František I.

S Profesorem Milanem Zeleným se setkávám rád. Na jeho přednáškách s oblibou sleduji okolí a v duchu se uculuji, když pozoruji tváře některých spoluposluchačů. Těžko skrývaná nevole se kamufluje nesnadno. Zvláště u nás, starších ročníků. Obdařený poťouchlostí sobě vlastní usuzuji, komu zase rozkopal nebo alespoň narušil ony pomyslné a neustále utvrzované bábovičky ekonomicko-sociálního přesvědčení dotčeného.  Když kolem navíc slýchám, kterak mnozí z kolegů nadšeně mluví o „Chytrých městech“ nebo o „Průmyslu 4.0“ (prý vzniknou „chytré továrny“, které budou využívat kyberneticko-fyzikální systémy, a my konečně budeme dostávat finance podle našich potřeb. Asi.), a následně tyto teorie konfrontuji s myšlenkami M. Zeleného, opět stojím na pevné zemi. Nejsem si totiž jistý, zda nás v naší české kotlince opravdu obklopuje ten správný inovační duch. Navíc je pan profesor velice fyzicky i názorově podobný Rejpalovi. Sice od něj nemohu očekávat husu na černém rybízu, s třemi druhy zelí a čtyřmi typy knedlíků, ale duševní strava má také něco do sebe. To už je ovšem také na vás.

Diskutujeme o inovacích. Jak si toto slovo vysvětlujete?

Pojem inovace je velice široký a z toho vyplývá otázka, jak se k pojmu inovace postavit. Nejdříve se ale snažme pochopit strukturu významu, než nějaké detaily. Lze to vysvětlit na rozdílu pojmů inovace a invence. Inovace se liší od invence tím, že ji musí vyžadovat a přijmout zákazník. Navíc musí mít vyšší přidanou hodnotu.  Velice negativní příklad mám z české automobilky, kterou jsem navštívil a kde mi tvrdili, že mají nejlepší auto na světě, ale nikdo ho nechce. Vůbec nepočítali se zákazníky. Kupující musí mít dojem nebo zkušenost, že díky nákupu nového či zlepšeného produktu získá něco navíc, může produkovat více, ulehčit si práci a hlavně se mu musí výrobek líbit. Musí ho chtít. Inovace by měla vznikat organicky. Má zachovávat výchozí systém a snažit se zvýšit jeho potenciál. Někdy je to zavádějící, protože se tak snažíme organicky zachovat systémy, které už mají to své za sebou. Žádná inovace jim už na výsluní nepomůže. To ovšem inovaci jako takovou zpochybňuje. Například inovace v koksárenském průmyslu nebo výrobě dieselových motorů beru jen jako udržovací a ochranné. Prostě, odkládají nevyhnutelné. Sami vidíte, jak Němci stále více zabředávají s VW a dieselem. Tedy jako uchování něčeho, co již má svůj vrchol za sebou, ale na druhé straně zde stále existuje zbytková poptávka.

Potom tu máme destruktivní (spíše disruptivní, tj. rušivé) inovace. Ty mění svět radikálně a nejsou plně organicky závislé na předchozím systému. Těch se tradiční svět obává, protože sebou přinášejí nové technologie, nové přístupy, a to stojí mnoho peněz i odvahy oprostit se od starých přístupů, viz nástup počítačů a digitalizace do průmyslu, atp. Bohužel se objevují i sebezraňující inovace. Některé, dokonce světové firmy, jako VW se snaží až zoufale zachraňovat své zastaralé technologie a přístupy. Uchylují se pak i k neetickým či přímo hloupým podvodům. Inovace musí být obrácena do budoucnosti, nikoliv do konzervace minulosti. Musí odpovídat současným trendům. Dobrý inovátor by měl rozumět tomu, co se děje ve světové, podnikové i lokální ekonomice. Technologické inovace všeobecně se mohou týkat tzv. hardwaru, tedy strojů, zařízení, nových materiálů, dále softwaru, kdy jde o systémy řízení, brainwaru, který nabádá, co dělat a proč, a hlavně podpůrné sítě. Ta poskytuje energii a podporu potřebné infrastruktuře. Podpůrná síť je tedy to hlavní, co disruptivní inovace narušuje. Pole inovací je tudíž velmi široké, ale je nutné se v něm vyznat a naučit bezpečně orientovat. Jinak se s rychlostí změny lenivý, sebeochranný podnik nikdy nevypořádá. Ignorovat budoucnost, která se každodenně a neodbytně sama prosazuje, se prostě nevyplácí. Nikdy se neoctněte na straně minulosti. Osobně dodávám: „Nikdy se neučte od českých politiků!!!“

Co vlastně inovace pro současný svět znamenají?

