František I.
S Profesorem Milanem Zeleným se setkávám rád. Na jeho přednáškách s oblibou sleduji okolí a v duchu se uculuji, když pozoruji tváře některých spoluposluchačů. Těžko skrývaná nevole se kamufluje nesnadno. Zvláště u nás, starších ročníků. Obdařený poťouchlostí sobě vlastní usuzuji, komu zase rozkopal nebo alespoň narušil ony pomyslné a neustále utvrzované bábovičky ekonomicko-sociálního přesvědčení dotčeného. Když kolem navíc slýchám, kterak mnozí z kolegů nadšeně mluví o „Chytrých městech“ nebo o „Průmyslu 4.0“ (prý vzniknou „chytré továrny“, které budou využívat kyberneticko-fyzikální systémy, a my konečně budeme dostávat finance podle našich potřeb. Asi.), a následně tyto teorie konfrontuji s myšlenkami M. Zeleného, opět stojím na pevné zemi. Nejsem si totiž jistý, zda nás v naší české kotlince opravdu obklopuje ten správný inovační duch. Navíc je pan profesor velice fyzicky i názorově podobný Rejpalovi. Sice od něj nemohu očekávat husu na černém rybízu, s třemi druhy zelí a čtyřmi typy knedlíků, ale duševní strava má také něco do sebe. To už je ovšem také na vás.
Diskutujeme o inovacích. Jak si toto slovo vysvětlujete?
Pojem inovace je velice široký a z toho vyplývá otázka, jak se k pojmu inovace postavit. Nejdříve se ale snažme pochopit strukturu významu, než nějaké detaily. Lze to vysvětlit na rozdílu pojmů inovace a invence. Inovace se liší od invence tím, že ji musí vyžadovat a přijmout zákazník. Navíc musí mít vyšší přidanou hodnotu. Velice negativní příklad mám z české automobilky, kterou jsem navštívil a kde mi tvrdili, že mají nejlepší auto na světě, ale nikdo ho nechce. Vůbec nepočítali se zákazníky. Kupující musí mít dojem nebo zkušenost, že díky nákupu nového či zlepšeného produktu získá něco navíc, může produkovat více, ulehčit si práci a hlavně se mu musí výrobek líbit. Musí ho chtít. Inovace by měla vznikat organicky. Má zachovávat výchozí systém a snažit se zvýšit jeho potenciál. Někdy je to zavádějící, protože se tak snažíme organicky zachovat systémy, které už mají to své za sebou. Žádná inovace jim už na výsluní nepomůže. To ovšem inovaci jako takovou zpochybňuje. Například inovace v koksárenském průmyslu nebo výrobě dieselových motorů beru jen jako udržovací a ochranné. Prostě, odkládají nevyhnutelné. Sami vidíte, jak Němci stále více zabředávají s VW a dieselem. Tedy jako uchování něčeho, co již má svůj vrchol za sebou, ale na druhé straně zde stále existuje zbytková poptávka.
Potom tu máme destruktivní (spíše disruptivní, tj. rušivé) inovace. Ty mění svět radikálně a nejsou plně organicky závislé na předchozím systému. Těch se tradiční svět obává, protože sebou přinášejí nové technologie, nové přístupy, a to stojí mnoho peněz i odvahy oprostit se od starých přístupů, viz nástup počítačů a digitalizace do průmyslu, atp. Bohužel se objevují i sebezraňující inovace. Některé, dokonce světové firmy, jako VW se snaží až zoufale zachraňovat své zastaralé technologie a přístupy. Uchylují se pak i k neetickým či přímo hloupým podvodům. Inovace musí být obrácena do budoucnosti, nikoliv do konzervace minulosti. Musí odpovídat současným trendům. Dobrý inovátor by měl rozumět tomu, co se děje ve světové, podnikové i lokální ekonomice. Technologické inovace všeobecně se mohou týkat tzv. hardwaru, tedy strojů, zařízení, nových materiálů, dále softwaru, kdy jde o systémy řízení, brainwaru, který nabádá, co dělat a proč, a hlavně podpůrné sítě. Ta poskytuje energii a podporu potřebné infrastruktuře. Podpůrná síť je tedy to hlavní, co disruptivní inovace narušuje. Pole inovací je tudíž velmi široké, ale je nutné se v něm vyznat a naučit bezpečně orientovat. Jinak se s rychlostí změny lenivý, sebeochranný podnik nikdy nevypořádá. Ignorovat budoucnost, která se každodenně a neodbytně sama prosazuje, se prostě nevyplácí. Nikdy se neoctněte na straně minulosti. Osobně dodávám: „Nikdy se neučte od českých politiků!!!“
Co vlastně inovace pro současný svět znamenají?
Způsobují akceleraci toku dění. Změny, které se na nás valí, jsou velmi rychlé. Můžeme konstatovat, že největším problémem pro podnik, region a potažmo celý svět, je otázka, jak se vyrovnat s rychlostí změny. Ta byla v minulosti věcí transgenerační, to znamená, že dříve jste mohli prožít velkou část života, aniž byste se museli přizpůsobovat. Dnes už existují generační rozdíly i v současných rodinách. Například v oblasti digitalizace, užití internetu a globální komunikace, vidíme rozdílný přístup otců, synů i vnuků. Každá generace dnes žije v úplně jiném světě, a to činí mezigenerační rozdíl pouhých cca 20 let. Rychlost se prostě stává novou kvalitou. Evoluce lidstva už dávno opustila biologické, darwinistické pojetí společnosti. Moderní výzkumy prokázaly, že naši předci v jeskyních měli stejnou myšlenkovou kapacitu a neurologickou schopnost, jakou máme my dnes. V tom se nelišíme. V čem je tedy ta změna? V prostředí. Jsme jediní tvorové, kteří začali před desíti tisíci lety vědomě přetvářet své vlastní prostředí. Začalo to vynálezem zemědělství. To byl úžasný přelom, protože poprvé lidstvo začalo mýtit lesy i pralesy, aby získalo ornou půdu, budovat cesty a infrastrukturu, budovat domy, města, a později megaměsta. Dnes zvládá genetické šlechtění rostlin i dobytka, vertikální i plovoucí farmy, a mnoho dalšího. V současnosti už nejsme tolik ovlivněni přírodními zákony, ale spíše společensko-kulturní revolucí, kterou společně sami vytváříme. Jelikož se všichni rodíme do dalšího stupně sebepřetváření, tak vlastně sledujeme narůstání oné rychlosti. Už se například s otcem a dědem v „jeskyni“, jako před možná 10 000 lety, nemůžeme společně bavit o tom, jak se loví mamuti. Tehdy byla úroveň poznání mezi několika generacemi jen málo odlišná, takže si tři i více generací bez problémů rozuměly. Dnes, s nástupem digitalizace, nových komunikačních zařízení a systémů, robotiky, automatizace a umělé inteligence, už je to daleko obtížnější. Neměníme se po biologické stránce my, mění se ty naše „jeskyně“ a s nimi celý kulturně-technický svět kolem nás. Ten způsobil, že můžeme za jednu generaci zažít několik zásadních technických i společenských změn. My se jim musíme naučit přizpůsobovat. Já, když jsem se narodil, tak vrcholem komunikace byl bubeník, který chodil po vesnici, bubnoval a četl z lejstra, kdy a kde bude schůze. Neměli jsme tekoucí vodu, neměli jsme elektřinu. Mně se zdála tehdejší společnost zcela adekvátní. Dobře jsem v ní fungoval. Dnes si nepřipadám tak starý, a vidíte, čím se zabývám. Jak se s takovou situací vyrovnat? Já tomu říkám „Strategie Prvního Kroku“. Jestliže se něco mění závratně rychle, tak si nemůžeme plánovat na deset let dopředu, jak to vše bude. Když za mnou přišli, abych udělal strategie do roku 2060, tak jsem jim řekl, že se asi zbláznili. Já nevím, co bude příští rok. Strategie prvního kroku znamená, že musíme udělat první krok tzv. do tmy. Vyhodnotit jej, a podle toho, jak se svět mění, pak udělat, druhý a třetí krok. Prostě se neustále snažit se s tou budoucností nějak setkat a srovnat. Nemohu použít to tradiční strategické plánování, které jsme se mnozí z nás učili na vysoké škole, plánování na pět let, na deset let a podobně. S tím dnes nevystačíte. Musíte se také věnovat nejenom svému fochu, ale sledovat svět transdisciplinárně, tj. co se děje v jiných oborech a proč.
Samozřejmě, svět se vyvíjí, ale spousta lety osvědčených technologií zůstává a dobře slouží. Proč je násilně měnit?
