Návštěva divadla

Publikováno | Autor:

Ptakopysk podivný, únor 2018

Sedím na zámeckém chrliči, deprese na mě leží jako černý sametový plášť a teskně vyju na měsíc. Chvílemi mnou prochvívá zimničný třas, oční víčko nekontrolovaně škube a z koutku úst vytéká slina. Ale vraťme se na počátek.

To se jeden rok nemodlíte, pácháte skutky a trest na vás dopadne nemilosrdně a znenadání. Pod vánočním stromečkem na vás čeká obálka. Nenápadná, bílá, s natištěným parohatým sudokopytníkem neurčité čeledi. Parohům nevěnujete pozornost, opatrně rozbalíte a zahlédnete obsah. Vstupenka…
Hm, letos bude v Čechách ledascos. Přijede stařičký Don Airey, pak se objeví Deep Purple, přijedou Judas Priest a Megadeth, Iron Maiden, Progress slaví padesátku… no… vzhledem k tomu, že vstupenka vypadá dosti stroze a jeden potomek holduje vážné hudbě, mohl by to být koncert toho srandovního šoumena André Rieu, nebo nedej bože nějaká vážná hudba. Mám někde v podvědomí, že se v roce 2018 bude dávat Má vlast. Nenápadně se snažím odplivnout do všech světových stran, abych zahnal zlé duchy. Poněkud vyděšen vytahuji vstupenku z obálky – Stavovské divadlo, Valmont. No, ty vole….
Snažím se zaujmout stabilizovanou polohu, protože zničehož nic padnout xichtem do stromečku se vstupenkou do lóže Stavovského divadla v ruce mi nepřipadá jako adekvátní reakce, nad kterou by dárce nějak jásal. Vstupenku založím na nástěnku s tichou nadějí, že se během dvou měsíců může stát ledascos. Divadlo může vyhořet, koneckonců nebylo by to poprvé, může v ansámblu vypuknout morová epidemie, vstupenka se může ztratit. Naděje postupně slábla a chřadla, až uchřadla.

V onen den, odebral jsem se na určené souřadnice umyt, oholen, oděn v čistý slušný oděv, jak bylo napsáno v propozicích na vstupence. Venku mobilně telefonovali ti, jimž nepřišla druhá polovička jejich já a mezi nimi se prodíraly dvojice jdoucí dovnitř. Maličko mě vyděsila představa, co může čekat uvnitř, když se diváci bojí vstoupit dovnitř sami. Nervózně jsem se rozhlédl. V Rytířské ulici kdosi stál. Tvářil se, že je Emo, ale modř v jeho vlasech byl odlesk modré části spektra neonů. Mrtvolně bledá tvář se žhnoucími rubíny očí, iluze černého kabátu na paty, černé rukavice zakrývající to, co nemá být vidět. Sáhl jsem podvědomě do kapsy a nahmatal minci. Stáhl rukavici, zdvihl průhlednou ruku a zavrtěl hlavou. Ode mě minci nepřijme. Nekonečné bloudění v mlhách na břehu řeky Styx…
Moje paní se na mě netrpělivě otočila a já udělal první krok do útrob kulturního zařízení. Na vstupu jsem byl čtečkou odpípnut jako dvacet deka tlačenky a nadirigován do druhého podlaží. Cestou jsem proplul bufetem, kde milovníci kultury zdatně tankovali bílé a červené víno a vznešeně hovořili. Nějak se mi vybavil Josef Dvořák a jeho zamyšlení na téma znalců Uměleckých Děl: „Mifsře… mifstře… a toho Husa – toho nakonec upálej???“ Nechal jsem si to pro sebe a stoupal jsem dále do výšin. V příslušných výšinách jsem byl převzat dalším služebným duchem, přesněji řečeno duchyní, a odeslán do příslušných dveří. Všimněte si – pořád ještě pohoda, pohodička. Potměšilý osud takto ukolébává své oběti, zatímco si vkládá do boxerských rukavic koňské podkovy.

