Dušan Neumann
Nebýt těch několika zachovalých fotografií a nálezu z oddělení popálenin,
težko bych se na ten den – 21.8.1969 – rozpomínal. Zůstala jen těžká pachuť
zklamání z marností demonstrací rozháněných československým bezpečnostními
orgány, ozbrojenci dělnických milicí, kteří v Brně zavraždili dva
demonstranty a pasivity už podstatné části národa. Nakonec jsem měl štěstí, slzný granát, který jsem „vracel“ oštítovaným policajtům mi vybuchl až po odhození a popálil mi nohu. Zachránil mne tehdy můj pozdější šéf
Automotorevue, Standa Cáhel který mne odvezl do Legerky na popáleniny a odtamtud, když kliniku začali prolézat estébáci, mne odvezl k babičce do
Rudné, kde jsem zůstal než mi puchýře velikosti mýdlových bublin praskly
nebo splaskly. Prožíval jsem demonstrace i zásahy v centru na Václavském
náměstí odkud jsme byli vytlačeni na Příkopy, kde jsem příliš pozdě chytil a
odhodil ten slzný granát.
Nemám, co bych dodal. Ten pocit zrady a morální devastace normalizace nikdy nevymizel.
Dobré ráno,
„jsem šťastná , že mohu měnit lidem životy“ jsem naposled četla snad před nějakými dvaceti lety – šlo o propagační leták ohledně nějakého řetězového prodeje, snad firmy amway. někdo z čirého příbuzenstva na to naletěl, my jsme se nad ním slitovali a něco jsme od něj koupili na vyzkoušení a dostali jsme to i s propagační brožurkou, ve stylu náborových materiálů jehovistů.
No, já teda nevím, jetsli je OK, když nějakej jouda, pardon, janda, se vykecává v televizi o tom, jaký zabezpečení má ministerstvo obrany. I sdělení, že stojí za prd, může ohrozit bezpečnost státu. Takový věci by se měly řešit potichu a ne na očích.
Mylím, že víc než Rusové by nás mohla ohrozit umanutost na to, že zrovna Rusko jw náš nepřítel č. 1. a z toho vycházející slepota vůči jiným aktuálním nebezpečím.
Ten hošík bojuje ve válce dávno minulý. Potíž s ním je v tom, že ačkoliv mu evidentně hráblo, tak je brán medii a některými politickými kruhy jako odborník a ne jako psychopat.
Mimochodem, jako má kvalifikaci na to, co dělá a jak se k tomu dostal? Já teda vím jen o tom, že někde dělal pingla a točil homosexuální porno.
Dobré ráno. Ad foto: plánuji i pro sebe Sony rx100 jako poznámkový blok. Na delší ohnisko mám 40-150mm k Olympusu PL3 (m4/3). Zatím to stačí. Chleba to nežere ale taky nevydělává.
2 Matzurka:
Jednou slizák, vždycky slizák! Je to jeden z mála lidí, kterému bych klidně jednu vpálil, kdyby mi dal příležitost. Asi by mě potom zkopal do kuličky (je asi třikrát tak mladší), ale stálo by ta za to.
maYda (27.8.2019 | 8.48)
ad “ jako má kvalifikaci na to, co dělá“
On byl nějak i slavný ne?
Zpíval napřed o zvířátkách (Želva, Rosomák) nicméně zabrousil i do erotiky (Dej svůj klín na oči mý unavený).
2 nickname:
Mám bezzrcadlovku CANON M5 na vážnou práci, univerzál PANASONIC DMC MZ 2000 na všecno možné na cesty Váží se vším všudy (bez stativu) necelé dvě kila oproti M5 – skoro 7 kilo a sebou tahám pořád LX 100 jako zápisník – vejde mi do tašky. Nejvíc fotek pořídím tímhle blbečkem.
Jinak měním aparáty celý život a připadám si občas jak ten dědeček, který měnil až vyměnil – jenom to stojí peníze. To, čeho jsem se vždy vyvaroval v profesi – být ve vleku „nových produktů“ – mě postihlo u hobby. Stydím se – ale tady naštěstí vyhazuji vlastní a ne erární peníze. Naštěstí o dva až tři řády menší.
