Ptakopysk podivný, únor 2018
Sedím na zámeckém chrliči, deprese na mě leží jako černý sametový plášť a teskně vyju na měsíc. Chvílemi mnou prochvívá zimničný třas, oční víčko nekontrolovaně škube a z koutku úst vytéká slina. Ale vraťme se na počátek.
To se jeden rok nemodlíte, pácháte skutky a trest na vás dopadne nemilosrdně a znenadání. Pod vánočním stromečkem na vás čeká obálka. Nenápadná, bílá, s natištěným parohatým sudokopytníkem neurčité čeledi. Parohům nevěnujete pozornost, opatrně rozbalíte a zahlédnete obsah. Vstupenka…
Hm, letos bude v Čechách ledascos. Přijede stařičký Don Airey, pak se objeví Deep Purple, přijedou Judas Priest a Megadeth, Iron Maiden, Progress slaví padesátku… no… vzhledem k tomu, že vstupenka vypadá dosti stroze a jeden potomek holduje vážné hudbě, mohl by to být koncert toho srandovního šoumena André Rieu, nebo nedej bože nějaká vážná hudba. Mám někde v podvědomí, že se v roce 2018 bude dávat Má vlast. Nenápadně se snažím odplivnout do všech světových stran, abych zahnal zlé duchy. Poněkud vyděšen vytahuji vstupenku z obálky – Stavovské divadlo, Valmont. No, ty vole….
Snažím se zaujmout stabilizovanou polohu, protože zničehož nic padnout xichtem do stromečku se vstupenkou do lóže Stavovského divadla v ruce mi nepřipadá jako adekvátní reakce, nad kterou by dárce nějak jásal. Vstupenku založím na nástěnku s tichou nadějí, že se během dvou měsíců může stát ledascos. Divadlo může vyhořet, koneckonců nebylo by to poprvé, může v ansámblu vypuknout morová epidemie, vstupenka se může ztratit. Naděje postupně slábla a chřadla, až uchřadla.
V onen den, odebral jsem se na určené souřadnice umyt, oholen, oděn v čistý slušný oděv, jak bylo napsáno v propozicích na vstupence. Venku mobilně telefonovali ti, jimž nepřišla druhá polovička jejich já a mezi nimi se prodíraly dvojice jdoucí dovnitř. Maličko mě vyděsila představa, co může čekat uvnitř, když se diváci bojí vstoupit dovnitř sami. Nervózně jsem se rozhlédl. V Rytířské ulici kdosi stál. Tvářil se, že je Emo, ale modř v jeho vlasech byl odlesk modré části spektra neonů. Mrtvolně bledá tvář se žhnoucími rubíny očí, iluze černého kabátu na paty, černé rukavice zakrývající to, co nemá být vidět. Sáhl jsem podvědomě do kapsy a nahmatal minci. Stáhl rukavici, zdvihl průhlednou ruku a zavrtěl hlavou. Ode mě minci nepřijme. Nekonečné bloudění v mlhách na břehu řeky Styx…
Moje paní se na mě netrpělivě otočila a já udělal první krok do útrob kulturního zařízení. Na vstupu jsem byl čtečkou odpípnut jako dvacet deka tlačenky a nadirigován do druhého podlaží. Cestou jsem proplul bufetem, kde milovníci kultury zdatně tankovali bílé a červené víno a vznešeně hovořili. Nějak se mi vybavil Josef Dvořák a jeho zamyšlení na téma znalců Uměleckých Děl: „Mifsře… mifstře… a toho Husa – toho nakonec upálej???“ Nechal jsem si to pro sebe a stoupal jsem dále do výšin. V příslušných výšinách jsem byl převzat dalším služebným duchem, přesněji řečeno duchyní, a odeslán do příslušných dveří. Všimněte si – pořád ještě pohoda, pohodička. Potměšilý osud takto ukolébává své oběti, zatímco si vkládá do boxerských rukavic koňské podkovy.
