Aneb, co se úředně děje, když se rozhodnete dovézt ojeté auto z Itálie. Italskou stranu nechám stranou, na Itálii tu byla větší esa a dění kolem automobilů jako vítaného zdroje dojení italských daňových poplatníků pečlivě tutlala. Budu tedy tutlat i já. Snad jenom takový detail, že ještě loni tam člověk vyhlídl ojetinu, nechal si na místě zkontrolovat, jestli je košer, koupil, zaplatil, vyfasoval k ní papíry, naložil jí na návěs a jel. Nyní se úředně kontroluje, jestli auto není kradené, nepatří mafii, není úředně neexistující, eccetera, eccetera, eccetera. A protože Itálie, tak to trvá měsíc. (Jen tak pro zajímavost, dostat se do italských databází kradených vozidel je pro cizince úkol nadlidský. Horší než získat tři zlaté vlasy děda vševěda.) Takže máte doma auto, máte kupní smlouvu a čekáte, až proběhne úřední kolečko, až se potvrzené doklady dostanou na stůl italskému obchodníkovi s autama, až se obchodník rozhoupe a doklady buchvíproč pošle exotovi, který vám auto převážel. Chi va piano va sano e va lontano. (Kdo jde pomalu, dojde ve zdraví a daleko.)
Takže doklady páčíte od exota, který vám auto přivezl, protože nejspíš doklady strčil doma do šuplete, vykašlal se na ně a vás krmí pohádkama, že v Alpách spadla lavina na šoféra, který techničáky převážel, že už to dal do pošty a pošta to doručila do Grónska… Pak vám rupnou nervy, dojedete k exotovi, exot vám řekne, že doklady jsou u druhého subexota, dojedete si k subexotovi a ten je opravdu v tom šupleti má. Evidentně je italský způsob práce nějak nakažlivý.
Rozjásaně s doklady v ruce vyrazíte na stanici STK, kde by vám měli udělat evidenční kontrolu, změřit emise a udělat technickou kontrolu. A v tom okamžiku se začnou dít věci a podivenství převeliká. Technik se udiveně koukne na auto, sedne si k počítači, chvíli v něm štěrchá a pak vám s truchlivým výrazem ve tváři sdělí, že tohle auto neexistuje. Když mu řeknete, že ta dvoutunová věc za vámi je dotyčné auto a je setsakra existující, zachmuří se ještě víc a jde do počítače štěrchat znovu. Pak zjistí, že to auto opravdu existuje, ale má jinej motor, než ministerská databáze popisuje. Vás jako databázistu v.v., který pár let pracoval pro různá ministerstva, to nikterak neudiví. Proč by jedna země Evropská unie, durchumdurch prodrátovaná sítěmi, měla vědět, co se vyrábí v desetitisícových sériích v druhé zemi, že? Ale technik se nenechá zlomit, najde ten správný motor a přes protesty programu ho do formuláře nahečmá. Auto projde technickou bez ztráty květinky, a začne tvorba technického protokolu. Po třech hodinách usilovné mravenčí práce je hotovo. Vlastně ne až tak úplně docela. Cestou domů si čtete v protokolu a zjistí, že tam jsou napsané jiné velikosti ráfků. Víte přesně, že jsou jiné, protože jste auto nechával přezout na zimní gumy i s ráfkama a na webu výrobce jste se dočetl, že tohle auto z tohohle roku s touhle motorizací má povolený jenom jeden jediný rozměr ráfku a jenom jeden jediný rozměr pneumatiky. Technik opraví rozměr ráfku, vytiskne podruhé protokol a předá vám ho. Cestou k autu zjistíte, že sice hezky napsal 7J, ale nechal tam původní zbytek rozměrů, které jsou taky špatně. Technik vytiskne třetí verzi protokolu. Spokojeně se podíváte do protokolu a zjistíte, že je kompletně špatně rozměr pneumatik. Počítač, vybaven vnitřní inteligencí po provedené opravě v okénku ráfky automaticky přepsal okénko rozměr pneumatik. Úplně blbě. Se čtvrtým protokolem se odebéřete na obecní úřad, odbor dopravy.
