aneb:
Co by dědeček nevyprávěl.
(autor: vpet)
O jedněch běžných prázdninách jednoho běžného léta, při běžné sobotní návštěvě běžné venkovní zábavy jsem, jako běžně, těšíc se na ne běžný odpočinek u pivka v pánské společnosti „starých“ kamarádů a spolužáků postával naproti vchodové bráně. Mezi přicházejícími byly i tři cca 18.leté dívenky. Dvě jsem znal. Byly to sestry, které bez pochybnosti patřily, určitě onoho běžného léta, k těm nejkrásnějším dívkám v tom, co můžeme nazvat běžnou spádovou oblastí Tanvaldu. Zamířily ke mně.
„Ahoj. Ty tady určitě čekáš zase na nějakou holku.“ S cukáním v koutcích úst jsem vše uvedl na pravou míru.
„Ale ne. Čekám na kluky ze Smržovky.“ Ta druhá, jako by neslyšela.
„Že ty si nedáš pokoj a nenajdeš si jenom jednu.“
To si samozřejmě zasloužilo patřičnou odpověď. Nasadil jsem smutnou až tragickou tvář umírajícího a jal se vysvětlovat.
„Když to máte těžký. Jak víš, tak jsem vrcholově sportoval a jako každý vytrvalec mám rozšířené srdce. Noo … a od té doby se mi tam, holky, ….. vejdete úplně všechny.“
Se smíchem se, všechny tři, otočily a s pozdravem a mávnutím rukou nad tím ubohým zatracencem odkráčely lovit mladé, naivní muže se srdcem, které mohou zaplnit. Tedy – to jsem si myslel …
Za další běžný týden na další běžné zábavě. Seděl jsem u stolu opuštěn kamarády, kteří se jali doufat, že by mohli narazit na nějaké zoufalé slečny, ochotné strávit se študými chudenty neprotěžovaných technických oborů zbytek večera, popřípadě noci. Podél stolů kráčela směrem ke mně nenápadně, ale opravdu nenápadně, nějaká neznámá slečna. U mě se zastavila a řekla:
„Ahoj.“
A stála … Ne, že bych normálně vypadal jako že umím počítat do deseti, ale v tu chvíli jsem musel vypadat opravdu pitomě.
„Ty mě nepoznáváš …“ konstatovala …
„Ne.“ Zavrtění hlavou. Upadl jsem do výrazu idiota.
„Já byla u toho, když jsis minule stěžoval na svoje nebohé srdce.“
Ne že bych, stejně jako „elita“ našich současných intelektuálů, dokázal inteligenci byť jen předstírat, ale začalo mi docházet. TA TŘETÍ!!! V tu chvíli jsem přepnul na automatiku. Nasadil rádoby oduševnělý úsměv a pozval ji, aby si přisedla. Potom už to bylo snadné. (Zvlášť když sama chtěla.) Je z Prahý, jde do posledního ročníku gymplu a tady je v xy přes víkendy s matkou atd. na chalupě.
Tenkrát ještě nebylo vzácností, že se na venkovských zábavách hrály klasické kance. Ty jsem, díky starostlivé péči mé matky, spočívající v odmítnutí kapesného a potravy, mimo věčné držkové, z tanečních ovládal. A zkopírovat tělo na tělo při ploužáku, mi bylo dáno od přírody. Říká se, že když si dva rozumí při tanci, budou si rozumět i v jiné, pro vztah důležité věci. Nemohu to s jistotou potvrdit. Tolik jsem toho nenatancoval. Tady, jak jsem později zjistil, to platilo. Velice rychle jsem také zjistil že mě, rozhodně v podpatcích, o něco převyšuje. To bylo, díky mé ztepilé postavě, běžné. Ale co bylo podstatnější, o mnoho mě převyšovala svým intelektem! To bylo úžasné zjištění. Odmítal jsem totiž uvažovat o svatbě. A když, tak jedině s chytrou holkou. Ta se pozná tak, že si mě vzít nechce. Měl jsem to ošetřené. Také se dalo předpokládat, že se znalostí choroby mého srdce a vzdálenosti bydliště ji nejde o nic jiného, než o romantické prázdninové dobrodružství.