Za příslušnými dveřmi pohodička maličko ubyla, neboť jsem se ocitl, tak řečeno, v nitru kulturního zařízení. Teď nastala ta pravá chvíle na psychoanalýzu. Já osobně nemám rád nitra kulturních zařízení. Ještě tak jsem ochoten akceptovat nejniternější nitra, tedy prostory technické, kde se nacházejí nejrůznější hejblata, vehementy, fórychtuňky, foršteluňky, šlauchy, šajny, protože v podobných prostorách jest mi dáno občas pobývati, vehementy štelovati a rychtovati, či nejrůznější čurapajzlíky nastavovati, aby zdatní mužové a mámivé čarodějky světa uměleckého měli ke své práci optimální podmínky. Ale nitra určená pro veřejnost, to je něco jiného. V podstatě se mi svět zmenší do krabice půl metru na půl metru, přičemž já přesahuji přidělený prostor díky tomu jak mi narostl femurus et articulatio humeri všemi směry. Rázně mi ubyde kyslíku, protože divadelní vzduchotechnika pomocí selektivních nanofiltrů z přiváděného vzduchu odfiltrovává zmíněné molekuly a vrací je zpět do okolního ovzduší jako balastní látku. Naopak přibyde tepla, neboť vědecky bylo zjištěno, že kulturní zážitek lze absorbovat při teplotě vzduchu 25° Celsiových a výše. Čím tepleji, tím intenzivnější zážitek je. Ještě bych dodal, že každé divadlo disponuje specifickým prachovým spektrem. Z toho plyne i jeden z důležitých úkolů herců – během představení vířit prach tak, aby oblaka dosáhla až nahoru na galerii a aby ani diváci na nejlevnějších místech nebyli o plný zážitek prachového bouquet garni ochuzeni. Velmi intenzivně se prachové problematice věnoval pan Munzar, když si v Činohře Národního divadla střihl režijně i herecky Lva v zimě. On dílo uchopil takovým specifickým způsobem – vždy, když nazrál okamžik a postava se ocitla v podřízeném postavení, tak aby situaci pochopil i hluchej, Muznar hercem fláknul o zem. Samozřejmě, že ne in persona, že by jako hlavní postavy Richard, nebo Jindřich II. vedlejší postavu uchopily za klopy a majzli s ní o podlahu. Kdepak, pánové Luděk Munzar a René Přibil byli herci kultivovaní. Vedlejší postavy to prostě dostaly od pana Munzara rozkazem jako režijní pokyn. Vedlejší postavy ztvárňovali vesměs herci mladí, perspektivní, chtějící to někam dotáhnout, takže sebou o prkna činohry mlátili, až se ze spár mezi fošnami, jež znamenají svět, zvedala oblaka prachu a první řady přízemí se ztrácely v šerosvitu kvality takměř caravaggiovské. Ale to jsem odbočil.
Vraťme se do lóže ve druhém patře Stavovského divadla. Zbaven přepravního obalu, usadil jsem se na bidýlko sedadla v druhé řadě, nasál ovzduší a nechal neuronové spoje, aby přešly do stand-by režimu kvůli úspoře kyslíku. Diváctvo hlasatelem bylo upozorněno, aby vypnulo své mobilní telefonní přístroje, schovalo fotoaparáty a kamery, načež byly vypnuty hledištní pohlcovače tmy a ozvala se hudba. Osvětlovač napálil bílou spotovku na střed jeviště. Uplynulo několik milisekund, než se upravila rohovka, aby příslušná ganglie mohla vyhodnotit informaci posílanou z očních bulev. Během těch několika milisekund si Osud utáhl tkaničky rukavic, napřáhl se, a …
Je to balet!
Úder dopadl. Neuronové spoje se začaly rozpadat, srdce začalo vysazovat, čivy ochořely a okončetiny se začaly nekontrolovaně chvět.
Ale nebyl to čistý K.O. Proces mého rozpadu se zastavil. Zrakový nerv v posledním záchvěvu poslal informace centrále a ta vyhodnotila, že je to nějaký nezvyklý balet. Není klasický. Nejsou tam tanečníci v harapeskách obtahujících do posledního detailu jejích moudí, ani plasticky vykreslující každé sevření němých tváří, nejsou tam uniformní tanečnice s napajcovanými obličeji postav z čínské opery. Z kostýmů se dá poznat kdo je kdo, dokonce se po jevišti pár civilistů fláká zcela nebaletním pohybem. A co mě překvapilo nejvíc, to byl čtený komentář. V prvním poločase ho bylo více než ve druhém, kde se autor evidentně domníval, že divák vklouzne do děje natolik, že ve druhém poločase bude dokonale kapírovat, o co běží. Já osobně u baletu považuju za unfair, že někde v záhlaví průběžně neběží titulky. Mám na mysli něco jako headline na zpravodajském kanálu. Protože když postavy dělají takové ty pohyby rukama – přiznávám, že jsem to naživo viděl poprvé – snažil jsem se to dekódovat na základě znalostí nabytých sledováním akčních filmů. Poté, co mi vyšlo při diskusi markýzy de Merteuil s paní de Tourvel něco ve smyslu „Je jich tam šest, já tam vlítnu, sejmu toho vlevo a ty postřílíš zbytek“ jsem dekódování vzdal.