Na úřadě si vyčekáte frontu dvou lidí a po hodině a půl se dostanete na řadu. Na rozdíl od těch předchozích vás během minuty vystřihnou jak kolečko z papíru. Nany za sklem převezme štos dokladů, vyplněnou žádost, a když zjistí, že jde o dovoz z EU, suše vám řekne, že tohle se vyřizuje do příštího pracovního dne. A protože je pátek ráno, musíte pochopit, že do pondělka do odpoledne se to prostě NEDÁ stihnout a musíte přijít ve středu. Že v devět ráno bude hotovo. Ve středu v půl deváté ráno vám Nany volá, že v protokolu jsou chyby. A že technik není v práci, takže si máte pro papíry dojet, odnést je na STK, počkat na druhý den, až v práci technik bude a přinést je opravené zpátky na úřad. Je vám zcela jasné, že úřad se na vaši věc z vysoka vykálel, nechal ji ležet celých šest dní a začal na ní pracovat těsně před tím, než jste se měl dostavit. Úřad je natolik laskav, že praví, že až opravené podklady dodáte, že na věci začne promptně pracovat. I když je čtvrtek a není úřední den. Takže ve čtvrtek ráno nacváláte na úřad, převezmete vadné protokoly, snažíte Nany za sklem vysvětlit, že tohle auto nemá, ale opravdu NEMÁ žádné alternativní pneu, ani disky, protože by nefungovala správně ABS a další vehementy v autě zabudované, takže technik tam OPRAVDU NEMŮŽE nic napsat. A že sice v technickém průkaze je napsáno osm míst k sezení, protože to je maximum u modifikací, které mají v poslední řadě lavici a ne dvě židle, jako tam máte vy, že vy tam máte opravdu jenom SEDM míst k sezení a víc jich tam nedáte, i kdybyste se pokrájeli. Že pojem EURO4 je obecný pojem a že pro techniky je důležitý název konkrétní normy, protože norem EURO 4 je tři prkýnka a nikdo mi s textem „EURO 4“ v budoucnosti emise neudělá, protože nebude vědět hodnoty. Argumenty se odrážejí od skla, které vás od Nany dělí, jako hrách od zdi. Odjíždíte k technikovi a rukou společnou a nerozdílnou splácáte technický protokol tak, aby byl v souladu s chápáním pojmů Nany za sklem. Nany převezme protokol a s úsměvem vám řekne, abyste si přišli v další úřední den, že to bude hotové. Pak si všimne, že vám jde pára z uší a podivně rudnete. Na vás mrazivý dotaz, zda to myslí úplně vážně, se zadumá a pak vám řekne, že to bude mít za dvě hodinky hotové.
A opravdu. Po zaplacení poplatků za více než tři tisíce, týdnu usilovné práce úředníků, které platíte ze svých daní, čtyřech návštěvách STK a třech návštěvách Úřadu, držíte v ruce český techničák a značky. Můžete si je nacvaknout do rámečků, nasliznout si na přední okno dálniční známku a vydat se po rozflákaných silnicích, padajících mostech a hrbolatých dálnicích vstříc radarům, kontrolám lékárniček, reflexních vest, výstražných trojúhelníků…
Alelujá veselme se.
Ahoj! Nickname ad 997 – no kde… nemají výkonný hovnocuc na podvozku Praga V3S !!!
ZDRAVÍM PTAKOPYSKA – KDYŽ PŘEŽIL TŘETIHORY AŤ PŘEŽIJE I ČTVRTOHORY !!!
