Nezapomenutelné hořčičáky

Publikováno | Autor:

Albert Salický

Před nějakým časem jsem byl s dětmi v Technickém muzeu v Brně, kde mají mimo jiné i velkou vitrínu s expozicí bakelitu. Bakelit, první umělá hmota našeho mládí, se dnes intenzivně sbírá. Děti však nevěděly, co to je. No přece bakelit, vždyť doma máme ještě bakelitových věcí dost, odpověděl jsem lehkomyslně. Jenže v naší jinak rozsáhlé domácnosti už bakelitu nezbyl ani ždibec. Tak jsem musel na nejbližším bleším trhu koupit takovou tu kulatou červenou misku se šroubovacím víčkem, ve které se prodávalo holící mýdlo, aby děti věděly. Měli tam i klasický bakelitový kapesní mlýnek na kávu „Tramp“, ale ten už se pohyboval cenově v oblasti nadšenců, a to já pro bakelit nejsem.

 

Mě zajímají spíš sklenice od hořčice neboli hořčičáky, které byly v 60. letech prakticky všudypřítomné. V domácnostech později už spíše jako odměrky či sklenice pro děti, ale v kancelářích či na chatách ještě jako zásadní kus nádobí.

 

Sklenice od hořčice čili hořčičáky se používaly nejen v kuchyni, ale i v domácí dílně na ukládání šroubků a matiček, popřípadě se v nich odmočovaly štětce a míchaly různé přípravky. Mezi zahrádkáři bylo například známo, že je třeba postřiku proti mandelince dávali hořčičák na konev, jinak je to neúčinné. Ale v nejslavnějších dobách tyto sklenice sloužily domácí i kancelářské gastronomii. Tradičně se do nich dělala černá káva, ta česká, rozemletá zrnka zalitá horkou vodou. A říkalo se, že je třeba při zalévání kávy vroucí vodou nechat ve sklenici kávovou lžičku, ta prý odvede teplo a sklenice nepraskne.

 

Já pamatuji jak sklenice starší, kónické, tak samozřejmě ty novější, mírně zaoblené. A tak jsem se rozhodl, že si hořčičáků pořídím celou sadu a budu v nich hostům nabízet drinky. Netušil jsem, že sklenice od hořčice už české domácnosti opustily. Říkal jsem si, že bych mohl bych vyrazit na venkov a navštívit všelijaké ty tetičky a kmotry, ale ani to dnes není řešení. Každý jen vypráví, jak vyklízel byt po babičce a nešťastné hořčičáky naházel do popelnice!

 

Už jsem v životě sbíral leccos. Vždy, když se něco sbírá, se objeví spousta literatury. Například o modelech aut Matchbox či starých fotoaparátech je toho plná knihovna. Začal jsem tedy hledat literaturu i ke sklenicím od hořčice. V internetu se ovšem hledá špatně. Jednak je Hořčičák podivuhodně rozšířené příjmení, dále tak všudypřítomní pejskaři označují barvu svých miláčků (jeden hořčičák ovšem byl i moped zvaný fichtl), a velmi často je toto slovo použito jako odměrka (tedy 2 dcl) při receptech, opisovaných ze sešitů babiček. Zato literatura veškerá žádná. Velmi stručnou informaci jsem našel v knize J. Lněničkové „České a moravské obalové sklo”, ale to už bylo také všechno. Nakonec jsem dospěl k závěru, že chci-li si o hořčičácích něco přečíst, budu to muset sám napsat.

 

Jenže kde vzít informace? Na Wikipedii je minimální zmínka a několik komentátorů na různých fórech informace stejně jako já hledá a nenabízí. Kde najít sběratele? Lidé sbírají i mnohem horší věci, než hořčičáky. Bylo by tedy velmi nepravděpodobné, že by je někdo nesbíral. Vzhledem k tomu, že při aukcích na Aukru existuje více zájemců, lze předpokládat, že takoví jedinci existují, ovšem vzhledem k dosaženým cenám, kdy se poštovné blíží ceně zboží, to nebude tak horké. Jediný sběratel, o kterém vím více, je dáma, která zcela svévolně usoudila, že čísel forem na dně sklenic (zajímají ji jen ty zaoblené) je 99 a rozhodla se je všechny mít. No, už je zhruba v poločase.

 

Obrátil jsem se tedy na sklárny, někdejší výrobce hořčice jako byly firmy Fruta, Briliant a podobně, na ministerstvo zemědělství, na muzea skla a průmyslového zboží. I tak je žeň velmi chudá. Sklenice se podle tehdy platné normy vyráběly v řadě skláren, například v Rudolfově huti v Dubí u Teplic (ty maji na dně iniciály zakladatele firmy Josefa Inwalda, což ovšem vypadá spíše jako zkřížené vycházkové hole) nebo v sklárnách Moravia Kyjov s řadou pobočných provozů (sklenice s M v trojúhelníku na dně). Vzhledem k tomu, že formy k lisování dodávala rovněž řada firem, liší se jednotlivé výrobky I přes miry definované ČSN mírně tvarem I kvalitou povrchu. Hořčičáky byly navíc vyráběny z odpadového material a jsou tedy velmi rozdílné v struktuře skla i barevném odstínu.

