Nakoukání pod australskou pokličku

Publikováno | Autor:

Ptakopysk podivný

Je to už pár let, co jsem Austrálii navštívil, vzpomínky se usadily a zkusím pouvažovat o australském vztahu k jídlu. Se specifickým přihlédnutím k Sydney.

Australani – já osobně bych položil tlustou čáru mezi originál britské přistěhovalce a ostatní, pak takovou přerušovanou čáru mezi evropské mimobritské přistěhovalce a ostatní.

Britové mají kolonialismus zažraný velmi hluboko pod kůži – dáma zjevně britského původu do ixtého kolena nadšeně švitořící o barevných Australanech při placení u pumpy vůbec nevnímá, že jí Ind za kasou oslovil, zažertoval a popřál jí hezký den, protože ho ONA neoslovila. Jako by za tou kasou nikdo nestál. Velmi podobný je jejich vztah ke žlutým Asiatům – ano jsme v asijské restauraci, obsluhují nás Asiaté, pronášíme směrem k nim přání, ale vnímáme je jako služebné duchy, kteří mají právo odpovídat na naše otázky, plnit přání hostů, ale jinak ať drží hubu. Dobré je totiž jenom to britské – britské kluby s roastbeefem, stejky, fish and chips, britským pivem, whiskou, britské puby se stejnou nabídkou. Bílý cizinec je dotazován odkud je a je s ním jednáno přátelsky na britský způsob. Abyste mohli pojíst a popít v klubu, musí vás tam přivést člen klubu, který se za vás zaručí, vypláznete pas a majordomus, či vrátný vás zapíše do knihy hostů, dostanete visačku s nápisem Host a můžete blomcat po klubu v prostorách, kde je hostům povoleno pobývat.  Naštěstí k těmto prostorám patří i bufet, kde si můžete dát vynikající britský roastbeef z australského býka vykrmeného trávou z prérie, můžete si dát pivo. Whisky a ostatní tvrdé nápoje se podávají v oddělených prostorách, kam nesmí děti. Tamtéž si můžete dát doutníček, nebo cigárko, hodit si partičku pokra, naházet drobáky do automatů a tak podobně. Co se alkoholu týče, můžete si dát pivo, či cokoliv alkoholického, uvnitř hospod, pubů a podobných institucí. Pivo si můžete dát i na předzahrádce na chodníku, která je vždy ohrazena páskou, nebo plůtkem. NEEXISTUJE nechat si natočit pivo do kelímku a kráčet s ním po ulici, nebo nedejbože nést v ruce láhev alkoholu. Ba dokonce nelze nést ani prázdný kelímek od piva s potiskem. Nesmíte ani stát na chodníku vně ohrádky restaurace a držet pivo. V tu ránu od kolemjdoucího policajta, či rangera dostanete flastr, až se vám zkroutí palce u nohou. Zejména na svatého Patrika jsou všichni policajti státní, městští i dobrovolní (obdoba našeho PS-VB) v ulicích a nažhavení.

Teď malinko odbočím. Když cizinec nerozumí, Australan, na rozdíl od obyvatele Albionu, okamžitě přepíná do školní angličtiny a všemožně se snaží, aby mu bylo porozuměno. Což bývá u vnitrozemských Assies trochu problém. Nevím, jestli víte, že běžný Australan šetří slovy tak, že u slova, kde je jasný význam už při vyslovení první slabiky, řekne jenom tu první slabiku a zbytek slova spolkne. Totéž platí i u frází. Mě překvapilo hned v letadle, že letouš nabízející čaj neřekl „You want a cup of tea?“, ba ani „Wanna a cup of tea?“, ale pronesl něco jako „Wanakapaty?“ Podle hrnku v ruce jsem pochopil, co mi chce. Blbý je, když – obrazně řečeno – mluvčí ten hrnek v ruce nedrží. Měl jsem to potěšení slyšet vnitrozemského Australana milujícího lední hokej. Dozvěděl jsem se, že nejlepší hokejisté světa jsou Češi Džega a Phouspa. Ten první je Jágr, ale doteď nevím, jestli ten druhý je Prospal, nebo Pospíšil, nebo někdo úplně jinej. Australské dámy britského původu jsou něco víc a v podstatě neposlouchají, co jim vykládáte. S pokerface dělají, že naslouchají, i když plácáte nesmyslné fráze jednu přes druhou, po chvilce se odpoutají, protože tamhle vidí Mrs. Woschley, se kterou musí nutně okamžitě hovořit. (Velmi realisticky je toto téma zpracováno ve filmu Asterix a Obelix ve službách Jejího Veličenstva, kde Brittonka Miss Macintosh převychovává normanského barbara.) Konec odbočení.

Do restaurace Praha v Sydney s českou nabídkou jídel chodí většinou Češi se svými přáteli nejrůznějšího původu na jídlo a Aussies na pivo. Za mého pobytu tam točili Plzeň a Krušovice. Pak je v Sydney ještě klub „osmašedesátníků“, emigrantů z osmašedesátého, kde se lká nad ztracenou příležitostí a debatuje se o tom, že oni by to byli bývali udělali jinak, kdyby mohli. Nuda, nuda, šeď, šeď…
Evropští mimobritští Australané jsou vesměs velmi příjemní lidé – jsou to selfmademani, kteří přišli v několika vlnách po II. WW a vypracovali se od nuly přese všechny překážky, které jim australská byrokracie neustále házela pod nohy. Baví se s vámi velmi přátelsky, pomáhají vám s komunikací, protože sami vědí, co to obnáší vpadnout do země, kde nerozumíte zblo, pozvou vás domů, nabídnou lahůdky ze své rodné země a jsou nadšeni, když chválíte a chcete recept.
Bílí neevropští Australané – zhusta jihoafričané, Zimbabwané, jsou velmi milí lidé hovořící zhusta nesrozumitelnou angličtinou, ale když se jim omluvíte, že nerozumíte, přepnou do absolutně primitivní angličtiny, které rozumí i negramot jako já a udělají si na vás čas, aby vám všechno vysvětlili a maximálně odpropagovali jejich novou vlast Austrálii. Obvykle konzumují stejky s hranolky a hojně zalévají pivem.
Indové, Pakistánci, Číňané a v poslední době imigrovavší muslimové černí, či snědí, jsou uzavřené skupiny, které se s nikým mimo jejich kulturní okruh nebaví, pokud nemusí. Aboriginové se nebaví nikdy s nikým, ti žijí v jiné dimenzi a civilizací jenom procházejí jako stíny. Jediná styčná plocha je ždímání peněz z turistů a konzumace alkoholu.
Takže když to shrnu – milá a přátelská země (snad kromě britských dam britského původu) holdující primárně fish and chips, steak and chips, roastbeef and chips, coleslaw salad, british breakfast (klobásky, volské oko, slanina, rajčata, topinky – vše grilované), Egg benedict, hamburger, vše notně zalévaných majonézami všech možných druhů a chutí. Cizácké kuchyně moc ne – a že jich tam mají z celého světa! Kuchyně čínské, japonské, indické, pakistánské, mexické, italské, vše je v obchodních centrech i na bulvárech zastoupeno a promícháno. Je zajímavé, že tam nikde nemáte takový ten divný pocit, že vadíte, jako když třeba v Londýně jdete nakoupit k Pakistáncům, nebo když v Brně vlezete do některých asijských restaurací. A ani vás nepřekvapí, že Ind vám udělá a prodá vynikající italskou pizzu, o jaké se může v Praze v originální italské pizzerii jenom zdát.