(případného geologa, který by mi chtěl upozornit,že ony stratigrafické termíny byly zrušeny, posílám předem k Brdičkům)
Paní Šlechtová nemá takovou praxi jako můj spolužák, absolvent FF UK, t.č. mluvčí státního orgánu. Na třídním srazu se ptá pan profesor jaká povolání máme a on – čerpám vodu. Být čerpačem znamenalo párkrát za den obejít čerpadla, zkontrolovat agregáty a odpočinek v maringotce. Dnes párkrát za den obejde kanceláře, zkontroluje podřízené a odpočívá v kanceláři.
Dodatek OT: tak jsem zaslechl v rádiu, že některé spolkové země navrhují, aby základní rychlost v uzavřených osadách byla 30 km/h a 50 km/h bylo jen na místní úpravu. Tak čekám, kdy se opětovně zavede praporkový zákon.
Tiskový odbor s počtem zaměstnanců regionálních novin vydá měsíčně pět zpráv.
Dobrých zpráv není nikdo dost. Takže jedna dobrá. Že by se prokázalo, že správné bývá nejjednodušší řešení? http://www.novinky.cz/domaci/367144-cesky-vcelar-prisel-na-to-jak-zachranit-hynouci-vcelstva-po-celem-svete.html
A ještě ptakopyskovi vše nej k narozeninám a Rudolfům k svátku.
Noname – ještě k té pozitivní zprávě o anglickém policistovi. Kéž by se všichni stali anglickými policisty. Kotlářoš Yard. Aranka Christie: Tajemný tábor v Karpatech.
Nechžt žije ptakopysk dlouháááá léééééta 🙂
“ být cool je důležitější než ušetřit nebo mít pohodlí.“
Když přijdete na to, že myslet víc na pohodlí, než na to být cool, má něco do sebe, tak už si to pohodlí moc neužijete. Kuří oka, deformovaná klenba, namožený šlachy, to na pohodlí nepřidá. Ale můžete se utěšovat , že jste býval cool, dokud jste nechodil jako kachna. 😀
Vždyť se snad dá ušít i bota, který vypadá „cool“ a jeden nemá pocit, že to byla původně španělská bota určená pro kata nikoliv k nošení, ale k výkonu povolání.
maYdo, sehnat se dá, máte mail na volny. 🙂
martine, základní chyba čínského obuvnictví – evidentně blbý kopyta. Na tom neušije pořádnou botu ani svatej Baťa!
Ad školství – Klaus ml. to rozštíp!
…Před poklesem kvality výuky varoval na besedě ve Zlíně Václav Klaus mladší. Do hry totiž vstoupily podle něj neziskovky, které ročně sežerou desítky miliard: „Ucítily příležitost a do škol se hrne inkluze a integrace,“ vysvětlil bývalý ředitel elitní školy. Vyjádřil se také k výuce finanční gramotnosti, kterou nepovažuje za předmět: „Rodiny špatně hospodaří, ale je to často proto, že chlastají.“…. atd….
http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Rodiny-chlastaji-a-to-je-casto-duvod-proc-spatne-hospodari-rekl-Vaclav-Klaus-mladsi-na-akci-Svobodnych-371148
Od obuvi požaduji především aby respektovala má středoevropská chodidla. Špičatá či kachní obuv se těší mé velké neoblibě. Bota nemá být formou na chodidlo. Bohužel, většinou formou je. V případě „formální“ obuvi pravidlem. Proto chápu kritizovanou oblibu „sportovní obuvi“ respektující anatomii a fyziologii. Jak jen můžu, vyhýbám se situacím pro něž jsem nazout formální obuv. Ta je vhodná na občasné postávání či popocházení. Sice již je formální obuv, za patřičnou cenu, skrývající lecjaké vymoženosti, ale stále je výjimkou.
No, já měla kdysi plesový střevíce a v těch jsem mohla tančit do rána.
Ale možná to nebylo jen těmi střevíci 🙂
1012: Pracovní obuv lze koupit černou, přeleštit černým krémem. Doporučuji.