V poločase jsem vyrazil do bufáče. Ne proto, abych holdoval chlebíčkovému obžerství, či drže sklenku na patku vznešeně konverzoval, to ani omylem, spíš jsem vyběhl tak nějak z radosti, z nadšení nad tím, co všechno dokáže můj organismus vydržet, aniž by se rozpadl na nechutnou mazlavou hmotu jako mesmerizovaná mrtvola egyptského faraona poté, co na ni přestalo působit kouzlo nekromanta. A mimoto jsem se chtěl podívat, co skrývá Mozartův salonek za bufetem. Úplně jsem užasl. Udělali mi radost ve Stavovském divadle. Na zdi Mozartova salonku totiž visí Bedříšek, hmmm, ehm – tedy visí tam portrét Bedřicha Smetany v nejlepších letech a pod ním vitrína s komentářem k jeho velmi úspěšnému nastudování Mozartova Dona Giovanniho. Evidentně se Smetanovo pojetí vymykalo tehdejšímu stylu, protože se dochovala korespondence o technice… ale už zase ujíždím bokem. Zkrátka těšil jsem se z expozice, než zazněl signál k nástupu do druhého poločasu. Už jsem předeslal, že komentářů rapidně ubylo, ale přibylo akce, šermířských soubojů, dokonce i otevřeného ohně bylo na jevišti přehršel, takže i nechápající primitivní organismus se zabavil. Jak dopadne Valmont asi víte. Maličko ve smyslu severských, či germánských ság. Kdekdo umře. Jedna věc je zvláštní – občas si po shlédnutí díla povzdechnu, že je škoda, že nesejmuli obzvláště zavrženíhodným způsobem scénáristu, či režiséra, ale u tohoto představení mi to na mysl nepřišlo. Když jsem byl proudem diváků vyexportován na ulici, do plic nasál osvěžující kombinaci přízemního ozónu, oxidů dusíku a mikrosazí a znovuoživlý steampunkový arithmometr instalovaný mezi mýma ušima se z volnoběhu rozeběhl do pracovního tempa, jsem si uvědomoval, že jsem v Praze, pamatoval jsem si, kde mám auto a že dáma vedle mě je moje paní. Vykročila vpřed, zatímco já jsem se zadrhl na chodníku s očima upřenýma do Rytířské. Byl tam. Stál pod krákorci bočního balkónu a čekal. Stín s rubínovýma očima mihotající se ve frekvenčním světle neonů z Havířské. Zdálo se mi, že zachytil můj pohled, zhnuseně si odplivl a zmizel v krajkách mřížoví pod schody. Utrpěná destrukce mé neuronové sítě evidentně proběhla v rámci běžného působení entropie a ještě nenastal čas pro bloudění v mlhách Hádovy říše.
Měsíc svítí, chrlič pode mnou znuděně zírá do stříbřité krajiny, odkudsi z dáli na mé vytí odpovídá jakýsi osamělý vlkodlak. Slinu jsem utřel do rukávu sametové deprese a vypadá to, že zítra ráno vyjde slunce a že o uplynulém večeru asi něco napíšu…
Trhanec trůní v troubě v malém pekáčku,
a kolektivně na to čumíme, jak to otočit…
Hulkami, Matzurko.
Jak jsem byl v Cine, ti dokazou hulkami neuveritelne kousky 😀
A dítko odehnáno,
neb recept nutno předvést v NJ…. 😀
Matzurko – na to je grif který jednou v tom pořadu o vaření předváděl ten Tyrolák co učil Polreicha jak správně vařit.
Polož na to druhou pánev a překlop to.