Nejde o násilnost. Změna se musí prosadit sama. Jde o násilnost při prosazování ignorance „nezměny“. Tu jde udržet jen politicky. Jinak nedává smysl. Už básník křičel, že „Kdo chvíli stál, už stojí opodál!“ Básník – ne inovátor, podnikatel nebo expert. Vysvětlím, ale popořádku. To, co se nejméně srovnává s vývojem, je vaše vlastní specializace. Už tím, že v dílně či kanceláři jsou všichni ze stejné branže a přispívají k společné práci stejným způsobem myšlení. Znamená to, že tam se vývoj zpomaluje a projevuje nejméně. Když se podíváte na moderní podniky světového typu, jako například na Amazon nebo Google, tak vidíte, že se doslova „hrabou“ téměř do všeho. Vyrábějí elektroniku, autonomní automobily, a tak dále. Oni si tak získávají zkušenosti z mnoha oblastí. Pro nás to znamená, že je třeba podívat se ven, mimo vlastní specializaci a učit se z ostatních “fochů“. Ne se upínat na jednu věc, protože ta „věc“ je pro všechny specializace to nejpomalejší. Pronikání nových technologií je v současnosti velice rychlé a má zcela jasné empiricky odpozorované chování. Například vezměme náběh nové technologie. První přichází koncepce změny, která je zpočátku dost neviditelná a nikdo jí nevěnuje pozornost. Následuje náběh. Například digitální fotografie, která nabíhala zhruba před dvaceti lety. Někdo si jí všiml, fotografové ne. Například dříve světová jednička ve fotografii, Kodak, kam nosili vynálezci koncepce digitalizace, je prostě nevnímala. Lidé v této firmě, jedničky v oboru, géniové a Nobelisti, dávali tyto koncepce do trezoru. Jakmile však změna začne nabíhat, tak si toho všimnou i velké podniky a začnou prosazovat svoji rezistenci. Rezistence v tomto smyslu znamená zvýšenou reklamu pro jejich nyní už zastaralé produkty, ignorování nastupující změny a pokusy ji jakýmkoliv způsobem eliminovat. Velké nadnárodní a silné celky mají tu moc nový vývoj zastavit, anebo alespoň zbrzdit. Nastává fáze útlumu vývoje nové technologie, kterou využívá firemní rezistence. To se dělo i v Kodaku, kdy manažeři i vývojáři, když se objevily problémy s digitalizací, tvrdili, že takový vývoj očekávali. Prý to je jenom nová móda. „Už to odeznívá,“ mínili. „Instantní fotografie jejich firmy tu bude navěky“. V tom okamžiku Kodak ztratil budoucnost. Podnik se věnoval nadále zastaralé technologii, ale kdesi v Asii už naběhla technologie nová, která se průběžně zdokonalovala. Následně nastala ekonomická exploze a po ní akcelerace. Na záchranu Kodaku už bylo pozdě. Inovace není jenom kreativita. Nese sebou totiž i rezistenci. Nastává otázka, jak se k této rezistenci postavit. Považuji za velkou chybu učit mladou generaci názoru, že inovace je pouze věc kreativní. Kreativity máme spoustu. Důležitá totiž je i otázka, jak se vyrovnat s rezistencí. Jak ji umět obejít.
Co ale proti rezistenci dělat?
Vezměme například podnikatele E. Muska, co všechno musel a musí dodnes překonávat. Nikdo nechtěl jeho auta, nabíjecí stanice nepřevzala žádná čerpací společnost. On ale vymyslel věc, které já říkám „bypass“. Když se totiž postavíte rezistenci přímo, tak máte zaděláno na problém. Prohrajete. Velké firmy mají všechno. Mají kapitál, mají pozemky, právníky, atd. Vy je musíte obejít. Najít paralelní způsob prosazování změny. Já učím to, že na inovace nemůžeme pohlížet pouze z hlediska kreativity. Musíme se připravit také na fakt, že spolu s ní jde také rezistence. Člověk si musí uvědomit, jak vypadají její pohyby a jak s ní pracovat.
Po rezistenci nastává nová akcelerace. Než se totiž naučíme s novou technologií pracovat, už se kdesi v koutku objevuje technologie nová. Zrychlení není pouze jedna změna, ale kumulace dalších změn. Dodnes nedovedeme u nové technologie využít kompletně vše, co poskytuje, protože i když je ve stádiu akcelerace, tak už na ní útočí technologie další a další. Vezměme například technologii sdílení. Nejdříve tu byl Uber, fenomén, se kterým se dodnes soudí mnoho velkoměst i měst po celém světě a protestuje proti němu půlka Evropy. Ale sotva se uchytil, už máme v USA další systémy, které jsou silnější a lepší, než Uber. Například Grab Taxi apod. I výrobci bičů stávkovali proti mizení koňských povozů. Akcelerace, to není o rozvoji určité technologie, ale o tom, že se nám technologické cykly hromadí. Musíme si uvědomit, že jen jsme vyšli s novou změnou, už někdo pracuje na tom, aby ji překonal a nahradil.
Tím míníte, že žijeme ve světě akcelerací. Proč?
Protože ekonomiky procházejí sérií transformací. My to v ČR zatím moc nevnímáme. Podívejte se, jak se řeší ekonomické obtíže v současném světě. Vše se považuje za nějaký finanční problém. Problém úrokových měr, tisku nových bankovek a podobně. Věc je však mnohem hlubší. Do ekonomických problémů a procesů je totiž dominantně zapojená pracovní síla. Vezmeme-li USA, tak původně šlo o převážně zemědělský stát. Jak se zvyšovala produktivita práce, zemědělství ustupovalo ve prospěch průmyslu. Následně začala růst produktivita průmyslu a zemědělství zaměstnávalo menší část populace. Začal se objevovat nový prostor, kterému jsme po II. světové válce začali říkat služby. V současnosti jsou služby dominantní a zemědělství není (z hlediska zaměstnanosti) takřka vidět. Zato průmysl prudce klesá. O růstu průmyslu mluví pouze politici typu bývalého prezidenta B. Obamy, a dnes třeba D. Trumpa, ale skutečnost je právě zcela opačná. I služby však začínají narážet na technologické mantinely. Například se objevují internetové obchody a nastává úpadek klasických velkoprodejen.
Objevuje se však další prostor, který se ale od předchozích výrazně liší. Je totiž závislý na ostatních sektorech. Žije z daní, tedy z přidané hodnoty, které stát odčerpává od firem a občanů, kteří produkují zisk. Je to státní sektor, který v USA zaměstnával téměř 18 % práceschopného obyvatelstva. Sám ale tento „sektor“ nevytváří nic. Jen přerozděluje, co vytvořili ostatní.
Dobře. Zemědělství, průmysl, služby, státní sektor, ale co dál?
Ekonomické transformace, které v lidské společnosti probíhaly vcelku bez problémů, tak v současnosti narazily na zeď. Zatím se totiž neobjevil žádný pátý sektor. Lidský druh může ekonomicky produkovat potraviny v zemědělství, vyrábět prostřednictvím průmyslu jakékoliv věci, poskytovat služby, nebo nedělat nic a žít z daní, než se společnost vzbouří. Tím pádem jsme v historicky bezprecedentní situaci a fundamentálními ekonomickými problémy se zabýváme pouze z hlediska nějakého dočasného výkyvu a politické neschopnosti. To nestačí. Neuvědomujeme si, že se tzv. staré časy nikdy nevrátí. Nikdy už například nebudeme mít v Americe v zemědělství zaměstnáno 50 % práce schopného obyvatelstva. V americkém průmyslu je to podobné. Ano, je tu jedna možnost, jak vrátit historii zpět. Prostě rozbít všechny stroje a nechat obyvatelstvo rýt rukama půdu a sázet obilí. Což je samozřejmě hloupost. Dnes už nejde o ekonomické transformace, ale o metamorfózu.
Vezměme to popořádku, z hlediska zaměstnanosti. Zemědělství tvoří velice nízké procento, bohužel hlavně ve vyspělých zemích. Už se ale objevují první známky tohoto trendu i v Číně. Průmysl strmě klesá. Služby jsou sice stále dominantní, ale i zde je pokles znatelný. Státní sektor? Někde klesající, ale například v České republice vesele bobtná. Máme vysokou zaměstnanost, protože žijeme díky politikům a jejich nohsledům v daleké minulosti.
Najdeme někde pátý sektor? Situaci říkám metamorfóza, protože mi připomíná biologický systém. Vezměme například housenku. Živí se, živí, ale v určité chvíli už jí prostředí nedovolí dále růst, i když by teoreticky mohla. Zakuklí se a z původního organismu se vytvoří jeho nová forma, která se s daným prostředím umí vypořádat a množit se. Metamorfóza je v ekonomické terminologii vyústěním série transformací, které mohou vzniknout jen v těch nejrozvinutějších zemích, protože toto období je vlastně zároveň jejich krizí. Jedná se totiž o kvalitativní proměnu hospodářského organismu. Transformace je dlouhodobá změna dominantních hospodářských aktivit ve smyslu zaměstnání – zemědělství, průmysl, služby. Metamorfóza je vyústěním série transformací, která probíhá v těch nejrozvinutějších zemích. Ona krize, jak současný stav často (a nesprávně) nazýváme, je krizí nejvyvinutějších států. Ale je to kvalitativní proměna formy hospodářského organismu. Je to výraz evolučního cyklu, který se neustále dlouhodobě opakuje, a proto si ho téměř nikdo nevšiml. Jde o následné fáze konstrukce, destrukce a rekonstrukce. Stavět se proti přirozenému vývoji bylo, je, a bude znakem politického bláznovství!
