Zpátečník
Pohleďme z dáli: Dva bratři, na jejichž výchově se v míře, kterou odsud těžko posoudit, podílel jednak islám, jednak dětský domov, dost možná zřízený anebo řízený francouzským státem, se dostavili na redakční poradu pařížského týdeníku, načež celkem poklidným tempem, jaké je ve Francii a vzdor zdání i v Paříži obvyklé, aniž by u toho byli tamní policií přespříliš rušeni, vyvraždili podstatnou část redakce. Pohnutkou jim zajisté mohl být dosavadní obsah časopisu, který mohli považovat za soustavně vysoce urážlivý vůči svému náboženství, potažmo vůči sobě osobně; zda jej však takovým vskutku shledávali, či zda je tam prostě někdo poslal, se jich však již nikdo nezeptá, neboť poté byli hledáni, pronásledováni, obklíčeni, a v dobrém souladu s tím, čeho se dopustili, zastřeleni.
Toto tedy byla odpověď policie a bezpečnostních složek; sice možná drobet opožděná, přesto však přinejmenším v hrubých rysech standardní a jistě správná. Jak ale odpověděl mainstream? S čím přichází nyní, kdy jest patrno, že zavraždění žurnalisté de facto doplatili na to, že svoboda slova dosud nebyla účinně transformována v právo předepisovat ostatním, jak tomu slovu rozumět? V neděli jsme zdálky mohli pozorovat toliko velkolepé pokrytectví, manifestované v imposantních, zřídka vídaných rozměrech. Grandiosní marš za svobodu slova přirozeně nemůže skončit jinak než dalšími pokusy ji ještě více omezit; samozřejmost této stránky věci je zjevná natolik, že postrádá veškerou praktickou hodnotu a nestojí tedy ani za diskusi. Hlavní a také téměř jediný závěr, který si umím z reakce mainstreamu odvodit, proto je, že odpověděl preemptivně. Pokusil se, jako již nesčetněkrát předtím, zareagovat dříve, než se v mysli daňových poplatníků zřetelněji vynoří znepokojivé otázky.
Takovouto otázkou ovšem dnes už těžko může být, zda snad multikulturalismus nakonec není minimálně v jistých ohledech přece jen trošičku nesprávný. Mimochodem, multikulturalismus, jak je to slovo nyní užíváno, prosím vůbec není to, co jsme zde mohli vídat až do 30. let 20. století, kdy jednotlivec leckdy nevěděl, zda je – bráno národnostně, kulturně či politicky – Rakušan, Němec, Žid nebo Čech (a čím vzdělanější, tím si byl svou identitou méně jist); kdepak. V newspeaku multikulturalismus znamená soužití nekompatibilních kultur na jednom území, zpravidla postupně vnucené původní většině jejími politiky aplikací tolik osvědčené salámové taktiky v efektivní kombinaci s fait accompli. Ne, chybnost multikulturalismu veřejně přiznali už před několika lety nejčelnější pohlaváři Západní Evropy; ostatně jejich voliči si tuto otázku již během předcházejících desetiletí zodpověděli v přísném soukromí, tiše a individuálně, kdykoliv jejich zdravý rozum alespoň na krátký okamžik procitl z obluzení politickou korektností. Snad tedy, nezačnou se poplatníci ptát, zda by se dnes, kdy už je dávno pozdě, neměly z očividné nesprávnosti multikulturalismu vyvodit nějaké důsledky? Jenomže dnes, kdy už dávno je beznadějně pozdě, se důsledky dají fakticky vyvozovat leda vůči jeho proponentům, propagátorům a realizátorům. A tohle pochopitelně je to poslední, co by si politická třída – politici, vysocí úředníci, media – přála.
