Ptakopysk podivný, únor 2018
Sedím na zámeckém chrliči, deprese na mě leží jako černý sametový plášť a teskně vyju na měsíc. Chvílemi mnou prochvívá zimničný třas, oční víčko nekontrolovaně škube a z koutku úst vytéká slina. Ale vraťme se na počátek.
To se jeden rok nemodlíte, pácháte skutky a trest na vás dopadne nemilosrdně a znenadání. Pod vánočním stromečkem na vás čeká obálka. Nenápadná, bílá, s natištěným parohatým sudokopytníkem neurčité čeledi. Parohům nevěnujete pozornost, opatrně rozbalíte a zahlédnete obsah. Vstupenka…
Hm, letos bude v Čechách ledascos. Přijede stařičký Don Airey, pak se objeví Deep Purple, přijedou Judas Priest a Megadeth, Iron Maiden, Progress slaví padesátku… no… vzhledem k tomu, že vstupenka vypadá dosti stroze a jeden potomek holduje vážné hudbě, mohl by to být koncert toho srandovního šoumena André Rieu, nebo nedej bože nějaká vážná hudba. Mám někde v podvědomí, že se v roce 2018 bude dávat Má vlast. Nenápadně se snažím odplivnout do všech světových stran, abych zahnal zlé duchy. Poněkud vyděšen vytahuji vstupenku z obálky – Stavovské divadlo, Valmont. No, ty vole….
Snažím se zaujmout stabilizovanou polohu, protože zničehož nic padnout xichtem do stromečku se vstupenkou do lóže Stavovského divadla v ruce mi nepřipadá jako adekvátní reakce, nad kterou by dárce nějak jásal. Vstupenku založím na nástěnku s tichou nadějí, že se během dvou měsíců může stát ledascos. Divadlo může vyhořet, koneckonců nebylo by to poprvé, může v ansámblu vypuknout morová epidemie, vstupenka se může ztratit. Naděje postupně slábla a chřadla, až uchřadla.
V onen den, odebral jsem se na určené souřadnice umyt, oholen, oděn v čistý slušný oděv, jak bylo napsáno v propozicích na vstupence. Venku mobilně telefonovali ti, jimž nepřišla druhá polovička jejich já a mezi nimi se prodíraly dvojice jdoucí dovnitř. Maličko mě vyděsila představa, co může čekat uvnitř, když se diváci bojí vstoupit dovnitř sami. Nervózně jsem se rozhlédl. V Rytířské ulici kdosi stál. Tvářil se, že je Emo, ale modř v jeho vlasech byl odlesk modré části spektra neonů. Mrtvolně bledá tvář se žhnoucími rubíny očí, iluze černého kabátu na paty, černé rukavice zakrývající to, co nemá být vidět. Sáhl jsem podvědomě do kapsy a nahmatal minci. Stáhl rukavici, zdvihl průhlednou ruku a zavrtěl hlavou. Ode mě minci nepřijme. Nekonečné bloudění v mlhách na břehu řeky Styx…
Moje paní se na mě netrpělivě otočila a já udělal první krok do útrob kulturního zařízení. Na vstupu jsem byl čtečkou odpípnut jako dvacet deka tlačenky a nadirigován do druhého podlaží. Cestou jsem proplul bufetem, kde milovníci kultury zdatně tankovali bílé a červené víno a vznešeně hovořili. Nějak se mi vybavil Josef Dvořák a jeho zamyšlení na téma znalců Uměleckých Děl: „Mifsře… mifstře… a toho Husa – toho nakonec upálej???“ Nechal jsem si to pro sebe a stoupal jsem dále do výšin. V příslušných výšinách jsem byl převzat dalším služebným duchem, přesněji řečeno duchyní, a odeslán do příslušných dveří. Všimněte si – pořád ještě pohoda, pohodička. Potměšilý osud takto ukolébává své oběti, zatímco si vkládá do boxerských rukavic koňské podkovy.