Způsobují akceleraci toku dění. Změny, které se na nás valí, jsou velmi rychlé. Můžeme konstatovat, že největším problémem pro podnik, region a potažmo celý svět, je otázka, jak se vyrovnat s rychlostí změny. Ta byla v minulosti věcí transgenerační, to znamená, že dříve jste mohli prožít velkou část života, aniž byste se museli přizpůsobovat. Dnes už existují generační rozdíly i v současných rodinách. Například v oblasti digitalizace, užití internetu a globální komunikace, vidíme rozdílný přístup otců, synů i vnuků. Každá generace dnes žije v úplně jiném světě, a to činí mezigenerační rozdíl pouhých cca 20 let. Rychlost se prostě stává novou kvalitou. Evoluce lidstva už dávno opustila biologické, darwinistické pojetí společnosti. Moderní výzkumy prokázaly, že naši předci v jeskyních měli stejnou myšlenkovou kapacitu a neurologickou schopnost, jakou máme my dnes. V tom se nelišíme. V čem je tedy ta změna? V prostředí. Jsme jediní tvorové, kteří začali před desíti tisíci lety vědomě přetvářet své vlastní prostředí. Začalo to vynálezem zemědělství. To byl úžasný přelom, protože poprvé lidstvo začalo mýtit lesy i pralesy, aby získalo ornou půdu, budovat cesty a infrastrukturu, budovat domy, města, a později megaměsta. Dnes zvládá genetické šlechtění rostlin i dobytka, vertikální i plovoucí farmy, a mnoho dalšího. V současnosti už nejsme tolik ovlivněni přírodními zákony, ale spíše společensko-kulturní revolucí, kterou společně sami vytváříme. Jelikož se všichni rodíme do dalšího stupně sebepřetváření, tak vlastně sledujeme narůstání oné rychlosti. Už se například s otcem a dědem v „jeskyni“, jako před možná 10 000 lety, nemůžeme společně bavit o tom, jak se loví mamuti. Tehdy byla úroveň poznání mezi několika generacemi jen málo odlišná, takže si tři i více generací bez problémů rozuměly. Dnes, s nástupem digitalizace, nových komunikačních zařízení a systémů, robotiky, automatizace a umělé inteligence, už je to daleko obtížnější. Neměníme se po biologické stránce my, mění se ty naše „jeskyně“ a s nimi celý kulturně-technický svět kolem nás.  Ten způsobil, že můžeme za jednu generaci zažít několik zásadních technických i společenských změn. My se jim musíme naučit přizpůsobovat. Já, když jsem se narodil, tak vrcholem komunikace byl bubeník, který chodil po vesnici, bubnoval a četl z lejstra, kdy a kde bude schůze. Neměli jsme tekoucí vodu, neměli jsme elektřinu. Mně se zdála tehdejší společnost zcela adekvátní. Dobře jsem v ní fungoval. Dnes si nepřipadám tak starý, a vidíte, čím se zabývám. Jak se s takovou situací vyrovnat? Já tomu říkám „Strategie Prvního Kroku“. Jestliže se něco mění závratně rychle, tak si nemůžeme plánovat na deset let dopředu, jak to vše bude. Když za mnou přišli, abych udělal strategie do roku 2060, tak jsem jim řekl, že se asi zbláznili. Já nevím, co bude příští rok. Strategie prvního kroku znamená, že musíme udělat první krok tzv. do tmy.  Vyhodnotit jej, a podle toho, jak se svět mění, pak udělat, druhý a třetí krok. Prostě se neustále snažit se s tou budoucností nějak setkat a srovnat. Nemohu použít to tradiční strategické plánování, které jsme se mnozí z nás učili na vysoké škole, plánování na pět let, na deset let a podobně. S tím dnes nevystačíte. Musíte se také věnovat nejenom svému fochu, ale sledovat svět transdisciplinárně, tj. co se děje v jiných oborech a proč.

