Pecina.
    [Pec] Dobrý den, ano?
    [Zmr] Já mám takový dotaz na vás ohledně bloku (sic!) paragraphos.pecina.cz, jestli logujete, jestli logujete IP adresy přispěvatelů.
    [Pec] Ehm, to nelze technicky. To je blog provozovaný google, a k IP adresám já se nedostanu.
    [Zmr] Jasně. A to jé…gůglu…dobře, já se na to podívám, tedy jestli…
    [Pec] Musíte požádat o právní pomoc Spojené státy a pokud vám ji poskytnou tak s vámi google spolupracovat bude…jest to otázka. Já můžu komentář vymazat.
    [Zmr] Jasně. ÁÉ. Je tó. Dobrý. Když budu mít ještě nějaký dotaz ještě, tak bych zavolal..
    [Pec] Zavolejte. Tenhle rozhovor jde samozřejmě okamžitě na web, jo? Včetně toho čísla, to je vám jistě jasné.
    [Zmr] Není to nutný, pane Pecina.
    [Pec] Není to nutné, ale je to účelné. Já to teď hned udělám.
    [Zmr] Dóbře.
    [Pec] Mějte se pěkně, nashle.

    Když mi někdo zavolá, představí se jako úřední osoba a bude chtít po mně nějaký informace, tak za prvé : budu chtít, aby doložil, že je tím, za koho se v telefonu vydává.
    Protože především nemohu tušit, jetsli to třeba není kolega, kterej si ze mně dělá srandu.
    Za druhý máme snad nějakej zákon na ochranu údajů a ani policie je nemůže chtít mýrnix týrnix. Jsetli musí mít policajt papír a souhlas z příslušných míst na to,a by u mně doma honil nějaký důkazy, nebo aby mi mohl kontrolovat účty nebo aby mi mohl nahlížet do dokumentů v kanceláři,Ať mi nikdo nevykládá, že podle zákona můžu dát nějaký IP adresy každýmu joudovi, kterej mi zavolá a tvrdí, že je kapitán od kriminálky.

    Takže podle nátury buď „kapitána šmída“ pošlu do prdele a nebo mu zdvořile sdělím, že se nemohu spolehnout, že je tím, kým je a za b že pokud nepředloží příkaz, který ho opravňuje ode mně jakékoliv údaje žádat, tak mu nedělím nic.
    Vyřízeno, tečka.

    Slovní ekvilibristika páně advokáta sice vypadá vzdělaně a fundovaně, ale zcela maskuje tu nejzásadnější informaci pero běžného občana – že se s někým , kdo vám do telefonu tvrdí, že je kapitán od kriminálky a žádá po vás nějaký IP adresy nemusíte vůbec bavit, natož mu vysvětlovat, na koho se má v tej věci obrátit.

    Vcelku bych řekla, že pravdu má schumi. Že Pecina chce hlavně dát najevo, jak je právnicky zdělanej. Akorát že mu to jeho zdělání zřejmě zatemnilo mysl,takže mu nedocvaklo, že ta jeho slovní ekvilibristika je poněkud zbytečná a mohl si ji ušetřit.

    Ale ono mu o to, aby si ušetřil, nešlo 😀

  48. maYdo,

    Pecina tomu chlapíkovi, co se představil nic konkrétního neřekl, čímž by poškodil kohokoliv.
    Takže nebylo nutné aby si dával pozor, na to s kým mluví.

    To, co řekl mohl sdělit komukoli, koho potkal na ulici.

  49. Ostatně, nejsem si jist, jestli s těmi IP říkal pravdu.

  50. Ale to není o tom, HAlaldine, jetslki Pecina něco vykecal nebo jetsli měl nebo neměl pravdu.

    Tady jde o to, že se kasá, jak se má jednat s orgány státní moci, hrahje si na právního osvětáře ale přitom opomíjí jeden dost podstatnej fakt – že pokud se mi orgán státní moci neprokáže jednoznačně jako orgán státní moci, tak se s ním nemusím vůbec bavit.
    Sdělení „tady kapitán xY z kriminálky“ se za takové prokázání fakt považovat nedá.

Komentáře nejsou povoleny.