Za příslušnými dveřmi pohodička maličko ubyla, neboť jsem se ocitl, tak řečeno, v nitru kulturního zařízení. Teď nastala ta pravá chvíle na psychoanalýzu. Já osobně nemám rád nitra kulturních zařízení. Ještě tak jsem ochoten akceptovat nejniternější nitra, tedy prostory technické, kde se nacházejí nejrůznější hejblata, vehementy, fórychtuňky, foršteluňky, šlauchy, šajny, protože v podobných prostorách jest mi dáno občas pobývati, vehementy štelovati a rychtovati, či nejrůznější čurapajzlíky nastavovati, aby zdatní mužové a mámivé čarodějky světa uměleckého měli ke své práci optimální podmínky. Ale nitra určená pro veřejnost, to je něco jiného. V podstatě se mi svět zmenší do krabice půl metru na půl metru, přičemž já přesahuji přidělený prostor díky tomu jak mi narostl femurus et articulatio humeri všemi směry. Rázně mi ubyde kyslíku, protože divadelní vzduchotechnika pomocí selektivních nanofiltrů z přiváděného vzduchu odfiltrovává zmíněné molekuly a vrací je zpět do okolního ovzduší jako balastní látku. Naopak přibyde tepla, neboť vědecky bylo zjištěno, že kulturní zážitek lze absorbovat při teplotě vzduchu 25° Celsiových a výše. Čím tepleji, tím intenzivnější zážitek je. Ještě bych dodal, že každé divadlo disponuje specifickým prachovým spektrem. Z toho plyne i jeden z důležitých úkolů herců – během představení vířit prach tak, aby oblaka dosáhla až nahoru na galerii a aby ani diváci na nejlevnějších místech nebyli o plný zážitek prachového bouquet garni ochuzeni. Velmi intenzivně se prachové problematice věnoval pan Munzar, když si v Činohře Národního divadla střihl režijně i herecky Lva v zimě. On dílo uchopil takovým specifickým způsobem – vždy, když nazrál okamžik a postava se ocitla v podřízeném postavení, tak aby situaci pochopil i hluchej, Muznar hercem fláknul o zem. Samozřejmě, že ne in persona, že by jako hlavní postavy Richard, nebo Jindřich II. vedlejší postavu uchopily za klopy a majzli s ní o podlahu. Kdepak, pánové Luděk Munzar a René Přibil byli herci kultivovaní. Vedlejší postavy to prostě dostaly od pana Munzara rozkazem jako režijní pokyn. Vedlejší postavy ztvárňovali vesměs herci mladí, perspektivní, chtějící to někam dotáhnout, takže sebou o prkna činohry mlátili, až se ze spár mezi fošnami, jež znamenají svět, zvedala oblaka prachu a první řady přízemí se ztrácely v šerosvitu kvality takměř caravaggiovské. Ale to jsem odbočil.
Vraťme se do lóže ve druhém patře Stavovského divadla. Zbaven přepravního obalu, usadil jsem se na bidýlko sedadla v druhé řadě, nasál ovzduší a nechal neuronové spoje, aby přešly do stand-by režimu kvůli úspoře kyslíku. Diváctvo hlasatelem bylo upozorněno, aby vypnulo své mobilní telefonní přístroje, schovalo fotoaparáty a kamery, načež byly vypnuty hledištní pohlcovače tmy a ozvala se hudba. Osvětlovač napálil bílou spotovku na střed jeviště. Uplynulo několik milisekund, než se upravila rohovka, aby příslušná ganglie mohla vyhodnotit informaci posílanou z očních bulev. Během těch několika milisekund si Osud utáhl tkaničky rukavic, napřáhl se, a …
Je to balet!
Úder dopadl. Neuronové spoje se začaly rozpadat, srdce začalo vysazovat, čivy ochořely a okončetiny se začaly nekontrolovaně chvět.