Ještě k zobrazovací technice:
Takto dnes vypadají mikroskopy Keyence:
https://www.youtube.com/watch?v=-hSj_wpEgMc
Tyto jsem naživo nepotkal, máme jinou značku.
My máme něco od OGP (jiný model):
https://www.youtube.com/watch?v=3rk0TUXIqbs
A toto se bude za chvilku prodávat: Canon EOD M6 mk 2.
https://www.youtube.com/watch?v=uAuaLe7dJmg
skimici,
to je jen náhodná shoda příjmení. S rockovým bardem Petrem Jandou má eurosvazák Jakub Janda shodného pramálo…
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jakub_Janda_(1990)
Nickname, RX100 cokoli počínaje verzi IV. Měl v ruce VI, nemít jiné malé foto,koupil bych. Nejnovější je VII, jenže poměr cena-výkon není tak výhodný. IV má menší zoom než V, snímky prý o trochu lepší. Porovnat můžeš na dpreview.com
Při kvalitě nynějších kompaktů bych zrcadlovku možná nekupoval. Lepší kompakt sice dražší než levná zrcadlovka. jenže pak bez větších výdajů. Zrcadlovku Sony A-58 koupil velmi výhodne komplet s objektivem, jenže možnost dalších objektivů je díra do trezoru. Stejně většinou beru s původním 16-55, f3,5-5,6, je menší a lehčí než 16-50 f2,8. Dlouhý 50-200 málo kdy. Pevný 35 (50 na aps-c, f1,8) málokdy. V poslední době beru Fujifilm x30 a Samsung nx mini. Nový mobil je pro běžné focení kvalitativně překonává. Ale není tak pocitově fotograficko komfortní. Fuji má dobrý elektronický hledáček. Dávám přednost focení s hledáčkem.
Jako obrýlenci mi více vyhovuje display. Leica má hledáček malý, skrz brejle koukat nešlo, při posunutí na čelo se brejle zaprasily. To byla má jediná výhrada proti Leice, vyjma toho, že fotochemické fotky obtížno protlačovat drátem.
My wife asked me why I was speaking so softly at home.I told her I was afraid Mark Zuckerberg was listening!
She laughed. I laughed. Alexa laughed. Siri laughed.
Když ty krámy nemáš, tak se nikdo nezaměje… [;>))
O kameře nemluvě.
S těmi foťáky to máte těžké. Já jsem přesvědčený nikonista. Můj první foťák byl sice předválečný Voigtlaender 6×6 na svitkový film od rodič,. ale sám jsem si za peníze z letní brigády koupil ZENIT 3M. A to se změnilo až teprve po roce 1989.
Pořád postupuji k dražším hračkám, dnes je to už dva roky D750 FullFrame. Objektivy s bajonetem F mám v celém rozsahu, nejčastěji používám 24-120.
Pod vodou jsem fotil D60, což kvalitou stačilo a nemusel jsem kupovat pořád nová pouzdra IKELITE, jejichž cena byla větší než celého foťáku.
V kapse nosím obrazový zápisník Olympus TG-4. Vážení, u mě rozhoduje nerozbitnost, kromě toho je tahle řada TG docela široká – od 24. Mrazuvzdorný (v zimě na horách), vodotěsný (šnorchlování do 5m mi stačí a on je waterproof až do 15m) a nerozbitný (už jsem s ním dvakrát letěl přes řídítka a převalil svá kila přes zadní kapsu na dresu).
Uznávám, že zrcadlovka s batterygripem a velkým sklem je přes dvě kila, ale co, tuplák piva na Octoberfestu váží taky tolik. Ještě tu nebyla zmínka o pořádném stativu. Ale, co by člověk neudělal pro fyzickou kondici. Fotím hlavně pro sebe a svoji zábavu. Neživí mě to.
Ten Zenit 3M je dost podobný Leice III.
AeroKarle, už si to nepamatuji, ale většina tehdejších ruských kinofilmových foťáků byla kopií něčeho. Mám tuchu, že nějaký Gorkij byl přesnou kopií Leicy i s jejím dálkoměrem (pro mladé, to byl systém zaostřování, kde se dva obrazy v okamžiku zaostření spojily).