 

Oba základní druhy, kónické i zaoblené silnostěnné a velmi nekvalitní sklenice z 50. a 60. let 20. století o výšce 9,5 cm, byly uzavřeny plastovým víčkem, na kterém byly natištěny údaje o výrobku a ceně. Na některých sklenicích byla navíc oválná papírová nálepka. Vzhledem k způsobu využívání sklenic je jasné, že se mnoho nálepek nezachovalo. Zachovaly se však občas zbytky lepidla, které na některých sklenicích tvoří matný náznak oválu. Kromě sklenic s nálepkou existovaly i sklenice, na kterých byl jednobarevný potisk, patrně sítotiskem. Ten se tak snadno nesmyl, přesto jsou potištěné hořčičáky vzácné. Z čehož plyne, že jich nebylo mnoho.

 

Hořčičáky jsou specificky československý fenomén. Badatel se může třeba ugooglovat, ale za hranicemi nic nenajde. Německy mluvící státy, a tenkrát nás obklopovaly dokonce tři, nemají s pojmem Senfglas spojeno nic, co by hořčičák připomínalo. Podobně naši sousedé ze severu mají své musztardówky zcela jiné. Dokonce ani v Moskvě, kde je prý jinak k mání úplně všechno, o gorčičnyj stakan nezavadíš. Ukrajinské označení není známo, ale asi to nebude jiné. Maďarsky se hořčičák řekne, nebudete věřit, mustárpohár, ale víc informací by z Uhrů nedostal ani sapér Vodička. Přitom je v uvedené knize zmínka o importovaných sklenicích, ale odkud by byly? Slovensko tehdy cizinou nebylo, avšak i tam je Horčičák celkom bežné meno, a tak badatel najde pouze sympatickou zmínku na facebookové prezentaci prešovské kapely The Strangers, umístěnou s cílem propagovat jejich nové CD, obsahující píseň nazvanou, jak jinak, Horčičák. …

 

Dále je tam ve zmínce o historii firmy Snico, dříve Stredoslovenské konzervárne a liehovary, n.p., doslova: Dňa 1. mája v roku 1961 sa na ulici M. Pišúta v Liptovskom Mikuláši začala výroba tradičnej plnotučnej a kremžskej horčice, ktorá sa výrábala v 70g hliníkových tubách, v 80g plastových kelímkoch a v 200g sklennom pohári, takzvanej „ruskej Zuzana“ a tento pohár sme ľudovo nazývali „horčičák“. Na „horčičáku“ bolo prvý krát použité zatláčacie viečko, ktoré používame dodnes.

 

A tak dále bádáme a tápeme v temnotě. Najde se někdo, kdo ví více? Vždyť přece v množství provozů, kde se hořčičáky vyráběly či používaly k balení hořčice, musely pracovat stovky lidí, kteří si dnes užívají zaslouženého důchodu, a někteří z nich třeba i u počítače četbou tohoto povídání. Tak sem s vašimi vzpomínkami! A kde je těch pár nadšenců, se kterými občas bojuji na Aukru o pár sklenic? Sběratelé hořčičáků všech (tedy obou) zemí, spojte se ! (salicky@seznam.cz)

 

Kompletní text s obrázky je k otevření a stažení ZDE

adresa:  http://sumavak.anafra.net/horcicaky-8-12.pdf

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Šumavák. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

989 komentářů u „Nezapomenutelné hořčičáky“

  1. Jé, to je hezký téma 🙂

    Bohužel můžu přispět jen vzpomínkou – doma jsme z ničeho jiného nepili. A u kamarádů taky tak. Z broušeného servisu po prabábách se pilo leda na vánoce.

    A na čaj byly takové „broušené“ šestihranné sklenice na tlusté nožce. TY uvozovky značí, že ve skutečnosti šlo o lisované sklo, které moje tchyně, dej jí Pán Bůh věčnou slávu, nazývala „pres“. Inu, dcera skláře, tak se vyznala.

    TAky byly v každé domácnosti.

    Kdoví, kam se všechny ty hořčičáky poděly. Mívali jsme jichn plnou kredenc, nezbyla ani jedna.
    Jen brácha má jednu, ovšem není to ta tradiční, protože je větší. Pojme cca 4 deci, možná půllitr.