144 – dvd – to bychom donesli my, ale od mladého děvčete se taková delikatesa neočekává. Kromě toho v Budějovicích je k Rakousku blíž než k Bavorsku. I když to nebude asi moc kilometrů.
Německo a Rakousko spojuje němčina. V gastronomii (a nejenom tam) je IMHO průnik nulový.
dvd – 144 – tak Obazda jistě, to je hned. Ale je nutné si uvědomit, že běžné školní třídy mají poněkud jinou cirkulaci vzduchu než stany na Octoberfestu.
A pokud vím, branná výchova a s ní související plynové masky byly z repertoáru školních pomůcek vyřazeny před skoro 30 lety… 🙂
pokud se tedy nepletu a Obazda je ten dobře uleželý sýr, rozkňochtaný s pivem, cibulí a dalšími látkami figurujícími dílem na seznamu kontrolovaných substancí a dílem na seznamu zbraní hromadného ničení.
🙂
“ jenom dodam, ze podle mne je naprosto v poradku s nekym, kdo se predstavi po telefonu jako kapitan kriminalky, mluvit jako s takovzm a odkazat ho do zakonnych mezi. “
ale to jistě, Petře.
akorát že ta základní mez je “ nemůžete doložit, že jste opravdu kapitán kriminálky, nevím, kdo jste a já s vámi vůbec nemusím mluvit.“
on toho kapitána do žádné zíkonné meze neodkázal, on ji ignoroval.To je stejný, jako když ve vnějším, nejpevnějším opevnění otevřeš bránu a pak se zabýváš tím, jak ubránit to vnitřní, slabší.
to, že je rozhovor nahráván a jestli smí nebo nesmí být zveřejněn jetsli se má nebo nemá považovat za úřední, to jsou jen zbytečně nuance, kterými by se nikdo nemusel zabývat, kdyby trval na tom, že volající nemůže prokázat, že je tím, za koho se vydává.
“ ten web je urcen k tomu, aby naucil lidi uzivat prav, ktere jeste maji, s hure rozdanymi kartami…“
No ale v tomhle případě ty karty blbě rozdal sám Pecina tím, že nevyužil právo volajícího odmítnout s poukazem na to, že nemůže doložit, že je tím, za koho se vydává a že se jedná o nestandardní postup?
Každá úřední osoba se musí prokázat jinak ji vůbec nemusíš a dokonce bys neměl akceptovat jako úřední osobu. To je, řekla bych poměrně silné právo, proč tedy ho nevyužil a mésto toho vymejšlá nějaký tanečky a nahrávání, po té, co tuhle mez prolomil? Vž
Jestli takhle učí lidi využívat svých práv, tož doufám, že nenalezne moc důvěřivých žáků. 😀
(143) Nejseš (divnej).
(149) Nejseš aerovkář. Volá i dost neznámých lidí, jejich aerovkářství zjistím až když telefon zvednu. Fakt je, že na stránkách ACC jsem uveden co nějaký klubovní čunitel.
(151) Z mládí si pamatuji, že jídlo trhanec existuje. Ale už bych ho nepoznal ani na pohled.
(154) Jako rösti?
AeroKarle – 160 – ano v podstatě tak. Přiklopíš to druhou naolejovanou pánví, tou spodní zakvrdláš a pak to otočíš a „Jedeme dál“.
Nespočívá princip trhance v tom, že otočit v celku nejde a musí se potrhat?
Ne, ten se trhá až potom.
Krásně je to celé popsáno tím Tyrolákem. Někde na webu TV Prima by to mělo být. Je to ten díl, kde v tom Polreichově pořadu pro změnu neškolí někoho Polreich, ale naopak je Polreich školen jedním Tyrolákem co si v ČR otevřel hospodu.
Děti, děláte mi radost.
No,
tak je mi jasné, co budu zítra kuchtit pro svoje mlsouny. Teď byli z pochopitelných důvodů odehnáni. Rakouský původ není na závadu, hlavně když to pochází z nějakého „reichu“ (Ester-reich se nepočítá ;)…). A jo, k rakouským hranicím to bude jistě blíže než k německým, ba i první školní výlety byly tamo. Navíc, když jsme předloni v létě navštívili Vídeň, tak Sisi byla asi jediné, co tehdy dceru v Schoenbrunnu zaujalo. Nedávno taky zahlídla kousek toho barvotiskového filmu – a dokonce měla i referát do biologie o TBC, tak se to spojuje.