Samozřejmě, svět se vyvíjí, ale spousta lety osvědčených technologií zůstává a dobře slouží. Proč je násilně měnit?

Nejde o násilnost. Změna se musí prosadit sama. Jde o násilnost při prosazování ignorance „nezměny“. Tu jde udržet jen politicky. Jinak nedává smysl. Už básník křičel, že „Kdo chvíli stál, už stojí opodál!“ Básník – ne inovátor, podnikatel nebo expert. Vysvětlím, ale popořádku. To, co se nejméně srovnává s vývojem, je vaše vlastní specializace. Už tím, že v dílně či kanceláři jsou všichni ze stejné branže a přispívají k společné práci stejným způsobem myšlení. Znamená to, že tam se vývoj zpomaluje a projevuje nejméně. Když se podíváte na moderní podniky světového typu, jako například na Amazon nebo Google, tak vidíte, že se doslova „hrabou“ téměř do všeho. Vyrábějí elektroniku, autonomní automobily, a tak dále. Oni si tak získávají zkušenosti z mnoha oblastí. Pro nás to znamená, že je třeba podívat se ven, mimo vlastní specializaci a učit se z ostatních “fochů“.  Ne se upínat na jednu věc, protože ta „věc“ je pro všechny specializace to nejpomalejší. Pronikání nových technologií je v současnosti velice rychlé a má zcela jasné empiricky odpozorované chování. Například vezměme náběh nové technologie. První přichází koncepce změny, která je zpočátku dost neviditelná a nikdo jí nevěnuje pozornost. Následuje náběh. Například digitální fotografie, která nabíhala zhruba před dvaceti lety. Někdo si jí všiml, fotografové ne. Například dříve světová jednička ve fotografii, Kodak, kam nosili vynálezci koncepce digitalizace, je prostě nevnímala. Lidé v této firmě, jedničky v oboru, géniové a Nobelisti, dávali tyto koncepce do trezoru. Jakmile však změna začne nabíhat, tak si toho všimnou i velké podniky a začnou prosazovat svoji rezistenci. Rezistence v tomto smyslu znamená zvýšenou reklamu pro jejich nyní už zastaralé produkty, ignorování nastupující změny a pokusy ji jakýmkoliv způsobem eliminovat. Velké nadnárodní a silné celky mají tu moc nový vývoj zastavit, anebo alespoň zbrzdit. Nastává fáze útlumu vývoje nové technologie, kterou využívá firemní rezistence. To se dělo i v Kodaku, kdy manažeři i vývojáři, když se objevily problémy s digitalizací, tvrdili, že takový vývoj očekávali. Prý to je jenom nová móda. „Už to odeznívá,“ mínili. „Instantní fotografie jejich firmy tu bude navěky“. V tom okamžiku Kodak ztratil budoucnost. Podnik se věnoval nadále zastaralé technologii, ale kdesi v Asii už naběhla technologie nová, která se průběžně zdokonalovala. Následně nastala ekonomická exploze a po ní akcelerace. Na záchranu Kodaku už bylo pozdě. Inovace není jenom kreativita. Nese sebou totiž i rezistenci. Nastává otázka, jak se k této rezistenci postavit. Považuji za velkou chybu učit mladou generaci názoru, že inovace je pouze věc kreativní. Kreativity máme spoustu. Důležitá totiž je i otázka, jak se vyrovnat s rezistencí. Jak ji umět obejít.

Co ale proti rezistenci dělat?

Vezměme například podnikatele E. Muska, co všechno musel a musí dodnes překonávat. Nikdo nechtěl jeho auta, nabíjecí stanice nepřevzala žádná čerpací společnost. On ale vymyslel věc, které já říkám „bypass“.  Když se totiž postavíte rezistenci přímo, tak máte zaděláno na problém. Prohrajete. Velké firmy mají všechno. Mají kapitál, mají pozemky, právníky, atd. Vy je musíte obejít. Najít paralelní způsob prosazování změny. Já učím to, že na inovace nemůžeme pohlížet pouze z hlediska kreativity. Musíme se připravit také na fakt, že spolu s ní jde také rezistence. Člověk si musí uvědomit, jak vypadají její pohyby a jak s ní pracovat.