Za příslušnými dveřmi pohodička maličko ubyla, neboť jsem se ocitl, tak řečeno, v nitru kulturního zařízení. Teď nastala ta pravá chvíle na psychoanalýzu. Já osobně nemám rád nitra kulturních zařízení. Ještě tak jsem ochoten akceptovat nejniternější nitra, tedy prostory technické, kde se nacházejí nejrůznější hejblata, vehementy, fórychtuňky, foršteluňky, šlauchy, šajny, protože v podobných prostorách jest mi dáno občas pobývati, vehementy štelovati a rychtovati, či nejrůznější čurapajzlíky nastavovati, aby zdatní mužové a mámivé čarodějky světa uměleckého měli ke své práci optimální podmínky. Ale nitra určená pro veřejnost, to je něco jiného. V podstatě se mi svět zmenší do krabice půl metru na půl metru, přičemž já přesahuji přidělený prostor díky tomu jak mi narostl femurus et articulatio humeri všemi směry. Rázně mi ubyde kyslíku, protože divadelní vzduchotechnika pomocí selektivních nanofiltrů z přiváděného vzduchu odfiltrovává zmíněné molekuly a vrací je zpět do okolního ovzduší jako balastní látku. Naopak přibyde tepla, neboť vědecky bylo zjištěno, že kulturní zážitek lze absorbovat při teplotě vzduchu 25° Celsiových a výše. Čím tepleji, tím intenzivnější zážitek je. Ještě bych dodal, že každé divadlo disponuje specifickým prachovým spektrem. Z toho plyne i jeden z důležitých úkolů herců – během představení vířit prach tak, aby oblaka dosáhla až nahoru na galerii a aby ani diváci na nejlevnějších místech nebyli o plný zážitek prachového bouquet garni ochuzeni. Velmi intenzivně se prachové problematice věnoval pan Munzar, když si v Činohře Národního divadla střihl režijně i herecky Lva v zimě. On dílo uchopil takovým specifickým způsobem – vždy, když nazrál okamžik a postava se ocitla v podřízeném postavení, tak aby situaci pochopil i hluchej, Muznar hercem fláknul o zem. Samozřejmě, že ne in persona, že by jako hlavní postavy Richard, nebo Jindřich II. vedlejší postavu uchopily za klopy a majzli s ní o podlahu. Kdepak, pánové Luděk Munzar a René Přibil byli herci kultivovaní. Vedlejší postavy to prostě dostaly od pana Munzara rozkazem jako režijní pokyn. Vedlejší postavy ztvárňovali vesměs herci mladí, perspektivní, chtějící to někam dotáhnout, takže sebou o prkna činohry mlátili, až se ze spár mezi fošnami, jež znamenají svět, zvedala oblaka prachu a první řady přízemí se ztrácely v šerosvitu kvality takměř caravaggiovské. Ale to jsem odbočil.

Vraťme se do lóže ve druhém patře Stavovského divadla. Zbaven přepravního obalu, usadil jsem se na bidýlko sedadla v druhé řadě, nasál ovzduší a nechal neuronové spoje, aby přešly do stand-by režimu kvůli úspoře kyslíku. Diváctvo hlasatelem bylo upozorněno, aby vypnulo své mobilní telefonní přístroje, schovalo fotoaparáty a kamery, načež byly vypnuty hledištní pohlcovače tmy a ozvala se hudba. Osvětlovač napálil bílou spotovku na střed jeviště. Uplynulo několik milisekund, než se upravila rohovka, aby příslušná ganglie mohla vyhodnotit informaci posílanou z očních bulev. Během těch několika milisekund si Osud utáhl tkaničky rukavic, napřáhl se, a …

Je to balet!

Úder dopadl. Neuronové spoje se začaly rozpadat, srdce začalo vysazovat, čivy ochořely a okončetiny se začaly nekontrolovaně chvět.