* * *
Mám nicméně za to, že v pohledu na své politické elity se běžný volič často zásadně mýlí: Ve světle jejich výsledků, které by sotva šlo označit jinak než jako souvislou sérii spektakulárních státnických selhání, bez výjimky prohlubující, ne-li rovnou působící neřešitelné problémy ve všem, nač sáhnou, mívá tendenci je všechny zleva doprava, jednoho pěkně vedle druhého, pokládat za pitomce, buď bezmocně vláčené událostmi, anebo je se vzácnou pošetilostí sami nemístně a zbytečně iniciující. (K tomuto dojmu voliči klamně napomáhá i pohled zblízka na jejich lokální pomahače a poskoky; ti ovšem jsou pouhé figurky, u nichž by intelekt byl spíše přítěží.) Takovéto mínění, jakkoliv obecně rozšířené, bych si však dovolil pokládati za omyl, naprostý, flagrantní, zavádějící a krajně nebezpečný. Již pouhá obezřetnost mne nutí předpokládat, že se mezi politiky, a tím spíše kdesi v pozadí za nimi, vyskytují přinejmenším jedinci vyzbrojení vrcholnou inteligencí, rozhodností i citem pro perfektní načasování. A tento předpoklad lze průkazně doložit.
Přejete si důkaz? Jeden pádný je v článku http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/358588-evropa-resi-emise-rtuti-vznikajici-pri-kremacich-aktiviste-navrhuji-trhani-zubu.html , který se na chvíli objevil a pochopitelně vyvolal odpovídající odezvu, předvídatelnou a nepochybně též předvídanou. Připouštím, že jsem se nepokoušel původ článku vysledovat zpět; beztak bych dříve či později skončil v tísnivých temnotách bruselských kuloárů, neproniknutelnějších než Kafkův Zámek. Původ však stejně není ničím zajímavý, zajímavé je načasování. To, že myšlenka, plně srovnatelná s těmi nejméně otřelými nápady nacistů, kupříkladu s jejich originální ideou vyrábět mýdlo z lidského tuku, jednoduše a dvěma slovy nechutná nehoráznost, k nám skrze media přichází právě teď, necelý týden po vraždách, stěží může být pouhá náhoda. Naopak je to – s pravděpodobností blížící se jistotě, trváte-li stále na tom ponechávat si nějakou výhradu – dokladem bezprecedentních kvalit euroideologů a europropagandistů, ze střetu s nimiž by Goebbels prchal s dětským brekem. V kritickém okamžiku zkrátka stojíme před hrozivým zjištěním, že to ani v nejmenším nejsou žádný mejdla.
Čím jiným by mohli lépe zastínit pro ně velice málo žádoucí veřejnou debatu o sebevražedných zhůvěřilostech a zrůdnostech, jimiž implementování myšlenek multikulturalismu bezpochyby bylo, než zrůdností ještě obludnější? Potud je reakce eurobafuňářů zcela přímočará a logická. Nepřehlížejme zde ovšem ráznost, s níž do svých rezerv idejí sáhli: je nezaměnitelným znakem vůdčího ducha. Skvělost jejich celkových schopností nám však nejlépe ukazuje studium rysů jejich návrhu skrývajících se na úrovni druhého plánu, opírající se o dosavadní zkušenosti s eurounijní praxí. Omezíme se tu na několik nejvýraznějších.
V první řadě je to dokonalá škálovatelnost – od pokusného balonku až po komisionální otvírání rakví na katafalku – a odtud plynoucí elasticita. Tak například, k realizaci netřeba přistoupit ihned, nýbrž jako obvykle až po přechodném období; jeho délka je jedním z libovolně nastavitelných parametrů, o němž možno vést plodnou demokratickou diskusi. Samozřejmě poběží vysvětlující kampaň; náklady na ni jsou dalším takovým parametrem. Vedle toho nám povinná pieta k zesnulým brání připustit, aby jim amalgamové plomby z oněmělých úst rval kdejakej funebrák. Nic takového! Bude to vždy jedině specializovaný dentista řádně proškolený neziskovou organizací, financovanou přímo z rozpočtu EU. Povolíme přítomnost pozůstalých u výkonu? Eventuálně ji budeme vyžadovat? Toť další silné téma. A v každém případě, tam, kde by se ukázalo, že pokroková myšlenka prozatím naráží na předsudky a zastaralé stereotypy, bude možno negociovat dočasné výjimky. Představitelé místní vlády odletí do Bruselu, a po perném celonočním jednání prosadí (za mírné ústupky v jiných, nedůležitých oblastech) dvě amalgamové plomby na českého nebožtíka bez extrakce po dobu nejméně příštích pěti let. Unaveni, leč úspěchem hřáti pak v rozjásaném ranním vysílání bezelstně prozradí, že o čtyřech plombách po sedm let, s nimiž tam, jak všude rozhlašovali, původně jeli, stejně předem věděli, že neprojdou.