Jak ale ona metamorfóza projeví a jak bude probíhat?
Zatím si nejsme plně jisti, jak bude vypadat. Setkáváme se s ní poprvé v historii. Zatím pouze sledujeme symptomy. My, v nejvyvinutějších zemích, se střetáváme s metamorfózou a rozvojové země se stále potýkají (nebo v ČR nepotýkají) s transformacemi. Proto vidíme, že například v Číně dochází k pomalé transformaci průmyslové dominance na dominanci služeb. Obojí, jak transformace, tak metamorfóza jsou v podstatě destruktivní vůči starému světu. Mění pohled i chování a jsou pro dotyčnou zemi výzvou. Čína prochází velkými obtížemi, protože si zde neuvědomují zákonitost a nevyhnutelnost zmíněných transformací. USA, Evropa i Japonsko procházejí metamorfózou, a opět si tyto země neuvědomují onu zákonitost a bojují proti něčemu, co je v podstatě dlouhodobě nevyhnutelné, ale co politici vnímají jako krátkodobé. Ekonomové se o tom ve škole neučili (a ani nemohli). Proto jsou tak zmatení. Občas je někdy zarazí, proč to tápání trvá tak dlouho. Metamorfóza vlastně znamená fakt, že nastává deglobalizace. To není něco, co si ekonomové i politici přejí a o čem chtějí diskutovat. Čísla však říkají něco jiného.
Abychom rozuměli, co je deglobalizace, musíme pochopit, co je globalizace. Pojem globalizace není žádné zaklínadlo. V ekonomice znamená, že probíhá tzv. „outsourcing“, tedy, že se ekonomické aktivity přesouvají do geografických oblastí s levnou pracovní silou. Součástí jsou i přeshraniční toky, což znamená, že se přes hranice přelévají toky kapitálu, toky zboží apod. Logicky je deglobalizace opak. Do roku 2006 rostlo světové HDP (Hrubý domácí produkt) o 3,5 %, ale objem obchodu rostl o 8 % ročně. To je znak globalizace. Pohyby příhraniční však rostly mnohem rychleji, než kolik produktu se vlastně vytvořilo. HDP se přesouval z místa na místo, někdy i několikrát. Ale od roku 2008, kdy nastala tzv. finanční krize, růst HDP přesáhl růst obchodu. Tedy vytvořené HDP zůstávalo doma. Také vidíte opět na příkladu Číny, že v tomto konkrétním roce snižuje svůj export, USA také a HDP zůstává v místě. Stejně státy omezily přeshraniční toky. Investice v zahraničních aktivech se v té době drží pod 40 %. Před rokem 2008 činily přes 50 %. V číslech se prezentuje deglobalizace velice silně. Přesto jsme denně ubezpečováni v tom, že žijeme v globálním světě. Globální svět se přece nerozšiřuje do nekonečna. V současné době dochází, podobně jako ve Volkswagenu, k úmyslnému zkreslování skutečnosti. Slýcháme například o Americe, že růst za prezidenta Obamy, byl nízký, ale nezaměstnanost klesala. To jako problém moc nevypadá. Problém je tzv. „Labor Participation Rate“. Tento termín znamená, kolik lidí se vlastně zúčastňuje pracovního procesu. Všimněte si, jak se křivka LP v sedmdesátých letech začala zvedat. Tehdy se totiž začaly do pracovního procesu zapojovat žerny, které byly dosud v domácnosti. Po krizi v roce 2008 začala křivka opět klesat až na úroveň roku 1977. Můžeme se ptát, kde ti lidé jsou? Určitě ne mezi nezaměstnanými. Ti jsou evidovaní a pobírají příspěvky v nezaměstnanosti. Jediné vysvětlení je, že tvoří tzv. šedý prostor. Vychází jim z oficiálních dat, publikovaných ke konci funkčního období bývalého prezidenta, že to je 94 601 000 Američanů. Tedy tolik lidí bez oficiální práce. Jsou to jiná čísla, než která uvádějí politici. Jen chci upozornit, aby každý, kterému politici tvrdí, že máme nízkou nezaměstnanost, okamžitě zbystřil. Být nezaměstnaný a nemít práci, jsou nebe a dudy. Pokud chcete sledovat míru nezaměstnanosti, musíte především sledovat i míru zaměstnanosti. Pokud vás zajímá HDP, o to více by vás mělo zajímat HNP(Hrubý národní produkt). Politikům už dnes věří jen jejich voliči.
Jak to vidíte v u nás v České republice?
Časopis Euro tvrdí, že inovace v České republice závisí především na zahraničních firmách. Nejsme tedy podle čísel montovna. To by bylo ještě dobré. Dnes už totiž jsme hlavně překladiště přidané hodnoty. Polovina našeho exportu, kterou vyvážíme přes hranice, dovážíme už jako produkt s přidanou hodnotou. Tuto přidanou hodnotu u nás doplňujeme velice málo, nebo vůbec. Náš nejsilnější exportní artikl nejsou automobily a průmyslová zařízení, ale kupodivu koks a rafinované ropné produkty. Nejnižší podíl domácí přidané hodnoty je u elektroniky. Docentka I. Švihlíková dokonce napsala knihu „Jak jsme se stali kolonií“. Zahraniční firmy u nás získávají 60 % všech tržeb, 50 % přidané hodnoty, 45 % zaměstnanců pracuje pro zahraničního vlastníka. Mnohé firmy, se zahraničním vlastníkem tu vydáváme za české firmy. Já neužívám výraz kolonie. Raději tomu říkám závislá ekonomika, odvozená ekonomika nebo neautonomní ekonomika. Kolonizaci se národy většinou aktivně brání. U nás naopak zahraniční investory (kolonisty) preferujeme. Získávají státní investiční pobídky a lukrativní místa, na rozdíl od domácích kapitalistů a podnikatelů. Česká republika je tak vědomým a dobrovolným účastníkem tohoto dění. Proto nemůžeme mluvit o kolonizaci. Ta nebývá dobrovolná.
Zde jsme trochu odbočili, ale ukázali jsme si, že otázka přidané hodnoty je důležitou součástí inovací. Už v období let šedesátých a sedmdesátých se ukazovalo, že nejvyšší přidanou hodnotu mají výzkum, vývoj, design a klíčové součásti. Nejnižší přidanou hodnotu vykazovaly montážní procesy. Nejvyšší prodej a služby pro zákazníka. Představme si to jako přímku, kde na jedné straně máme vývoj a design, uprostřed montážní práce a zpracovávání surovin a na konci služby. Dosadíme-li k jednotlivým oblastem přidanou hodnotu, přímka se uprostřed silně prohne. Není tedy divu, že zatímco si u nás působící firmy z vyspělých zemí nechávají oba vztyčené konce, málo výdělečný prostředek nám rádi přepustí. Přidaná hodnota montáží je stále nižší, přidaná hodnota na obou koncích jde neustále nahoru. Pochopíte potom naše politiky a jejich voliče? Pochopíte české ekonomy?
Myslíte si, že už konečně přichází nějaká změna?
To si opravdu myslím, i když ne u nás. Popsal jsem transformaci a metamorfózu. Oba pojmy spadají do kategorie makroekonomie a člověk si je nemůže takzvaně osahat. Existují ale i doprovodné jevy, kterých je celá řada. Každý doprovodný jev je vlastně návodem, kde hledat inovační potenciál, kde hledat inovační změny. Je jich opravdu mnoho. Přicházely relativně nenápadně, takže jsme si jich všimli až někdy v 80 až 90 letech. Začalo to tím, že firmy začaly vylučovat mezičlánky. Všimněme si, kolik mezičlánků stojí mezi vámi a výrobkem. Jsou to velkosklady, dealeři, doprava, prodejny a prodejní megacentra. V současné době zákazník a výrobce mají velmi silnou tendenci se propojovat přímo. Příkladem jsou samoobsluhy, self-service a hlavně internetový prodej. Možná si to ani neuvědomujeme, ale jde v ekonomice o přelomové vynálezy. Člověk totiž má tendenci si dělat všechno sám a často to dělá rád. To například vyplývá i z rostoucích čísel prodeje po internetu, který se v Česku téměř skokově rok od roku zvyšuje (i když s až kosmickým zpožděním vůči okolnímu světu. Pamatuji se, že když jsem po roce 1989 přijel, tak jsem psal články na téma „Nebojte se internetu“. Dnes už mi to připadá neskutečné.
Další změnou je masová „kustomizace“. Tento pojem rozvádí fakt, že dnes můžeme každou službu či každý produkt šít na míru. A to za stejné náklady a stejnou cenu, jako kdybychom produkt vyráběli masově. Někteří staří fachmani nedovedou pochopit, že přicházejí nové techniky a technologie. Oproti dnes už zastaralým technologiím se ty nové dají snadno nastavovat, přeprogramovat a digitálně modifikovat během několika vteřin. Když máte například některé výrobky opracovávané laserem, který se dá snadno přeprogramovat, tak náklady na přechod z jednoho výrobku na druhý, jsou téměř zanedbatelné. Když dnes budete rozvíjet inovaci, která vyžaduje mnoho mezičlánků, tak si hned zkraje můžete odvodit, že bude v brzké budoucnosti něco v nepořádku.
