aneb: Hledejte rozdíly!
Greta to v OSN rozjela tak, že mi připoměla jeden starý textík z dob bojů Akčních výborů proti Temelínu. Jedna generace odrostla a nová nezná… (tedy – nová generace zelených aktivistů zřejmě ano!) Čtěte si a hledejte podobnost čistě záměrnou.
Chceme vám ukázat jak pomocí vyvolání strachu můžete udělat kariéru. Použijte následující techniku a naleznete se na cestě k bohatství a slávě!
1.- Vyvolejte paniku.
Nemáme čas čekat na vědu! Musíme jednat okamžitě. Zdiskreditujte skeptiky! Postavte je jako nečestné, nekompetentní, předpojaté, rasistické, sexistické, koupené průmyslem. Odhalte svoje protivníky jako agenty po profitu toužících kapitalistů. “Je známé, že jste udělal vědeckou studii na zakázku společnosti XY. AG“! Když se vás protistrana zeptá, jaký přínos budou mít od vás požadované statni výdaje, odpovídejte „co je pro Vás důležitější: člověk nebo peníze?“
2.- Stavte se do role oběti!
Prezentujte sám sebe jako nezištně jednajícího zástupce bezmocné většiny obyvatelstva, která je ovládána, zneužívána, desinformována, početně sice menší, ale mocnější skupinou protivníků (kapitálem, exaktními vědami, ČEZem, „uhelnou lobby“) a rychle získáte jako ”opoziční myslitel” přízeň médií!
3.- Nátlak většiny
Tvrďte, že představujete mínění většiny, byť jste v tomto okamžiku jedinými bytostmi ve vesmíru, které tento nesmysl reprezentují. Většina lidí totiž inklinuje věřit tomu, o čem si myslí, že věří většina.
S otázkou „o čem většina?“ můžete úspěšně prorazit, pokud budete tvrdit, že „většina vedoucích, uznávaných zodpovědných, svědomí dbajících vědců sdílí můj názor“ se dá vyložit, že také patříte k té správné skupině
4.- Vytvořte síť
Vytvoř se soudruhy z jiných bitevních polí kartel vzájemného utvrzování a obdivu podle receptu „já poplácám Tebe po zádech, ty poplácáš mě“. Neboť již máte aureolu „kritické“ otevřenosti, kterou jste si vytvořili. Opakujte prohlášení. Dodávejte odvahy každému z vaší, jakkoliv malé, aktivní buňky, aby vystoupil veřejně s příklady osobní křivdy vyvolané vaší aktivitou. To vytvoří dojem, že mnoho lidí utrpělo podobné negativní zkušenosti. A jejich i Vaše tvrzení tak dostanou punc pravdivosti.
5.- Získat autority
Nehraje žádnou roli, že vaše tvrzení pokládá odborný svět za neprokázaná, pokud se vám podaří získat na svou stranu „nosiče sympatii“. Vystupujte se známým hercem, sportovcem, lokální známou osobností a vaše žádosti získají na věrohodnosti.
6.- Uvádějte šokující příklady
Jako zvlášť účinné se ukazuji dramatické sociální případy. Vezměte na příští tiskovou konferenci dítě se zvlášť výrazným postižením! Tím smetete obzvlášť nudné statistiky vašich protivníků ze stolu.
7.- Zasévejte zmatek
Na začátek vaší řeči
položte alarmující otázku:
„Jsou vaše děti v nebezpečí“?
Hovořte o škodlivých látkách a
rakovinotvorných substancích ve vašem okolí bez konkrétních údajů o druhu,
místě, a množství. Pokud se vás někdo zeptá jestli jsou tyto látky člověku
skutečně nebezpečné, odpovězte, že svéprávní lide mají právo ptat se a dělat si
starosti. Ptající se potom jeví jako temná a nevyrovnaná osobnost, která vám
chce toto právo sebrat. Vytvářejte souvislosti i tam kde nejsou:
„Jedno nemocné dítě je již o jedno navíc!“
„Já odsuzuji vaše tvrzení, že je normální trávit děti“!
Účinné je také tvrzení:
„kolik smrtelných případů se ještě musí stát, abyste změnil Vaše mínění!?
Postavte absolutní
měřítka, která váš protivník nemůže nikdy dodržet:
“ Můžete mi zaručit, že moje děti nedostanou za dvacet let rakovinu“?
