aneb:
Co by dědeček nevyprávěl.
(autor: vpet)
O jedněch běžných prázdninách jednoho běžného léta, při běžné sobotní návštěvě běžné venkovní zábavy jsem, jako běžně, těšíc se na ne běžný odpočinek u pivka v pánské společnosti „starých“ kamarádů a spolužáků postával naproti vchodové bráně. Mezi přicházejícími byly i tři cca 18.leté dívenky. Dvě jsem znal. Byly to sestry, které bez pochybnosti patřily, určitě onoho běžného léta, k těm nejkrásnějším dívkám v tom, co můžeme nazvat běžnou spádovou oblastí Tanvaldu. Zamířily ke mně.
„Ahoj. Ty tady určitě čekáš zase na nějakou holku.“ S cukáním v koutcích úst jsem vše uvedl na pravou míru.
„Ale ne. Čekám na kluky ze Smržovky.“ Ta druhá, jako by neslyšela.
„Že ty si nedáš pokoj a nenajdeš si jenom jednu.“
To si samozřejmě zasloužilo patřičnou odpověď. Nasadil jsem smutnou až tragickou tvář umírajícího a jal se vysvětlovat.
„Když to máte těžký. Jak víš, tak jsem vrcholově sportoval a jako každý vytrvalec mám rozšířené srdce. Noo … a od té doby se mi tam, holky, ….. vejdete úplně všechny.“
Se smíchem se, všechny tři, otočily a s pozdravem a mávnutím rukou nad tím ubohým zatracencem odkráčely lovit mladé, naivní muže se srdcem, které mohou zaplnit. Tedy – to jsem si myslel …
Za další běžný týden na další běžné zábavě. Seděl jsem u stolu opuštěn kamarády, kteří se jali doufat, že by mohli narazit na nějaké zoufalé slečny, ochotné strávit se študými chudenty neprotěžovaných technických oborů zbytek večera, popřípadě noci. Podél stolů kráčela směrem ke mně nenápadně, ale opravdu nenápadně, nějaká neznámá slečna. U mě se zastavila a řekla:
„Ahoj.“
A stála … Ne, že bych normálně vypadal jako že umím počítat do deseti, ale v tu chvíli jsem musel vypadat opravdu pitomě.
„Ty mě nepoznáváš …“ konstatovala …
„Ne.“ Zavrtění hlavou. Upadl jsem do výrazu idiota.
„Já byla u toho, když jsis minule stěžoval na svoje nebohé srdce.“
Ne že bych, stejně jako „elita“ našich současných intelektuálů, dokázal inteligenci byť jen předstírat, ale začalo mi docházet. TA TŘETÍ!!! V tu chvíli jsem přepnul na automatiku. Nasadil rádoby oduševnělý úsměv a pozval ji, aby si přisedla. Potom už to bylo snadné. (Zvlášť když sama chtěla.) Je z Prahý, jde do posledního ročníku gymplu a tady je v xy přes víkendy s matkou atd. na chalupě.
Tenkrát ještě nebylo vzácností, že se na venkovských zábavách hrály klasické kance. Ty jsem, díky starostlivé péči mé matky, spočívající v odmítnutí kapesného a potravy, mimo věčné držkové, z tanečních ovládal. A zkopírovat tělo na tělo při ploužáku, mi bylo dáno od přírody. Říká se, že když si dva rozumí při tanci, budou si rozumět i v jiné, pro vztah důležité věci. Nemohu to s jistotou potvrdit. Tolik jsem toho nenatancoval. Tady, jak jsem později zjistil, to platilo. Velice rychle jsem také zjistil že mě, rozhodně v podpatcích, o něco převyšuje. To bylo, díky mé ztepilé postavě, běžné. Ale co bylo podstatnější, o mnoho mě převyšovala svým intelektem! To bylo úžasné zjištění. Odmítal jsem totiž uvažovat o svatbě. A když, tak jedině s chytrou holkou. Ta se pozná tak, že si mě vzít nechce. Měl jsem to ošetřené. Také se dalo předpokládat, že se znalostí choroby mého srdce a vzdálenosti bydliště ji nejde o nic jiného, než o romantické prázdninové dobrodružství.
S prvními příznaky svého omylu jsem se měl seznámit o pár hodin později. Jak ten večer dopadli moji kamarádi nevím. Já šel doprovodit slečnu z Prahý.