    Jednu dobu, to už slávu horčičáků dávno odvál čas, jsem kupovala hořčici v podobném balení. Sklenice s umělohmotným víčkem.
    Ale ty už byly sofistikovanější, jedny byly s uchem a jedny byly zaoblené a měly u dna barevný kroužek. A byly ničší a baňatější nebo vyšší a štíhlejší. Jednu ještě mám.

    No a když už jsme u těch obalů na hořčici, tak brácha má krásnej hrnek na kafe, s modrobílým dekorem s holandským motivem, který taky býval obalem na hořčici.

    V poslední době se mi zdá, že nám sklenice docházejí, asi by to chtělo zase na chvíli přejít od hořčice v kelímku na hořcici v nějakých slušných sklenicích. 🙂

  2. Našla jsem tohle, ale asi to už není aktuální. A moc ta,m tohol ani není-
    http://www.google.com/imgres?imgurl=http://www.poradte.cz/picture/2012/725723.jpg&imgrefurl=http://www.poradte.cz/volna-diskuze/12965-horcicak-prosba-k-pametnikum.html&usg=__AGdgR7lcet6NGPiJAwXaYqz3kzo=&h=435&w=725&sz=26&hl=cs&start=2&zoom=1&tbnid=Oj7SBiEu_Zg1jM:&tbnh=84&tbnw=140&ei=eRrBUNfJHq_S4QTB8ICACw&prev=/images%3Fq%3Dsklenice%2Bod%2Bho%25C5%2599%25C4%258Dice%26hl%3Dcs%26sa%3DX%26gbv%3D2%26tbm%3Disch&itbs=1

    Ale připomělo mi to tehdejší výkřiky lidové (po)tvořivosti – skleničky s obalem z barevných drátěnek na nádobí a sádrové vázičky, které se dělaly tak, že se hořčičák omotal gázou, na to se napleskala sádra, po zaschnutí se to odekorovalo vodovkami a nalakovalo.
    Obvykle se to vyrábělo v pracovním vyučování maminkám k MDŽ spolu s malovaným papírovým srdcem.

  3. Hořčičáky byly záhadný fenomen. My doma měli tuny broušených sklenic po různých tchyních a pili z nich celý rok, ale stejně jsme měli v kredenci i hořčičák. Asi nějaké reminiscence z války, kdy člověk využíval všeho, aby přežil a nebyl ochotný vyhodit lautr nic.

    Jinak mne zaujalo toto: http://zpravy.idnes.cz/lecebne-konopi-se-v-cesku-bude-pestovat-v-roce-2014-ft6-/domaci.aspx?c=A121205_164544_domaci_hv

    Si tedy můžu koupit konopí asi tak za pět minut, jak je vidět, vyrobit patřičná razítka je dost zdlouhavá procedura.

  4. Ma-Y-Do, já právě o tom, co zmiňujete, chystám publikaci. Nepředpokládám, že by mohla vyjít tiskem, ale i šířením přes web už jsem prvním prototypem udělal spoustě lidí radost. Proto i tento článek, coby výzva k pamětníkům. Nejhorší je sehnat fotky. Ale už mi pár lidí slíbilo, že… mají… ve sklepě / na chatě… snad… a až tam budou mít cestu… však to znáte. Máte-li o mé veledílo zájem, ozvěte se. salicky@seznam.cz

  5. Pokud si vzpomínám, byly ty klasické (silnostěnné) sklenice dříve rovné – tedy kónické, nahoru se rozšiřující – a později, nějak od přelomu 50. a 60. let „modernější“, zaoblené. Bohužel už nejspíš nemám nikde ani jednu. Ale bývala to pro mne v pozdějším dětství standardní odměrka na pivo, které mi rodiče dovolili k večeři.
    Pak někdy kolem roku 67, když se v Praze v Jindřišské otevřela prodejna Paris-Praha, přišla k nám jako velký objev dijonská hořčice, a ty skleničky, takové malé „půllitříky“ s uchem, byly velmi populární. Takovou bych možná ještě někde našel.

  6. vlastně koukám, že o těch kónických a zaoblených sklenicích je už v článku… To tak dopadá, když se něco čte ve 4 ráno.

  7. Dobré ránko!

    Tak si říkám, proč vlastně fenomén?
    Všichni jsme uznávali, že tedy estetika nic moc, ale všichni jsme z toho pili. Válečné zkušenosti v tom určitě svou roli hrály, ale jenom tím, se to vysvětlit nedá.
    Byly určitě praktické, protože silnostěné a tak se tak snadno nerozbily. V podstatě vlastně jediné sklenice tohodle typu.
    Svou roli určitě hrálo i to, že byly „zadarmo“ a v nedostatkových 50tých letech aspoň něco. A tím, že byly zadarmo, nebyla taková škoda, když se rozbily. Velikost, respektive obsah byl tak akorát na kafe i na pití. A vždycky byly tak nějak „po ruce“.