8.- Ovládat výběr významu
Vymyslete si senzací vonící názvy pro vznikající problémy:
„Multiplentní citlivost na
chemikálie“
„Syndrom válečné operace v Golfu“
„Vyšší přírůstek rakovinných
onemocnění (leukemie), zejména u JE“(Atom. Elektráren ) … jsou dobré
příklady. Používejte emocionální výrazy místo kvalifikovaných.
Špatně: „Žalující má o 0,001% vyšší riziko onemocnět na rakovinu, než ostatní obyvatelstvo.
Dobře: „Žalující má vyšší riziko onemocnět na rakovinu“!
Vaše výpověď není v principu špatná a přinese vám větší pozornost médií, než kvalifikovaná.
9.- Odměňovat podrobení
Zkušenost ukazuje, že obyvatelstvo má sklon se chovat, k totalitním osobnostem jako jste vy, spíše podlézavě. Toto se ukazuje například u podnikatelů tím, že sponzoruji vaše akce. Používání vašeho know-hows k vývoji ekologických bilancí a provádění eko-auditů za honorář.
10.- Poradenství za honorář.
Probouzeni pocitu zodpovědnosti za životni prostředí u spolupracovníků za honorář.
Když podnikatel ukazuje,
že je připraven bez podmínek se podřídit vašemu vedení, měli byste být
velkorysí a jeho podřízenost vám, odměnit Ekologickou cenou (vnitřně nazývanou
„zelený kruh do nosu“).
Každému podnikateli, který se i nadále opováží vám veřejně oponovat, byste
měli, společně s vašimi „soudruhy v byrokracii a mediích“, demonstrovat,
co znamená vůdcovské mínění.
Zdá se mi, že předbíháte. Taky plánuji dopředu, můj program je už dávno jasný, ale přece jenom je teprve 7.10.
U nás na Valašsku jsou Dušičky celotýdenní záležitostí – od víkendu k víkendu. Největší šrumec bývá kolem celoročně zanedbaných hrobů. Vyhazují se kytky, rok staré a umývají se náhrobní kameny.
Naše rodina toho má také více po celé republice, ale ten první víkend jezdím pravidelně do Prahy na hrob mých rodičů a druhý víkend jsme doma v Kloboukách.
V Praze a okolí je soustředěna skoro celá blízká rodina, ale do Motola, do urnového háje to mají moc daleko. Tak tím uklízečem, umývačem, obnovovatelem písma a zapalovačem svíček jsem já.
Ke vzpomínce na rodiče nepotřebuji žádný státem uznávaný a davem propagovaný svátek. Ani ten kámen, zapuštěný do hlíny. Ale opatruji ho jako symbol.
Mám chalupu ve vesničce cca 3km od té strediskove. Na mistnim hřbitově jsem za tech tricet let byl snad dvakrát – taky proč, zejo.
Asi se tam letos vypravím. Pamatuji si, že takhle stranou byl hrob nejakeho ruskeho vojáka, který tam v 45 umřel – nevim: v boji, prezral se, vypil denaturak, potrestany ? – fakt nevim; asi to ani dnes nevi nikdo z mistnich, mozna by se dalo neco najit v kronice obce, ale nebudu to hledat.
Ale asi mu tam , klukovi pravoslavnymu, dám svicku. Jen tak, ze solidarity ( divné slovo, ale nebudu hledat nějaké méně proflaknute).
Čím dál tím víc si začínám těhle neznamych tichych povazovat.
Matzurko, já vyrostla na vsi a to docházení na hřbitov nějak bylo součástí života. Chodila jsem s babičkou uklízet na hrob a k mým povinostem patřilo později chodit pravidelně zalévat kytky na hrobě.
I to, že je občas jednomu smutno, je součást života. Člověk se tomu nevyhne.
Ostatně já chodila i s kočárkem na procházku na hřbitov na Malvazinkách, když už mně nebavilo projíždět pořád ty samý cestičky v parku. Byl tam nádhernej klid a čistej vzduch ( na pražský poměry 😉 ) a bylo leckdy docela zajímavý číst nápisy na pomnících.
Jo Dušičky.
Jako dítě jsem je měla ráda. U nás začínaly už v půli října – babička vyráběla věnce, koše a kytice na hrob – ten náš byl vždycky plný, že nebylo málem kam položit zapálenou svíčku – babička tam měla svého syna (+21) a manžela (+61. Prvním počinem bylo dojet do lesa, nařezat dostatek četiny (větví smrků a jedlí) a nakopat koláče mechu. Pak také nastříhat větve mahonie, Babička si zatím chystala voskované květy – připevňovala k jednotlivým květům drátek a ten namotávala na tenké dřívko, které pak zapichovala do těla kytice či věnce.