Další postup začal klasicky. Líbat? ANO! Ruce do horního patra? Noo, ano. Ale jinak STOP. A tohle, jak jsem už tenkrát s naprostou jistotou věděl, je postup slečen, které mají nebo o nich začínají uvažovat, s mladými muži naprosto nepočestné a zlé úmysly. Chtějí je donutit k většímu úsilí a připravit je o svobodu. TŮDLE ! Ale ten večer byl opravdu moc příjemný a cítil jsem se, naivně, pevný v kramflecích. A tak jsme se dohodli na další sobotě. Ten další víkend byl opět super a za odměnu jsem byl připuštěn o patro níž. Na další víkend jsme se dohodli jaksi samozřejmě. A ano! Došlo k naplnění … Od té doby jsme tancem trávili minimum času. Ne že by jsme pokud to šlo, nebyli spolu.
Krize nastala za asi další tři týdny. Při doprovodu v noci k ní domů jsem cítil, že začíná být, čím víc jsme se blížili, tím víc, nervózní. A před rozloučením to z ní vypadlo …
„Jestli chceš se mnou příští víkend být, tak si pro mě musíš přijít. Jinak mě matka nepustí a budu mít absolutní zákaz.“
Ani se nedivím, že se jí mírně podlomila kolena, když viděla jak jsem se zatvářil. Ale slíbil jsem to. Už jsem byl lapen. Aniž jsem si to připouštěl a ona uvědomovala. Slib jsem, strašně nervózní, splnil. V pátek v podvečer jsem zazvonil u dveří. Na základě Murphyho zákona měla zrovna v tu chvíli ke dveřím blíže matka. Tak jsem se ocitl, nepřipraven, tváří v tvář, přímo před úhlavním nepřítelem všech mladých mužů. Slušně jsem pozdravil. Situaci nezachránila ani tak přicházející slečna jako přiběhnuvší, ňafající pejsek nějaké čínské rasy. Úplně zpitomělý jsem mu, se slovy „Jé, ahoj smetáku.“ podal svoji přední packu. Skončil jsem s prokousnutým prstem … Ošetřování uvolnilo atmosféru a po mém odeslání do separé se matka s dcerou dohodli na postoji. Byl jsem přijat, jako doprovod, na milost.
Od té doby už byla naše setkání s dcerou, nikoliv s matkou, jakousi samozřejmostí. Jen jsem ji každou noc musel doprovodit, tak ke druhé hodině, domů aby bylo zachováno dekorum „posezení“. I její matce ale bylo jasné, že po většinu času zaujímají naše těžiště polohu s podstatně nižší potenciální energií.
Jedné noci se stalo, že zatímco naše těla (a můj mozek) odpočívala, zašeptala mi otázku.
„Můžeme spolu začít opravdu vážně chodit?“
Co jsem vlastně doposud dělal? Všechny víkendy měla rezervované jen pro sebe. Copak jsem si pro ni nedošel? Nepodstoupil jsem snad, kvůli ní, na smrt zoufalý zápas s tou krvelačnou bestií? Opustila mě schopnost předstírat i tu nejelementárnější inteligenci. Pronesl jsem ta nejpitomější slova v životě. A že jsem v tom přeborník.
„To se nesmí nikdy stát.“
Naštěstí mě neopustili atavistické instinkty a pronášel jsem je mezi polibky. Zůstala mi ležet v náruči … Dámy se teď na mě jistě zlobí. Ale nebojte, pomsta bude sladká. Navenek vše zůstalo stejné. Uvnitř samozřejmě ne.
Přišla zima. Já byl prakticky každý víkend někde na závodech. Jí matka kvůli maturitě držela zkrátka. A samotnou by ji za mnou stejně nepustila, když jsme spolu vážně nechodili. Dnes jsem přesvědčen, že ta otázka padla na její popud. Proč to ty matky dělají? Vyměňovali jsme si dopisy. V jednom z nich byla kartička s touto básní.
P O L I B E K
Tvůj polibek tak krátký, záhadný,
stíhá a štve mou fantazii
za tichých nocí i za rušných dní
dotekem darovaným žiji.
Už už chci zavřít víčka a být zas v objetí s tebou
Sladké moje zdání!
Vidina mizí! Opět dlouhý čas
Jen láska, jenom vyčerpání.
