Ptakopysk podivný, únor 2018
Sedím na zámeckém chrliči, deprese na mě leží jako černý sametový plášť a teskně vyju na měsíc. Chvílemi mnou prochvívá zimničný třas, oční víčko nekontrolovaně škube a z koutku úst vytéká slina. Ale vraťme se na počátek.
To se jeden rok nemodlíte, pácháte skutky a trest na vás dopadne nemilosrdně a znenadání. Pod vánočním stromečkem na vás čeká obálka. Nenápadná, bílá, s natištěným parohatým sudokopytníkem neurčité čeledi. Parohům nevěnujete pozornost, opatrně rozbalíte a zahlédnete obsah. Vstupenka…
Hm, letos bude v Čechách ledascos. Přijede stařičký Don Airey, pak se objeví Deep Purple, přijedou Judas Priest a Megadeth, Iron Maiden, Progress slaví padesátku… no… vzhledem k tomu, že vstupenka vypadá dosti stroze a jeden potomek holduje vážné hudbě, mohl by to být koncert toho srandovního šoumena André Rieu, nebo nedej bože nějaká vážná hudba. Mám někde v podvědomí, že se v roce 2018 bude dávat Má vlast. Nenápadně se snažím odplivnout do všech světových stran, abych zahnal zlé duchy. Poněkud vyděšen vytahuji vstupenku z obálky – Stavovské divadlo, Valmont. No, ty vole….
Snažím se zaujmout stabilizovanou polohu, protože zničehož nic padnout xichtem do stromečku se vstupenkou do lóže Stavovského divadla v ruce mi nepřipadá jako adekvátní reakce, nad kterou by dárce nějak jásal. Vstupenku založím na nástěnku s tichou nadějí, že se během dvou měsíců může stát ledascos. Divadlo může vyhořet, koneckonců nebylo by to poprvé, může v ansámblu vypuknout morová epidemie, vstupenka se může ztratit. Naděje postupně slábla a chřadla, až uchřadla.
V onen den, odebral jsem se na určené souřadnice umyt, oholen, oděn v čistý slušný oděv, jak bylo napsáno v propozicích na vstupence. Venku mobilně telefonovali ti, jimž nepřišla druhá polovička jejich já a mezi nimi se prodíraly dvojice jdoucí dovnitř. Maličko mě vyděsila představa, co může čekat uvnitř, když se diváci bojí vstoupit dovnitř sami. Nervózně jsem se rozhlédl. V Rytířské ulici kdosi stál. Tvářil se, že je Emo, ale modř v jeho vlasech byl odlesk modré části spektra neonů. Mrtvolně bledá tvář se žhnoucími rubíny očí, iluze černého kabátu na paty, černé rukavice zakrývající to, co nemá být vidět. Sáhl jsem podvědomě do kapsy a nahmatal minci. Stáhl rukavici, zdvihl průhlednou ruku a zavrtěl hlavou. Ode mě minci nepřijme. Nekonečné bloudění v mlhách na břehu řeky Styx…
Moje paní se na mě netrpělivě otočila a já udělal první krok do útrob kulturního zařízení. Na vstupu jsem byl čtečkou odpípnut jako dvacet deka tlačenky a nadirigován do druhého podlaží. Cestou jsem proplul bufetem, kde milovníci kultury zdatně tankovali bílé a červené víno a vznešeně hovořili. Nějak se mi vybavil Josef Dvořák a jeho zamyšlení na téma znalců Uměleckých Děl: „Mifsře… mifstře… a toho Husa – toho nakonec upálej???“ Nechal jsem si to pro sebe a stoupal jsem dále do výšin. V příslušných výšinách jsem byl převzat dalším služebným duchem, přesněji řečeno duchyní, a odeslán do příslušných dveří. Všimněte si – pořád ještě pohoda, pohodička. Potměšilý osud takto ukolébává své oběti, zatímco si vkládá do boxerských rukavic koňské podkovy.
