Nakoukání pod australskou pokličku

Publikováno | Autor:

Ptakopysk podivný

Je to už pár let, co jsem Austrálii navštívil, vzpomínky se usadily a zkusím pouvažovat o australském vztahu k jídlu. Se specifickým přihlédnutím k Sydney.

Australani – já osobně bych položil tlustou čáru mezi originál britské přistěhovalce a ostatní, pak takovou přerušovanou čáru mezi evropské mimobritské přistěhovalce a ostatní.

Britové mají kolonialismus zažraný velmi hluboko pod kůži – dáma zjevně britského původu do ixtého kolena nadšeně švitořící o barevných Australanech při placení u pumpy vůbec nevnímá, že jí Ind za kasou oslovil, zažertoval a popřál jí hezký den, protože ho ONA neoslovila. Jako by za tou kasou nikdo nestál. Velmi podobný je jejich vztah ke žlutým Asiatům – ano jsme v asijské restauraci, obsluhují nás Asiaté, pronášíme směrem k nim přání, ale vnímáme je jako služebné duchy, kteří mají právo odpovídat na naše otázky, plnit přání hostů, ale jinak ať drží hubu. Dobré je totiž jenom to britské – britské kluby s roastbeefem, stejky, fish and chips, britským pivem, whiskou, britské puby se stejnou nabídkou. Bílý cizinec je dotazován odkud je a je s ním jednáno přátelsky na britský způsob. Abyste mohli pojíst a popít v klubu, musí vás tam přivést člen klubu, který se za vás zaručí, vypláznete pas a majordomus, či vrátný vás zapíše do knihy hostů, dostanete visačku s nápisem Host a můžete blomcat po klubu v prostorách, kde je hostům povoleno pobývat.  Naštěstí k těmto prostorám patří i bufet, kde si můžete dát vynikající britský roastbeef z australského býka vykrmeného trávou z prérie, můžete si dát pivo. Whisky a ostatní tvrdé nápoje se podávají v oddělených prostorách, kam nesmí děti. Tamtéž si můžete dát doutníček, nebo cigárko, hodit si partičku pokra, naházet drobáky do automatů a tak podobně. Co se alkoholu týče, můžete si dát pivo, či cokoliv alkoholického, uvnitř hospod, pubů a podobných institucí. Pivo si můžete dát i na předzahrádce na chodníku, která je vždy ohrazena páskou, nebo plůtkem. NEEXISTUJE nechat si natočit pivo do kelímku a kráčet s ním po ulici, nebo nedejbože nést v ruce láhev alkoholu. Ba dokonce nelze nést ani prázdný kelímek od piva s potiskem. Nesmíte ani stát na chodníku vně ohrádky restaurace a držet pivo. V tu ránu od kolemjdoucího policajta, či rangera dostanete flastr, až se vám zkroutí palce u nohou. Zejména na svatého Patrika jsou všichni policajti státní, městští i dobrovolní (obdoba našeho PS-VB) v ulicích a nažhavení.

Teď malinko odbočím. Když cizinec nerozumí, Australan, na rozdíl od obyvatele Albionu, okamžitě přepíná do školní angličtiny a všemožně se snaží, aby mu bylo porozuměno. Což bývá u vnitrozemských Assies trochu problém. Nevím, jestli víte, že běžný Australan šetří slovy tak, že u slova, kde je jasný význam už při vyslovení první slabiky, řekne jenom tu první slabiku a zbytek slova spolkne. Totéž platí i u frází. Mě překvapilo hned v letadle, že letouš nabízející čaj neřekl „You want a cup of tea?“, ba ani „Wanna a cup of tea?“, ale pronesl něco jako „Wanakapaty?“ Podle hrnku v ruce jsem pochopil, co mi chce. Blbý je, když – obrazně řečeno – mluvčí ten hrnek v ruce nedrží. Měl jsem to potěšení slyšet vnitrozemského Australana milujícího lední hokej. Dozvěděl jsem se, že nejlepší hokejisté světa jsou Češi Džega a Phouspa. Ten první je Jágr, ale doteď nevím, jestli ten druhý je Prospal, nebo Pospíšil, nebo někdo úplně jinej. Australské dámy britského původu jsou něco víc a v podstatě neposlouchají, co jim vykládáte. S pokerface dělají, že naslouchají, i když plácáte nesmyslné fráze jednu přes druhou, po chvilce se odpoutají, protože tamhle vidí Mrs. Woschley, se kterou musí nutně okamžitě hovořit. (Velmi realisticky je toto téma zpracováno ve filmu Asterix a Obelix ve službách Jejího Veličenstva, kde Brittonka Miss Macintosh převychovává normanského barbara.) Konec odbočení.