No řekněte pánové. Je možné nepropadnout tělem i duší? Jenomže já měl tělo, dva roky po vojně, na rozdávání a duši jsem, byť vzpouzející se, v tom záchvatu hlouposti a vzteku vyrazil za dveře.
Přišlo jaro a sním víkendové návštěvy. Z počátku méně časté, měla před maturitou. Jedné letní noci před „doprovodem“ mi na stolek položila zalepený, složený list, na kterém bylo napsáno: otevřít až po návratu. Proč jsem takový trouba? Proč právě v těchto případech slečnám vyhovím? Po otevření jsem četl:
N Á L A D A
Svou náladu teď přirovnávám
K čemu? Ke rtuti teploměru.
Je též pod bodem mrazu
A nikdo ji nikdy nepřinutí
Aby stoupla výš domluvami.
Však přilož svoji teplou dlaň či ret
a dýchni.
Uvidíš jak poskočí si hned
Jak v plamenné výhni.
Jen TY dokážeš co jiní nesvedli by
Pouhý pohled, očí tvých jas
Nutí mne, abych zaříkala tě sliby
Stále znovu, zas a zas.
Pak nadávám si.
Copak dokážeš splnit co jsi slíbila?
Musím, nebudu přec vypadat jak lhář.
Proto děláme ty voloviny,
Kterým se smějem když přejde čas.
Je to zvláštní
Tohle žití na zemi.
Samotný člověk být nechce
A přitom se bojí
Svazovat se s druhými.
Až jednoho dne řekne,
Ne, tak to už nejde dál
A jde blíž k tomu,
Co dosud stál opodál,
k tomu, co do života vstoupil jeho
nečekaně, avšak natrvalo.
Pak padnou první slova, sliby.
Ano sliby, neboť bez nich nelze žít.
A co nyní náladu přibilo mi k zemi?
Nesplněný slib.
Komu že jsem ho dala?
SOBĚ !
Svou špatnou náladu teď zavřu do škatulky.
Co sní udělám?
Nevím, však jedno vím přec jistě.
Již nikdy se nesmí dostat ven!
Aby mi bránila v započaté cestě.
Nálada špatná, energií spoutaná
V škatulku malou, neviditelnou
avšak těžkou.
Nikdo ji nedokáže odnést,
nikdo ji nedokáže zahodit.
A co ji takhle někde zapomenout.
Položit, odejít a již nikdy nehledat?
ZKUSME TO!
Kdyby to bylo alespoň v pátek, abych ji hned druhý den viděl, tak bych prostě kývl. Vždyť i na srdce rozšířené sportem, do kterého se vejdou všechny ženy světa, to byl těžký úder. Duše se zmítala. Odejít za ní do Prahy? Měla jistotu bytu po babičce sto padesát metrů od Václaváku. Ale přijít o svobodu a dobrodružný život? O cestování a lezení po horách? Vykašlat se na slibně se rozvíjející kariéru krajského šéftrenéra v biatlonu? (S tou jsem nakonec kvůli dalšímu studiu a změně zaměstnání stejně musel skončit. Ale to jsem tenkrát nevěděl.) A tak jsem dál půjčoval svoje tělo. Duše? Duše bloudila. Příště jsem dělal jako bych nic nečetl.
Přišla další zima podobná té minulé. Ona začala pracovat v jednom PZO, dál jsme si psali. V té době jsem byl na nějaké schůzce v Praze na UV Svazarmu, pod který biatlon, kvůli zbraním spadal. Po skončení jsem si řek, že ji překvapím. Z recepce v pasáži jí zavolali, že má návštěvu. Po schodech scházela s udiveným výrazem, kdo že to za ní mohl přijít. Když mě v davu poznala, vyhrklo z ní jen: „Vlastiku! Počkej. Počkej, hned jsem tu.“ Ani jsem nestačil otevřít ústa. Byla zpátky do pěti minut. (Myslíte, že by to Vatikán uznal za zázrak?) Strávili jsme spolu odpoledne. Šli, jistě čistě náhodou, okolo domu kde bydlela její babička. Tehdy již hodně vážně nemocná. S večerem mě přesvědčila, že mám přespat u nich. Bylo to podruhé, co jsem se potkal s její matkou. Bohužel, tentokrát bez přítomnosti toho zuřivého pejska. U výslechu na STB už jsem byl. Bylo to kvůli takovému drobnému nedorozumění, 12 stehů na hlavě od obušku a natržená tříselní šlacha v noci z 20. na 21. 8. 1978. Ten major byl, oproti její matce, velice milý, hodný a vstřícný člověk. Když jsem byl konečně, naprosto zdecimován, propuštěn na lože, slyšel jsem přes stěnu tento rozhovor.