„předválečný Voigtlaender 6×6 na svitkový film“
Voigtlaenderem jsem fotila taky, jen mám dojem, že to bylo na formát 6×9. Měl takovou tu harmoniku z tuhého černého plátna a skončil tak, že to plátno se opotřebovalo a prodřelo ve skladech a harmonika začala propouštět světlo. Myslím, že jsme ho pak věnovali nějakému sběrateli.
Pánové, vyvoláváte sentimentální vzpomínky. Asi ve 13 letech jsem dostal první aparát 6×6 Altissa box od strýce, který mne zasvětil i do tajů temné komory. Pak jsem se zmocnil dědova měchového deskáče 9×12 Voigtlander. jenže desky brzy došly a byly drahé. Zato kontakty byly neskutečné. Z velkého formátu jsem z pubertálních důvodů tajného focení ve škole přeskočil na Mikromu II a alchymii jemnozrných vývojek (nejvíc se mi osvědčila pyrokatechinová). Na zrdcadlovku jsem dosáhl až na fakultě kdy mi spolužák Vovka Želzný přivezl ze SSSR Zenit 3M a k němu výtečné přetěžké objektivy 2.28/135, 1.2/85 a 2.8/35 to všechno asi za 400 korun. Když jsem vydělal první větší peníz v ČT v roce 1968 koupil jsem si Asahi Pentax Spotmatic F, s nímž jsem fotil až do definitivního přechodu na digitální techniku. Těch foťáků už bylo hodně. Skončil jsem a zůstanu už u Sony – logicky od Minolty (měl jsem objektivy). Mám Alfa 77 s Vario-Sonnarem 3.5/5.6 / 16-250 a 2.8/ 14, který skoro nepoužívám. K Sony mám sentimentální vztah od doby kdy jsem sy pořídil magnetofon TC-377 a první Hi8 kamery. Dodnes točím na ZR1. A kamery? Ameriku jsem v roce 1978 absolvoval s Paillarde, s vynikajícím objektivem Angenieux, AMR pak s Ariflexou a Eclairou. Dodnes, když vidím v bazaru PB H16 mám chuť ji koupit, pokud by byla za pár tisíc a vystavit ji na polici. Jenže na ní by se mi pro TC-378, Revox A700, Teac x1000R a Uher 4400 nevešla. Jsa neženat není tam ani jedna krajková dečka pod vázou s usychajícím chroštím. Takhle já si žiju s tou veteší. Také mne to už neživí. Tož, taková je má zpověď.
Ta kopie Leica III byl Zorkij. Kiev byla kopie Contaxu.
To: dvd
Jeste se tu klepu po zhlednuti predstaveni, ktere jste nabidl v 7.08. Profesor s titulem Socialni klimatolog. Je tak plny sam sebe, ze si ani nevsiml, ze hlasa vedu, ktera neexistuje. Zrejme uklizel hromadky po Salomounovi.
Nechci se mýlit, ale mám pocit, že jsme se předčasem domluvili na tykání. Nemýlím se?
Zapominam. . .Bude mi cti! Ahoj!
Leicu okopíroval FED: https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%A4%D0%AD%D0%94_(%D1%84%D0%BE%D1%82%D0%BE%D0%B0%D0%BF%D0%BF%D0%B0%D1%80%D0%B0%D1%82)
PM, toho bylo hodně, čeho si pan etanolog nevšiml. 😀
Asi hlavně toho, že měl z vostudy kabát a že se jako kommická figurka na sociálních sítích proslavil víc než svou klimatickou vědou – nevědou. 😀
Ten FED je skoro přesný, chybí jen kolečko dlouhých časů (nebo je jinde). Objektiv vypadá na Elmar.
Na krajinky jsme měli harmoniku Plaubel Makinu, 6×9 desky, pak film (to už nebylo) nebo rolfilm. F 10cm, tou táta fotil Vysokou 21.8. 1968. Já jsem měl a dosud mám, ale nepoužívám, na vandry, hory a podobně, Weltu, harmoniku, film 4,5 x 6 a ještě půlený, takže 4,5 x 3. Ty filmy brzy nebyly, ale daly se vozit z NDR. 1 : 4,5, Compur 1/25, 1/50, 1/100. Naprosto nezničitelný. Až později jsem se dostal k té Leice, Sumitar 1 : 2, zároveň s Windischem, „Nová škola fotografie“ a s tou vydržel až do digitalizace.