Do restaurace Praha v Sydney s českou nabídkou jídel chodí většinou Češi se svými přáteli nejrůznějšího původu na jídlo a Aussies na pivo. Za mého pobytu tam točili Plzeň a Krušovice. Pak je v Sydney ještě klub „osmašedesátníků“, emigrantů z osmašedesátého, kde se lká nad ztracenou příležitostí a debatuje se o tom, že oni by to byli bývali udělali jinak, kdyby mohli. Nuda, nuda, šeď, šeď…
Evropští mimobritští Australané jsou vesměs velmi příjemní lidé – jsou to selfmademani, kteří přišli v několika vlnách po II. WW a vypracovali se od nuly přese všechny překážky, které jim australská byrokracie neustále házela pod nohy. Baví se s vámi velmi přátelsky, pomáhají vám s komunikací, protože sami vědí, co to obnáší vpadnout do země, kde nerozumíte zblo, pozvou vás domů, nabídnou lahůdky ze své rodné země a jsou nadšeni, když chválíte a chcete recept.
Bílí neevropští Australané – zhusta jihoafričané, Zimbabwané, jsou velmi milí lidé hovořící zhusta nesrozumitelnou angličtinou, ale když se jim omluvíte, že nerozumíte, přepnou do absolutně primitivní angličtiny, které rozumí i negramot jako já a udělají si na vás čas, aby vám všechno vysvětlili a maximálně odpropagovali jejich novou vlast Austrálii. Obvykle konzumují stejky s hranolky a hojně zalévají pivem.
Indové, Pakistánci, Číňané a v poslední době imigrovavší muslimové černí, či snědí, jsou uzavřené skupiny, které se s nikým mimo jejich kulturní okruh nebaví, pokud nemusí. Aboriginové se nebaví nikdy s nikým, ti žijí v jiné dimenzi a civilizací jenom procházejí jako stíny. Jediná styčná plocha je ždímání peněz z turistů a konzumace alkoholu.
Takže když to shrnu – milá a přátelská země (snad kromě britských dam britského původu) holdující primárně fish and chips, steak and chips, roastbeef and chips, coleslaw salad, british breakfast (klobásky, volské oko, slanina, rajčata, topinky – vše grilované), Egg benedict, hamburger, vše notně zalévaných majonézami všech možných druhů a chutí. Cizácké kuchyně moc ne – a že jich tam mají z celého světa! Kuchyně čínské, japonské, indické, pakistánské, mexické, italské, vše je v obchodních centrech i na bulvárech zastoupeno a promícháno. Je zajímavé, že tam nikde nemáte takový ten divný pocit, že vadíte, jako když třeba v Londýně jdete nakoupit k Pakistáncům, nebo když v Brně vlezete do některých asijských restaurací. A ani vás nepřekvapí, že Ind vám udělá a prodá vynikající italskou pizzu, o jaké se může v Praze v originální italské pizzerii jenom zdát.

Sydneyský Fishmarket mi do smrti utkví v paměti množstvím ryb a potvor z moře vytažených, s pultem, kde na stoličce vedle hromady lastur seděl maličký Indonésan s nožem v ruce a s neměnným asijským úsměvem na tváři každý den od rána do večera louskal ústřice a dával je na pult. A hlavně!!! Hlavně s restaurací s čerstvě upravenými rybami a potvorami. Nebylo to úplně levné. I na australskou kapsu to bylo docela drahé. Ale vynikající! Talíř pro dva s grilovanou langustou, hrstí chobotniček, krevetami, ústřicemi osmaženými s vynikající australskou slaninou, mušlemi, kusem ryby a další havětí stál 120 AUD, což tehdy bylo cca tři české tisíce. Tam jsem se přežral grilovaných chobotniček jako zvíře. Byli tam hlavně turisté z celého světa. Domácí to moc nejedí. Jak jsem již výše uvedl – jim stačí fish and chips. Kupují to buď v krámku hotové a snědí si to někde na lavičce s výhledem na oceán, nebo si to koupí domů mražené úplně stejně jako my v supermarketech, šoupnou to na plech do trouby, pak to nasypou na talíř a polijí nejrůznějšími sosy a majonézami.

Specifickým sydneyským prvkem je víkendové grilování. Vyšší vrstvy vlastnící kocábky vyplouvají do zálivů a tráví víkend na vodě. Mezi kocábkami, jachtičkami a jachtami proplouvají prodejci zmrzliny a jiných laskomin. Zbytek populace se povaluje na plážích a griluje. Grilují se sausages, zelenina a steaky, konzumují se zeleninové saláty, vše se hojně polévá omáčkami a užívá se volna. Suroviny, tácky a příbory si každý přináší svoje. Město Sydney se stará o to, že v grilovacích oblastech – okrajích pláží a parků – je funkční gril s čistou plotnou, grilovacím nářadím a plnou plynovou bombou, u grilu jsou stolky s lavicemi, odpadkové koše. Uživatelé se starají o to, aby po použití po nich zůstala grilovací plotna čistá a aby všechny odpadky skončily v koších. V Čechách naprosto nepředstavitelné.

Dalším australským specifikem jsou australské steaky. Z dobytků volně se pasoucích na trávě. Nikde jsem v krámech neviděl pojem „čerstvé“, či „stařené“ hovězí maso. Nikde jsem neviděl, že by prodávali maso z vydojených starých krav. Vždy bylo přirozenou cestou vyzrálé a po zpracování křehoučké jak dort. V restauraci kousek od pláže si za peníz odpovídající české hotovce dáte čtvrtkilový stejk s hranolky a oblohou, řeknete si, co chcete za oblohu, jak má být stejk propečený, vezmete si pivko, bílé víno, nebo vodu, počkáte deset minut, než vám ho připraví a pak už jenom baštíte, až se vám dělají boule za ušima.

V porovnání se standardní „britskou“ australskou kuchyní máme v Čechách daleko větší chuťovou rozmanitost. Švára se tady u nás mohl užrat českých sosidžů – liberečáky, ostravské, etc. etc. Hlavně stánky s grilovanými klobásami na Václaváku ho uhranuly. Neboť ve všech australských sausages jsou rozemleté ovce i s kopyty, rohy, ohradami a stájemi. Takové chuťově fádní. Proto ty majonézy a bárbikjú sósy. Neteře i švára tady jedli s chutí svíčkovou, dušené hovězí na zelenině, řízky, ale tam si myslím, bude hlavní důvod v kuchařském umění mé sestry, které je zcela britské. Raději nebudu zabrušovat do detailů, abych nemusel pracně vybrušovat.

Na závěr mohu konstatovat, že co se surovin týče, je Sydney pro kuchaře zemí zaslíbenou. Stejně tak pro fajnšmekry masožravé, rybožravé, i býložravé. Jediný problém mají milovníci sladkého, protože sladké, to tam skoro nikdo z profíků neumí. Je to buď britské, což jsou sušenky, sušenky a zase sušenky na sterý způsob, nebo arabské, což je šíleně přeslazené, nebo čínské, což je přeslazené a hlavně přezdobené. I když Číňani se našemu pojetí zákusků blíží nejvíc. Co se týče piva, tak seženete v Sydney snad úplně všechny druhy, co ve vesmíru existují. Ve speciálních obchodech velikosti 10 000 metrů čtverečních mají piva počínaje japonským ASAHI, až k ZZ Pils. Od světlých lehkých ležáků Pure Blonde k těžkým stoutům Yetti, které skoro netečou z lahve. Český pivař by v takovém krámě zešílel, protože průzkum bojem by mu zabral měsíce usilovné práce. Podobně vypadají vinotéky, neboť oblast Nového Zélandu a australských hor je vínu zaslíbená. Vína milují Australani sladká a masivně podchlazená. Suchá vína jdou na export. Je tudíž docela problém v obchodě koupit suché víno, ale dá se sehnat. A hlavně novozélandské bývá vynikající kvality za cenu, za kterou tady koupíte cosi, co se sem vozí v nevypláchnutých tankerech od ropy. S moravskými kyselinkami byste v Austrálii neprorazili.