To vše si babička uložila do své velké kuchyně a začala tvořit. Pro nás to byla neopakovatelná vůně jehličnatých větví, které připomínaly, že zanedlouho budou Vánoce.
Ale před výzdobou hrobu se musel umýt – vydrhnout kartáčem celý hrob. To zprvu dělala babička a když jsem povyrostla, byla to moje povinnost. Okořeněna přitomností babičky, která mě hlasitě a za pomocí hole, o kterou se opírala, navigovala a upozorňovala, co jsem vydrhla nedbale či vůbec. To bylo na hřbitově veselo. Všem kolem kromě mě.
A pak už byly Dušičky a my chodili jak na hrob u nás, tak jsme objížděli i hroby příbuzných u Ostravy a na Valachách. Mi se fakt líbila ta ponurá atmosféra, mlha, praskající svíčky, barevné ligotání… Já si to užívala.
No a pak nastaly všední dny, kdy naplno propuklo předvánoční uklízecí šílenství, spolu se sháněním dárků a pečením cukroví.
Prostě Dušičky byl start nejintenzivnější doby roku. 🙂
Dano, vydrhnout kartáčem celý hrob. Dál rozvíjet netřeba, oba víme, co to obnáší (i stou babičkou v pozadí).
Na hřbitovy chodím rád.
Nejraději na ten v Sudetech kde nemám žádného příbuzného, ale spoustu známých – Čechů, Němců, Slováků, Řeků. Projdu ho, podívám se na jména a vzpomenu, co jsme spolu prožili, když tu ještě byli.
Není to smutné, je to jako si číst knížku. Pak si k některému z nich sednu na náhrobek a „porozprávím“ s ním o životě. Krásně mi to vyčistí hlavu,.
No a potom už je čas jít do chalupy a uvařit si večeři.
Já mám podobnou úchylku jako StK. Ráda chodím na hřbitovy, ale v úplně cizích místech, kde není žádný můj známý či příbuzný. Moc se mi líbí hřbitovy – náhrobky v tzv. starousedlické části republiky, kde si lze na náhrobku přečíst – zde odpočívá XY, mistr tesařský…zde leží M.N., notář….zde odpočívá paní A.A., manželka mistra řeznického…zde leží paní B.C., majitelka domu a domácí….vlastně je na těch náhrobcích vedena občanská historie onoho místa. Škoda, že už se podobné údaje o zemřelých, neuvádějí.
Já vím, co komu teď běží myslí, třeba nápis na hrobě Mrázkově a pod…..
Ale jo,
já na ty staré hřbitovy taky nakouknu – tomu u Mukařova v okr. Praha-Východ, kde mám část rodiny, se dokonce u nás doma říká „hřbitůvek“. A ono to tak je – obehnaný kamennou zídkou polezlou mechem a břečťanem, uprostřed několik mohutných lip. Na začátku léta, kdy jsou v květu, je to tam nádhera – skvostný stín, bzučení včel a medový vzduch, naproti vesnický kostelík (nový, ale kamenný, takže neruší).
O všechna naše hroby pečují vždy příbuzní, kteří bydlí nejblíž – nepsaná tradice, tichá úmluva… takhle to prostě máme. A pokud já přespolák jedu kolem, vždycky zapálíme svíčičku a dáme květiny, poupravíme, co nutno.
Dano, tak s tou ponurou atmosférou to mám přesně naopak, vylítla bych z kůže. Snad v tom cítím tu faleš, která mnohé provází – no tak zajedeme na ten hrob, když už jsou ty Dušičky… neeee, o to se má pečovat průběžně. Takže dle aktuálních diagnostiků v médiích v době Dušiček trpím asi selektivní sepulchrofobií…
A staré židovské hřbitovy, to je kouzlo 🙂
TAk na tej vesnici, Matzurko, je to tak, že to období býval čas, kdy bylo možno se zastravit, vydechnlout a vzpomenout na nebožtíky. Lidi se od jara nezastavili – oralo se, selo, sekala se tráva, sušilo seno, žně, sklizeň brambor, řepy, udělat zásoby dřeva na zimu, naložit zelí, nasušit houby…..
A když bylo hotovo, tak si mohl jeden udělat čas a vzpomenout na nebožtíky. Konec konců, stejně se před zimou musel hřbitov uklidit.
Probůh, co to je „sepulchrofobie“?
strach z hrobů
Jo 🙂
To jsem vymyslela vlastní hlavou, bohužel by to asi mělo mít tu první část v řečtině, ale ta se na Netu hůř hledá…
Židovské hřbitovy vyhledává potomkyně, částečně jistě v rámci studia, částečně ze zájmu. A já jsem doprava.