Ale nebyl to čistý K.O. Proces mého rozpadu se zastavil. Zrakový nerv v posledním záchvěvu poslal informace centrále a ta vyhodnotila, že je to nějaký nezvyklý balet. Není klasický. Nejsou tam tanečníci v harapeskách obtahujících do posledního detailu jejích moudí, ani plasticky vykreslující každé sevření němých tváří, nejsou tam uniformní tanečnice s napajcovanými obličeji postav z čínské opery. Z kostýmů se dá poznat kdo je kdo, dokonce se po jevišti pár civilistů fláká zcela nebaletním pohybem. A co mě překvapilo nejvíc, to byl čtený komentář. V prvním poločase ho bylo více než ve druhém, kde se autor evidentně domníval, že divák vklouzne do děje natolik, že ve druhém poločase bude dokonale kapírovat, o co běží. Já osobně u baletu považuju za unfair, že někde v záhlaví průběžně neběží titulky. Mám na mysli něco jako headline na zpravodajském kanálu. Protože když postavy dělají takové ty pohyby rukama – přiznávám, že jsem to naživo viděl poprvé – snažil jsem se to dekódovat na základě znalostí nabytých sledováním akčních filmů. Poté, co mi vyšlo při diskusi markýzy de Merteuil s paní de Tourvel něco ve smyslu „Je jich tam šest, já tam vlítnu, sejmu toho vlevo a ty postřílíš zbytek“ jsem dekódování vzdal.

V poločase jsem vyrazil do bufáče. Ne proto, abych holdoval chlebíčkovému obžerství, či drže sklenku na patku vznešeně konverzoval, to ani omylem, spíš jsem vyběhl tak nějak z radosti, z nadšení nad tím, co všechno dokáže můj organismus vydržet, aniž by se rozpadl na nechutnou mazlavou hmotu jako mesmerizovaná mrtvola egyptského faraona poté, co na ni přestalo působit kouzlo nekromanta. A mimoto jsem se chtěl podívat, co skrývá Mozartův salonek za bufetem. Úplně jsem užasl. Udělali mi radost ve Stavovském divadle. Na zdi Mozartova salonku totiž visí Bedříšek, hmmm, ehm – tedy visí tam portrét Bedřicha Smetany v nejlepších letech a pod ním vitrína s komentářem k jeho velmi úspěšnému nastudování Mozartova Dona Giovanniho. Evidentně se Smetanovo pojetí vymykalo tehdejšímu stylu, protože se dochovala korespondence o technice… ale už zase ujíždím bokem. Zkrátka těšil jsem se z expozice, než zazněl signál k nástupu do druhého poločasu. Už jsem předeslal, že komentářů rapidně ubylo, ale přibylo akce, šermířských soubojů, dokonce i otevřeného ohně bylo na jevišti přehršel, takže i nechápající primitivní organismus se zabavil. Jak dopadne Valmont asi víte. Maličko ve smyslu severských, či germánských ság. Kdekdo umře. Jedna věc je zvláštní – občas si po shlédnutí díla povzdechnu, že je škoda, že nesejmuli obzvláště zavrženíhodným způsobem scénáristu, či režiséra, ale u tohoto představení mi to na mysl nepřišlo. Když jsem byl proudem diváků vyexportován na ulici, do plic nasál osvěžující kombinaci přízemního ozónu, oxidů dusíku a mikrosazí a znovuoživlý steampunkový arithmometr instalovaný mezi mýma ušima se z volnoběhu rozeběhl do pracovního tempa, jsem si uvědomoval, že jsem v Praze, pamatoval jsem si, kde mám auto a že dáma vedle mě je moje paní. Vykročila vpřed, zatímco já jsem se zadrhl na chodníku s očima upřenýma do Rytířské. Byl tam. Stál pod krákorci bočního balkónu a čekal. Stín s rubínovýma očima mihotající se ve frekvenčním světle neonů z Havířské. Zdálo se mi, že zachytil můj pohled, zhnuseně si odplivl a zmizel v krajkách mřížoví pod schody. Utrpěná destrukce mé neuronové sítě evidentně proběhla v rámci běžného působení entropie a ještě nenastal čas pro bloudění v mlhách Hádovy říše.