Proběhl jsem tryskem Austrálií od čaje v Boeingu Quantas přes pláže až do vinných obchodů a víc toho na srdci nemám.

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Šumavák. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

4 760 komentářů u „Nakoukání pod australskou pokličku“

  1. Dobré dopoledne,

    „„haute cuisin“ nemůže být „dobrý jídlo“ (a obráceně)? Pavel ani já nezmiňujeme, že dobrý je automaticky drahý (a obráceně).“

    Vás dva z toho rozhodně nepodezřívám.
    l když to povědomí, že „užívat si dobré jídlo“ znamená rozežranost a hříšnou rozmařilost je poměrně rozšířené.
    „haute cuisin“ může znamenat dobré jídlo a nemusí. Záleží na tom, kdo to připravuje. Naopak někdy je komplikovanost receptu na závadu.

  2. A nebo možná se mandlovice dělá z nějakého lihu a frkne se do toho nějaká tresť z Lovochemie?
    Viz „Jak jsem vyhrál válku“

  4. Co se týče jídla, jedno z mých největších zklamání byla restaurace v Polsku, kde jsem byl pozván po nějakém kšeftu. Večeře o 6 chodech v ceně asi 12 tisíc (ceny roku 1999), livrejovaní číšníci, stříbro a tak… a prakticky to nešlo jíst.

    • Možná to bylo jenom pro „ozajstné gurmány“.
      V lepších hospodách se jídlo jíst dá. Nebo přesněji – já ho jíst můžu.
      Ale já nejsem gurmán.

    • Zatím jsem v Polsku nejedl nic špatného restauracemi průřezově. Na přelomu milenia mi tam naopak. Hutnalo lepe než v kotlince. Opobřeží ani nemluvím. Tam to bývalo fajn vždy.

      • A tak mne neslo o Polsko, mimo teto silene hospody jsem tam problem nemel…

  5. To nás jednou vytáhl na běd šéf, do nějaký hspody, kteru prý zkultivoval v pořadu „ano, šéfe“ Pohlreich. Hospoda hogo fogo, číšníci v livreji, nejlevnější jídlo. byla svíčková za cca 250,-
    Rozhodně nic pro to, že se chcete najíst a dát si pauzu od zkoumání starých baráků někde, kde nevadí, že na sobě máte starý montérky a pavučinu za uchem.
    Svíčková nebyla nic moc, poněkud tuhá a blbě nakrájená a knedlíky typu „molitan“ gumové od ohřívání v mikrovlnce.
    No, ty ceny nám mohly být jedno, platil to šéf a za svoje jsme nadále chodili na vynikající hamburgery s hranolky, které nebyly z mražených polotovarů, do malého bistra nebo na smažený hermelín do lidovky, kam chodili místní řemeslníci. Stál cca čtvrtinu toho, co ta svíčková a byl to nejlepší smažený hermelím, jaký jsem kdy jedla.

    • Ono to pořád souvisí s tím, do čeho stále narážím. Snobství.
      Ze života:
      Kdysi dávno, v minulém tisíciletí, kdy nebylo zvykem mít v opeře zahraniční hosty přijela zazpívat Butterfly rodilá Japonka. Krom toho, že byla už postarší a při těle tak neuměla zpívat. Prostě „nebyl materiál“. Když zpívala tu svoji slavnou árii za scénou, tak si dřepala, aby „vypískla“ ty nejvyšší noty. Nepomohlo to. Prostě to nešlo. Ale publikum, při vědomí, že se jedná o rodilou Japonku šílelo. Několika minutové potlesky po každé árii.
      Bylo to hodně trapné představení.
      Jo – ta Japonka byla rodilá – Vídeňačka.

  6. 2 Petr Kunetka ad 1554 – podobná zkušenost… Konference s nemalým vložným, konferenční večeře – typickej případ leštěnýho prdu… 1 sklenička mizernýho vína na přípitek a pak nějakej malej prd na talířku – mysleli jsme naivně, že je to předkrm… Hovno hovno, slavný soude… To prosím byla celá ta slavnostní konferenční večeře… Tak jsme se šli kousek vedle do čínské restaurace normálně najíst…
    Mno, druhý den jsme se dozvěděli, že mezinárodní výbor jim za tu nechutně drahou „večeři“ dost vypral držku, a že prej uspořádaj náhradní. TAk jsem jim jemně a celkem slušně sdělili, ať si jí strčej do prdele, ale že to bylo naposledy, co se tato konference konala v Polsku…

    • Zajímavé programy? Skvělé jídlo? Luxusní prostředí? To pro lidi z určitých vrstev neznamená nic. Významný člověk přijde na akci, protože tam jsou jiní významní lidé. A ti jiní významní tam jsou proto, že čekají, že tam budou zase další významní. Prostředí nové aristokracie je ostře konkurenční. Nikdo nechce chybět na těch opravdu nejdůležitějších schůzkách.
      (Petr Hampl)

  7. 1547 – Che che, PeSi, prostě automatický text, dyť to říkám. Koukni se třeba do Strouhalovy Fysiky: Jedna Maxwellova rovnice (bez vektorů a bez operátorů) mu vyjde zhruba na stránku… Je zkrátka vidět, že to, o čem píše Robejšek, StK a např. já, dosud marně čeká na své pregnantní vyjádření. (Ostatně když si uděláš word count z posledních textů tří právě zmíněných autorů, 1541 v tom srovnání nevychází zdaleka tak hrozně.)