Windisch…. Míchal jsem podle něho vyrovnávací vývojky, které jediné byly schopny zvládnout kontrast divadelního osvětlení – pyroikatechin – louh. A půl hodiny máčet.[;>))
O tom tykani:
Ve Vsetine byvala velika fabrika na ohybany nabytek. Firma Thonet.
Majitelka, ktera tehdy zamestnavala pul populace mesta byla velmi vazena, lec znacne odmerena dama.Jedenkrat prijimala noveho zamestnance. Kdyz mu vylozila, co se od neho ocekava, doplnila jeste:“V me tovarne si vsichni zamestnanci tykaji.“ Chlap, uz ruku na klice ven z kancelare pres rameno odvetil:“Jak chces, Tonetko!“
Co praví Wiki:
1948 zahájil KMZ (Красногорский механический завод) výrobu aparátu Zorkij I. Model byl úplnou kopií modelu Leica II z roku1932, zároveň ale identický s FED 1, dřívější sovětskou kopií modelu Leica II z let třicátých a proto se první výrobky nazývaly „FED-Zorkij“.
2 AeroKarel: jako standardní objektiv měla Leica objektiv Elmar 1:3,5, F=50 mm, jeho obdobou v SSSR byl Industar stejných parametrů, který se ale objevil už před válkou u aparátů FED. (Pro ilustraci: FED znamená Felix Edmundovič Džeržinskij). A ještě k Leice: nastavování dlouhých časů je inovace velmi pozdní, model II ji neměl. Ostatně někde v našem „rodinném museu“ je Leica M (s objektivem Summitar) a mám pocit, že nastavování dlouhých časů také nemá. Škoda, že tu už není můj táta. On byl na některé výrobky aficionado – a Leica byla mezi nimi.
K tomu tykání – To nastoupil do dílny nový místr. Svolal zaměstnance a představil se: „Já jsem Kot a jestli tu někdo koktá, tak mi může říkat Láďo.“
Ad kauza maršál Koněv:
Starosta Kolář též řekl, že pomník je v majetku Prahy 6 a klidně by ho mohli nechat během pár hodin odstranit… (PL)
On je pan starosta právoplatný majitel Prahy 6? Nebo jenom na 4 roky volený zastupitel?
Té nenávisti už je tolik, že by se s ní dala zasypat Vltava.
A Terezka Bebarová, jak já ji před léty znal, je slušná osoba s naprosto funkčním mozkem… Nehledě na to, že je to výborná herečka.
Starosta Kolář je topák a to mluví za všechno. Mimochodem, nazval ty, co očistili pomník, proruskými trolly.
No, když si to na tej Praze 6 zvolili tak to mají, ale myslím, ž by měl starosta řešit jiný věci, než zločin očištění pomníku od pomalování vandaly.
Když ten pomník tak vadí, tak ať udělají na Praze 6 referendum, jetsli ho tam nechat nebo dát do depozitáře.
Mimochodem, v šedesátém osmém byl prý maršál Koněv už v důchodu, na okupaci se nijak nepodílel a údajně z ní ani nebyl nadšen.
A v pětačtyřicátém lidi ty rusy vítali s úlevou, že jsou němci pryč. Že z toho Stalin politicky vytřískal, co se dalo, je jedna věc, ale tohle vojáci v pětačtyřicátém neřešili. Měli rozkaz zpacifikovat Hitlera a ten plnili. Dost bylo těch, který to stálo život. Který stálo život i to, aby si takovej cápek mohl starostovat na Praze 6 a ne někde za Uralem.
Mě nejvíc fascinuje, jak najednou se tady vyrojilo hejno rusobijců a nejvíce těch, který v dané době tu okupaci nezažili protože buď si je ještě fotr hejčkal v pytlíku nebo byli v letech, kdy ještě si hráli v uhláku na horníky a říkali hovnu papú…..
A přesně vědí, kdo, kdy, kde a co měl udělat/nedělat, říkat/neříkat apod.
Za sebe mohu říct, že jsem si tu dobu zažil, přežil i krátké zatčení a velmi brzo pochopil, jak to půjde dál. Šedesátý devátý a jeho srpen to potvrdil, ale výše popsané zoufalství mě nebralo – asi už tenkrát jsem byl dost realista.