Ale nebyl to čistý K.O. Proces mého rozpadu se zastavil. Zrakový nerv v posledním záchvěvu poslal informace centrále a ta vyhodnotila, že je to nějaký nezvyklý balet. Není klasický. Nejsou tam tanečníci v harapeskách obtahujících do posledního detailu jejích moudí, ani plasticky vykreslující každé sevření němých tváří, nejsou tam uniformní tanečnice s napajcovanými obličeji postav z čínské opery. Z kostýmů se dá poznat kdo je kdo, dokonce se po jevišti pár civilistů fláká zcela nebaletním pohybem. A co mě překvapilo nejvíc, to byl čtený komentář. V prvním poločase ho bylo více než ve druhém, kde se autor evidentně domníval, že divák vklouzne do děje natolik, že ve druhém poločase bude dokonale kapírovat, o co běží. Já osobně u baletu považuju za unfair, že někde v záhlaví průběžně neběží titulky. Mám na mysli něco jako headline na zpravodajském kanálu. Protože když postavy dělají takové ty pohyby rukama – přiznávám, že jsem to naživo viděl poprvé – snažil jsem se to dekódovat na základě znalostí nabytých sledováním akčních filmů. Poté, co mi vyšlo při diskusi markýzy de Merteuil s paní de Tourvel něco ve smyslu „Je jich tam šest, já tam vlítnu, sejmu toho vlevo a ty postřílíš zbytek“ jsem dekódování vzdal.
V poločase jsem vyrazil do bufáče. Ne proto, abych holdoval chlebíčkovému obžerství, či drže sklenku na patku vznešeně konverzoval, to ani omylem, spíš jsem vyběhl tak nějak z radosti, z nadšení nad tím, co všechno dokáže můj organismus vydržet, aniž by se rozpadl na nechutnou mazlavou hmotu jako mesmerizovaná mrtvola egyptského faraona poté, co na ni přestalo působit kouzlo nekromanta. A mimoto jsem se chtěl podívat, co skrývá Mozartův salonek za bufetem. Úplně jsem užasl. Udělali mi radost ve Stavovském divadle. Na zdi Mozartova salonku totiž visí Bedříšek, hmmm, ehm – tedy visí tam portrét Bedřicha Smetany v nejlepších letech a pod ním vitrína s komentářem k jeho velmi úspěšnému nastudování Mozartova Dona Giovanniho. Evidentně se Smetanovo pojetí vymykalo tehdejšímu stylu, protože se dochovala korespondence o technice… ale už zase ujíždím bokem. Zkrátka těšil jsem se z expozice, než zazněl signál k nástupu do druhého poločasu. Už jsem předeslal, že komentářů rapidně ubylo, ale přibylo akce, šermířských soubojů, dokonce i otevřeného ohně bylo na jevišti přehršel, takže i nechápající primitivní organismus se zabavil. Jak dopadne Valmont asi víte. Maličko ve smyslu severských, či germánských ság. Kdekdo umře. Jedna věc je zvláštní – občas si po shlédnutí díla povzdechnu, že je škoda, že nesejmuli obzvláště zavrženíhodným způsobem scénáristu, či režiséra, ale u tohoto představení mi to na mysl nepřišlo. Když jsem byl proudem diváků vyexportován na ulici, do plic nasál osvěžující kombinaci přízemního ozónu, oxidů dusíku a mikrosazí a znovuoživlý steampunkový arithmometr instalovaný mezi mýma ušima se z volnoběhu rozeběhl do pracovního tempa, jsem si uvědomoval, že jsem v Praze, pamatoval jsem si, kde mám auto a že dáma vedle mě je moje paní. Vykročila vpřed, zatímco já jsem se zadrhl na chodníku s očima upřenýma do Rytířské. Byl tam. Stál pod krákorci bočního balkónu a čekal. Stín s rubínovýma očima mihotající se ve frekvenčním světle neonů z Havířské. Zdálo se mi, že zachytil můj pohled, zhnuseně si odplivl a zmizel v krajkách mřížoví pod schody. Utrpěná destrukce mé neuronové sítě evidentně proběhla v rámci běžného působení entropie a ještě nenastal čas pro bloudění v mlhách Hádovy říše.
Měsíc svítí, chrlič pode mnou znuděně zírá do stříbřité krajiny, odkudsi z dáli na mé vytí odpovídá jakýsi osamělý vlkodlak. Slinu jsem utřel do rukávu sametové deprese a vypadá to, že zítra ráno vyjde slunce a že o uplynulém večeru asi něco napíšu…
Povídal kamrád, že kdyby přiznal, že doma má jen 18 stupňů, kamarádi by si o něm mysleli že je držgrešle.