Matzurko, možná ti v tom vnímání ponurého, mlhavého, depresivního času o Dušičkách schází právě ten příslib nedaleké budoucnosti – Vánoc. Ale možná v mém vnímání smutného času Dušiček je ta doba, věk, kdy mládí je náchylné ponurým, depresivním náladám – a to mi asi zůstalo do pozdnějšího věku. Možná i tím, jaké básníky mám v oblibě už od dob teeneygerství (za všechny – Jiří Orten). Tím je asi řečeno vše. :-).
Ale , probůh, neber to tak, že se tě snažím přesvědčit, že Dušičky jsou fajn, nikoli. Každý máme právo vnímat podle sebe.
BTW: v souvislosti s Dušičkami se mi v posledních pár letech vybavuje i film COCO. Kdo viděl, asi porozumí. 🙂
Možná tafofobie – hle asi to tak bude.
Matzurka (9.10.2019 | 12.33) napsal:
mňo, řecky jen lámu.
Hrobka, řecky „tafe“ nebudu hledat jejich bukvy. Tafefobia je ale v zásadě med. termín pro „strach z pohřbení zaživa“, tak možná, že je lepší Váš novotvar, co nic neznamená.
Možná ale jak to pročítám, se leští a drhnou jen náhrobky. Ten dekl. Dekl je řecky „plaka“. Nekl na hrobě (gravestone) analogicky „tafoplaka“.
Tafoplakofobii bych pak přeložil volněji jako „strach z blížícího se termínu nutnosti drhnout náhrobky“.
Jak to asi na dušičky dělají pozůstalí po rozprášeném nebožtíkovi? Místo drhnutí se prostě proběhnou po louce?
V každém případě, čas haloweenů a vyřezávaných svítících tykví s vůní svařáku mám moc rád 🙂
Pozůstalí po rozprášeném nebožtíkovi se buď proběhnou po veřejně přístupné louce, nebo, je-li nebožtík rozprášen na hřbitovní louce, kam se nesmí, položí svíčku na k tomu určené místo.
Na Dušičky tak raději nečiní, neb svíček je víc než místa. Tak raději volí jiné datum.
Probatum est.
Když jsme byla dítě, tak jsme o žádném Haloweenu neměli potuchy, ale když se nám dostala náhodou do tlapek řepa, obvykle když spadla nějaká bulva z vlečňáku traktoru, taky jsme ji vyřezali a dali do ní svíčku. S tímto artefaktem pak bylo možno tropit všelijaké neplechy, například někomu zaklepat na okno a když se šel podívat, kdo to klepe, ukázat mu vyřezanou řepu. Pak samozřejmě rychle zdrhnout, než se dotyčný rozkouká natolik, aby poznal pachatele.
Ale koledu jsme za to na rozdíl od amerických dětí nedostávali. Leda na zadek, pokud byl někdo z výtržníků poznán a naprášen rodičům.
skimici,
se sekačkou Mountfield na louce prostě vzdáš čest svým rozptýleným předkům. Normálním s benzínovou, ekobiopředkům s akumulátorovou
Mimo dušičková témata:
EET systém prolomen! Ne nějakým hopspodským, kterému by to možná umožnilo další existenci a velkým nadnárodním řetězcem. Ty mají dost peněz na to, aby si zaplatily hackera. Takže zaase platí, že opravdu malé ryby proplouvají oky sítě a ty velké tu síť jednoduč´še protrhnou. Toto je první případ, ale určitě ne poslední.
Jj, byla otazka casu, kdy se jeden z mnoha takovych zasahu provali (FU ma nastroje… Cha, cha… Udani, smaozrejme).
Jistě. Udavač, který nedostal za mlčení dost zaplaceno.
Jak je to krásně … …ani ne tak české, jako lidské. [;>/
https://neviditelnypes.lidovky.cz/zahranici/svet-hrdina-se-zacpou.A191007_230317_p_zahranici_wag
Ano, z toho by mohla být nová definice střední třídy:
Ryby, co v tý uváznou v síti, protože jsou příliš velký na to, aby propluly okama a príliš malý na to, aby síť protrhly.
Myslím, že to byla otázka času, kdy českej koumes něco vymyslí…..
Ach jo….
Na doktora Matýse přišla stížnost ne proto, co řekl o Grétě, ale proto, že řekl, že autismus je cesta k výhodám a sociálním dávkám.