Za příslušnými dveřmi pohodička maličko ubyla, neboť jsem se ocitl, tak řečeno, v nitru kulturního zařízení. Teď nastala ta pravá chvíle na psychoanalýzu. Já osobně nemám rád nitra kulturních zařízení. Ještě tak jsem ochoten akceptovat nejniternější nitra, tedy prostory technické, kde se nacházejí nejrůznější hejblata, vehementy, fórychtuňky, foršteluňky, šlauchy, šajny, protože v podobných prostorách jest mi dáno občas pobývati, vehementy štelovati a rychtovati, či nejrůznější čurapajzlíky nastavovati, aby zdatní mužové a mámivé čarodějky světa uměleckého měli ke své práci optimální podmínky. Ale nitra určená pro veřejnost, to je něco jiného. V podstatě se mi svět zmenší do krabice půl metru na půl metru, přičemž já přesahuji přidělený prostor díky tomu jak mi narostl femurus et articulatio humeri všemi směry. Rázně mi ubyde kyslíku, protože divadelní vzduchotechnika pomocí selektivních nanofiltrů z přiváděného vzduchu odfiltrovává zmíněné molekuly a vrací je zpět do okolního ovzduší jako balastní látku. Naopak přibyde tepla, neboť vědecky bylo zjištěno, že kulturní zážitek lze absorbovat při teplotě vzduchu 25° Celsiových a výše. Čím tepleji, tím intenzivnější zážitek je. Ještě bych dodal, že každé divadlo disponuje specifickým prachovým spektrem. Z toho plyne i jeden z důležitých úkolů herců – během představení vířit prach tak, aby oblaka dosáhla až nahoru na galerii a aby ani diváci na nejlevnějších místech nebyli o plný zážitek prachového bouquet garni ochuzeni. Velmi intenzivně se prachové problematice věnoval pan Munzar, když si v Činohře Národního divadla střihl režijně i herecky Lva v zimě. On dílo uchopil takovým specifickým způsobem – vždy, když nazrál okamžik a postava se ocitla v podřízeném postavení, tak aby situaci pochopil i hluchej, Muznar hercem fláknul o zem. Samozřejmě, že ne in persona, že by jako hlavní postavy Richard, nebo Jindřich II. vedlejší postavu uchopily za klopy a majzli s ní o podlahu. Kdepak, pánové Luděk Munzar a René Přibil byli herci kultivovaní. Vedlejší postavy to prostě dostaly od pana Munzara rozkazem jako režijní pokyn. Vedlejší postavy ztvárňovali vesměs herci mladí, perspektivní, chtějící to někam dotáhnout, takže sebou o prkna činohry mlátili, až se ze spár mezi fošnami, jež znamenají svět, zvedala oblaka prachu a první řady přízemí se ztrácely v šerosvitu kvality takměř caravaggiovské. Ale to jsem odbočil.
Vraťme se do lóže ve druhém patře Stavovského divadla. Zbaven přepravního obalu, usadil jsem se na bidýlko sedadla v druhé řadě, nasál ovzduší a nechal neuronové spoje, aby přešly do stand-by režimu kvůli úspoře kyslíku. Diváctvo hlasatelem bylo upozorněno, aby vypnulo své mobilní telefonní přístroje, schovalo fotoaparáty a kamery, načež byly vypnuty hledištní pohlcovače tmy a ozvala se hudba. Osvětlovač napálil bílou spotovku na střed jeviště. Uplynulo několik milisekund, než se upravila rohovka, aby příslušná ganglie mohla vyhodnotit informaci posílanou z očních bulev. Během těch několika milisekund si Osud utáhl tkaničky rukavic, napřáhl se, a …
Je to balet!
Úder dopadl. Neuronové spoje se začaly rozpadat, srdce začalo vysazovat, čivy ochořely a okončetiny se začaly nekontrolovaně chvět.