1014 – ideální jsou ty zateplené holínky (samozřejmě černé), Schumi je určitě bude znát, v dobách budování metra v nich honili parádu a hlínu vyfáraní barabové…..
Ptákopysk má nározeniný,
my máme přání jediný,
štěěěstí zdrááví, štěěěstí zdrááví,
hlavně to zdraví !!!!
🙂 🙂 🙂
Šimone: filcáky?
1017 – asi jo, přes to bahno z důle vypadaly jak vypůjčený od Golema.
1014
a obuv ke kostelověmu obleku mám vyřešenou 🙂
Boty (nejen) pro Schumiho:
http://www.peter-wagner.cz/ortopedicky-tvarovana-obuv
Jakub Janda táhne do boje
(A myslí to vážně)
A kdyby se někdo ptal, kterej Janda, tak tenhle – http://www.evropskehodnoty.cz/o-nas/nas-tym/
„Konečně se mi podařilo dotlačit mojí paní praktickou lékařku, aby dostala z mé budějovické obvoďačky mojí zdravotnickou dokumentaci z dětství, aby mě vzali na úvodní prohlídku vojenských lékařů, než mě pustí na letní úvodní výcvik Aktivní zálohy AČR (Active Reserve).
Nejlepší na tom všem bylo, že paní doktorka, distingovaná zralá dáma, se úplně nadchla a prý bude teď každýho „hubenýho mladýho kluka“ přesvědčovat, aby do toho taky šel. — (– cítí hrdost)“
Taky jsme měli na fakuli takový dva zastydlý puberťáky. Jeden byl předseda SSM a druhej jeho zástupec. Když měli kluci vojenskou přípravu, tak o pauzách sebou každej normální študák plácnul na trávník. Jen tihle dva „mířili na nepřítele“ a dělali: „pufpufpuf trrrrrr a ratatatata…
Ať si zajede na dovolenou do Donbasu, tam bude mít vojnu z první ruky.
Foundry,
byl by první, kterého by museli přebalovat!
Válka je přece v TV a teče tam kečup. A hraní na vojáčky je strašně bezva a člověk má úplně vopravdickou píďol a dělá levá-pravá a salutuje! 😀
No, mělo by to být takhle v pořádku.
Chlapec je zástupce ředitele think-tanku Evropské hodnoty, politický komentátor, student Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a absolventem Vysoké školy veřejných a mezinárodních vztahů.
„V minulosti působil v managementu humanitární organizace ADRA International, jako poradce poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, dále jako stážista Ministerstva zahraničních věcí ČR a Úřadu vlády ČR“
Takovej by měl jít bojovat, neb bude bojovat za svoje korejtko a svoje živobytí a svoji vlast, která ho živí z daní svých obyvatel.
Problém je v tom, že takovej se nechá se slávou a hrdostí odvést, ale nejspíš bude „politicky působit“ někde ve štábu a na tom bojišti budou chcípat ti, co byli dovedeni povinně a vúvbec o takovou pochybnou čest a slávu nestáli.
Ještě mně tak napadá s tou přísahou…
Má vůbec stát právo nařídit komukoliv, aby se zavázal, že je pro něj ochoten i zemřít?
Já mám pocit, že na tohle teda by žádnej stát právo neměl mít….
Hm, MaYdo,
ono je vidět, že jsme tím mírem fakt zhýčkaní. Ještě před 70 lety by tahle otázka nikoho nenapadla.
Ta formulace je v té přísaze je hlavně proto, aby bylo jasné, že je to myšleno vážně. Doslova smrtelně. Abyste si byla jistá, že někdo bude bránit vaše děti a třeba i malý vnoučata, zatímco vy budete bránit děti někoho jiného.
A žádný z vás neuhne! Protože jinak ty děti zemřou.