    Robejšek se (myslím) snaží nějak postihnout fakt, že nyní stojíme před kvalitativně jiným problémem, než když jsme před jednou generací sháněli gumičky do stěračů, abychom opět na chvíli mohli býti králem socialistických silnic. (Autorská licence, aby laskavý čtenář nenamítal; sám jsem auto nikdy neměl, natož stěrače, o gumičkách nemluvě.)

    • Navíc je to samozřejmě totální blbost. Oproti tomu vlastně ten Babiš není taková katastrofa 🙂

  9. Bať, bať, Zpátečníku.
    V mimulém tisíciletí už to sice už začalo, ale k nám to tenkrát moc silně nedolehlo. I když jsem s přáteli o dílčích probléch globalizace diskutoval už tehdy. Doprava sem-tam např.
    Ale vážnost situace jsme nepochopili. Přibyla ale EU, dotace, „nátlakové skupinky“ (čti nevládní organizace) ale hlavně snaha nižších pater věrchušky se přizpůsobit a udržet se „na hladině“.

    Osobně si myslím, že právě tohle je to nejhorší. Vymazávání křížů na prospektech, slova, která jsou tabu atd. Omluvy za to, že nejsem černý, nevzdělaný feťák. Atd.

  11. Robejšek zbytečně dlouhej a ukecanej. Od tý doby, co se pokusil dostat do politicky už ty jeho komentáře jaksi nejsou ono. Trochu mi to připdá jak náborvé kázání do sekty. Dělejte to a dělejte ono a nedělejte tamto a budete spaseni….
    Pokud jde o skromný a rozumný přístup, dost lidí tak funguje a nemá potřebu to hlásat jak prorok nové náboženství.

    Je každého věc, jak si řídí život a jak se rozhoduje a jaké má priority. Proč by měl každej žít podle mustru, jaký káže Robejšek?

    • No pokud jsem ho pochopil, Robejšek říká totéž co maYda.
      Nepodléhejte reklamě, módním vlnám, politickým apelům.
      I já se snažím. Už jenom tím, že se nezůčastňuji bitev na dvorku.
      A myši si lovím dle vlastního uvážení.

      • A že je Robejšek moc ukecaný? To je.
        On je takový i v reálu. Byl jsem na dvou jeho přednáškách.

  13. No, jo, já ale se to hlavně snažím n říkat, ale dělat a dělám to proto, že mi to vyhovuje a nedělám z toho recept na spásu světa.
    A když to dělám, tak snad od Robejška nepotřebuju politický školení.

  14. Svět blbne a i reklamy tomu podlehly: 😀 😀 😀

    Z reklamy na polívku Vitana:
    „Uhlíková stopa doma vařené polévky je vyšší než v případě Vitana polévky do hrnečku, která se vyrábí ve velkém množství a díky dehydratované formě má minimální požadavky na skladování. Hodnotu doma uvařené polévky ovlivňuje především množství použitých surovin a délka vaření.“

    https://vitana.cz/vyrobek-setrny-k-planete?utm_source=Stossle&utm_medium=CPC&utm_campaign=NAT_Strossle_2021-02_Vitana-vyrobek-setrny-k-planete&utm_content=nat_ad5

  16. A tak nejlepsi polevka je tedy tim padem nevarena a bez surovin. Zdalipak nas na neco nepripravuji 🙂

  17. 2 Petr Kunetka ad 1566 – ano… Natočíš si z kohoutku vodu, lehce ohřeješ a budeš tomu říkal polívka… Některé restaurace už na to přešly… Max. trochu přisolíš…

  18. Mňo, něco dělám a přitom jsem stihnul osolit a opepřit telecí plátky kližky s morkovou kostí, obalit v mouce, opéci na oleji z obou stran, vyjmout, cibuli, česnek, mrkev a řapíkatej celer do toho, opéct, deglazovat čtvrtlitříkem bílého, krabice krájených rajčat, tymiánu a rozmarýnu po větvi a zalít telecím vývarem.
    Na 180 do trouby do změknutí.
    Brkaši – na to mám lidi co to udělají.
    Stopa uhlíková mi netrápí a jaký to má vliv na díru (ozonovou) taky nesleduji.

  19. S tou uhlíkovou stopou jsem si nemohl nevzpomenout na polívku z kamenů. Někde též známá jako sekyrková.

  20. Běžecká kariéra nadějné Annamárie se komplikuje. V 16 letech je těhotná.
    https://www.novinky.cz/koktejl/clanek/bezecka-kariera-nadejne-annamarie-se-komplikuje-v-16-letech-je-tehotna-40368830#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&dop_req_id=D2JKlXaE27q-202108121433&dop_id=40368830&source=hp&seq_no=4&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz
    Ach jo.
    Ten genderismus. Běžkyně, mistryně Slovenska, ale chlapovi stejně neuteče.

    • Ale on jí nakonec utekl ten frajer. Asi měl lepší běžecké kvality než ta mistryně. Napadá mě nekorektní myšlenka, nakolik to dítě bude sprinterským talentem.

  21. Ještě k té ekologické polévce Made in Vitana: polévku ze sekery (či z kamenů) tu už připomenul Honza ze Žižkova. Rovněž stojí ale za zmínku i homeopatická kuřecí polévka. Pravda, je trochu složitější. Sporák na němž se bude připravovat musí být osvětlen přímým slunečním světlem. Na okno osvětlující sporák se zavěsí vykuchané kuře tak, aby jeho stín dopadal na vodou vroucí v hrnci. Po čase se hrnec odstaví a máme tak k spoustu homeopatické kuřecí polévky.

    • Je naprosto nezbytné, aby ta voda vřela? Kolikd energie se dá ušetřit ustoupením od přežitků.