Ale nebyl to čistý K.O. Proces mého rozpadu se zastavil. Zrakový nerv v posledním záchvěvu poslal informace centrále a ta vyhodnotila, že je to nějaký nezvyklý balet. Není klasický. Nejsou tam tanečníci v harapeskách obtahujících do posledního detailu jejích moudí, ani plasticky vykreslující každé sevření němých tváří, nejsou tam uniformní tanečnice s napajcovanými obličeji postav z čínské opery. Z kostýmů se dá poznat kdo je kdo, dokonce se po jevišti pár civilistů fláká zcela nebaletním pohybem. A co mě překvapilo nejvíc, to byl čtený komentář. V prvním poločase ho bylo více než ve druhém, kde se autor evidentně domníval, že divák vklouzne do děje natolik, že ve druhém poločase bude dokonale kapírovat, o co běží. Já osobně u baletu považuju za unfair, že někde v záhlaví průběžně neběží titulky. Mám na mysli něco jako headline na zpravodajském kanálu. Protože když postavy dělají takové ty pohyby rukama – přiznávám, že jsem to naživo viděl poprvé – snažil jsem se to dekódovat na základě znalostí nabytých sledováním akčních filmů. Poté, co mi vyšlo při diskusi markýzy de Merteuil s paní de Tourvel něco ve smyslu „Je jich tam šest, já tam vlítnu, sejmu toho vlevo a ty postřílíš zbytek“ jsem dekódování vzdal.
V poločase jsem vyrazil do bufáče. Ne proto, abych holdoval chlebíčkovému obžerství, či drže sklenku na patku vznešeně konverzoval, to ani omylem, spíš jsem vyběhl tak nějak z radosti, z nadšení nad tím, co všechno dokáže můj organismus vydržet, aniž by se rozpadl na nechutnou mazlavou hmotu jako mesmerizovaná mrtvola egyptského faraona poté, co na ni přestalo působit kouzlo nekromanta. A mimoto jsem se chtěl podívat, co skrývá Mozartův salonek za bufetem. Úplně jsem užasl. Udělali mi radost ve Stavovském divadle. Na zdi Mozartova salonku totiž visí Bedříšek, hmmm, ehm – tedy visí tam portrét Bedřicha Smetany v nejlepších letech a pod ním vitrína s komentářem k jeho velmi úspěšnému nastudování Mozartova Dona Giovanniho. Evidentně se Smetanovo pojetí vymykalo tehdejšímu stylu, protože se dochovala korespondence o technice… ale už zase ujíždím bokem. Zkrátka těšil jsem se z expozice, než zazněl signál k nástupu do druhého poločasu. Už jsem předeslal, že komentářů rapidně ubylo, ale přibylo akce, šermířských soubojů, dokonce i otevřeného ohně bylo na jevišti přehršel, takže i nechápající primitivní organismus se zabavil. Jak dopadne Valmont asi víte. Maličko ve smyslu severských, či germánských ság. Kdekdo umře. Jedna věc je zvláštní – občas si po shlédnutí díla povzdechnu, že je škoda, že nesejmuli obzvláště zavrženíhodným způsobem scénáristu, či režiséra, ale u tohoto představení mi to na mysl nepřišlo. Když jsem byl proudem diváků vyexportován na ulici, do plic nasál osvěžující kombinaci přízemního ozónu, oxidů dusíku a mikrosazí a znovuoživlý steampunkový arithmometr instalovaný mezi mýma ušima se z volnoběhu rozeběhl do pracovního tempa, jsem si uvědomoval, že jsem v Praze, pamatoval jsem si, kde mám auto a že dáma vedle mě je moje paní. Vykročila vpřed, zatímco já jsem se zadrhl na chodníku s očima upřenýma do Rytířské. Byl tam. Stál pod krákorci bočního balkónu a čekal. Stín s rubínovýma očima mihotající se ve frekvenčním světle neonů z Havířské. Zdálo se mi, že zachytil můj pohled, zhnuseně si odplivl a zmizel v krajkách mřížoví pod schody. Utrpěná destrukce mé neuronové sítě evidentně proběhla v rámci běžného působení entropie a ještě nenastal čas pro bloudění v mlhách Hádovy říše.