Měsíc svítí, chrlič pode mnou znuděně zírá do stříbřité krajiny, odkudsi z dáli na mé vytí odpovídá jakýsi osamělý vlkodlak. Slinu jsem utřel do rukávu sametové deprese a vypadá to, že zítra ráno vyjde slunce a že o uplynulém večeru asi něco napíšu…

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Šumavák. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

2 308 komentářů u „Návštěva divadla“

  3. Ptakopysku,

    mě docela šokovalo při ubytování v jednoum penzionu, že při adaptaci domu a zřízení koupelen a WC navíc, aby nemuseli kopat přes stropy , vedli kanalizační trubky po fasádě.
    To by asi u nás nešlo.
    A viděl jsem takových domů víc.

  4. Halle, autorka je bývala Anastazire Kudrnová z Mladého světa a vdala se do Britanie. Mám dojem, že svého času psávala do lidovek komentáře, docela vtipný, o sžívání s anglickými realiemi. Taky na to téma, tuším mívala komentáře v rozhlase, pamatuju si na jeden, kde popisovala anglické sušenky k čaji, že má svoje zvláštní, které ještě lze ukousnout, ale zbytek rodiny je shledává nedostatečně křupavými a požívá jiné, které prý jsou správně křupavé, ale jí se zdá, že místo mouky na jejich pečení použili cement.

    No, já bych řekla, že jde o jistou míru nadsázky, ale fakt je, že britové jsou v některých věcech z našeho hlediska až neuvěřitelně střídmí. Včetně šetření na topení. Ostatně když si ve Vraždách v Midsomeru všimneš i jiných věcí, než neuvěřiteklně vysoké kriminality v hrabství Midsomer, tak některé detaily tti nemohou uniknout. Například typické je, že v těch barácích často chybí zádveří a zvenku vlezeš rovnou do kuchyně. Samostatnou kapitolou je šlechta, žijící dodnes v rodových sídlech, která se velmi obtížně vytápějí a taková familie jejich provoz táhne se zaťatými zuby. Což v těch Vraždách v Midsomeru taky bylo patrné.

    Ale člověk si zvykne, na chalupě máme podmínky, s anglickým hradem srovnatelné a vcelku to přežíváme ve zdraví.
    V Anglii se samozřejmně taky občas topí, protože pochybuju, že má autorka ve sklepě spukromé vřísdlo s horkou termální vodou a někde tu horkou vodu do vany vzít musí. To má ostatně lepší než my na tej chalupě, protože tam je v koupelně jen průtokový ohřívač a než by teplej vody nacmrndalo tolik, aby naplnila vanu, tak je dávno studená 😀

  5. Po včerejší zprávě o eurodotační italské mafii na východním Slovensku se dnes objevila zpráva, že v Košicích hoří berňák. Je vidět, že Slováci nás v EU předeběhli o celou délku.

  6. maYdo ,

    žejmě je to s těmi vstupy do bytu zvykem i v USA ( PM?)
    Aspoň podle seriálu “ Přátelé“ to tak vypadá, když už vezmeme filmy či seriály jako „důkazní materiál “ 🙂

  7. Zapomínáte na tradiční anglické krby.
    I kdyby jen kašírované elektrické, v obýváku muší bejt.

  10. 208

    Když naši kdysi koupili dům (nějak kolem 1969) tak tam byly v pokojích kachlová kamna, a v koupelně takovej starej “ bojler“, co se pod ním topilo dřevem, či uhlím 🙂

  11. OT: Use safety glasses equipped with side shields before attempting to clean debris from under the keys.

    Chci si ověřit cosi o HD, a místo toho mi v servisním manuálu k počítači padl zrak na tento skvost, upravující postup pro čištění klávesnice. Tedy, pamatuji první náběhy k tomuto už před 40 lety, již např. manuál k SDK-85 (http://www.nostalcomp.cz/pdfka/sdk_85.pdf , str. 14) varoval před zraněním oka, když člověk ucvakává přesahující drátky. Tam se tomu však snad šlo ještě zasmát, anebo naopak zvážit, že jednomu čtenáři z tisíce uvedení takovéto poznámky možná ušetří návštěvu lékaře. (Detailsta si také všimne, že dosud nejsou požadovány ochranné brýle, nýbrž jen to, aby si bastlíř ten drátek přidržel.)