Sydneyský Fishmarket mi do smrti utkví v paměti množstvím ryb a potvor z moře vytažených, s pultem, kde na stoličce vedle hromady lastur seděl maličký Indonésan s nožem v ruce a s neměnným asijským úsměvem na tváři každý den od rána do večera louskal ústřice a dával je na pult. A hlavně!!! Hlavně s restaurací s čerstvě upravenými rybami a potvorami. Nebylo to úplně levné. I na australskou kapsu to bylo docela drahé. Ale vynikající! Talíř pro dva s grilovanou langustou, hrstí chobotniček, krevetami, ústřicemi osmaženými s vynikající australskou slaninou, mušlemi, kusem ryby a další havětí stál 120 AUD, což tehdy bylo cca tři české tisíce. Tam jsem se přežral grilovaných chobotniček jako zvíře. Byli tam hlavně turisté z celého světa. Domácí to moc nejedí. Jak jsem již výše uvedl – jim stačí fish and chips. Kupují to buď v krámku hotové a snědí si to někde na lavičce s výhledem na oceán, nebo si to koupí domů mražené úplně stejně jako my v supermarketech, šoupnou to na plech do trouby, pak to nasypou na talíř a polijí nejrůznějšími sosy a majonézami.

Specifickým sydneyským prvkem je víkendové grilování. Vyšší vrstvy vlastnící kocábky vyplouvají do zálivů a tráví víkend na vodě. Mezi kocábkami, jachtičkami a jachtami proplouvají prodejci zmrzliny a jiných laskomin. Zbytek populace se povaluje na plážích a griluje. Grilují se sausages, zelenina a steaky, konzumují se zeleninové saláty, vše se hojně polévá omáčkami a užívá se volna. Suroviny, tácky a příbory si každý přináší svoje. Město Sydney se stará o to, že v grilovacích oblastech – okrajích pláží a parků – je funkční gril s čistou plotnou, grilovacím nářadím a plnou plynovou bombou, u grilu jsou stolky s lavicemi, odpadkové koše. Uživatelé se starají o to, aby po použití po nich zůstala grilovací plotna čistá a aby všechny odpadky skončily v koších. V Čechách naprosto nepředstavitelné.

Dalším australským specifikem jsou australské steaky. Z dobytků volně se pasoucích na trávě. Nikde jsem v krámech neviděl pojem „čerstvé“, či „stařené“ hovězí maso. Nikde jsem neviděl, že by prodávali maso z vydojených starých krav. Vždy bylo přirozenou cestou vyzrálé a po zpracování křehoučké jak dort. V restauraci kousek od pláže si za peníz odpovídající české hotovce dáte čtvrtkilový stejk s hranolky a oblohou, řeknete si, co chcete za oblohu, jak má být stejk propečený, vezmete si pivko, bílé víno, nebo vodu, počkáte deset minut, než vám ho připraví a pak už jenom baštíte, až se vám dělají boule za ušima.

V porovnání se standardní „britskou“ australskou kuchyní máme v Čechách daleko větší chuťovou rozmanitost. Švára se tady u nás mohl užrat českých sosidžů – liberečáky, ostravské, etc. etc. Hlavně stánky s grilovanými klobásami na Václaváku ho uhranuly. Neboť ve všech australských sausages jsou rozemleté ovce i s kopyty, rohy, ohradami a stájemi. Takové chuťově fádní. Proto ty majonézy a bárbikjú sósy. Neteře i švára tady jedli s chutí svíčkovou, dušené hovězí na zelenině, řízky, ale tam si myslím, bude hlavní důvod v kuchařském umění mé sestry, které je zcela britské. Raději nebudu zabrušovat do detailů, abych nemusel pracně vybrušovat.

Na závěr mohu konstatovat, že co se surovin týče, je Sydney pro kuchaře zemí zaslíbenou. Stejně tak pro fajnšmekry masožravé, rybožravé, i býložravé. Jediný problém mají milovníci sladkého, protože sladké, to tam skoro nikdo z profíků neumí. Je to buď britské, což jsou sušenky, sušenky a zase sušenky na sterý způsob, nebo arabské, což je šíleně přeslazené, nebo čínské, což je přeslazené a hlavně přezdobené. I když Číňani se našemu pojetí zákusků blíží nejvíc. Co se týče piva, tak seženete v Sydney snad úplně všechny druhy, co ve vesmíru existují. Ve speciálních obchodech velikosti 10 000 metrů čtverečních mají piva počínaje japonským ASAHI, až k ZZ Pils. Od světlých lehkých ležáků Pure Blonde k těžkým stoutům Yetti, které skoro netečou z lahve. Český pivař by v takovém krámě zešílel, protože průzkum bojem by mu zabral měsíce usilovné práce. Podobně vypadají vinotéky, neboť oblast Nového Zélandu a australských hor je vínu zaslíbená. Vína milují Australani sladká a masivně podchlazená. Suchá vína jdou na export. Je tudíž docela problém v obchodě koupit suché víno, ale dá se sehnat. A hlavně novozélandské bývá vynikající kvality za cenu, za kterou tady koupíte cosi, co se sem vozí v nevypláchnutých tankerech od ropy. S moravskými kyselinkami byste v Austrálii neprorazili.