  8. Hořčičáky jsou neodmyslitelně součástí mého dětství. Parádní broušený servis v parádním pokoji, hořčičáky v kredenci v kuchyni. Ty první maximálně jedno použití v roce, ty druhé na stálé užívání. Navíc, hořčičák byl skutečně víceúčelový. Nejen pití, ale schrana na drobnosti – jehly, patenty, háčky, špendlíky, spínací špendlíky u nás zvané sichrhajsky – ostatně to je další fenomén a námět na bádání – také na ukládání drobností v domácích dílnách a v neposlední, ale významné roli odměrky. Jen si dámy i pánové připomeňte, kolik receptů obsahovalo údaj – „hořčicovou sklenku“ oleje, mléka….. Možná ještě někde hořčicovou sklenku mám, budu se muset podívat…

  9. Dobré ráno,
    tak ty zaoblené si nějak nevybavuju. Jen kónické silnostěnné a později jednoduchý tenkostěnný válec s potiskem. Prodávala se v něm hořčice Bona.

    Larry, mám doma dvoudecové „půllitříky“ s uchem od hořčice, ale z let devadesátých. MYslím, že kdybych prohrábla pořádně kredenc, tak tam nasbírám několik různých typů skleniček od hořčice, ale žádný z nich není ten klasický hořčičák.

    Tp víte, když jsem byla s dětmi doma, každá koruna dobrá 🙂 A navíc ty skleničky od hořčice bývají docela hezký, fakt škoda to vyhazovat.

    V poslední době se k mé lítosti rozmáhá balení se šroubovacím uzávěrem, hodí se sice na všelijaké sypké suroviny a kořen í, ale není to použitelné jako sklenice na pití.

  10. maYdo, mám dojem, že dijonská hořčice se i teď vyskytuje také – mimo jiné – v těch půllitřících, které jsou ne-li stejné, tak alespoň velmi podobné těm původním. Tenkrát to ale pro nás byla naprostá novinka, alespoň co se obalového skla týče. Ostatně nejsem si jist, zda se něco podobného prodávalo by´t v normálním skle – třídecové sklenice s uchem, které se normálně prodávaly byly vlastně zmenšenina standardního půllitru, všechny stejného vzhledu. Zkrátka jeden klasický typ půllitru ve (skoro) všech hospodách i domácnostech, a dtto pro zmenšeninu 0,3.

  11. Dobré ráno vespolek,
    na hořčičáky si taky vzpomínám, ale v kredenci nemám ani jeden, asi je odvál čas… Ale táta byl milovníkem hořčic francouzských, takže nejen navštěvoval onu prodejnu v Praze, ale občas sehnal pár bonů a vydával se na nákup do Tuzexu (i pro kečup Heinz ve velkém balení, v běžných potravinách k nesehnání). No, a sklenice od těch hořčic se nám ještě zachovaly – jednu pětici od cca deci a půl Amora mám v „cinkostnu“, neb zdobené zlatým proužkem a leptaným taky, byly určeny pro děti při slavnostních obědech 🙂 A pak jsme ještě měli sadu tenkostěnných vyšších, na kterých jsou obrázky znázorňující jednotlivé kraje Francie, vždycky znak a kolem pár v národním kroji, případně další typické předměty či produkty (jeden chasník měl snad kolem krku ovečku, na jiné zase koš s vínem apod.). Ty „půllitříky“ jsme měli taky, ovšem opět jsou asi dávno rozbité….
    Ale na hořčičáky nezapomenu, měla jsem dokonce jeden velmi oblíbený, neboť měl lehce azurový nádech a odlišoval se tím od těch ostatních…. z toho jsem pila šťávu (domácí sirup z malin plus voda) nejraději 🙂
    Chuť na horčice fajnovější mi asi po tátovi zůstala taky, raději kupuji v různých skleničkách, které pak recykluji při zavařování domácích marmelád 🙂

  12. ahoj larry, my oba pamatujeme klasický tvar pullitru v hospodě společně s porcelánovými tácky. Už jsem měl něco za sebou, když se objevila novinka našeho znárodněného průmyslu, sklenice – půllitr, která místo svisle protažených žeber měla po celém obvodu vydutá kolečka (nevím, jak to lépe popsat, ale pamětníci mi rozumí).

  13. Martine TT,
    včera si nešlo nevšimnout vaší poznámky o ježdění v zimě – nemáte pár tipů, jak zvládat jízdu po náledí ? Bohužel se moje cesta do práce vine mezi polemi a remízkem, přes menší kopeček s dolíkem, a včera už to klouzalo jak tak sklínka… já se hrabala místy na dvojku (v očích smrt :)), neb ťapnout na brzdu jsem zkusila jen na počátku jízdy na rovince a okamžitě to klouzlo, takže raději jak slimák, ale bez brždění – je tam i několik prudších zatáček, kde i za ideálních podmínek přibržďuji hodně před nimi – a minulou zimu jsem i při vytáčení se na dvacítce skončila v šípkovém keři. V zásadě mi to snad šlo dobře, akorát mi visel na zadku „4×4“ zvící vagónu, a neměla jsem mu kam uhnout, když tak spěchal (pole od cesty odděluje hluboká „škarpa“…), což občas v zájmu svého klidu raději činím.