    Kam to za těch 40 let dospělo, hanba mluvit… Ale jen to potvrzuje můj dojem, že v mém oboru bývala z hlediska lidského ideální doba právě někdy tehdy.

  12. Honzo,
    s našima jsem vyrůstala v ostravském snad secesním činžáku, kde byla v koupelně žulová podlaha a bez puštěné „karmy“ zima jak v psírně. Dodnes je to moje noční můra a divím se, že jsem to ve zdraví přežila 😀 A momentálně mrazivé počasí mi způsobilo novinku – když jsem venku na chvíli neprozřetelně sundala rukavice, okamžitě mne rozbolely klouby na prstech rukou… asi artróza, dědičná to u nás záležitost.

  13. ad 211: tak to jste neviděl ještě všechna bezpečnostní školení. V jedné korporaci byla školena i bezpečné chůze. Byly vysvětleny i takové záludnosti, proč je při chůzi potřeba zvedat nohy.

  14. 213 — Jojo, pracuji doma u počítače, a mohu se jedině těšit, kdy už mi sem stát pošle komando BOZP, aby zabránilo riziku, že zakopnu o koberec…

  15. A to jsem netušil..

    Karma je v Česku zobecnělý název pro průtokový plynový ohřívač vody. Pojmenování vzniklo apelativizací jména firmy, která v Čechách toto zařízení vyráběla, a to odkazuje ke jménu zakladatele – Karel Macháček.

  16. Vražda příslužníka obecně či ad hoc privilegované skupiny například žurnalisty je nazvána útokem na demokracii.
    Kdežto vražda kohokoli z neprivilegované skupiny je nazvána daní za demokracii.

  17. 215 to sis představoval, že je to značka indického průtokového ohřívače nebo co ?

  18. Schumi,
    nepřemýšlej jsem o tom. Možná jsem si myslel, že je to převzato z nějakého cizího jazyka.

  19. [212] Ano, globální oteplování mne dostalo do bodu, kdy si zapínám bundu. Vzhledem k tomu, že nosím (spíš už jen pro případ potřeby) berle, bez rukavic to nejde; ten kov mrazí fest.

    [215] Firma Karma byla obnovena. Jestli tam byli potomci pana Macháčka, netuším.
    V té výše zmiňované koupelně byla karma, kterou vyrobila firma Karma. Fungovala na čestné slovo.

  20. A sakra, zdálo se mi, že tu mám nějak chladno 🙂
    A já včera večer vypnul topení 😀 😀

  21. >> halladin
    Studený odchov ve Spojeném království je faktem. Stejně jako na Novém Zelandu. V Austrálii by to netopení snad ani vadit nemuselo (když tak ozřejmí ptakopysk). Ale v Kanadě je zřejmě taková zima, že se tam v zimě i topí. (Teda jak je na tom Vancouver a okolí netuším.)

    KARMA – obdobně vzniklo i označení známého tuzemského vermutu TESAVELA. Je to toiž zkratka jmen společníků Tesařík a Pavela.

  22. Mimochodem, nemá někdo zájem o zánovní Karmu ? Lacino..
    Demontovala se proto, protože se vyměnila za kombinovaný kotel na topení a teplou vodu.

  23. 216-není mi jasné, proč by někdo dal zavraždit naprosto bezvýznamného novináře.
    Pochybuju, že minulý týden někdo z plačících demokratů věděl, o koho jde. Tak významný „investigativní“ žurnalista to byl.
    Ale média mají symbol, a tak hysterčí. Svíčky, protesty, rozhořčené diskusní příspěvky… Konečně má život opět smysl.

  27. NoName,
    zachytil jsem myšlenku, že teď jsou na řadě sebevraždy slovenských policajtů…

  28. “ Byly vysvětleny i takové záludnosti, proč je při chůzi potřeba zvedat nohy.“

    no, to bych nepodceňpvala. Přesvědčila jsem se op tom na vlastní hůži, nebo spíš na vlastní palec u kohy, když ksem tuhle zakopla o lištu, která kryje kabel k počítači. ( nemáme místo a tak jsou někteří kolegové umísťováni do lokací, kam jinam ten proud nedovedete

  29. Myslím, že celá středoevropská generace je zchoulostivělá. Z mého mládí si pamatuji zákonnou teplotu ve školách 18 stupňů.
    Dneska? 26?