Za další, návrh s velkou pravděpodobností vždy zůstane plně pod kontrolou eurobafuňářů. Ti jej tak budou moci znovu vytahovat na světlo kdykoliv dle své potřeby, a zase jej v klidnějších dobách ukládat k ledu. Taktéž prakticky neriskují, že by iniciativu neplánovaně převzala nějaká na nich nezávislá tlupa aktivistů; musela by jej totiž obohatit něčím ještě hnusnějším, což, jak každý vidí, je v tomto specifickém případě proveditelné jen obtížně.
Last but not least tu ovšem též je nezakrývaná kontroversnost, pokradmu a neúnavně pracující ve prospěch skutečného účelu návrhu: Na jedné straně všechny ty zpozdilé a nicotné, avšak početné, ba konce neberoucí výhrady reakcionářů, tmářů a všech nepřátel pokroku, na druhé nezpochybnitelné blaho Evropanů a celého lidstva! Čemu dát přednost?
* * *
Uvažujeme-li tudíž, s čím elity EU přijdou po multikulturalismu, jakmile se toto téma pro ně stane riskantním příliš, sotva by šlo odpovědně pominout možnost, že to budou projekty právě tohoto druhu, s potenciálem hladce odvrátit debatu od otázek, které by jim mohly být nepříjemné vposledku snad i tělesně. A lze důvodně předpokládat, že nápadů kalibru po všech stránkách srovnatelného s trháním plombovaných zubů zemřelým tají útroby Evropské unie ještě dlouhou řadu, disciplinovaně zde číhajících v záloze na rozhodný okamžik.
Tenhle však, vedle již zmíněných, obsahuje ještě určitou významnou kvalitu navíc. Jen si ten obraz prosím vykreslete svým vnitřním zrakem: Smrtelné lože, na němž v posledním tažení chroptím možná já, možná vy, možná celá jedna civilizace, zatímco vedle něj už s kleštěmi v ruce nedočkavě postává Evropskou unií certifikovaný dentista… Kdo si dokáže představit působivější metaforu situace, do níž jsme se nechali zavést?
Dano, ahoj před obědem – u nás začíná poletovat, ale nadílku čekáme až v noci.
Na rozdíl od většiny jsem pochopil, že tvoje zmínka o azbuce měla na mysli něco jiného, než vykladači vykládali.
Vytratila se mi radost z čtení.
Z čeho ???
802 byla k 800
Halladine – kdy jsi maturoval ? A v které zeměpisné enklávě ?
Matzurko,
ty jsi proti mě „ucho“ 😉
já maturoval v 69, a povinnou ruštinu zavedli až rok nebo dva po mé matuře.
maturoval jsem z češtiny, dějepisu angliny a chemie.
Z té chemie jsem v půlce druháku málem rupnul, tak jsem usoudil , že se ji asi budu muset naučit, a když už jsem se ji naučil 🙂
Vůbec moje vysvědčení z gymplu jsou pro mě neustálým zdrojem veselí. 😀
Šimone
gympl v Ostravě -Vítkovicích. Na elitní ostravskej gympl – Matiční mě nevzali.
sskimici,
Základy Výroby a Odborné Přípravy.