„Mami, já jdu k Vlastikoj.“
„Ne. Kdybyste spolu chodili ….. „
„Mami!“
„Ne!“
Měl jsem touhu se do výslechové místnosti vrátit a říct, že nevím jak slečna, ale já sní vážně chodit chci. Ne kvůli té jedné noci. Ale opět se ukázalo jaký jsem zbabělec. Brzy ráno jsem odjel a dál spolu chodily jen dopisy.
V jednom byla přiložena kartička s tímto textem.
Sen o tobě probudil ve mě vzpomínku na krásné léto jednoho roku.
Milosrdný čas zahojil zklamání a tichá rezignace přehlušila krutou bolest.
Byla to pohádka?
Ale vždyť přeci babiččiny pohádky nekončívaly dříve,
dokud štěstí neusušilo slzy princezniny.
Plamen mé svíce obletuje noční motýl.
Připadám si též jako takový noční motýl,
který si připálil křídla v žáru Tvé lásky.
Jakási mlha padá mi z očí …
Ach bože, vždyť já pláču.
1288 Dušane, to je jak vtip o skřivánčí paštice. Jeden skřivan, jeden kůň.
Dalekohled: Když se podíváš pořádně, třeba ty italské baterie uvidíš vypálené do hranolů…
1291 PeSi, deset tisíc dioptrií…
1282 jo, občas zaskakuju za ajťáka.
1301 – No, tady bych řekla, že to je jeden skřivánek na celý stádo……
1299 maYdo
fór je v tom, že takto nepřemýšlí, jestli jsme či nejsme blbí. Jsou již dále. Je jim to šumák.
Jen aby jim ten šumák nevyšuměl 😀
1304 — Úplně šumák jim (všem) to myslím být nemůže, skimici. To by je taky mohl majitel zrušit.
1306 Zpátečník
snadná pomoc. Tak si to zprivatizují podle modelu ČT: Novináři sobě.
P.M., kolegové včelaři ve Slovinsku mají na medvědy vcelku dobrou vychytávku. Každý úl (ve Slovinsku systém AŽ) mají v krabici z armovaného železa, kterým to tupé žvíže ani dráp neprostrčí. Samozřejmě na zámek. To vše připoutáno k betonové kotvě. To ještě používají (nezákonně, nicméně tolerovaně) jakési ježky ze špuntu, protkané drobnými harpunkami z hřebíků. Pokud na ně medvěd šlápne, tak mu to trvá měsíc, než harpunky vyhnijí. Zviřátkům prý došlo, že med se jim nevyplatí, takže majitelé úlů mají prý už pět let pokoj. Majitelé ovcí zase po huňáčích strílí z brokovnice jakési náboje z pneumatik. Nejdříve se prý báli, že to Béďu rozzuří, ale ukázal se pravý opak. Po zásahu méďa nejspíše utrpí šok a kulhajíc mizí v houští. Narouzdíl od úlů jsem to neviděl. Pouze tlumočím. Ale střelit s tímto nábojem jsem si odzkoušel. Kdysi jsem zcela nevědomky střílel s kulometem bez dvojnožky a ani mi to nepřišlo. Tady jsem ale dostal od brokovnice 12 takovou facku, že jsem měl na rameni modřinu a viděl všechny svaté.
1307 — Jako že by každý majitel poštovní schránky povinně odebíral jeden či dva výtisky Lügenpresse denně…?
1309 Zpátečníku
už jste blízko. Nikoliv odebíral ale měl možnost odebírat. Důležitá je platba.
Já si také nechal vykládat DNA. Samozřejmě zdarma, neb jsem mohl. Dozvěděl jsem se, že jsem velice smíšená osobnost. 4 % prý u mne připadjí na neandrtálce, část mongolské krve jsem zdědil po slovenských příbuzných, objevilo se tam i něco drobně semitského. Jinak z části alpinik a z části seveřan. Proto taky tak blbě vypadám. Druhá polovina genofondu se nijak nelišila od běžného Pražáka.