Emigrovat jsem nechtěl – a může se nato každý dívat, jak chce: lenost nebo výmluva, že matka byla invalidní a já jedi(náček)ný, kdo se mohl starat.
A pak taky osobní vnitřní emigrace a naivní postoj: já jsem tady doma, ať táhnou Voni……již dávno jsem pochopil, že jsem v té době a i potom řadu let měl štěstí na lidi vůkol….když tak čítávám, jaké svině měli ostatní okolo…samozřejmě mě ta neangažovanost vyřazovala z jakékoliv kariéry, ale moje ambice byly v osvojení si znalostí vlastní profese, mám-li se vyjadřovat strojeně. To se víceméně povedlo, i když to opět nebylo kariérně zúročitelné – ale jako „dobrodružství poznání“ to bylo (a i dosud je) fascinující.
Nedávno jsem byl jak na setkání maturantů našeho dopravního ústavu , tak i na setkání absolventů VŠ a s mnohými se stýkám i průběžně prakticky týdně až měsíčně. Znám jejich názory, jejich vývoj a mnozí to vidí dodnes téměř totožně: tyhle hrátky nás už neberou, bohužel se budou týkat dětí a hlavně vnoučat.
Ale jedna dobrá zpráva – z téhle v podstatě pražské „množiny“ se už mnozí potomci fackujou před zrcadlem, že volili ty vochomůrkovský bolševiky.
Ten hňup na Praze 6 je ale za TOPku, byť to jsou taky pěkné hřiby-žlučáky, zjevně.
Nebýt Prahy, ani nejsou v parlamentu, co k tomu dodat.
Ale pobavil mne tento komentář – zjevně nejsme jediní, kdo tu viděl jistou paralelu
http://www.prvnizpravy.cz/zpravy/politika/jaroslav-basta-uniforma-nebo-jen-outfit/
2 maYda (27.8.2019 | 19.15) – já bych jen doplnil, že srpnovou okupaci nařídil a dirigoval Ukrajinec Brežněv. Což nemění nic na tom, že z „ubohých Ukrajinců“ se dnes může leckdo posrat a vůbec nevadí, že tam nastolili fakticky nacistický režim – zcela v režii Sorosových revolucí…
Vzpominky = velice sikovny titulek tohoto plkani, hlavne probuzeneho vzpominanim na srpnovou okupaci.
Ti „rusobijci“, kteri jsou tak statecni, ze zneucti sochu vojaka, ktery vyhnal germany nejen z Prahy, chteji neco demonstrovat. Co to jen demonstruji? Jsou na stejne barikade s „progresivisty“ (Jak zprzneny vyznam tohoto slova!), kteri u nas, v Americe, uz zbourali a chystaji se v bourani pokracovat, symboly a sochy z Obcanske valky. Tri ctvrte milionu zivotu bylo obetovano, aby U.S.A. mohly existovat a majitele nic neznamenajicich titulu a vubec necim prispivajici progresivci se povysili na to, aby rozhodli, kdo bude v historii stale registrovan a kdo bude navzdy vymazan.
Je to sprostej, divnej svet!
Kdyz jsem se po Sametaku prihnal na Vsetin, sel jsem na hrbitov. Hrob mych rodicu je jen o jednu radu hrobu vys od pekna hromadna hrobka Rusu, kteri padli pri osvobozovani Vsetina a okoli. Ivan – vek devatenact – den umrti – ctvrty kveten 1941. A dalsi Voloda, zil o den dyl.Je jich tam kolem dvaceti. Ty hroby a okoli pamatniku bylo zarostle lopuchy a koprivami, jmena byla tezko k precteni. Nesmirne jsem se nasral. Bracha byl tehdy zvolen za OF do Mestskeho uradu. Byl to on, kdo ode me slysel, jaci jsou sraci. Kdyz jsem tam byl za par dni s kytickou, bylo vsechno kolem pamatniku jako ze zurnalu. Vim velice dobre, ze bracha RIP nenavidel Breznevovy Rusy mozna vic, nez ja.
dvd, my jsme ty Leicy měli v rodině dvě, obě zřejmě Leica III, s kolečkem dlouhých časů. Táta se Sumarem, já se Sumitarem (ten Summitar byl údajně měkčí, Summar střed a Elmar tvrdý). Oba na běžné rodinné focení, žádné umění.