Dva roky jsem měla předměty „Algoritmy a programování“ a „Počítače“. V prvním jsme se učili malovat vývojové diagramy a programovat v jazyce Fortran, ve druhém něco málo Booleovské algebry ale hlavně typy tehdejších tiskáren a dalšího hardware, ovšem jen co katalog, nikoliv principy fungování.
Maturitou z tohoto bych měla středoškolské odborné vzdělání a nikoliv všeobecné – takže bych absolvovala gymnázium ale s dekretem jako z průmyslovky nebo co.
Martine,
pokud jen jeden z deseti pochopí, co měl pisatel na mysli, tak to asi nebude chyba jen těch devíti tápajících…
807 Matzurko
nebyl důvod mě oslovit tak ssyčivě 🙂 fakt jsem to nevěděl:
Já teda maturoval taky v 69, ale tu ruštinu jsme nějak měli povinnou…ono se také nic jiného na naší průmyslovce neučilo, tak možná proto (na anglinu jsem chodil soukromě).
Dodneška si pamatuji, že v písemce z RJ jsem psal o filmu Spalovač mrtvol (zžigatěl trupov)a svém nezájmu chodit na nově natočené propagandistické filmy ….
Maturita sama z ruštiny byla parodie, naše ruštinářka měla jiné starosti – manžel byl od 68 na roční stáži kdesi v UK, ale hlavně na jakémsi institutu pro studium politických systémů a ona řešila otázky kdyže jí vylejou ze školy a zda má ještě možnost za ním s dětma odejet….
Třeba víc, jenom necítili potřebu reagovat.
S pětkou vzpomenu na pět pannen, které vyčistily lampy své. Bylo jich vlastně deset, ale jen pět bylo moudrých a ty byly spaseny.
807 poslední věta
a když někdo napíše „Přiznávám, na stará reumatická kolena nehodlám obnovovat znalosti a tím pádem se nedočtu.“
A trochu později napíše „A přiznávám, pod tíhou obvinění, že rusky umím nejen mluvit, ale i číst a také i trochu psát“
tak je to poněkud podivné….
PS. Toho „někdo“ nebudu výslovně jmenovat , protože je to Dana 😀
(794)
„Westíku – co máte s těmi seznamy? Že by ve stylu: Podle sebe soudím sebe? O seznamech tu píšete vy a pár dalších. Stačí se začíst výše.“
No, Dano, osvěžte mou paměť: kde a kdy jsem psala o nějakých seznamech ? 😕
šimone,
když nic jiného neučili..
Jeden jazyk byl povinnej. Já chodil na humanitní větev, na kterou jsem se dostal nedopatřením, hlásil jsem se na přírodovědnou,
Polovina třídy chodila na němčinu, druhá na angličtinu. Prostě nás na jazykovou hodinu rozdělili na půlky.
Ach jo, já patřil s druhým jazykem taky do té druhé poloviny. Tuším že to rozdělili systémem každý druhý udělá krok vřed nebo tak nějak demokraticky.
Zatímco polovina se učila písničky mírového hnutí (i tu blbou Baez bych rád poslouchal) my rozebírali ve frojdšaftu články o Landwirtschaftliche Produktionsgenossenschaft. Ta němčina má ale i výhody. Naučíte li se název předmětu, slovo, obvykle je vám zhruba zřejmý i technologický postup jeho výroby 🙂
frojndšaftu, ne frojdšaftu 🙂
A Saudská arábie prý zvýší těžbu ropy.
Freude, Freude,
na tebe dojde. Ona ta dederonie měla cosi do sebe. Na naší alma mater studovalo několik dederonek, a naše kolegyně byly fascinované tím, jak se , celkom holaté umývaly u umyvadel. Místo toho, že by cudně zalezly pod sprchu. 😀
Slovenštinu nikdy nepřestanu obdivovat. Který jiný jazyk má „holé baby“ ?
skimici,
to byl překleo 😀
Rozhodně nic osobního a jedovatého už vůbec (s trochou jedu vzpomínám leda na toho ředitele).