Měsíc svítí, chrlič pode mnou znuděně zírá do stříbřité krajiny, odkudsi z dáli na mé vytí odpovídá jakýsi osamělý vlkodlak. Slinu jsem utřel do rukávu sametové deprese a vypadá to, že zítra ráno vyjde slunce a že o uplynulém večeru asi něco napíšu…
96 maYdo, kdyby Pecina chtěl účinně prudit a ne předvádět svůj mentální exibicionismus, který je příčinou toho že dělá jak dělá, postupoval by jinak. Krom toho by neposkytl informace užitečné pro postup, od koho jiného a jak získat informace. Sice se domníval jak pěkně prudí, jenže aniž si to uvědomil, pěkně spolupracoval.
Třeba vzít v úvahu, že policista nemusel nebyl nadšený z přiděleného trestního oznámení, že ho musí náležitě zúřadovat v náležité lhůtě tak aby mu vyřízení nebylo omláceno o hlavu.
Souhlasím s maYdou, ale možná je to od Peciny celé vymyšlené, aby se předvedl,. Na druhou stranu některý úřední orgán taky inteligencí neoplývá.
Taxikáři blokovali dopravu v Praze na protest proti Uberu.
Budou cechy instalatérů, zedníků, zámečníků, truhlářů…blokovat hobbymarkety?
Schumi,
ti tam taky nakupují 🙂
Ad dosah WiFi. Zkusil bych se podívat na heslo IEEE 802.11 a písmena B, G, N… To si pak člověk lehce odpoví na otázku, proč starší notebooky ukazují slabší signál a proč to nějaký novější USB wifi adaptér řeší.
NoName
písmena jsou a,c
Ale to je mi fuk. Důležité je, že to funguje líp 🙂
Nepotřebuju studovat, proč tomu tak je.
erusalem Post uveřejnil odtajněnou část zprávy o sestřelení IAF F.60 při nedávné akci v Syrii. Pro IAF je to neobvyklý krok zdůvodněný zřejmě faktem, že je to první v bojové akci sestřelená stíhačka za 30 let. Přesto je to číslo neuvěřitelně malé vzhledem k tisícům operací provedených IAF nad syrií v posledních letech, Brigádní generál Amnon Ein-Dar připustil, že jen v loňském roce bylo těch operací na cíle Hezbollah v Syrii okolo stovky.
Ze závěrů vyšetřování vyplývá, že za sestřel může taktická chyba posádky. “byli jsme příliš soustředěni na akci a nereagovali na varování a “lock-up” rakety SA-5 na letadlo včas. Na čtyřčlenou letku, jejíž součastí byl i sestřelený letoun, bylo vypáleno 13 raket SA-5. “Zamknout se” na cíl podařilo ještě jené raketě, ale v tom případě posádka reagoval včas a podle instrukcí a střetu se vyhnula. Ani “úspěšná” raketa nezasáhla letoun přímo, ale explodoval v jeho blízkozti a letoun byl fatálně poškozen střepinami, které zranily i oba členy posádky. Navigátor je zpět ve službě, pilot prodělává rehabilitici po níž bude schopen aktivní služby. Při operaci bylo na izraelská letadla vystřeleno celkem 27 SA-5. Generál Ein-Dar sdělil, že s tak vysokým číslem vypálených protiletadlových raket se IAF ještě nesetkala. “Stále se musíme učit”, dodal generál.
S 200 je dost starej systém, není důvod šetřit raketami.
Maydo,
„[Pec] Opakuji, že se nejedná o, že se nejedná o projev osobní povahy, ve smyslu ustanovení §12 Občanského zákoníku. Jo? Pokud samozřejmě jste skutečně ten, za koho se vydáváte, já to nepoznám, protože tedy jako volající číslo je uvedeno číslo jaksi operátora T-Mobile, tak v tu chvíli se tady jedná o úřední hovor…“
Ale to je jedno, slo mi o neco uplne jineho a zjevne jsem nebyl v komunikaci uspesny. Zivot 🙂
104 Omezit na živnosťáky. Vercajk na povolení jak na zbroják. Trestnost přechovávání většího množství nářadí než malého. Zákaz vykonávání jakékoli činnosti spadající pod živnostenské či obdobné oprávnění bez úředního povolení. Trestat jako daňový únik.