Tomu Ivanovi jsem pridal ctyri roky zivota. Vsetin byl osvobozen pateho kvetna 1945. Sorry. !941 privital na svet me.
PeSi, Brežněv se narodil ve městě Kamjanske, tehdy úředně Kamenskoje (Каменское), u Dněpropetrovsku na území dnešní Ukrajiny. Jeho dědeček Jakov, otec Ilja i matka Natalja Děnisovna Mazalovová se přestěhovali ze zemědělské vesnice Brežněvo, která leží v Kurské oblasti v Rusku, kvůli práci v ocelárně do Kamenskoje v Dněpropetrovské oblasti, což byla tehdy Jekatěrinoslavská gubernie Ruského impéria. Ačkoli byl tedy po rodičích etnický Rus, narodil se a vyrostl na Ukrajině a většina dokumentů uvádí jeho národnost jako ukrajinskou,[2][3][4][5][6] jako např. jeho cestovní pas z roku 1947,[7] některé jiné, jako např. průvodní list k Řádu vlastenecké války, zase jako ruskou.[8][9] https://cs.wikipedia.org/wiki/Leonid_Ilji%C4%8D_Bre%C5%BEn%C4%9Bv
Jeho „ukrajinskost“ je minimálně sporná. Hlavně byl bolševík, to byla ta hlavní kvalifikace.
Stran „nacistického“ režimu – už jsou o kousek dál, než Rusové. Presidenty střídají, Parlament do politiky také mluví, byť ne vždy nejrozumněji, strany vznikají, sílí, oslabují, zanikají, to v Rusku ještě nenastalo. V zemi, která byla součástí Ruska a potom SSSR to bude nadlouho.
2 Šimon klein (27.8.2019 | 20.02) – jo, pane, naprostý souhlas. Taky jsem nechtěl emigrovat – i když nabídky byly. Ale asi jsem moc svědomitej ohledně rodičů – kdo jinej by se o ně postaral? No a ta vnitřní emigrace pro mě byla práce… a mám tu smůlu, že jsem perfekcionista a detailista – a podle toho vypadaly ty výsledky. Jo, nakonec jsem dokázal ledacos, různé pozice a funkce, ale všechno jsem si to opravdu odpracoval – a za své výsledky se nemusím stydět. No a ta práce mě drží na nohou i dnes, když se mi to zdraví rozesralo – zrovna jsem oponoval disertaci, kde jsem s potěšením konstatoval, že osobnost vedoucího (dlouholetý kamarád) je záruka kvality…
Tak, jak se můj táta zbavil nenávisti k Němcům (a to málem přišel o život v koncentráku – o polámaných žebrech a vyraženým zubech nemluvě, tyfus navrch) tak jsem se zbavil nenávisti k Rusům. Když po devadesátém začali utíkat „na západ“, ale při zastávce v Československu zjistili, že tu je docela fajn a už tu zůstali – přesto, že tu nechuť k všemu ruskému museli cítit velmi zřetelně.
V našem baráku bydlela se svým mužem jedna ruská baletka. Jednou, na Štědrý večer, když jsem ji potkal u výtahu mi došlo, že ty ruské Vánoce jsou později a v té všeobecné vánoční náladě se asi musela cítit tak nějak „nepatřičně“.
Vzal jsem talíř cukroví a zanesl ho o pár pater níž. A najednou tu bylo „bolšóje spasíbo, gaspadín“ a – slzičky. Tak jsem si uvědomil, že tihle Rusové za okupaci v 68´ nemůžou, tak proč je nenávidět.
Stejně, jako můj táta, když jsem se ho ptal, jak může tak klidně šprechat se sousedy, Němci, kteří nebyli odsunutí – koupili jsme v 1954 chalupu v Sudetech.
Tehdy mi řekl větu, kterou se řídím dodnes: „Tihle Němci to nebyli!“
No a „vo tom to je“.
Taky jeden průzkum… Rodiče v USA měli sdělit, jak by reagovali po zjištění, že jejich syn je Homo Sapiens…
70% respondentů uvedlo, že by ho vykopali z domu!