A koukám, že překlep nikoliv osamocený,
to asi cukr ještě nedorazil k mozku.
Slovenština má nádherných výrazů nepřeberné množství; spolupracuji teď s kolegy z UPJŠ a číst jejich e-maily je mi vždy potěšením 🙂
Matzurko! ad číst jejich e-maily je mi vždy potěšením
To se přece nedělá 🙂
Skimici, v češtině to asi bývalo taky. Zůstalo nám „holátko“ Neopeřené ptáče..
822 Halle – vím. Obvykle sestry dají jednorázový holící strojek.
Skimici ,
ty zvíře ! 😀 😀
Ruštinu jsem (samozřejmě opět povinně) měl následně na elektrofakultě.
Písemka byla možná v předtermínu v květnu, tak jsem to zkusil: tápal, pomohl si tahákem, byl odhalen a vyhozen.
Ústní pokračovalo v září. Znalosti opět na vyhazov, ale ruštinářka (patrně už měla dost podobných votroubků) prohlásila, že si vzpomíná na moji písemku (to mi zatrnulo) a tudíž jenom díky této „práci“ mohu děkovat, že jsem zkouškou prolezl.
Nerozporoval jsem to.
Ruštinu jsem si následně v posledních ročnících FELu doučil soukromě a rád a nebyl jsem jediný:
Dost jsem tu fakultu žral (chodil i na nepovinné předměty) a tudíž si sháněl učební texty i mimo povinných skript. Možnosti byly v zásadě tři:
Nákup zdejších překladů zahraničních publikací – zařazením do socplánovací vydavatelské mašinerie došlo k vydání v aktuálním termínu 5 – 7 let a tudíž to bylo už jen o historických tematech.
Nákup originálních publikací – možno bylo ihned, ale za cenu mého půlročního kapesného (devizy holt sou drahý). I tak jsme si leccos pořídil (např. luxusně drahého Webstera Dict.).
No a nebo nákupem překladů do ruštiny: vzhledem k neúctě sovětů ke copyrightu byla ruská mutace do roka od prvního vydání v AJ k dispozici: na balícím papíře, se smrdutou klihovou vazbou (právo vstupu do kolektivu jen ze závětrné strany a nemožnost čítat na sluníčku) a v ceně buřtů s pivem (tedy skoro zadarmiko).
I na těch nepovinných předmětech jsme pracovali s ruskými překlady učebnic z Caltechu, MITu a tak.
Dodneška mám řadu knih v ruštině od renomovaných autorů schovaných: od P.Diraca, Feynmana, různé kursy MITu apod.
Pravda – dneska už jsou v jedné méně využívané knihovně :-). Občas si v nich prohlížím obrázky…….
Jo šimone,
V Ostravě byla prodejna Ruská kniha, a bylo fascinující, co tam bylo přeložených odborných knih.
Šimone, to bylo ve všech oborech.
Občas se dal nějaký slovník sehnat v Paláci Dunaj v Kulturním středisku NDR, ale jinak všechno přes Rusy – i značně obskurní jazyky.
No tak já se přiznám, že jsem ruštinu odjakživa nesnášel, školu prolezl, nic se nenaučil … až pak naučil život. Obdobně to mám s fráninou 🙂 Němčinu pochopitelně nesnáším už od útlého věku.
Od Dany to ale bylo IMHO o něčem jiném.
Mmch Francouzsky je IMHO ÀMHA. À mon humble avis. Humble je ostatně z frániny přes sloveso humilier z lat humilio.
Tím neříkám, že k těm jazykům mám negativní vztah. Tool. Do auta taky umím jen nalít palivo a vodu na ostřikovače. Tool.
Velocipéd je ale samozřejmě něco jiného. To je můj sweetheart 🙂 Ma biche 🙂
skimici,
hamba, jak vás mohlo napadnout, že čtu jiné e-maily než určené mé maličkosti 🙂 ?!