Což je docela hnusný a u odborníka na dětskou psychiatrii těžko omluvitelný. Ostatně mám za to, že odborník, který se autismem opravdu do hloubky zabývá a měl by tedy znát i problémy rodičů ( autismus není zlomená noha, tam se musí opravdu pracovat s celou rodinou) by si asi něco takovýho vypustit z huby rozmyslel.
Fakt je, že kdyby do toho nenamotal tu Grétu, tak by mu to asi prošlo. Ale to z něj nedělá žádnýho mučedníka, kterej „trpí za to, že řekl pravdu o Grétě.“.
maYdo,
a opravdu to generalizoval na VŠECHNY autisty ? V detailu se může skrývat ďábel, a jak jsem tak koukala na spoty ohledně inkluze, tak spousta psychologů už má plné kecky rodičů, požadujících „diagnózu“, aby se dítko mohlo flínkat.
Ano. Někteří se s handicapem perou poctivě a jiní ho předstírají., Myslím že tro platí i pro NĚKTERÉO
…rodiče autistů. Sáhl jsem vedle a odeslal to nedopsané.
Matzurko jo, řekl to všeobecně. Mně to připadalo, že má na autisty pifku.
Rodiče, požadující „diagnózu“ byli jsou a budou, ať už se to týká jakýchkoliv postižení. Ale odborník je od toho, aby tohle poznal a rozhodně by to neměl řešit tím, že se bude vozit zrovna po těch, kdo tu diagnozu opravdu mají.
Když synek končil ve školce, tak se zas rodiče mohli zjančit, jak usilovali o odklad.
Pamatuju maminu, která říkala, že požádá o odklad, protože holčičce ještě nejsou všechna písmenka, tak aby byla na první třídu připravená.
My jsme také o odklad žádali, protože nám to doporučila školka i lékařka a synek halt s ohledem na tu diagnozu evidentně zralej nebyl a taky jsem si vyslechla svoje…
Zrovna tak s dyskalkulií, kdy mně psycholožka rovnou obvinila, že jsem ambiciozní matka a že chci synkovu vydupat neoprávněné výhody a mírnější klasifikaci.
Potíž byla v to, že já a jeho učitelka jsme se s ním mořily doma nad úkolama a ve škole a viděly jsme, že to prostě nejde, ta psycholožka ne.
Naučilo mně to, že sebevětší odborník nepozná dítě v běžném každodenním provozu, tak, jak ho znají ti, s kterými vyrůstá a kteří ho vychovávají a že v ordinaci se ledacos může jevit jinak.
To, jak autisty charakterizoval, je velmi povrchní a schematický pohled a syńek a když se občas sejdu na nějaké akci s jeho známými, tak ani oni tomu jednoduchému vzorci zdaleka neodpovídají.
Jinak synek situaci kolem Grety vnímá a nelíbí se mu ten povyk kolem jejího autismu a to, že jsou teď házeni s tou holkou do jednoho pytle, že jsou posuzováni podle ní a teď ještě nějaký odborník vyleze a řekne, že nerozeznají dobro a zlo a jsou citově ploší a jde jim o výhody a dávky.
Autisti a vlastně vůbec jakýkoli lidé s psychickým postižením to nemají lehké. Obtížně navazují vztahy ( pokud toho jsou vůbec schopni), obtížně hledají práci a uplatnění, potýkají se s řadou předsudků. Přesto se řada z nich snaží vést v mezích možností normální život a nějak fungovat, mohou mít hezký vztah k rodině a vycházet dobře s lidmi kolem sebe.
Poslední, co jim chybí, je povyk kolem nedozrálého fracka, prezentovaného jako typický případ autisty. Bohužel pokud panu doktorovi nedocvaklo, že to hlavně posílí předsudky proti těm, kdo skutečně problém mají, tak si nejsem jistá, jetsli je to člověk na svém místě.
Na rozdíl od těch, kdo by si nějakou tu diagnozu rádi opatřili kvůli nějakým výhodám, ti, kdo postižení skutečně jsou, se nemohou svého postižení zříct, když to ty očekávané výhody nepřináší.
2 maYda:
Možná pan doktor zevšeobecňoval a měl (mohl) být okřiknut. Ale ten zásah se mi zdá značně neadekvátní. To je myslím „jádro pudla“. On prostě něco nedomyšleného veřejně vyhlásil. Kdyby se za to mělo vyhazovat, – jejda to by bylo vyhozených.
Má to ještě druhou stranu – potenciální vznik „velkého ticha“. A to myslím nechce nikdo, kdo má rád svobodu projevu a hlavně „svobodu po projevu“. Souhlasy papalášů s momentálními revoltami mladých jsou právě způsobeny jejich strachem ze ztráty kytičky — nebo spíš židličky.