Proběhl jsem tryskem Austrálií od čaje v Boeingu Quantas přes pláže až do vinných obchodů a víc toho na srdci nemám.

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Šumavák. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

4 760 komentářů u „Nakoukání pod australskou pokličku“

  2. 2 Dušan – no a když si vezmeš relevantní čísla, která tu opakovaně zmiňuje zločinec, dospěješ snadno k názoru, že dle (původní) definice WHO se nejedná ani o epidemii. To ale zmrdi nemohou přiznat, nemohli by vydávat nesmyslná restriktivní opatření…

  4. Dostal jsem mailem… Docela hezká sci-fi… Nebo snad ne?

    Vojtěcha Procházku čekal skvělý den.
    Z postele výjimečně vstával s úsměvem. Do ranního přídělu sójové kávy si spokojeně přidal dvě kostky cukru, i když tím přetáhl svůj denní nutriční příděl sacharidů. SmartWatcher™ na pravém zápěstí ho na porušení poslední vyhlášky Ministerstva Covidu ihned upozornil a strhl mu jeden kredit, ale Vojtěch se tím nenechal rozházet. Jeden kredit ho nezabije, dnešek bude skvělý! Rychle zhltnul kaši ze sarančat od své oblíbené značky EmezonFood™, vyčistil si zuby pastou Black Princess™, oblékl se do standardizované kombinézy v duhových barvách s nápisem „Islam is Peace“ a vyrazil ven. Bez respirátoru!
    Šestý červen totiž byl tím dnem, kdy mu ÚDD – skoro všemocný Úřad Dozoru nad Diverzitou – konečně povolil jeden den volného pohybu kdekoli chtěl. A to bez ochranných pomůcek!
    Získat to povolení nebylo úplně jednoduché – Vojtěch se musel trochu plazit před arogantními byrokraty z ÚDDu, který chichotající se rebelanti šeptem nazývali Velký Úd. Také kvůli tomu musel absolvovat dvě mimořádné injekce s vakcínou proti nemocem SARS-32 a INFLU-33 z posledního očkovacího balíčku, což nebylo moc příjemné. Poslední šarže vakcín byla asi trochu nepovedená a tak Vojtěch strávil dva dny zvracením na svém chytrém záchodě od TeslaToilets™, za což ztratil dva kredity. Ale nakonec se mu udělalo lépe. Za ty dvě mimořádné injekce získal sedmnáct kreditů, takže celkem mu to hodilo plus patnáct kreditů a konečně přeskočil do občanské kategorie 17A. Alespoň na čas. A právě díky tomu získal i jeden den volného pohybu venku.
    Z pátého patra musel sejít po schodech, protože výtahy byly kvůli energetickým limitům dočasně vyřazeny z provozu. Ale nevadilo mu to. Hrozně se těšil ven, na procházku bez všech těch ochraných pomůcek, kvůli kterým měl chronické záněty kůže.
    U dveří z obytné budovy ho přes kamerový systém identifikovala jednoduchá Zdravotnická Umělá Inteligence a skenovací rám načetl nová data z jeho čipu. Vojtěch ucítil nepříjemné svrbění na hřbetu pravé ruky, kam měl svůj občanský čip implantovaný. Ucítil to pokaždé, když ho skenoval výkonnější bezpečnostní rám. Nedávno o tomto fenoménu dělali reportáž v České Eurovizi, kde experti nakonec došli k závěru, že je to jen psychosomatický problém a autosugesce lidí, kteří se bojí moderní techniky. Vojtěch si o tom myslel své – nebyla to žádná psychosomatika, ruka ho od některých skenerů skoro až pálila a na hřbetě se mu dělaly červené fleky. Ale raději o tom nikde nemluvil, nechtěl zbytečně přijít o kredity, kdyby ho někdo nahlásil jako dezinformátora.
    Na skenovacím rámu naskočila vytoužená zelená barva a automat Vojtěchovi otevřel dveře ven. Hned za nimi ale nastal první problém. V přízemí bydlela už několik let neukázněná sousedka Nováková, která bezpečnostním rámem odmítala procházet. Měla strach, že z neustálého skenování dostane rakovinu. Vojtěch jí několikrát přátelsky vysvětloval, že intenzita záření v rámu je na to příliš malá, že by pod rámem musela stát každý den několik hodin po několik týdnů, aby to mělo šanci vyvolat rakovinné bujení. Ale Nováková byla původem z Ostravy, tvrdohlavá jak mezek a prostě si nedala říct. Dál chodila ven tak, že dávala pod svoje okno skládací schůdky a vylézala po nich.
    Některý ze sousedů na ni kvůli tomu pravidelně volal policii. Udáním člověka, který porušil nařízení Pandemické Euro-úmluvy, se dalo pokaždé vydělat jeden kredit. Když hlídka přijela už asi podesáté a Nováková na policisty při zatýkání vztekle řvala, že: „Ja nesu žadny zasrany biorobot, di do pryč s těma klepetama! Si hluchy nebo si cyp jak lampa? Kantuje se vocaď nebo vas zrychtuju jak sviňa plot!“, tak už to bylo i na pokrokovou pražskou policii moc. Dali jí pokutu, strhli hromadu kreditů a před jejich dům nasadili trvalou Zdravotní Hlídku. Nováková mohla být ráda, že nespadla pod občanskou kategorii 10B a nemusela se vystěhovat z Prahy, ve které smí bydlet jen občané vyšší kvality.
    Vojtěch s Novákovou v podstatě souhlasil, i po všech těch letech mu většina nařízení připadala šílená. Ale raději to nedával nijak najevo. K ničemu by to stejně nevedlo. Místo toho poctivě sbíral kredity a pomaličku se sunul k občanské kategorii 18B. Nebo možná dokonce i 18A, ve které by si teoreticky mohl zase koupit auto. Naposledy měl vlastní vůz v roce 2023, kdy mu jeden z mnoha nových úřadů pro ochranu životního prostředí zabavil jeho malou Fabii – byla to podle nich nebezpečná ekologická hrozba.
    Co ale bylo podstatné – kvůli vzpurné Novákové teď před vchodem jejich domu od rána do noci stál jeden nebo dva členové Zdravotní Hlídky. Kontrolovali, jestli se všichni nájemníci chovají ohleduplně a dodržují zdravotní i ekologické předpisy. Takže hned jak Vojtěch vyšel na rozpraskaný asfalt chodníku, uslyšel vzteklý hlas postaršího hlídače: „Tak pozor! Kam jako jdete bez masky? Zbláznil jste se?!“
    Vojtěch sebou trhl a vykoktal: „Ale…ale já na to mám povolení. Mám jednodenní výjimku…“
    „Tak to byste snad měl identifikační pásek, ne?“
    „Ale já ho mám. Tady, koukejte,“ řekl Vojtěch a ukázal žlutý, reflexní náramek s nápisem SAFE na levé ruce.
    „No to si snad děláte legraci. Vždyť máte ten pásek napůl zakrytý rukávem! To nevíte, jak se to správně nosí, člověče?“
    „Omlouvám se. Hned to opravím,“ řekl Vojtěch a rychle si přesunul pásek ze zápěstí na rukáv nad loktem. Na kombinéze v duhových LGBT barvách nebyl moc dobře vidět, ale hlídač se zdál spokojený.
    „Na špatné nošení identifikačních znaků je paragraf. Klidně vám za to sundají deset kreditů. Aspoň tohle snad víte, člověče?“
    „Jistě, jistě…“
    „Tentokrát vám to tedy odpustím, ale ať se to neopakuje,“ řekl hlídač a posunul si respirátor zpět na nos, protože mu při mluvení po zpoceném obličeji stále sjížděl. Bylo docela horko, dvacet osm stupňů Celsia. Stát tam s respirátorem na obličeji celý den asi nebylo moc příjemné. Většina členů Zdravotní Hlídky měla speciální privilegium a respirátory venku nosit nemuseli, ale tenhle postarší pán u nich asi teprve začínal. O to víc Vojtěch ocenil, že si ho nezapsal za špatně nasazený identifikační náramek. Za udání by určitě dostal nějaký bonus. Dobří lidé ještě nevymřeli.
    „Jistě, budu si dávat pozor. Díky moc, omlouvám se za chybu,“ řekl a usmál se. Hlídač unaveně mávnul rukou, jakože je to vyřešeno. Vojtěch se k zástupcům státu raději choval vždy s respektem, někdy až skoro patolízalsky. Hnusilo se mu to, ale umožňovalo mu to snáze proplouvat systémem a sbírat kredity. Nemělo smysl se s nimi hádat, jen by tím zbytečně riskoval snížení občanské kategorie a stejně by ničeho nedosáhl. Jakýkoli odpor byl marný.