  14. Dobré ráno!
    Maminka mého zetě měla pečlivě uchovávané horčičáky. Připravovala si v nich kávu tak, že použila ponechaný lógr, ten doplnila malým množstvím mleté kávy standard a přelila vřící vodou. Nápoj nazývala „korabelniková“.
    Vzpomínám si ale také na bakelitové zásuvky a vypínače, ty černé, kreré se zapínaly a vypínaly otočením do prava či do leva. Vyráběly se už za války ve firmě Isolit v Jablonném nad Orlicí. Firma Isolit /Bravo existuje dodnes.

  15. Stran dijonské horčice mám jednu hezkou vzpomínku z první poloviny 70. let. Kdo na sebe dbal, nakupoval onu hořčici v Jindřišské ulici stávaje se tak weltmannem každám coulem. Ovšem můj francouzský známý – jezdící pravidelně do Prahy – se zamiloval do tuzemské hořčice plnotučné a začal si ji vozit domů do Francie. Jednou tak vzbudil interes hraničních biřiců, neb měl krabici plnou balení této hořčice. (Pokud si pamatuji, nevozil ji ve skle, ale v nádobkách z voskovaného papíru.) Krabici mu zabavili a odnesli do prostor celnice. Asi za půl hodiny mu ji bez známky porušení vrátili a popřáli mu šťastnou cestu. Známý pak vyjádřil domněnku, že tu horčici zřejmě rentgenovali. To však nebyl konec hořčičné anabáze. U něj doma ji ochutnal nějaký majitel místní restaurace a požádal ho, aby mu přivezl nějaké větší balení. Jenže větší balení zavdalo podezření na „porušování oběhu zboží s cizinou“ – a opět následovalo zdržení na hranici. Tentokrát to biřicům trvalo velmi dlouho – zřejmě čekali na stanovisko vyšších orgánů. Nicméně se opět česká hořčice dostala do Francie. Počátkem 80. let pak cesty za hořčicí skončily. Důvodem však nebylo omrzení se nad její kvalitou, důvody byly poněkud jiné.

  18. Klasických „zavařovaček“ se skleněným víčkem (také užitečná věc do dílny) jsem ve sklepě našel celá balení, ale hořčičáky žádné. Ty klasické, ovšem. Doma máme dost těch od „Dijonské“, různé firmy, různé tvary.
    Stran hořčice v cizině, emigranti v Německu tvrdili, že jim chybí klasická česká „Kremžská“.

  19. OT – tak teď jsem se na FB docela lekla. Neodstranila jsem rejpala z přátel a tak mi to zahlásilo, že by měl dneska 71 narozeniny. 🙁

  20. snad vloni jsme vytáhli zarostlý půllitr s vytlačovanými koly na konci zahrady v lesíčku
    asi z nějakého dřívějšího večírku (byly těžší než ty před nima)
    a doma mám, co používám
    a místo drahých předmětů má můj muž ve vitrínce sklenici ještě od malvaze 🙂
    http://divana.rajce.idnes.cz/sklo_a_porcelan

  21. Martine, popis samozřejmě dostačující – to byla tedy inovace 🙂 – rekl bych, ze někdy v 70. letech, inu, pokrok a moderna dle tehdejších představ
    Porcelánový tácek mám doma, před časem byly dva v nějakém balení Plzně, a poctivě ho používám.

  22. Matzurko, popravdě řečeno, na náledí – pokud je lesklé jako sklo – se dá jezdit jen na dnes ilegálních pneumatikách s hroty. V mírnějších případech jsou – paradoxně – nejlepší úzké letní pneumatiky zajištující větší kontaktní plochu a specifický tlak. Tolik teorie. Pokud zastavíte v mírném svahu a auto samo začne klouzat je moudrá jediná rada – odstavit vůz a jít na svařák. Na kluzkém povrchu jsou moderní auta s ABS brzdami a kontrolou trakce omezeně ovladatelná i za krizocých situací. Zásadou je brzdit co nejméně a jen v přímém směru. V zátačce často ani ANS nepomohou je§li rychlost přiliš vysoká na součin adhese a odstředivé síly. Když Vám začne auto pod zadkem naznačovat, že se mu chce tančit a je dost prostoru zbývá jediná možnost – vyšlápnout spojku. Pokdu nemáte za sebou dvě Rally Švédská zima, nesnažte se ani kontrovat řízením. Skončíte v příkopu. Pokud nebudete neuváženě reagovat volantem uděláte nejspíše hodiny, ale zůstanete na silnici. Jen nesmí být nic v protisměru nebo rychlý idiot za Vámi.