1310 — No, nevím, skimici. To nebylo ani za komunistů. Tehdy každý straník povinně odebíral (teoreticky snad i povinně četl) Rudé právo, pouhé předplatné by orgánu předvoje proletariátu nejspíš nebylo stačilo.
Naopak pokud by (bylo) stačilo, resp. by stačilo dnes, tak celé to panoptikum majitel opět může rozpustit…
Navíc se mi veškerý koncept veřejnoprávnosti jeví dosti spjat s technickou povahou jim stižených medií: Ležíte napůl v kómatu někde v nemocnici, ovladač neznámo kde, notabene ruka příliš malátná, než aby jej uchopila, a orgán předvoje (Dobra a Pokroku) to do Vás hustí… Není úniku. — Oproti tomu se mi zdá, že již pouhá možnost v tiskovině listovat, dopředu a dokonce i dozadu — nebo nedejbože silážovat, třeba i léta zpátky, a, jakkoliv se hrozím to vůbec vyslovit, porovnávat — samotnou podstatu veřejnoprávnosti, jak je zde pravdoláskou pojímána, dokonale demoluje a trhá na cáry.
Asi nebude náhodou, že „veřejnoprávní“ jsou právě rozhlas a televise.
jím stižených, sorry
Nechápu Zpátečníku proč Vám to spojení tak vadí…
Veřejný dům, veřejná bezpečnist, veřejné věci, veřejné záchodky tedy i veřejné právo
co je na tom neobvyklého?
Prostě služby veřejnosti. Kategorie Veřejné služby.
No, tím Rudým právem se výborně vysoušely promočený pohorky. Ale zkuste nacpat do pohorky internetovou idnes…..
pardon, ne veřejné věci ale obvykleji věci veřejné
1315 maYdo
proč ne, rozhicovanej samsung by také pomohl
Františku – když to máte napůl, tak to abyste dbal na to být natočený směrem k veřejnosti vždy tou správnou stranou! Praha je jasná, ale co budete ukazovat na Moravě a kde dojde cestou tam k rotaci? V Průhonicích? Jinak ta 4% z neandrtálců máme prý všichni, je to vzpomínka na to, jak se náš poůvodně africký prapředek asi miloval s původními obyvateli severu a tím i asimiloval a získal odolnost na severní podnebí. Ale na tyto úvahy jsou zde jiní odborníci .
Nicméně přiznejme si: většina z nás je 4%!!
Doufám, že neandrtálců. Jinak bych se orosil na zádech.
Bohužel, pražská půlka se jeví občas dost neviditelně. Převládají však neandrtálci, mongolové, dosti často ve spojení se seveřany. Ostatek má co dělat, aby tyto vlivy, když ne anuloval, tak alespoň potlačil.
[1312] Ale to RP & spol. takhle fungovaly, a tenkrát to šlo. Dodnes vzpomínám, jak jsem v roce 1984 zatápěl 4 roky starými novinami a v době olympiády si čtl, co tenkrát psali o bojkotu té moskevské. Transponoval jsem to do toho, co se dělo a bavil se.
Dneska to jde taky. Spousta veřejnoprávního vysílání je nasilážovaná u různých poťouchlých individuí a ti je v nevhodnou dobu připomínají (třeba ty různé zprávičky). Na krátkodobé prolistovávání staží běžně dostupné služby zpětného shlédnutí, které umí UPC, O2 a podobní.
Že bych si taky nechal udělat rozbor? Mohlo by to vypadat hodně zajímavě. S neandrtálcema počítám, ale mohl by se tam možná objevit i nějaký ten denisovan.
Frantisku Prvni, to by prima nakreslil treba Neprakta, jak z laufu kourcici lefosky vyletnuvsi pneumatika trefi zdeseneho medveda do prdele, zatimco strelec meta trojite salto vzad.
My tu mame jen nase cerne medvedy. Zato je jich tu pozehnane. Jsou mezi nimi ti, kteri konkuruji nekterym lidem ve vybirani popelnic, jinak se zivi tim, co les dal. Jsou mezi nimi i grobiani, taky mamy s medvidaty mohou byt nerudne, kdyz jim nejaky houbar leze do rajonu. Jsou to vyjimky, ale par lidi uz se po setkani s medvedem do prirody nikdy nevratilo.Jinak se cloveku na sto honu vyhybaji.