      • no jejda, holt to bude studená polívka, takové různě v cizině taky dělají …

  22. Na druhou stranu, nutnost nechat opravit rodinný kávovar mne přimněla k tomu, abych zkusil cold brew, teda kafe z ledničky, a nebylo to špatný.
    Přemýšlím, co by udělalo, kdyby se to kafe louhovalo v mlíce místo vody, ale na experiment jsem nenašel odvahu a kávovar už zase vaří.

    • S Eiscaffé experimentuji. To se nevaří, ale louhuje – 48 hodin.
      S mlíkem jsem už zkoušel – nevylouhovalo se skoro nic.
      Smetanu přidat až do do hotového. Je to dobré, ale spotřeba kávy je dost enormní. Nevěřit návodům, že to má být jen nadrcené nahrubo. Je to pak slabé.

    • Myslím, že to byl J.Š.Baar, kdo v jedné povídce zmínil poněkud netradiční způsob přípravy kávy. Když se stará chalupnice dozvěděla, jak „lepší“ lidé v Domažlicích horují pro jí dosud neznámý nápoj zvaný káva, tak nelenila a koupila jí čtvrtliberku. Nutno podotknou, že káva se tehdy běžně podával nepražená. Kávu donesla domů, a co teď? Tak ji povařila v mléce a pak nápoj ochutnala. Nic moc. A tak jí dala koze k pití. Výsledek: „Ani koza to nechtěla. Co ti lidé ve městech mají za vymejšlenosti.“

  23. 2 dvd ad 1571 – ten recept jsi dost odbyl… (s oblibou jsem ho dával jasnovidcům, co na mně chtěli zkoušet nějaké ty homeo-sračky)… ((to mám od kamaráda z Grenoblu, neuměl dost dobře anglicky, ptal jsem se ho, co to užívá (něco si kapal na lžičku) a prohlásil – well, this is some… homeo-merde))
    Jo a v mém podání je to homeopatická holubí polévka…

  24. 2 Honza ze Žižkova ad 1572 – já to dělám tak, že vezmu kelímek smetany (aspoň 31%), hrubě mleté kafe – tak 3 lžičky na ten kelímek – opatrně zahřeju na pánvičce (jen tak, aby se zlehka rozvonělo – nejlépe 100% Arabica) – nasypu do té smetany a dám do ledničky… Aspoň 1 den, lépe 2. To kafe klesne ke dnu a tu ochucenou šlehačku baštím lžičkou… Ale moc často si to nedělám… To spíš tzv. přepalovaný kafe… Tátův kamarád byl kdysi v Alžíru a tam se to tak naučil dělat a pak to naučil i mě…

  25. 1572 HzŽ
    ad „louhované kafe v mléce“
    To jsem nezkoušel protože mléko a Zagorová.

    Na všech Ústavech jsem ale praktikoval následující energetický nápoj MAGORÁK.
    Uděláš černý čaj a tím vřelým zaleješ mletou kávu.
    Dvě noci nespíš a máš povážlivou tachykardii.
    To Ti umožní naučit se na zkoušku (3 dny max) a okamžitě to zapomenout.
    Následuje profylaktický běh hospodami a spánek. Za 14 dní lze udělat zkoušky v předtermínu a odebrat se na vodu či lyže.
    Tedy neplýtvat prázdninovým časem.

    Tato kůra vylučuje ožrání se mezi zkouškou udělanou a další za tři dny.
    Všechno funguje ale nemůžeš mluvit. Písemná je OK ale ústní je nefunkční.
    Nefungují mluvidla. Samozřejmě lze simulovat náhlou ztrátu řeči. Kamarád se kvůli krásné hluchoněmkyni naučil (byl naučen) ty ksichtíky a posunky a těmi komisi rozvrkočil tak, že mu dali ještě jednu počítající se šanci 🙂
    Kdo by také očekával, že po perfektní písemce by někdo naprosto oněměl.
    On tedy Honza vlastně neoněměl ale zvuky co se z něj draly při pokusu o komunikaci byly prostě nesrozumitelné.

  26. (1561.1.1) A že je Robejšek moc ukecaný? To je. Já jsem ho několikrát slyšel naživo v TV. Řečník tedy není, projev příšerný. Když něco napíše, je to lepší (někdy).
    (1570) Ženský rod od běžce je běhna, ne? :- P

    • Jistěže, ty rychlý žencký jsou běhny a ty pomalý coury. 😉

    • Já Robejška slyšel echt naživo a nebylo to tak špatné. Ještě zajmavější bylo pak pokecání po přednášce. To, co napsal bych dokázal shrnout do jedné stránky strojopisu a bylo by tam všechno.
      Ale třeba ho platí od počtu slov, nevím…
      V každém případě se mi zdá, že ten text není moc mimo realitu.

      • IMHO je to taková slátanina. Většina těch věcí je prostě dána klasickým lidským chováním, mít se co možná nejlépe. Bylo, jest a bude. Jistěže existují lidé, nakupující uvážlivě, akce jen využívající, nenechávající se jimi ovlivnit, třídící odpad, užívající auto přiměřené velikosti …
        Ale nikdy jich nebude většina. A ti, kteří se chovají jinak, Robejška nečtou, pokud ano, nehne to s nimi.

        • Aspoň někdo nešílí a nazývá věci oravými jmény.
          Lidi změní chování, až jim bude zle. Do té doby….

          • Pokud jo, tak krátkodobě. Lidi jsou čím dál, tím stejní.

  27. Rauty… Byl na hogofogo EU akci plné prázdných pindů o elektronické…no to je jedno, pak raut, jak viděl nálet kobylek, připomínalo to rvačku o zlevněné zboží v Kauflandu, sebral kluky informatiky a vzal do blízké hospody kde jsme se v pohodě najedli a pokecali. Navazující akci s ještě větším hogofogo „společenským“ rautem jsem ignoroval. Na tyhle akce mě neužije. Jsem mizerný sociální kapitalista…

    • O rautech na oficiálních zájezdech:
      Přední umělci si balili chlebíčky i zákusky do ubrousků a odnášeli na hotel. Chudáčci nenažraní, socialističtí. Nejpilnější v této činnosti byl politický dohled z KV KSČ a KNV. Italská RAI si je s velkou chutí natáčela.