    Vykročil po ulici směrem k parku a rychle se mu vracela dobrá nálada. Slunce příjemně hřálo, netrápily ho žádné nové nevolnosti z vakcín ani biotestů, na čipu měl dost Euro na koupi dobrého oběda…připadal si po velmi dlouhé době zase jako člověk. Možná si u výdejního okénka v parku koupí i burger s pravým masem. Jako občan kategorie 17A už na to měl právo.
    Náladu mu po chvíli zase trochu zkazilo to, že cestou musel obcházet dvě nově postavená lešení, která chránila chodce před omítkou a kusy fasády, které se odlupovaly z neudržovaných domů. Třináct let pandemické nouze vysálo rozpočty všech státu Evropské Federace na dřeň a peněz na udržování domů, silnic a chodníků už moc nezbývalo. Při obcházení lešení musel částečně vstupovat do vozovky, což bylo trochu nepříjemné. Zdálo se mu, že autonomní auta na silnici na něj nijak nereagují a ani lehce se mu nevyhýbají. Asi zase probíhala nějaká vzdálená aktualizace jejich firmwaru, při nich malá autíčka od Doodle vždycky dělala hlouposti.
    Po chvíli začal Vojtěcha trápit ještě jeden problém – vzduch. Opět totiž zlobila elektrická síť, která po vyřazení nukleárních elektráren často nezvládala nároky moderní civilizace, a tak musely být zase spuštěny malé hnědouhelné elektrárny, aby síť stabilizovaly. Vzduch tedy trochu zapáchal. Vojtěch cítil, jak ho jemný popílek trochu dráždí v krku. Ale nebylo to tak hrozné, jako při některých zimních mlhách, kdy nepomohl ani výkonný respirátor a bylo lepší raději ani nevycházet ven.
    Vojtěch se pousmál při vzpomínce na poslední pásmo reportáží v České Eurovizi o pozitivním vlivu nového stylu života na lidské zdraví i životní prostředí. A o tom, že chátrající nemocnice, praskající vodovodní potrubí a rozpadající se školy a další moderní neduhy za všechny ty zachráněné životy rozhodně stojí. Nejde prý převádět cenu lidského života nebo ekologie na peníze. Vojtěch by s tím i souhlasil, miloval přírodu, ale celé to snažení mu přišlo podivně kontraproduktivní. Stále ještě někdy přemýšlel o tom, jaký by asi byl život, kdyby tehdy…otráveně zatřepal hlavou. Nemá cenu se tím zabývat. Věci jsou takové, jaké jsou. Hlavní je nějak tím novým řádem proplouvat a nenechat se zavřít.
    Ze zamyšlení ho opět vytrhl vzteklý hlas. Vojtěch si unaveně povzdechl. Tentokrát to byla mladá žena, která šla proti němu. Za ruku vedla malou, hubenou holčičku.
    „Uhněte!“ řekla žena rázně. Vojtěch se usmál a chtěl přátelsky zvednout ruku. Na poslední chvíli se ale zarazil a neudělal to. Jeden jeho kolega zdravil lidi podobným způsobem, jemným zamáváním, a teď už dva roky seděl ve vězení za propagaci nacismu, protože někomu přišlo, že tím gestem napodobuje nacistický pozdrav. Vojtěch se tenhle instinktivní pohyb pořád nedokázal odnaučit. Ať se snažil jak chtěl, tak na pozdrav automaticky mával. Dal ruku zase rychle dolů, ale nepřestal se přátelsky usmívat.
    „Dobrý den, děje se něco?“ zeptal se.
    „Nemáte respirátor a my fakt potřebujeme projít.“
    Vojtěch se rozhlédl. Z jedné strany úzkého chodníku byla loupající se zeď domu, z druhé silnice, po které projížděl proud autonomních vozítek.
    „Nebojte se, jsem v pořádku. Koukejte,“ řekl a ukázal si na žlutý pásek nad loktem.
    „No to je pěkné, ale těmhle věcem já nedůvěřuju. Mohl byste nás nakazit,“ řekla a pak, asi aby trochu obrousila svůj ostrý tón, dodala: „Syn má imunitní deficit.“
    Vojtěch se znovu podíval na malou osůbku v sukni, kterou mladá žena vedla. Pochopil, že se na první pohled zmýlil a nešlo o holčičku, ale o drobného chlapečka. V poslední době to obtížně rozpoznával, protože mnoho mladých pražských matek vyznávalo moderní trend a vychovávalo svoje děti unisex způsobem.
    Vojtěch si také všiml, že chlapcův růžový respirátor měl drobný elektronický pohon, který používaly děti s příliš slabým dýchacím aparátem. Mohlo mu být tak šest let, takže se narodil ještě před tragickým fiaskem v roce 2026, kdy vakcíny proti nemoci RHIVID-25 prakticky zneplodnily skoro polovinu mladých žen. Možná proto byla tak ochranářská.
    Znovu se tedy usmál a ustoupil ke kraji chodníku, aby vynervované ženě uvolnil víc místa na průchod.
    „Opravdu je to v pořádku, jsem naprosto zdravý,“ řekl.
    Jenže pak to přišlo. Vojtěch nebyl zvyklý chodit venku bez respirátoru a prach z nedaleké malé hnědouhelné elektrárny ho trochu dráždil v krku. A tak lehce zakašlal. Jen lehounce a hned to ovládl, ale zakašlal. Okamžitě se to pokusil zarazit a zadržel dech. Ale to vykašlávací reflex spíš posílilo. Vojtěch zrudnul jak rak, jak se snažil potlačit nutkavou potřebu odkašlat si.
    Ve tváři mladé ženy se objevila absolutní hrůza. Brunátný Vojtěch tedy ukázal palec nahoru, aby naznačil, že je vše v pořádku a dál napínal veškeré úsilí k tomu, aby udržel zadržený dech a znovu nezakašlal.
    „Vy nás chcete zabít?!“ zaječela žena a ochranářsky schovala malého chlapce za sebe. Prachová částice, která dráždila sliznici ve Vojtěchově netrénovaném krku, konečně zvítězila a on vyprsknul a divoce se rozkašlal. Žena na něj hleděla rozšířenýma očima, byla v naprosté panice. Pak náhle udělala dva rychlé skoky a ze všech sil do překvapeného Vojtěcha strčila. Vojtěch se zapotácel, šlápl do neopraveného výmolu v silnici, několikrát klopýtnul a upadl doprostřed silnice.
    Shodou okolností nedlouho předtím proběhl další útok hackerů na autonomní auta Doodlu, která měla jako jedny z mála povolení jezdit v pražských ulicích. Hackeři narušili některé důležité algoritmy vozů a Vojtěch ležící na silnici byl kvůli tomu vyhodnocen jako poletující kus reklamního prospektu.
    První auto, které přes něj přejelo, mu rozdrtilo paži. Žlutý identifikační pásek s nápisem SAFE z jeho kombinézy odlétl k nohám vyděšené maminky, která hlasitě zaječela. Další auto Vojtěcha namotalo pod sebe a rozdrtilo mu žebra. Obě auta pokračovala dál v cestě, i se svými vyděšenými pasažéry. Třetí autonomní auto bolestí úpějícímu Vojtěchovi přejelo přes hlavu, která praskla jak meloun a po asfaltu se rozstříkla mozková tkáň.
    Nezakrytá ústa Vojtěcha Procházky utichla navždy. A přitom to celé začalo jako takový krásný den…
    —
    Povídka končí autorským dovětkem:
    Jakákoli podobnost s reálnými událostmi nebo osobami je samozřejmě čistě náhodná. Autorka vychází jen z vlastní zkušenosti, kdy viděla lidi zděšeně uskakovat z chodníku na silnici do silného provozu, když proti nim šel někdo bez roušky. Také se inspirovala v tom, jakou budnoucnost lidstvu otevřeně plánují dobrotiví miliardáři ze Světového Ekonomického Fóra. Sleduje i to, jaká skvělá rozhodnutí dělají poslední rok a půl vlády většiny “vyspělých” zemí. Vyslechla si i oficiální plány řady gigantických nadnárodních organizací. Ale samozřejmě je to vše jen fantasmagorie. Nic takového by se přece nemohlo stát. Všechno je v pořádku, nic se neděje, rozejděte se.