  24. Upřímně děkuji autorovi – hezké téma, hezký článek; odkaz na něj jsem rozeslal známým, už když se objevil na NP – a mám k němu (i čtenářům) technický dotaz: Skleničky s hořčicí, ovšem ty daleko menší a pozdější (ta od hořčice Bona z Bohušovic odkazuje na PN 1/73, ale asi bude až z 80. let) prosím také počítáte mezi hořčičné sklenky?

    Musím do terénu, jinak bych se tomu jistě rád věnoval podrobněji, avšak alespoň na chvilku se ke sklenkám snad ještě vrátím.

  25. Matzurko, rad by bylo dost, ale takhle na dálku se nedá předat mnoho let ježdění na sněhu a náledí.

    Dopředu musím napsat, že jsem se za mlada taky jednou otočil na střechu. I když jsem se považoval za zkušeného řidiče v takových zimních podmínkách, tak jsem zažil poprvé situaci, kterou jsem podcenil a vyjel. Měl jsem nechat auto stát a jet raději vlakem. Lehký deštíček přešel během hodinky ochlazením v padající snížek. Voda na silnici zmrzla a sníh to zakryl. Jel jsem úplně sám po liduprázdné cestě a najednou se ze zatáčky vynořil Wartburg v půlce vozovky. Musel jsem to strhnout a už jsem to nevyrovnal. Lítal jsem jak Šouke Dijkstra vlevo a vpravo, až jsem bokem odpochodoval na krajnici, kterou lemoval pás betonových tvárnic cesty k bráně kasáren u slavičínské zbrojovky. Bočně jsem narazil na ten lem a převrátil Fiat 600D na střechu. Auto se zastavilo o drátěné pletivo plotu vedle brány a pak se ozvala rána. Když jsme se klouzali, tak jsem řekl ženě, aby se držela. Ona poslechla doslova a držela se i když jsme byli na střeše. Když to skončilo, tak se pustila a spadla od podlahy na strop na hlavu.

    Další vyprávění si nechám na jindy, do Prahy jsme tenkrát nedojeli, protože další kopec už byl úplně nesjízdný, auto začalo couvat neovladatelně dolů jako sáňky a teprve na krajnici se chytlo pravé zadní kolo. Auto se otočilo o 180 stupňů směrem dolů z kopce a to jsem již definitivně pochopil, že mi není přáno ten den z valašských údolí idjte.

    Po dlouhém úvody ty slíbené rady:
    Zapomeň na brzdu.
    Nesmíš cuknout volantem.
    Easy, easy, easy.
    Na blbce za sebou se vykašli.
    Žádná jízda není tak pomalá, abys musela mít pocit, že zdržuješ.
    I jednička je použitelná rychlost.
    Na opravdu kluzké silnici je i prudké sešlápnutí plynu nebezpečné.
    Skládací lopatka v kufru není na škodu.

  26. Poděkování divaně, ač žena, tak se přiznala fotografiemi na rajčeti, že je taky pamětnicí.

  27. Seďa na Vsetíně, dozvídám se podrobnosti o včerejší kalamitě. Popisoval jsem tady náročnou a dlouhou cestu z Otrokovic domů, která mi trvala skoro dvě hodiny. Byl jsem mnohonásobně trumfnut místními borci, kteří se přes městečko Vsetín dostávali autem z jedné strany na druhou hodinu a půl. Pouhé dva kilometry.

    Matzurko, mezitím jsem si přečetl i Dušana, podal to více techničtěji, ale v zásadě se shodujeme. Snad si z toho vybereš a pomůže to.

  28. Ahoj!
    Jeden takový pulitr s důlky tu ještě mám, ale už je to také další inovace toho původního, protože je baňatý a ne rovný.

    Maturko, jásebou, kromě lopatky, ještě vozím 20L zavírací kýbl od barvy skoro plný písku… každou zimu na něj dvakrát, třikrát dojde.

  29. Břeťo, když jsme u toho, co se v autě vozí, tak ten písek jsem Matzurce nevnucoval, protože ženy většinou v autě uklízejí, vysávají a pod. Já ten podsyp vydoloji na místě lopatkou (já tedy lopatou a ne skládací).

    Kdybych byl důsledný, tak bych ještě prozradil, že v době, kdy padá těžký a vlhký sníh nebo jsou silné vichřice, tak vozím i řetězovou pilu. Není to každý rok, ale už jsem ji dvakrát použil, abych se cestou prořezal. To bys koukal, jak ostatní řidiči koukali 🙂

  30. Co je mi platné, že jsem v klidu dojel až do našeho okresního města. Lidé, kteří se na dnešek objednali, mi postupně volají, že nemohou přijet, protože jsou někde v koloně nebo to klouže. Mají to advokáti lehké, jen tak si sedí a nic nemusí dělat. A ještě jim za to někdo platí.