Vyprodej skladu. Za každou pátou raketu SA-5 dostanete šestou zdarma, ke každé desáté velitelské stanoviště za třetinu. No nekupte to…
Spíš je třeba to vystřílet, a sehnat něco modernějšího 🙂
Aspoň S -300
Schumi – 76 – Ale tak celkem kvalitní nože se koupit dají, ne že ne. Mám jich plnou kuchyň.
Třeba Wusthof nebo Zwilling jsou dle mého názoru velmi slušné. A pokud je člověk lokál patriot, tak KDS v Sedlčanech dělá jednu velmi povedenou řadu kuchařských nožů taky.
Akorát to tedy nejsou nože za tři stovky, ale při šetrném zacházení se zase dají klidně i dědit, což je docela výhoda. 🙂
Promniň, Petře, ale to nemá hlavu ani patu.
“ Pokud samozřejmě jste skutečně ten, za koho se vydáváte, já to nepoznám, protože tedy jako volající číslo je uvedeno číslo jaksi operátora T-Mobile, tak v tu chvíli se tady jedná o úřední hovor“
Když nepozná, kdo volá, jak může vědět, že jde o úřední rozhovor? A proč k tomu jako k přednímu rozhovoru přistupuzje
Nemluvě o tom a to opakuju, že za „úřední rozhovor“ sotva můžu pokládat situaci, kdy mi nějakej jouda zavolá, představí se jako úřední osoba a já nemám možnost ověřit, jetsli je opravdu tím, za koho se vydává.
A ta jedna věta, že to nemůže poznat, se jaksi ztratí v tom rozsáhlem camrání, kdy s tím Pec nakládá jako s předním rozhovorem a občanůlmn doporuručuje si jakékoliv hovory nahrávat.
mně je vcelku jasný, že ti o tohle nešlo, že Ti šlo o to, jak strašlivá je ta policie, ale mně jednání toho Peciny prostě připadá poněkud hloupý a zbytečný.
Pak se jeden diví, že lidi jsou tak blbí, že, když je zastaví agent s Hertbalifem nebo volá agent telefoního operátora a první na co se ptá , je výška platu nebo telefonního účtu, tak mu to ochotně vyklopí. Pecina jim dává svým přístupem najevo, že to je tak v pořádku.
všechno vykecáme, ale budeme si to pro jistotu nahrávat….
Pecina se snaží vypadat tak moudře až vychcaně, až vypadá jako vůl.
Mezi námi , je taky pěknej hajzlík.
O Čulíkovi si můžeme myslet cokoli, ale Pecina se mu kdysi pokoušel ukradnout Britské listy.
Já si, schumi a quvis, taky myslím, že Pecina se chtěl předvádět a prudit. A i to, že si to vymyslel, je možný. Ale nelíbí se mi na tom, že tím svým způsobem naznačuje, že taková spolupráce po telefonu je OK a že tak může probíhat úřední rozhovor.
Policajti zajisté intelektem neoplávají, to je známá věc, ale jetsli se nepletu, tak pokud chce policat vyřídit nějaké trestní oznámení, tak by si měl svědky předvolat a ne je obtelefonovávat. Už proto, když pro nic jinýho, že z takovýho rozhovoru je třeba, jetsli se nemýlím, udělat zápis a ten podepsat.
maYdo – 80 – tak ony se ty hlavice na kladivo v těch dílnách nevyráběly proto, aby s nimi pak někdo v praxi pracoval. Tam se to dělalo proto, aby si rozjívený dorost uvědomil, že makat rukama ve fabrice není žádná sranda 🙂
Nicméně ve skutečné praxi záleží na tom, k čemu je kladivo určeno. Takové to kladivo obecné, které je určené primárně k zatloukání hřebíků nebo k „najebání hranatého kolíku do kulatého otvoru (a vice versa) při sestavování skříně z Asco nábytek“ by se mělo skutečně používat kladivo s hlavicí vyrobenou z kalené oceli s vyšším obsahem uhlíku. To kvůli životnosti nástroje.