      • Mutace koronáče delta je 2 – 6x nakažlivější než alfa.
        Ovšem šíření „blbé nálady“ pomocí internetu to prostě nemá nárok dohnat. Naštěstí i tady mají mnozí silnou přirozenou imunitu. Ti, co v plném duševnm zdraví přežili 40 let komunismu od samého počátku se hysterií nakazí jen těžko. Jak strachem z infekce samé , tak strachem z totálního státu z toho plynoucího. Maximálně se velmi lehce přiotráví ze stálého vymývání mozků těmi ale hlavně oněmi. Po vypnutí ta lehká intoxinace zmizí sama od sebe.

        Ale jak vidím, někteří imunitu nemají a onu psychózu šíří dál.

    • Autorka nebyla v Ostravě ani prstem po mapě… tam se fakt neříká „vocaď“ 😀 (ani ta další hatmatilka není přesná)

      • Neměl jsem sílu se tím blábolem zabývat podrobněji. Ale jméno jsem si zapamaoval pro případ, že by se ještě někdy někde objevil jí podepsaný text – abych s ním neztrácel čas.
        Traduje se, že nejpřesvědčenějšími fanatiky bývají mladé ženy, např. Hiterovy „eskadry hysterek“. Asi je to pravda.
        Tolik práce… Asi nemá co dělat,

        • Aby nas smich nepresel. Huxleymu se take smali…

      • však nějakou dobu už žije v Praze… 😀

  6. skimici -pořád sedím v Newarku, bílej vztek už mne skoro přešel, neý jsem si šel koupit kafe – pravda střední velikosti – za 7 dollarů. Odstartovat by to mělo za 7 hodin….už mám otlačené uši od audioknih a uklované prsty od passiansu – a taky osezenou prdel.. Jak víš tak na procházku po letišti aniž bys vlekl kufry jít nemůžeš a já toho táhnu asi 35 kg.

      • jasně, že je, co jiného čekat od starého, bílého supremacisty, kterej za 40 let v Americe nesklátil ani jednu černošku.

    • Tohle je docela zajiímavý „desinformační“ materiál. Stránku už mám uloženou. Zase sice trochu mnoho slov a zdroje jen citované – ale odpovídá to mé hrubé ituitivní úvaze: Proč by to Rusko dělalo?
      Ať už u nás nebo po cestě v Blulharsku. Zamezení vyzbrojování nepřátelských vojenských skupin se mi zdá jako hodně slabý důvod.