Chytal jsem jednou u krasneho potoka v nasich horach ryby. Nikde nikdo, byl jsem ve svem kostele sam. Drobne mzilo, ani listek se nehnul. Mel jsem ctrnact dni pred operaci srdce a v hlave mne slo kde co. Pekny pstruh popadl moji musku a trvalo mne to chvili, nez jsem ho pritahl k sobe, odhackoval a nechal jit. Doktori, spital, eventualni zubata byli zapomenuti. Prevazoval jsem si musku. V tom pritmi lesa mne to trvalo par minut, nez jsem provlekl vlasec ockem a utahl uzel. Zvedl jsem od toho dila hlavu a na druhem brehu potoka byl medved. Dvanact metru ode me. Obracel tlapou kameny a neco, co pod nimi nasel, pojidal. Lotova zena hadr. Strachy jsem se bal i klepat. Medved me totalne ignoroval. Pobyli jsme tam spolu mozna deset minut. Pak se muj medved pomalu odsoural a rododendrony a vavriny se za nim zavrely.
Klobouk mne dosedl zpatky na hlavu, jak ho me zjezene vlasy predtim drzely v lufte. Dostavilo se i predtim potlacne klepani. Ten medved me ignoroval, protoze pro neho uz jsem byl predem mrtvy. Nechtel mne otravit tech par dni, ktere me delily od setkani s kudlou.
Well, diky Bohu, i medved se muze nekdy splest. . .
P.M.,
medvěd ve vás asi neviděl potravního konnkurenta, a navíc by musel přes vodu… proč, žejo.
Ale ne vždy musí být agresivní – my měli s manželem při cestách setkání několik. Nejúžasnější bylo v NP Sekvoia, kde jsme byli někdy na podzim, když dozrávaly žaludy. Pane jo, asi jsou tam medvědi na tůristi zvyklí – kde v zatáčce stála auta, tam se okolo nějaký méďa batolil. My natrefili na medvědici se dvěma mláďaty – manžel s kamerou jim klidně šel naproti, já se tedy s respektem držela dál… ale medvědice po nás možná loupla okem a vůbec se nenechala vyrušit – hbitě vylezla přísunama na nejbližší dub (než bych já si rozmyslela, na kterou větev se pověsit, tak byla nahoře), ulámala pár větví, takže mláďata se spokojeně živila z těch větví na zemi. Posléze slezla, a celá skupinka se odloudala někam do mlází… i když se otáčela, jestli medvíďata následují. Ale měla nás totálně u zadní tlapy 🙂
Já se pamatuju na medvědy v Tatrách. V nějakém kempu pod Roháčema chodili pravidelně vybírat popelnice. a ve Štrbském plese taky. Chodili ale vždycky zy nejhlubší noci. Na tom Štrbském jsem je neviděla, ale v tom kempu nás někdy vzbudili, protože popelnice byly hned u chatky a oni ji vždycky porazili, což bouchlo a pak šramotili jak hrabali v tej popelnici drápama. Chodili nějak mezi druhou a třetí a cca po dvaceti minutách mizeli.
Když se poštěstilo a svítil měsíc, tak byli krásně vidět.
Ale myslím, že nikdo z nočních pozorovatelů by si netroufl vystrčit z chatky nos 🙂
Matzurko, ono to s tim medvedem asi bude tak, jak rikate. Je vsak jeste jedno vysvetleni: Ten medved byl fajnsmekr. Kdyz uvidel tak stareho dedka jako jsem ja, zral radsi zizaly.
1322 PM.
Dobře že jste týral mušku a nehledal taky pod kameny žížaly. To by méďu mohlo otrávit.
Evideně P.M. nevypadá jako někdo, kdo žere žížaly, takže na něj medvěd nezaútočil jako na konkurenta. Otázkou samozřejmě je, jako co na medvěda působil. Kupříkladu já v posledních letech, když vystavím na pláži své luzné tělo slunci, tak mě kolem se slunící fívky považují za kus dřeva, který vyvrhly vlny na břeh a suší si na mě ručníky. Přeba byl strachy ztuhlý P.M. považován medvědem za uschlou olši a tudíž nzajímavý objekt.