Na druhou stranu kladiva určená třeba pro umělecké kováře nebo podkováře (obecně vzato tam kde hrozí práce na kovadlině) se dělají z měkčího železa, někdy je to kombinace toho, že uvnitř je ocel a na povrchu měkčí materiál. To je kvůli minimalisaci zpětného odskoku.
No a krom toho se u některých kladiv dělají hlavice třeba bronzové. To se používá tam, kde nesmí dojít za žádných okolností k zajiskření. Třeba když se něco opravuje na destilačních kolonách v ropné rafinerii. Tam se používá veškeré nářadí výhradně z bronzu.
Docela zajímavé je i kladivo určené pro práci v beztížném stavu …
No vida, a pak se řekne obyčejná kladivo a ona je to celá věda….
že bronz nejiskří jsem netušila 🙂
Nicměnš pokud jde o kladivo užudlané ve školních dílnách, tak molžná by se při tom,a by si rozjívený dorost uvědomil, že to není žádná sranda, by se mohglo využít k výrobě věcí, které jsuu aspoň chvíli k nějakému užitku.
Já vím, ono to vypadá ještě debilněji, když se hodina stráví tím, že dítka přišívají knoflík ke kousku hadříku, ale aspoň si potom budou jednou umět ten knoflík přišít.
Ale co s nepoužitelným kladivem….
Tak sjem si vzpomněla, že my jsme vyrábělli lampičky. Tenkrát se nejvíc dělaly ze samorostů nebo do flašek a nebo z nějakých odřezků dřeva a m,ohli jsme si vybrat, jak bude vypadat. Já chtěla tu do flašky. To byla docela věda, protože se muselo navrtat sklo. Dělala jsem to doma ručně, táta mi s tím pomohl. První flaška nám praskla, do druhé se podařilo vyvrtat díru. V hodině jsem pak už jen smontovala objímku, šňůru a vypínač. Stínidlo se dalo koupit.
VYdržela mi docela dlouho, snad deset let, pak jisnad měl ještě brácha a nakonec se rozbila ta flaška. Ale byla jsem na ni docela pyšná.
A nedělali tam kladiva na čarodějnice? Ty by nemusely být ocelové, ale jen posvěcené!
maYdo – 119 – tak on byl asi původně ten didaktický záměr v tom, že by se chlapci měli naučit používat pilník k ohlodávání kusu železa. Což celkem vzato není dovednost až tak úplně k zahození, zejména pokud nemáš frézu.
Jenže ouředníky tehdejšího pidisterstva školství už nějak nenapadlo, že pilník se používáním ztupí a to tak, že docela rychle. A v okamžiku, kdy není ostrý se dalším pižláním zničí zcela, až do naprosté nepoužitelnosti.
To byly právě ty detaily, které socialistickému plánování poněkud unikaly. To je podobné, jako když si pustíš klasický budovatelský film který se jmenoval tuším „Parta brusiče Marvana“ nebo tak nějak a v něm je scéna, kdy dělnická třída po delší době kolektivního mudrování vymyslí zlepšovací návrh který spočívá v tom, že místo toho, aby se soustružil jeden kus nějaké součástky, se jich do soustruhu nacpe pět najednou a rázem je produktivita socialistické práce 5x vyšší.