A předsudky budou i bez prohlášení. Jen jedno slovo – psoriáza.
Já to jen doplním, momentálně je nějaká tahanice kolem péče o autisty a jejich léčení, hlavně pak placení toho léčení pojišťovnou. Pan doktor se angažuje na jedné straně sporu, kterému já příliš nerozumím a ani se o to porozumění nesnažím, jsa autistou specializovaným na auta Aero. https://tinyurl.com/y6sup85v
Takže toho může být víc, než je ta záležitost s Gretou.
Risperdal – lék indikovaný i na bipolární poruchu – jakýsi autista zrovna vysoudil od Johnson and Johnson nějaký neskutečný miliardy za to, že mu narostly prsa….
No nevím… v každém případě je to zjevně dobrá zpráva pro ploché autistky.
Kocoure, ona jsou media plná toho, že pan doktor se otřelo Grétu. Ale tomu předcházely spory mezi psychlogy a psychiatry o jakousi léčebnou metodu, kterou má nově hradit pojišťovna. Doktor Matýs byl proti, v souvislosti s tím taky padly ty komentáře o cestě k dávkám a velmi zjednodušující a paušalizující výroky o autistech, které byly podnětem ke stížnosti. Media o tom moc neinformovala, proč taky, koho zajímá, že se nějaká komise zabývá nějakou léčebnou metodou. Že taková kómis je a nějaká společnost dětských psychiatrů a že si její předseda bere do huby určitou skupinu pacientů a jejich rodiče to naštvalo, toho by si nikdo nevšiml, kdyby si do tej huby nevzal taky Grétu.
Pokud jde o to, jak rychle se to vyřídilo, ona ta causa taky už mohla být v běhu, když přišla na Grétu řeč.
Pan doktor nbyl vyhozen, odstoupil sám, a je otázka, jestli důvodem byla Gréta, mohlo to být taky proto, že neuspěl se snahou nepovolit léčebnou metodu, čili že byl se svým odborným názorem v menšině.
Pokud jde o tu mětodu, nejsme odborník, on tvrdí, že je nanic, jiní trvdí, že efekt má na obou stranách asi půjde hlavně o strach z nerovnováhy poěru slimáků a kapusty na záhoně.
Tohle jsou smaozřejmě spekulace, ale to, že se vyjádřil způsobem jakým by se lékař vyjadřovat neměl, je fakt, který se okecat nedá.
On sna dbyl vyzván,aby svoje výroky – o autistech, nikoliv o Grétě – vžila on se vyjádřil že na tom trvá.
Výrokem o Grétě se mu ovšem povedlo, ať už chtěl nebo nechtěl, z profesně etického konfliktu celou věc zpolitizovat a přehrát na „boj za svobodu slova“.
Takže kvůli tomu, že pan doktor blbě kecal a odstoupil ze dvou funkcí se volá o boji za svobodu slova, vyhazovu, zničené existenci a demonstracích ne jeho podporu a někteří z něj dělají málem novodobýho Husa. ještě by ho někdo mohl navrhnout na Hrad, aby to bylo dokonalý.
…svoje výroky – o autistech, nikoliv o Grétě – zvážil…
Karle dík, dobrý odkaz, našla jsem tam ledacos zajímavého.
U tooho Matýse asi fakt jde o nějaké ty odborné tahanice a ne o grítu a politiku.
Ale beru pozitivně, že půl dne jsme tu vydrželi klábosit o Dušičkách a zcela se vyhnout politice 🙂
Dušičky slavili už staří Keltové nebo kdo tu nechal jako první nejvýraznější kulturní stopu :), zatímco politici jsou čím dál tím horší…
O politice by se jeden rád bavil, kdyby ji u nás aspoň někdo provozoval – v poslední době je to spíš jen pokřikování a dupání nožičkama.
S politkou je potíž, že je v ní víc emocí, než je zdrávo a vposlední době to už často nejsou emoce, ale spíš hysterie. a k tomu to, že se tah všude, kam by se tahat neměla. Viz blbnutí kolem dvou aktuálních nebožtíků.