Po rezistenci nastává nová akcelerace. Než se totiž naučíme s novou technologií pracovat, už se kdesi v koutku objevuje technologie nová. Zrychlení není pouze jedna změna, ale kumulace dalších změn. Dodnes nedovedeme u nové technologie využít kompletně vše, co poskytuje, protože i když je ve stádiu akcelerace, tak už na ní útočí technologie další a další. Vezměme například technologii sdílení. Nejdříve tu byl Uber, fenomén, se kterým se dodnes soudí mnoho velkoměst i měst po celém světě a protestuje proti němu půlka Evropy. Ale sotva se uchytil, už máme v USA další systémy, které jsou silnější a lepší, než Uber. Například Grab Taxi apod. I výrobci bičů stávkovali proti mizení koňských povozů. Akcelerace, to není o rozvoji určité technologie, ale o tom, že se nám technologické cykly hromadí.  Musíme si uvědomit, že jen jsme vyšli s novou změnou, už někdo pracuje na tom, aby ji překonal a nahradil.

Tím míníte, že žijeme ve světě akcelerací. Proč?

Protože ekonomiky procházejí sérií transformací. My to v ČR zatím moc nevnímáme. Podívejte se, jak se řeší ekonomické obtíže v současném světě.  Vše se považuje za nějaký finanční problém.  Problém úrokových měr, tisku nových bankovek a podobně. Věc je však mnohem hlubší. Do ekonomických problémů a procesů je totiž dominantně zapojená pracovní síla. Vezmeme-li USA, tak původně šlo o převážně zemědělský stát. Jak se zvyšovala produktivita práce, zemědělství ustupovalo ve prospěch průmyslu. Následně začala růst produktivita průmyslu a zemědělství zaměstnávalo menší část populace. Začal se objevovat nový prostor, kterému jsme po II. světové válce začali říkat služby. V současnosti jsou služby dominantní a zemědělství není (z hlediska zaměstnanosti) takřka vidět.  Zato průmysl prudce klesá. O růstu průmyslu mluví pouze politici typu bývalého prezidenta B. Obamy, a dnes třeba D. Trumpa, ale skutečnost je právě zcela opačná. I služby však začínají narážet na technologické mantinely. Například se objevují internetové obchody a nastává úpadek klasických velkoprodejen.

Objevuje se však další prostor, který se ale od předchozích výrazně liší. Je totiž závislý na ostatních sektorech. Žije z daní, tedy z přidané hodnoty, které stát odčerpává od firem a občanů, kteří produkují zisk. Je to státní sektor, který v USA zaměstnával téměř 18 % práceschopného obyvatelstva. Sám ale tento „sektor“ nevytváří nic. Jen přerozděluje, co vytvořili ostatní.

Dobře. Zemědělství, průmysl, služby, státní sektor, ale co dál?

Ekonomické transformace, které v lidské společnosti probíhaly vcelku bez problémů, tak v současnosti narazily na zeď. Zatím se totiž neobjevil žádný pátý sektor. Lidský druh může ekonomicky produkovat potraviny v zemědělství, vyrábět prostřednictvím průmyslu jakékoliv věci, poskytovat služby, nebo nedělat nic a žít z daní, než se společnost vzbouří.  Tím pádem jsme v historicky bezprecedentní situaci a fundamentálními ekonomickými problémy se zabýváme pouze z hlediska nějakého dočasného výkyvu a politické neschopnosti. To nestačí. Neuvědomujeme si, že se tzv. staré časy nikdy nevrátí. Nikdy už například nebudeme mít v Americe v zemědělství zaměstnáno 50 % práce schopného obyvatelstva. V americkém průmyslu je to podobné. Ano, je tu jedna možnost, jak vrátit historii zpět. Prostě rozbít všechny stroje a nechat obyvatelstvo rýt rukama půdu a sázet obilí. Což je samozřejmě hloupost. Dnes už nejde o ekonomické transformace, ale o metamorfózu.

Vezměme to popořádku, z hlediska zaměstnanosti. Zemědělství tvoří velice nízké procento, bohužel hlavně ve vyspělých zemích. Už se ale objevují první známky tohoto trendu i v Číně. Průmysl strmě klesá. Služby jsou sice stále dominantní, ale i zde je pokles znatelný. Státní sektor? Někde klesající, ale například v České republice vesele bobtná. Máme vysokou zaměstnanost, protože žijeme díky politikům a jejich nohsledům v daleké minulosti.