      Když dorazili technici, kteří museli zbouat scénu a naložit do kamiónů, už tam skoro nic nebylo. Italové to pak řešili tak, že až se převalila vlna umělců a odešli dna hotel, počkali na kluky z techniky a pak nabídli druhou dávku. Italové mají takové to „sociální cítění“.

      Ostatně v Rakousích to bylo podobné – jenom umělci byli ze všech koutů světa. Chamtiví byli stejně. Nepodařílo se mi zjistt, zda to byla akce pinglů nebo šéfa podniku, ale snaha podělit všechny tam byla vždy. A to ti pinglové byli často Češi.

  28. Dobré ráno vespolek,
    ne nadarmo se říká „Hladový jak herec…“ 😀

    • No nevím, myslím že by se to dalo říct i tak, že když je něco zadarmo, projeví se pravá povaha člověka., Nejen herce a nejen Čecha. Navíc je to tak nějak nakažlivé…

      • Nejen umělci . Jednou jsem dělal doprovod (garde) na hoch nobl módní přehlídce. Začalo to kožichy a končilo plavkami. Stál jsem úplně vzadu a za mnou tiše připravovali raut. Plavky jsem se zájmem pozoroval, všichni přede mnou seděli. Poslední model, otočím se a stál jsem na konci fronty na řízky. Ve tmě tam tiše vklouzlo asi 15 lidí. Dozvěděl jsem se, že to jsou novináři, kteří na novin. průkaz vymetaji rauty. Říkali jim Holubí letka.

  30. Dobré zas ráno… 2 Matzurka ad 1578 – to není hlad, to je taková shánčlivost… U herců u nás v tom prý vyniká Bohdalová – aspoň jsem to tak slyšel…
    No a pak jsou novináři a „novináři“… Když jsme pořádali nějakou konferenci – a že jsme jich pořádli docel dost (a já bejval pokladník) – nejdůležitější bylo eliminovat novináře… Takže když přišlo individuum, vydávající se za novináře, muselo zaplatit novinářské vložné a pak teprve smělo dovnitř – a dostalo psí známku s čarovým kódem, který byl u vstupu kontrolován proti počítači. Tehdá jsem se utvrdil v tom, že prakticky co novinář, to vychcanej prospěchářskej hajzl… Výjimky by se daly spočítat na prstech jedný ruky… A těch keců kolem… Říkal jsem jim – tady vám vystavím potvzení a přece vám to redakce proplaí, ne? Hovno! Šli se tam sami nažrat a nachlastat, žádná redakce je tam neposlala… A připravený nákupní tašky na odnos domů… Tos měla vidět ty protažený ksichty, když poznali, že maj smůlu.
    No ale na konferenci byl pak raut, kde dostatek občerstvení a pití byl k dispozici po celou dobu a lidi se mohli bavit a diskutovat a sem tam něco pojíst a napít se… Takže jde to, ale musí se to hlídat… Naprostá většina účastníků to přijala s pochopením, pak jsem na jiných konferencích viděl, že tento model od nás dost okopírovali…

  31. Ještě k předchozímu, bohužel jsme seznai, že novináře nelze eliminovat fyzicky. Pouze sociálně… Ale někteří, či spíše některé, si o tu fyzickou eliminaci přímo prosily…

  32. PeS
    a proč tam pane ty novináře vůbec pouštíte když je tam nechcete?
    Já je tam nepouštím ze zásady. Asi že jsme privátní firma – nemusím.
    Pokud vyjímečně někoho pozvu, je to specialista z odborného média.

  33. Ne, že by PES s novináři neměl pravdu. Pár jich znám.
    Pěkně s nimi zatočil! Ale redakce, která bude muset platit „vložné“ za získání zprávy z nějakého rautu (konference) asi nebude k PeS-ově organizaci příliš vstřícná. Otázka zní, jestli těch pár desítek chlebíčků a zákusků stojí za negativní/nevstřícné hodnocení v tisku, rozhlasu atd.
    Každý svého štěstí strojvůdcem.

  34. 2 skimic ad 1582 – ta konference je veřejná, má právo zúčastnit se každý, kdo má zájem a kdo zaplatí příslušné vložné. To je samozřejmě různé pro různé kategorie lidí. Ale právě v rámci vložného má pak dotyčný/á nárok na různé občerstvení… Je samozřejmě nesmysl po accompanying persons chtít plné vložné, když je z tý konference skoro nic nezajímá… A vložné u těch novinářů je taky snížené, protože (a to prosím probatum est) běžný novinář, PaH-BŽ ví o fyzice leda hovno… (Důkaz je zřejmý!)

  35. Dobré dopoledne,

    „Otázka zní, jestli těch pár desítek chlebíčků a zákusků stojí za negativní/nevstřícné hodnocení v tisku, rozhlasu atd.“

    Mám tomu rozumět tak, že pokud je hodnocení pozitivní, tak to nevypovídá nic o hodnocené události či činnosti, ale o tom, že se novináři dobře najedliu na tiskovce?
    😀

    • Podle mého pozorování (živá kultura, křesty nosičů, knih atd.) je míra vstřícností kritiků na bohatosti pohoštění opravdu dost závislá. Sorry jako… Jedná se svým způsobem o úplatek.

      Čekat od noviářů nějakou objektivitu by znamenalo dvě věci:
      – novinář by se v té záležitosti musel dost dobře vyznat
      – musel by být nestranný t.j. pohoštění na podobné (konkurenční) akci nebo přátelské vztahy k jiným podnikům by neměly převážit.

      Obě podmínky současně jsou patrně nesplnitelné. Kritika v odborném tisku závisí na kvalitě a velikosti láhve koňaku již předem obdržené.
      (48. Kocourův axiom)

      Je to nechutné, ale je to tak. Hlavně pro mladé umělce docela deprimující.

  36. 1584 PeS
    jj, pokud je konf veřejná, nedá se nic dělat.