S prvními příznaky svého omylu jsem se měl seznámit o pár hodin později. Jak ten večer dopadli moji kamarádi nevím. Já šel doprovodit slečnu z Prahý.
Další postup začal klasicky. Líbat? ANO! Ruce do horního patra? Noo, ano. Ale jinak STOP. A tohle, jak jsem už tenkrát s naprostou jistotou věděl, je postup slečen, které mají nebo o nich začínají uvažovat, s mladými muži naprosto nepočestné a zlé úmysly. Chtějí je donutit k většímu úsilí a připravit je o svobodu. TŮDLE ! Ale ten večer byl opravdu moc příjemný a cítil jsem se, naivně, pevný v kramflecích. A tak jsme se dohodli na další sobotě. Ten další víkend byl opět super a za odměnu jsem byl připuštěn o patro níž. Na další víkend jsme se dohodli jaksi samozřejmě. A ano! Došlo k naplnění … Od té doby jsme tancem trávili minimum času. Ne že by jsme pokud to šlo, nebyli spolu.
Krize nastala za asi další tři týdny. Při doprovodu v noci k ní domů jsem cítil, že začíná být, čím víc jsme se blížili, tím víc, nervózní. A před rozloučením to z ní vypadlo …
„Jestli chceš se mnou příští víkend být, tak si pro mě musíš přijít. Jinak mě matka nepustí a budu mít absolutní zákaz.“
Ani se nedivím, že se jí mírně podlomila kolena, když viděla jak jsem se zatvářil. Ale slíbil jsem to. Už jsem byl lapen. Aniž jsem si to připouštěl a ona uvědomovala. Slib jsem, strašně nervózní, splnil. V pátek v podvečer jsem zazvonil u dveří. Na základě Murphyho zákona měla zrovna v tu chvíli ke dveřím blíže matka. Tak jsem se ocitl, nepřipraven, tváří v tvář, přímo před úhlavním nepřítelem všech mladých mužů. Slušně jsem pozdravil. Situaci nezachránila ani tak přicházející slečna jako přiběhnuvší, ňafající pejsek nějaké čínské rasy. Úplně zpitomělý jsem mu, se slovy „Jé, ahoj smetáku.“ podal svoji přední packu. Skončil jsem s prokousnutým prstem … Ošetřování uvolnilo atmosféru a po mém odeslání do separé se matka s dcerou dohodli na postoji. Byl jsem přijat, jako doprovod, na milost.
Od té doby už byla naše setkání s dcerou, nikoliv s matkou, jakousi samozřejmostí. Jen jsem ji každou noc musel doprovodit, tak ke druhé hodině, domů aby bylo zachováno dekorum „posezení“. I její matce ale bylo jasné, že po většinu času zaujímají naše těžiště polohu s podstatně nižší potenciální energií.
Jedné noci se stalo, že zatímco naše těla (a můj mozek) odpočívala, zašeptala mi otázku.
„Můžeme spolu začít opravdu vážně chodit?“
Co jsem vlastně doposud dělal? Všechny víkendy měla rezervované jen pro sebe. Copak jsem si pro ni nedošel? Nepodstoupil jsem snad, kvůli ní, na smrt zoufalý zápas s tou krvelačnou bestií? Opustila mě schopnost předstírat i tu nejelementárnější inteligenci. Pronesl jsem ta nejpitomější slova v životě. A že jsem v tom přeborník.
„To se nesmí nikdy stát.“
Naštěstí mě neopustili atavistické instinkty a pronášel jsem je mezi polibky. Zůstala mi ležet v náruči … Dámy se teď na mě jistě zlobí. Ale nebojte, pomsta bude sladká. Navenek vše zůstalo stejné. Uvnitř samozřejmě ne.