Najdeme někde pátý sektor? Situaci říkám metamorfóza, protože mi připomíná biologický systém. Vezměme například housenku. Živí se, živí, ale v určité chvíli už jí prostředí nedovolí dále růst, i když by teoreticky mohla. Zakuklí se a z původního organismu se vytvoří jeho nová forma, která se s daným prostředím umí vypořádat a množit se. Metamorfóza je v ekonomické terminologii vyústěním série transformací, které mohou vzniknout jen v těch nejrozvinutějších zemích, protože toto období je vlastně zároveň jejich krizí. Jedná se totiž o kvalitativní proměnu hospodářského organismu. Transformace je dlouhodobá změna dominantních hospodářských aktivit ve smyslu zaměstnání – zemědělství, průmysl, služby. Metamorfóza je vyústěním série transformací, která probíhá v těch nejrozvinutějších zemích. Ona krize, jak současný stav často (a nesprávně) nazýváme, je krizí nejvyvinutějších států. Ale je to kvalitativní proměna formy hospodářského organismu. Je to výraz evolučního cyklu, který se neustále dlouhodobě opakuje, a proto si ho téměř nikdo nevšiml. Jde o následné fáze konstrukce, destrukce a rekonstrukce. Stavět se proti přirozenému vývoji bylo, je, a bude znakem politického bláznovství!

Jak ale ona metamorfóza projeví a jak bude probíhat?

Zatím si nejsme plně jisti, jak bude vypadat. Setkáváme se s ní poprvé v historii. Zatím pouze sledujeme symptomy. My, v nejvyvinutějších zemích, se střetáváme s metamorfózou a rozvojové země se stále potýkají (nebo v ČR nepotýkají) s transformacemi. Proto vidíme, že například v Číně dochází k pomalé transformaci průmyslové dominance na dominanci služeb. Obojí, jak transformace, tak metamorfóza jsou v podstatě destruktivní vůči starému světu. Mění pohled i chování a jsou pro dotyčnou zemi výzvou. Čína prochází velkými obtížemi, protože si zde neuvědomují zákonitost a nevyhnutelnost zmíněných transformací. USA, Evropa i Japonsko procházejí metamorfózou, a opět si tyto země neuvědomují onu zákonitost a bojují proti něčemu, co je v podstatě dlouhodobě nevyhnutelné, ale co politici vnímají jako krátkodobé. Ekonomové se o tom ve škole neučili (a ani nemohli). Proto jsou tak zmatení. Občas je někdy zarazí, proč to tápání trvá tak dlouho. Metamorfóza vlastně znamená fakt, že nastává deglobalizace. To není něco, co si ekonomové i politici přejí a o čem chtějí diskutovat. Čísla však říkají něco jiného.

Abychom rozuměli, co je deglobalizace, musíme pochopit, co je globalizace. Pojem globalizace není žádné zaklínadlo. V ekonomice znamená, že probíhá tzv. „outsourcing“, tedy, že se ekonomické aktivity přesouvají do geografických oblastí s levnou pracovní silou. Součástí jsou i přeshraniční toky, což znamená, že se přes hranice přelévají toky kapitálu, toky zboží apod. Logicky je deglobalizace opak. Do roku 2006 rostlo světové HDP (Hrubý domácí produkt) o 3,5 %, ale objem obchodu rostl o 8 % ročně. To je znak globalizace. Pohyby příhraniční však rostly mnohem rychleji, než kolik produktu se vlastně vytvořilo. HDP se přesouval z místa na místo, někdy i několikrát. Ale od roku 2008, kdy nastala tzv. finanční krize, růst HDP přesáhl růst obchodu. Tedy vytvořené HDP zůstávalo doma. Také vidíte opět na příkladu Číny, že v tomto konkrétním roce snižuje svůj export, USA také a HDP zůstává v místě. Stejně státy omezily přeshraniční toky. Investice v zahraničních aktivech se v té době drží pod 40 %. Před rokem 2008 činily přes 50 %. V číslech se prezentuje deglobalizace velice silně. Přesto jsme denně ubezpečováni v tom, že žijeme v globálním světě. Globální svět se přece nerozšiřuje do nekonečna. V současné době dochází, podobně jako ve Volkswagenu, k úmyslnému zkreslování skutečnosti. Slýcháme například o Americe, že růst za prezidenta Obamy, byl nízký, ale nezaměstnanost klesala. To jako problém moc nevypadá. Problém je tzv. „Labor Participation Rate“. Tento termín znamená, kolik lidí se vlastně zúčastňuje pracovního procesu. Všimněte si, jak se křivka LP v sedmdesátých letech začala zvedat. Tehdy se totiž začaly do pracovního procesu zapojovat žerny, které byly dosud v domácnosti. Po krizi v roce 2008 začala křivka opět klesat až na úroveň roku 1977. Můžeme se ptát, kde ti lidé jsou? Určitě ne mezi nezaměstnanými. Ti jsou evidovaní a pobírají příspěvky v nezaměstnanosti. Jediné vysvětlení je, že tvoří tzv. šedý prostor. Vychází jim z oficiálních dat, publikovaných ke konci funkčního období bývalého prezidenta, že to je 94 601 000 Američanů. Tedy tolik lidí bez oficiální práce. Jsou to jiná čísla, než která uvádějí politici. Jen chci upozornit, aby každý, kterému politici tvrdí, že máme nízkou nezaměstnanost, okamžitě zbystřil. Být nezaměstnaný a nemít práci, jsou nebe a dudy. Pokud chcete sledovat míru nezaměstnanosti, musíte především sledovat i míru zaměstnanosti. Pokud vás zajímá HDP, o to více by vás mělo zajímat HNP(Hrubý národní produkt). Politikům už dnes věří jen jejich voliči.