Karma byla na plyn, na uhlí byl koupelnový válec.
252
Jistě, Já to vím 🙂
Jojo,
jsem nízkotlakáč vodjakživa, tedy co pamatuji. Ten náš činžákový byt měl dost velké rozměry – jak podlažní, tak do stropu…. a topení – luxus plynové – jen ve dvou pokojích (nevím proč). Předtím ale měl kamna na koks či uhlí, pro které nutno bylo tři patra bez výtahu choditi, a vlastně ještě hlouběji do sklepa, kde díky věčně prasklé kanalizaci nebylo dvakrát sucho. Takže co dítě si pamatuji v zimě dost zimu, zejména v pokoji s klavírem, kde ta kamna nebyla…. teď vytápím na těch 20C, i když ne ve všech místnostech – tam, kde není běžný provoz, oje topení stažené na 15C. Ale je fakt, že mí panelákoví příbuzní při návštěvách brblají, že zima 🙂
Ja mam doma take 18. Puvodne bylo 17, ale kvuli detem jsme o stupen zvysili.
Tak to jsem asi vyvrhel 🙂 Já topim na 22 🙂
Ale i já šetřím 🙂 Přístavbu, která je používaná jen když tu mám rodinu normálně jen temperuju.
aktualita:
„Premiér se nechal slyšet, že ředitel GIBS Murín musí odejít nejpozději do konce února. “
Jak že to bylo v únoru r. 1948? Nejdřív ministr vnitra odvolal nějaké policejní funkcionáře. Demokratiční ministři to odmítli a když neuspěli, podali demisi, A pak už to jelo …
Máme před sebou Babišův Vítězný únor?
Quivisi 🙂
nefantazíruj . Lidové milice už dostaly zbraně ?
vytrezviteli – 184 – Bratwurst myslím. Ale nejsem si na 100% jistý, takový fajnový schmecker na bavorskou kuchyni nejsem, jen se tam občas vyskytnu a jsem nucen tam jíst i v místech, kde není k nalezení vhodný steak house. 🙂
Hmm, nějak mi to zdá se zhltlo příspěvek. Tak ještě jednou.
Matzurko – 169 – cokoli co v popisu obsahuje slova „destilát z cukrové třtiny“ je v pohodě. Třeba klidně i hnědý Key Rum.
Hlavně ne klasický tuzemák, to je úplně jiná chuť.
maYdo – 240 – on je tam nejspíš problém v tom, že jak ten novinář tak ta dívka byli střeleni každý jednou ranou, on do srdce a ona do hlavy.
Já sice znám vraždy pouze z literatury nebo z akčních filmů, ale měl jsem dost možností vidět poměrně hodně lidí na střelnici a to i tehdy když stříleli po celkem mírné fysické zátěži nebo trochu ve stresu (třeba na čas). A proto vím, že trefit celkem malý terč jakým je hlava či srdce je jednou náhoda, ale dvakrát po sobě už to vyžaduje nemalý trening.
To opravdu ani při letmém pohledu nevypadá na vyrušeného bytového zloděje nebo na vraždu z vášně.
Krom toho, jak se lze pohledem na fotky té vesnice přesvědčit, je to tam jeden barák na druhém a stalo se to o víkendu, kdy je většina lidí doma na baráku a věnuje se domácím činnostem odehrávajícím se zhusta na zahradě. Taky tam bude asi spousta psů a jiné drůbeže všude okolo, zhruba tak jako u nás na chalupě. A tam kdybych takhle zčista jasna vystřelil z pistole (lhostejno jestli uvnitř nebo venku) tak se tam do pěti minut přijde poptat zvědavý soused bydlící o 15 baráků dál co že se děje. Ona taková pistole dělá pro laika až nezvyklý kravál (to ve filmech až tak patrné není) a co potom dělají delší dobu psi…
Takže ačkoli to nebylo v médiích uveřejněno, tak bych si skoro tipnul, že ta zbraň nejspíš měla tlumič. A ten už tuplem nenosí po kapsách domovní lupiči a žárlivé milenky.