1025 maYda
dobrý večer. Já nevím proč zrovna toto rozšťourávat. Vojenská přísaha, zvláště za minulého režimu, ale kdekoliv jinde, kde je ta „služba“ imposed je jenom kvůli právně účinnému vyvinění se ze strany organizace, něco jako ISO9000 atd a přezkoušení z bezpečnostních předpisů a podpis pod to, že jako „seznámen“ a tak. Jiný smysl to pochopitelně nemá. Dělá se třeba i periodické přezkoušení řidičů vozíků, jeřábníků, vlastně furt něco podpisuju.
ad 1025, Maydo,
myslím, že stát má chtít po svých občanech povinnost bránit ho (ten stát, to území).
Ve svém pasu mám napsáno, že jsem pod ochranou České republiky.
Je blbé, že realita je mimo.
Nedivím se nechuti
Rputi, já mám pořád nějak dojem, že zrovna obrana mých děti nebo vnoučat nějak není na pořadu dne. Konec konců v tej přísaze se o nějakých dětech nebo vnoučatech nehovoří. Tam se mluví o spojencích a vlasti. Vlast je takový poněkud nejasný pojem, který mi dosti splývá s pojmem „stát“.
Kdyby se nevyžadovalo pokládání životů za nějaká vyšší dobra nebo vznešené zájmy, tož by nebylo ani potřeba, aby někdo bránil moje děti a vnoučata.
Martino, já bych se pragmaticky otázala toho státu “ a co za to“. 😀
Krom toho obrana je jen zástěrkou. Co když někdo pošle ty moje děti bojovat na Ukrajinu? Za Porošenkův režim? Za zájmy cizích mocností, kterí mně můžou být ukradení, ale náhodou jsme s nimi zrovna te%d spojenci?
Může i tohle po mně chtít stát?
Jo, maYdo,
kolik takových děcek kdysi poslali do Vietnamu……
Na druhou stranu ovšem – měl právo „chtít stát“ po amerických klucích, aby šli bojovat do Evropy proti Hitlerovi. Mělo SSSR právo poslat svoje lidi až do Berlína?
A co naši letci v Anglii – měl někdo právo to po nich chtít?
Já myslím, že oni se především takhle neptali!
1030 … třeba bráti si příklad z velikána.
MATKA (strhne ze stěny pušku a podává ji oběma rukama Tonimu. S velkým gestem): Jdi!
Opona
A ne furt takový pochybovačný pacifistický úvahy.
A konec konců – máme právo chtít po klukovi od Šumavy, aby šel při povodních pomáhat kamsi na Moravu, kde na něj třeba může něco spadnout?
Máme právo chtít po horských záchranářích, aby riskovali krk, když jsme byli blbí a šli lyžovat na lavinové pole?
To jsou blbé otázky, není-liž pravda?
Kdyby šlo o Hitlera, tak bych se taky neptala. I když některý dnes tvrdí, že vlastně je Stalin zákeřně obsadil. A kdyby šlo o pomoc při povodních, tak taky ne.
Ale nějak nevím v situaci, kdyby šlo o „obranu evropských hodnot “ na Ukrajině nebo o obranu „Babišlandu“ nebo zástupce ředitele think-thanku Evropské hodnoty. To teda fakt nevím. To jsou něčí zájmy, které za ty oběti nestojí.
Na Ukrajině se objevila zatím neznámá skupina „Ukrajinská povstalecká armáda“, která se přihlásila k oběma politickým vraždám z posledních dnů a i „sebevraždám“ ze začátku roku a vyhlašuje nesmiřitelný boj proti všemu ruskému.
http://www.kyivpost.com/content/kyiv-post-plus/mysterious-group-takes-claim-for-high-profile-murders-386483.html
Abych to ještě upřesnila – neříkám, že nejsou věci, za které stojí za to položit život.