„Zvyky spojené se Samhainem[editovat | editovat zdroj]
Bylo zvykem například prostírat u večeře i pro zesnulé příbuzné, u kterých se čekalo, že přijdou rodinu navštívit, nebo vystavovat za oknem zapálenou svíčku, často ve vyřezané řepě, která měla bloudícím duším mrtvých posvítit na jejich cestu. Lidé se také převlékali do starých cárů a malovali si obličeje, aby se uchránili před zlými duchy.“
No vida, a to jsem teda netušila, když jsme tou vyřezanou řepou strašili kolemjdoucí, že vlastně oživujeme keltský tradice….
maYda
… pro zesnulé příbuzné, u kterých se čekalo, že přijdou rodinu navštívit, …
Na jednu zesnulou příbuznou občas vzpomínám. Chápu, že se předkové některým návštěvám naopak bránili tak, že do oken dávali strašidelné svítící vyřezávané škleby ….
Mírové jaro
Řekl někdo Erdoganovi že je teprve podzim?
Bohužel nemám dosud čas dočítat, proto jen jedno OT: Před každým podpisem čehokoliv se pořádně rozmyslet…
Pěkný blog někdejšího přispěvatele Šumaváka: https://echo24.cz/a/ShMad/eu-vcele-boje-proti-zmene-klimatu-proc-a-zac
Zajímavý je, že v německých a francouzských novinách to nazývají zřídlo, zdtoj míru (Quelle, une source) nikoliv Peace Spring jako anglické
A pak se v tom vyznej
2 skimic
Nějak mi utkvěla na mysli historka z dob dávno minulých: Paříž, březen. Americký režisér (?) vychází z hotelu, portýr ho zdraví, mávne ze široka rukou a praví: „Spring in the air.“ Načež onen režisér – vyskočí.
Bližší údaje si nepamatuji a pochybuji, že bych ten Readers Digest z dob vzdálených více než půl století někde v domácím archlívu našel.
(To může být ilustrace toho, kolik má „spring“ významů.)
Dvd
Spring in the air 🙂
Mezitím jsem mrkl na rusáky – istóčnik
To myslíte tenhle, Matzurko? https://mapy.cz/zakladni?x=14.7408065&y=49.9947101&z=20&base=ophoto&source=base&id=2088994
Když vidím ty krycí desky z umělého kamene(?), poezie venkova se mi z toho už trochu vytrácí; třeba tam však zůstaly pěkné staré pomníčky. Tedy, na dnešních hřbitovech už jich stejně bývají nanejvýš jednotky procent; toť pro fotografování notný problém.
Židovské hřbitovy bohužel ztrácejí svou nenapodobitelnou patinu ještě mnohem rychleji; nedovedu pochopit, nač je FŽO potřebuje mít takhle vycíděné… Jestli, AeroKarle, Tvoje dcera ví o nějakých, které dosud vypadají podobně jako radlický (na Brabenčáku) před cca 10 lety, to by mě opravdu zajímalo. Na fotkách takové vídám už málokdy, anebo jsou na mě příliš daleko (Vysočina apod…).
Mimochodem, hostouňský (oba hostouňské) vypadal(y) pěkně ještě před jednotkami roků. Nevím, jak dnes.
Pěkný lesní hřbitov kdysi (a není to zas tak hrozně dlouho) býval např. ve Dvoře Králové… Určitým směrem mizely náhrobky z 19. století v (modřínovém?) lese, klasický (venkovský) plaňkový plot, který od něj hřbitov odděloval, dožíval a splýval s terénem, ostatně plotu tímhle směrem vcelku netřeba, a krom toho plot neplot se nějaké stromy vysemenily i mezi poměrně řídkými starými náhrobky a stačily pěkně vyrůst. Jiný dojem než opuštěné německé hřbitovy v pohraničí, a snad o kus hezčí. (DKnL bylo vždy české město, avšak hned na jeho okraji už začínaly Sudety…)
Hm, nojo, MUDr. Matýs… Zcela základní věcí myslím je, že kdyby se nebyl otřel o světici pokrokového náboženství Dobra, s pravděpodobností blížící se jistotě by nebyl zlikvidován. Vše ostatní v debatě o něm je pouhý balast, zatemňující jinak jasnou, ba do očí bijící podstatu.
2 maYda (19:23):
Aha, tak Kremlík zapátral a zjistil, že je to obvyklý spor o to, „kdo má právo“.
Léčit, opravovat auta nebo revidovat komín. Jaké osvědčení je k tomu nutné. Tak tohle znám, jenom by mě zajímalo, kdo do toho tak úspěšně zamontoval sv.Grétu.
I když je to celkem jedno. Exkrementy po sobě metají obě strany takže nakonec čistý nezůstane nikdo.