Že tím totálně zmrví postupně výrobní toleranci, obráběcí nůž, upínání a posléze celý soustruh, to už soudruzi nějak nedomysleli a film to neřeší… 🙂
Ach jo… Stal jsem hodinu a pul v nejake nesmyslne zacpe, takze na nejake kecani uz nemam ani pomysleni. Jen si ujasnim, cim presne Pecina dal najevo, ze je v poradku rikat nejake duverne informace po telefonu (ja mel pocit, ze delal presny opak) a kaslu na to…
Ten film se jmenoval „Parta brusiče Karhana“ Ale vůbec nemám tušení, o co v něm šlo, jen ten název a taky doba vzniku ve mně budí hluboké podezření.
Já si jen matně vzpomínám na nějakej budovatelák z padesátejch llet, kde ženský údernice vymejšlely myčku na nádobí. ZAujalo mně, že v tej skupině byla i básnířka, který vždycky napsala nějakou báseň k tématu. 😀
Jak ten film dopadl, nemám tušení, nejspíš měl dopadnout optimisticky, aby bylo úsilí tech údernic odměněno,a le realita byla taková, že ještě snad čvrt století na to byla myčka na nádobí atributem burčoazního přepychu na tom vosklivým západě, zatímco naše soudružky poctivě myly hrnce v zařízení zvaném „mycák“. 😀
Ale to si zas pro změnu nepamatuju, jak se to jmenovalo….
Dobrý večer přeji všem,
ptakopysku, vidět Valmonta baletit a zemřít 😀 !!!
Díky za barvitý popis, vyhnu se tomu obloukem.
Ä mám rychlý dotaz ))do pléna – nevíte o nějakém typicky německém/rakouském jídle, co se dát udělat ein-zwei-drei ? Aby to dcerátko mělo zítra do školy…
Ad 125: Spätzle. Koupíte v Kauflandu. Omastit s cibulí, nebo se sýrem, dle libosti.
Matzurko – Wiener Schnitzel ?
nebo opéct pod grilem bílou „bavorskou“ klobásu a přihodit kysané zelí a hořčici
nebo ještě alternativou by mohl být Taffelspitz a Leberknoedel suppe. Ale to není raz dva tři i když se to tedy většinou zvládne pár hodin vařit samo bez dozoru.
Pecina sám nic nevykecal, ale dal návod, že pokud někdo zavolá a představí se jako kapitán kriminálky, je třeba s ním hovořit jako s kapitánem kriminálky bez ohledu na to, že to nelze ověřit a že jde o úřední hovor.
Vydává za úřední rozhovor něco, co nemůže úředním rohovorem být.
Občan, který si to přečte a vezme to za bernou minci, tak může naletět a místo aby policajta poslal někam, protože nemůže vědět, že jde o policajta, může opravdu takhle něco vykecat.
policajti to samozřejmě rtakhle můžou zkoušet a mohou být úsopěšnější i dáky Pecinově exhibici.
Kontakt policatja s občanem prostě má svoje náležitosti a pokud chce šířit pecina právní osvětu, jak se nedostat do maléru se státní mocí, tak šířit bludy na téma , že stačí se představit jako kapitán kriminálky,a by se mohl rozhovor považovat za „úřední“ asi není zrovna nejlepší cesta.
No a nebo pokud bych chtěl být hnusně politicky nekorektní, tak jako typické německé/rakouské jídlo jí bohatě stačí když si cestou do školy koupí v nějakém stánku Doener Kebab 🙂
Nojo,
ale to se má podávat teplé, várnici fakt nemáme 🙂
Zkusím něco najít na Netu, a dítko příležitostně seřežu, když bude zapomínat úkoly (nebo nechávat na poslední chvíli).
TAštičky s povidli. Ale zapomněla jsem recet. Kdysi ho sem dával brouk. Vě větším množství je to ovšem poněkud pracné….
A taky se musí podávat teplý, studený jsou hnusný.
Nho, já jdu péct kachní čtvrtky, vegoška opustila domov a je na koleji, dáme si do nosu 🙂
Pokud to má být studené, tak ať si cestou do školy koupí nějaký zavakuovaný Schinkenspeck, skleničku nakládaných cibulek, jeden čerstvý chleba a kostku másla a má takovou lehkou tyrolskou nebo bavorskou svačinku.