Jak to vidíte v u nás v České republice?

Časopis Euro tvrdí, že inovace v České republice závisí především na zahraničních firmách. Nejsme tedy podle čísel montovna. To by bylo ještě dobré. Dnes už totiž jsme hlavně překladiště přidané hodnoty. Polovina našeho exportu, kterou vyvážíme přes hranice, dovážíme už jako produkt s přidanou hodnotou. Tuto přidanou hodnotu u nás doplňujeme velice málo, nebo vůbec. Náš nejsilnější exportní artikl nejsou automobily a průmyslová zařízení, ale kupodivu koks a rafinované ropné produkty. Nejnižší podíl domácí přidané hodnoty je u elektroniky. Docentka I. Švihlíková dokonce napsala knihu „Jak jsme se stali kolonií“. Zahraniční firmy u nás získávají 60 % všech tržeb, 50 % přidané hodnoty, 45 % zaměstnanců pracuje pro zahraničního vlastníka. Mnohé firmy, se zahraničním vlastníkem tu vydáváme za české firmy. Já neužívám výraz kolonie. Raději tomu říkám závislá ekonomika, odvozená ekonomika nebo neautonomní ekonomika. Kolonizaci se národy většinou aktivně brání. U nás naopak zahraniční investory (kolonisty) preferujeme. Získávají státní investiční pobídky a lukrativní místa, na rozdíl od domácích kapitalistů a podnikatelů. Česká republika je tak vědomým a dobrovolným účastníkem tohoto dění. Proto nemůžeme mluvit o kolonizaci. Ta nebývá dobrovolná.

Zde jsme trochu odbočili, ale ukázali jsme si, že otázka přidané hodnoty je důležitou součástí inovací. Už v období let šedesátých a sedmdesátých se ukazovalo, že nejvyšší přidanou hodnotu mají výzkum, vývoj, design a klíčové součásti. Nejnižší přidanou hodnotu vykazovaly montážní procesy. Nejvyšší prodej a služby pro zákazníka.  Představme si to jako přímku, kde na jedné straně máme vývoj a design, uprostřed montážní práce a zpracovávání surovin a na konci služby. Dosadíme-li k jednotlivým oblastem přidanou hodnotu, přímka se uprostřed silně prohne. Není tedy divu, že zatímco si u nás působící firmy z vyspělých zemí nechávají oba vztyčené konce, málo výdělečný prostředek nám rádi přepustí. Přidaná hodnota montáží je stále nižší, přidaná hodnota na obou koncích jde neustále nahoru. Pochopíte potom naše politiky a jejich voliče? Pochopíte české ekonomy?

Myslíte si, že už konečně přichází nějaká změna?