  31. 2 Matzurka – ad předchozí rady – naprostý souhlas s martinem, Dušanem a Šumavákem. No a ještě k tomu dodám, že kromě jimi uvedeného vybavení se hodí ještě pytel s hoblinami – do těžkého sněhu, tam se písek nechytá – a pytel posypové soli – funguje do cca -20. To auto to uveze a člověk nikdy neví… Ta motorová pila potřebuje benzín, tak je dobré mít s sebou trochu do zásoby. Ovšem, zažil jsem situace, kdy nic z výše uvedeného nepomůže – a od toho jsou dnes mobily, že člověk zavolá, že se neurodilo a že tedy dnes na pracoviště nedorazí. Ono se to neposere a nenahraditelnejch lidí jsou plný hřbitovy…

  32. Hmmm… Chytrý rady….
    Taky jsem dal na včerejší tývý, ze nesmím z domu bez řetězů, kyble s pískem a zimních pnojmatik…
    Rano sem si pak v trambaji připadal jako blbec…

  34. Taky doufám, naděje — poslední — atd. Napíšu mu.

  35. Simone, nikdo není napoprvé v tramvají dokonalej, je mi jasný, že každej měl určitě k tomu písku i lopatku

  36. Matzurko – koukám, že pánové už udělili rad přehršel a já, coby každodenně dojíždějící autmo, mohu jen potvrdit hlavní zásady: zapomenout na brzdu, plyn jen lechtat, volantem pohybovat pomalounku a plynule, vykašlat se na hlupáka za tebou – když do tebe narazí, je to jeho problém – spíš si hlídat protisměr a pokud už jde auto do smyku a cítíš, že to na silnici neudržíš, tak si vyhlédnout nejvhodnější místo k opuštění silnice bez následného srázu a stromu, sloupu či bilbórdu a tam to prostě pustit. Já teda raději jezdím ve sněhu. Technika je poněkud odlišná, ale víc mi vyhovuje.
    Přiznávám, že hodiny jsem na ledě už také dělala, je to už více než 30 let – to se dvouletý syn sousedky chtěl podívat, co maminka vaří k obědu a ona zrovna opékala klobásy k čočce. Kluk na sebe převrátil celý obsah pánve, takže s ním sousedka přiletěla, ať ji odvezu do nejbližší nemocnice. Bylo kluzko, snížek poletoval a já vyjela – sice jsem věděla, po čem jedu, ale ten kluk tak strašně řval, spíš vyl, že jsem měla jedinou myšlenku – být co nejdřív v té nemocnici. No a v takové zatáčce, kterou zcela jistě zná Loki, se auto prostě rozhodlo zatančit. Ustáli jsme to, akorát jsme skončili sice na silnici, ale v opačném směru. Tak jsme se vrátili kousek do vesnice, otočili to a pokračovali dál. Kluk aj brečet na chvíli přestal.

  37. „I jednička je použitelná rychlost.“
    Je, ale …. je hodně „tvrdá“, tj. prudší přidání i ubrání je hodně intenzivní a může „utrhnout“ kola. IMHO je lepší trápit dvojku „pod otáčkami“, záběr i ubrání je „měkčí“.

  38. To je fakt, Karle, navíc u některým nových aut se jednička za jízdy nedá zařadit. Lepší je dvojka.:-))

  39. Díky moc všem,
    a spokojeně kvituji, že na něco jsem přišla sama intuicí – viz brzdy na nic, dvojka a sunu se spíš samospádem při opatrném přiživováním plynem. Písek i piliny klidně do kufru přihodím (už tam mám lopatku i menší sněhové hrablo – vysavání je fakt to poslední, co mne trápí :), rozmražovač ve spreji, startovací kablíky apod.),asi bude stačit méně, neb ten úsek je jen pět kiláků a bylo-li by nejhůř, tak vystoupím a k civilizaci v pohodě dojdu. Motorovku tím pádem netřeba (stejně by mi ji manžel „nepučil“ s poznámkou o uříznuté noze :)).
    Jinak moje autínko je Felda z konce tisíciletí, takže dvojku i jednička zařazuji bez problémů, a zvyklá z předchozího autínka téhož typu při dvojce a minimální rychlosti stát na spojce, neb to jinak chcípalo. Teď mám auto trochu lepší, takže i ABS a posilovač volantu, a je v zatáčkách mnohem citlivější – ten šípkový keř se konal ještě s tím starším autem (blbě se odhadovalo, jak moc už mám pneumatiky odkloněné).
    Prosím, co to je „vyšlápnout“ spojku, to na ni stojím nebo naopak ?
    Jo, telefonát do práce už se taky konal, neb hned z domu máme příjezdovku na šikmé ploše, a když holt člověkovi ujedou nožky hned u baráku a veze se po zadku až k brance, tak je jasné, že je lepší se čtvermo vyhrabat zpátky domů, zatopit v krbu, postavit na čaj s citrónem a všechno vyřizovat přes PC a mobil.
    No, dneska ráno jsem šrábala led z oken i vevnitř, to jsem koukala jak puk, stalo se mi to poprvé. Bohužel, garáž máme na jedno auto, takže se takovým „radostem“ občas nevyhnu.