Ale chtěla bych mít právo se rozhodnout sama, co mi za to stojí a co ne. Každý by měl mít to právo. MYslím, že ve státě, kde je občan respektovanou osobou, a ne obtížným hmyzem, by to nebyl problém.
maYdo, problém je v tom, že v situacích, když už o krok prokazatelně jde, nebývá na diskuse čas. A naopak je nutná disciplina, při které se nediskutuje, jinak je prohra zaručená.
Takže nutno diskutovat „předem“ v tom smyslu, že se třeba vyhradí, že nikdy nepůjde o útočnou válku.
Jenže …. vidíme v přímém přenosu …. přepisují se dějiny a troubí do války jen to hučí…
no jo, rputi, jenže problém je v tom, že dnes provokace a propaganda dosáhly takových rozměrů, že rozdíl mezi útočnou a obranou válkou je zanedbatelný.
Kdyby zítra vtrhla jakákoliv strana sporu na Donbas a začala to tam střílet hlava nehlava, bude tvrdit, že to bylo nutné, že šlo o preventivní obranný úder a bla, bla, bla….
Navíc jeden neví, jak se mu ta vlast odvděčí. Takoví váleční piloti z anglie věděli svoje o vděku „vlasti“.
A vemte si, že nakonec i ten Hitlerův kanonenfutr z velké části věřil, že se obětuje pro vlast a že bojuje z ušlechtilých pohnutek.
nejspíš i přísahali, že jsou připraveni zemřít za otčinu a vůdce….
„problém je v tom, že dnes provokace a propaganda dosáhly takových rozměrů, že rozdíl mezi útočnou a obranou válkou je zanedbatelný.“
Bylo, jest a bude. První světová vznikla tak, že se všichni chtěli bránit a mobilizovali (a spojili s tím nějaké ty historické nebo aktuální problémy), ve druhé měl každý včetně Němců a sovětů míru plnou hubu, Francie a Británie se plny mírového zaujetí nepřipravovaly na jasně hrozící válku (zbrojení prospívá jen vojenskoprůmyslovému komplexu), až dnes vlastně jakž takž víme, kdo byl útočník a kdo obránce. Přísahali všichni, to je prostě taková zvyklost.
Dnes je podobné zmatení pojmů, kdy agresor naříká, jak se musí bránit, další podobnost je ta, že je to ten, kdo prohrál poslední měření sil a doufá, že výsledky lze zvrátit.
Odeserou to jako obvykle ti, kdo věrni přísaze budou bojovat.
„Nejrychlejší cesta, jak ukončit válku, je prohrát ji.“
George Orwell
Jenže, kdo o to (a následky) stojí?
Žádného agresora ještě ústupnost neeliminovala.
Obrana…chápu motiv pomoci někomu komu jde o život. Jenže na druhou stranu nemám pochopení pro toho, kdo si usilování o něj vykoledoval zlými skutky ani pro toho, kdo po mě požaduje abych obětoval život pro jeho obchodní politický zájem. Například o vládu nad území a poddanými. Ukrajincům, tedy obyvatelům Ukrajiny nejde o život ani o svobodu. Jde o zájmy těch, kteří navzájem soupeří o vládu nad územím a poddanými jako jeho příslušenstvím. Z toho pohledu je mi lhostejné, jaké území se nazývá Rusko a jaké Ukrajina, jak jsou namalované čáry na nějakých mapách, odkud kdo vládne. Natož abych pro to obětoval svůj život.
Ostatně nejsem ochotný riskovat život při obraně něčeho co mi zakazuje účinně bránit můj vlastní dvůr. Něco co hlásá, že auto, chata nejsou trezor, že se mám vyhýbat temným uličkám, a naopak poskytuje ochranu zločincům, abych jim svojí obranou neublížil a na druhou stranu má jiná pravidla pro vlastní obranu. Neuznávám dvojí pravidla.
Ostatně nejsem ochotný riskovat život při obraně něčeho co mi zakazuje účinně bránit můj vlastní dvůr. Něco co hlásá, že auto, chata nejsou trezor, že se mám vyhýbat temným uličkám, a naopak poskytuje ochranu zločincům, abych jim svojí obranou neublížil a na druhou stranu má jiná pravidla pro vlastní obranu. Neuznávám dvojí pravidla.