To si opravdu myslím, i když ne u nás. Popsal jsem transformaci a metamorfózu. Oba pojmy spadají do kategorie makroekonomie a člověk si je nemůže takzvaně osahat. Existují ale i doprovodné jevy, kterých je celá řada. Každý doprovodný jev je vlastně návodem, kde hledat inovační potenciál, kde hledat inovační změny. Je jich opravdu mnoho. Přicházely relativně nenápadně, takže jsme si jich všimli až někdy v 80 až 90 letech. Začalo to tím, že firmy začaly vylučovat mezičlánky. Všimněme si, kolik mezičlánků stojí mezi vámi a výrobkem. Jsou to velkosklady, dealeři, doprava, prodejny a prodejní megacentra. V současné době zákazník a výrobce mají velmi silnou tendenci se propojovat přímo. Příkladem jsou samoobsluhy, self-service a hlavně internetový prodej. Možná si to ani neuvědomujeme, ale jde v ekonomice o přelomové vynálezy. Člověk totiž má tendenci si dělat všechno sám a často to dělá rád. To například vyplývá i z rostoucích čísel prodeje po internetu, který se v Česku téměř skokově rok od roku zvyšuje (i když s až kosmickým zpožděním vůči okolnímu světu. Pamatuji se, že když jsem po roce 1989 přijel, tak jsem psal články na téma „Nebojte se internetu“. Dnes už mi to připadá neskutečné.

Další změnou je masová „kustomizace“. Tento pojem rozvádí fakt, že dnes můžeme každou službu či každý produkt šít na míru. A to za stejné náklady a stejnou cenu, jako kdybychom produkt vyráběli masově. Někteří staří fachmani nedovedou pochopit, že přicházejí nové techniky a technologie. Oproti dnes už zastaralým technologiím se ty nové dají snadno nastavovat, přeprogramovat a digitálně modifikovat během několika vteřin. Když máte například některé výrobky opracovávané laserem, který se dá snadno přeprogramovat, tak náklady na přechod z jednoho výrobku na druhý, jsou téměř zanedbatelné. Když dnes budete rozvíjet inovaci, která vyžaduje mnoho mezičlánků, tak si hned zkraje můžete odvodit, že bude v brzké budoucnosti něco v nepořádku.

Jak ale získat informace, abychom se mohli připravit na to, co nás čeká a asi nemine?

To vám také nepovím. Určitě nás to nemine, i kdybychom své hlavy strčili do písku pouště minulosti. Pořád jako mantru opakujeme, že žijeme v informační společnosti. Informace jsou ale dnes komoditou. Šíří se téměř rychlostí světla a jsou téměř zadarmo. Co nám ale chybí, jsou znalosti. Mít informaci a něco umět je velký rozdíl. Celé naše vzdělávání je založené na předávání informací, ale nikoliv na získávání znalostí. Vědět, přece ještě neznamená umět. Vědomostní společnost, i když si jí velmi vážím, není to, co firmy hledají. Nechtějí vaše vědomosti, ale vaše znalosti. Lapidárně řečeno, to, že jste si přečetli návod, kterak upéci kachnu, je nezajímá.  Chtějí, abyste uměl tu kachnu upéci nejlépe ze všech. Nobelista F. A. von Hayek začal po válce vytvářet teorii, kde dokazoval, že znalost je úplně něco jiného než informace. Ekonom T. Ježek, přeložil Hayekovu knihu s tím, že slovo „knowledge“ (znalost) přeložil jako „informace“. Tím jaksi způsobil, že popřel zásadní motivy celé práce a kniha je tím pádem z odborného hlediska bezcenná, obzvláště pro studenty VŠE. I při překladu, by měl překladatel vědět, o co jde, takže dotyčný v praxi předvedl, že znalosti opravdu nejsou informace a naopak.

Můžeme se vůbec jako jednotlivci s potencionálními nadcházejícími změnami sžít?