Jak ale získat informace, abychom se mohli připravit na to, co nás čeká a asi nemine?
To vám také nepovím. Určitě nás to nemine, i kdybychom své hlavy strčili do písku pouště minulosti. Pořád jako mantru opakujeme, že žijeme v informační společnosti. Informace jsou ale dnes komoditou. Šíří se téměř rychlostí světla a jsou téměř zadarmo. Co nám ale chybí, jsou znalosti. Mít informaci a něco umět je velký rozdíl. Celé naše vzdělávání je založené na předávání informací, ale nikoliv na získávání znalostí. Vědět, přece ještě neznamená umět. Vědomostní společnost, i když si jí velmi vážím, není to, co firmy hledají. Nechtějí vaše vědomosti, ale vaše znalosti. Lapidárně řečeno, to, že jste si přečetli návod, kterak upéci kachnu, je nezajímá. Chtějí, abyste uměl tu kachnu upéci nejlépe ze všech. Nobelista F. A. von Hayek začal po válce vytvářet teorii, kde dokazoval, že znalost je úplně něco jiného než informace. Ekonom T. Ježek, přeložil Hayekovu knihu s tím, že slovo „knowledge“ (znalost) přeložil jako „informace“. Tím jaksi způsobil, že popřel zásadní motivy celé práce a kniha je tím pádem z odborného hlediska bezcenná, obzvláště pro studenty VŠE. I při překladu, by měl překladatel vědět, o co jde, takže dotyčný v praxi předvedl, že znalosti opravdu nejsou informace a naopak.
Můžeme se vůbec jako jednotlivci s potencionálními nadcházejícími změnami sžít?
Ano, nejen můžeme, ale hlavně musíme. Obzvláště ti mladší z nás. Odborně tomu říkám „zákaznická“ intervence. Zákazník už dnes není jen pasivní článek na konci výrobního nebo obchodního procesu. Už nemáme pouze pozice koupit nebo nekoupit. Je to významná intervence, ale dnes není jediná. Zákazník začíná intervenovat v různých částech výrobního procesu a někdy i před tím, než firma výrobní proces vůbec spustí. My starší jsme byli „odkojení“ myšlenkou, že moderní doba vyžaduje dělbu práce. K. Marx na tom dokonce založil svoje učení. Doba, kdy se hlásalo, že rozmělníme výrobní procesy na tisíce úkonů, je pryč. Tím nastává dezintegrace. Dnešní pracovník se už nevěnuje menším a menším dílkům. On dnes musí ovládat více částí procesu. Dnes už výrobky nemají maximální počet součástí. Zamlada, když jsem se dostal do Ameriky, tak například IBM mělo reklamní slogan ve smyslu, že naše elektrické psací stroje mají největší počet součástek. Potom přišli Japonci a jejich psací stroje měly součástek sotva polovinu. Dnes, když firma přijde na trh s elektrickým automobilem, tak si lidé neuvědomují, že například Toyota má 40 tisíc součástí a elektromobil méně než polovinu základních komponentů. K tomu přistupují i znalosti, reintegrace. To znamená, že by každý pracovník konkrétního výrobního procesu měl něco vědět o tom, co vlastně vyrábí. Obrazně řečeno, vrtat díru a nevědět, zda součástka patří k židli, ke stolu nebo autu, začíná být smrtonosné. Viděl jsem záběry z Číny, kde vyráběly dívky smart telefony. Když jedné ten telefon ukázali, tak se zděsila, protože vůbec netušila, že je součástí jeho výroby.
Další doprovodný jev je práce doma. Kolik z nás putuje hodinu i více, aby se někde posadili za monitor a koukali do něj celou pracovní dobu. Proč nemůžeme mít zapojenou domácí pracovnu? Jde o již dříve zmiňované sdílení zdrojů. Opět doprovodný jev. Pro většinu Evropy je to zatím rychle se šířící, ale nevítaná novinka. Ale v USA již existují konkurenti i pro již zmíněný Uber. Předpokládám, že si firmy svou existenci na trhu vyřeší samy, ale ještě se dočkáme stávek a manifestací. V každém případě předpokládám konec tradiční taxislužby. Pod doprovodné jevy spadá také kategorie spolupráce. To je vlastně dobrovolná spoluúčast na konkrétním dění, kdy zúčastněné strany mají stejné výhody. Pozor, spolupráce není solidarita. Solidarita znamená podřízení se určitým neekonomickým nebo nespolečenským zájmům. Doporučoval bych méně solidarity, méně zbytečné konkurence, ale více spolupráce.
Mezi doprovodné jevy, kterých je samozřejmě mnohem více, bych ještě zařadil „cyklickou organizaci“. Tento termín naznačuje, že nevyrábíte portfolio produktů podle toho, co umíte. Neznamená to, když vyrábíte ledničky, můžete uvažovat jen o výrobě klimatizace. Ne. Tento jev ilustruje příklad, kdy firma něco vyrábí, ale produkuje odpad. Co udělá s tím odpadem? Spousta japonských IT firem například pěstuje na střechách továrních hal rajská jablíčka. Nemusíme jezdit ani tak daleko. Jihomoravská firma Fosfa, která vyrábí fosfátové přípravky, také pěstuje na střechách továrny v horizontálních sklenících zeleninu. Využívá při tom odpadní teplo z výroby a vlastní fosfátová hnojiva. Když budou podobným způsobem postupovat i jiní, tak se výroba uzavře do bezodpadového cyklu. Odpadu se přestane říkat odpad, ale zdroj. Totéž se týká digitalizace společnosti. Proč si mám koupit LP desku, když si ji mohu stáhnout z internetu. Proč mám platit za všechny písničky z alba, když si mohu koupit pouze tu, která se mi líbí a udělat si vlastní seznam. A tak to může jít do nekonečna.
Doprovodných jevů transformace a metamorfózy je úžasně mnoho a závratně se rozmnožují. Ale když se na ně soustředíte, tak je uvidíte všude kolem sebe. Už si uvedené jevy uvědomují i některé vlády. Například ve Švýcarsku vážně projednávali situaci, kdy každý občan měl dostat základní státní příjem, ať pracuje nebo ne. Na první pohled se to zdá hloupé, ale uvědomme si, kolik odpadne příspěvků, dávek, dotací, jak ubude státní byrokracie a podobně. Těm, kteří chtějí víc, stát může umožnit vzdělání, zapojení do podnikání a slušné pracovní zařazení. O této iniciativě uvažují i některé státy v USA.
František I.
No a do třetice mně pak napadla taková svatokrádežná myšlenka, jak je možné, že tyhle věci PČR prodává, zatímco padělaná trička/boty/CDčka/kosmetiku zabavená při policejní razii někde u Ping-Pongů musí spektakulárně rozjezdit buldozer v přímém přenosu ČT/Nova a nesmí se to rozdat ani charitě.
(1099) Já to risknu. Cinkání kvůli tiskárně jsem se nezúčastnil, spíš se občas vyjádřím k oněm fantasmagoriím, jak všichni a stále usilují zničit či ovládnout Rusko. 😛
(1102) To je jednoduchý, tohle není padělaný, výrobce dostal zaplaceno, takže tomu to může být jedno. Jediný ojebaný je bývalý prodejce.
1088 — Ale kdežpak, Pavle, jednoduše řečeno, účelem manželství vždy bylo především vytvořit (či zlepšit) stabilní prostředí vhodné k tomu, aby se společnost mohla reprodukovat v další generaci. (Protipříklad, třeba Lenin a první bolševici chtěli stávající společnost rozbít, proto naopak zpočátku fedrovali volnou láskou. Brzy toho ostatně nechali.)
1095 — problematika toho, zda někdo žije v harmonickém svazku pěti mužů — Ale kdežpak, to je jedna věc. Druhá věc je, proč by se do toho měl montovat erár a komukoliv z nich cokoliv garantovat — což z institutu manželství, byť zde asi bezdětného, automaticky vyplývá.
1097 — Ale kdežpak, Dano, proti rozsudku nad Smetanou meritorně nemám žádné výhrady. Poukazoval jsem jen na to, jak ten proces vypadá, tzn. vypadá v očích veřejnosti. Langer tehdy myslím byl místopředsedou ODS? A snad i jedním z těch otykadlovaných?
“ Nejsem Urza, necítím potřebu donekonečna vysvětlovat věci, které jsou evidentní v rámci nějaké teorie, tím méně věci evidentní obecně.“
No, zpátečníku, jetsli to není tím, že jste si vytvořil nějakou teorii, který není slučitelná s reálným životem….
Fakt nevím, co je evidentní na tom, že když bude stát vyplácet nějakému homosexuálovi vdovskej důchod, mohlo by se to dotknout mého manželství, protože můj drahej nebo já doneseme domů o pár stováků míň.
To Vám teda řeknu, manřežeklství, kterýho se něco takovýho dotkne, je pěkně mizerný manželství a nejspíš to ani nezasluhuje název !manželství“. To už je opravdu zaslouží spíš tohle označení svazek dvou homosexuálů, pokud se k sobě chovají s vzájemnou odpovědností.