Ostatně nejsem ochotný riskovat život při obraně něčeho co mi zakazuje účinně bránit můj vlastní dvůr. Něco co hlásá, že auto, chata nejsou trezor, že se mám vyhýbat temným uličkám, a naopak poskytuje ochranu zločincům, abych jim svojí obranou neublížil a na druhou stranu má jiná pravidla pro vlastní obranu. Neuznávám dvojí pravidla.
Ostatně nejsem ochotný riskovat život při obraně něčeho co mi zakazuje účinně bránit můj vlastní dvůr. Něco co hlásá, že auto, chata nejsou trezor, že se mám vyhýbat temným uličkám, a naopak poskytuje ochranu zločincům, abych jim svojí obranou neublížil a na druhou stranu má jiná pravidla pro vlastní obranu. Neuznávám dvojí pravidla.
Život za to (doufám) nebudeme muset jít riskovat, natož obětovat.
To vše ostatní je velmi relativní, kdo páše více zlých skutků, komu jde a nejde o život, komu jde o obchodní politický zájem, komu o „revanš“, vládu nad územím, skorovládu nad zájmovou sférou.
Teorií či názorů jde vyplodit spousta, jakž takž je posoudit půjde až s nějakým tím odstupem.
Zdali je lepší býti lhostejní a poddat se (dost je to přičítáno Čechům), či hrdí a bojovní vlastenci (obvyklý příklad jsou Poláci), to už je čistě věc nátury posuzovatele.
Ostatně nejsem ochotný riskovat život při obraně něčeho …. – pak se ovšem můžeš dočkat něčeho ještě horšího.
Obyvatelé Británie by jistě našli spoustu podobných důvodů, proč nebojovat proti Hitlerovi, zajisté Británie nebyla ideálním státem bez problémů. Jenže vcelku správně usoudili, že ten ne zcela ideální stav je jejich a ten Hitlerův nechtějí.
Mimochodem, existuje docela zajímavá kniha Angličana, šířícího stran bojování názor podobný Tvému: http://1url.cz/lvLu Pokud jsi nečetl, doporučuji. Zajímavé.
Jen nakukuju. Z posledních komentářů mne napadá otázka: Pro co – kvůli čemu je kdo ochoten riskovat život i při vědomí, že o něj (život) může přijít?
Kdo ze zdejších má v příbuzenstvu předky, kteří zemřeli na frontě I. SV, II. SV, v ČSR v padesátých letech? A kdo vděčí za to, že jeho předci přežili a on se vůbec narodil, těm, co bojovali na úplně cizím území i při vědomí, že nebojují za svou rodinu, své nejbližší? Život není jednoduchý a nedá se vtěsnat do mantinelů pouček a „mravních“ postulátů. I když jedna zásada platí: Kdo není ochoten bojovat za to, co spojuje jeho smečku – stát, i když se mu některé kroky toho státu nelíbí, nemá šanci přežít.
Mám předka bojujícího a přeživšího I.SV, i předka nepřeživšího bojujícícho v II.SV (odboj). Jeden vzdálenější strejda přežil Jáchymov. A těm, co sem přišli umřít i kvůli mně, vděčná jsem, a jsem ráda, že je náš prezident jede uctít.
Ale život opravdu není jednoduchý, možná jsem potomek napoleonského vojáka, který se buď cestou na Moskvu nebo z Moskvy usadil v Polsku 🙂
OT: Dobrý článek zde: http://neviditelnypes.lidovky.cz/politika-kdo-nema-2000-korun-rocne-dn5-/p_politika.aspx?c=A150417_000905_p_politika_wag . Bude-li odboj vskutku fungovat, je otázka; ale troška publicity mu nemůže škodit.