  30. 226 – Halladine, jednotné číslo možná sexica, ale v článku je to plurál, takže „tie sexice“.

  31. Halladine,
    pravdu díš. Sexica. Za mejch mladejch let existoval bratislavský výraz „chutná pipka“, ale to je myslím významově kousíček vedle, protože tam chyběl finanční kontext.

  32. 204 – maydo, u menších domů, řadových domků a domů v Nové Anglii je to zcela běžné. Já do svého 150 let starého domu vzstupuji z verandy rovnou do obýváku, takže za dveřmi je hned gumový kobereček na němž v zimě tají boty. Poněkud nedomyšlené, ale zase už tehdy bylo centrální topení s „baseboardy“ (takové nízké, původně keramické radiátory).

  33. Pak si vzpomínám na pojem „jeblina“, ale to spíše vyjadřovalo stav mysli dotyčného subjektu.

  34. vstup do bytu – cizinci se zase podivují, když vidí před českými byty odkládací místo na boty. Ovšem Japonci to vylepšili, tam se zouvá za dveřmi, ale dál se chodí v ponožkách nebo v papučích. Dokonce i v restauracích se s tím můžete setkat. U vchodu botník.

  35. Doma udržuji teplotu na 16C, pokud klesne v marzech na 15, beru si košili s dlouhým rukávem…

  36. To jsem taky slysel, ze nekde byla takova kosa, ze dokonce advokati meli ruce ve vlastnich kapsach.

  37. 234
    Já v paneláku v TN nechával boty za dveřmi. Pak mi je jednou ukradli .
    Stěžoval jsem si v práci, jak jsou lidé zlí, a jedna sestřička komentovala
    “ Pán doktor, taký sčítaný človek, a topánky mu ukradnú… “
    😀 😀

  38. Dušane, so do I.

    Když k nám přijde návštěva, chodím v basketbalových trenýrkách, moje žena je oblečená normálně podomácky a návštěva se choulí v prošívaných bundách. A to kvůli nim přetápíme na 20.

  40. 223 – nějak příliš brzo mají jasno, že šlo o politickou vraždu. Pokud by nešlo o politickou vraždu, ale s nějakým osobním motivem ( osobní msta, nějaký zhrzený city,majetkový prospěch, co já vím, vrah může v klidu spát.

    I kdyby se zjistilo, že o politický zločin nešlo a kdo a proč to udělal, bylo by zveřejnění politicky neprůchodné. Bylo by přece poněkud trapné, kdyby media musela přiznat, že Politický zločin s velkým P je obyčejná vražda z osobních pohnutek a už se si na tom příliš mnoho lidí přihřálo politickou polívku.

    A hlavně by se poukazovalo na to, že to je jen zástěrka a že skutečné motivy jsou politické, i kdyby politické nebyly ani náhodou.

    V každém případě ovšem nelze vyloučit, že šlo opravdu o policky motivovaný mord a že bude snaha to zamést pod koberec.

    Ale hlavně v každém případě jde o násilnou smrt dvou lidí na začátku profesní kariery – nesmírnou tragedii především pro jejich blízké.