A pak jsou tady ty dvě nábojnice nalezené na místě činu. To IMHO svědčí o tom, že vrah si byl za danných okolností celkem jist, že zbraň nikdy nebyla použita k něčemu ošklivému a že jí dokáže zlikvidovat tak, že se už nikdy nenajde. Třeba tím, že jí odveze někam na Ukrajinu a tam jí hodí do řeky. Po částech, každou část do jiné řeky.
Někteří novináři sice fabulovali v tom smyslu, že profesionál by nábojnice sebral, ale to je dáno tím, že vyděli vystřelenou nábojnici jen v nějaké počítačové hře. Představa toho jak profesionální Hitman leze bezprostředně po dvojnásobné vraždě na místě činu po kolenou a zkoumá jestli se ta nábojnice co se dvakrát odrazila mezi stropem a podlahou zakutálela pod skříň nebo zapadla za sporák se nevyskytuje ani v béčkových filmech, jen ve hrách které si s realitou nedělají mnoho starostí. 🙂
viděli – sakra
Stalo se to zřejmě ve čtvrtek, a to není víkend ani na Slovensku.
A s tím zájmem o sousedy, protože rána – Tak to bude asi taky z filmů …:)
No a být teď na zahradě-tak to asi fakt ne 🙂
Na toho vraha vypsali odměnu . Hodně vysokou.
NoName – 264 – psali, že se to stalo o víkendu, další informace nemám.
Nicméně rána z pistole (natož dvě) opravdu probudí celou vesnici ať už se to stane v domě nebo venku. A sousedi se zajímají už proto, aby jim něco neušlo.
Pokud jste někdy střílel z pistole na střelnici, tak víte, jak velká rána to je. Ta hluchátka na uši se tam opravdu nenosí jako módní doplněk.
halladine – 266 – no, skoro bych se vsadil, že ta odměna nebude nikdy vyplacena.
Už proto, že Slovensko je zákona dbalý stát EU a dobře ví, že hotovostní transkace lze provádět jen do výše 15.000 Euro. 🙂
Krom toho by mně docela zajímalo, jestli v nějakém zákoně platném na Slovensku se skutečně píše, že nějaký státní orgán musí vypsat odměnu vyplacenou v hotovosti za dopadení někoho.
Pokud takový zákon neexistuje, taky ty peníze slovenská vláda vyplatit nesmí, protože na Slovensku (stejně jako v ČR) žádný úřad nesmí činit nic, co mu zákon výslovně neukládá.
Ale Pavle, to je jak z druhořadý detektivky. Nic z toho ještě nedokazuje, že motivem byla politika. I zločin z vášně lze naplánovat a i zhrzený milenec nebo žárlivá milenka může umět střílet a pořídí si tlumič. No a pokud se střílelo uvnitř domu a sousedi byli zalezlí doma, což je v únoru dost pravděpodobné, tak moc slyšet nemuseli. Moderní okna docela tlumí zvuk.Pokud dje o níábojnice, třeba to vrah neřešil. nebo se opravdu měl v úmyslu pistole zbavit, ale cestovat proto na Ukrajinu? A proč zrovna na Ukrajinu?
No, ono se samozřejmě nabízí, že oběť zašťourala do vosího hnízda a nejspíš to tak i bylo. Ale soudila bych spíš podle toho, čím se zabýval, ne podle toho, zda sousedi spustili povyk a podle nábojnic.
Nikde není řečeno, že to musí být vyplaceno v hotovosti, i kd\ž fico ukazoval balík skutečných peněz, bezpochyby z důvodů sebepropagace.
A skoro bych si myslel, že za ty prachy a případně příslib bezpečnosti si někdo pustí hubu na špacír.
Nicméně to šaškování s hotovostí nepovažuji osobně za příliš rozumné. To povede akorát k tomu, že policie bude zahlcena množstvím nesmyslů, zhruba v tom stylu jaký Terry Pratchett výstižně popsal ve své knize „Pravda“.