Přišla zima. Já byl prakticky každý víkend někde na závodech. Jí matka kvůli maturitě držela zkrátka. A samotnou by ji za mnou stejně nepustila, když jsme spolu vážně nechodili. Dnes jsem přesvědčen, že ta otázka padla na její popud. Proč to ty matky dělají? Vyměňovali jsme si dopisy. V jednom z nich byla kartička s touto básní.
P O L I B E K
Tvůj polibek tak krátký, záhadný,
stíhá a štve mou fantazii
za tichých nocí i za rušných dní
dotekem darovaným žiji.
Už už chci zavřít víčka a být zas v objetí s tebou
Sladké moje zdání!
Vidina mizí! Opět dlouhý čas
Jen láska, jenom vyčerpání.
No řekněte pánové. Je možné nepropadnout tělem i duší? Jenomže já měl tělo, dva roky po vojně, na rozdávání a duši jsem, byť vzpouzející se, v tom záchvatu hlouposti a vzteku vyrazil za dveře.
Přišlo jaro a sním víkendové návštěvy. Z počátku méně časté, měla před maturitou. Jedné letní noci před „doprovodem“ mi na stolek položila zalepený, složený list, na kterém bylo napsáno: otevřít až po návratu. Proč jsem takový trouba? Proč právě v těchto případech slečnám vyhovím? Po otevření jsem četl:
N Á L A D A
Svou náladu teď přirovnávám
K čemu? Ke rtuti teploměru.
Je též pod bodem mrazu
A nikdo ji nikdy nepřinutí
Aby stoupla výš domluvami.
Však přilož svoji teplou dlaň či ret
a dýchni.
Uvidíš jak poskočí si hned
Jak v plamenné výhni.
Jen TY dokážeš co jiní nesvedli by
Pouhý pohled, očí tvých jas
Nutí mne, abych zaříkala tě sliby
Stále znovu, zas a zas.
Pak nadávám si.
Copak dokážeš splnit co jsi slíbila?
Musím, nebudu přec vypadat jak lhář.
Proto děláme ty voloviny,
Kterým se smějem když přejde čas.
Je to zvláštní
Tohle žití na zemi.
Samotný člověk být nechce
A přitom se bojí
Svazovat se s druhými.
Až jednoho dne řekne,
Ne, tak to už nejde dál
A jde blíž k tomu,
Co dosud stál opodál,
k tomu, co do života vstoupil jeho
nečekaně, avšak natrvalo.
Pak padnou první slova, sliby.
Ano sliby, neboť bez nich nelze žít.
A co nyní náladu přibilo mi k zemi?
Nesplněný slib.
Komu že jsem ho dala?
SOBĚ !
Svou špatnou náladu teď zavřu do škatulky.
Co sní udělám?
Nevím, však jedno vím přec jistě.
Již nikdy se nesmí dostat ven!
Aby mi bránila v započaté cestě.
Nálada špatná, energií spoutaná
V škatulku malou, neviditelnou
avšak těžkou.
Nikdo ji nedokáže odnést,
nikdo ji nedokáže zahodit.
A co ji takhle někde zapomenout.
Položit, odejít a již nikdy nehledat?
ZKUSME TO!
Kdyby to bylo alespoň v pátek, abych ji hned druhý den viděl, tak bych prostě kývl. Vždyť i na srdce rozšířené sportem, do kterého se vejdou všechny ženy světa, to byl těžký úder. Duše se zmítala. Odejít za ní do Prahy? Měla jistotu bytu po babičce sto padesát metrů od Václaváku. Ale přijít o svobodu a dobrodružný život? O cestování a lezení po horách? Vykašlat se na slibně se rozvíjející kariéru krajského šéftrenéra v biatlonu? (S tou jsem nakonec kvůli dalšímu studiu a změně zaměstnání stejně musel skončit. Ale to jsem tenkrát nevěděl.) A tak jsem dál půjčoval svoje tělo. Duše? Duše bloudila. Příště jsem dělal jako bych nic nečetl.