(obávám se, že v kotlince by výsledek byl podobný, ne-li horší… dobro došli!)
Je to o netolerantnosti nebo nedovzdělanosti?
O nenávisti se toho víc nakecá, než ji skutečně je. K Němcům i k Rusům. Něco jiného je antipatie. To není tak silné, jako nenávist a dál stojí za to, rozlišovat antipatii ke konkrétní osobě, dané obvykle spíš chováním dotyčné osoby, než její národností a antipatií ke státu, obvykle taky dané chováním toho státu a jeho zástupců, nevztahující se takhle obecně na konkrétní osoby.
2 Starý kocour – to musíte posoudit sám… Ostatně, v zemi, jejíž obyvatelstvo zcela vážně požadovalo zakázat di-hydrogen-mono-oxid je možné všechno…
I ja mam tendence sklopit hlavu a rict, ze je to vsechno v hajzlu. Vcera jsem mel v baraku chlapika, ktery kontroluje, jestli centralni chlazeni a topeni jeho firmou nainstalovane potrebuje upravu, ci co. Ja se na takove mlade lidi velice rad divam. Je to koncert. Ten chlapik mne rikal, co vsechno zkousi a proc. Vsechny ty blikajici nastroje byly casti jeho ruky. Byl jsem rad, kdyz rekl, ze neni co spravovat a ze se zase ukaze za pul roku. Vim, ze se pul roku nemusim bat maleru. Jeho Stradivarky me daly zaruku. Navic se zminil, ze je rybar. Najednou jsem se citil, ze i ja mam co rict. On vsak jezdi na more a modry marlin je ryba, ktera ho fascinuje. V tu ranu jsem mel na mysli Starec a more – knizecka tu lezi vedle kompu, opisoval jsem z ni vetu ci dve vcera na Sumavaka. Ten chlapik mluvil se zapalenim o marlinech jako Hem. Mluvil o tom, jak se tesi, az jeho tri chlapci vyrostou, aby mohli na more s nim. Mluvil o tom, jak sve kluky jeho zena honi s domacimi ukoly. Mluvil taky s velkou uctou o svych rodicich. Kdyz jsem se ho zeptal, jestli cetl Starec a more, necetl. O Hemingwayovi nikdy neslysel. Je to hnup? Musime davat pozor na meritka.
Nenávist je destruktivní. Zužuje obzor, zatemňuje mysl, ubírá prostor pozitivním věcem.
Nenávistí ubližujete sobě víc, než tomu, koho nenávidíte. Ostatně leckdy to je nenáviděnímu subjektu jedno nebo o tom neví nebo se tím dobře baví.
Člověk se negativním emocím samozřejmě neubrání. Konec konců nemusí vám být milý každý, nemusíte si nechat všechno líbit. Ale je dobrý umět to ukočírovat tak, aby antipatie v tu nenávist nepřerostla. On je hrozně těžký pak tej nenávisti nasadit opratě, když vám dojde, že nejvíc na to doplácíte vy sami.
Hňup určitě není. Styl četby a autoři se časem posouvají. Co bylo významné pro naše rodiče (a v mém případě i pro mne), už mé děti zase až tak nezajímá. Čtou dost, ale novější.
PM, já vím, kdo byl Hemingway, ale přiznám se, že to nebyl autor mého srdce. Přečetla jsem Stařec a moře a Komu zvoní hrana a nijak mně to nenadchlo. Ne že by se mi to vysloveně nelíbilo, ale nebylo to nic, co by mně vzalo za srdce nebo k čemu bych se vracela.
A třeba Malýho prince vysloveně nemám ráda. Nelíbí se mi. Jsem taky hňup?
Základní poučka zní – nesahat na nic, čemu nerozumím, může to bouchnout.
Analogicky o věcech, který nerozumím, nežvaním. Můžu snadno být za blba.
„Kdybys byl mlčel, mohl jsi zůstat filosofem.“
Vědění má různé levely/úhly pohledu. Jinak vidí třeba natáčení filmu režisér, jinak herec, jinak producent a jinak poslední kulisák. A jedná se o jeden a tentýž film.
Ale už raději zmlknu. Mohl bych být za blba.