Já v receptu našla, že se ta hmota nechá na pekáčku zatáhnout, a pak se má obrátit a dopéct v troubě, takže jsem to nakonec přetáčela stylem „pekáč na pekáč“ a šlo to taky. Příště to bude snazší, dnes jsem nevěděla, kolik té hmoty bude.
A jdu naložit rozinky do rumu, dneska jsme tam nakrájeli kandované višně.
Matzurko – pokud chceš nakládat rozinky do rumu, je na to jednoduchá rada. Nikdy to nedělej. A zejména ne do rumu tuzemského. Je to celkem spolehlivá cesta jak zmrvit jakýkoli dobový recept který obsahuje rozinky naložené víceméně v čemkoli.
Má to historický background související s tím, že tyhle recepty vznikly ještě v době, kdy KuK monarchie neměla omezený obchodní přístup do zámořských kolonií a tudíž rum byl dosud rumem (vyrobeným z cukrové třtiny někde v Karibiku) a nikoli tou šílenou směsí bramborového lihu, karamelu a mravenčanu ethylnatého (moderně ethylester kyseliny mravenčí) které se přezdívá „Rum tuzemský“ a který byl vynalezen v KuK monarchii během 1. sv. války.
Buď ty rozinky nalož do pravého třtinového rumu nebo klidně do nějaké brandy či cognacku. Nemusí to být nutně Henessy X.O., bohatě postačí tříhvězdičková Metaxa.
Chuťový rozdíl je zcela zásadní.
Nechtěl jsem do toho už kecat, ale Matzurko, s višněmi jsi neudělala chybu. Rozinky můžou být, ale originál od mé babičky byl se švestkovým kompotem. Můžeš tam dát klidně cokoliv.
Nejlepší rada, dnes nepoužitelná, je zajet si do rakouské hospody a dát si jejich Kaiserschmarrn. Tam se dozvíš nejvíc.
PavleK,
tak jsem se zvedla zkontrolovat etiketu – jelikož rum dvakrát nemusím, tak jsem na vánoce do cukroví koupila v Lidlu nebo kde James Cook. Píšou tam složení: pitná voda, destilát z cukrové třtiny, karamelizovaný cukr. Tak to by mohlo být OK, ne ? U nás se moc lihovin nenalézá, cognac vůbec a brandy někde možná v hlubinách špajzu, taky kupovaná do vaření… manžel preferuje tlamolepy typu „Irish cream“, já skotskou. Jo, ještě jsem teď při rekognoskaci objevila Gordosť Armenii a pětiletý Ararat (kamarád dost cestuje :)…), ale to asi kvůli těm rozinkám načínat nebudu…
no, tak rozinky, naložený do takovýho Diplomatica nebo Zacapa by jistě měly něco do sebe, ale považovala bych za hřích v takovém nektaru louhovat cokoliv.
nemluvě o tom, že se to pomalu blíží takovým rozmařilostem jako je dekorování pokrmů zlatými plátky 😀
147 Petře, jednak tohle není kyberzločin a druhak kdo se někdy stává specialistou na kyberzločin… Někdy u piva.
To, že si někdo pouští na netu rozhodně není kyberzločin. 🙂
já mám dojem, že trhanec se švestkovým kompotem je klasika, ale že se tím hotový trhanec políval.
Ale u nás se moc nedělal. Dělali jsme lívance – kynuté a palačinky a pak ještě bublaninu, což bylo hustší palačinkový těsto, pečený v pekáči, neobracelo se a peklo se to do křupava a během pečení to nadělalo veliký boule. Bublanina sxe polívala švětkovýám a jablečným kompotem. Slanou variantu moje matka nazývala „yourkshire pie“ a jedlo se to k pečenému hovězímu a varianta pečená na plechu, takže tenčí, a posypaná sezonním ovocem, nejčastěji třešněmi, višněmi nebo borůvkami, je místní specialita, zvaná „nadivajna“.
Občas jsme trhanec měli, ale podezřívali jsme babičku, že když se jí těsto na palačinky trhalo, tak se tvářila, že měla v úmyslu udělat trhanec. No, politý rozšmelcovanejma jahodama, který ještě hodinu před obědem zrály na sluníčku,se to taky dalo jíst 🙂
U nás doma se trhanec říkalo palačinkám s na tenko nakrájenými jablky, sype se to skořicovým cukrem .