Zpátečníku,
ano, to je Mukařov. Mí předkové jsou v té starší části, zhruba mezi tou první a druhou velkou lípou… jo, už se to taky modernizuje, a rozšíření za původní zídku je moderna úplně. Na fotce na wiki to vypadá o něco lépe
https://cs.wikipedia.org/wiki/Muka%C5%99ov_(okres_Praha-v%C3%BDchod)
V tom kostele jsem byla dle rodinné tradice i pokřtěna,ač jinak neznaboh 🙂 Ale prateta si to tak přála, tak jsme pokřtění všichni. Tetě Andě se neodporovalo, tetu se poslouchalo. Měla srdce ze zlata, a na tom hřbitůvku odpočívá už drahně let…
No a jsme u jádra pudla – ta ponurost mi prostě vadí, když jsem byla dítko, tak jsme byli velká soudržná rodina – i ti z Třince se dobře znali s těmi z Prahy a okolí… teď si chodíme pokecat leda s těmi náhrobky. My s manželem jsme tu v ČB sami, dcera nepoznala než jednu babičku, už těžce nemocnou…. sourozenci žádní, bratranců a sestřenic poskrovnu – tedy hlavně těch věkem adekvátních. Buď jsou o hodně starší, nebo naopak o hodně mladší. Už se neslejzáme při každé příležitosti, život nás nějak rozdrobil kolem. Vánoce už několik let slavíme jen ve třech, a nějak to není ono. Snad jednou, až přijdou vnoučata 🙂
Ano Matzuro,
je to tak. Každý si žije svůj soukromý život a rodina se už neschází. Babička, děda, strejda i teta druhý strejda a jeho paní už mezi námi nejsou.
A bývalo u nás veselo – na Vánoce se sešlo o nás v bytě (měli jsme velký byt, teď by už nikdo ten nájem neutáhl) se nás scházelo i čtrnáct. Pojedlo se, popovídalo kdo co prožil, rozdaly se dárky (skromné, peněz nebylo nazbyt, ale radost z nich nebyla o nic menší), ti místní se kolem půlnoci rozjeli domů, ti přespolní dostali „přistýlku“. Po večeři každý našel pod talířem novoučkou pětikorunu, tu zelenou – o to staral děda. Než umřel, už to byla padesátikoruna.
Ale vždy novoučká, jakoby přímo z tiskárny,
A na chalupě se nás o prázdninách bez problémů vyspalo i čtrnáct. Elektrika tam nebyla, pro vodu se chodilo k pramenu (neštěstí byl přímo na pozemku), večer se při petrolejce hrály karty, dělaly se vtípky – a ráno se šlo na houby. Jen máma a babička zůstaly doma a vařily pro čtrnáct hladových žaludků. Potraviny se nakupovaly společně, o jídelníčku se hlasovalo.
Tohle si dneska už vůbec nedovedu představit. Nejspíš by se ti lidé pohádali a vzájemně pomluvili nebo tak něco.
Rodina je teď máma, táta a dítě – a někdy ani to ne. Nevím, ale mám pocit že tady někde je ten dnešní problém s „vykopanými příkopy“ mezi lidmi. Každý si jede jen po té své trati a nebere ohled na ostatní ať už z rodiny, z přátel či kolegů v práci. Tohle Facebook ani Skype nikdy nemůže nahradit.
Je mi to líto, ale asi se s tím nedá nic dělat. „Prvobytně pospolná společnost“ už není. Došla. Jako ta minerálka Mattoni z reklamy.
….nebyl zlikvidován…
Odstoupil z nějaké komise, tomu říkáte likvidace?
ale když Vy halt asi potřebujete toho mučedníka, co trpí za Pravdu….
Jo, kocoure, tak to je. Jistou boží spravedlnost vidím v tom, že i ta Gréta se v tomhle sporu stala exkrementem, který si obě strany přehazujou. 😀
Shromáždění příbuzných u nás doma si z mládí pamatuji. Vesměs vdovy, babička byla nejstarší, nejváženější, paní „generální konzulová“. Taky tak kolem 10 – 14 lidí. Pro mne tehdy příšerná nuda, i táta se chvíli zdržel, pak zmizel.
„…… teď si chodíme pokecat leda s těmi náhrobky. “
Náhodou, Matzurko, já jsem jednou slyšel někoho vyprávět, že se v rodině loučí „sejdeme se na hřbitově“ a že to mají tak zavedený, že se chodí v neděli dopoledne na hřbitov. Ne vždycky , ne všichni, ale vědí, že tam pravděpodobně aspoň někdo bude a obvykle se tam pár lidí ze širší rodiny potká, zalejou kytky a zajdou společně na kafe.
Přišlo mi to jako docela dobrý zvyk. 🙂