S ruskými překlady odborné literatury potvrzuji, manžel to měl s biologií dtto. A s nákupama v Ruské knize taky; ovšem daly se tam sehnat i knihy německé a anglické, tedy beletrie, ovšem spíš taková klasická, nic žhavě současného.
Život mne bohužel více jazykům nenaučil – tak mám naplánováno na důchod. Anebo uvidím, jak si postupně co bude ukládat dcera – od příštího roku to možná bude španělština. Bála jsem se, že má na němčinu averzi jako já, ale spíš to vypadá, že v její partě vrstevníků se fandí Realu Madrid, takže dítka chtějí umět španělsky a nárokují výlet do Madridu na nějaký zápas. A španělštinář, rodilý mluvčí Javier Jesus, je asi víc atraktivní než plejáda němčinářek 🙂
OT: no, abych trochu odlehčila propírané téma (ale odkaz raději v angličtině,abych nebyla zase „na tapetě“) 🙂
Irán od tohoto momentu zastavuje obchodování se zahraničím v USDolarech. Pro obchodování budou přijímané tyto měny:ruský rubl, korejský Won, juan, euro a turecká lira.
Oznámil to zástupce Centrální banky Gholam Ali Kamyab. Nové pravidlo platí ihned.
http://itar-tass.com/en/world/773146
816 Halladine a co je zajímavé, od politiků v médiích velmi ubylo škodolibých poznámek na adresu Ruska, kterak kvůli cenám ropy padá na hubu a jak je to dobře.
Šimone, ono přírodovědné vzdělání včetně znalostí oněch knih Ti ukrutně závidím. Úžasné. Stačím taktak na to abych chápal vědecký pop vydávaný pro nás nevzdělance. Tak bych to nedotáhnul ani na uklízečku v CERNU.
832 ano a třebaže tomu politruky bude přisuzována ideologie, je za tím nějaký velmi pragmatický důvod. Zajímavé bude pozorovat důsledky.
Jo, Schumi,
jsem zvědavej, jak dlouho bude trvat, než se ukáže vztyčenej emerickej ukazováček Ty ty ty naSaudy.
Možná se dokonce objeví výzvy na dodržování lidských práv u Saudů.
Břidlice v Emerice padaj na pérdel,ba možná i kousek vedle 😀
832 westík
Toma jsou otřesný džusy. Hawk je jestřáb. Íránci asi nevědí, že jestřábi nenosí jen odporný džusy od Pepsico …
skimici, můj sweetheart je voda. I petit chat. Bicykl je tool, adidasky jsou tool.
Ale jo. Přeháním. Ale není tůl jako tůl!
Daddy, I want a diamond ring, bracelets, everything.
https://www.youtube.com/watch?v=O9SBksOo7ro
… a nedělej že nevíš jak hopelessly a helplessly prožíváš když ho něco píchne nebo když ho bolí řetěz a Ty víš, že jste na to jen vy dva. . Na těch posledních dvacet kiláků lesem. Vzniká silné man-machine pouto. Obyčejný tůl bych samozřejmě spokojeně odložil do nejbližšího roští 🙂
Pánové, koukám, že jste taky pod vlivem 🙂
Radši se nebudu ptát, jakým.
„A neodpustím si levičácké rýpnutí – tak to dopadne, když se zprivatizuje, co zprivatizované být nemá !
Úředník s pevným platem by takhle neblbnul “
Halladine, tak to především dopadne, když se stát montuje i do toho, kam nemá co strkat pracky.
Kdyby nechali lidi, ať děti vychovávají, jak uznají za vhodné, tak by nebylo potřeba úředníka.
Mně by ale zajímalo, jak to funguje ekonomicky. Je vcelku zřejmé, že norský stát stojí jedno dítě v pěstounské péči podstatně víc , než dítě v péči rodičů. Peníze, nalévané státem do tohoto systému musí být dost citelnou položkou v rozpočtu. Z čeho je ten stát bere?