Přišla další zima podobná té minulé. Ona začala pracovat v jednom PZO, dál jsme si psali. V té době jsem byl na nějaké schůzce v Praze na UV Svazarmu, pod který biatlon, kvůli zbraním spadal. Po skončení jsem si řek, že ji překvapím. Z recepce v pasáži jí zavolali, že má návštěvu. Po schodech scházela s udiveným výrazem, kdo že to za ní mohl přijít. Když mě v davu poznala, vyhrklo z ní jen: „Vlastiku! Počkej. Počkej, hned jsem tu.“ Ani jsem nestačil otevřít ústa. Byla zpátky do pěti minut. (Myslíte, že by to Vatikán uznal za zázrak?) Strávili jsme spolu odpoledne. Šli, jistě čistě náhodou, okolo domu kde bydlela její babička. Tehdy již hodně vážně nemocná. S večerem mě přesvědčila, že mám přespat u nich. Bylo to podruhé, co jsem se potkal s její matkou. Bohužel, tentokrát bez přítomnosti toho zuřivého pejska. U výslechu na STB už jsem byl. Bylo to kvůli takovému drobnému nedorozumění, 12 stehů na hlavě od obušku a natržená tříselní šlacha v noci z 20. na 21. 8. 1978. Ten major byl, oproti její matce, velice milý, hodný a vstřícný člověk. Když jsem byl konečně, naprosto zdecimován, propuštěn na lože, slyšel jsem přes stěnu tento rozhovor.
„Mami, já jdu k Vlastikoj.“
„Ne. Kdybyste spolu chodili ….. „
„Mami!“
„Ne!“
Měl jsem touhu se do výslechové místnosti vrátit a říct, že nevím jak slečna, ale já sní vážně chodit chci. Ne kvůli té jedné noci. Ale opět se ukázalo jaký jsem zbabělec. Brzy ráno jsem odjel a dál spolu chodily jen dopisy.
V jednom byla přiložena kartička s tímto textem.
Sen o tobě probudil ve mě vzpomínku na krásné léto jednoho roku.
Milosrdný čas zahojil zklamání a tichá rezignace přehlušila krutou bolest.
Byla to pohádka?
Ale vždyť přeci babiččiny pohádky nekončívaly dříve,
dokud štěstí neusušilo slzy princezniny.
Plamen mé svíce obletuje noční motýl.
Připadám si též jako takový noční motýl,
který si připálil křídla v žáru Tvé lásky.
Jakási mlha padá mi z očí …
Ach bože, vždyť já pláču.
No, to je pravda, skimici… My radši ty nestravitelný guláše 😀
Skimici, představuji si správně, že tak jako někteří ptáci mají v žaludku trávicí kamínky, Vy tam máte perly? Teda vy jste pěkný ptáček!!
Ad rauty… Jedni naši známí, dávno tomu, byli činní v politice, on byl přednosta okresního úřadu a ona ho doprovázela na podobné akce. BYlo to v devadesátých letech a instituce šetřily, takže občerstvení na rauty dodávaly učňovské školy, neb to vyšlo levněji. V okrese byly dvě a po nějakých peti akcích se ona vycvičila, že jí stačilomrknout na stůl, která z učňocvek dělala občerstvení.
Ale ústřice nepodávala ani jedna. 🙂
Jirko
Perly bych si všiml v rámci šťourání vidličkou jestli je to živý. Musí to být živý a lem zareaguje, jinak fakt ta otrava.
Já spíše po včerejším obědě budu mít v žaludku písek. Stavil jsem se u známých na chatě v Knokke a na pláži jsme posbírali kýbl couteaux
http://www.lacuisinedenat.com/archives/2009/09/04/14958421.html
Takový dlouhý mušle. Nožovky nebo žiletky jak bych to jenom do češtiny dal. Musíte se o to porvat s kormoránama po odlivu protože jim to taky chutná. Pak se to propláchne ale ten písek tam vždycky zbude a hodí na rozpálený gril, pocákat oliváčem s citronem posypat petrželkou a po pěti minutách rychlý oběd. Když nejsem hladový, odtrhnu i střívko 🙂
1354 – myslím, že se nazývají střenky. Jsou zapíchlé v písku, nejsou vidět, prozradí je malá prohlubeň.Osobní zkušenost s nimi nemám.