1100 — Zpátečníku, manželství přece není o životní úrovni. — Obávám se, že tohle už je nad mé síly. Nechci být osobní natolik, abych někoho jmenoval, ale podíváte-li se na všelijaká (zejména věkově nerovná) manželství celebrit, opravdu si myslíte, že nemají co dělat s životní úrovní?
Zpátečníku – 1105 – V tom bychom se patrně shodli. Také nevidím jediný smysluplný důvod, proč by se měl do jakéhokoli vztahu libovolné množiny lidí (bez rozdílu pohlaví) montovat erár.
Nejsem Lenin a nechci nic rozbíjet, takže bych se přimlouval prostě za zrušení manželství jako právního institutu a nechal bych lidi, ať si to uspořádají jak chtějí. A dokonce bych šel až tak daleko, že bych zrušil jakékoli dávky, podpory, daňové úlevy a obecně cokoli, co souvisí s dětmi a jejich počtem, protože jakékoli sociální inženýrství v oblasti plození dětí je čisté zlo.
1099 Schumi
Montesquieu – O duchu zákonů ….
No jasně 🙂
On Montesquieu byl vladtně i takový politický geograf – vládu i vhodnou soustavu zákonů v zásadě viděl korelovanou se vzdáleností od rovníku 🙂
Na Babiše a česko to docela sedí, že?
Ten citát, ne ta korelace k rovníku
“ (Takže kdyby tam kupříkladu byla napadla žaloba na Ivana Langera, Langerová by se byla musela vyloučit bez ohledu na to, zda by se byla podjatá cítila a/nebo objektivně byla. Žaloba související s politickou stranou jejího manžela byl z tohoto hlediska jakýsi případ na hranici.)“
Já si teda nepamatuju moc pdrobnosti, ale pokud vím, šlo o to, žeže kdosi žaloval Smetanu, že poškodil jeho majetek a ten kdosi nebyl Langer. Byla víceméně náhoda, že tam byl jeho ksicht. Kdyby tam byl ksicht jinýho Smetanovi nelibýho politika, udělal by totéž.
„ale soudce se myslím má vyloučit ne proto, že je fakticky podjatý, nýbrž proto, že z důvodu svého vztahu k věci či některé ze stran by mohl být podjatý.“
Já teda mám za to, že v právu se rozhoduje na základě toho, co je prokazatelné a ne na základě toho, co by mohlo být. Naopak zahrnout do toho přístup “ mohlo by být“ se mi jeví dost nebezpečným. ale možná mně prývníci z toho vyvedou.
1106 — To Vám teda řeknu, manřežeklství, kterýho se něco takovýho dotkne, je pěkně mizerný manželství a nejspíš to ani nezasluhuje název !manželství”. — Ajvajvajvajvaj, maYdo, chcete prosím tvrdit, že se síťového napětí u mne doma nedotkne, když sousedům nade mnou dejme tomu zapne ohřev v pračce? Já tvrdím, že dotkne. Otázka samozřejmě je, o kolik u mne poklesne, ale o tom žádná debata původně nebyla. Šlo mi čistě jen o to, vyvrátit Vaše ct. tvrzení, že nedotkne.
1093 Karle, kouknul. Kořenáče, hnojiva pro obecné použití, ponorná čerpadla… v pořádku. Některá hnojiva a podpůrné prostředky např. Cannabiz…,určené pro pěstování konopí, to se mi…nelíbí. Asi to bylo pod něčí úřední rozlišovací úroveň. Vyprodáno. Nedivím se. Předpokládám, že to skončilo k účelu za kterým to bylo původně určeno. Třeba policie už má seznam kupujících 😀
Zpátečníku – 1107 – no, „manželství“ serebrit je spíš obchod, to nemá s láskou dvou, tří, pěti, sedmi jedinců co dělat. Tyhle vztahy by u povrchnějších vrstev obyvatelstva vznikaly i bez institutu manželství a docházelo k nim i v době, kdy institut manželství byl podstatně rigidnější než dnes.
Dokladem mohou být v některých kulturách druhé, třetí, páté manželky, v jiných třeba oficiální konkubíny a v českých poměrech třeba šlechtic, který zapomněl vytáhnout včas ze služebné a pak se o ní a potomka finančně postaral.
Celkově vzato to všechno není nic jiného než přelakovaná prostituce, která plyne z toho prastarého náhledu na ženu jako na komoditu, jak jsem již zmínil.
1111 — v právu se rozhoduje na základě toho, co je prokazatelné a ne na základě toho, co by mohlo být — Ououououou. Jsem soudce a právě mi předvedli syna, kterého načapali při krádeži v obchodě. Jak se asi bude prokazovat, že jsem podjatý? Jak se bude prokazovat, že jsem nepodjatý?
(1105) Jistěže, bylo, Zpátečníku. Jenže zajišťování toho prostředí se ujal, převážně se souhlasem většiny, stát. Dokonce dodává i kolektivní výchovu. Takže dneska už je ten význam trochu někde jinde a části lidí to začne vadit až když přijde řeč na tepluchy.
„Nechci být osobní natolik, abych někoho jmenoval, ale podíváte-li se na všelijaká (zejména věkově nerovná) manželství celebrit, opravdu si myslíte, že nemají co dělat s životní úrovní?“
Zpátečníku, prořč do toho taháte nějaký celebrity?
Já vám říkám, že MÉHO manželství se nijak netýká, jetsli se homosexuálové budou nebo nebudou brát a nějaké Vaše úvahy, že ano, protože nám může klesnout životní úroveň kvůli vdovskému důchodu homosexuálů je poněkud mimo, protože nějaký ten pokles o pár stovek, to už jsme zažili několikrát a nejspíš ještě zažijeme.
Pokdu jde o celebrity a jejich přetřásaná manželství v bulváru, to je jiná kategorie, ale pokud s nimi cloumá zrovna životní úroveň, tak opravdu velice pochybuji, že by to byl zrovna vdoskej důchod pro teplouče, který by byl příčinou rozpadu takových manželství a že by jinak žili ve věrném svazku, dokud je smrt nerozdělí.
(1113) Schumi, zabavili to, protože by to mohlo sloužit k produkci marjány. Teď najednou nemůže …. 🙁
(1115) Neprokáže se nic. Buďto někdo podá námitku podjatosti, nebo nepodá. Nepodá-li, je to na Tobě jako soudci. Podá-li, někdo dle svého úsudku rozhodne. Důkaz nejspíš nebude žádný, pokud by byl, bylo by to jednoduché.
Viz ta pražská soudkyně https://tinyurl.com/yb2hb2wo
je to marný.
Dano, zapršelo dneska? Podle radaru by mohlo.
1108 — Ale Pavle, já přece nic nemám proti tomu, aby si homosexuálové pořádali svatební obřady, třeba si i v nějakém gay clubu vedli matriku oddaných, tiskli si a ručně kolorovali oddací listy, pekli svatební dorty, nosili závoje a věnečky pomerančových květů… Čistě jejich věc. Jsem ale zásadně proti tomu, aby jim cokoliv garantoval stát.
Je to totiž otázkou (elementární) schopnosti uvažovat o (elementárních) důsledcích.
Protože co vidíme? Dvojice opačného pohlaví si rok předem sjednávají termín, shánějí módního reklamního fotografa, před desítkami příbuzných a známých skládají svatební slib… A za pár let půlka z nich obsah toho slibu zcela ignoruje. Bodejť ne. Vždyť to taky byla jen komedie, když si přesně stejnou mohli uspořádat i homosexuálové, a stát jim zaručil přesně totéž.
Závazky fungují, je-li vzájemná důvěra. Tato skutečnost vnáší kladné zpětné vazby, a ty zas úžasně zvyšují labilitu.
1119 — No samozřejmě že neprokáže. Jen jsem se (marně) pokoušel vysvětlit maYdě, proč je to uzákoněné stávajícím způsobem.
Zpátečníku – jinak tedy obecně, mohli bychom se vrátit zpět k té korelaci (či snad kausalitě) homosexuálního manželství a tištění bankovek ?
Já tam přes všechny ty příspěvky žádný ekonomický ani jiný vztah nevidím. A to jsem to celé pečlivě pročítal asi tak 6x.
Jediné, co se mi tam po delším studiu podařilo najít, je jakási řekněme „morální korelace“ v tom smyslu, že tištění bankovek doma na tiskárně by mohlo být někým považováno z čistě morálního hlediska za neúctu ke státem emitované měně v režimu částečných reserv a podobně homosexuální manželství by mohlo být někým považováno z čistě morálního hlediska za neúctu ke státně kodifikovanému institutu manželství.
To tak nějak chápu, respektuji, ale vnitřně nesdílím, protože jak státem tištěné peníze v režimu částečných reserv, tak institut státem kodifikovaného manželství a jeho materiální podpory považuji za naprostou blbost, která se nám jednou škaredě vymstí.