A napadla mně hříšná myšlenka, že by se tímhle způsobem mohla řešit integrace romů do společnosti. Tam jich žije deset na jedný hromadě, do školy nechodí, krást je nutí, tak šup od rodičů někam, kde budou mít vlastní pokoj a budou chodit do školy. Třeba ke Kocábům. 😀
Úředník s pevným platem by takhle neblbnul
Proč by neblbnul?
Já nějak nevidím, že by pevný plat úředníka nějak bránil jeho idiotským počinům. (Není náhodou ombudsman/ka také úředník s pevným platem?)
Jejda, Brožová to má za sebou.
Smrt, málo platné, je nejlepší kádrovák.
Ale někdy chodí dost pozdě.
DVD,
Představte si, že by byla ombudsmanka placená “ od kusu“ Jak by asi zvýšila produktivitu práve ! 😀
práce, samozřejmě 🙂
Tak mně napadlo se podívat, co to je ten Barnevernet zač.
Jetsli to je teda soukromý nebo státní, kdo je zřizovatelem, kdo to založil, kdo to financuje. Jestli to je teda ouřad nebo firma nebo nadace. JAko to má strukturu, kdo tomu šéfuje, kdo je za činnost toho outvaru, ať už je to cokoliv, zodpovědný.
A – nevím. V odkazech se psalo jen že to je “ norská sociálka“
nebo že „Barnevernet (v překladu „ochrana dětí“) je instituce v Norsku, která zajišťuje sociálně-právní ochranu nezletilých dětí a mládeže. “ nebo „Barnevernet (dále BV) je organizace, která je komunálně řízená a která je jen velmi málo centralizovaná. Jejím úkolem je dohlížet na to, aby děti vyrůstaly v bezpečné domácnosti a aby měly dostatek prostoru pro osobní rozvoj.“
jste z toho chytřejší? Já tedy ne.
Takže by mně fakt zajímaly odpovědi na následující otázky :
Kdo je zřizovatelem BV?
Kdo ho financuje?
Kdo je odpovědný za její činnost?
Jakou má strukturu a komu jsou odpovědní jednotliví pracovníci?
O jaký typ instituce se jedná – jde o úřad, nadaci nebo o co?
Ad Brožová – v jejím případě si dal teda kádrovák na čas… Tej as země lehká nebude, ale oni jí to tam nahoře jistě spočtou….
TAk zrovna Šabatová si fakt v tom ouřadě dělá do chce a je posedlá spasitelským komplexem. Není to žádnej úředník, je to aktivistka, která dostala určitou moc.
Podle jejího myšlení to funguje tak, že kdo se na ni obrátí, je automaticky v právu a na koho si stěžuje, na toho je třeba došlápnout, bez ohledu nas to, jaká je skutečnost. Muž ji jednou nebo dvakrát zažil „v akci“, když přijela hájit zájmy nějakýho notorickáho stěžovatele. Především se chovala velmi arogantně ke všem zaměstnancům včetně poslední písařky, jak k nějakýmu lidskýmu odpadu. FAkt hnusná baba.
Já myslím, že s tím Barnevernetem má ledacos společnýho. A doufám, že aspoň ji ti kluci z Kuřimi budopu strašit ve spaní. Z tohohle případu nezaslouženě vyklouzla.
Hledáte dobře placenou práci?
http://g.denik.cz/1/3d/reklama-bernevern_denik-600.jpg
Jeden obrázek za tisíc slov… to není hejt, to je (bez té české části)opravdu inzerát Barnevernu…
No zase, ale to, že se ta 33letá „Anička“ z kuřimské kauzy dokázala skoro rok vydávat v Norsku za 13letého kluka, dokazuje, že norští pěstouni děti opravdu pohlavně nezneužívají ani nebijí (na holou)… 😉 😀 😀 😀