    • Nic nového a prekvapiveho. Užvaněná sračka bez informační hodnoty o věci samé.

      • Za naseho zivota se jiz dalsi informace nedozvime. Pouze to, ze to nase vlada zmrvila. Ziv.

  8. Dušane,
    když už tam celý den sedíš – není čas ukecat barmanku a vyměnit fišákovi led?

  9. fišák je barmanky v mrazáku, už nebude čerstvej, ale zůstane jedlej…

    • Už jsem zapomněl, co to sebou táhneš, ale tady u nás na Štefánikovce mají nejrůznější ryby na ledu. Sice drahý, ale jsou. Koukal jsem, jestli nemají webovky, ale nenašel jsem. Rybárna Anděl.

  10. Karle táhnu žlutoploutvého tuňáka, ale ta kila tvoří rozvodové řetězy, napínáky a další součástky na Octavii TSFI + potřebné nářadí.

    • Vzpomínám na Rejpala a jeho přílety, na které nestačil letištní vozík …. :- )

  11. Na Islandu zakopají rejnoka na pláži do písku klíďo na pár měsíců. Osmotický tlak mořské vody z toho dostane ten amoniak, takže když to ještě dlouho vaří, dá se to jíst přestože hospoda smrdí jak veřejný záchodky. Říkaj tomu Kæst Skata (shnilej rejnok). Moře ale doma nemáš, tak kdyby to nevyšlo, nech to přes prázdniny na okně a budeš mít pikantní rybí omáčku. Jen odstřihneš růžek igelitu a vymačkáš do prázdné lahve od té omáčky.

  12. ještě 4 hodiny, poslouchám oblíbenou audioknihu, kterou se mi podařilo stáhnout, „Ze života lepší společnosti“

  13. Dobrý večer,

    dopadla jsem líp než Dušan, auto opraveno a už jsem se přesunula zpátky na chalupu.

    • Kocour vylezl z botníku a dal si večeři. Před chvilkou. Předpokládám, že mi bude spát u mé postele. Jediné autority, která se dovedla vypořádat s příklepovkou. [;>))

  15. 2 Petr Kunetka – jo jo, zmrd bude mít radost…

  16. Nojo. Ale komu záleží na Čečencích? A speciálně na čečenské vládě?
    Jak tak koukám, je důležité být důrazně proti. Proti čemu?
    To je přece úplně jedno.

    Odhlasovaného rozhodnutí o šmírování elektronické komunikce v EP jste si asi nevšiml PeS-i, že? Prý proti dětské pornografii. Ale vzápětí se to šmírování a vymazávání a následné vyhazování z práce a zavírání do detence či nějakoých „soustřeďovacích táborů“ v zájmu zachování pořádku rozšíří i na jiná témata. Zločinné spolčení, podvratná činnost proti systému, činnost neslučující se se „statutem řádného občana“ atd.
    Heslo: 1984 náš vzor.

    A nakonec do nějaké kategorie spadnete i Vy i s vaším bojem proti očkování a vládním opatřením. [;>))

    • Jak to tak čtu, vypadá to skoro na vyhrůžku. Ne, není to tak, jsem stejně ohrožený jako Vy, PeSi. Jenom spadnu do jiného oboru. (Pokud včas nezesnu.) Nebo pokud se obyvatelé Kotlinky nedokáží vzepřít té salámové metodě oklešťování svobody slova.
      V což moc nedoufám.

  18. Shrnutí dneška:
    Souboj s úřadem ve věci vodovodní přípojky dopadl dnes 1:0 ve prospěch úřadu. Takže jsem podepsala žádost o změnu projeku, neb pracovnící SmVaKu při vyměřování doporučili umístění šachty jinde a tak to musím já i soused zúřadovat.Podpis souseda na žádosti se mi mimořádně povedl. Tak dalších 30 dnů do vyjádření.
    V troubě se právě dopéká poslední plech „plivací buchty“, kterou zítra, jako každý rok, povezu na skautský tábor, který spolupořádá starší dcera. Akorát letos musím vyhledat nejlepší cestu do Nedašova. Ano, Martine, právě tam zítra ty třešňové koláče povezu. 🙂
    Kočka se chovala zvláštně a mně se podařilo najít koťata. Jsou tři, celá černá, a nevím, jak je v té skrýši uchová. Kocouři brousí kolem zahrady furt.
    Tak ještě zavařit těch 5 sklenic třešní a fičím spát.
    Co se vlastně děje v politické oblasti?

    • Nic zvláštního. Volný dělá své obvyklé výstupy ve sněmovně, demonstrace proti covid-pasům v Praze byla rozehnána a EK odhlasovala zatím dbrovolné špmírování poskytovateli na netu.

      A ochladilo se. Jediná dobrá zpráva.

      • tady moc ne. Zítra má být ještě hůř.
        Ad korona – začínám mít čím dál silnější pocit, že jde v prvé řadě o kapsovné a nadojení co největšího balíku. Ale nemám sil vysvětlovat….Ani vám.

  19. „A ochladilo se. Jediná dobrá zpráva.“

    Jak jako jediná dobrá zpráva? Že kocour opustil trucovací místo a že jste hrdina, co se nelekne ani příklepovky, to není dobrá zpráva?

  20. MaYdo, tady na dálném východě a severu navíc, bylo dnes víc než horko – přímo vedro, telota nad třicítku. A zítra předpovídají ještě o pár stupňů víc, Prostě tady není Praha a její teploty. 🙂

  21. No, já nejsem v Praze. Prý tu bylo celý den zataženo, teploty kolem dvaceti stupňů. Zvenku nás ale vyhnali spíš komáři, než zima.A teď tu prší.
    Třicítky nezávidím. Jsme východněji, než Praha, zítřejší počasí asi bude zajímavé.

  22. To Dana:
    Nejen koronáč, ale i tornádo a spousta dalších dějů je pro některé typy lidí příležitost si nakapsovat. Je jich spousta – podívejte se jenom, kolik je pojišťovacích podvodů. Na druhé straně – kolik se nasbíralo „na tornádo“peněz.