Jako první experimentálně pozorovaný fakt podporující můj názor bych použil to, že nejvíc se množí lidé tam, kde vůbec žádná státní podpora manželství není nebo dokonce tam, kde lidé chápou pojem „manželství“ v našem evropském pojetí jen velmi okrajově nebo vůbec.
“ Jen jsem se (marně) pokoušel vysvětlit maYdě, proč je to uzákoněné stávajícím způsobem.“
No, já nevím, co je uzákoněno?
Mně se to spíš jeví, že mi chcete vysvětlit, jak by to mělo být uzákoněno, ale není. Myslím, že Smetanovi šlo o to, být zavřenej a aktivistům šlo o to, mít mučedníka. Proto se z normálního výtržnictví udělala politická kauza.
1123 — Omlouvám se, teď poslouchám https://www.youtube.com/watch?v=vXkLaZLSzgM . Vrátím se sem cca za půl hodiny.
Martine, hurá! – zapršelo. Co víc si přát. 🙂
Zpátečníku – 1121 – no, to je klasické zmatení a zaměňování korelace a kausality.
Cca. 50-70% heterosexuálních manželství se rozváděla dávno předtím, než státy uzákonily svatby bukvic.
Důvod bych spíš hledal v tom, že státy nastavily poměry tak, že rozvést se a být takzvaně „matkou samoživitelkou“ je ekonomicky výhodné. To ovšem s buseranty pranic nesouvisí, to si vydupaly na státu heterosexuální ženy.
Z čistě osobního hlediska je mi to fuk. Já žiji ve zcela harmonickém svazku s jednou ženou už skoro 30 let, nikdy jsme od státu nic nechtěli (ani porodné nebo mateřskou) a ani jsme nic nedostali. Pravda, nějakou drobnou slevu na daních jsem měl, protože máme dítě. Ale to bylo v absolutních číslech skoro nic a rozhodně to nepokrylo nikdy třeba náklady na ustájení koní. Takže kdybych to neměl, bylo by to víceméně jedno…
Ano. Jde-li institut manželství do kopru, je to jeho mizejícími ekonomickými souvislostmi a ne vlivem LGBT. Morálku do toho radši tahat nebudu.
„Protože co vidíme? Dvojice opačného pohlaví si rok předem sjednávají termín, shánějí módního reklamního fotografa, před desítkami příbuzných a známých skládají svatební slib… A za pár let půlka z nich obsah toho slibu zcela ignoruje. Bodejť ne. Vždyť to taky byla jen komedie, když si přesně stejnou mohli uspořádat i homosexuálové, a stát jim zaručil přesně totéž.“
zpátečníku, to jsou kecy, s prominutím. Dvojice opačného pohlaví se rozváděly už v dobách, kdy ještě neuvažovalo o registrovaném partnerství, natož o manželství homosexuálů.
Vy yse pořád nemdokážete odpoutat od toho, jak to chodí mezi celebritami. většina snoubenců má, aspoň co tak vidím u kolegů, úplně jiný starosti, než shánět replamního módního fotografa.
To, jetsli to berou jako komedii, vůbec nemá co dělat s tím, jetsli si stejnej obřad můžou uspořádat i homosexuálové.
Jinak – já jsem se vdávala v kostele. No, vlastně to byla docela malá kaple. Neměli jsme desítky hostů, byli tam jen rodiče, moji, protože manželova rodina se odmítla zúčastnit. já vím, že u zdejších ateistů si nejspíčš vykolůeduju leda útrpný poškleb, ale já sjem tomu svámu slíbila před oltářem, že s n ím budu v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci a v bohatsví a chudobě. A ráčej dovolit, tenhle slib pro nás něco pořád znamená. A je mi jedno, jetsli stát bude platit homosexuálům vdovský dlůchody nebo Vám povolí deset manželek nebo oženit se třeba s žirafákem.
a i kdybychom se octli v situaci, že to jeden z nás nakonec dodržet nedokáže ( on je životněkdy dost složitej a jsme jen lidi) tak příčina toho bude zase jen nás a ne v tom, komu stát dovolí nebo nedovolí se navzájem brát.
Jak to tak po sobě čtu, tak zmínku o ustájení koní bych měl asi upřestnit.
Myslel jsem to tak, že slevy na daních byly s ohledem celkové výdaje na výchovu dítěte natolik zanedbatelné, že kdyby byly zrušeny, vůbec bych si toho nevšiml. A to ani kdyby nebylo těch koní, protože třeba jen spoření/pojištění pro mladou dělalo cca. 35.000-40.000 ročně, aby měla něco do začátku.
maYdo – 1129 – No, jako skalní atheista (nebo spíše agnostik) bych doplnil z vlastní zkušenosti, že úplně totéž si lze slíbit doma, ve dvou, nad sklenkou červeného.
Kostel (ani obecní vejbor) k tomu není potřeba, jen určitá dávka morální itegrity, která člověka zavazuje dodržet to, co kdysi slíbil. Nic komplikovaného v tom není.
V tomhle máme my atheisti/agnostikové výhodu. Nepotřebujeme deitu, ale když něco slíbíme, tak to dodržíme, protože kdybychom to nedodrželi, tak bychom v první řadě zklamali sami sebe (a museli bychom se stydět sami před sebou) v druhé řadě bychom zklamali toho, komu jsme to slíbili (a museli bychom se stydět před ním) a ve třetí řadě bychom zklamali všechny ty, kdo se domnívají, že pro harmonický vztah na doživotí se stačí prostě políbit a říct si „Sliby se mají plnit“.
Ono je to vlastně stejné u všech smluv, včetně obchodních.
Slušný člověk, který jedná se slušnými lidmi nepotřebuje (pokud to nevyžaduje stát) nic jiného než podání ruky a případně slova typu „Slibuju, zítra peníze pošlu.“
A jak jsem za posledních skoro 30 let zjistil, funguje to velmi dobře a to i mezinárodně.
Pokud tedy člověk vyjednává se soukromým subjektem a nikoli státním úředníkem libovolného státu, tam je morálka o dost uvolněnější… 🙁
1124 — No, já nevím, co je uzákoněno? — Už jsem psal, že tohle je otázka pro právníka. Ale (a myslel jsem, že jsem to napsal relativně jasně) šlo mi o ten princip, že se nezkoumá faktická podjatost, nýbrž to, zda zde jsou (v podobě vztahu k věci či účastníkovi) důvody, aby případná podjatost existovala. Aniž bych Vám teď posloužil jakoukoliv přesnější formulací (musel bych si to nastudovat v OSŘ a TrŘ), pokládám za zcela zjevné, že právě takto je to logické. Samozřejmě že by z věcného hlediska bylo možná lepší, kdyby se soudce vyloučil až v případě skutečné podjatosti — ale jedině za předpokladu, že by ji někdo uměl objektivně zjistit.
Abych se přiznal, vůbec nechápu, jak kolem čehokoliv takto jednoduchého mohlo vzniknout nedorozumění.
Mezi advokáty, alespoň těmi staršími a ne dnešními rychlokvaškami, se traduje poučení: „Než dlouhá diskuse, je lepší nahlédnout do zákona.“ Takže citace OSŘ 99/1963 Sb.:
Vyloučení soudců
§ 14
(1) Soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
(2) U soudu vyššího stupně jsou vyloučeni i soudci, kteří projednávali nebo rozhodovali věc u soudu nižšího stupně, a naopak. Totéž platí, jde-li o rozhodování o dovolání.
(3) Z projednávání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost jsou vyloučeni také soudci, kteří žalobou napadené rozhodnutí vydali nebo věc projednávali.
(4) Důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
§ 15
(1) Jakmile se soudce nebo přísedící dozví o skutečnosti, pro kterou je vyloučen, oznámí ji neprodleně předsedovi soudu. V řízení lze zatím učinit jen takové úkony, které nesnesou odkladu.
(2) Předseda soudu určí podle rozvrhu práce místo soudce (přísedícího) uvedeného v odstavci 1 jiného soudce (přísedícího) nebo, týká-li se oznámení všech členů senátu, přikáže věc jinému senátu; není-li to možné, předloží věc k rozhodnutí podle § 12 odst. 1. Jde-li o vyloučení podle § 14 odst. 1 a předseda soudu má za to, že tu není důvod pochybovat o nepodjatosti soudce (přísedícího), předloží věc k rozhodnutí soudu uvedenému v § 16 odst. 1.
§ 15a
(1) Účastníci mají právo vyjádřit se k osobám soudců a přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout. O tom musí být soudem poučeni.
(2) Účastník je povinen námitku podjatosti soudce (přísedícího) uplatnit nejpozději při prvním jednání, kterého se zúčastnil soudce (přísedící), o jehož vyloučení jde; nevěděl-li v této době o důvodu vyloučení nebo vznikl-li tento důvod později, může námitku uplatnit do 15 dnů po té, co se o něm dozvěděl. Později může námitku podjatosti účastník uplatnit jen tehdy, jestliže nebyl soudem poučen o svém právu vyjádřit se k osobám soudců (přísedících).
(3) V námitce podjatosti musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému soudci (přísedícímu) směřuje, v čem je spatřován důvod pochybnosti o jeho nepodjatosti, popřípadě kdy se o něm účastník podávající námitku dozvěděl, a jakými důkazy může být prokázán.