Proč zrovna olši?
Samozřejmě dívky a ne fifky… neměl jsem na mysli žádnou konkrétní zastupitelku za Piráty ani malířský váleček, ani nic podobného
Dobrý den. Ad 1327: dokud si nevšimnou grínpís, je to OK.
1259 Oteplovači, dík za tip, zkusil Kowa 6×30. Nejlevnější z nabídky. Klasika Porro. Malý, lehký. Obraz jak břit. Lepší než cokoli v ceně deseti. I než osmkrát dražší Svarowski 10×30, střechové hranoly, sice větší přiblížení, ale ne tak ostrý, menší zorné pole. Že bych Kowu a další porovnal s něčím lepším se střechovými. Byl mi podán tenhle. „Jo, jde, ale nic moc, Kowa je lepší.“ Teprve pak zjistil, že Svarowski. Pro porovnání něco stejné konstrukce ale s třetinovou cenou. No brrr, tak to ne.
Jediným problémem Kowa je oční reliéf, i s vytaženými očnicemi je koukání na hraně, když víc opřu, objevují se „blackauty“. To se mi nelíbí, do dalekohledu koukám bez brýlí. Fest opření je dobré pro omezení chvění. 8×30 má předsazení obrazu menší, měl by vyhovovat lépe.Už je objednaný, do čtrnácti dnů, porovnám. Sice bych mohl hned koupit jinde, jenže bylo se mi velmi věnováno, tak jsem slíbil, že když koupím, tak jedině tam.
No a mají tam moc pěkný výběr hvězdářských… Něco lehkého, skladného, přenosného. Se uvidí.
P.M.,
ať tak či onak, měl jste prostě štěstí. Taky ten méďa mohl být hladový, naprdlý, a pro kousek méně žížalovité flákoty ochoten i potok přebrodit… s medvědama jeden nikdy neví.
Odbožím- neviděl někdo „Švéda v žiguli“? O tom, jak se zkušený švédský manažer pokoušel rozhýbat
továrnu v Togliati.Dávali to včera ( a dnes repríza) na ČT 2. Hezká studie ruského dělníka, pro mne neuvěřitelné situace. Např jako řediteli mu nechtěli říct, kolik má fabrika rekreačních zařízení a po čase mu někdo donesl ( spíš práskl), že továrna vlastní i loď se stálou posádkou 5 lidí. Sice se mu podařilo zrealizovat výrobu nového modelu, ale pak ho akcionáři odvolali, protože vyhodil moc lidí ( snad 30 OOO) a málo za vším viděl člověka. Uvědomil jsem si, kam jsme se od socíku posunuli. Nevím zda to nebylo nějak tendenční – neviděl to někdo, kdo zná současnou ruskou situaci líp? PS- je tam i česká stopa, kdy tam měl i několik lidí od nás ( hlavně dámu, se kterou měl nakonec pletky a to byl pak první schod, který mu namydlili)
Jirko,
film jsem neviděla, ale omentálně o tom běží debata na Aktuálních konfliktech – v sekci Rusko nad šálkem čaje a stakanom vodky – ovšem je to jen pro registrované (registrace zdarma). V podstatě se hádají o to, jestli jsou Rusové takové lemry líné, anebo jestli byl dotyčný Švéd arogantní pitomec, neschopný pracovat v jiném prostředí…
1298 ptakopysku
Škoda žes nebyl Havlovým poradcem když probíhaly diskuse o čárce znamenající spojovník či rozdělovník.
Tvůj symbol by jistě imponoval chlapům na jedné i druhé straně a kdyby neprotestoval ani Renault, mohli mít sportovci na dresech neobvykl vypadající nápis 🙂
OT: https://www.reflex.cz/clanek/video/90171/evolucni-biolog-misto-skutecne-prace-vymyslime-hlouposti-univerzity-supluji-urady-prace.html
Bože, bože, do čehos to duši dal….
Naše legislativa není dostatečná, pokud jde o ochranu žen před násilím, například máme málo azylových domů, pravila politoložka Dvořáková.
1333 Jirka
Film točil nějaký debil.
Anderssona jsem jako šéfa jednoho z klientů potkal u GAZu i AutoVAZu.