    Už dnes je hádka, jestli rozdělovat pomoc po tornádu rovnoměrně nebo hlavně těm, kteří nebyli poljištění. A jestli ti, kteří jsou v exekuci mají na pomoc vůbec nárok.
    Připomíná mi to úvahy, které trosečníky vytahovat z moře dřív. Jestli tu s plovací vestou nebo ty bez.

    • Abych pravdu řekl, nemám o tom v hlavě jasno ani já – a to nejsem v celém případě nijak zainteresován. Prostě o peníze jde až v první řadě. Tzv. První Klausův Zákon.

    • Jo. „Novináři“. Souhlas!

      A není to jenom o koronáči. Když se zprávy očistí od úmyslně přidaného balastu – senzací a domněnek, je najednou život podstatně méně dobrodružný. Míň „informací“ se prodá, míň se kliká na reklamy. První Klausův Zákon!

      P.S.: Občas dělám reklamy. Tedy nevymýšlím, realizuji. A vím, jak se kreativci zoufale snaží o to, aby ta jejich byla „hlasitější“ zvukově „neotřelá“ a tak podobně. Ale to je čistá rejklama na „něco“. Ne na sebe sama.

    • A samozrejme k tomu patri i cerna skrinka, abychom nahodou nemeli moc soukromi.

  25. Čím dál tím víc nás obklopuje síť techniky, jejíž konce drží bůhví kdo.
    Přečtěte si Lemův „Návrat z hvězd“. Tohle mě děsilo už za mlada.

    Jakékoliv omezovače čehokoliv nefungují na idioty. Blbost lidská se nedá ničím omezovat. Když se mladý samec za volantem bude chtít předvést před samičkou, kterou chce sklátit, ty dvě mrtvolky nebo hůř invalidy prostě nějak vyrobí. A pokud se v místě zrvna vyskytne někdo nevinný, má smůlu. Vezmou ho s sebou.

    Palubní kamery a vyvěšování šoférských úspěchů majitelů na net je docela dobrou náhradou černých skříněk. Kdyby se mělo trestat jakékoliv porušení předpisů, AI BB by se brzy zhroutila z dodaných dat.

    • Podívejte se kolem sebe, Petře!
      Bez mobilu ani ránu. Mlaďoši jsou již dnes dálkově řízení. Když jim vezmete mobily, valná část z nich přestane řádně fungovat. Čest vyjímkám. A mají tam nahranou platební kartu, covid-pas, všechno. Když o mobil přijdou jsou pak sami „nahraní“. To spoléhání se na jeden systém je pro mě, staříka, nepředstavitelné.

      • Ja to videl v Cine, jiz pred lety. Tak nejak hloupe jsem doufal, ze se toho tady nedoziju, protoze lide zde maji vetsi potrebu soukromi a svobody.

        Jsem pitomec.

  26. Hezké dopoledne přeji
    PeS
    trochu jsi mi připomněl Básníky a důležitost rozvitých vět a přívlastků.
    Když jsem studoval já, koho nevzali na normální vysokou školu, chytil se na pajdáku. Dnes podobnou funkci zastupuje Fakulta sociálních věd obecně a Katedra žurnalistiky speciálně.

  27. A jsem konečně v Lisabonu. Dalších 7 hodin čekání. Do Prahy jedno letadlo denně v podvečer. Připadám si jakobych jel lodí. Štření na žrádle poskočilo o další cent. Už se nedává ten mikropytlíček se solí a pepřem. Nic.Nada. A víno do půldecinkového papírového pohárku. A to jsou, prosím, Portugalci.

    • Petře, ale v článku se kalkuluje s geniální českou baterií HE3DA, jejíž skutečné parametry nikdo nezná a shromažďují se nad ní mraky vyšetřování

      • To jsem si ani nevsiml… No jo, takze v realu to bude jeste o dost horsi…

  29. Tady byla noc. V noci se spí a nepřežírá se. Portugalci postupovali správně.
    Kdy jsi vlastně vyjel? V úterý nebo v pondělí?
    Pozor! Phileas Fogg je Ti v patách!
    🙂

    • „Program vykonal neplatnou operaci a nenafoukne airbagy“ je take dobra vychytavka.

      Ale je to vlastne forma prirozeneho vyberu. Genofond, ktery vede k nakupu Tesly, je asi v prirode nezadouci.

      • To pořád sopuvisí s tím samým.
        S nesvéprávností lidí – a lidstava.
        AI nemá smysl pro humor, jinak by se uřehtala k smrti!

  31. Dnes je opravdu krásný slunečný den a optimální teplo, které hřeje ale neobtěžuje.

  32. Dnes je opravdu hnusně tropický den a šílené vedro, které znehybňuje a zmalátňuje. Ve stínu na severní straně je pouhých 35 na jižní straně, ale ve stínu, je pouhých 39. Moje kůže už nemá zip, abych ji mohl odložit, na koupaliští, na které jsem ani nešel, je voda 26 a vzduch 35. Volali frajeři z Čech a bylo jim prý chladno. Tak podle radaru jim bude brzy ještě chladněji. Břeťa si to možná už pochvaluje.

  34. Podblanicko 25°C zataženo, dusno, je znát, že už se to od jihu hrne.

  35. Dobré odpoledne,

    na rozhraní podkrkonoší a podorlicka 24, zatažno, lehce fouká. Zatím ideální podmínky na práci v openoffice kanceláři pod japonským javorem.

  36. U ČB zatím jen 27C, ale dusno, nad Planou se sbírají tmavošedé mraky (tedy ano, jde to z jihu) a právě začíná krápat.

  37. Volal mne vcera vecer (tady vecer u vas pul ctvrte rano) na Skype kamarad ze Zlina, ze si se mnou chce zanadavat, protoze nemuze spat. Tricet osm stupnu. . .Ja si vzpominam na bezesnou noc jako maly kluk, to tatinek rikal, ze bylo ctyricet. Tehdy jeste nebyli na svete ani Gretini rodice a uz nas to globalni oteplovani takhle napadalo.! Aut jezdilo po Vsetine asi deset, polovicka na drevoplyn.No a nekdy tehdy, bylo na me narozeniny koncem kvetna, bylo rano na zahrade po kolena snehu. Babicce to polamalo ruze. To se mozna dve, tri auta polamala a vzduch se razem ocistil . Nebo, ze by prestaly prdet kravy?

    • Pamatuji, jak jsme se na Velikonoce koupali v řee. Pamatuji, jak na náš prvomájový průvod hustě sněžilo.
      Tohle holt riziko vyššího věku, Petře.