§ 15b
(1) K rozhodnutí o námitce podjatosti soud věc předloží s vyjádřením dotčených soudců (přísedících) svému nadřízenému soudu. V řízení lze zatím učinit jen takové úkony, které nesnesou odkladu.
(2) Ustanovení odstavce 1 neplatí, byla-li námitka uplatněna před nebo v průběhu jednání, při němž byla věc rozhodnuta, a má-li soud za to, že námitka není důvodná.
(3) Ustanovení odstavce 1 neplatí také tehdy, uplatnil-li účastník v námitce stejné okolnosti, o nichž bylo nadřízeným soudem (jiným senátem Nejvyššího soudu) již rozhodnuto, nebo je-li námitka zjevně opožděná.
§ 16
(1) O tom, zda je soudce nebo přísedící vyloučen, rozhodne nadřízený soud v senátě. O vyloučení soudců Nejvyššího soudu rozhodne jiný senát téhož soudu.
(2) Opožděně podanou námitku (§ 15a odst. 2) soud uvedený v odstavci 1 odmítne.
(3) Dokazování k prokázání důvodu vyloučení soudce (přísedícího) provede soud uvedený v odstavci 1 buď sám nebo prostřednictvím dožádaného soudu. Neprovádí-li se dokazování, není třeba k rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 nařizovat jednání.
§ 16a
(1) Jestliže bylo rozhodnuto, že soudce (přísedící) je vyloučen, předseda soudu podle rozvrhu práce určí místo něho jiného soudce (přísedícího) nebo, jestliže byli vyloučeni všichni členové senátu, přikáže věc jinému senátu; není-li to možné, předloží věc k rozhodnutí podle § 12 odst. 1.
(2) Bylo-li rozhodnutí odvolacím nebo dovolacím soudem anebo na základě žaloby pro zmatečnost zrušeno proto, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce (přísedící), nebo nařídil-li odvolací nebo dovolací soud, aby věc v dalším řízení projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), postupuje se obdobně podle odstavce 1.
§ 16b
Usnesení nadřízeného soudu podle § 16 odst. 1 a 2 je závazné pro soud a pro účastníky řízení; ustanovení § 205 odst. 2 písm. a), § 219a odst. 1 písm. a), § 229 odst. 1 písm. e) a § 242 odst. 3 věta druhá tím nejsou dotčena.
§ 17
O tom, zda je vyloučen zapisovatel nebo jiný zaměstnanec soudu, jakož i znalec nebo tlumočník, rozhoduje předseda senátu; ustanovení § 14 odst. 1, § 15, § 15a odst. 1 a 3 a § 16 odst. 3 platí přiměřeně. Proti jeho usnesení není přípustný opravný prostředek.
Předchozí citaci shrnuji:
Pokud si soudce myslí (přísedící pro jednoduchost nezahrnuji), že je vyloučen, oznámí to předsedovi soud a ten rozhodně, zda určí jiného soudce nebo předá k rozhodnutí nadřízenému soudu.
Pokud účastníci řízení namítají, že je soudce podjatý a měl by být vyloučen, tak při splnění dalších podmínek to rozhodne nadřízený soud.
1131, 1132 – podepisuji
martine tt – 1134 – no, z toho mně plyne, že to Langerová opravdu soudit neměla, protože už podle odstavce 1. vznikl důvod pochybovat o její nepodjatosti.
Už proto, že byla manželkou chlapa na fotce (záměrně se vyhýbám slovu „politik“), kterému byla tykadla přimalována a lze se domnívat, že žádná manželka nebude nepodjatá ve sporu, ve kterém někdo jejímu manželovi přimaloval tykadla/parohy/chapadla/makadla/penisy/nos/uši/kapsu/jiné tělní výrůstky.
1128 — Jde-li institut manželství do kopru, je to jeho mizejícími ekonomickými souvislostmi — To bych řekl, že nejen, AeroKarle. Vezmu to společně s tím tiskem bankovek.
Znovu děkuji za odkazy na Rothbarda, kterých se mi zde kdysi dostalo, ale kdykoliv jsem přemýšlel, co vlastně jsou peníze, vyšlo mi, že cosi jako kvantifikovaná důvěra. Přitom pro mne hodnota mých peněz nespočívá (primárně) v tom, nakolik jim důvěřuji já, nýbrž v tom, nakolik jim důvěřují ostatní. Nojo, jenže nakolik jim důvěřují ostatní? To zas záleží na dalších ostatních, a tak dále. Když jsem v závorce napsal „primárně“, chtěl jsem tím říci, že teď — tj. v tom druhém kroku — už jde o moji důvěru také, byť i jen velmi malou měrou.
Jakmile důvěra poklesne pod určitou mez (kterou ovšem neumím kvantifikovat), nutně se to začne sypat celé. Odtud i důsledky volného domácího tisku peněz. Stejné mechanismy se vztahují i na manželství: Jakmile je snížena hodnota závazků z něj vyplývajících pod jistou kritickou mez, nutně je to snižuje dále, neb klesá motivace tyto závazky recipročně dodržovat.
1134 — Martine, děkuji. V podstatě stačil §14 odst. 1.
Ještě bych prosím na rovině zcela obecné poznamenal: maYdo, nepolemizuji s tím, co si myslíte (to bych si jistě nedovolil, ani kdybych to věděl), nýbrž s tím, co píšete. Když tedy napíšete, že se cosi čehosi nedotkne, a já si to náhodou nemyslím, snažím se Vám ukázat, že dotkne. Následná debata holt vypadá dle toho…
… a je tou nejúžasnější přehlídkou marnosti, s jakou jsem v posledních týdnech měl co činiti.
Přeji dobrou noc.
Pavle – 1131 – ona ta „deita“ je na nic, pokud chybí to čemu říkáš mravní integrita….
Jo, lze si to slíbit i nad sklenkou červeného doma v kuchyni. Lze si to slíbit i beze slov, bez obřadu, stačí, že oba vědí že to tak je. Zrovna tak to může být velká svatba s desítkami hostů. Nejde o formu, jde o společnou odpovědnost.
Ne vždycky to vyjde. Ale vždycky se to týká těch dvou, je to na nich, ne na tom, co dělají ti kolem nebo co umožňuje stát. A konec konců, teď mně tak napadá, proč by se nemohli slíbit, že spolu budou v dobrém i zlém i dva chlapi?
Zpátečníku – 1138 – No, tady je asi ta zásadní chyba v úvaze nebo případné neporozumění:
„Jakmile důvěra poklesne pod určitou mez (kterou ovšem neumím kvantifikovat), nutně se to začne sypat celé. Odtud i důsledky volného domácího tisku peněz. Stejné mechanismy se vztahují i na manželství: Jakmile je snížena hodnota závazků z něj vyplývajících pod jistou kritickou mez, nutně je to snižuje dále, neb klesá motivace tyto závazky recipročně dodržovat.“
Volný domácí tisk peněz je věc, která ve svém výsledku ovlivňuje společnost jako celek. Jednoduše inflací.
Naproti tomu, partnerský vztah množiny lidí, zvířat a předmětů je čistě soukromá a ohraničená věc té množiny entit a okolní dění na ní vliv nemá, pokud to nepřipustí oni sami.
Zjednodušeně řečeno, pokud žiju (abych tedy použil sebe jako konkrétní příklad) v partnerském svazku s jednou ženou, se kterou jsem si kdysi něco slíbil, tak mně osobně vůbec nezajímá, zda je momentálně moderní přizvat do intimního svazku hrocha, rajku nebo mladou dívku z Thajska. Prostě proto, že jsem kdysi své partnerce něco slíbil a kdybych to porušil, za co bych pak stál ?
Na tohle se docela hodí příměr Modrého Ptáka s těmi lístky na kabáty v šatně. Při tištění peněz stát množí lístky v šatně a když dojde k jejich vyzvednutí, tak se holt ukáže, že kabáty jaksi došly.
Na druhé straně, v partnerském svazku si lidé vymění vzájemně jen jeden konkrétní lístek a je fakt jedno, jak to udělají. Podstatné je, že když dojde na vyzvednutí kabátů, tak jeden druhému řekne „Ano, ten tvůj lístek mám a tady je kabát“.
Inflace lístků do šatny u jiných lidí s tím nemá co dělat.
Slib je prostě slib, který byl jednou dán a člověk který má dostatečnou morální integritu ho prostě neporuší. Pokud jej poruší druhá strana, so be it, to se v životě stává. Pak je na místě vzájemně si ty lístky od šatny roztrhnout a jít každý svou cestou. Na tom fakt není nic mystického, je to jen o morálce a ochotě držet sliby, které byly dány.
maYdo – 1139 – no to klidně mohou. Stejně tak si to mohou slíbit dvě ženy. Nebo pět mužů, tři ženy, ovce a věšák na klobouky (i když u té ovce a věšáku by se mohl najít nějaký hnidopich, který by chtěl uvědomělý a informovaný souhlas, což se zejména u věšáku na klobouky dělá fakt blbě).