Jak tam v jednom vydání Ankh-Morporkské Komety uveřejnili inzerát, že za nalezeného psa vyplatí 25 AMT.
„Ne to není pes, je to papoušek.“
„Ano, vím že umí říkat „Haf“, to jste ho naučil“
„A taky koukám, že jste mu na bok napsal barvou „Pes“. Ale to z něj psa nedělá, je to pořád papoušek“
Krátce poté část nálezců odešla. Jako první ti, jejichž psi předli nebo zobali semena a do popředí se prodral muž pevně svírající urputně se tvářícího jezevce.
🙂
Tahat zbraně přes hranice je docela blbej nápad, a proč, když je po ruce Dunaj ?
Ostatně se dá použít svářečka, anobo pořádná rozbrušovačka.
Anebo bažiny kolem Dunaje.
maYdo – pokud se zločin z vášně naplánuje, tak jaksi v očích soudu přestává být zločinem z vášně a stává se chladnokrevně promyšlenou vraždou. Právníci mně jistě doplní, ale myslím, že k tomu soudy zhusta přihlíží.
No a pořídit si tlumič je docela riskantní podnik, pokud člověk není profík a neví kde si ho bezpečně pořídit. Nebo pokud si ho neumí vyrobit sám.
248 — Děkuji, AeroKarle, to budu rád. Napadlo mne to jen při pohledu na to jméno; nemyslel jsem, že to může souviset jinak než výrobcem (a ovšem i oborem, pojmeme-li jej trochu šířeji). Brucior prý byl lihový vařič, který býval u prababičky někdy ve 40. letech. Velikost je sporná, prý sahal asi do pasu, jenže stál na stolku neznámé výšky. Ale prý byl smaltovaný červeně a šedivě(?)…
Zírám – ono v zákoně je definovaná „vražda z vášně“ s příslušnou sazbou? Já myslel, že je to jen novinářský výraz.
(255) 18 Celaskonů, to bych zůstal doma sám. Všichni bližní jsou zimomřivci. Nejraději se houfují v kuchyni, kde bývá i tak 24, pokoje 22.
(262) Pavle souhlas s počtem a přesností výstřelů, to sakra vypadá na profíka. Leč o weekendu se to nestalo, odhad je myslím čtvrtek.
quivisi – 276 – na odpověď jsou zde jistě povolanější, ale mám dojem, že zákon to bere spíš opačně. Je to vražda a pak jsou k tomu různé přitěžující (spácháno organisovanou skupinou, zvláště odpudivým způsobem, promyšleně apod.) nebo polehčující (jednání v afektu apod.) okolnosti.
Když někdo promyšleně zastřelí někoho ze zbraně opatřené tlumičem a svůj čin dlouhodobě připravoval, je na to jistě jiná trestní sazba než na to, když někdo v přechodném pominutí smyslů umlátí tchýni lopatou poté co mu 20 let vyprávěla jak je obecně neschopný a že si její dcera měla vzít Pištu Hufnágla.
262 Pavle, vypadá to na čistou práci.
Dobrý večer. Quivis: vím co únor zastaví. To co zastavilo Rudu s čepicí. Nebo o desítky let později kamaráda do deště Frantu.
Take bych se spise priklanel k tomu, ze je to profesionalne odvedena prace. Uz jen proto, ze na Slovensku je to jaksi… beznejsi.
Mam par zajimavych znamych na Slovensku, tak neco – malinko – o prostredi vim 🙂
PavleK,
díky za info, rozinky již naloženy a dnes na dceřino přání i brusinky.
A spáchán další kajzršmarn, ten první dnes ve škole bleskově sněden a pochválen. Tak ho chce mé mlsné dítko zítra k obědu, že to bude studené prej neva, ale nemá čas jít mezi dopo a odpo výukou na školní blafík 🙂
Ono je to nakonec pečené v troubě jednodušší, než se pleskat s lívancema nebo palačinkama, i míň mastné, takže zařazuji do své sbírky receptů na přední místo.