Dobré zas ráno… K těm starým novinám – není divu, že nejpřísněji střežené libri prohibiti bejvaly několik let staré výtisky Rudého práva a vstup do archlívu byl možný pouze se speciální legitimací (stav kolem roku 1985). Co kdyby si pomýlený čtenář přečetl něco, co se hlásalo třeba v deset let vzdálené minulosti a naivně se to třeba pokusl aplikovat na tehdejší současnost?
A neztrácejte naději, ta doba tu bude zas… Akorát teď se ty “nevhodné” články a příspěvky snáze mažou a dnešní Koniáš se už tolik nenaběhá…
Ad ústřice – já nějak nechápu, co na tý troše slizu kdo vidí… V Japonsku jsem jedl smažený nebo pečený, to ještě jakž takž šlo… Ale zasyrova?
Byl jsem na jednom workshopu ve Francii, zakončeno velkou oficiální večeří – odchytil mě Philipe – a že prej tam jsou 3 porce ústřic a že mi jednu rezervuje, jestli chci. “Je sice květen, ale vypadají fakt dobře.” Tak jsem mu poděkoval, že ne, že si dám radši jehněčí. Tak on, že si dá ty ústřice místo mě. Ještě tu noc ho odvezli s otravou a pobyl týden v nemocnici, než ho z toho dostali… a dneska se na ústřice nemůže ani podívat… Zatímco to jehněčí bylo výborné… Takže asi tak…
Ale znám lidi, kterejm ten tuberáckej chrchel chutná – a o Gustovi se nediskutuje…
1347 skimici, tak si ty jodizované chrchle pěkně užij.
[1356] To jsem znal jednoho, toho za opisování a rozšiřování RP zavřeli.
Sice se ty články dneska líp mažou, ale zase se líp kopírujou. Takže není-li mazač dostatečně rychlý, už tu jednou uteklou informaci nechytí.
Mi nejvíc chutnaly ústřice zapečené s australskou slaninou. V podstatě to byla na velmi malé kostičky nakrájená slanina ještě s nějakým melšpajzem vložená k ústřici do lastury a zapečená v grilu. Vynikající, kaloricky a nutričně vyvážená strava. Ta ústřice tam byla víceméně zbytečná, ale chápali jsme, že je tam hlavně kvůli té lastuře a celkovému vjemu.
Lastura od Shellu(Pecten jacobaeus), nebo ještě lépe ze zévy(Tridacna gigas), by byla určitě vhodnější, ale z úcty k hostiteli si nikdo nedovolil kritizovat.
1343 – myslím, že jde o jižanského generála Stonewall jacksona
Dobré ráno,
1361 – jistěže šlo o Stonewalla Jacksona. S tím jsem neměla problém. Problém jsem měla s odpovědí na otázku “jaká strana historie je ta správná?”
Ale možná nejlépe by bylo ocitovat jistého pátera, který, podle legendy, šířené mou babičkou, na jakési osvětové přednášce v mé rodné vsi k nějakým dějinným událostem pronesl, že “historie je vždycky služkou vládnoucího režimu”.
babička ten citát mnohokrát opakovala a měla pravdu, jakkoli jeho původ byl, jako ostatně mnohé, co babička vyprávěla, z kategorie ” možná to není pravda, ale dobře se to poslouchá”
A zéva se nejí? Je fakt, že vysrkávat to za syrova ze škeble by bylo asi poněkud náročné, ale zase by se z jedné škeble mohla najíst celá hospoda.
1347 – Tisíc mořských láter !