Pravdu má Mayda. S cizími lidmi se nemluví. Nemluv, nenaznačuj, nepodepisuj. Do protokolu napiš „Nesouhlasím“ bez podpisu.
Pravdu má Pecina. Když už mluvíš, znej svá práva.
o nožích jsme se tady bavili už několikrát a to docela dávno. Proto není snadné něco nového ještě přidat.
Tak snad několik poznámek:
– tupý nůž je nebezpečnější než ostrý
– materiál je důležitý, ale zacházení s ním může udělat z vynikajícího nože sračku
– nabrousit nůž se musí umět
JO,
tak dík za inspiraci, mezitím se rodina usnesla na císařském trhanci, neboť štrůdl (kupované listové) by taky do rána nemusel vydržet 🙂
Tak to půjdu zkusit spáchat, poprvé v životě… ale snad to nebude tak zlé, konec konců je to jen roztrhaná piškotová omeleta, ne ?
128 – selbstverständlich. Ale rychle a nenáročně Kaiserschmarrn.
Bingo, já se věnuji jiné práci a tak jsem pomalý, ale trhanec je trhanec. Dokonce se dá, před neznalými, pokazit obyčejné palačinky, pak je roztrhat vidličkou a říkat tomu Kaiserschmarrn.
Maydo, cely ten web se venuje tomu, jak ma clovek znat a vyuzivat zbytky prav, ktere jeste mame a kde jsou jeste hranice moci policie… A jinak to byla vec, o ktere jsem puvodn echtel mluvit… Ale to je jedno.
Mimochodem, takoveto vesele telefonaty provadi financni urad tak nejak od Babisova nastupu. A ac nevim, zda Pecinovi vubec kdo volal a zda byl policajt, u FU sporu neni, nebot vedi veci, klere jsou pouze ve vykazech. Jen tak, pro zamysleni.
Ale nejsem v nalade, navic debata o rizkach je mnohem nosnejsi 🙂
130 – jenom dodam, ze podle mne je naprosto v poradku s nekym, kdo se predstavi po telefonu jako kapitan kriminalky, mluvit jako s takovzm a odkazat ho do zakonnych mezi. Mozna jsem divnej 🙂
A co takhle Obazda?
123 Petře i negativní informace je informace. Kde že je zbytečné pídit natož kde se pídit. Ve své jšešitnosti prozradil dost. Přinejmenším ušetřil čas by nebylo plýtváno úsilím ve snaze dostat z něj informace, které nemá. Ten Columbo na opačném konci drátu nebyl tak pitomej jak se jevil. Aktivita prokázána, skutečnosti opravňující zahájit tretsní stíhání nezjištěny, založeno a.a. S velkým odfouknutím. Normální policajt, a že jich je, ideozločiny vyšetřuje nerad.
143 Ona je povinnost mluvit?
145 – jestli policajt, ktery resi kyber zlociny potrebuje tuhle negativni informaci… 🙂
Ale OK, jak jsem rikal, nejsem dnes v rozpolozeni. Ja bych z toho take nedelal takovou eskapadu, ale jeste jednou – ten web je urcen k tomu, aby naucil lidi uzivat prav, ktere jeste maji, s hure rozdanymi kartami… Proste beru to jako didakticky priklad. Kdyz ucis decka programovat, take nedelas hned vsechno plne profesionalne, musi k tomu dospet.
146 – no, ja se treba do telefonu predstavuji, takze pro mne jo. Samozrejme muzu zustat potichu a pockat, kdo mi co rekne a dle uvazeni povesit, ale prijde mi to takove… Divne 🙂
Tak ona obecně není povinnost brát telefon, že ano.
Nevím jak kdo, ale já osobně třeba mobilní telefon vůbec nezvedám, pokud mi nesvítí jméno které už mám v kontaktech nebo nečekám hovor například od neznámého dovozce pizzy nebo kurýra PPL.
Ale zpatky k rizkum a trhancum, to vypadalo chutneji.