Občas to dělám.
Bublaninu takové piškotové těsto s ponořenýma půlkama meruněk.
Dělám to radši s otevřenou kuchařkou 🙂
Slinim tu nad predstavou babiccina trhance jako Pavlovuv vlcak. Rakusacka snidane? Co tak Mekac a Egg McMuffin s jodlovanim?
PM
😀
A helemese kajzršmorn, jak se tady u nás v srdci Čech říká. Tak k tomu nic nemám k podotknutí, to děvenka moje starostlivá nedělá a ani jsem to nikdy nejedl. Mé předkyně pekly na neděli zásadně buchty nebo koláče – odhaduji že to nebylo z vlasteneckých důvodů, nýbrž kvůli nižší pracnosti. Ale všechny věděly, jak je kajzršmorn dobrej 🙂
V+W – Kat a blázen: „A proč se kajzršmornu říká republikánská pochoutka, když je to stejný svinstvo?“
Předchozí citace je velmi volná, neb hry V+W nemám po ruce. Připomněl jsem si ale dávnou historku z Vídně, kdy synek (tehdy cca 11 let) zavrhnul jak Tafelspitz tak Kaiserschmarrn (ten prohlásil za roztrhanou palačinku), leč se sfetoval řízkem takovým způsobem, že ho začal s úžasem sledovat i personál.
Dobré zas ráno… Tak se mi za oknem globálně oteplilo na -14, zima jak v ruským filmu. No jo, typická sruhá půle února… A led na ulicích úspěšně sublimuje – co byla včera zmrzlá louže byl dnes suchej asfalt… Málokdo si uvědomuje, jakým fofrem se ta sublimace děje, když je mráz a suchej vzduch…
druhá… ne sruhá
K noční diskusi – Odpovědna M. Horníčka – dotaz: Kolik dynamitu je třeba k výrobě trhance?
Odpověď – záleží na tom, jak velkou plochu chcete tím trhancem pokrýt… Nutno však očistit od zbytků zdiva, suti apod.
2 dvd ad 178 – moudrý synek…
Dobré ráno vespolek,
zde globálně otepleno na -13C (včera ve stejnou dobu -16C, takže se opravdu oteplilo). Před rozedněním jsem přemítala, jestli kos sedící na terase už zrmznul, anebo čeká na ranní gáblík v krmítku. Naštěstí se s denním světlem někam přesunul, takže od kocoura mu nebezpečí nehrozilo. On se stejně Wilda po vykouknutí ven vrátil do garáže takovým tempem, že spíš za ním zůstávala ohřátá stopa… a co si drtil pod vouskama raději nevědět 🙂
Což o to, při volbě zda vínršnicl nebo ten kajzršmarn bych taky brala šnicl, ale na to je třeba mít včas obstarané ingredience – nedělá se náhodou z telecího ? Kdežto na trhanec se doma najde všechno vždy – vajíčka, mléko, mouka a cukr jsou základ špajzu 😀
Jooo, vzpomenout si dítko dříve, klidně bych spáchala i švarcvaldský dort, ale co už tak nahonem v pondělí večer.
A tak nějak mi přijde, že echt německé recepty nejsou zas tak lákavé jako ty rakouské… holt monarchie na nás zanechala stopy 🙂 (nebo spíš české kuchařky naučily Rakušáky mlsat).
to P.K. bavorskou bílou bavorskou kloubásou myslíte Bratwurst nebo Weißwurst? To druhé se totiž v Bavorsku negriluje, ale ohřívá ve vodě. K snídani se konzumuje s hořčicí (barevně podobná kremžšké, ale sladší), Brezlem a Weißbierem.
Matzurko,
ještě ad můj fejeton. Hele, jestli koukáš na balet ráda, tak návštěvu tohohle představení doporučuju. Je to sice alternativní balet, ale chválily ho i takový ty babice kulturní intelektuální v kožichách z undatry a kanadského krtka, co pamatujou jak Plisecká dělala přijímačky na Московскую государственную консерваториу имени П. И. Чайковского.
172 halladine, ton by ses divil. Podle představ některých je kyberzločin všechno, co nějak souvisí s používáním počítače.