Skimici:
Proč mi vnucujete ty ústřice, když vzápětí dodáváte, že zde se nedají dobré sehnat ? (tomu rozumím, jakýmkoliv způsobem sem dopravené, jsou už v kategorii archivních potravin).
A k tomu Šablééé, což – jak jsem nabyl zkušeností u přítele, který dělal sommeliéra pro jednu dovozní firmu vín pro VIP klienty – je sice dobré víno, ale imho nevybočuje z celé plejády jiných dobrých a dokonce výtečných vín….osobně mi nejvíce chutnala (přítomný čas není už tak často na místě) vína z JAR,NZ,AUS a Chile, francouzská a španělská mi poněkud splývají a mnou zdánlivě propagovaná moravská jsou srdcovou rodinnou záležitostí, spojenou především s atmosférou a společností při konzumaci – žádný kožený raut….
A dodneška si pamatuji z dětství obsah emitní misky po výplachu čelních dutin na ORL – proto ten odstup od ústřic; ani v Bruselu mi nechutnaly a že tam to archivní záležitost nebyla.
Zato ten guláš ! – již jsem ho měl dvakrát v tomto týdnu (žena ho vaří zásadně i pro mladé a tudíž v objemu jako pro kumpačku) a jeho postupné zrání je markantnější, než
u leckterého vína….mňam.
Ale když vám chutná sliz s mikroplasty – tak o tom žádná……
Za jak dlouho se projevují příznaky otravy ústřicemi? Jako abychom mohli časově hlídat skimicovy příspěvky. 😉
na netu:
LPět českých vojáků v Afghánistánu zranil výbuch auta s trhavinou, jednoho vážně.”
Jednou já, jednou ty? Teď už nezbývá než se pomstít vypálením nějaké vesnice …
Švéd v žigulíku je v archivu ČT. Zaujal mě taky.
https://www.ceskatelevize.cz/porady/11300336799-sved-v-ziguliku/41723510001/
Po letmém nahlédnutí do sklepů VAZu bych chtěl vidět sklepy Bajkonuru.
Další film, který stojí za to vidět, tématicky spřízněný
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10428391476-pod-sluncem-tma/
Skimici (1339), obojí je správně. Pozdravuji Vás.
(1367) Myslíš miloŠi něco jako tohle? https://www.reflex.cz/clanek/fotogalerie/65002/rusove-zanechali-svoji-pychu-raketoplan-buran-v-opustenem-hangaru-v-kazachstanu-je-tam-porad.html?foto=2%3Fmver%3D1
2 quivis – no, tak za 3 – 5 hodin…
No jo… vitejte v EU
http://www.autoforum.cz/zivot-ridice/ridicum-chodi-pokuty-i-ze-zemi-kde-nebyli-oni-ani-jejich-auto-a-nic-spachat-nemohli
[1371]
😉 Voliči to tak chtějí.
😉 To by se na západě stát nemohlo.
quivisi,
staré vojenské – jak vy k my, tak my k vy.
Ale to bychom se dostali do bludného kruhu jako Rusové. Nejsme jako oni! 😀 😀 😀
Dobrý den. Pokud někdo touží shlédnout sovětské podzemí, má možnost zde:
http://www.fortifikace.net/pov_sov_vs_velky_hlavakov.html
1366 Jednoznačný pokus o vraždu. Protože protivná strana nemá náležitou válečnou certifikaci ISO… tak to nelze uznat za regulérní válečnou akci. Na Novinkách v diskusi se to schvalovači hemží, z čehož orgánům trestního řízení hrozí zácpa. Protože jak tady příležitostně připomínáno, že jakmile se orgán dozví, je povinen konat, neboť nekonal-l by, porušil by svoji povinnost. Tak nezbývá než konat. Vox populi, vox dei. Cililink.