  37. Hmmm, tak to už byly lepší recenze v Rudém právu. My jsme je docela sledovali, protože pokud tam nějakej film strhali, tak to obvykle stálo za to na to jít.

    • Naštěstí píší i nezkušení kritici. Ti neočekávají koňak.

      Jenže zase nesplňují první podmínku. Zabývají se celospolečenským dosahem a kvalitou uchopení témat. Umělecké výkony jsou vždy slibné. Režie inovativní. A až vypotřebují všechna slovíčka, která se naučili ve škole zjistíte, že nic nepochopili.
      Ale pomalu se učí od zkušených. A pak už se najde někdo, kdo tu láhev (pro sichr) přinese.

      I když ovšem v první fázi bývá takový literární, divadelní nebo hudební kriltik spíše zván na oběd nebo večeři – po výkonu. Tam je označen za mladého, nadějného odborníka a většinou pak bývá ruka v rukávě, Někdy i jinde.

  38. Dobrý den. Pravidla úspěšného auditu:
    1. dát auditorovi pořádně nažrat.
    2. nepustit ho do výroby.
    3. když už se do výroby dostane, nechat tam malou neshodu, na kterou snadno přijde (paleta s odpadem na špatném místě).

    • Trik na diktátorského mikromanažera:
      Přehled současného stavu (výpočetní) techniky na několika plachtách A3 (jméno PC, uživatel, výrobce, procesor, frekvence, paměť, grafická karta, monitor, … 20 sloupečků), s doporučením kdo má nárok na nové PC. Nechat ho doporučení přeházet, podepsat požadavkový list.
      Počítače vyměnit podle skutečné potřeby, dát pozor na oblíbence. Ti musí dostat vše první.

      • Ano. Již léta provozuji i když se nejedná a PC. Požadavky navýšit cca o 20%, pak 15% ustoupit s tím, že teda „příště“.
        Šéfínek si zašéfoval, ušetřil podniku pár (set) tisíc a koupilo se vše potřebné i s malou rezervou.
        Platilo i za socialismu.

  39. no jo….

    „https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/klimaticky-balicek-emise-snizeni-tryskac-leyenova-juncker.A210812_174811_zahranicni_mama?zdroj=otvirak“

    never nihil sub sole ….

    • htps://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/klimaticky-balicek-emise-snizeni-tryskac-leyenova-juncker.A210812_174811_zahranicni_mama?zdroj=otvirak

    • Všecko jsou to události, které prostě občas „nastávají“. Stejně jako ve fyzice. Čas od času nějaký elektron zešílí a urve se z dráhy. A tak vzniká šum. Nepravidelný jev ale přesto monotónní, Když zešílí nějaký člověk dá se to predikovat pouze podle počtu pravděpodobnosti. Politika v tom není žádná. Jenom v té „neinformovanosti“.

      P.S.: Šum je odjakživa rasistický. Znám šum bílý, růžový, hnědý – ale ještě jsem neslyšel o černém šumu. Mělo by se to napravit!
      Zatím co totální kolaps hmoty zoveme černou dírou! Proč?

  42. Docela vážné zamyšlení Neffovo.
    Nad tím bychom měli dumat, ne nad povinností se očkovat/neočkovat.
    Technika. Ještě naštěstí není chytrý mobil povinný. Ale bude, věřte mi!
    Čína – náš vzor!

  44. 1591.1 Stary kocour
    Tak já už jsem se s černým šumem setkal.
    Ticho je typický příklad. Spektrum záření černého tělesa druhý. Sken černého papíru třetí …

    • Ticho je naprostá absence zvuku. Tma je naprostá absence světla.
      Sken černého papíru je nesmysl.

      • Pozn,:
        To že mikrofon vždy šumí není dáno nedokonalým tichem, ale vlastnostmi mikrofonu. Tzv. termický šum pasívních i polovodičových součástek. Závisí dost na teplotě a impedanci obvodu.

        Mikrofon šumí i ve vakuu, kde se prostě žádný zvuk šířit nemůže – chybí médium.

        Konec školení.

        • Divné St.k že jste se s tím dodneška ještě nesetkal přesto že jste patrně elektrotechnik a navíc fotíte.
          Nejpozději se s tím lze setkat při bakalářském studiu …

          • Jak kde.
            Černý šum jsem neznal, nebo zapomněl. Barevnému rozumím.
            Černý šum si lze představit jako šum gramodesky s nahraným tichem. Náhodné lupnutí, celkový součet energie je zanedbatelný.

          • Ne. To bude zase jenom šum, odhaduji, že hnědý, Černý šum by podle empirie měl mít maximální amplitudu při nulové frekvenci a žádné jiné frekvence by nesměl obsahovat. Takže ticho, navíc stejnosměrné. [;>))¨
            To „občasné lupnutí“ se do definice nedá začlenit vůbec. Co se nedá začlenit, popsat objektivně neexistuje jak vám potrdí každý skutečný VŠ profesor.

  45. Dneska bylo skoro středozemní počasí. Dole v Dejvicích se krásně obědvalo u Da Emanuel (Charlese De Gaulla) na zahrádce ve stínu. Líná atmosféra prázdninově vylidněné Prahy.

  46. Ve stínu zdi je i polibek aktem rebelie, jakkoliv to může znít přepjatě a romanticky. Popírá její bezduchost a bezcitnost, zavilost, se kterou trestá ty, kdo by ji chtěli překročit. Řevem si vynucuje respekt, vědoma si toho, její bezduchost musí podlehnout, protože nějakým způsobem popírá svět. Zní to sice jako z pohádky, ale co se dá dělat…

    Tak, P.M. , pokud to zde čtete, je mi ctí a potěšením napsat, že https://neviditelnypes.lidovky.cz/zahranici/usa-je-cas-se-branit.A210810_150050_p_zahranici_wag jsem si přečetl s opravdovou radostí. ( Řekl jsem předtím, že je čas se začít bránit? Nejen bránit, ale i vyhrát. A začít od podlahy znovu.)