Byl najmutý ze stejného důvodu jako si třeba management najímá PriceWaterhaus či SAP poraděnky. Ne že by nevěděli co je zapotřebí udělat ale jim by to neprošlo skrze akcionáře. A když se za radu zaplatí ohromný šrouby, tak na tom přece musí něco být a projde to.
Divný těkavý chlapík z něhož stříkal testosteron.
Že vyhodil třeba 30 procent lidí zní impressivně ale oni tam plus minus v supply chain existují stále. Bo prostě outsoursoval všechno co se dalo.
Samozřejmě to je správně. Za komoušů to ale nešlo, protože i krávy co denně rozkrájeli k obědu museli pěstovat sami. Koupit se to nedalo. Tím z každé fabriky vlastně vzniklo takové samostatné městečko.
Bo šel do háje nikoliv že by ho nějak nesnášeli ale protože neuměl zareagovat na téměř default po měnové krizi. Řešil to mantrama a kecama. Za rok se to obnažilo. Na to ho nikdo nepřipravoval. On uměl jen ořezávat vstupy. Na pád výstupů neuměl reagovat nijak, natož improvizovat. To je v automotive sprosté slovo.
Ne najmutý, najatý.
Mňo krávy, se pro přesnost skutečně koupit nedaly ale šikovný zásobovač (král podniku tenkrát) si dokázal poradit. Ráno naložil auto své produkce a přes několikerý bártr dovez krávu mrtvou či živou.
„V podstatě se hádají o to, jestli jsou Rusové takové lemry líné, anebo jestli byl dotyčný Švéd arogantní pitomec, neschopný pracovat v jiném prostředí…“
No, já jsme film neviděla.
Ale protože šlo o „zkušeného manažera“, tak bych řekla, že platí varianta dvě 😀
1338- díky,ona to asi opravdu nebyla tak „málofaktorová“ situace, jak to v tom filmu prezentovali.
K tomu bártru – shodou okolností jsem kolem r. 1980 byl párkrát na pivu se zásobovačem smíchovského pivovaru a také se zásobovačem o kus dál ležícího lihovaru. Ten pivovarník furt nadával, co beden piva musí na jednání tahat a že tomu lihovarníkovi k témuž stačí pár lahví tehdy módní Pražské vodky.A že to je nespravedlivé….
ježíšmarjá, potomek mi dělá přednášku o generálu Jacksonovi jen proto, že jméno zaslechl v nějaký písničce.
Že prý jeho prapotomci se za něj stydí a že se postavili na správnou stranu historie a chce vědět, jaká je ta správná strana historie…
Jak to mám vědět? Jednou je to tak a za pár let je to onak….
1342 Jirko
Já ale nikterak nechci Anderssonův výkon nijak snižovat. Ono Togliatti je fakt podnik vesnice. Dělá tam skoro každý. Od prababičky po vnuka. Do toho říznout chce silné nervy. Já jsem měl v Rusku půl roku bodyguarda kvůli daleko menším nepříjemnostem.
V Rusku expat přežije exponovanou posici zejména tak, že po pravdě hned ze začátku prozrdadí dobu své aktivní mise. Obvykle nebývá příliš dlouhá a než mordýři provedou feasibility study, frnk a už je jeden opět v bezpečí 🙂
Prostě se ten mord nevyplatí, přijde totiž stejně někdo nový a incidenty v afektu bývají nejčastěji v rámci zabijačky rodinné.
O.T. Šimon klein
Dnes jsou ústřice tak lahodné, že si po úvodní šestici tucet beru i namísto hlavního chodu.
I Vám by chutnaly a nemusel byste se cítit umrtven nestravitelnými guláši.
Ani citron dnes nepoužívám jak jsou ty čiperné potvůrky lahodné. Jen pár sklenek lehkého voňavého Chablis doladí večeři.
Skimici, Ty si koleduješ…
A o otravě ústřicemi jsi už slyšel? 😀
Naštěstí jenom slyšel maYdo, jím to po hospůdkách kde to jí každý. Na rautu bych si to nedal nikdy.
No na rautu si už v zásadě dlouho nedávám raději nic nejen ústřice a raději se s pár nejpříjemnějšími klienty včas zdekuji do nějaké normální osvěžovny s dobrou krmí.
A pokud nedejbože v kotlince, tak jedno místo v Praze a jedno místo ve Varech. Nechápu ale proč by někdo měl chtít jíst ústřice v kotlince.