Ano, nejen můžeme, ale hlavně musíme. Obzvláště ti mladší z nás. Odborně tomu říkám „zákaznická“ intervence. Zákazník už dnes není jen pasivní článek na konci výrobního nebo obchodního procesu. Už nemáme pouze pozice koupit nebo nekoupit. Je to významná intervence, ale dnes není jediná. Zákazník začíná intervenovat v různých částech výrobního procesu a někdy i před tím, než firma výrobní proces vůbec spustí. My starší jsme byli „odkojení“ myšlenkou, že moderní doba vyžaduje dělbu práce. K. Marx na tom dokonce založil svoje učení. Doba, kdy se hlásalo, že rozmělníme výrobní procesy na tisíce úkonů, je pryč. Tím nastává dezintegrace. Dnešní pracovník se už nevěnuje menším a menším dílkům. On dnes musí ovládat více částí procesu. Dnes už výrobky nemají maximální počet součástí. Zamlada, když jsem se dostal do Ameriky, tak například IBM mělo reklamní slogan ve smyslu, že naše elektrické psací stroje mají největší počet součástek. Potom přišli Japonci a jejich psací stroje měly součástek sotva polovinu. Dnes, když firma přijde na trh s elektrickým automobilem, tak si lidé neuvědomují, že například Toyota má 40 tisíc součástí a elektromobil méně než polovinu základních komponentů. K tomu přistupují i znalosti, reintegrace. To znamená, že by každý pracovník konkrétního výrobního procesu měl něco vědět o tom, co vlastně vyrábí. Obrazně řečeno, vrtat díru a nevědět, zda součástka patří k židli, ke stolu nebo autu, začíná být smrtonosné. Viděl jsem záběry z Číny, kde vyráběly dívky smart telefony. Když jedné ten telefon ukázali, tak se zděsila, protože vůbec netušila, že je součástí jeho výroby.

Další doprovodný jev je práce doma.  Kolik z nás putuje hodinu i více, aby se někde posadili za monitor a koukali do něj celou pracovní dobu. Proč nemůžeme mít zapojenou domácí pracovnu? Jde o již dříve zmiňované sdílení zdrojů. Opět doprovodný jev. Pro většinu Evropy je to zatím rychle se šířící, ale nevítaná novinka. Ale v USA již existují konkurenti i pro již zmíněný Uber. Předpokládám, že si firmy svou existenci na trhu vyřeší samy, ale ještě se dočkáme stávek a manifestací. V každém případě předpokládám konec tradiční taxislužby. Pod doprovodné jevy spadá také kategorie spolupráce. To je vlastně dobrovolná spoluúčast na konkrétním dění, kdy zúčastněné strany mají stejné výhody. Pozor, spolupráce není solidarita. Solidarita znamená podřízení se určitým neekonomickým nebo nespolečenským zájmům. Doporučoval bych méně solidarity, méně zbytečné konkurence, ale více spolupráce.

Mezi doprovodné jevy, kterých je samozřejmě mnohem více, bych ještě zařadil „cyklickou organizaci“. Tento termín naznačuje, že nevyrábíte portfolio produktů podle toho, co umíte. Neznamená to, když vyrábíte ledničky, můžete uvažovat jen o výrobě klimatizace. Ne. Tento jev ilustruje příklad, kdy firma něco vyrábí, ale produkuje odpad. Co udělá s tím odpadem? Spousta japonských IT firem například pěstuje na střechách továrních hal rajská jablíčka. Nemusíme jezdit ani tak daleko. Jihomoravská firma Fosfa, která vyrábí fosfátové přípravky, také pěstuje na střechách továrny v horizontálních sklenících zeleninu. Využívá při tom odpadní teplo z výroby a vlastní fosfátová hnojiva. Když budou podobným způsobem postupovat i jiní, tak se výroba uzavře do bezodpadového cyklu. Odpadu se přestane říkat odpad, ale zdroj. Totéž se týká digitalizace společnosti. Proč si mám koupit LP desku, když si ji mohu stáhnout z internetu. Proč mám platit za všechny písničky z alba, když si mohu koupit pouze tu, která se mi líbí a udělat si vlastní seznam. A tak to může jít do nekonečna.

Doprovodných jevů transformace a metamorfózy je úžasně mnoho a závratně se rozmnožují. Ale když se na ně soustředíte, tak je uvidíte všude kolem sebe. Už si uvedené jevy uvědomují i některé vlády. Například ve Švýcarsku vážně projednávali situaci, kdy každý občan měl dostat základní státní příjem, ať pracuje nebo ne. Na první pohled se to zdá hloupé, ale uvědomme si, kolik odpadne příspěvků, dávek, dotací, jak ubude státní byrokracie a podobně. Těm, kteří chtějí víc, stát může umožnit vzdělání, zapojení do podnikání a slušné pracovní zařazení. O této iniciativě uvažují i některé státy v USA.

František I.