No, já mám dojem, že z vášně se možná vraždilo tak za rady Vacátka.
dnes se místo „z vášně“ říká „se sexuálním motivem“ a s pečlivým naplánováním a provedením se to nevylučuje. může jít i o seriové vrahy, kteří leckdy plánují poměrně rafinovaně a pečlivě a někteří, jetsli se nepletu, někteří nebyli dodnes odhaleni. Ostatně je to typ zločinu, který se prý vyšetřuje vůbec nejhůř.
Pavel má možná na mysli zločin v náhlém hnutí mysli, což, pokud se nemýlím,může být posuzováno i jako zabití a trestní sazby jsou nižší.
Vzpomněla jsem si na jeden případ Eda Mc Baina a 87. revíru, kde to vypadá, že v revíru řádí seriový vrah policistů. Nakonec se ukázalo, že šlo o manželku jedné oběti a jejího milence – chtěi se manžela zbavit a aby odvedli pozornost, zabili ještě asi dva nebo tři dfalší. mám dojem, že ten, o kterého šlo, dokonce ani nebyl první obětí v pořadí.
OT: Dlouhé, ale pěkné; solidní práce: https://brichacek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=650931
255, 277 — No, já teď mám v kuchyni 13,5°C. (Přišel jsem na to, když jsem zkoumal příčinu, proč palma na parapetu od včerejška nevypila vodu z misky.) Schválně se podívám ráno.
maYdo – 283 – no já se spíš držím té břitvy. V tomto konkrétním případě břitvy pana Occama a tudíž se mi zdá poněkud redundantní tahat do celého případu možnost toho, že se na Slovensku práve zrodil sériový vrah, který si jako první cíl zvolil ausgerechnet rodinu toho novináře.
Vyloučit to pochopitelně nelze, ale myslím, že slovenská policie bude nejprve pracovat s hypotézami, které jsou poněkud uchopitelnější. Zejména poté, až se z laborky dozví takové ty detaily jako z jaké vzdálenosti se střílelo, zda oběť před střelbou stála či ležela, jestli se tam něco ztratilo, jestli někdo před smrtí napsal něco vlastní krví na zrcadlo a tak. 🙂
Ale vážně, jediné co jsem chtěl ve svém původním příspěvku říct je to, že pokud někdo dokáže na dvě rány do dvou různých míst na těle dostat dva lidi smrtelným výstřelem z krátké kulové zbraně a poté odejít středem aniž by si toho někdo všiml, tak to nebude amatér ani poučený laik.
Ono se o tom v detektivkách moc nepíše, ale kriminalistické učebnice jsou toho plné. Zabít člověka (zejména tedy poprvé) není pro běžného člověka zrovna malý nápor na psychiku a i když se náhodou povede na první dobrou čistý průstřel třeba hlavy nebo srdce, tak u další oběti se komukoli, kdo není školený profík (nebo naprostý psychopat) docela dost klepou ruce a tudíž další hladký průstřel přesně do smrtelného místa je víceméně vyloučený. Adrenalin holt dělá v organismu svoje…
To je ostatně doloženo i historicky u skutečných případů. I skuteční vrahové najatí mafií za peníze většinou dokázali odstranit svou první oběť na místě jednou ranou, ale na další (třeba svědka) už těch ran potřebovali víc a někdy i zdrhli dřív než se jim povedlo druhou či třetí oběť spolehlivě zabít.
TAk já si rovněž nemyslím, Pavle, že by se nečekaně na slovensku zjevil vrah, systematicky vraždící novináře. Vrazi ovšem mohli být i dva – nebo to už někdo vyloučil?
(283) No když chceš tyhle propletence, tak klasická je Agatha Christie, https://www.databazeknih.cz/knihy/hercule-poirot-vrazdy-podle-abecedy-43857?c=all
Ovšem, ač to později kdekdo filmoval, je to pořád jen fabulace.