NA druhou stranu – mně třeba nadchly v určitém věku foglarovky. Přitom dnes mi to připadá, že to vlastně žádnej zázrak nebyl a postavy byly obvykle schematické a černobílé, dospívání je poněkud fuj a nemluvě o tom, že tam občas probleskne, že autor byl zřejmě na mladé chlapce.
Děti čtou hodně, ale nemám přehled, co. Mají svou literaturu. Matčina snaha přimět mně číst tu „správnou“ literaturu mně otravovala život do poměrně vysokého věku a nechávám tomu volný průběh. Podstatný je, že si v rámci možností vedou v životě dobře.
Nevěřím na úsloví “ řekni mi, co čteš a já to řeknu, jaký jsi“. Hňup se leckdy pokouší udělat dojem tím, jak je sečtělý a třeba i sečtělý bývá. KOnec koců sečtěl byl i Heydrich. O něm se sice nedá říct, že byl hňup, ale za strejdu nebo kamaráda byste ho asi nikdo nechtěli.
Tak jak existují modní šaty nebo účesy, jsou i módní knihy, hudba, „filosofie“, obrazy atd. atp.
Ta pomíjivost ale není vůbec okrajová věc. Dělá spoustu problémů.
Teď je třeba módní šetřit se svou uhlíkovou stopou. Nebo se cítit jako jiné pohlaví.
Móda pomine, to, co zůstane po prověření praxí už není móda, to je názor. Podložený, obhajitelný ověřitelný.
Pozorování z LGBT parade v Ostravě:
Asi čtyři sta lidí celkem. Kolem stovky to byli skuteční gayové a lesby. Ten zbytek byli mladí zvědavci, kteří se na to přišli podívat a oblékli se tak, jak si představují, že se oblékají gayové a lesby. Když pak z toho parku odcházeli (asi domů k rodičům na večeři – ono tam kromě bubenického orchestru moc zábavy nebylo) tak se začaly tvořit heterosexuální páry.
Dost holek ale vypadalo, že jsou „na lovu“ a chtěly by „předělat“ nějakého hezkého gaye na normálního kluka .
Ještě netuší, že to nejde,
O tom predeslem „hnupovani“. To je presne , co jsem se snazil nastinit. Jak jen je jednoduche podcenit nekoho, protoze on nesdili to, co zrovna ja davam na pedestal. Kdyz ted, ku prikladu slysim od kamaradova zete, ktery gazduje na po tatovi zdedene farme, ktera cita k tisici hektaru, smekam! Kompjutry, masiny, hnojiva a zavlazovani. Kdyz se teli kravy, ten kluk spi na prerii a pomaha s telenim par tydnu. A to nejtezsi:Prodat! On ma titul v jeho oboru. Klidne bych mu ale odpustil, kdyby mu byl Hemingway nebo Tolstoj ukradenej.
Módní knihy existovaly od vynálezu knihtisku. Stejně tak lidé, schopní (a jiní zase neschopní) rozlišit módní od přínosných, zajímavých, důležitých …
Potíž je v tom, Karle, že kniha, kterí se to’Tobě jeví zajímavá, přímosná a důležitá, může někoho jiného naprostom minout, Má jiný zkušenosti, jiný prožitky, žije v jiném protředí a za přínosné a důležité považuje něco jiného.
To není žádná potíž. Rozlišit knihy zajímavé a přínosné od módních vůbec neznamená, že by ty zajímavé musely být u různých lidí stejné. Jen ty módní by měly být přibližně totožné.
„Klidne bych mu ale odpustil, kdyby mu byl Hemingway nebo Tolstoj ukradenej.“
A zrovna Tolstoje jsem na rozdíl od toho Hemingwaye dala. Vojnu a mír jsem přečetla více méně na jeden zátah. Je fakt, že jsem byla tenkrát nějakou dobu nemocná a pak už jsem se do toho začetla a nedalo mi to.
Jinak mně provází životem Jih proti Severu, který jsem četla několikrát a vždycky jsem tam našla něco aktuálního pro situaci, v které jsem se nacházela. Potíž je v tom, že dnes už mi je víc než dvakrát tolik, kolik bylo Scarlettě O’Harové v závěru díla. Ale zase mám pro ni větší pochopení…