Nejen podzemí zůstává po armádách 🙂
http://coldwartourist.com/stanley_r_mickelsen_safeguard_abm_complex/missile_site_radar_msr_complex
Někomu se online udávání nelíbí. Pokud udávání navrhuje AfD:
https://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/vyucujici-na-pranyri-napad-udavat-ucitele-vyvolal-poboureni_499190.html
Počítání neárijských nelidí se nesetkává s pochopením ředitelů škol. Důvodem jsou nejasná pravidla. EU sčítání požaduje.
https://www.tyden.cz/rubriky/domaci/skolstvi/skoly-musi-vykazovat-pocty-romskych-deti-reditelum-to-vadi_500057.html
nickname,
seznamy jsou potřeba, o tom žádná. Protože, až se to začne procesovat, bez kvalitních podkladů by v tom byl děsnej schweinerei.
1361 – on to dnes president Andrew Jackson také nemá snadné. Dokonce ho chtějí odstarnit z bankovek a nahradit nějakou babiznou.
Že by fake news? 🙂
Pokud je to pravda, tak by to nebylo tak špatné. Ani s USA, ani s generálem Jacksonem 🙂
https://zpravy.idnes.cz/usa-studie-harvard-politicka-korektnost-ffu-/zahranicni.aspx?c=A181017_123958_zahranicni_mesz
vždyť vám to říkám už léta, že ve skutečnosti je Amerika jiná než jak vypadá v televizi a co se píše v novinách.
“Vycerpanou vetsinu terorizuje rvouci, aktivni mensina.” Ta veta z maYdou uvedeneho clanku (Diky!)nasi situaci perfektne vystihuje.
Ti dva Jacksonove levicakum – Obamovcum lezi v zaludku. Ten prvni, Andrew, byl prvnim presidentem, ktery poukazal na nebezpeci rostouci moci byrokratickeho Statu. Kdyz prisel jako president do Washingtonu, sva korytka a koryta obhajujici mistni byrokrati vydavali nenavistne kviceni ne nepodobne tomu, ktere dnes slysime z Washingtonu po prichodu Trumpa.
No a Stonewall Jackson? Kdyz se vojska formovala k prvni bitve Obcanske valky u Bull Run ve Virginii, kocary a vypulirovane kone privazely obecenstvo z Washingtonu na podivanou, jak dostanou Rebelove od modrych Federales na frak. Prave Stnewall Jackson jim picknick nacisto prekazil, kdyz dal Modrym v bitve tezce na prdel. Kosiky s dobrotami i flasky s fajnovym pitim tam zustaly na prostrenych dekach na louce, jak rodinky sebejmenovanych dustojniku, kteri dostali tezky vyprask, utikaly zdesene zpatky do sve federalni skryse.
1382- Parettovo rozdělení? ( 20 :80)?Opravdu ten výzkum takto dopadl, nebo se jeho autoři trochu přiklonili ke klasikovi? No ne že by mně to nepotěšilo, jsem rád že je to publikováno.Jen ta shoda poměrů je podezřelá.
Ad. Medvědi.
Kdysi jsem s jednou Slovenkou, s níž jsem se seznámil velice kuriózním způsobem, byl na přechodu Velké Fatry. Cestou jsme pozorovali medvěda z velké skály, takže beze strachu. Poslední noc jsme spali v malém seníku nad Vlkolincem. Večer nás “navštívil” medvěd. V levé ruce baterku, v pravé nožík a kdyby mi strčili do zadku drát, tak by ze mě lezly hřebíky. Naštěstí po chvíli odešel. Slečna se pak opravdu moc tulila. 🙂
1384 Vlasto.on
Chápu že příběhu chcete dodat říz. Nechcete přesto trochu slevit? Baterku, no dobře někde jí ten medvěd mohl najít a náhodou si s ní zrovna hrál, když šel okolo seníku, ale nožík v druhé pracce Vám prostě neuvěřím přestože jsem viděl i šest medvědů s cibulkou.
Mohl to být taky jen ožralý chlupatý dřevorubec jdoucí z hospody přes les domů. To by vysvětlovalo tu baterku, mohl i ožrale mručet a nožíkem si mohl ukrajovat z klobásy anžto mu po tahu vyhládlo.