In re Weißwurst
existuje ještě pravidlo, že se nemá konzumovat po poledni. Pravidlo se pochopitelně nedodržuje a spousta Bavorů už ani netuší, kde je jeho původ.
Dobré ráno,
Matzurko správně , echt wiener šnicl je z telecího a smaženej na másle.Výší pořizovaných nákladů se tak řadí někam po bok trhance, kde se rozinky máčely v Diplomaticu místo v tuzemském rumu.
Dnes by aši přispěvatelé zpoza moře neměli číst Macka.
2 vytrezvitel ad 184 – no fuj tajxl… To by mi spolehlivě zhnusilo celej den… Pro mě je Weißbier šílenej bolehlav a v kombinaci se sladkou hořčicí tuplem!
ptakopysku,
nene, k příznivcům baletu rozhodně nepatřím, pokud nejde o taneční scény z muzikálů 🙂
Ještě tak při krasobruslení, ale i tam víc obdivuji to, že při náročných figurách sebou sportovci neflákají o zem. Tedy, občas ano, ale i tak mají mou hlubokou úctu, neboť se většinou seberou, zakousnu do rtů, a jízdu dokončí… dokonce s úsměvem. Načež odjedou za mantinel a došaten dopajdají…
dvd,
vzbudil jste moji zvědavost – což to je s tou klobásou ?
U mé třinecké babičky se pojídal „bratvuřt“ na velikonoce – což byla asi ta bílá klobása zapečená v kynutém těstíčku. Pro mne odjakživa nepoživatelné.
quivisi,
ano, zlatí hokejisti si dovolili i přes zákaz prezentace své země drze zapět svoji hymnu. A ještě se ohánějí svobodou slova 🙂 !!!
K tomu bych připodotkla – oba detekované ruské dopingy v ZOH mi přijdou „volaaké čudné“. Ten curler měl mít detekováno meldonium – v míře jedné tabletky zobnuté před výkonem. Hmmm, jenže takhle to nefunguje, onen preparát chránící srdce se musí brát dlouhodobě, a prevít navíc má docela značnou retenci v tkáních – pře ZOH byl dotyčný sporotovec čistý jak slovo boží… stejně tak bobistka, celkově 12. a nikdy špičková, na co by jí byla jedna tabletka přes soutěží ?
Taky by mne zajímalo, zda stejným filcuňkem prošli všichni vítězní Norové (výprava astmatiků…).
2 ptakopysk ad balet – lékař zásadně nedoporučuje… Pod slovem balet si okamžitě vybavím scénku Horníčka s Kopeckým (a šel jste někdy v drůbežárně přes dvůr?), ta vystihuje vše… No a spolužák to zhodnotil jasně – balet, to je leda pro buzeranty…
Ad Macek’s – Venku je taková zima, že nepotkáte jednoho jediného globálního oteplovače
Pro dnešek je přiléhavější spíše toto:
„Venku je taková zima, že se mi na dvorku vzdala armáda maršála Pauluse“
2 Matzurka – kašli na tradice a zkus někdy řízky z kvalitního hovězího – svíčková, falešná svíčková, roštěnka, péro, pupek apod. Friťák na maximum, aby se dělaly co nejrychleji. A to je pak dobrota…
194
Potvrzuju, bejvalčini rodiče měli rodinného přítele, kněze s dost velkou šarží -velprepošt v Kremnici. Bylo to během mé vojny , a bejvalka dělala závodní zubařku v kremnické mincovně, takže jsem tam byl docela často 🙂
No a jednou nás pozval na oběd. Měl tam k obsluze dvě nebo tři jeptišky, a ty teda uměly vařit.
Byl řízek z nějakého hovězího, a bylo to žrádýlko !
Nemám friťák…
Matzurko,
friťák asi nebude nezbytnej, dost pochybuju, že by ho ty jeptišky v roce 1976 měly.
193 Po vítězství „Sborné“ jsem si vzpomněl na Moskvu a Stalingrad a výsledek 4:3 mi připomněl devětašedesátý.
„To je kosa, že by ani Němce ke Stalingradu nevyhnal“
Já někde k hokeji zachytil tohle.
Němci jsou nepoučitelní. Nestačilo jim, že dostali nářez u Moskvy, tentokrát si jeli pro nářez ještě dál 😀