  40. Ještě jedna praktická, Matzurko:
    Pokud je počasí na náledí, doporučuji koukat, jak vypadá silnice ve světlech proti jedoucích aut, i ve dne, samozřejmě. Jak se začně v těch tlumených světlech lesknout tak, že ten odlesk světel vidíš, jde do tuhého. I když třeba ještě v klidu rovně jedeš.

    Ale všechno je to o praxi a i velmi vyježděný praktik to dokáže dostat na střechu.

  41. vyšlápnout je vyšlápnout, znamená to, že stlačíš pedál spojky, aby se odpojila kola od motoru. Tím se totiž od kol odpojí i jezdec a nemůže nic pokazit. Většinou se kola sama chytnou, začnu se odvalovat a tudíž i vedou auto.

  42. Vyšlápnout spojku opravdu znamená stát ní – má to i tu intuitivní výhodu, že člověk podvědomě nešlápne na brzdu…… sFeldou se dá jemné rozjet i na dvojku a na kluzkém je to lepěí než natvrdo jednička….na sněhu jsem toho najezdi hodně – i na motorce. ale nic nepřekoná jízdu Š 120 z Prahy do Moskvy a zpět…Sníh začal u Náchoda a přežil jsem to všechno, i zpáteční nonstop Minsk-Praha, abych ve Vysočanech v noci skončil v neosvětleném výkopu metra. Škodovku ten skok do hloubky zkrátil do velikosti Trabanta, ale nám se naštěstí kromě pár boulí nic nestalo.

  43. 26 martine, mi to nevadí 🙂
    a používám i některé věci po pratetě, třeba zrovna tu větší sklenici od hořčice,
    taky mám po ní sklenice se skleněným víkem, co je zabroušené a okraj sklenice taky
    takže když do nich cokoliv dám, nedostane se dovnitř žádná havěť a navíc, mám sklo ráda
    takže ho upřednostňuji..ty pivní půllitry se měnily někdy po roce sedmdesát, to jsme začínali a tím si i pamatuji, jak výčepní nadávali
    a na pudinky a nálevy na okurkový sálát například, neumím nic jiného než půllitr použít 🙂

  45. hmm, nemohu přidat zkušenost jak jezdit na zledovatělé vozovce, ale mohu přidat zkušenost, jaké to je, když auto dostane několik smyků na zledovatělém povrchu a končí na poli na střeše 🙁 Nestalo se nám celkem nic (byli jsme připoutáni a viseli jako netopýři) ,ale auto na odpis :- ( Dodnes nevím, jak jsem se vyhrabala ven předním okénkem 😕 Stalo se nám to za Perucí (viz Oldřich a Božena)-první smyk začal u tabule označující okres Louny,konečný výsledek 1 m za tabulí označující okres Kladno .První policejní úd přijel z Loun, pohlédl na tabule, doporučil zavolat policii z Kladna a odjel; Kladno přijelo za další 2 hodiny (a venku -13 %C). Moc jsme se zasmáli 🙁

  46. Zamrzlé okno zevnitř znamená, že v autě je vlhost. Nanošený sníh, nebo stačí i vlést do auta v mokrém kabátě. Na pěti kilometrech se jí těžko zbavíte. Chce to i v zimě při puštěném topení větrat. Často stačí pootevřít po dobu jízdy pravé přední a levé zadní okno.

  48. „Oteplovací“ konference dnes skončila a zřejmě úspěšně. Jsou dvě hodiny, od rána svítí slunce a už se oteplilo na celých -5 stupňů celaskonových.

    Myslím, že je třeba zahájit masivní kampaň, že příští oteplovací konference touto dobou se musí konat v Anchorange nebo v Omsku!!!

  50. Dobré odpoledne,

    hlásím na plzeňsku žádnej led, silnice dobrý, ale sněhová pokrývka, hustá mlha a do toho slunce proti má taky svoje půvaby. 🙂
    Naštěstí to bylo jen chvilku a nedošla jsem žádné úhony kromě rozmazaného make-upu ze slzících očí.

    Šumaváku, Anchorage budeš mít přes víkend i tady, má být až -15.

Komentáře nejsou povoleny.