To tvrdím od začátku a je to jaksi podstatou mé diskuse se Zpátečníkem. Tedy krom té již 2x zmíněné korelace a kausality tisku bankovek a homosexuálních manželství, která bohužel zůstala nezodpovězena.
“ Když tedy napíšete, že se cosi čehosi nedotkne, a já si to náhodou nemyslím, snažím se Vám ukázat, že dotkne. Následná debata holt vypadá dle toho…“
Ajajaj, a jak by měla vypadat následná debata, abyste byl spokojen?
Zpátečníku, uvědomujete si, že tu píšete nejen blbostě, ale že to je do jisté míry i urážlivé, když mi tu předhazujete, že by moje manželství mohlo nějak ohrozit, pokud by nějací homosexuálové měli nárok na vdovskej důchod a argumentujete celebritama a historkama z bulváru?
A ještě to završíte nářkem, že následná debata není podle Vašeho gusta?
Pavle,
právě jsem dočetl, když jsi publikoval 1140. Mám jedinou poznámku: volný tisk peněz ovlivňuje společnost stejně, jako volné pečení housek, nebo produkce jakékoli jiné komodity. A stejně jako musí housky někdo koupit, tak musí někdo „koupit“ peníze (v jejich případě přijmout).
Někde jsi popisoval časovou strukturu uvádění peněz do oběhu, což je důvod, proč se stát drží tisku peněz jako klíště. Takže fakticky je inflace daní a daně vypisuje stát. Hyperinflací je „nesmysl“ – na krátkou dobu používání peněz tvořených ze vzduchu.
1062 — To prosím vypadá, skimici, jako kdybyste zde citoval http://petrhampl.com/mozek
Aniž bych se odvažoval něco naznačovat o Vás osobně, obecně je pozoruhodné, kolik lidí Petra Hampla čte, jenže se to běsnění pravdolásky neodvažují přiznat…
1142 — Zpátečníku, uvědomujete si, že tu píšete nejen blbostě, ale že to je do jisté míry i urážlivé, když mi tu předhazujete, že by moje manželství mohlo nějak ohrozit, pokud by nějací homosexuálové měli nárok na vdovskej důchod a argumentujete celebritama a historkama z bulváru? — Upřímně mne mrzí, maYdo, cítíte-li se uražena. Přirozeně jsem se Vás ničím dotknout nechtěl. Taky proč bych měl chtít?
Zpětně vzato, chyba asi byla v tom, že jsme se na začátku jasně nedomluvili, budeme-li se držet pravidel (klasické) formální logiky, nebo ne. V klasické logice prosím platí, že je-li zde např. výrok „Všechna x mají vlastnost P.“, je negací výroku „Existuje (aspoň jedno) x, které nemá vlastnost P.“ a tudíž ve sporu s ním. Proto podaří-li se mi jeden z nich dokázat, druhý je tím automaticky vyvrácen a debata končí (přinejmenším na rovině logiky).
Ukážeme si to na příkladu. Dejme tomu, že tvrdím, že všechna přirozená čísla jsou větší než sto. Vy řeknete, že je to nesmysl, protože 99 je přirozené číslo a zároveň menší než 100. Já se ale nevzdám tak lehce, a budu uvádět čísla 1000, 123456, milion, septilion, 1000001, atd., která vesměs jsou větší než 100 (a tedy výrok v mých očích potvrzují). Vedle toho budu požadovat, abychom přezkoumali ještě čísla 98, 89, 42, 11, znovu 98, znovu 89, a tak dále. Nakonec napíšu algebraickou rovnici na tři tiskové stránky, a budu o ní tvrdit, že jejím kořenem (který nikdo neumíme vypočítat) je přirozené číslo větší než sto, čímž je můj výrok potvrzen.
Nakonec? Kdepak konec… Takováhle debata se může v principu táhnout do nekonečna: už jen čísel, pro něž můj výrok platí, totiž je nekonečně mnoho.
— — — — — — —
Teď si to zrekapitulujeme prakticky:
1081 — A to mi vysvětlete, jak by se mého manželství mohlo dotknout, když se někde vezmou dva homosexuálové? — Samozřejmě bych si nikdy nedovolil zde rozebírat citové či jakékoliv jiné aspekty Vašeho manželství. Proto jsem se spokojil s poukazem na to, že vyplácení nějakých vdovských důvodů navíc bude mít automaticky dopad na všechny, kdož se nacházejí na příjmové či výdajové stránce státního rozpočtu, tedy také na Vás a Vaše manželství. Že to reálně znamená pár haléřů, není nijak rozhodné; k prokázání vlivu to zcela stačí.
To nevylučuje (ani nepotvrzuje), že by zároveň mohly existovat i další vlivy na Vaše manželství, jenže ty zde, jak jsem napsal, zkoumat nechci.
1100 — Zpátečníku, manželství přece není o životní úrovni. — Jako protipříklad jsem (aniž bych kohokoliv jmenoval) učinil narážku na manželství celebrit, která začasté činí velmi vtíravý dojem snahy některé strany si životní úroveň zvýšit. Tím jsem pokládal Vaše tvrzení za vyvrácené, aniž bych měl sebemenší snahu materiální okolnosti Vašeho manželství jakkoliv zmiňovat.
1117 — Já vám říkám, že MÉHO manželství se nijak netýká (…) — Jenže to je z hlediska logiky zcela irelevantní, jak jsem se pokusil ukázat výše.
Tenhle americkej ambasador je mi sympatickej 🙂
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Sok-pro-Merkelovou-Velvyslanec-USA-v-Berline-Je-treba-porazit-elity-v-Evrope-Migrace-je-problem-Nemecku-funguji-jen-ctyri-stihacky-538605
vypadlo mi:
— — — — — — —
Zkrátka, šuntovní svět, šuntovní debata. Ale je to čistě jen má chyba, vymyslel jsem nějaký algoritmus, dle mého názoru elegantní a jednoduchý, jenže kódovat jej se mi v neděli odpoledne nechtělo.
1144 — to v běsnění pravdolásky — Sorry. A teď už půjdu dělat něco jiného.
1144 Zpátečníku
Dobrý postřeh! Ale tentokrát je v tom Petr Hampl nevinně (jakkoliv ho čtu pravidelně protože je to chytrý chlap). Dostal jsem se k tomu ale oklikou přes Matzurčin parentální imprinting o kterém jsem nic nevěděl. V clusteru souvisejících věcíc byla i tato s/e teorie, kde mě zaujaly sociální důsledky, jakože křížení se dvou S vede s vyšší pravděpodobností k Aspergru či autismu viz Silicon Valley zatímco křížení se dvou E vede – a to mi zatím zůstalo utajeno jelikož dál jsem zatím z nedostatku času nedočetl.
Soudím, že produktem takového křížení bude třeba mladý Stropnický či ta Frndičova eskamotérka vytahující různé králíky z pussy.
1143 1143 to co si představujeme pod pojmem peníze, jako zvláštní státem (vládcem) uznané a označené zboží, vytvořil „majitel“ státu za účelem placení daní. Aby státu nebyly odváděny „peníze“ bez reálné směnné hodnoty, které by majiteli státu byly k ničemu, majitel kam až jeho moc dosáhne, násilím vynucuje užívání jako platidla a oběživa. Má peněžní monopol a… penězokazecký monopol.
Jak vysvětlit užívání takových peněz, například USD i tam, kam jeho bezprostřední donucovací moc nesahá? Jedním dílčím vysvětlením by mohlo být, že jím tisknuté peníze přijímají „jeho“ obchodníci, nabízející tam vyráběné žádané zboží, a jiní tamní obchodníci jimi platí. To znamená, že dobrovolné užívání takových peněz je spojeno s nějakou výhodou. Je vázáno na hospodářskou moc emitenta. S úpadkem jeho schopnosti produkovat na trhu poptávané zboží, klesá i ochota užívat „jeho“ peníze. V nějakém případě nabývá významu zboží zvláštního druhu, jehož odběr je stimulován politicky. Takovým zbožím jsou například zbraně, které lze nakoupit za jím emitované (a zlomyslně dodávám imitované) peníze, které za tím účelem jsou poptávány majiteli ostatních států, kteří za tím účelem regulují jejich přijímaní a směňování. Míra ochoty užívat takové peníze může sloužit jako objektivní indikátor hospodářské (a s ní spojené politické) moci emitenta. Ovšem, nutno počítat s významem setrvačnosti.
(1131,2) Ano.
(1138) Zpátečníku, jestliže jsou lidi po morální stránce čím dál, tím stejní (a to IMHO jsou), tak změnu hledám v tom, co se mění a to jsou ty organizační a ekonomické záležitosti.
(1144) Já Hampla čtu, nemám problém to „přiznat“, ale ne vždy s ním souhlasím, odhadem tak 50/50.
(1145) Se zájmem sleduji, jak se s MaYdou pravidelně míjíte. 😛
(1146) Má nepochybně pravdu, ale chtělo by to většího odborníka v diplomacii než jsem já, zda lze podobné vystupování velvyslance považovat za přínosné (podobně jako Zeman a tajné služby, kde je navíc i ta pravda poněkud „v luftě“).