(284) Stran ostrahy vnějších hranic Schengenského prostoru má pan Břicháček nepochybně pravdu. Co se vnitřních týče, tam je jejich neexistence nejednoznačná. Ano, 3i by se mohli volně šířit z Německa, Itálie, etc, volně k třeba nám, ale v praxi se děje pravý opak. Od Maďarů, Slováků, od nás připrchlíci mizí a stejně by mizeli i ti „nakvotovaní“. Problém není až tak ve vnitřních hranicích, jejich neexistence naopak pomáhá státům, které „nekrmí“. Dokud nebudeme donuceni ke výkrmu připrchlíků 3i i jiných, je pro nás neexistence vnitřních hranic výhodou.
maYdo – 287 – no to sice nikdo nevyloučil, pokud vím, ale někde psali, že ty dvě rány byly ze stejné zbraně. A vrahové chodící ve dvou si obvykle nepůjčují vzájemně jednu zbraň. Leda by byli extrémně chudí. 🙂
Akle jen mně napadlo, že pokud bych se chtěla někoho zbavit, tak to, že je známo, že mu vyhrožováno a zabývá se věcmi, kde jde o kejhák, tak by mi to docela usnadnilo situaci, protože odvést pozornost vyšetřujících orgánů jinam by se nabízelo
Ostatně i kdyby byly ty dvě rány ze dvou různých zbraní, tak varianta toho, že by tam přišli dva vykradači bytů nebo dva zhrzení milenci (nebo jakákoli jiná skupinka amatérů) a každý z nich by skoroval na první dobrou je extrémně nepravděpodobná. Policie to jistě také prověří, ale myslím, že pokud jí to bude dovoleno, bude se spíš držet toho, že tam přišel opravdový profesionál, odvedl dobře zaplacenou práci a zase odešel.
(286) Asi tak to dává logiku.
maYdo – 290 – ano, v takových věcech laik obvykle chybuje a je to důvod, proč školení kriminalisté z mordparty odhalí většinu domácích zabijaček tak rychle 🙂
🙂
Přijde hasič do práce, postaví si vodu na kávu a povídá: „Tak chlapi, pomalu se zvedejte, hoří berňák.“
No to jsem už taky četl.
Bohužel mám obavu, že v dnešní hnusné době plné všelijakých cloudů, datových úložišť, vzdáleně replikovaných diskových polí a jiných všiváren se nelze jednoduše problému zbavit tím, že podpálíme berňák.
🙂
„A vrahové chodící ve dvou si obvykle nepůjčují vzájemně jednu zbraň.“ Tak to chápu. V mojí profesi se říkalo, že se nepůjčuje dýmka, manželka a rýsovací pero.
ale nevím, co se říká teď, když se kreslí všechno počítačem a většina mých kolegů už ani rýsovací pera nemá.
288 — Je to trošku hypotetické. V podstatě uvažuješ situaci, jako kdyby v schengenském prostoru bylo jen Německo a my. Navíc sem neproudí teď; jakmile v Německu zhoustne situace, ať už z jakýchkoliv důvodů včetně prostého přelidnění, směr se může snadno obrátit.
291 — Tam ještě zbývá otázka, proč by profesionál vraždil oba. Likvidace svědka, samozřejmě. Ale nemohl si to zorganizovat tak, aby Kuciaka někde našel samotného?
Navíc k mafiánským vraždám tradičně patřívalo ženy do věci netahat…
(275) Zpátečníku, kamna jo, https://www.jaroslava-brutarova.cz/o-nas/, hořák ne. Šlo to rychle. A je to zajímavá historie.
(297) Naopak, ne hypotetické, ale momentálně funkční. Že se to může nějak změnit, to píšu taky.
Zpátečníku – 297 – no to platilo tak zhruba v době kdy se odehrával Kmotr a ani tehdy to neplatilo na 100%. A třeba ve 30. letech v Chicagu to neplatilo už vůbec.
A naopak, od cca. 90 let minulého století dokázaly mafie z Balkánu nebo zemí bývalého SSSR povýšit pozabíjení co nejvíce osob skoro na umění.
Ono jde o to, jestli cílem vraždy bylo jen zbavit se nepohodlného novináře nebo vyslat krom toho určitý signál celé skupině (v tomto případě novinářům).
Argument „nepiš o tom nebo tě zabijeme“ je dost váhově odlišný od argumentu „nepiš o tom, nebo chcípneš i s rodinou“. 🙁