      • Husty snih na prvomajovy pruvod pamatuji i ja. Omlouva mne, ze to byl Martin na Slovensku, to je mesto trochu vyse, s mikroklimatem…

  38. Jurečka chce hlasy pro lidovce, ale tím návrhem na snížení důchodu exponentům komunistů spíše naznačil, že „lidovci jsou jako oni“.

  40. Celý den jsem intensivně přemýšlel, mám-li nechat umýt vůz, čímž jsem způsobil deštík, kterého si matka na zahradě velmi pochvaluje 🙂
    Základní věci stále fungují i bez čipů a elektroniky.

    • Jestli umyješ i okna, tak lze očekávat krupobití nebo tornádo. :- P

      • Stačilo, abych se vydal na chalupu na bicyklu. Nemělo cenu mýt okna, průtrž mračen byla jistá na obou koncích mého šlapání. (97 km)
        Už si to drahně let netroufnu a tak se počasí unormálnilo.

  41. 2 skimic – no jo… Když holt necháš po zahradě povalovat matky – nediv se, když po dešti zreznou…

  42. >> skimic
    U nás je to jednoduché:
    prší – nemusí se zalévat, ale nedá se sušit prádlo.
    neprší – musí se zalévat, ale dá se sušit prádlo
    Tak či tak – dobře. Tak či tak – špatně.

  43. dvd
    kup sušíčku 🙂

    Udělali mně radost pořadatelé OH. Budou v Japonsku bez diváků.
    Při dnešním stavu techniky je to jasné. Chlapci a dívky se proběhnou jak potřebují a bude nasnímáno a doručeno všem, koho to zajímá.
    Další fáze by mohla být optimalizace třeba boxu. Místo soupeřů by každý podstupoval zkoušku odolnosti mechanickou pěstí a vítězem by se stal ten, kdo by vydržel více úderů takového etalonu. To by znamenalo, že není nutné cestovat kolem dokola po světě ale ve větších centrech (kraje) by byl jeden takovýto přístroj, který by přezkoušení umožnil a vydal performance certifikát.

  44. Eimbledon – Plíšková ve finále!
    To je supr 🙂

      • Ja ji nemam az tak v lasce. Ale tim, ze porazila tu urvanou silomrdnu si u mne mohutne splhnula.

        • z čeho se vlastně ta silomrdna urvala?
          Užaslý smajlík. Silomrdna jsem ještě neslyšel 🙂

          • neurvala se z ničeho, ale když je to s nabodeníčkem, tak při hře strašně ŘVE!

          • ŘVE! (pujcil jsem si od quivis). A asi nejen pri tenise.

  45. Horší je „program brzdy vykonal neplatnou operaci…“

  46. Uff, solidní bouřka a příšerný slejvák.

    Dokonce asi 10 minut nejel Internet. A to máme na té naší komunitní síti snad čtyřnásobné jištění.
    Nicméně bylo hezké sledovat jak v tom všeobecném rachotu najednou spadl Net, škytlo to, najela záložní trasa, chvíli to jelo, škytlo to, najela druhá záložní trasa, chvíli to jelo, škytlo to, najela třetí záložní trasa, chvíli to pomalu jelo, pak to škytlo a konec.

    Ale ta cca, 10 minut to postupně začalo ožívat a už opět jede hlavní trasa.

  47. To jsou ty priority. Vesničani ve slumech hlídaj jestli jim nenateklo do sklepa nebo vichr neurval střechu jejich narychlo stlučených nepojištěných obydlí zatímco ajťáci si hlídaj jestli jde internet 🙂

    • To ani ne, já jen vždycky v takových momentech cítím něco jako hrdost na to, co jsem kdysi v roce 2000 pomáhal začít budovat.
      A je fajn vidět, že „dítě“ dospělo, vyrostlo a funguje na maximum možného. 🙂

      • A jak ukázala doba, minimálně od února 2020, spolehlivý Internet doma je v dnešní době nutnost.
        Kluci co to mají na starosti v dnešní době byli hodně nervozní a makali fest, když na té síti záviselo to, jestli se stovky děcek dostanou k výuce doma a jejich rodiče k práci na dálku z domova.

  48. 2 Pavel Kořenský – no, protože do správy sítě ve velice zjednodušeném měřítku trochu vidím, pak trpím velkou úctou k lidem, kteří to dělají dnes a denně a profesionálně. Internet – a slušně rychlý internet – dnes považuji za samozřejmost a umožňuje mi v podstatě plnohodnotně pracovat i ze svých bydlišť…
    A proč do toho trochu vidím? V roce 91 mě kolegové z katedry vyhecovali a v rámci jednoho výzkumného programu vyslali do Dánska s hlavním cílem – koupit silnou pracovní stanici… (na výpočty metodou konečných elementů). Poté, co jsem shlédl dostupnou nabídku a po celé ředě konzultací s dánskými kolegy jsem zvolil stanici HP-Apollo, rozšiřitelnou stavebnici „Malý výpočtář“, která v té době byla nejsilnější stanicí v Praze a několik let fungovala pro Cesnet jako sekundární name-server. No a protože ta stanice byla do značné míry moje děťátko, měl jsem superuserovský práva a dost často jsem musel jít zmáčknout ten knoflík (trapný nedostatek, vyřešený v systému až asi po pěti letech)… No a milá stanice celkem zdárně fungovala asi 20 let – Zpátečník ví, o čem píšu…

  49. No a jinak – z dnešního Macka – otázka pro naše americké kolegy:
    „Čeština je jazyk vtipný:
    Mohou se na černé pneumatiky dávat řetězy?“

  50. Jo, tomu rozumím.
    My jsme dělali za těch víc než 30 let jako firma poměrně hodně projektů pro zákazníky za které jsme dostali dobře zaplaceno.
    Ale z málokterého projektu mám takovou radost (i po letech) jako z toho, co jsem dělal ve svém volném čase, bez nároku na honorář a jen pro dobrý pocit, že to funguje.
    A tyhle projekty jsou přesně dva. Jednak ta naše komunitní síť a potom to, že jsem kdysi v 90. letech položil základy využití záložních zdrojů APC v Linuxu. S tím jsem se dostal až na Wikipedii 🙂

    https://en.wikipedia.org/wiki/Network_UPS_Tools

    Některé věci se prostě nedají přepočítat na peníze. Jednou z nich je dobrý pocit, že po člověku něco zůstane…

Komentáře nejsou povoleny.