  41. Třeba v Sydney se dá neexistence zádveří celkem pochopit. Z čistě geologického hlediska celé Sydney stojí na pravěkých pískovcích – kde není písek je beton, asfalt nebo trávník, takže snaha zprasit si boty od bahna je tam zcela marná. Dokonce ani psí hovna se po chodnících neválí. Takže návštěvy mohou blomcat po bytě, či po domě zcela bez nebezpečí, že se nasviní něco jiného než písek. Přezouvání jsem tam zažil defakto jenom u přistěhovalců ze střední Evropy.
    Tohle http://www.timwoods.org/wp-content/uploads/2010/02/Luxury-House.jpg se mi tam líbilo. Možnost vyběhnout z obýváku a hópnout rovnou do bazénu je fascinující. Stejně tak možnost celoročně dřepět na terase http://northernbeachesrealestateagent.com.au/wp-content/uploads/2013/02/Houses-for-sale-in-Sydney.jpg
    Hlavně v říjnu, listopadu, březnu a dubnu na tenhle druh kvartýrů vzpomínám se slzou v oku.
    Pro hnípaly – ty dva obrázky jsou z katalogů pro vyšší vrstvy obyvatel, ale i střední vrstvy mohou vlastnit něco podobného v poněkud menším vydání – kratší bazén, a samozřejmě ne s tak impozantním výhledem. Neboť každý metr výhledu na oceán se v Sydney vyvažuje zlatem.

  42. Já požadoval teplotu v kanceláři do 24 celaskonů. Nefungovalo to ani v zimě.
    Navíc se jeden vedoucí projektu rozčiloval, když jsem mu na záludný požadavek velmi nestandardního řešení odpověděl, že přemýšlet začnu, až bude pod 28°C. Křičel, že s tím nemůže za zákazníkem. Tak jsem mu poradil formulaci, že problém je složitý a pracují na něm specialisté, až se z nich kouří. Prchl mumlaje něco velmi nepěkného.

  43. (215) Kromě karmy existoval taky „Brutar“. A dcera výrobce Jarka Brutarová ještě žije.

  45. já taky nepatřím k teplomilům a sužuju rodinu chladem. v kanclu je to horší, zimomřivci jsou v přesile.

    ale pamatuju si, že když jsem přišla poprvé z porodnice domů, byla mi furt zima. Ploužila jsem se v nejtlustším svetru po bytě a do toho dorazila dětská doktorka obhlédnout svůj budoucí objekt péče. První věta, která z ní vypadla, byla “ Máte tu strašný vedro, v tom to dítě nemůžete mít. Okamžitě otevřete okna“ Naštěstí šlo o krátký výkyv, patrně zapříčiněný patrně nějakými hormonálními přemety, jak už to v takovém období bývá, takže záhy se dostalo chlapečkovi nejen čerstvého vzduvcu, ale i studeného odchovu.

  46. 243 — Jestlipak mohl nějak souviset s Bruciorem? Ten dosud žije v rodinných legendách, jenže jak vypadal, nemám přesnou představu. Přitom to dle internetu vypadá, jako kdyby se pod tímto označením halilo více druhů: lihové, petrolejové…

  47. Njn, pokud jsou teroristi v problému, Západ hned začne mlít o humanitě.
    Přitom Racca byla téměř kompletně vybombardovaná, a o civilních obětech skoro nebyla řeč.

  48. (246) Podle obrázků na internetu jsou to různé věci (ten Brucior jsem neznal), ale až Jarku potkám, mohu se zeptat.

  49. K diskuzi o vytápění: Studený odchov – zdravé sele! bylo za mého útlého dětství i na krabičkách od zápalek. Fakt je, že až na vyjímky ( nízký tlak) se dá na nižší bytové teploty adaptovat.Vzpomínám, jak jsme jezdili k rodičům a my, zhýčkaní ústř. topením jsme pomalu seděli na kamnech, klepali kosu a máti pobíhala po bytě v krátkých rukávech. Táta mne a bráchu učil sprchovat se každé ráno studenou vodou, dělám to do dneška a zimy trávím bez rýmy a chřipky. Jenže jakmile to tak na 14 dní vynechám, hned se objeví. Takže to nyní dělám ze zbabělosti a stejně tak se dívám na všechny otužilce – to jsou zbabělci největší a ještě je za to někteří obdivují!!
    Rád si všímám v anglických filmech vybavení koupelen. Většinou to připomíná fabrické sprchy v 70 tých letech. Trubky po zdi, ledabyle vedené, historická “ karma“, radiátor ÚT nevidno

  50. Steinmanovy body a studený odchov telat ? 🙂

Komentáře nejsou povoleny.