    Nabízí se též srovnání s nedavno diskutovaným Robejškovým blogem, a citovaný článek oproti němu v mnoha ohledech vyznívá skvěle. Navíc mne při mé ješitnosti článek svádí k tomu, abych si řekl: Aha, axiom zkurvenosti konečně někdo pochopil správně.

    — — —

    Nicméně i s Robejškem existuje nejméně jeden styčný bod. Jak známo,
     práce je to, co nikdo nechce dělat, a
     člověk pracuje proto, aby pracovat nemusel.
    (Obé se přičítá Karlu Čapkovi; kdo je skutečným autorem, nevím.) Součástí amerického snu vždycky, již po generace, býval nejen vlastní dům, ale také dát děti na co možná nejlepší študyja, kdykoliv na to mají alespoň trochu hlavu. Třeba se dřít, a nejen se dřít, nýbrž také se vší činorodostí houževnatě hledat příležitosti a vymýšlet způsoby, jak pracovat efektivněji — ale to vše ovšem (i) proto, aby se jednoho dne tolik pracovat už nemuselo.

    Nojo, jenže když se to tímhletím systémem dělá masově, generaci po generaci, nejméně již druhou stovku let, kam to prosím nakonec vede? Začíná to růstem a velkorysými měřítky (large scale), pak důrazem na přidanou hodnotu, na chytrá, do detailů promyšlená řešení (viz třeba Hewlett-Packard ve své zlaté éře), pokračuje deindustrializací (kdo by chtěl být třeba tavičem nebo valcířem, když vystudoval strojařinu na universitě?), a v posledku končí tam, kde jsme teď; už i ta inženýrská práce je (svým způsobem) přílišná dřina.

    Ostatně již Bismarck říkával:
    První generace založí,
    druhá jen udržuje,
    třetí studuje dějiny umění
    a čtvrtá už zpustne docela.
    Co jestli to platí nejen pro rodinné posloupnosti, ale i pro celé společnosti či národy jako takové (též a zejména proto, že existují v prostředí jiných)…?

    • Ououououou… Blbě označený blok.

      Omluva a znovu.

  47. Tak, P.M. , pokud to zde čtete, je mi ctí a potěšením napsat, že https://neviditelnypes.lidovky.cz/zahranici/usa-je-cas-se-branit.A210810_150050_p_zahranici_wag jsem si přečetl s opravdovou radostí. ( Řekl jsem předtím, že je čas se začít bránit? Nejen bránit, ale i vyhrát. A začít od podlahy znovu.)

    Nabízí se též srovnání s nedavno diskutovaným Robejškovým blogem, a citovaný článek oproti němu v mnoha ohledech vyznívá skvěle. Navíc mne při mé ješitnosti článek svádí k tomu, abych si řekl: Aha, axiom zkurvenosti konečně někdo pochopil správně.

    — — —

    Nicméně i s Robejškem existuje nejméně jeden styčný bod. Jak známo,
     práce je to, co nikdo nechce dělat, a
     člověk pracuje proto, aby pracovat nemusel.
    (Obé se přičítá Karlu Čapkovi; kdo je skutečným autorem, nevím.) Součástí amerického snu vždycky, již po generace, býval nejen vlastní dům, ale také dát děti na co možná nejlepší študyja, kdykoliv na to mají alespoň trochu hlavu. Třeba se dřít, a nejen se dřít, nýbrž také se vší činorodostí houževnatě hledat příležitosti a vymýšlet způsoby, jak pracovat efektivněji — ale to vše ovšem (i) proto, aby se jednoho dne tolik pracovat už nemuselo.

    Nojo, jenže když se to tímhletím systémem dělá masově, generaci po generaci, nejméně již druhou stovku let, kam to prosím nakonec vede? Začíná to růstem a velkorysými měřítky (large scale), pak důrazem na přidanou hodnotu, na chytrá, do detailů promyšlená řešení (viz třeba Hewlett-Packard ve své zlaté éře), pokračuje deindustrializací (kdo by chtěl být třeba tavičem nebo valcířem, když vystudoval strojařinu na universitě?), a v posledku končí tam, kde jsme teď; už i ta inženýrská práce je (svým způsobem) přílišná dřina.

    Ostatně již Bismarck říkával:
    První generace založí,
    druhá jen udržuje,
    třetí studuje dějiny umění
    a čtvrtá už zpustne docela.
    Co jestli to platí nejen pro rodinné posloupnosti, ale i pro celé společnosti či národy jako takové (též a zejména proto, že existují v prostředí jiných)…?

    • Bismarck to řekl krátce a výstižně.
      Mám jen dvě otázky:
      Jsme ve třetí nebo už ve čtvrté fázi?
      Co je pátá fáze?

      • No, váhal jsem, nemám-li to psát…:
        První generace založí,
        druhá jen udržuje,
        třetí studuje dějiny umění
        a čtvrtá zpustne už docela.
        …, ale pak jsem si vzpomněl, jaké potíže laskavému čtenáři dělají jemné nuance, a napsal jsem to tím jednodušším způsobem.

        Odpovědi:

        Jednoznačně jsme ve čtvrté generaci. Ono totiž za Bismarckových časů i ti, co vystudovali ty dějiny umění, po sobě leckdy zanechali rozsáhlá a dodnes ceněná díla…

        Pátá fáze… No, prostě rod buď vymře (četnosti potomstva ostatně zpravidla valem ubývalo již v předchozích generacích), universální dědic se ufetuje k smrti (či tehdy za Bismarcka skoná na progresivní paralysu) atp., anebo nastane návrat do stadia nula: dlouhé generace opět horko těžko bídně přežívají, a občas, samozřejmě jen s malinkou pravděpodobností, se časem někdo vzchopí; ten ovšem typicky už ani neví, že jeho přímý prapředek býval např. majitelem manufaktury na porcelán, zjistí to až v případě, že se mu povede zbohatnout a stát se lepším člověkem, který si na to najme genealogy…

  49. americké odborné tiskovky, které jsem zažil, byly zcela bezrautové. Podávala se pouze sodovka.

Komentáře nejsou povoleny.